18 March, 2017 17:10

ISBN 80-900149-9-2

Kniha vychází za přispění:

Ministerstva kultury ČR

Českého literárního fondu

Nadace Obce spisovatelů

Městského úřadu v Humpolci

OBSAH

1/ Deníky z let 1948 – 1949

2/ Články z časopisu Výkvět 1947 – 1949

3/ Zápisky z první poloviny 50. let

4/ Zápisky z roku 1966

5/ Dva texty publikované v letech 1968 – 1969

6/ Disiecta membra 1. 12. 1970 – 5. 11. 1976

7/ Disiecta membra 5. 11. 1976 – květen 1984

8/ Zápisky z nemocnice květen – červenec 1984

9/ Ediční poznámka

VZPOMÍNKA NA JANA ZÁBRANU

Nyní vydávané osobní poznámky a deníkové záznamy Jana Zábrany jsem dříve neznal. Matně si vzpomínám, že se mi o nich snad kdysi zmiňoval, ale nikdy jsem je neměl příležitost číst. Při jejich dnešním čtení se mi živě vybavuje jeho osobnost. Jsou to pro mne velmi zajímavé texty.

Dobře si pamatuji své první setkání s Janem Zábranou, které se odehrálo následujícím způsobem. Se dvěma přáteli, brněnským básníkem Jiřím Kuběnou a pozdějším filmovým režisérem Milošem. Formanem, jsme v hlubokých padesátých letech, možná to byl rok padesát dva, společně navštívili Vladimíra Holana. Byla to naše první návštěva u tohoto básníka, jehož sbírky jsme si pro sebe objevili a chtěli jsme se s ním proto setkat. Později jsem k němu chodíval častěji. Ve dveřích jsme potkali neznámého muže, který byl o něco starší než my, ale taktéž ještě mladíček. Zřejmě, měl audienci před námi. On odcházel a my jsme přicházeli. Vladimír Holan nás hned seznámil a řekl, že je to také začínající autor, který za ním chodívá. Jan Zábrana o nás projevil okamžitě velký zájem, protože tehdy nebylo zase tolik lidí, přibližně našeho věku, kteří by se orientovali v potlačované kultuře, kteří b
y se k ní vztahovali a nějak do ní chtěli vstoupit. Společnost byla velmi atomizovaná a lidé lak či onak spříznění těžko navazovali kontakty. Sám holý fakt, že v této temné době jsme si našli cestu k Vladimíru Holanovi, mu byl signálem, že možná jsme lidé, kteří, stojí za pozornost. A tak jsme si již na tomto setkání v Holanových dveřích hned domluvili schůzku nás čtyř někde v hospůdce.

Schůzka se opravdu tentýž den nebo den poté uskutečnila a my jsme se stali dobrými přáteli a několik let jsme to táhli spolu. Honza Zábrana náš upozorňoval na určité osobnosti, na autory a díla, která jsme neznali a která byla nedostupná. Už tehdy se znal a přátelil se Škvoreckým a s jeho pomocí jsme poznali Škvoreckého také my, seznámil nás i s Kolářem, Hrabalem a mnoha dalšími. Tehdy čtyři roky věkového rozdílu hrály pochopitelně velkou roli, brali jsme ho jako staršího a moudřejšího a měl u nás autoritu. Mám také v živé paměti, jak jsme ho navštěvovali, když bydlíval v Podolí, jak nám čítal své básně, které měl psány na stroji, ale na linkovaném papíře. Byla to léta prvního sebeuvědomování, hledání a nalézání sebe sama, plná tichého vnitřního vzrušení, a Honza Zábrana v mé vzpomínce neodmyslitelně k těm letům patří. Sehrál pro nás a pro mne v té době dosti významnou, řekl bych, nav igační roli.

Později jsme se vídali méně a pouze nahodile. Každý jsme kráčeli svou cestou. Nemýlím-li se, naposled jsem se s Janem Zábranou setkal v roce pětasedmdesátém při oslavě narozenin našeho dnes již také nežijícího přítele básníka Ládi Dvořáka. I tento náš poslední hovor, který ve svých záznamech také zmiňuje, i když nevylučuji pozdější nahodilé setkání, mám dodnes v dobré paměti…

V PRAZE 26. 3. 1992

VÁCLAV HAVEL

1/

Deníky z let 1948 – 1949

29. DUBNA 1948

Knaute dnes nebyl ve škole, má ženu už asi v nemocnici, bude dvojnásobným otcem. Chtěli mě dnes vybrat (ti páni jsou hrozně chytří), abych šel zítra večer prodávat odznaky na benátskou noc. Museli jsme jít dolů do ředitelny a po cestě po schodech jsem uvažoval, zda mám či nemám jít. Když jsem ale dole viděl Magdu, která se pokoušela mě dostat z gymnázia, a ty ostatní ochozy, řekl jsem si ne, a šéfovi jsem řekl, že musím jet zítra navečer pomáhat strýci do Čejova. Měl proti tomu sice nějaké námitky, ale řekl jsem mu, že se vracím až kolem půl deváté a že myslím, že sázení brambor je přednější. Koneckonců, musel to uznat a nemohl říkat nic. Tak Jsem odpoledne probil, četl v novém Kritickém měsíčníku (Černý je uveden na obálce dál jako redaktor, ale už v druhém dvojčísle není od něho nic, takže nevím, co si mám myslet). V tomto čísle je jenom jeho a Hrubého omluva za hrubé chování k Tvorbě. To
je přece báječná demokracie, svoboda člověka. Ještě že se dr. Černý o ni tolik nausiloval. Zajímala mě tam hlavně stať Jaroslava Janů o Hrubínovi, od něhož jsem před několika dny četl jeho novou sbírku Nesmírný krásný život, která mě zaujala svým pojetím i problematikou, snahou po novém vědění, ale i formou, která rozbíjí bývalou dokonalou strofu Hrubínovu. Je tam též poznámka o Fischerovi a kromě několika původních slabých básní čtyři překlady z polštiny, z nichž se mi poslední dva více méně zamlouvaly. Przybošova báseň je chabá, myslím, že se tento poet při své loňské návštěvě u nás zhlédl v Halasovi, ale neumí to. Halas je v tomto velký a hlavně osobitý umělec, razič neotřelých mincí a jeho epigonství je úkolem nevděčným. U pana Przyboše k tomu připadá ještě propast jazyková (i když snad zná česky rozumět).

Teprve tyto dny se mi dostala do rukou Holanova báseň: List anglickým a americkým básníkům, otištěná před časem v Lidovkách. První má reakce po přečtení byla: „Hnus…“ Ale potom jsem se na to díval objektivně, vycházeje z předpokladu, že Holan skutečně věří v to, co píše (i když přese všechno nechápu, jak mohli i tak nesporným sekáčům, jako je tento básník, zalepit zrak); zkoumám-li báseň po umělecké stránce a odmyslím si Holanův syrový pokusnický výraz, který znám už z Rudoarmějců, vidím, že celá tato báseň nevyzněla. Ten konec o staříkovi je chabý a celkem vyvětralé obrazy (topolová mast jako prostředek vzrůstu) nenutí k zamyšlení. Kromě několika šikovných vyjádření a aktualizace spojení nic nového.

30. DUBNA 1948

První hodinu mě vyrval z dějáku. Moc jsem toho neuměl. Při biologii jsme dělali pokusné mikroskopování, nalil jsem Lídě vodu za krk, byla na mne moc rozhořčena, a nechtěla to přijmout, když jsem se jí omlouval. Velmi mě to potom mrzelo. Odpoledne jsme měli brigádu (ryli jsme na zahrádce udupanou zem a sázeli nějaké kytky). Lída už tam odpoledne přišla mezi ty, co jsem byl, a mluvili jsme spolu jakoby nic – ona začala. Vše je dobré. Jsem rád, že je to all right. Bylo by mi líto ztratit přítelkyni tak sympatickou a prima, jako je Lída Trnková. Potom jsme ještě měli na zítřek dělat transparenty, ale když Šoupálek polozmařil jeden nápis, šli jsme domů. Je třeba (a musím si to uvědomovat s těžkým srdcem) si dát mimo jiné pozor na N. Šoupal jej viděl náhodou včera dopoledne v ČSM (N. se dovolil ze školy), ale potom Šoupálkovi popřel, že ve Svazu byl. N. byl odjakživa žvanil a zbabělec, o kterém jsem nikdy neměl do
bré mínění. Dnes chodil po třídě, mluvil o zítřejším 1. máji a pronášel něco o „strašném údů toužení“. Je to smutné, ale je to pravda.

1. KVĚTNA 1948

Asi o půl šesté šly kolem budící kapely, vstal jsem až před osmou. Vzal jsem si sice nové šaty, ale vyrazil jsem až těsně před půl devátou, abych to stihl. Po cestě se mi podařilo odvrátit nebezpečí v podobě několika prodavaček rudých karafiátů, které jsem odbyl: „Nemám s sebou peníze“ nebo „Nechci“. Na hřišti bylo řazení. Účast slabá. Wendlik říkal, že není možné, aby napočítal, kolik je třeba. Přes všechno verbování a přikazování mnoho, hlavně venkovských, zůstalo doma. Wendlik byl rozzloben, někdo mu včera ve sborovně prohledal jeho psací stůl a on není z těch, kdož si nechají líbit všechno. Zuřil a řekl: „Zamykat stůl nebudu, ale jestli tam někoho ještě chytnu, dám mu pár facek, ať je to kdo je.“ Stalo už se mu to totiž asi podruhé a jistě ví, kdo je pachatelem. Vávra stál u toho a jenom se usmíval. Julek Kunsch měl v kapse karafiát – červenobílý. Mnoho studentů nemělo rudé k
arafiáty. Vezli jsme s sebou alegorický vůz, na něm stylizovaná kniha s nápisem: Mistři kultury vždy šli, jdou a půjdou s lidem. Na druhé straně knihy byla podobizna Nejedlého a jména mnoha spisovatelů. U cihelny jsme stáli dlouhý čas. Několikrát jsme byli zase přepadeni prodavačkami karafiátů, nekoupili jsme si je, Píďa přímo provokativně se otočil zády k té ženě, když jej začala vyzývat ke koupi. Wendlik byl skvělý. Před Vávrou odtrhl od karafiátu trikolóru, připjal si ji a karafiát strčil do kapsy. Jinak byl průvod značný, bylo vidět mnoho lidí, plných strachu a odekorovaných, ale z venkova byla účast poměrně malá proti minulým „nejednotným“ prvním májům. Dostali jsme deštík, jak se vyjádřil slohem konverzačních příruček N. Samozřejmě, že přispěl k zvýšení nálady tou měrou, že kdo mohl, se schovával pod tabule s hesly, z nichž jedna byla při této příležitosti zmařena úplně a hned na m
ístě před zahájením průvodu zanechána v příkopě, druhá poškozena. Po víc než hodinovém čekání nastal průvod. Kapely se snažily, seč byly, ale jinak se šlo jako na porážku. Myslím (a to mi napadlo právě při pohledu na ty zamlkle pochodující lidi, spolky, hasiče, závodní milice atd.), že každá taková nakomandovaná a povinná účast musí vyznít slepě a nenadšeně. Na náměstí byly spousty alegorických vozů, ale všichni věděli, že závody dostaly rozkaz vozy vypravit. Zahajoval Kopáč, mluvil poslanec KSČ Horn, Mucha (toho slyšet a odbouchnout ho), za dělnictvo Aubrecht a pí. Flaschnerová. Zatím se studenti rozprchli a šel jsem domů také. Odpoledne jsme byli s Jirkou Čechem navštívit v nemocnici Kudrnáče, který má zlomenou ruku, ale už brzo přijde domů, potom jsme šli nahoru na Letnou, kde dnes zahajovali, bylo tam málo lidí, tančilo se tam též málo. Šli jsme ještě dolů, Jirka sebral motorku a jeli jsme je
ště za město. Večer jsme byli spolu na skvělém filmu O myších a lidech podle Steinbeckovy povídky, Jdu zítra ještě jednou a tak si o filmu napíšu až zítra. Jirka šel potom ještě tancovat na Kuchařov, já spát.

2. KVĚTNA 1948

Kolem deváté u nás Masákovi, z pošty jsem přinesl z KSK novou Muchovu knihu Spálená setba a nové číslo Českého života. Ovšem, že v redakci mají své lidi, aby byl časopis patřičně akční. Po obědě jsem četl dál Hrubínovy tři sbírky Zpíváno z dálky, Mávnutí křídel a Včelí plást, všechno starší a už mi známé, ale chtěl jsem si z nového čtení sám zjistit, zda na mne působí Hrubínovy verše tak, jak říká Janů ve své studii v KM. Zpíváno z dálky je sbírka – myslím první Hrubínova – jaksi plná výbušnosti, značné hloubky, ale myslím též, že trochu nedokvašenosti v ní je. Některá čísla, jako Romance Juany de Ibarbourou a úvodní Na sklonku lásky, jsou skvělá. V Mávnutí křídel je melodičtější, písňovější, ale také hotovější Hrubín – možno tesat do kamene. Včelím plástem se korunoval na suveréna formy, v tomto případě sonetu. Odpoledne jsem později byl koupit na večer pro tátu
a pro sebe lístky do bia. Večer jsem byl tím Steinbeckem podruhé nadšen. Je to hluboce udělaný film, knihu neznám, ale opatřím si ji. Vyšla pod názvem …jejich je království nebeské. Film má (totiž ten příběh) mnohou problematiku. Třeba jenom problém trestu je zločin, spáchaný osobou bez rozumu bez úmyslu, omezeným chudákem, patřícím do blázince, který však musí jít pracovat, aby měl z čeho žít. Ve filmu je otázka vyřešena smrtí bezděčného vraha, ovšem to je dáno situací, neboť smrt je tam jistá když – ne od přítele, tedy od rozzuřeného, na zatížení vrahovo nedbajícího Kudrnáče (syn farmářův, nikoli Kudrna, za kterým jsme byli v nemocnici). Zajímavá je též touha všech osob ve filmu, touha po soukromém majetku, touha dělat na svém, být svým pánem, třeba ve skrovných poměrech. Touha společná všem chudákům. Tím snad neúmyslně, ale opravdu a silně film vyznívá protikomunisticky. Toho si tak mnoho lidí nepovšimlo. Skvělá byla též epizoda s černochem, která ukazuje, jak mnoho se člověk může trápit, není-li uznán rovným členem lidské společnosti, a že nic mu nemůže dát proti této ztrátě lék, náhradu, nic takového není. Starý černoch, Křivý, který čte spousty knih, to dobře cítí, když říká, pln zatrpklosti, že dělníci-běloši jej nesnesou mezi sebou v čeledníku a dávají mu najevo své pohrdání: „Co je do knih? Člověk potřebuje někoho, s kým by si promluvil. Jinak se užírá smutkem.“ Je to plné pravdy a životní trpkosti, tato slova. Nebo postava ovčáka, který pro své stáří a ztrátu ruky nemá mnoho přátel a žádný ráj a jenž v tomto drsném prostředí umírá bolestí, když zastřelí jeho starého psa, a uvědomuje si trpkou paralelu mezi svým osudem a osudem psa. Jenom věta, kdy říká: „Jenomže mne by nikdo nezastřelil, až nebudu k ničemu, mne by vyhnali, a co potom?“ je nahoz
ení sociálního problému, i u nás nedořešeného. A konečně hlavní: není prosťáček Lennie vůbec prototypem málo myslících a málo vzdělaných lidí? Vždyť on není blázen, jenom ustrnul na vývoji, nedošel tak daleko jako ostatní. Toto srovnání je až démonicky shodné. Jako Lennie, když zabíjí, si není vědom viny, poněvadž jeho rozum tak daleko nesahá, tak vedené a nepřemýšlející davy dovedou napáchat hrůzy, aniž jsou si vědomy, co činí. A na každém pohybu tohoto je tato analogie vidět. Jen závěr je možno aplikovat pouze částečně: řešení smrti Lennieho je řešení dané jen nutností situace, jak jsem již napsal, správně by měl přijít do ústavu, kde by udržovali v šachu jeho omezený rozum a moc rozumní lidé. A i to lze jistě přenésti: demokracie je možná jen při vyspělosti alespoň nadpoloviční většiny lidí. Jinak ovládnou nepřemýšlející a svedené demagogem ostatní a demokracie se zvrhá v di
ktaturu onoho demagoga, který vládne za davy. V tomto případě ani zde by neškodilo aplikovat resumé: držet na uzdě nebezpečné síly. Toto bylo jenom několik myšlenek, které mě napadly při zhlédnutí toho filmu. Steinbeck, a o tom jsem se přesvědčil již z Hroznů, je autor, který proti strhavosti a jímavosti až efektní svých románů napovrch, ukládá do nich víc hluboké problematiky a filosofie, než si kdo myslí. Kromě Bitvy (a na té se učil) jsem doposud viděl anebo spatřil vše v tom nejlepším světle. To vím, že komunistům nehoví. Dokazuje sám sebou, jak hluboce může člověk sociálně cítit a usilovat o nápravu, a přece nebýt komunistou.

5. KVĚTNA 1948

Škola dnes výjimečně vrchovatá. Vykládá se horečně, všichni tuší, že už času nezbývá. Tyhle dni hodně dělám doma – a zdá se, že i když se máma dnes vrátí –, nepomine to. Ale konečně – to není škodlivé a dá se to hbitě zastat v krátkém čase. Večer jsme měli jít na Šamberkova Tyla, kterého tu hráli pelhřimovští ochotníci, ale měla přijet máma – tož jsem ovšem nešel. Ostatně ten kus je nevalný a viděl jsem to asi před dvěma léty (Horácké). Odpoledne kromě práce četl ještě dál Vojnu a mír – dočítám druhý díl a dostávám se trochu do tempa – a přemýšlel ještě znova o Steinbeckově hře. Teprve nyní jsem si uvědomil jasnou a prudkou paralelu osudu Lennieho a ovčákova psa. V těchto dvou souběžných dějích vlastně padnou jediné dva výstřely ve filmu – těžiště obou příběhů je mistrovsky rozváženo. Starý pes, který není k ničemu a je na obtíž, je zastřelen, jedině nespráv
né je, že nebyl zastřelen svým majitelem, ale cizím člověkem. Lennie, který pro svůj slabý rozum je de facto také k ničemu a musí být (poněvadž i on překáží, třeba citelněji, lidské společností) zastřelen. Chyba v případě psa je zde napravena: Lennieho zastřelí George, jeho přítel. Nakonec ještě delší citát z Rooseveltova životopisu od Ludwiga. Stojí za to: „Diktátor se snaží přehlušit vnitřní nejistotu hlukem a průvody, Rooseveltova vnitřní jistota mu dovoluje ještě odstranit formy, které se mu skýtají. Diktátor začíná nenávistí a pronásledováním, Roosevelt chce pronásledované chránit. Diktátor hovoří jen o štěstí národa, Roosevelt jen o štěstí jednotlivce. Diktátor žije ze své strany, Roosevelt žije ze stranického boje. D. hovoří o tisícileté říši, R. stále jen o zítřku. D. je slavnostní a dramatický, R. zdvořilý a ironický. D. je samá uniforma, R. nemá žádnou. D. se zmocnil moci
ohněm a železem, R. ji obdržel dvěma lidovými volbami a hlasováním kongresu. D. vyvolá krizi, aby se pak objevil jako zachránce, R. zastihl nejtěžší krizi a byl snažně žádán o záchranu. D. chce otřásti základy společnosti, R. je chce udržet. D. nenávidí, zabíjí a vypovídá do vyhnanství, R. odhaluje, dokazuje a zdaňuje. D. nedůvěřuje lidem, R. je vyhledává. D. chce být obávaným, R. milován.“

K tomuto citátu v dnešní době netřeba komentáře.

Máma přijela večer, nic celkem nového. Zpráva o Drtinově útěku nepravdivá. Dnes prý byl zatčen Zenkl. Čekáno.

6. KVĚTNA 1948

Při latině dnes v zahradě, na chemii omluvu, klidno. V poledne návštěvou pan Zápotočný. Přišly knihy, které mi máma koupila u Topiče. Jsou to: Steinbeck: Of mice and man (česky), Oresteia (bohužel Stiebitzův překlad a já chtěl Šrámkův), Platónův Symposion, Rádiová Útěcha, Horova Kniha ticha a času, ze Sartrovy trilogie jen druhý díl (první snad pošlou dodatečně), Kosinová kronika je rozebrána, Greenův román Moc a sláva (o ten jsem měl největší zájem) též. Linhartova studie o Janu Houslistovi. Máma ještě koupila Čapkův Kalendář a dva překlady z amerických autorů, Dvě samoty a Smrtelný hřích. Snad to bude zajímavé. Ten Greene mě mrzí. Nesčetněkrát jsem jel odpoledne do města: cigarety, jitrnice, tlačítko ke zvonku, mléko, migrenal, polévka u Kopřivů atd. Jinak dost spokojen. Četl jsem Rudé právo, jen mně to trochu zahřálo krev, už si zase zvykáme jako za okupace. Jde doba mlčení. Tolstého jsem dočet
druhý díl. To teď musím především přečíst. Zajímavé a pozoruhodné je líčení epizody mezi Natašou a Karaginem, dobře vystihuje povahu žen. (Ne snad, abych se mohl dovolávat vlastní zkušenosti.) Nataša, která je celý rok Bolkonskému věrna, se nechá svést krásnýma očima prázdného a užvaněného galána za tři dny. Ženské jsou v mládí takové husy. (Bez osobního zaujetí, jsem momentálně asketa.) Večer jsem se učil. Na pondělí máme zpaměti začátek Aeneidy:

„Arma virumque cano, Troiae qui primus ab oris Italiam fato profugus Laviniaque venit litora…“

dál to neznám, neboť jsem si to dnes jen přečetl.

9. KVĚTNA 1948

Dopoledne u nás P. Fišer s profesorem Vrzalem z Mariánských Lázní. Tento profesor napsal svého času v Mariánských Lázních otevřený dopis Zápotockému do Svobodného slova, ukazoval nám dva dopisy, které dostal od Zápotockého, podrážděné, hnusné. Potom řekl, když jej po únoru vyhodili ze školy, že je rád, že jej vyhodili, že jinak by se styděl. A oni to dali do novin. Nyní učil čas v Pelhřimově a už je na dovolené s čekatelným. Skvělý člověk. Před polednem tu byl Racek s Vondrákem (Racka pustili z vězení 5. května), byl zavřen 10 neděl. Jinak je všechna nálada vcelku dobrá, věří všichni. Z této doby vyjdou kuté charaktery, neboť je horší zkouškou než okupace. Někdy má člověk dojem, že celý český národ nestojí za moc. Základní chybou je dávat do rukou demokracii nezralým lidem, je to nabroušená břitva v dětských rukou. (Ale už brzo lidé poznají, jak smrtelně se pořezali.) Ale přese všechny útl
aky a všechna příkoří slib budoucnosti zní z dálek a je třeba trpělivosti, silné víry a moudrosti.

16. KVĚTNA 1948

Celý týden byl tak rozháraný, že deník zůstal opominut a teď snad jen ty hlavní věci. V pondělí byla normální škola (odpoledne jsem se koupal na Peruši – vlastně ne – na Lešáku s Píďou). Už se mi to smíchává dohromady v mysli. Úterý: jenom tři hodiny a pak tělák, toto odpoledne na Peruši, byl jsem tam docela sám, ale už jsem plaval přes. Ve středu jsem byl na americkém filmu Brána ke štěstí – dost jsem o tom filmu přemýšlel – není to dobrá věc, spíš zvrácená – mravně nevyjasněná a plná kopanců, nakonec vyznívá nepravdivě a rozpolceně – charakter dokazuje, že i lumpárna a bídáctví mohou zvítězit a dosáhnout cíle – najdou-li hloupé a naivní lidi. Ten den jsme měli celý prázdno, poněvadž měli učitelé schůzi, kde byli poučeni, že nesmějí volit bílými lístky: zpívali tam agitační duchaplný popěvek – bohužel – jsem dvě strofy jsem si zapamatoval: „Tluče bubeníček, tluče na b
uben, národ půjde k volbám, bude slavný den.“ A druhá: „Tluče bubeníček…“ atd. až „…na buben, kdo dá bílý lístek, jde z národa ven.“ Je přece jen vidět, že většina vynikajících básníků jsou komunisté. Koupat jsem se byl. Ve čtvrtek zase ani jedna hodina. První tři jsme byli na exkurzi v pivovaru – popili jsme kde se dalo a druhé tři na prohlídce v plicní léčebně. Myslel jsem, že uvidím na Peruši Jarku, ale marně. V pátek byly tři hodiny a potom turnaj v házené, ze kterého jsem šel brzo domů, poněvadž se mi nechtělo tam čučet. Sobota už byla prázdná – začátek prázdnin svatodušních a konečné resumé tohoto týdne je jedenáct hodin a spousta proběhaného času, čili kdyby nám dali vůbec volno, mohli jsme toho využít lépe.

Dostal jsem tyto dny dopis od Soni, je datován z 3. května – asi to nosila v kapse. Moc pěkný dopis – docela jiný – bohužel na zemědělskou výstavu asi nepojedu, poněvadž škola jede o svátcích a to se mi nechce. Budu muset Soňce napsat. Má ze všech písemek jednotky.

Trochu si pohrávám s básničkami, ale myslím, že má autokritika stále vzrůstá. Vidím je špatné a špatné, ale ony skutečně za mnoho nestojí.

Čtu, ale stále bez úspěchu, nekonečnou, ač zajímavou Vojnu a mír, ale mám už poslední díl, tak snad vydržím. Čas bych snad měl, ale jsem hrozně roztěkaný.

Pročítal jsem jeden ze starých deníků buď z letošního ledna nebo ze začátku února, kde jsem si po nějaké debatě napsal o dědovi Čermákovi, že nemůže být komunista, protože myslí, Jak jsem se v něm tehdy mýlil. Za měsíc nato byl už z něho přední aktivista.

Dělám teď dost na zahradě a zařizuji věci ve městě. V pátek odpoledne tu byl Zdeněk J. a ve městě jsme nakupovali nějaké věci – zastavil mě tam pan Hájek z bytového referátu – poslal prý nám sem na podnájem nějakou sociální pracovnici, ale dosud tu nebyl nikdo. V sobotu natěračem – napustil jsem fermeží celé roubení zábradlí u vchodu do domu. Odpoledne rozhárané – několik návštěv (i paní doktorka). Večer šel tancovat na věneček rodinné školy – nadmíru spokojen, hudba byla jazzová, dnes jsem si zatančil více méně docela dobře a šel jsem odtamtud v růžové náladě nějakého takového uspokojení a skončenosti. Pokud se pamatuji ještě, s kým jsem tančil, nebylo těch tanečnic mnoho, ale tančil jsem s nimi dlouho s každou – např. s Lídou Trnkovou jsem tančil v jednom kuse skoro hodinu. Tak tedy: Lída, Milada Horká, Jiřina Kavříková, Věra Pipková, Růženka Skoupilová, Budulín, Koška, potom jedna d
ívka z rodinky, kterou neznám jménem, a jedna asi dvacetiletá slečna – úžasná tanečnice –, potom nějaká známá Pepíka Meda, který sem přijel z Dobrohostova, paní Wendliková, jinak snad už nikdo. Z kluků tam byl děda Jarolím, později Píďa, Lojzis, Peguš atd. Trochu jsem mluvil do Miládky, moc dobře jsem se dnes bavil se všemi tanečnicemi – o půlnoci jsem si šel za ní sednout nahoru na galerii a potom jsem nepochybně dal najevo Lídě, že je velmi sympatická – ale zde, když by mělo být útočeno, je třeba postupovat velmi šikovné a opatrně. Jarča tam nebyla – Jarmila také ne. Líbila se mi módní přehlídka hned na začátku. Viděl jsem to jednou v Poděbradech před válkou, ale to je dávno. Ovšem že tam to bylo nádhernější. Lída musela mít dobrou náladu, byl o ni takový zájem, po půlnoci jsem si ji zadal na dva kousky – potom Peguš též dvakrát, Karel Kaserlů též a Píďa také. Takže když jsem s ní zaal tančit, byla už zadaná na osm tanců dopředu. Kterému děvčeti by to nedělalo dobře? Byl jsem tam až do konce – doma o půl čtvrté. Druhý den (neděle) v deset už s Čechanem na náměstí, vyslechli jsme si proslov paní Dubské k svátku matek (bohužel její německý přízvuk je silně patrný), trochu jsem si tam prohlédl Kopáče a pak šel domů. Odpoledne jsem měl v programu koupání, ale šel jsem se raději vyspat. Byla tu u nás osoba, která nám ukázala tři fotografie ze dne osvobození v Plzni, kde byla plocha projektovaná na Rooseveltův pomník pokryta spoustou květin, anglických, amerických a našich vlajek, než to sebralo SNB. Ty fotografie to ukazují nádherně. V pátek jsem poslouchal přehled událostí z BBC. Lockhart komentoval: „Při oslavách dne osvobození jste v ČSR vzpomínali jen armád sovětských. Ale snad si vzpomněl alespoň dr. Beneš, že to byli i Britové a Američané, kteří osvobodili ČSR.“ Komentář
končil vzpomínkou na svůj nedávný pobyt v Praze, kdy navštívil s Janem Masarykem představení Káti Kahanové, kde poprvé opět dirigoval rehabilitovaný Talich. Po představení se lidé od prezidenta až po posledního uvaděče dlouze a nekonečně roztleskali. Na Lockhartův dotaz, co to znamená, řekl Masaryk: „To je demonstrace proti lidem, kteří chtěli Talicha zavřít.“ Dnes je Talich odstraněn.

Odpoledne jsem četl trochu v Mackenzieho knize Dr. Beneš. Zvláště dialogy mezi Mackenziem a prezidentem. To Beneš nemůže, souhlasit s dnešním režimem, to by zradil sám sebe.

V těchto dnech to začíná v Palestině. Po skončení britského mandátu a odplutí vojenských jednotek překročily egyptská vojska hranice. Tel Aviv v noci vyhlásil židovský stát Izrael. Téže noci arabská letadla Tel Aviv bombardovala. USA Izrael uznaly. Kdož ví, zda Palestina nebude jiskrou v sudu prachu?

Nakonec ještě jednu: Zápotocký nadšen Kubelíkovým koncertem koupil nějaké noty a Mistrovi je přinesl. „Sexteto,“ konstatuje Kubelík. „Ne,“ odpovídá Zápotocký, „to je koupený.“

17. KVĚTNA 1948

Jsou značné přesuny vojska v republice na západ. Podle vyjádření jednoho člena generálního štábu může tanec začít každý den. Tak si myslím, že je pravděpodobné, že až to začne, zatknou tátu a možná mámu taky. Ti mizerové z ČSM mají mě v žaludku také. Ovšem, než se dostat NKVD do rukou, to je lepší… Snad se situace tak nevyhrotí. Ale dokud má člověk čisté čelo, je to dobré. Tady si právě uvědomuji, v čem je člověk povznesen nad ostatní – hmotařské živočichy: dnes je vůbec ve světě život už celkem pohodlný a dobrý pro toho, kdo přitakává každému režimu, který přijde. Ale člověk je ochoten vše ztratit, vše obětovat pro svou víru a své přesvědčení. Materialismus je učení zhoubné, poněvadž největší nebezpečí a zkázu nosí člověk v sobě a jenom ukrocením toho může nastat lepší čas – je to možno jen při nějaké větší víře v ideál atd., ale to materialisté popírají.

Hleděl jsem na obraz, který jsme dostali o vánocích od Pavla Sukdoláka – je to spíš ilustrace na neurčitý motiv z Macbetha a ve výrazu přemítajícího člověka je vidět zoufalá slabost, hrůza nad vším, co se s námi děje a proti čemu nemůžeme nic zmoci – napadají mě k tomu obrazu závěrečné verše Horovy básně Struny ve větru – Jdeš, jdeme – proč a kam – zda víš? Přesně vyjadřují náladu toho obrazu. To je věc, která se Pavlovi úžasně povedla. Mám ten obraz nejraději ze všech našich.

19. KVĚTNA 1948

Další den doma. Bolesti žaludku – nejhorší to bývá večer.

Jsou chladné a mlživé dny. Větvemi se tře vítr a ptákům křehnou křídla. Kraj před oknem je podzimní, pole jsou vlhká (ale jenom na povrchu), vespod je to popel a zase popel. Kol Orlíku se svíjejí mraky, země se choulí do kozelců keřů. Slunce se asi odstěhovalo.

Můj den není o nic veselejší. Záda pálí od dlouhého ležení a tělo matní od dlouhé neprotaženosti – do čtení se musím nutit, písmenka už nejsou nehybná, odložila svou strnulost a utíkají z řádků – kniha se odloží a trochu se přemýšlí, ale pak padá na člověka trpká, zoufalá sklíčenost, osamělost. Večer se spát nechce, poněvadž tělo je celé přeleželé, nalenošené za den nečinnosti až habaděj, spánek nepřichází – a později je to neklidné, nesmyslné snové přemítání napolo v snách a napolo v bdění. Přišly mi do ruky starší Lidovky (už zas Lidovky opravdu), kde pan Lacina veleduchaplným epigramem (nemám už to po ruce, abych si to mohl opsat) útočí na Kritický měsíčník. O Černém jsem už svůj názor psal. Hrozně rád bych věděl, co je s ním. Z univerzity pravděpodobně nevypadl. Pan Lacina (znám ho, měl tady přednášku u nás ve škole) si myslí, že je chytrý (a jeho epigramy bývají vti pné), ale je hlupák. Chytrý člověk nenalétne hloupým.

Přečetl jsem Platónův Symposion. Myslím, že dnes už to není o mnoho víc než zajímavost. Ovšem Sokratův poznatek o lásce je správný a trvalý. Potom jsem se ještě věnoval Čapkově Kalendáři, ale kniha, jsou to sebrané fejetony, se nedá číst najednou. Místy je Čapkovo slovesné umění na výši.

Např. úžasně plastický popis zimy (o Praze) a potom článek s názvem Tyto smutné dny (snad). Aischylova Oresteia nebyla lehkým soustem čtenářským, ale nesmírně cenná. Stiebitzův dosti nesnadný překlad nutí k plné ostražitosti při četbě. To mi, myslím, dalo hodně.

Boj v Palestině zuří. Tel Aviv bombardován neznámým letectvem šestkrát za noc. Asi Egypťané. Na svatých místech se bojuje. Na Kalvárii zuří bitvy. Abdullahova arabská vojska postupují. Pouliční boje v Jeruzalémě. SSSR uznal Izrael.

20. KVĚTNA 1948

I dnešek jsem strávil doma. Za deset dní jsou volby a bije se na rádoby zvučný agitační buben, který však pozbyl půvabu. Hlavním nepřítelem, proti kterému se dnes naoko jde, je bílý lístek. Volič bude mít (při předpokladu tajných voleb) možnost volit buď jednotnou kandidátku, nebo bílý lístek, nevzdá-li se volby vůbec. Chápu a vykládám si celou agitační akci proti bílým lístkům takto:

1) volby by byly nesmírně mrtvé a nepoutavé, kdyby nebyl nepřítel, proti němuž je třeba burcovat, kterého je třeba porazit. Tento možný nepřítel je ve skutečnosti dnešní „demokracií“ vyloučen. Proto se útočí na uměle vyrobeného a postaveného nepřítele – bílý lístek.

2) i když už bílé lístky byly zavedeny, je jisto, že by soudruhy velice mrzelo, kdyby jich v urnách nacházeli moc.

A ještě mě napadá o tomto tématu jedna věc: vždyť přece před dvěma léty v šestačtyřicátém roce to byli komunisté, kteří bílý lístek prosadili – a byli to národní socialisté, kteří se postavili proti a lidovci s nimi. Tehdy byl bílý lístek nepřímo v komunistických službách. Počítali totiž takto: je určitá vrstva lidí (bývalých národních demokratů, živnostníků, agrárníků), kteří nebudou komunisty volit v žádném případě. Tito lidé nesouhlasí však s národními socialisty ani s lidovci. Budou je však volit, poněvadž jsou jim milejší než komunisté. Ale budou-li mít možnost nevolit ani jednu stranu, dají tomu přednost. Tak vlastně chtěli komunisté připravit socialisty a lidovce o hlasy. Pak to zkrachovalo. Napadá mě: což si nebudou lidé, kteří šli před dvěma léty k volbám, pamatovat, že bílý lístek, tehdy spojenec komunistů, je dnes jejich nepřítelem? Konečně: neudělají-li volby veřejné
, zfalšují výsledky. Kopáč prý řekl na schůzi v Pavlově: „Nesmí tu být více než dva bílé lístky!“, ač byl informován, že se jich čeká asi dvacet. Ivan Blatný to tehdy řekl ve svém projevu z Londýna: „Není demokratický stát, ve kterém se ví, jak volby předem dopadnou.“ Ale dnešní politikové (Fierlinger atd.) už dnes říkají, že volby potvrdí vítězstvím jednotných kandidátek jednotu lidu.

Navečer jsem byl na náměstí (vlastně jenom v přilehlé ulici), kde byla volební schůze. Pršelo jen lilo (jediný liják za tak dlouhý čas a právě v tak vhodnou chvíli). Bolí jenom, když člověk slyší krysy, jako je redaktor S., bývalý národní socialista, který dnes kandiduje. Je starší, rozumný člověk, jistě ví, co dělá. Přeji mu, aby se z toho jednou snadno odpovídal.

V Palestině se bojuje stále rozhořčeněji a neústupněji. Poláci (hned po Rusku) uznali Izrael. Další Židé z Evropy se plaví do Palestiny. Mír je daleko.

Když jsem se už dnes dal do psaní o politických věcech, tedy: v minulých dnech oznámil SSSR, že americký velvyslanec v Moskvě, Bedell Smith (to jméno znám z knihy Tři roky s Eisenhowerem) podal sovětské vládě návrh na mírová jednání, ve kterém mimo jiné je vytýkána Sovětům jejich politika rozvratu a komunistické agrese. Rusové to vytroubili do světa, samozřejmě s patřičným agitačním efektem a přiměřeným obviňováním Ameriky a ospravedlňováním sebe podle taktiky: „Já ne, to ty!“ Domníval jsem se (ani okamžik jsem nepochyboval, že by se dohodli, i kdyby k jednání došlo), že je to další z alibi Američanů, aby mohli jednou říci svým lidem: „Vidíte, my jsme se snažili o dohodu až do poslední chvíle!“ (Jsem totiž přesvědčen, že v hloubi srdce ani jeden rozhodný americký činitel není už tak pošetilý, aby se domníval, že je dohoda s Rusy možná.) Dnes přišlo pětkrát Zúčtování, které máma u Top
iče objednala. Mnoho Humpoláků tu knihu chce a nepochybuji ani na okamžik, že Lockhart je posílí. (Ač já jsem tím zrovna okouzlen nebyl.) Ale shledávám, že jsem s myšlenkou na knihy přeskočil od jednání USA – SSSR. Je už po všem. Truman s Marshallem oznámili, že to berou zpět, když si Moskva z toho udělala takový propagační šlágr. Četl jsem starší Lidovky, kde nějaký mudrc vypráví, že americká zahraniční politika vypadá tak proto, že Truman je v civilu obchodník s textilem a Marshall důstojník zapadlé posádky. Blbci! I když už zapomněli, že to byla vojska George Marshalla, která vybojovala vítězství na Sicílii, mohli by vědět, že je hrubá neslušnost, osočovat se na někoho pro jeho původ. Co by asi říkali, kdyby v Americe někdo napsal, že československá politika je proto tak špatná, že Gottwald je v civilu truhlář a Zápotocký kameník? To by bylo protilidového postoje! Ve skutečnosti nezáleží na tom,
čím státník je, ale jakou politiku dělá. Truman a Marshall dělají čestnou a obezřelou politiku, Gottwald nebude dělat dobrou, ani když bude univerzitním profesorem.

Přečetl jsem objemnou Williamsovu knihu Smrtelný hřích. Šikovně a chytře stavěná detektivka, jinak nic hlubšího. Přednost: určitá napínavost.

21. KVĚTNA 1948

Ani dnes mi nebylo natolik dobře, abych mohl jít do školy, aspoň zrána. Odpoledne to bylo lepší a večer jsem se cítil dost dobře. Podařilo se mi dnes na návštěvě vyslechnout celé vysílání BBC. Krátký komentář Sira Lockharta se dnes omezil pouze na několik obsažných zpráv. Z nich jen toto: komunisté v ČSR by chtěli dnes použít jmen Tomáše a Jana Masaryka k povyku pro svou propagandu. Bohužel tito mužové jsou mrtvi a nemohou se bránit proti této propagandě. Nebylo učenlivějšího žáka Masarykova nad Karla Čapka. I z něho je dnes dělán komunista. To, co kdy Čapek o komunismu řekl, a jeho pasáže o demokracii a svobodě v knihách Anglické listy a Cesta na sever, se opomíjejí a zanechávají stranou. Snad není náhodou, že Svobodné noviny se vrátily v těchto dnech opět ke starému názvu Lidovek, a doufáme, že tomu není proto tak, že by snad nesměly psát svobodně. Názor známého amerického politika a novináře Waltera
Lippmanna je ten, že jsou tři cesty k rozřešení světové situace 1) válka (vylučuje, poněvadž ani vítězstvím USA by se situace nerozřešila), 2) isolacionismus USA (který by uvedl Státy do opovržení a přivedl je jednou osamocené tváří k nepříteli), 3) podpora federované Evropy (v což Lippmann věří, že s touto pomocí je možno vytvořit protiváhu sovětské expanzi).

23. KVĚTNA 1948

Nudná neděle. Na oběd zde paní doktorka.

Prohlížel jsem staré Kulturní politiky od února (vypůjčené). Eisner tam píše dále, ovšem jen informativně. Na první stránce jednoho čísla je úžasný triptych o „Ivanu Blátivém“, který má moto „Talent se tvoří v klidu, charakter v proudu času“ od Goetha. Je tam o Blatném prohlašováno, že byl talentem nebohat a charakterem chudý; každý slušný člověk ví, že opak je pravda. Mimo jiné je překvapující pointa, kde je Blatný (doslovně!) nazván: prase. No, úroveň prvních stránek tisku bývá slušnější. S Kulturní politikou, kde je toto otištěno, jsem skoncoval. Kdyby udělal nevím co, nesmějí se snížit k těmhle nadávkám. Alespoň Blatný ví, s kým měl co. Úroveň glos a kritiky, kde jeden druhého nazývá prasetem, je nesporná.

Slyšel jsem několik anekdot, dobré i horší, jsem líný je zapisovat.

V Palestině Arabové použili tanky. Tel Aviv denně cílem pum. Židé zoufale drží Jeruzalém a ustupují pro nedostatek materiálu. Hrabě Folke Bernadotte, kterého OSN jmenovala zmocněncem pro Palestinu, prohlásil, že jeho naděje na obnovení míru ve Svaté zemi je jedna ku stu.

24. KVĚTNA 1948

Bavil jsem se s Lídou ve volných chvílích, ale přestože je moc prima, myslím, že bych s ní nechtěl být důvěrný. V mnoha věcech je to husička, i když má úžasný dívčí půvab. To se mi u ní líbí, že přesto, že není příliš hezká, je tak půvabná. To bylo také, co mě přitahovalo k Jarce. Jenomže (a to dnes vím) Jarka je hrozně praktická a rozumová a to se mi nelíbí. Lída tyto vady nemá. Je to hravé kotě. Lojzíka to štvalo, ale to je mi konečně jedno. U Lídy mi též imponuje (a skoro u všech holek) ta úžasná vytrvalost a houževnatost v práci. Ty holky se učej z hodiny na hodinu, věnují přípravě denně spoustu času a něco uměj. Já se podle svého lajdáckého zvyku učím, jen když hoří a vůbec neznám (teď aspoň) systematickou práci. Ale čtu zase spoustu věcí, které mě zajímají (teorii literatury, poezie atd.). Ale málo holek má nějakého koníčka a nějaký speciální zájem. To mi u nich vadí. Hol
ky (ty pilné) se naučej všechno, co potřebují do školy, ale někdy, jakmile se začne mluvit o nějaké běžné věci, nevědí nic. Je to chlapské, mít nějakou speciální zálibu a piplat se v tom a chtít se stát odborníkem. To holky málokteré znají. Ale já bych se od nich potřeboval učit vytrvalosti v práci. Lída má na mne nesporně vliv. Ale – konečně nevím, co si o mně myslí. Je (jako většina dívek) povrchní, žádná filosofie, ale roztomilá a rozkošná. Holky jsou taková zvířátka, která důkladně dělají, co se jim dá, ale nevidí dál – kluk už v těchhle letech dumá o životě, smrti, o náboženství, zkouší pevninu filosofických názorů pod nohama – to všechno děvčatům chybí. Žijí tak, jak se žije – víc nepřemýšlejí. A jsou v tom rozkošné svým kouzlem.

Jediná výjimka a typ, který to stoprocentně slučuje, je Soňa. Z těch, které jsem poznal. (Hrůza, teď vidím, že jsem jí zapomněl napsat, a dnes už to nebude. Pořádný jako ve všem.)

Palestina: Arabové vítězí. Židovské ztráty rostou. Jeruzalém v ohni pouličních bojů.

27. KVĚTNA 1948

Svátek Božího těla, volno. Jsou to vlastně mé narozeniny. Narodil jsem se prý, když pod okny šlo procesí, ale datum padlo na 4. červen.

Volby už lezou z krku. Kdo dá bílý lístek, je reakcionář, zrádce národa, zaprodanec kapitálu, fašista, nemrava, osnovatel války, nepřítel SSSR, prodavač jízdenky do republiky nacistickým vrahům, dezertér atd. atd. atd. Naši už to dostali. Jsou zbaveni volebního práva a sice proto, že byli „únorovými očistnými opatřeními vyřazeni z veřejného a politického života“. Je to pro ně úleva, poněvadž by za žádnou cenu nevolili jednotnou kandidátku. Ale jinak – dřív přece byli zbavováni volebního práva jen vrahové, zloději, alkoholici. Je smutné, že lidi, kteří stejně odhodlaně bojovali za národní věc v okupaci proti Němcům a trpěli za to, jsou po třech letech Čechy vyobcováni z národa proto, že jsou jiného politického smýšlení než vládnoucí lidé, de facto že nejsou komunisty. To je také zlo, že pro uskutečňování politických cílů se odstraní kdokoli, kdo s námi nesouhlasí, bez ohledu, jak schopný je
to člověk, co pro národ vykonal. Racek seděl za Němců, teď seděl zase. To je praxe.

USA stojí na přání, aby se o československých záležitostech dále jednalo v OSN, ač Rusové už dvakrát tu otázku vetovali. V Londýně uspořádá 35 čs. poslanců v exilu schůzi, kde promluví 1) o únorovém puči komunistů v ČSR, 2) o teroru, který dnes je v ČSR, 3) o situaci emigrantů z ČSR, 4) o nedělních volbách. Jsou tam tajemníci všech politických stran: Krajina, Vilím, Klimek, Hodža. Jinak jmenovali Procházku a Kočvaru. Bohužel žádného jiného ministra. Ani dál ne. Až snad zítra.

Četl jsem Shakespearovy Sonety, Chudobu. Navečer jsem trochu přemýšlel o svém životě, nevytrvalém a slabém. Bylo mi úzko a hořko. Jsem ale pevný a nebojím se časů, do nichž jdem. Teprve tehdy bude na světě dobře, až budou muži odhodláni za lidská práva zemřít. Jsme na předělu lidských časů: snad po vyřešení těchto otázek bude jednou pokoj a klid na světě. Možná že se dočkáme, ne-li, ať jdeme aspoň za tou vidinou s neskloněnou hlavou a ochotni obětovat. To vše vím a mám na to pevný názor. Jenom má práce by měla vypadat jinak.

Zítra si napíšu o lidech, kteří slouží. To budou mé desetiminutovky!

28. KVĚTNA 1948

Už je to hrozné v té škole. Ani ke slyšení, ani k vydržení to není. Oslava prezidentových narozenin. Věnována tomu i ranní desetiminutovka, kde místo Vávry dnes mluvil o dr. Benešovi Kučera velmi slušně, a to tak, že kdo chtěl rozumět, mohl. Další dvě hodiny (zbytek první byla biologie) jsme měli zpěv. Čtvrtou hodinu byl v kreslírně společný poslech školského rozhlasu o Benešovi. Pak jsme šli místo páté a šesté hodiny domů a ve tři čtvrti na jednu jsme museli být už zas ve škole, odkud jsme šli (nevím proč) k Nejedlým do továrny, kde jsme na dvoře vyslechli předvolební projevy Gottwalda, Zápotockého a Erbana, přenos z nějakých pražských podniků (myslím, že z Waltrovky). Seděli jsme porůznu po barelech, bednách a bavili se. Vávra chodil jako dráb a říkal stále: Pro tohle jsme sem nepřišli. Ačkoli dělníci nepřerušili vůbec práci a nás si na továrním dvoře valně nevšímali, vzdal jim po projevu Váv
ra hold, že nám umožnili si tyto závažné projevy vyslechnout v „pracovním prostředí“. Skončil to „nazdar“, ale z celé školy jen deset lidí zahučelo zdar a pak se šlo domů. Z projevů: Gottwald byl asi ožralý, poněvadž říkal: Soudruzi a soudruzi, Zápotockého projev blbý jako obvykle (má asi hloupého tajemníka), ale Erbanův byl ošklivý a kompromitující prezidenta v tónině: všechno, co děláme, schvaluje Beneš. Do pěti jsem dělal pak na sokolském hřišti, kde se spěchá s úpravami na slet, který je už za týden. Dost práce se už udělalo, více jí snad ještě je. (Ačkoli buldozer vykonal hlavní, co bylo potřeba.)

Táta je dnes a zítra v Praze. Myslím, že přijede otráven z té předvolební opičárny. Kluci a holky šli večer zpívat na oficiální oslavu prezidentových narozenin, já jako nezpěvák jsem nemusel a nešel jsem. Je to trapné slyšet mluvit o Benešovi lidi, kteří jsou svými činy popírateli Benešova učení, jeho pojetí demokracie, ale ústy o něm mluví nadšeně. Kdyby byl dr. Beneš mrtev, říkalo by se o něm, že byl komunista. Poněvadž je živ, neodvažuje se nikdo tvrdit to veřejně, ale mluví se v tom smyslu. Šel jsem raději večer s mámou na návštěvu a vyposlechl úžasný dnešní program BBC. Pokusím se, pokud se pamatuji, plně vypsat, co jsem slyšel ze zpráv. Židé ve Starém městě jeruzalémském se vzdali po zhlédnutí beznadějnosti boje proti 15tinásobné přesile Arabů. Vyhlídky na zastavení bojů nejsou nejlepší, ačkoli v OSN podporovaly USA návrh Sovětů, aby bylo v krajním případě dovoleno zasáhnout mezinárod
nímu intervenčnímu vojsku, řízenému OSN. Británie má výhrady proti tomuto postupu. Další zprávy: na schůzi českých poslanců uprchnuvších z ČSR po únorové komunistické revoluci bylo 22 členů, přičemž tajemník sociálních demokratů B. Vilím řekl na zahájení, že 17 dalších poslancuje sice mimo území ČSR, ale nebyli s to dostavit se na schůzi včas. Sál v Londýně byl přeplněn a kromě mnoha reportérů byli to poslanci Labour Party, konzervativců i strany liberální, kteří byli na schůzi. B. Vilím ve svém komentáři řekl to, že po surovém uchopení moci za přímé účasti Sovětů komunisty v ČSR musí vzpomenout mnoha lidí, kteří dnes trpí, a nejbolestnější obětí komunistů je Jan Masaryk, který byl nalezen v ČSR mrtev v den, kdy měl odletět do Londýna, aby se postavil v čelo zahraničního odboje. Jménem britských novinářů pozdravil sjezd Wickham Steed, který řekl, že tato místnost je svědkem počátk
ů třetího boje Čechoslováků za svobodu, tak jako obou prvních. Řekl, že se obdivuje a klaní československé vytrvalosti, že přeje shromáždění co největší úspěch, že se však domnívá, že ještě nenadešla chvíle, aby byla ustavena čs. vláda v zahraničí. Po něm pozdravili a příznivě posoudili schůzi tři poslanci již zmíněných stran, kteří byli ovšem přítomni jako „soukromníci“. V závěru schůze se ujal slova bývalý náměstek předsedy vlády dr. Kočvara, který přečetl rezoluci, již schůze vydala. Praví se v ní, že dokud nebudou v ČSR svobodné volby, za které se nemohou považovat volby pozítří, považují se oni, poslanci zvolení svobodně 1946 za mluvčí československého lidu a neustanou ve své snaze zajistit ČSR demokracii v duchu velkého prezidenta Osvoboditele, TGM. O Benešovi ani zmínka, dokonce místnost kromě vlajek čs. a britské byla vyzdobena jen portréty TGM a Jana Masaryka. Ani Lockhart, kt
erý se poté ujal u mikrofonu slova, ke své obvyklé páteční čtvrthodinové úvaze neřekl dnes (v den prezidentových narozenin) o svém příteli nic, než že právě před rokem byl v ČSR, kde byl přijat i dr. Benešem. Mluvil o mnoha věcech, z nichž mi mnohé ušly, ale řekl, že je nejnehoráznější lží prohlašovat o Tomáši a Janu Masarykových, že byli komunisty. K tomu se druží to, že je to podlé, neboť tito mužové jsou mrtvi a nemohou se bránit. Je vidět, že v Británii jsou bezvadně zpraveni o „demokratičnosti“ voleb, které budou v ČSR tuto neděli. Mluvil o plentách, o veřejné volbě a o hustě potištěných kandidátních listinách, zatímco bílé lístky lze zřetelně odlišit prosvítajícím přetiskem tvaru X. Mluvil o nemravnosti toho, že v roce prezidentských voleb v USA napíše hlava jednoho státu (rozuměj Stalin) jednomu z kandidátů prezidentství přátelský dopis. Je to zřejmá a nehorázná agitace přes hla
vu vlády. Američané jsou si však velmi dobře vědomi této nemravnosti a podle toho se zařídí. Slyšel jsem též potom Ameriku, kde četli překlad komunistického letáku k volbám v ČSR v roce 1938, kde se Němcům slibuje utužení jejich postavení v ČSR, budou-li volit komunisty. Pod leták se tehdy (před deseti lety) podepsali Gottwald, Zápotocký, Šverma, Široký, Slánský.

Dnes tito pánové rozhlašují, že to byli oni, kteří mají hlavní podíl na vystěhování Němců.

Chtěl jsem si ještě poznamenat o lidech, kteří slouží, ale nechám to až po volbách, bude toho víc.

29. KVĚTNA 1948

V desetiminutovce dnes Vávra řekl, že nepochybuje, že všichni oktaváni budou zítra volit veřejně. Z české kóny mám jednotku. Mnoho kluků dnes bylo hrát házenou a někde závodit. Včera prý byli večer po oslavě tancovat na Letné, dokonce snad potmě, prý si užili (holky od nás). Ale já toho nelituji. To stálo za ten poslech. Člověk musí žít nadšeně a vytrvale pro něco, co v něm hoří sžíravým plamenem, dává mu zapomenout na sebe, odstraňuje z něho sobectví, a pro co je ochoten přinášet oběti. Život bez obětí, život chlebařský, je život, který musí sám degradovat člověka na úroveň zvířete. To tak žije. A člověk je jako ono, není-li schopen víc. Nálada byla prachmizerná, ale ani na ulicích jsem neviděl žádný efekt, navečer, když jsem čekal na autobus, jímž měl přijet táta, bylo náměstí téměř vylidněno. Pročítal jsem dnes knihu s hrozně pitomým názvem: Psí život dědy Bambuse od nějakého H
enka. Divím se, že to vyšlo. Jsou tam ostré narážky na komunisty atd. Kromě kapitol nesmírně otravných a ani dost málo humorných jsou mezi tím tři nebo čtyři skvělé. Snad byla ta knížka napsána jen proto. Něco si z ní chci napsat, než ji odvedu. Tož (jsou to už většinou citáty, ale dobře vybrané):

Walter Tschuppik z roku 1934: Podmínky obecného zluzovění: Sta a tisíce lidí čekalo na splnění svých lačných tužeb. Tato tak zvaná revoluce nebyla ničím jiným než orgií závisti, chlebařství, sobectví, udavačství a nejohavnější pomstychtivosti. Bylo to rozpoutání maloměšťáckých pudů a cílem této revoluce bylo konečně obdržet na účet sousedů nějaké místečko na slunci, příjemný koutek u teplého krbu, nějakou židli u nějakého psacího stolu a vydatný plat a to za každou cenu, i za cenu vraždy a zabití, neštěstí a hladu bližních. A tak pokračuje líčení dál. Takto dobře to vypsal pan Tschuppik před 14 léty. A od té doby? Nihil novi sub sole. Hitler je smeten, ale diktátoři jsou stejní a neučí se, liší se jen barvou košile. Ale dál: Španělský důstojník řekl americkému zpravodaji Millerovi: Idea je v mozku a abychom ji zabili, musíme zabít člověka. Proti kacířům nikdy neplatil žádný soudní, p
rávní řád. Španělský důstojník měl pravdu. Ideu nelze zabít, dokud člověk žije. Další místo (o revoluci): Jak asi stoupá sebevědomí lakových vrahů, dřívějších společenských odpadků, když se po vítězné revoluci mohou dívat na kdysi vážené opory společnosti spatra. Když je vidí neholené, nemyté, špinavé, hladové! Když je jim dovoleno, aby kdykoliv komukoliv uštědřovali výprask! Když mohou oplzle nadávat jim, náhle zpokornělým, ztichlým! Když je mohou kdykoliv odpravit! Vy byste chtěli reformoval lidi, když dynamit je tak laciný? ptá se v jednom románě Sinclair Lewis. Avšak nad dynamit ještě levnější jsou biřici, katovi pacholci, vrahové, učiníte-li je státními zaměstnanci s definitivou a pod pensí.

Ta kniha je jinak nesmírně hloupá, ale myslím, že vyšla pro těchto několik kapitol.

Dověděl jsem se spoustu novinek, ovšem s ručením omezeným: dr. Beneš odmítl podepsat ústavu se slovy, že on, který celý život bojoval za demokracii, nemůže podepsat tak typicky nedemokratickou ústavu a míní v nejbližších dnech abdikovat a mrzí jej, že to neučinil dříve. Davidovi prý bylo nabízeno prezidentství, ale nepřijal je. Mnoho zpráv, ale k neuvěření. S prezidentovou abdikací je to už asi potřetí.

Člověk nemá nalétnout. Ale jistě je to pro prezidenta ponižující, být hlavou takového státu. A co si myslí asi jeho přátelé, Lockhart, Eden atd. A Londýn mlčí, pohrdlivě mlčí, prezident pro ně neexistuje.

30. KVĚTNA 1948

Den voleb. Prvních nedemokratických voleb v ČSR. K ránu byla příšerná bouře. Vzbudil jsem se asi o půl páté, pokoj a krajina byly ozářeny blesky, hřmělo, až se vše otřásalo, bouře byla přímo nad městem. Blesk i hromobití současně. Asi 3/4 hodiny to trvalo, nebylo možno spát. Nepamatuji na takovou noční bouři. Myslel jsem si: „Hřmi, Perune, na můj svátek…“

Kolem desáté jsem šel pro noviny a s klukama jsem se zdržel do jedenácti. Stále pršelo. Na ulicích bylo málo lidí, trousili se odděleně do volebních místností. Prohlíželi jsme letošní oktavánské tablo ve Slavii za výlohou. Má formu divadelního oznámení.

V poledne se u nás stavil X, který se vrátil od volby a ukazoval nám kandidátku Národní fronty. Dal prázdnou obálku, za plentu šel. V jeho skupině prý to bylo možno. Ale bílý lístek odhodil, aby se na něm nikdo nemohl hojit. Šel brzo, poněvadž má daleko domů. Odpoledne jsem v pokoji srovnával překlady z Villona (Fischerovy a Eisnerovy) a slyšel jsem, jak někdo pod okny říká: Bystrá 25 bílých. Než jsem vyhlédl, už tam nikdo nebyl. Věřit jsem tomu ovšem nechtěl. Pustili jsme rádio. Hlásili, jak se dalo čekat, malé obce, kde již hotové volby byly stoprocentní. Navečer o půl osmé k nám přišel X, a ten už měl z náměstí přečteny výsledky. Jenom tyto si pamatoval: Humpolec 103 bílé, 140 prázdných. Senožaty 127 bílých, 20 prázdných, Kaliště 86 bílých, tj. skoro 40 %! Bystrá skutečně 25 bílých. Jiřice 70 bílých. Jenom asi 5 obcí volilo vlastenecky 100 % pro NF. (Čísla nejsou přesná.) Kopáč prý už na nám
ěstí řekl, že Senožaty tedy školu mít nebudou, když se takhle zachovaly. Večer jsem šel do biografu s kluky. Chtěl jsem si to prohlédnout (bylo to před sekretariátem KSČ), ale bylo tam mnoho lidí. Zítra si to opíšu. Nálada nebyla žádná zvláštní. Ovšem před tabulí pár pochopů na náměstí vytrubovalo, kde volili „dobře“ a kde jsou „křupani“. Když jsem se po blbém biografu vrátil domů, poslouchal jsem jednotlivé výsledky. Mnohde odvážní lidé byli. Dobře to ukázaly okresy: přibližně Chrudim ze 40.000 voličů 10.000 bílých, Polička podobně. Taktika ohlašování voleb je nanejvýše komunistická: nehlásí se, kolik bylo všech voličů, takže hlášení vypadá takto: z tolika odevzdaných hlasů pro Národní frontu tolik, bílých tolik. Tím jest aspoň pro první chvíli, kolik bylo prázdných obálek.

A zpět do Humpolce: Londýn prý dnes bohužel srovnával dr. Beneše s Háchou, který také neodmítl podepsat. To je už hrozné, ale pravda to není: Hácha Němce doporučoval a to dr. Beneš nedělá. Podle mého názoru jsou dvě možnosti: buď toto urychlí Benešovu abdikaci, nebo (a to je možné při jeho tvrdošíjnosti) jej to víc zatvrdí. Myslím, že Beneš neřekl poslední slovo. Celý svůj život zasvětil práci pro mír, vydobyl si u národa oblibu a teď by se měl chovat tak, aby byl jednou v opovržení? Rozhodně ne. On vidí dále, než všichni ostatní.

Večer tu byl Y s paní. Dali oba bílé lístky. Nadávali, že většina lidí je plna strachu, a že to bylo docela dobře možné. Říkali, že naši lidé jsou takoví, že se hrbí, nedovedou říci ne, i když nesouhlasí. Já osobně myslím, že je to ohromná charakterová vada celého národa. My jsme tři sta let hrbili záda a to zanechalo v národní povaze následky. Nejsme tak hrdí, volní, svobodní jako Angličané. To, co třeba zde v Humpolci vidím, to je typické buržoazní měšťáctví. Každý kouká jen na svůj výdělek, peřinu a břicho. Režim se volí takový, jaký je. A to neříkám z nějakého rozhořčení. Už jsem o tom dlouho přemýšlel. A výsledek voleb, i když se o to všechno zajímám, je, že mě nemůže rozházet. U nás v národní povaze z té doby poroby zbyly i jiné znaky: okrádat stát, ve kterém se vidí nepřítel, sobectví, vlastenčení až do vlastní kapsy a vlastního pohodlí. Když se např. řekne v Anglii: je
málo proudu, šetří všichni, i když i tam jsou pouzí lidé, výzva se však pochopí. U nás každý svítí dál: ať šetří ten druhý! A výsledek je mizivý. Tohle už, tuším, věděl Masaryk. Ale jsou stateční lidé. Luboš Strádalů, z oktávy, vložil veřejně bílý lístek do osudí, dokonce prý před zraky Vávrovými. Tedy se šéf dočkal, že nikdo nepůjde za plentu. To je odvaha. A Luboš dělá za týden maturitu. Asi ho nechají prasknout. Zato mnozí vlastenci, kteří měli antikomunismu plná ústa, volili veřejně: P., T. z Luk atd. To jsou ti bezcharakterní, ta špína národa. Ti lidé jednou, až se režim zvrátí, budou chtít fabriky zpět. Nedostanou je zpět nikdy, ale toto bude alespoň příležitost jim říci: co jste. A je to zase třeba se jednou odměnit těm senožatským, kališťským, bysterským atd. kteří teď budou za to trpět. Ti dnes dokázali, že přesto, že jsou sedláci, jsou charakternější než mnohé intelek
tuálské vrstvy. A to se budu teprve zítra dovídat. Celkem se ukázalo, že stateční lidé jsou. Souhrn: byly to nedemokratické volby za nejhorších podmínek: 1) kdo šel za plentu, vydával se nařčení z reakcionářství, takže se odvážili pouze odvážnější. 2) za plentou byli pozorováni 3) byli pozorováni, co odhazují do koše 4) komunisté nehlásí, kolik bylo prázdných obálek 5) ve volebních komisích jejich lidé, takže výsledky mohou být ledasjaké. Volby nebyly tajné, ad 1) mnoho lidí i většina nesouhlasících nemohla se projevit. V Čejově prý 12 bílých. Bašta zklamala. To se tam volilo s „pozorovatelem“ za plentou. V Krasoňově pro špatné počasí volil jeden člen rodiny za všechny. V Humpolci a všude jinde se „pomáhalo“ starým lidem. A za těchto hrůzných podmínek se našlo přece pár lidí, kteří doslova propašovali lístky za riskování všeho v policejním státě. 50.000! lidí je za hranicemi, spousta ztra
tila volební právo… Rádio v noci hlásí už slušné sumy bílých lístků. Ale okres Slaný volil „vlastenecky“ celý 100 % pro Národní frontu! Šel jsem spát v jednu hodinu s půlnoci.

31. KVĚTNA 1948

Ráno hlásili předběžný celkový výsledek voleb. Je to snad 770.000 bílých lístků. NF dostala asi 89 %. To si zítra najdu v novinách a budu to mít přesně do deníku. Bohužel se mi dnes nechtělo a nestihl jsem si opsat celý humpolecký okres na náměstí pro deník a pro lepší časy. Bude-li to tam, tedy zítra. Ve škole to proběhlo klidně, jenom všude slyšíš, jak nedemokratické volby to byly. Čermák (byl členem volební komise, kde bylo v Humpolci nejvíc bílých) byl příšerně naštván, zničehonic se na mne rozkřikl při ruštině. Nenechal jsem si nic líbit a klidně mu řekl své, že nemá proč mi nadávat, pak už úplně řval. Ani jsem to doma neřekl. Vávra vykládal zkušenosti člena volební komise: „Jedna manifestační volba bílým lístkem, jeden omylem vhozený bílý lístek (ten mladík prý slzel), ač my si myslíme (byl to mladý Neubauer), že byl chytrý.“ Řekl, že nevolilo jen mizivé procento. Že to byly volby
demokratické atd. Měl jsem mu chuť říci, že první republika, kde byla demokracie „nedokonalá“, vylučovala z volebního práva zloděje, vrahy, alkoholiky, ale dnes, kdy je dokonalá lidová demokracie, se vylučují z volebního práva lidé, kteří nic nespáchali, neudělali nic policejně trestného, jen to, že byli členy národně socialistické a lidové strany a že své přesvědčení veřejně hlásali. A kdyby, byl jsem ochoten mu uvést tátu a mámu. Ale potom jsem si řekl, že to nemá cenu. Jsem asi taky takový hrdina. Mluvil jsem dnes s lidmi, kteří říkali: „Pane, na některých okresech je těch bílých lístků, no víte, ale já musel volit kandidátku, nedalo se nic dělat.“ Typická měšťácká povaha. Někdo jiný, ale já ne. Navečer jsem byl u Palánů dát si spravit botky. Mají rozkošného dvouměsíčního kluka. Jak je život klidný, takovému děcku letí všechny naše boje, obavy, bolesti jako jarní větřík kolem hlav
y. Do jakých časů se narodil. Bude jeho život aspoň ve své části pokojnější než náš? Večer v čs. rozhlase intrády a znělky, mimo jiné Sukův V nový život, který nám zposvátněl za války londýnským vysíláním. Ano, jdeme v nový život. Je tisíce podrobností, zajímavostí na každém kroku v těchto dnech. To nejde zaznamenávat. Proseděl bych u deníku život. Večer Londýn. Podle hlášení pozorovatelů: smíšenina tajných a veřejných voleb. Překvapuje, co lidí se smířilo s režimem. Je možné, že to bylo zaviněno veřejností voleb. Opozice tu je a cítíme se nuceni vyslovit hlubokou úctu těm, kdo se odvážili protestovat. Naznačili, jaký by byl býval osud komunistů, nebýt únorové revoluce. Můj názor: ano, věděl jsem, že nepochopíte malost mnoha lidí, protože nás neznáte. Tito lidé proti svému přesvědčení z prospěchářství volili komunisty. Ale to si píšu jenom do deníku, styděl bych se vám to říci
do očí, protože jsem Čech. Nemohu však a nechci generalizovat a soudit. Dověděl jsem se trpkou novinu: Kubišta je prý od února v Bříštích vedoucím ČSM. To je skličující. Zeptám se ho na to zítra.

Jsem v sobě lhostejný, i když citlivě absorbuji a vnímám okolí. Chtěl bych říci mnoha lidem: „Nic jste nezachránili svou veřejnou volbou, ale čest jste ztratili. Jednou se budete stydět!“

Ale oni by řekli: „Pánům v Anglii se to hezky říká, ale já je tady nevolit, tak mi vzali kšeft, fabriku, atd.“ A já bych si asi pomyslel, že pánům v Anglii se to plným právem hezky říká, poněvadž nešli ve čtyřicátém roce prosit Hitlera a upevňovat jeho moc, když německé letectvo bořilo jejich kšefty, fabriky atd.

Ale neřekl bych nic, poněvadž by mi bylo hořko.

1. ČERVNA 1948

Zamýšlel jsem se dnes při nezáživném vyučování, jak letí čas. Je červen, prázdniny utečou, bude podzim, bude to rok, co jsem chodil do tanečních, a je to jako včera – živé, podrobné. A celá loňská zima – s tou kožní nemocí, málo sněhem, vymetanými plesy, konečně s pobytem Soni u nás, ta bláznivá prudká láska k Jarče – chození s Jarmilou a pak ten zvrat v únoru. Až dodnes je mi to vše krátké a svěží jako včerejšek člověku, který se ráno vzbudí. Mám to vše jasně v paměti. Ale v detailech je to dlouhá doba. Jak dlouho už se mi zdá, že píšu deník. A je to teprve od ledna!

Ještě před volbami (nestačil jsem si to vše poznamenat) dostali naši vyloučení ze všeho. Je to na rozkaz akčního výboru „zbavení a odstranění z veřejného života“. Přišlo to posledně i ze Svazu přátel SSSR. Legitimace mají vrátit panu Váchovi. Ten, kdo vyhotovoval přípis, byl tak čestný, že se podepsal pouze velké V. Byl to pan Vácha?

Mimo jiné mi nyní ještě vytanulo podle pátečního Londýna, že přístup na volby do ČSR byl zakázán dopisovateli Christopheru Buckleymu. Buckley je znám svou válečnou reportáží Cesta do Říma. Pobývám teď u deníku dost pečlivě. Nedávno jsem něco dopisoval a popsal jsem v jednom zátahu 30 stránek. Dnes po obědě tu byla paní ředitelka Marešová: dozvěděla se od dvou členů akčního výboru, že se tito páni usnesli, že všichni vyloučení učitelé půjdou od 1. září znovu učit. Jedině máma byla označena za „vhodnou k potrestání“ a bude prý penzionována. Spáchala totiž ten zločin, že byla členkou ZNV za národní socialisty. Myslím, že to bude lepší, aspoň se bude moci starat o domácnost. I když táta půjde učit, bude to jistě z humpoleckého okresu, ale hlavní je, že bude mít práci, plat, a že bude mít určitou, poměrnou jistotu. Ukáže-li se tato zpráva dobrou, spadne tátovi kámen nejistoty ze srdce.

V poledne přišel dopis od tety, kde píše, že Soňa bude mít rudé maturitní šaty a jiné (už nevím co). Hrome, já musím Soně napsat, aby si to mohla přečíst ještě do matury. Měl jsem pro ni minulý týden připravený dopis, který už nebudu moci poslat, poněvadž, zastaral.

Hned někdy po únorových dnech jsem si připíchl nad postel motto z S. K. Neumanna (myslím, že v některém deníku je zmínka): „Všechno ti mohou, lide můj, vnutiti pěstí; srdce si čisté opatruj, nezoufej, nezrazuj.“ Ač je to velmi aktuální, snad by bylo lépe nahradit to Bezručem: „Tupě díváme se v davu, jak nám k špalku kladou hlavu, jak vůl na porážku vola.“

V Palestině se boje rozrůstají do obrovitých rozměrů. Válka je stále rostoucí hydra, která zavaluje nabytňujícím tělem zemi za zemí, jiskra na poli sena. Proto věnuji Palestině takový zájem.

Mnoho jsem se neučil. Četl jsem Villona, srovnával oba překlady (Eisnera i Fischera) hlavně tam, kde jde o stejné verše dvakrát tlumočené. Fischer má úžasnou kulturu slova a vyspělost verše, plynnost a eufemizovanost výrazů. Eisner je méně melodický, drsnější, používá staročeských slov (uvážíme-li, že jde o básníka z 15. století, je to all right), ale mám dojem, že jde místy víc na kost věci. Rozhodně Eisnerův překlad nemůže být podceňován, jak jsem měl první dojem. Otokara Fischera je škoda. To byl básník, vědec, ale hlavně nám mohl dát úžasné dílo překladatelské kvality, o jaké se nesnilo Vrchlickému. Fischer byl pro to jako stvořený, se svou vzdělaností, jazykovým citem, smyslem pro nuance, suverénností nad veršovým chodem, ovládáním forem.

2. ČERVNA 1948

V poledne jsem se od táty dozvěděl, že jej na sokolském hřišti zastavil desátník KSČ, Komrs z humpoleckého dvora, sdělil mu, že se chystá velké tažení členů KSČ proti Kopáčovi, že proti tátovi nenašli žádný materiál, i když vyslýchali spoustu lidí a snažili se z nich dostat, zda snad táta neměl nějaké machle, když byl na radnici, ale přes usilovnou snahu se nedověděli ničeho. I pan Komrs už tedy uznal, že skutečně je táta poctivý člověk, čemuž, nechtěli věřit komunisté proto, že byl národní socialista. Proto z něho potřebovali udělat zloděje a darebáka.

Ve tři jsme vyjeli. Lukáš se k autobusu nedostavil, ale nasedl s námi ten nový (asi sem z trestu přeložený) profesor Svatoň. Později jsme se od Tajovského dověděli, že měli přijet, ale Svatoň vystoupil ve Vřesníku; nechtěl bez Lukáše asi do kláštera jít.

Dobře jsme si s Tajovským pohovořili; o světové situaci, o Kravčenkově procesu v Paříži (jeho kniha Zvolil jsem svobodu vzbudila v celém světě rozruch úžasnými obviněními SSSR), o francouzské a italské politické situaci, ale i o tom, co je teď tu.

Půjčili jsme si od něho několik knih; já Plutarchův Symposion (podle Stiebitze Hostina sedmi mudrců) a Bergsonovu knihu Dvojí pramen mravnosti a náboženství.

3. ČERVNA 1948

Bylo to divoké dnes ve škole. Měl se hrát nějaký basket a polovina lidí tam zas nebyla. Vávra přišel do dějepisu už značně rozzuřen a hned spustil, kdo že pojede na chmel. Nepřihlásil se nikdo a to byl olej do plamene jeho vzteku. Zbělel, vyboulil oči a řval: „Vy se nestydíte, taková početná třída a nikdo se nehlásí? Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém!“ A vzal třídnici, četl jméno za jménem a každého se ptal, co bude dělat o prázdninách. Hned Bečvářová, první na řadě, mu řekla, že na chmel nepojede, že jí to doma nedovolí. Čechan řekl, že jdeme na selekci, a pak přišla na řadu Jarka. Jarka je tichá a na veřejnosti málomluvná (a já ji přece znám dobře, i když vím, jak skvělá zábava je s ní mezi čtyřma očima), ale nikdy bych neřekl, že umí být tak rozhodná, imponovalo mi to a ke všem těm sympatiím, které k ní chovám, jsem pocítil ještě prudký obdiv. Tož ta věc byla tak: Vávra j
í dal stereotypní otázku, co bude o prázdninách dělat. Jarka mu odpověděla, že bude asi na Brunce, a to už ho dohnalo navrch míry. Začal hulákat: „Asi, asi, žádné asi, tak co?“ A Jarka řekla: „Tedy budu něco dělat, ale na chmel nepojedu, to mi naši zakázali.“ Tehdy už se Vávra neznal. Soptil: „To tedy mají vaši rodiče pěkný postoj k potřebám lidově demokratické republiky. Vyřiďte jim to!“ Jarka ale byla docela klidná. Pak probral celou třídu, ale každý něco měl, my selekci, jiní žně atd. Nakonec řval: „Po celém kraji je humpolecké gymnázium vyhlášené jako reakční a zvlášť sexta. Já jsem vás dosud kryl a chránil, poněvadž jsem se domníval, že přijdete k rozumu, ale když setrváváte v tak zarytém odporu, přičtěte si následky sobě!“ Potom zkoušel jako kat, ale podařilo se mi z toho vyváznout.

Čermák je též takový. Vyvolal mě z ruštiny, dost jsem toho znal, ale hned se mu zablýskalo v prasečích očkách a chtěl, abych mu řekl, co vím o Rusku. Řekl jsem mu to tak, že musel být spokojen.

Mluvil jsem dnes o děvčatech s Julkem a on mi řekl: „Já bych nemoh chodit s žádnou holkou od nás, připadalo by mi to jako krvesmilstvo.“ Je to trouba. Moc kecá a nepřemýšlí, co povídá. Jednou mi také řekl, že to mezi ním a Jitkou je pouhá platonická láska. Ale při tancování a jinde ji ohmatával, kde mohl.

Odpoledne jsem četl v Listnatém stromu o Edgaru Allanu Poeovi, básníku hrůzy, rozkladu, abnormálních lidských citů a zvráceností. Asi něco jako Baudelaire. Znám Poeova Havrana, jeho nejlepší báseň.

Navečer tu byl Píďa pro rozvrh. Byl u mne nahoře, dobře jsme si promluvili. Zítra se sejdem ještě s Jirkou a dohovoříme si to ohledně naší prázdninové cesty. Přijmou-li nás na selekci, šli bychom až druhou polovinu prázdnin. Potom jsem překládal z angličtiny Longfellowovu báseň: The Slávek Dream. Není to nic zvláštního, starší, ale myslím, že překlad je nepodařený. Dost snadno se mi ale dařilo lít jamby. Ale strávil jsem s tím čas a nejsem spokojen. Celé odpoledne tu jsou návštěvy: dr. Zeman, dr. Sommerová z Brodu, Kolaříková šla v devět a byla tu od tří, navečer Hošek atd. Teď je přesně půl dvanácté a sedí tu Racek s Vondrákem. To je hrůza. Dvanáct hodin už nebyl proud návštěv přerušen. Teď se ještě musím učit biologii. Otrava.

Zítra mám narozeniny. Bude mi sedmnáct. To už je dost.

4. ČERVNA 1948

Ráno mi přišla máma přát k narozeninám. Dostal jsem Pallasovu knihu Hvězdy severu, dějiny severských literatur. Je to skvělá věc. Ve škole mi moc lidí přálo, pokud to věděli, a když se to rozneslo. Z biologie jsem se ještě dnes nedal, nebyl jsem dost připraven a nechtěl jsem riskovat dobrovolné vytažení s chabými znalostmi, i když vím, že to mohlo docela dobře dopadnout. Snad příště. Odpoledne jsme chtěli (Píďa, Jirka) vypracovat plán cesty, ale pak Jirka nepřijel (měl porouchanou motorku), šli jsme s Píďou na pracovní povinnost, ale dlouho jsme tam nebyli, celé odpoledne jsme se flákali po městě (nejdřív jsme byli na zmrzlině, kterou nám nenechali, ještě jsem ji letos nejedl), pak Pepouš koupil kedlub, potom jsme jedli u Hamerských hnusné trubičky, namazané nějakým dextrinem, pili sodovku, koupili si slavíky (plechové na hvízdání) a konečně jsme šli navštívit miláčka Hralu. Doma je vždycky divný. Stal se te
ď v poslední době strýcem. (Jeho sestra povila děcko.) U Hralů jsme šli na zahradu, kde jsme trhali velmi dobré zralé třešně a cpali se na štaflích. Miláček na nás shlížel odevzdaně, ale pan Hrala říkal: „Aby vám nebylo zle, hoši.“ Paní Hralová ukončila hodování s poukazem, že jejich truhlářský dělník dostává třešně každoročně a letos ještě neměl. Usazeni tímto logickým argumentem (ač třešní bylo na stromě nesmírně) a jejich neužilostí, odsunuli jsme se. Zabité odpoledne.

5. ČERVNA 1948

Odpoledne jsem překládal Burnsovu báseň Mé srdce je tam v horách. Nedařilo se mi to a myslím, že nepodařilo. Je to báseň nesnadná rytmicky (zvolil jsem jamb, ač originál lze číst i trochejsky) a to jsem udělal špatně. A potom: kouzlo básně je na opakování podstatných věcí, vět a ty jsem česky těžko dával dohromady, aby seděly. Byl jsem se sebou nespokojen. Večer četl Chudobu.

6. ČERVNA 1948

Máma byla od rána od pěti do večera do sedmi pomáhat na organizaci župního sletu. Dopoledne jsem ji tam po návratu z pošty navštívil, ale byl tam hrozný frmol. S tátou jsme si vařili sami, bylo to docela dobré, ale „knedlikyjakošpaliky“ – docela vojenské, ale chutné. Potom jsme ještě – věrni tradicím spořádaných domácností – umyli nádobí a kuchyň zrestaurovali do původního stavu.

Mořil jsem se se dvěma znělkami, tentokrát z francouzštiny. Byl to Ronsardův sonet a Du Bellayova znělka Zármutek. Překládal jsem značně volně, ale dnes snad úspěšněji, alespoň jsem spokojenější než jindy. Snad že je to sonetová forma. Ale zvlášť Du Bellay mi v posledních šesti verších dal práci a mám dojem, že stále ještě nezní tak, jak má. Ale chtěl bych nepovolit v tomhle: překládat, překládat tak dlouho, až se zdokonalím tak, abych mohl tlumočit bezvadně formálně nejhlubší verše. Ale k tomu je potřeba co nejvíc se kovat v jazycích a to opomíjím.

Už před polednem jsem měl ujednáno s Pegušem, že to sjedná na večer a že si půjdeme s našima holkama zatancovat na Letnou. Šel jsem se večer za Píďou přesvědčit, zdaje to sjednáno, ale zastihl jsem ho až na náměstí a to už tam všichni byli. Šel jsem se domů převléci a dostihl jsem je v půli kopce. Nahoře jsme pili nějaké sodovky, blbli a pak tancovali. Z holek tam byly: Růža, Jitka, Lída, Manka, Budulín, Jarmilka a Věra Jenčová! Tancování mě nijak nebavilo, byli jsme na parketu sami, a holky se brzo rozhodly, že půjdou domů. Zatímco se oblékaly, chytil jsem tam nějakého chlapa s motorkou, Je to úplně negramotný člověk, každému věří, co mu říká, a ten mě svezl dolů do města. Tam se mi ale zachtělo se vrátit, tak jsem do milého zlatého muže (zajímavé je, že má příjemnou inteligentní tvář) začal mluvit, až mě sebral a odvezl na Letnou zpět. Tam teprve vycházeli. Šli jsme zavěšeni a už se šeřilo. Z
jedné strany jsem se přimáčkl (doslova) na Růžu, z druhé jsem držel Jarmilku. Růža byla večer vůbec moc fajn a tak jsem vzpomínal na ty doby, kdy jsem s ní chodil, na sladkost jejích polibků a na její milou povolnost a slova „Honzo, neblázni!“ s kterými se ode mne nechávala líbat. Ale to už je dávno a dnes o tom myslím s náhlou melancholií, že to bylo krásné a že snad mám Růžu pořád tak rád jako tehdy. Do doby, než se snad ožením, mě bude mrzet, že jsem se tehdy s Růžou rozešel, a Karlovi Kasalovi nikdy nezapomenu, že on byl příčinou toho. To jsem celý já: náhlé rozhodnutí, skutek a pak už se nedá dělat nic jiného než litovat. A ve mně zůstávají všechny mé dřívější vřelé lásky a nové k nim přibývají. Co bych dnes byl za to dal, kdybych byl s Růžou o samotě a mohl ji zas políbit! Chytlo mě to důkladně a tak silně, jak už dlouho ne. Byl jsem dnes večer hluboce v tom ponořen a plný všelijaké
touhy. Srovnával jsem tak děvčata: taková Lída; je mi sympatická, dovedl bych ji snad milovat, ale vždy, když bych se jí chtěl dotknout, díval bych se na ni jako na křehkost, jako na věci lehké a porušitelné, jako na vánek, sněhovou vločku, vlnu, bál bych se ji snad políbit, abych jí příliš silně nestiskl rty. Ale Růžu, tu bych chtěl sevřít pevně – jako chlap, přinutit, aby byla má. Ale to jsou hlouposti, které mě teď napadají a které jindy do deníku nepíšu. Dnes jsem se nějak rozohnil. No, šli jsme tak přes celé město, stavili jsme se u kolotoče, ale Růža už tam nechtěla jít, že jí se točí hlava a že musí domů. Jezdil jsem chvíli s Jarmilkou na ohromném posuvném kole. Pak jsem šel domů, neuspokojený, otrávený atd. Píďu to tyto dny drží: řádí jako smyslů zbavený, jak on to tyto dny umí, každou půlhodinu blbne s jinou, dnes večer to táli s Jitkou a šel ji doprovodit. Chci doufat, že nebude mít zít ra jednu tvář oteklou.

Palestina: právě když se začala rozvíjet židovská protiofenzíva, byla teoreticky přijata smlouva o čtyřnedělním příměří.

7. ČERVNA 1948

Když jsem přišel ráno na cvičiště na pochoďák, bylo tam mizivě lidí, ale nejvíc se ulejvalo kantorů. Naše celá četa byla zrušena. Pepík Váňů a já jsme byli dáni ke spojeným primám (nebo je jen jedna prima?) jako velitelé. Šla s námi Kolaříková, ale ušlo to. Podle rozkazu jsme kluky vyvedli na Orlík a potom bransondovskými lesy dál, nad skalskými kopci jsme přešli silnici a po krátké obcházce lesem jsme z druhé strany přišli ke Skaláku, jak bylo v rozkazu. Wendlik nás tam už čekal, byli jsme první četa, která tam dorazila. A to ta děcka nebyla ani příliš zdrchaná. Potom přicházely ostatní čety, jedna za druhou, ale četa našich holek, kterou vedl Píďa a Peguš, zmizela. Mluvilo se o tom, že nezodpovědný dobrodruh Pultar nebohé dívčiny svedl, dovedl je na první mez, prodal je do harému, zastavil se v nejbližší hospodě atd. Zpáteční cesta po silnici za poledního žáru nebyla příjemná, ale že jsem se pře
dtím ve Skaláku vykoupal (nedbaje rýmy), šlo se mi krásně, ale moji svěřenečkové došli do Humpolce úplně zničení a v útvaru zvaném stádo.

Dověděl jsem se od Jirky, že on, Píďa i Zobeček dostali v sobotu pozvánky na selekci. Byl jsem tím nějak příliš znepokojen a hledal jsem odpoledne Píďu ve městě. On byl ale na houbách, a tak jsem se rozhodl, že osedlám kolo a že do Herálce za dědou dojedu. Náhodou jsem potkal ve městě Lídu Metalovou, která se právě vracela domů, a tak jsem jí nabídl, že spolu pojedeme. Dojel jsem ještě domů ohlásit, kam jedu (Lída na mne čekala u nemocnice), a pak jsme vyjeli. Jede dost pomalu. Do Rozkošáku jsme se bavili o různých nedůležitostech, krmila mě bonbóny, a když jsme vyjeli nahoru na kopec, začala si Lída pochvalovat, že ráda jede po pěkné silnici. Hned nato jsem ji přiměl, abychom tedy jeli na Skálu po asfaltce a odtamtud mezi lesem do Herálce. Příliš se nezdráhala, a tak jsme jeli. Cesta utíkala příjemně, bylo nádherné slunné počasí, až moc mrtvé a dostali jsme se do trochu důvěrnějšího rozhovoru. Přiznala se
mi, že je ráda, že s ní jedu, že na ni padá v osamělosti a hlavně v noci strach. To znám: většina děvčat má strach z osamělosti a ze tmy. Tak jsem si z ní mírně ustřeloval, ale vím, jak je osamělost těžká. Poznal jsem to loni při zkoušce Tří orlích per na skautském táboře, ani hlad, ani mlčení nejsou tak zlé jako osamění. Ale zajímavé je, že jsem se nikdy v životě pořádně nebál tmy, samoty. Kdykoli jsem měl úzkost a nebo dokonce strach (za války), vždy to bylo z lidí. Nikdy jsem se nebál noci, bouře, hřbitova atd.

Jeli jsme s Lídou až do Skály po nádherném asfaltu a potom po špatné cestě na Boříkova dál. Tam už jsme kola vedli. Lídě se po cestě z kopce utrhlo nějaké přivaření u blatníku, pokoušel jsem se to spravit, ale nebylo to možné. Několikráte jsme se dotkli dost dlouze lokty. Na chvilku jsme se zastavili. Všiml jsem si, že má příjemně zelené oči. Lída Metalová je vůbec hezké děvče, jeden čas loni, asi též v červnu, jsem za ní blbnul, ale potom, s kým jsem mluvil, každý o ní vykládal podivné věci. Když jsme pak pokračovali v cestě, otevřela se mi už úplně: vyprávěla mi, kterými cestami nejraděj chodí, co dělává, jak je jí někdy smutno. Potom, když už jsme přijížděli do Herálce, pozvala mě, abych, až si to se Zobcem dojednám, k nim přijel. Že prý by mě tatínek rád poznal. Povídám jí: „Lído, ale co bych mu prosím tebe řekl, proč že k vám jedu?“

„No, že jedeš za mnou přece.“ Zasmál jsem se a řekl jí, že by mi to osobně nebylo nepříjemné, ale že bych rád věděl, co by tomu její rodičové milí řekli. Slíbil jsem jí, že tam někdy přijdu.

Dědu (Zobce) jsem nemohl najít. Musel jsem za ním jet až ke Slavníči k rybníku, kde se koupal. Nenašel jsem ho už ani tam, ale setkal jsem se s ním na zpáteční cestě. Řekl mi, že z toho nemusím mít obavy, kluci prý se totiž hlásili ještě ve škole, ale abych se zítra stavil v Sativě.

K Metalovým jsem se už nestavoval, jel jsem domů, po cestě jsem potkal Vlastu Vavreynovu. Ta za mnou přišla už dnes dopoledne po pochoďáku s podivnou prosbou, abych prý vyfotografoval Zdeňka Neula, že prý za ním jedna žába z jejich třídy blbne a chtěla by mít jeho fotku. Teď mi to opakovala. Slíbil jsem jí to. Myslím, že „ta žába“ je ona sama. A to je sekundánka! Nejsou zachovalejší, než jsme bývali v sekundě my.

Domů jsem přijel po sedmé, byla tu paní doktorka.

O půl desáté z Londýna ohromující, ač očekávaná zpráva: Beneš abdikoval! Přijímač to potvrdil o půl jedenácté z Prahy. Ale Beneš to napsal ve svém dopise Gottwaldovi, že už 4. května mu oznámil své rozhodnutí odstoupit, když toto projednávali ve vztahu k současné politické situaci, a také jeho lékař mu to doporučuje… Tedy nejsou to hlavní příčiny, nemoc a stáří, co nutí Beneše, aby se poděkoval. Gottwald se ovšem i teď pokouší dělat z něho ruského spojence, přítele spolupráce s SSSR. Snad se alespoň několika lidem rozbřeskne v palici. Ale do čtrnácti dnů je tu nová volba. Bude to Gottwald, Nejedlý nebo Fierlinger. Jsem zvědav, zda hádám dobře. David prý to již dříve odmítl. Tím tedy končí údobí masarykovské a benešovské v našich dějinách. Dr. Beneš jim ukázal, jak mnoho s nimi souhlasí!

Večer jsem se učil na zítra biologii.

8. ČERVNA 1948

Po velké přestávce jsme měli přednášku o dopravní bezpečnosti. Pak domů. Po cestě jsem se dověděl a doma si potvrdil další velkou novinu. Rána proti Kopáčovi, o které mluvil Komrs, dopadla. V noci u něho byla kriminálka, v bytě našli zlato, na úřadě stříbro, které ukradl. Kopáč se ztratil, je na něho vydáno pátrací nařízení. Tak tedy míra jeho nepravostí se dovršila. To je tedy člověk, který chtěl z mého táty udělat zloděje, který tady dělal čistku a byl předsedou okresního akčního výboru. Takhle skončí celý jejich režim, založený na lži. Nejlepší je, že Kopáče odstavili jeho vlastní lidé! Komunisté! Na zítřek prý byl připraven tábor lidu, kdyby se byl Kopáč z toho vyvlekl a dělníci měli tak dlouho stávkovat, dokud by Kopáč nebyl odstraněn.

Odpoledne, když jsem objížděl věci, bylo toho už plné město a říkalo se: „Rudý Heydrich se ztratil!“ Vyčkáme dalších věcí, které přijdou. V poledne mi naši dali knížky, které přišly od Zikeše. Chtěli je původně schovávat až do mého svátku. Jsou to Villonovy balady ve Fischerově překladu, budu mít teď své vlastní, mohu paní dr. P. odvést půjčené a první díl Sartrových Cest k svobodě. Táta se o Sartrovi vyjádřil, že je to pornografie.

11. ČERVNA 1948

Škola zredukována na čtyři hodiny. S Kopáčem už je konec. Vyloučen ze všeho a bude přeložen. Je tu jen otázka: co kdyby nějaký dělník ukradl v továrně nějaké sukno? Vedli by jej v železech. A tady předsedu akčního výboru za krádež, zlata ani příliš nepotrestají. Jen přeloží. Komunistická rovnost. Nad prezidentovou abdikací je podivení značné. Ale novým prezidentem bude „nejlepší syn národa“ – Klement Gottwald. Dělá se mi z toho špatně.

Naštvali jsme dnes chemičku. Holky zaměnily zátky u lahviček s esencemi. Ona se rozzuřila úplně do nepříčetnosti pro takovou maličkost. „Já bych brečela, když vidím, jak jste sprostí, běžte pryč!“ To jsou její slova. Večer jsme byli poslouchat Lockharta. Témata: prezidentova abdikace, situace ve Finsku spěje tam, kde je ČSR. Řekl: „Komunisté se chlubí, že v únoru netekla krev. Ale jsou horší věci než krveprolití. Chladný teror je horší než krveprolití, krutost je horší než krveprolití, popření práva na svobodu je horší než krveprolití.“ Na jiném místě použil definice některého amerického spisovatele (nevím kterého) o optimismu a pesimismu. „Optimista se domnívá, že tento náš svět je nejlepší ze všech, které mohou existovat. A pesimista se obává, že je to pravda.“

12. ČERVNA 1948

Vávra dnes zuřil. Včera tu byl ve škole Tajovský, všichni s ním mluvili a Vávra hned dnes v dějáku hulákal: „Kdykoli bylo národu nejhůř, jako třeba po Bílé hoře, měla se církev nejlíp.“ Kromě toho krutě zkoušel, dal moc pětek a zuřil. Jolicha asi nenechá udělat postupku. Kromě toho přišla Jobova zvěst: máme jet příští týden na maturitní věneček, ale asi to nebude možné se ze selekce utrhnout. Vávra totiž chce, abychom jeli příští týden na tři dny, selekci obhlédli, přijeli, dali se zkoušet a potom jeli znovu. To není možné. Za prvé se na selekci nebudeme moci učit, za druhé by nám to nikdo nezaplatil. Vyzvedneme si potvrzení v Čechticích a sem nepojedeme. Ale to bude asi také hořet návrat na maturitní věneček.

Dopoledne jsme potom zametali město. Hezky jsem se bavil s Lídou Trnkovou. Po obědě jsem se byl koupat s Píďou, Čechanem a Pegušem u Peruše. Jsou tropická vedra, voda teplá. Navečer jsem psal verše. Četl jsem zajímavou věc; známý myslitel Thoreau kdysi řekl: Ve státě, který někoho nespravedlivě vězní, je místo každého spravedlivého muže také ve vězení.

13. ČERVNA 1948

Poslední den, kdy píšu do tohoto deníku. Zítra časně ráno odjíždíme s Píďou do Čechtic a deník zůstane zde. Vezu si s sebou zelený notes, kde chci v deníku pokračovat, poněvadž nemyslím, že je vhodné brát si s sebou tento sešit se vším, co v něm je, někam, kde nevím, kdo bude moci prohlížet mé věci. Tento sešit dopíšu, až budu zase doma. Dnes je tu odpoledne hlavní župní slet, na který půjdu.

Zapomněl jsem včera napsat další charakteristiku režimu: Luboš Stácha a Jirka Brosche nedostali, ač udělali matům, klauzuli na vysokou. To jenom proto, že Luboš volil veřejně bílý lístek a Brosche je velký přítel Tajovského. Vyhlídky pěkné. A Jirka se na tu medicínu tak těšil!

V poledne tu byl pan Kvaček z Kutné Hory. Mluvilo se o slabém charakteru učitelstva a naší národní povaze ohnuté šíje; charakterizoval to: „To jsou lidé, kteří za Rakouska vylévali raděj po oficírech jisté nádoby, než by vzali břízu a šli na frontu. A těmhle bezcharakterním lidem dáváme mrzačit duše mladých.“

Stavoval se tu Kočí, který též přijel na slet. Jeho syn Aleš je už čtvrtý měsíc zavřen na Pankráci. Po obědě s dr. Zemanem a Masákovými na župním sletu. Spousta lidí, cvičení se mi líbila, všechno, ale já mám k Sokolu nějakou svou antipatii, kdykoli se mluví o sokolských idejích, vidím výletníky ze starších let, cílem jejichž výletu byla putna párků a sud piva. A to naši do mne hustí sokolské ideály stále. Mluvil kromě darebáka Meda nějaký rozumný člověk, když se zmínil o TGM a Benešovi, nastoupení vypukli v potlesk a skandovalo se dlouhou dobu po všech tribunách: Ať žije prezident Beneš! Uvědomili si komunisté, co toto spontánní skandování znamená ve chvíli, kdy už Beneš prezidentem není a na jeho stolec má přijít „nejlepší syn národa“ – Klement Gottwald? Večer máme jít tancovat se třídou na Letnou na rozloučení. Kluci dali udělat nějaké dorty. Nevím, zda si to po návratu ještě napíš u. Zítra ve čtvrt na šest jedu z Humpolce a tak se budu hledět vyspat.

18. SRPNA 1948

Včera jsme se vrátili ze své prázdninové cesty. Tím je (jak aspoň doufám) skončeno roztoulané období prázdnin a je to skutečný návrat k domovu, normálnímu životu. Je jistě velmi prospěšné prázdninové přičichnutí k životu a práci, ale klid domova blaží.

Vracím se ke svému deníku, který jsem sice nepřestal vést po celé prázdniny, bohužel kuse, jen záznamovitě, o všedních událostech dní a po různých notýscích. Míním se teď zas vrátit k systematickým záznamům názorů, přemýšlení atd. Vynasnažím se, aby má osobní práce byla hlubší: čeká mě spousta nového materiálu a starý odsunutý musí také jednou přijít na řadu, ve škole budu muset také něco dělat, ač je mi škola jednou z nejprotivnějších věcí. Oněch 5 kantorů (Kobrle, Knante, Tichá, Kolaříková a Wendlik) akční výbor odtud vypoví. Bude záležet alespoň na prvním čtvrtletí, jaký dojem si udělají. Ačkoli: pečeť reakce nesu s sebou. Někdy jsem na ni hrdý. K práci je ale třeba klid.

Klid je dnes nejnedosažitelnější věcí z hodnot pozemských. Nejenže celý svět buší neklidně, ale zde, v doupěti šelmy, nesmí být dopřáno ubohým a zavrženým reakcionářům, lidem na indexu, dne klidu. Toužil bych po volném, nevzrušeném žití, kdy bych se ve volných chvílích mohl obírat poezií nebo jinou z lásek mého srdce – a nežít život v obavách, pronásledování a hrůze. Bude na světě třeba – jsem o tom zcela jistě přesvědčen – ještě jedné velké a celkové bouře, než nadejde svoboda, mír, pokoj a lidská práva se budou opět ctít. Nevím, jaký bude můj život, ale bude to vinou světa, že vyrůstá generace, která si nemohla určit svůj osud. Vinou ano, ale následky ucítí tato generace na sobě.

Máma jela do Prahy dnes ráno. Zvala mě s sebou, ale byl jsem rozcestovalý a nejel jsem. Hospodaříme s tátou sami. (Hromada špinavého nádobí vzrůstá.) Máma vezla Soně Okouzlenou duši. Soňka se mi na poslední dopis neozvala.

Táta byl odpoledne v Čejově na žních.

Přes den neútěšně přeprchává.

Přečetl jsem Villonův životopis od Erskina Nezbedný mistr balad. Je to upraveno do napínavé formy, domnívám se, že je mnoho vybájeno. Chci ještě číst a srovnat se Sommerovou studií.

Kolářovy Dny v roce jsou zajímavé, ale málo poetické. To nebude pravá cesta k nové poezii.

Večer jsem chtěl jít do bia na americký film Nejprve stvořil ženu, ale nedostal jsem lístek. Mluvil jsem s Pegušem, s dalekohledem je to zlé: bude to stát půl tisíce. To bude orkán, který profoukne naše kapsy.

19. SRPNA 1948

Dnes jsme se dověděli, že byl zatčen učitel Štěpánek z Kališť. Byl jedním z těch, kteří byli v únoru propuštěni ze školy. Jako táta. Důvod zatčení nám není dosud znám. Bude to asi z reakcionářství. Štěpánek k nám občas chodil.

Přišel nám dopis od známých. Říká se v něm, doslova citováno: Tak se odhaloval pomník TGM v N. Pace a po snětí roušky se objevil na pískovcovém podstavci nápis: „KSČ je vrahem mého syna.“ Nápis prý ani nelze odstranit, barva je vsáklá do kamene. Bude prý se muset udělat nový podstavec.

Celý den leje…

Byl jsem odpoledne na procházce. V dešti se hezky chodí a lidí je na ulicích pomalu…

Četl jsem Eisnerovy Tři kapitoly o lidové písni. Jediný posudek: eisnerovské.

Londýn: Náčelnice ČOS, paní Provazníkova, odmítla se vrátit z Olympiády do ČSR. Prohlásila, že je politickou exulantkou. Praha se pokouší dementovat oznámením, že pí. Provazníkové byla dovolena cesta do USA.

Nekomentuji, píšu si holá fakta.

Máma přijela neradostně. Zákon o postupu proti lidem vyřazeným v únoru ze škol je venku – je krutý – nedá se než čekat. Přivezla z DP Průškovu knihu Sestra moje Čína.

Táborského deník Pravda vítězí je stažen z oběhu.

20. SRPNA 1948

Dočetl jsem knihu Grahama Greena Moc a sláva. Je to nadprůměrná, hluboká práce. Dává podnět k přemýšlení. Měl jsem to půjčeno od drogisty Palána.

Učitel Štěpánek prý byl zatčen pro černou porážku. Znamená to pro něho tragédii. Z čeho měl živit ženu, dítě, tchyni a sebe? Snad z 905 Kčs, které měsíčně bral? Jméno muže, který jej udal, je Kyrsán z Rápotic (nejsem si jist, zdaje tvrdé y dobře).

Úroda letních hrušek na naší zahradě je skvělá. Však je to první rok. Mají bezvadnou chuť. Králíci se mohou ubít po ohryzcích.

Od Sativy mi dnes přišlo vyúčtování. Píší, že po vybrání zálohy 2 500 nám ještě poukazují 1 703 Kčs. 4 203 Kčs za 5 neděl, hrome, to není špatný kšeft!

Ze Zikešova nakladatelství přišly dnes další listy Knih týdne. Zikeš je solidní nakladatelství i podnik.

Dopoledne jsem ve městě hovořil s Wendlikem. O svém odchodu mluví se samozřejmostí. Vávra prý včera havaroval s autem ONV v Praze. Je ale nezraněn.

Odpoledne Píďa, Jirka, já (cestovní čtyřka) u Peguše v bytě. Peguš žije fajn na volné noze. Uvařil prima pravé černé kafe. Mluví se o třídním mejdanu.

Večer jsem prohlížel své letošní verše. Je toho letos hodně. Myslím, že to vše za moc nestojí.

Po dlouhé době jsem dnes zase slyšel Lockharta. Rozebíral situaci, mimo jiné řekl, že jsou to pouze Rusové, kdo hrají Němcům na ruku, neboť chtějí silné Německo, nerozdělené, neroztříštěné. Končil: nechtěl bych se vsadit, ale podle mých informací bude ještě letos vyměněno vedení KSČ. Poslední věta: víme, že přijde jistý, ač ne brzký návrat do lepších dnů. Zítra hovoří z Londýna Peroutka.

21. SRPNA 1948

Před polednem ve městě s Čechanem a Pegušem. Koupili jsme lístky do bia na zítra večer, na Předtuchu. Sobota: město bylo dnes plné lidí.

Odpoledne jsem štípal, nosil do sklepa a rovnal dříví.

Čtu Průškovu knihu Sestra moje Čína. Stati o literatuře jsou výsostně zajímavé. Celek se mi zdá plytčí než druhá kniha, již jsem nedávno přečetl: O čínském písemnictví a vzdělanosti.

Kasala jsem viděl s Muchou. Pak za mnou sice přišel, ale nebavil jsem se s ním. Domluveno. Charakter!

Londýn: O moskevských poradách nevydáno komuniké. Peroutka hovořil skvěle. Mimo jiné řekl: 1) Pro politiky se občas stává život nebezpečným. Ale pro středoevropské demokraty, chtějí-li demokraty zůstat, je nebezpečný život pravidlem. 2) Kdykoliv jsem dříve přemýšlel o rozhlasu, napadalo mi, že kdyby se stalo a v jisté půlhodině nikdo neotevřel svůj přijímač, stal by se muž u mikrofonu směšným. Dnes nemám tu obavu; vím, že mi naslouchají statisíce lidí, toužících se dovědět pravdu. 3) Rozmyslel jsem si to dobře a říkám: Boj není skončen. To jsou jen tři výrazné myšlenky; byl to vcelku obdivuhodný, hutný projev.

23. SRPNA 1948

Jirka si koupil u Kostřížů obě knížky Mathesiových Zpěvů. Myslím, že jsem mu trochu naočkoval lásku k poezii.

O Štěpánkovi není zpráv.

Odpoledne s Jirkou v Želivě. Pana opata jsme bohužel nezastihli doma. Zpátky jsme šli trochu šetrně pěšky, filosofovali o záhadě smrtí a účelu života. S Jirkou si rozumíme stále lépe a lépe. Hlavně mezi čtyřma očima. Na cestách po Slovensku jsme nemohli dost dobře rozmlouvat, mezi osmi očima to dobře nejde.

24. SRPNA 1948

Den nezačal dobře.

Byl jsem na kole pro rohlíky u Drbalů a vracel jsem se trochu zadumán a jel jsem rychleji. Na rohu Sluníčkový ulice, než zahnu domů (jezdím tu šest let a nikdy jsem nezvonil), vyjel chlap na robotu. Vzdálenost mezi námi ve chvíli, kdy jsem jej spatřil, byla nanejvýš dva metry a oba jsme jeli poněkud rychleji. Pokusil jsem se to strhnout a zabrzdit, ale ve dvou metrech to není snadné – vlétl mi na přední kolo, v té chvilce se se mnou všechno zatočilo – udělal jsem salto přes řídítka. Naštěstí jsem si jen trochu narazil nohu – z předního kola byla ale osmička. Jeli jsme oba špatně, po chodníku (ale to se u nás v ulici, kde je silnice rozbitá, jezdí) – jel jsem však správně po pravé straně a on jel blbě po levé. Mohl jsem ho honit, ale když se mi nic nestalo, těch pár korun za správu kola zaplatím. Chlap nebyl odsud, jezdil na tom blbě a byl rozčilenější než já. Měl přervané lanko přední brzdy a ještě něco.

Což, odbylo se to a je to do jisté míry poučením, ale nechtěl bych už trnout tu chvilku, kdy jsem tiskl brzdu, ale rozjeté kolo jelo ve smyku dál, kdy se kolem všechno zamžilo, vědomí bezmoci v tom okamžiku, pak tupý náraz, vstávání jako ve snách, přepjaté nervy, tak nějak musí být člověku ve chvíli smrti. Konečně – jak je lidský život závislý na náhodě, lépe řečeno vůli Boží! Stačilo málo jinak padnout – a svět by se spokojeně točil beze mne.

Byl to hloupý zážitek, ale dost o tom.

Četl jsem Sommerův životopis Villona. Je nesnadné psát životopisy lidí, o nichž se málo nebo nepřesně ví. I tok zkušený biografik jako Sommer na Villonovi troskotá. Podává nic neříkající široký pohled do tehdejšího prostředí a mravů, ale fakta o Villonovi se v tom rozpadají a ztrácejí. A přece: velcí lidé, o nichž se toho málo ví, úžasně životopisce lákají, ač jakékoliv pokusy jsou jen vysněnou rekonstrukcí.

Viz Mácha!

25. SRPNA 1948

Den nudný, planý, deštivý.

Trochu poezie přineslo nové, už tolikáté čtení Zpěvů staré Číny. Pokaždé, při každém čtení jsem okouzlen víc a víc. Teď, po přečtení Průškových spisů, jsou mi ještě bližší.

SSSR odvolal své konzuláty z New Yorku a San Franciska a USA byly požádány, aby odvolaly konzula z Vladivostoku a preponovaný konzulát v Leningradě nebude zřízen.

Porady v Moskvě pokračují.

Zítra mám jít s panem Valáškem na měření.

26. SRPNA 1948

Za časného jitra jsme vyšli s panem Valáškem. Nákladní auto nás zavezlo mezi Křelovice a Senožaty. Skupin je mnoho, v naší jsme byli tři (Valášek, dělník Bleha a já) a měli jsme za úkol provést takzvanou stabilizaci bodů. Pod trianglem se vykope 1,20 m jáma (hrozně milá práce v kamenitém terénu), po mnohém měření se usadí skleněná a kamenná dlaždice a pak kámen. Dělali jsme až do 7 hodin večer. Sedřeli jsme se jak psi, ale aspoň jsem viděl, jak se to dělá. Dají mi za to něco přes stovku.

Doma byl objednaný malý a přehledný slovník latinský a přepychově vázaný Lockhart. Přišlo to od Topiče. Však už jsem četl, jak ve Světu v obrazech bylo psáno o bídné existenci špióna Lockharta atd. Večer návštěva: pí. doktorka a Kobrlovi. Listoval jsem znovu v Lockhartovi a zase mi utanul tento citát: Každá země, která myslí víc na své pohodlí a klid než na svou svobodu, ztratí svou svobodu a ironie při tom je, že ztratí také své pohodlí a klid.

27. SRPNA 1948

V nesčetných pochůzkách a obstaráváních přešlo dopoledne a odpoledne.

Dočetl jsem Ludwigovu knihu o Rooseveltovi. Večer jsem se začetl do prvního dílu Rollandova Jana Kryštofa. To vše, co jsem o tomto díle slyšel, slibuje příliš mnoho, než abych je mohl nečíst. První kapitoly mne uchvátily: úžasné!

Večer probírá Lockhart bod za bodem. Říká mimo jiné: je výsměch, že vládcové zemí, kde je tak omezena svoboda jako v ČSR, Rumunsku, se pokoušejí namluvit, že v Titově Jugoslávii je teror. „Satan, jenž pranýřuje hřích.“

Končí přáním Čechoslovákům, aby je Bůh posílil v jejich utrpení a říše tmy, která je obklopuje, se sesula.

K večeru tu byl Wendlik.

Odpoledne jsem trochu přemýšlel a přišla mi myšlenka, jak jsem se vlastně já dostal k poezii, zájmu a chápání nejkrásnější z múz. Rekonstruoval jsem si celý postup a vyšlo mi to asi takto: někdy koncem roku 44 – 45 pod silnými city a pohnutími (přímo lze napsat, že to byla Soňa, která to způsobila) jsem se pokoušel vypsat své dojmy. Jak mi napadlo, že do veršů, to bohužel nevím a asi se už nedopřemýšlím. Byly to neohrabané, špatné, no naprosto diletantské pokusy o verš, nedá se to nazvat verš, spíše trochu slavnostnější próza. Do té doby jsem četl rodokapsy a detektivky, ani román ne, natož verše. Snad jsem trošku autokritiky měl – napsané se mi nelíbilo, sáhl jsem po nějaké knize básní, abych viděl, jak se to dělá, začetl jsem se hlouběji, našel jsem pramen a zdroje netušených krás, vzal jsem jiného autora pro srovnání, dověděl jsem se něco o básnících a už mě to drželo jak vášeň, kupoval
jsem si knížky veršů – dokud byla máma v knihovně, měl jsem otevřen přístup ke všemu… A ty tři nebo čtyři roky už mě poezie neopustila, i když jsem měl jiné záliby (skautink) a nebylo to vždy stejně silné. Ale stále to roste: chtění víc vědět, víc znát, víc zkoumat techniku, v každém přítomném okamžiku silnější než kdy dřív; je to jako mladý strom, který má každý rok víc a víc ovoce. A jak jsou náhodné věci, jež mě svedly na tuto cestu. Je potřeba jen jiskru vždycky. Hranice je připravena a vyživena, jen ji zažehnout. Nebýt Soni… ne, nemohl by to býval být někdo jiný, nemohlo se to podařit nikomu než jí. Ano, nebýt Soni… Dluh se chce platit. Vděk je lehká mince, bohužel.

28. SRPNA 1948

O půl šesté jsme vyšli (táta, pan Sukdolák, Pavel a já) na houby. Byli jsme venku do jedenácti hodin. Dost jsme našli, ač dnes, v sobotu, kdy se v továrnách nepracuje, byl les plný lidí.

Odpoledne jsem střílel na zahradě ze vzduchovky, četl Jana Kryštofa a spal.

Venku je krásná tmavá noc, sedím u okna, pozoruji světýlka hvězd a bylo by mi krásně, nebýt na světě špatných lidí. Mám dojem, jako by hvězdy měly padnout na zem. Říkám si Nezvalova slova:

Přede mnou se chvělo moře světel v dáli

pod ním lidé ve svých lůžkách dávno spali

avšak noc se chvěla jako prérie

pod údery hvězdné artilerie.

Sychrava hovořil z Londýna o svobodě tisku v ČSR. Metal jim do tváře lži, jichž se dopouštějí.

29. SRPNA 1948

Cestou na poštu jsem se domluvil s kluky, že do Herálce na pouť pojedeme poledním vlakem ve 12,50. Sešla se tam téměř celá třída. Růža, Jitka, Lída, Jirka, Peguš, Rozina, Píďa, Jarka, Lojza atd. V Herálci se přidala Lída Metalová, Tonča, Jenka. Navštívili jsme Jarolímovy. Odpoledne se tančilo v nařezané sokolovně. Večer jela většina výpravy domů, zůstali jsme jen čtyři: Píďa, Jirka, Peguš a já. Cestovní čtyřka. S Pegušem jsme vyšli v deset a přešli to domů v dobrém čase – hodina a pět minut. Píďa s Jirkou šli až pozdě v noci. S Pegušem se dá mezi čtyřma očima pěkně mluvit.

Ta třída se změnila přes prázdniny. Inu, tempora mutantur…

… ano, tempora mutantur: naši nyní dostali ortel, na který čekali od února; je to zákon, který to stanovuje tak, že máma bude asi penzionována, táta vyhozen ze školské služby. Půjde si hledat někam místo. Ne, nečekají nás dobré časy.

Národ dostali do rukou bezohlední hráči. Místní diktátoři rozleptávají život; ne, nedá se v tom žít. Bolí jen, že kořistníků a prospěchářských plavců na všech vodách je mnoho. Je ubohé, že lidé potřebují tak duševně málo. Dostává-li je co do opozice proti režimu, je to hospodářská stránka. Zásobování je mizerné a v ohledu textilií kritické. To vidí lidé jako chybu režimu a nikoliv to, že je to režim, který zabil Jana Masaryka, politicky zabil Beneše, terorizuje, vězní a zbavuje obživy demokratické a myslící občany státu. Člověk je člověku vlkem. Cizí bolest nebolí. Ale snad bych měl zarazit příliv bolesti a zármutku, přivést se do objektivity a říci si s Lockhartem, že ještě nebylo tak zle, aby bylo nutno zoufat nad svým národem. Dějí se spousty politických věcí, ale to není možné si všechno zaznamenávat. Jsou to vlny většinou bolestných dojmů, které se přijímají a překonávají. Jen j
edna věc stojí za zaznamenání: Rudé právo (vlastně Tvorba) přetisklo kritický a zhodnocující referát sovětského kritika Rubinštejna o Benešových Pamětech, kde je Beneš napadán, vytýkáno mu, že je chlubil atd. O sprostotě se není potřeba šířit. Jinak, nebyla-li by kritika příznivá, neříkal bych nic, poněvadž je ctí kritiky, aby se spravedlivě zhodnocovalo všechno. Toto je ale hrubá sprostota. Tak chtějí pozvolna vymazat Beneše a Masaryka z našich myslí. Beneš, který se vždy snažil s bolševiky hrát, až mu to bylo vytýkáno, byl odměněn takto. Napadají mě Villonova slova:

Jak mně i tobě dají plat.

30. SRPNA 1948

Byl tu ráno Zdeněk Jarolímů z Herálce. Ještě tam tak dozvukovala pouť.

Ve městě jsme hovořili s Tajovským. Je jako náš otec. Znovu vidím, jak mám rád tohoto člověka, který šíří okolo sebe naději, lásku a víru. Jsem mu neskonale vděčen za mnohé.

Odpoledne jsem se opájel Janem Kryštofem. Nedá se napsat, jak je to dílo krásné. Místy jako by můj vlastní život tekl po těchto stránkách. Úžasně je vylíčeno Kryštofovo dospívání, bolestivá zklamání z prvních lásek. Přiznám se, a deníku mohu, že jsem slzel krásou nad slovy, jež udánlivě říká Bůh Kryštofovi:

Umírejte vy, kteří máte zemřít! Trpte vy, kteří máte trpět! Člověk nežije, aby byl šťasten. Žije, aby naplnil můj Zákon. Trp! Zemři! Ale buď tím, čím máš být: – Mužem!

Stane se, že se člověka zmocní dojetí nad verši. Ale próza vyvolala mé slzy jen dvakrát v životě: když jsem četl Hrozny hněvu, a teď. Jsou to slzy z uchvácení krásou. Myslím, že není třeba se za ně stydět.

31. SRPNA 1948

S jitra jsem se sešel s Jirkou Čechem ve městě. Byli jsme (na motorce) to omrknout ve škole. Zítra započíná ta nenáviděná myšárna.

Dal jsem se už do druhého svazku Jana Kryštofa, čtu čtvrtý díl Vzpoura. Jsem stále v horečném dojmu z toho.

Máma odpoledne byla za paní Masákovou. Ta se přece jenom bude muset podrobit operaci, asi koncem tohoto týdne.

K vlaku o půl deváté jsem šel naproti tátovi, který byl v Praze. Táta byl skoupý na slova. Řekl jen, že už bylo rozhodnuto, že bude propuštěn ze školského úvazku, ale přece jenom se dostal někde na místo, kde se mohl hájit. Nezbývá než čekat. Říká jen toto: zdejší (humpolečtí) komunisté, Kopáčové, Flaschnerová, Loňský, jej tam očernili a obvinili z nesmírných lží a piklů, že se případ zdá beznadějný. Ti lidé dělali ve svých obviněních jako šílenci, ač to přece bylo v době, kdy už se táta nemohl bránit, hájit, nic. Musí to být nesmírná hloubka zloby a špatnosti ubíjet člověka bezbranného, předem ztraceného. A ty výmysly, jež prý jsou tam napsány, že táta tu byl sloupem reakce, že se stýkal se Zenklem a Horou, lidmi, kteří prý dnes za hranicemi pracují proti režimu. Což to bylo zapovězeno tehdy? Aspoň, že víme, kdo zatloukal hřebíky do rakve.

Ubíjející zpráva, která ničí a drásá: včera bylo oznámeno, že dr. Beneš vážně onemocněl. Dnes lékařský bulletin oznamuje, že stav dr. Beneše je kritický. O Bože, kolik utrpení budeš ještě na nás sesílat. Jak je to málo v moci chvět se, kdy se snad rozhoduje o životě toho, jenž ztělesňuje demokracii a pravdu v našem národě.

1. ZÁŘÍ 1948

Začalo to prabídně, ve škole. Ráno hned hnusná oslava jednotné školy, za přítomnosti paní Flaschnerové hovořili pan rada Mysliveček, pak doktor Chán, pak Vávra a konečně ten nabubřelý, prázdný a naprosto neautokritický mluvka Krechler.

Do třídy ještě přišla Tichá, vítaná radostně, ale jen aby nám rozdala výroční zprávy, které Vávra řádně lidovodemokraticky zkanceloval, a nacionále. Později se dostavil nový třídní Kostelecký, kulhavý latinář. Zdá se, že bude ostrý.

Kolaříková odpoledne u nás, naprosto nezarmoucena svým přeložením.

Vávra prý dělal dnes celou noc ve škole, aby vše bylo hotovo. Má něco z idealismu, ale jinak je to sprostý a podlý chlap.

Zprávy o zdravotním stavu dr. Beneše budí bezmocné zoufalství.

Večer s Píďou a Jirkou na pěkné detektivce s ošklivým názvem Scotland Yard zasahuje. Pěkné snímky a trochu psychologie. Připomíná Plynové lampy.

Dopis Soně.

2. ZÁŘÍ 1948

Kostelecký, náš nový třídní a latinář, se dnes pěkně uvedl, začal zajímavě vykládat. Něco tvrdého má ale v očích. Na češtinu budeme mít Pokorného. Je rozhodně sympatičtější než jeho paní. Spolupráci v knihovně jsme si s ním domluvili. Půjčil jsem si Revesovu už marně sháněnou Anatomii míru.

Na matiku a fyziku opět Kučera.

Doma jsem se dověděl, že dopoledne se tu byla rozloučit Tichá. Nechala mi tu seznam četby, kterou by si představovala, že je dobře číst. V Tiché ztrácíme mnoho. Není mnoho tak všestranně vzdělaných lidí; když vidím, jak ona nezištně se snažila dát nám co nejvíc, zdá se mi, že jsme k ní byli mnohokrát nevděční.

Odpoledne jsem usnul z únavy nad Kryštofem.

Večer byla zajímavá relace z Londýna.

Zdravotní stav pana prezidenta je horší a horší. Stále se pokouším věřit…

Je jedenáct hodin a šest minut.

3. ZÁŘÍ 1948

Včera večer po napsání deníku jsem se ještě dal do čtení Jana Kryštofa a odložil jsem knihu až o půl druhé v noci. Drželo mě to tak, že jsem neměl ani pomyšlení na spánek.

Letos jde zaběhávací proces ve škole velmi rychle. Kučera už zahájil výklad z geometrie, Kobrle biologie, Pokorný opakování z češtiny a nový latinář se má též nemile hbitě k světu.

Řezáčová se vrátila z Anglie, byla přijata poněkud chladně; nechtěl bych jí křivdit, ale letos o prázdninách nedostával pas každý.

Odpoledne jsem si přinesl německý překlad Kravčenkovy knihy I Chose Freedom (Je choisis la liberté, lch wahlte die Freiheit). Česky to nevyšlo a to vše, co tento Rus tam uvádí, musí být solí v očích tohoto režimu.

Zatím jsem do toho jen nahlédl. Zapomněl jsem z němčiny dost a tak četba bude mít trochu obtíží. Alespoň částečně to míním přečíst. Bude to stát za to.

Rozhodl jsem se krátce, že si zopakuji literaturu, kterou jsme loni probírali. Podrobnosti a mnohá fakta se mi vypařila z hlavy a já si nemohu dovolit zapomenout je.

Četl jsem Mukařovského studii o slohu Boženy Němcové. Podstata věcně střízlivého a přesto funkčně sytě názorného slohu Němcové spočívá zcela jistě v detailním rozkladu dějů, jak Mukařovský uvádí.

Zdravotní stav pana prezidenta rozlítostňuje srdce všech. Dr. Beneš je v bezvědomí od záchvatu mrtvice. Část těla je ochrnuta, krevní oběh udržován s námahou.

Sotva jsem dopsal předcházející slova a vyšel z pokoje, uslyšel jsem rádio hlásit smrt pana prezidenta. Neměl jsem co si myslet, co říci, utekl jsem.

Celý úsek čs. svobody od počátku státu až k jeho konci se končí. Svoboda odchází s tím, kdo ji vybojoval a jehož komunistický teror v zemi zabil duševně a tělesně posléze nyní.

Bylo mi hořko z komedie hrané pražským rozhlasem. Paříž večer hlásí, že odešel muž předurčený za prezidenta evropských států.

Londýn hlásí nekrology Wickharna Steeda a Lockhartův.

Jakási bolest, nevyjádřitelná, zoufalství, beznaděje a siroba je ve mně. Zemřel člověk, kterému jsem věřil jako nikomu na světě.

Nemohu říci, co mě rmoutí. Jen slova, která jsem nedávno četl, se mi ozývají jako refrén smutku:

Všichni velcí a šlechetní lidé umírají, co zbude?

4. ZÁŘÍ 1948

Ze školní tryzny mohlo být nanejvýše špatně. Zneužívali hrozně Benešova jména.

Zarmouceni upřímně byli mnozí, ale po mnohých tvářích bylo vidět, jak se jim ulevilo Benešovou smrtí.

Odpoledne u Pídi s Jirkou, zabývali jsme se překladem.

Navečer jsem pokračoval v četbě Kryštofa a listoval jsem znovu v Palivcových Sítech.

Večer na Krakatitu. Technicky jeden z nejlepších filmů čs. výroby. Co se týče tendenční stránky, musel by se Čapek v hrobě obracet.

Večer po návratu mi bylo rozteskněně, rozevlátě, bolestně a neklidně. Ale už vím, že vždy z takové rozbolněnosti a nevyrovnanosti se ve mně vzbouzejí nové chuti k práci a životu.

5. ZÁŘÍ 1948

Navštívili jsme Vávru v ředitelně a požádali jej (Jirka, Píďa a já) o dovolení ze školy na pohřeb a na návštěvu katafalku. Byl velmi ochotný.

Před polednem jsem pomáhal Masákovým mlátit. Odpoledne jsem přemýšlel o svém osobním postavení a životě, ve kterém plynu. Až přejde tento čas, mám mnoho co si poznamenat, ač to nebude radostné. Z mých snů se některé hroutí před mýma očima a mou vinou. Leč až jindy…

Nemohu vydržet u Kryštofa. Četl jsem básně a všechno možné.

Večer návštěva: paní doktorka, pan Urban, Pepík Fišer. Pepík byl v Sezimově Ústí, u katafalku. Všude je prý spousta četníků.

Zajímavé: Londýn citoval článek, který dr. Stránský otiskl v Manchester Guardian. Stránský říká: Loni na podzim mi Beneš řekl toto: „Chtějí-li komunisté mermomocí občanskou válku, budou ji mít. Kdybych se měl plazit po čtyřech – povolám Sokoly, legionáře – a budou mít, co chtějí.“ Anglické listy praví, že není v dějinách tragičtějšího osudu nad osud muže, který svou zem dvakráte osvobodil a musel zemřít, patře, kterak ovoce jeho životní práce jest zničeno a země poznovu zbavena svobody.

Pro mne zůstává symbol Beneše v přelomené bílé růži, kterou na smuteční flór včera ve škole upevnil Píďa.

6. ZÁŘÍ 1948

Peguš, jak má ve zvyku, začal se do zájezdu plést, hned chtěl organizovat výpravu a Vávra řekl, že se definitivní dovíme až odpoledne. Přišli jsme tam a zrovna do schůze ústavního výboru ČSM. Příjemné jim to nebylo, ale poněvadž jsme tam byli na Vávrův příkaz, nemohli nic říkat. Na schůzi se chovali slušně. Byli tam: Mucha, Krechler, Kasal, Hrala, Peguš, Čihák, Holárek, Novák, Koška.

Později jsem Vávrovi v ředitelně rozpisoval recitační básničku pochybného původu a pak se to cvičilo v početném davu. Na páteční tryznu.

Konečné rozhodnutí: jede se zítra v poledne se štrudlem.

Koupil jsem si dnes Almanach Kmene a dvě bibliofilie: Šrámka a Josefa Čapka. Do školy Macbetha (převod Fischerův).

Jsem zas takový rozběhaný, rozdojmovaný, neklidný, spěchající jako loni. Ne, v tomto stavu se nedá nic udělat. Snad se toho po příjezdu z Prahy zbavím. Musím, chci-li něco udělat.

7. a 8. ZÁŘÍ 1948

Nakonec jsme se museli ještě dnes dopoledne bezúčelně pařit ve škole. Jeli jsme poledním vlakem, celkem asi 27, jako dozor nad námi byla Řezáčová. Vávrův úmysl byl od počátku zcela jasný a zřejmý: přijedeme do Prahy v šest hodin večer, ke katafalku se samozřejmě nedostaneme, druhý den ale musíme o druhé opět odjet, takže naše cesta by byla zbytečná. Celoodpolední pobyt ve vlaku byl umořující a zprávy, jež jsme dostávali od nádražáků a cestujících o situaci v Praze, všechny ukazovaly, že naše snaha bude marná.

Přijeli jsme na Masarykovo a trvalo to víc než chvíli, než jsme se vyprostili z proudů lidí, jež zalily prostory nádraží.

Odtud to byla cesta elektrikou úžasně plnou na Žižkov a spíše běh nežli chůze na konec fronty delší než 8 km, jak nám bylo řečeno. Byly to asi pravidelné šestistupy. Sotva jsme došli, už se za námi vrstvily řádky dalších čekajících a v malé chvilce proud za námi vzrostl do nedohledna. Peguš, jenž celou cestu zdůrazňoval, jak je otráven, že se rozhodl a jel, ovšem nenašel odvahu si zástupem prostát cestu ke katafalku, ba i od Karla Kasala se nám podařilo se odpoutat, takže jsme byli svoji, ti, před nimiž se mohlo vše říci: Jirka, Píďa, Erik a Blábek. V okamžiku, kdy jsme se zařadili do zástupu, bylo přesně sedm hodin. Čas ubíhal, davy byly tiché, pokorné, lidé stojící vedle sebe se seznamovali a šeptem vyprávěli, občas se postoupilo o pět deset krůčků. Po druhé straně ulice spěchaly bez ustání hloučky, které se připínaly v seřazení na konec zástupu, již velmi daleko. Ubíhalo to pomalu, mezi osmou a de
vátou se rychle setmělo a posunování se dopředu bylo měřeno od lampy k lampě. Dav příliš nehlučel, lidé jedli, muži kouřili, všichni jaksi ponořeni, zamyšleni a strnulí. Do jedenácti hodin postoupili jsme asi o 400 m, a ačkoli to byla nepatrná vzdálenost vůči té, jež nás od Pantheonu dělila, nereptal nikdo, čekání bylo klidné, vytrvalé, okázale smutné. O jedenácté, na prudce zahýbající křižovatce, se postup zastavil. Od toho okamžení se zástup nehnul ani krok, do půl dvanácté byl ještě zachováván klid. Bylo sice řečeno, že o dvanácté se končí vystavení tělesných ostatků prezidentových, ale všude se mluvilo zcela jistě o tom, že lhůta bude prodloužena až do rána. O půl dvanácté začal vzrůstat nepokoj, lidé, znepokojeni dlouhou nehybností davu, se počali znepokojovat. Ozvaly se rozhořčené hlasy jednotlivců: „Proč tu trčíme? Kdo to tam zdržuje?“ a šumot probíhal jako v rozdrážděném včelst
vu. Křižovatka byla plná. Hlasy se rozvíjely, výkřiky bujely rychle a vyúsťovaly ve hromové skandování: „My chceme vidět pana prezidenta Beneše.“ (Ta obava, aby se snad neukázal ten, po němž se netoužilo!) Auta, obložená ozbrojenými SNB, vyjela. Zástupy dosud spořádané se počaly bořit. SNB utvořilo špalíry. Skandování neustávalo, ba zesilovalo. Všechna okna byla vycpána lidmi. K výkřikům se přidalo „Vůle lidu“. Auta SNB projížděla provázena výkřiky: „Na tohle je dost benzínu!“ Sonnyboyům nezvaným jinak než chocholáči křičí lidé do očí: „Styďte se, za tohle vás platěj!“ Kdosi vykřikne proti vládě, SNB po něm skočí, dav se ale za člověkem zavře a ten mizí.

Skanduje se: „Nedejte ho!“ a zazní hymna. SNB stojí v pozoru. Jeden z nich, jenž nezdraví hymnu, je odměněn políčkem od muže z davu. Ostatní v pozoru přihlížejí. Hymna končí a znovu burácí skandování: „SNB, pojďte s lidem!“

„Proč nám ho neukážete? Beneše nám nevezmete!“ Hymna se zpívá ještě jednou. Je půlnoc. Projíždí rozhlasový vůz SNB: „Udivujte klid, vůz s prezidentem Benešem projede ulicemi.“ Dav nevěří a reptá. Volání: „Lumpi, chcete nás podvést!“ Někdo z domu z prvního poschodí vykřikne clo momentového ticha: „Jděte už pryč, děti tu nechtějí spát!“ Ale ihned (je to žena) musí zmizet od okna, je bombardováno jablky, kameny atd. SNB rezignovaně přihlíží. Lidé křičí: „Drž hubu, fízle!“ „Čubko, čubko, podejte ji sem, ať ji zašlápnem. Mrcho! Svině! Máš tam štěňata. Ještě slovo a jdem tě umrtvit.“ Ne, není bezpečné začínat si něco proti davu. Skandování pokračuje, zpívají se písně: Teče voda, Ach synku, Svatý Václave, Kdož jsú boží bojovníci, Bývali Čechové, Hej Slované! Na tvářích sonnyboyů v kordonech je vidět, že při hromových slovech „…hrom a peklo, marné vaše proti nám j
sou vzteky!“ jim není lehce. Projíždí několik pohřebních vozů, rychle, lidé se domnívají, že to je ta lest, hluk roste a sílí. Za chvíli se v dáli objeví světla. „Jede!“ zní zjihle, a ticho. Po dlouhé době se průvod nocí blíží. Je to trochu bájné, za noci, marných světel. Vpředu četníci na motorkách, pak nákladní auto, na obou stranách vojáci v přílbicích s planoucími pochodněmi. Jakmile se průvod blíží, tichem se příšerně rozlehne kvílení a štkaní žen. Vůz s paní Hanou a konečně krokem jede skleněný pohřební vůz, ve skleněné rakvi, zasypán až k prsům květy, leží drahý prezident. Jeho tvář je strnulá, protáhlá smrtí, balzamováním vosková, neživotná. Teprve tu, vprostřed kvílejícího davu a světel padá na duši hrůza za pravé uvědomění toho, co si nebylo pod deštěm frází lze představit. Tu leží Beneš, pan prezident, mrtvý, bez moci, cizí lidé jej vezou bez jeho souhlasu mez
i davy, které zbožně hledí vpálit si do srdcí podobu jeho tváře, ulicí, kudy chodíval, hrozně nepřirozeně působí, že on, ještě před nedávnem v činnosti, hovořící, starající se, gestikulující, tu leží v autě, bezmocně, bez pohybu mezi živými davy, které ještě před chvilkou si vynucovaly svá práva. Snad by bylo důstojnější, aby nehybnost smrti nebyla rušena, aby se davy všechny nechaly protéci kolem katafalku, takto vezou Beneše, o němž si už neuvědomujeme stále, že už nepromluví, nic neudělá, jako podívanou davu, třeba milujícímu. Teprve teď, před očima smrti, cítíme nekrytost a sirobu, ne, dříve jsme si neuvědomovali, že tento ochránce nás opustil. Byli jsme zvyklí slýchat, co Beneš učinil, rozhodl – a on nyní učinil to, že zemřel, a působí trapně a tragicky, zoufale nás to rozbolestňuje, že on, který rozhodoval o nás, leží tu před námi v jediné slabosti, bezmocný, nehybný před námi ivými, nerozhoduje on, ale jiní o něm, on, jehož dnes lidé vidí prvně jaksi v bezmoci, ubohosti, jen v majestátu smrti.

Teď, kdy píšu toto do deníku, snažím se to říci mnoha slovy – pochybuji však, že se mi podaří říci tu truchlivou a zvlášť bezútěšně zoufalou tesknotu, jež mě zachvátila. Davy se rozešly po dalším zpívání hymny a nesčetném skandování slov: „Věrni zůstaneme.“ Zašli jsme dál a usedli jsme později na lavičku v parku. Zde jsme viděli příčnými ulicemi pochodovat nesčetné, nekonečné SNB. Co si myslí, več doufá režim, jenž musí takto držet svou moc? Byl jsem však stále jako ohromen z posledního setkání s panem prezidentem.

Věděli jsme, že spát už nikam nepůjdem, šli jsme k Václaváku, ale potkávali jsme lidi, kteří nás varovali: „Jděte zpět, tudy to uzavírá SNB, na Václaváku jsou demonstrace.“ Skutečně, vzadu v ulici postupoval sevřený útvar SNB. Obrátili jsme se a zapadli postranní ulicí. Po delší cestě jsme se doplížili k Wilsonovu nádraží a lehli si v parku, který byl přeplněn spícími, do trávy. Spát se nedalo, bylo příliš vlhko a zem chladná. Připlížili jsme se na Václavák, již byl vyklizen, vše obtočeno provazy, všude plno sonnyboyů, plné autokary jich přijížděly a odjížděly. Sedli jsme si na rampě u Muzea, tam ale sonnyboys dostávali rozkazy a tak nás vyhnali. Ti chlapi! Odešli jsme dál nahoru do ulice, kde jsme asi hodinu klímali na schodech, pak jsem já s Dědou šel dolů se podívat do Koruny, jestli bychom nesehnali černou kávu, už se začalo náměstí plnit. Setkali jsme se s Julkem – byl v noci na Václaváku,
byly prý tu tisíce lidí, provolávalo se proti vládě, sonnyboyové a milice měli přehlídku, ale lidé jim k tomu zpívali „Hej hou, trpaslíci jdou!“ Na Můstku prý hodili dvě slzné pumy a otevřeli hydranty a vodou rozháněli davy.

Kluky jsme po návratu už nenašli, viděli jsme, jak SNB odváželi zatčené.

Praha byla celý den neklidná. V deset hodin už nebylo lze po Václaváku přejít pro tísnící se davy, jež čekaly na odpolední pohřeb.

Odjeli jsme rozzlobeni, že musíme, ve 2 hodiny z Prahy.

Tisíckrát za to stál ten den!

9. ZÁŘÍ 1948

Komunisté měli strach z puče i tu. Na dělnické tryzně byla milice, naši byli hlídáni, aby se nemohli postavit v čelo puče. Blázni!

Vávra řekl, že je zarmoucen, že se reakce pokusila využít Benešova pohřbu.

Básník Bezruč odmítl plat národního umělce s poukazem, že penze poštovního úředníka mu stačí. Napsal, že kromě jedné sbírky básní vše ostatní napsal in margine. A Lidovky (ó ta hrůza!) to otiskly s chybou takto: in margarine!!!

10. ZÁŘÍ 1948

Celý den nestál za mnoho. Ve škole nuda. Četbu Kryštofa jsem poněkud přerušil a přečetl si skvělou přednášku bývalého velvyslance Nicholse v ČSR Několik myšlenek o britské demokracii. Typ britské demokracie vystihuje výrokem jednoho z debatujících, jež se sejdou: Naprosto nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu bojovat s nasazením života za vaše právo říci to veřejně.

Začetl jsem se též do třetího, samostatného japonského dílu reportáže Ernie Pyleho Poslední kapitola. Velmi dobré.

P. se nechal dnes odpoledne zvolit na schůzi ČSM předsedou ústavní samosprávy. Tím strká hlavu do oprátky a boří poslední mosty, jež zbyly mezi ním a námi. Vždyť jsem jej o prázdninách a v poslední době poznal, není zlý, rád s ním hovořím, ale nemá rozum. To, co se dělo v Praze, odsuzuje. Říká, že to nebylo demokratické (rozuměj od vlády, sonnyboyů). Tak ale mluví před námi. Jak jinde?

Lockhart lepší než jindy. Mluvil ještě o Benešovi a řekl, že zpráva o jeho smrti k němu došla v Kodani, kde byl s Edenem na schůzi. Ohromné shromáždění uctilo Benešovu památku.

Eden ve své řeči tam prý řekl, že lidstvu jde dnes o to, aby vědělo s bezpečnou jistotou, že zazní-li domovní zvonek v sedm ráno, není to tajná policie, nýbrž mlékař. Tam, kde je mlékař, jsou to země demokratické, v druhém případě jsou to totality, byť se skrývají v rouše lidových demokracií.

Následoval rozbor světové situace.

11. ZÁŘÍ 1948

Prodlel jsem odpoledne nad Píšovou studií Poezie své doby. Je to nejucelenější studie o vývojové cestě hlavních našich současných básníků v době první republiky. Měl jsem ovšem už tyto vědomosti, ale v Píšově spisku je to shrnuto a systemizováno. Píša je zasvěcený vykladač.

Jinak jsem zase podivně nejistý a rozhoupaná půda pod nohama mi nedává potřebný klid. Nevyznám se v sobě. Lze vidět všechno na světě, porozumět, vidět chyby i přednosti jiných a neznát se zbavit chyb svých?

Tento měsíc je to vůbec neveselé; táta nedostal žádné rozhodnutí, ale také ani on, ani máma ani korunu platu. Je to život nad propastí, život, který se promarňuje životem ze dne na den. Co práce leží přede mnou! Drtí mě jakási obava, horečnost, že to nikdy nestačím; co dřív? Všechno by šlo, bohužel celým světem to vzlyká: „Jenom ne klid, jenom ne klid!“

Celá třída šla dnes večer dělat ohýnek. Jindy vždycky táhnu s partou, ale dnes jsem z nějakého vzdoru zůstal doma. Stejně, co se změnilo ve mně věcí, o kterých sem nepíšu. Například můj pocit (nelze mluvit o vztahu) k Lídě. Kudy prošel? Z mírně vyhřátých skalisk peklem, očistcem. Všechno na světě je marné. Obzvlášť láska. Člověk však potřebuje přítele. A jak jinak… Ale na to už jsou jenom slzy.

12. ZÁŘÍ 1948

Nuda, nuda, nuda.

Dopoledne jsem dělal franštinu, odpoledne četl Kryštofa, Masaryka, Zeyera a spal. Nedalo se jiného dělat.

Večer tu byla dr. Kolaříková. Přijela ze Želivské pouti (mimochodem naše třídička tam jela taky, ale já pokračuji v trucu ze včera, a pak, nemám koruny. Aspoň ne nazbyt. Budu muset platit ještě Pegušovi ty nemilé pozůstatky z prázdnin). Je to otrávená, blazeovaná ženská; musel bych se zabít, než bych vedl takový život. Život je přece jen úžasný, jen je nutno se na něj dívat šrámkovsky, okouzleně, nacházet krásu a svíravou dychtivost i v jeho hnusu a špíně.

13. ZÁŘÍ 1948

Náš latinář má po svatbě a tak má nějakou dovolenou. Škoda ho, vypadal tak solidně. Jinak je škola příjemnější ze dne na den. Dnes mě několik maličkostí, myslím, že nikterak důležitých, rozzlobilo a na celý den jaksi otrávilo. Vůbec mám v poslední době dojem, že mám něco s nervy. Všechno ve mně jen hraje a nedokážu se soustředit. Dřív mohl vedle mne pálit z kanónu, křičet nebo znenadání bouchat a bylo mi to zcela lhostejné. A teď už pozoruji několik dní, že mě rozčiluje a uvádí do jakéhosi chvění každý nepatrný zvuk. Například dnes bylo vzadu ve třídě pootevřené okno a klepalo větrem. Nemohl jsem to vydržet, soustředit se na výklad. Dával jsem klukům dozadu znamení, aby to zavřeli; nepochopili – ale já jsem to nemohl vydržet a musel jsem vstát a jít přes celou třídu okno zavřít.

Jsem neustále ponořen do Kryštofa. Ta kniha (čtu hodně pomalu) má zvláštní průzračný a jasný sloh. Cosi, co opijí, je v tom.

Anglický film, který jsem večer zhlédl (Paní Miniverová), je dobrý. Má rozhodně správnou a etickou tendenci na davy. Bohužel, chodím na filmy dlouho a pozoruji tak bedlivě, že i u takto citových filmů (anglických a amerických) vidím jistou řemeslnost ve výrobě i braní scén. Ale jinak lze pro film hlasovat, pro „lid“ jsou tyto víceméně dojímavé filmy cenné. Ostatně mají mnohé cenné záběry (tady epizoda s německým letcem). Sekáči Francouzi ve svých psychologických filmech jsou nedostižní (Děti ráje, Idiot, Člověk bestie, SOS, Pastorální symfonie atd.). A ještě Chaplin v tom zná chodit.

Pozdě večer, po návratu z bia, jsem dočetl osmý díl Kryštofa.

14. ZÁŘÍ 1948

Pokouš se nás dnes při češtině ptal, kdo z nás kouří, a poněvadž Pokouš je prima chlap, řekli jsme mu pravdu, a otevřeně. Řekl jsem mu: Nechal jsem toho! Pokouš je starej kliďas, jak náš táta, se všemi si ve třídě rozumí a má humor. Z typu lidí jako Taják.

Mám-li být upřímný o tom svém kouření: nikdy jsem ani slovem (snad jednou) o tom do deníku nepsal. Začal jsem letos na jaře, chutnalo mi to, pokračoval jsem na selekci, a na Slovensku jsem kouřil jak cikán moc a moc. Pak se mi to zhnusilo, zvlášť když jsem viděl kluky, jak afektovaně a opičácky při tom vyhlížejí. Tak jsem vypadal taky. Tak blbě. Nechal jsem toho. Sem tam nějakou cigaretu nechám shořet, ale myslím, že jsem s tím hotov a že kouřit nebudu.

Po čtvrté hodině zase byla svolána plenární schůze samo správy, ta idiotština. Mluvka K. a nový předseda měli slovo. Když jim shromážděný „lid“ do toho posměšně řval, Vávra dělal pořádek. Inu, přiučili se z Prahy. Dnes jsou noviny plny o zmařených plánech reakce.

Lockhart dnes mluvil z Londýna osobně. Jeho čeština je ovšem jazyk vyslovovaný cizincem, nicméně dobře srozumitelná. Větší požitek z myšlenek projevu je ovšem, je-li tento čten.

Jedna věc mě však zarazila. Lockhart dnes mluvil o sebevraždě! Jana Masaryka. Amerika nedávno o zavraždění. Nejsou-li stoprocentní zprávy, nechť se raději mlčí či mluví stejně. Na venkovské lidi, kteří zahraničnímu rozhlasu zbožně naslouchají, to musí působit dojmem, že si pánové nevidí do úst. To tedy je vada.

O tzv. právnickém světovém kongresu v Praze hovořil z Londýna starý dobrý Karel Brušák. Rozbíral celou věc na základě staré definice, že „zákon je minimum etiky“. Ukázal na prolhanost lidově demokratických režimů, jež se „zákony na ochranu republiky“ snaží legalizovat tyranii.

15. ZÁŘÍ 1948

„Láska! Nejbožštější z věcí lidských, když je vzdáním sebe. Nejzpozdilejší a nejklamnější, když je honbou za štěstím…“ říká Romain Rolland o Janu Kryštofovi. Přemýšlím o těch slovech a zdá se mi, že jsou skutečně vyjádřením pravdy.

Mnozí z těch, kdož vzali na sebe funkci ve studentské radě, byli zaraženi tím, že museli skládat slib věrnosti lidově demokratickému režimu. Pokouš se dal do zkoušení, Julda to odnesl nehezky. Ženatý latinář dbal na nás při poslechu školského rozhlasu, kde se nám pokoušeli vysvětlit, že Masaryka nepochopili studenti, nýbrž dělníci.

Včera na oné idiotské schůzi jsem byl s mnoha jinými jmenován na redaktoření do Výkvětu. Nevím, kdysi jsem si řekl, že pro tyto lidi nenapíšu ani řádku, ale mluvili jsme dnes s Píďou, který říká, že pokud se jim neslouží, nepíší se politické články, prostě se nezúčastňuje akčně jejich hnutí, není snad nic špatného tam nějakou básničku nechat tisknout nebo tak. Snad. Rozhodně bych se tím nepošpinil. Zatím je to časopis studentů, nikoli ČSM. Ale to se uvidí.

Odpoledne jsem byl ve škole dělat vývěsku, jak nám Zaplatílek nařídil, pomohl jsem jim tam s klepáním blány pro první číslo, poněvadž nikdo neumí z nich trochu rychleji klepat, ale nebude tam ode mne ani řádka. Vývěska nám dala dost práce. Věnovali jsme ji 14. září, narozeninám Jana a úmrtnímu dni Tomáše Masaryka.

Vypadlo to celkem dost dobře. Vrátil jsem se domů a měl jsem tam začaty nějaké verše už několik dní a tak jsem si s tím chvíli hrál, než jsem to dodělal.

Čím to je, že nyní po napsání nějakých těch básniček necítím uspokojení jako dříve a neodložím je prostě, stále se teď k tomu vracím, zdá se mi to nedobré, slabé atd.

Doufám, že už brzo dočtu Kryštofa, a již mám připraveno mnoho ke čtení: Revesovu Anatomii míru, Ludwigova Syna člověka, básně Březinovy… a škola ovšem.

16. ZÁŘÍ 1948

Teprve to začíná. Tyto dny spustila nejtěžší kanonáda proti „zbytkům reakce“ ve státě. Komunisté říkají, že je třeba zúčtovat se silami stojícími mimo lidovou demokracii. Chtěli prý při Benešově pohřbu vyvolat protistátní puč. Rozšiřují prý protistátní letáky.

Proces in contumatiam s tím bídákem Krajinou pokračuje, a se členy SNB, kteří mu dodávali zprávy.

Ve škole nám dnes P. rozdal přihlášky do ČSM. Je to už podruhé. Prvně před prázdninami.

S Pokorným jsme už připravovali program literárního kroužku. Chodím mu pilně s Píďou pomáhat do knihovny.

Táta v Praze.

Odpoledne jel za Zdeňkem. Na Rozkoši píchl kolo a musel se vrátit.

17. ZÁŘÍ 1948

Hodně se v těchto dnech pokouším psát verše; podněty, které přicházejí a téměř nutí psát, jsou časté a neobyčejně živé. Je v tom ještě něco z tragické krásy té bolesti (nebylo to víc) k Lídě. Ale marně se pokouším uchopit výraz. Jindy mě poslouchá, nemám-li co říci. Nyní je s ním třeba svádět zápas, aby neučesal všechno pudové, nečesané a horké…

Večer jsme šli se třídou na Hellmannové Lištičky (Horácké divadlo). Odešel jsem po druhém jednání. Nechodím na agitky. Stihl jsem ještě Lockharta. Přímo jsem jej dnes potřeboval. Byl jsem jako ochrnut tou hrůzou lží, která obklopuje. Rozebíral hluboce dění; naši vládcové budou zuřit tím více, čím nepřekonatelnější překážky se jim budou stavět v cestu. Moc korumpuje. A absolutní moc korumpuje absolutně.

Amerika nepotěšuje zprávou, že Gottwaldova cesta na Krym má asi za účel anexi ČSR.

Táta se vrátil. Stále nic. Bude si hledat místo.

18. ZÁŘÍ 1948

Nový tělocvikář se zdá dobrý.

Odpoledne jsem byl za Zdeňkem.

Navečer četl Kryštofa; orientoval se v přehledu filosofie od Dratvové.

A večer (stydím se to skoro psát) slzy a teskný zármutek nad Jeseninem, básníkem, s nímž a jeho melancholií jsem žil letošní (vlastně loňskou) zimu a k jehož steskům mě dnes přivedla tichá jeseň. Je to můj nejmilejší básník. Proč tolik myslím na Lídu? Je to něco tak nervově vysilujícího. Jako by nebyl všemu konec. Jak řekl kdysi Bezruč: „Jsem jak po spálení…“

19. ZÁŘÍ 1948

Ani noha dnes nebyla v humpoleckém dvoře. Všechno dlelo na krajské KSČ v Čáslavi. Jenom asi my chudáci jsme pokazili tu slávu našim hlídačům, kteří tu museli zůstat. Jsme hlídáni každý večer jako nejnebezpečnější lidé pod sluncem. Není to příjemné, rve to nervy, ale zvykne se na to. Nejsem si vědom ničeho nečestného. Ačkoli dnes, má-li být někdo trestán, nemusí nic nezákonného činit.

Dočetl jsem Kryštofa. Úžasné. Jsem tak pod silou dojmu, že nemohu nic víc říci.

Naši šli odpoledne na houby. Po včerejším zašedlém dni je dnes podzimně chladný, ale jasný.

Zítra jde naše třída na brambory. Jsme rozděleni do několika part. Zařídil jsem to, že budeme společně s Jirkou. (Píďa kamsi odejel.)

Večer na filmu Portáši.

20. ZÁŘÍ 1948

Celý den na sbírání brambor u jakéhosi Nováka v Šimanově.

Večer jsem přemítal o posledních událostech a došel jsem ke stejnému závěru jako dříve. Je tragické, že značná část národa je bezcenná z hlediska charakteru. Je to tlupa více méně bezpáteřná, jež má hlavní zájem na tom, aby ze všeho, z dobrého i zlého, měli oni svůj prospěch, jsou ochotni sloužit kterémukoli režimu, neomezí-li jejich osobní pohodlí – a po pádu se potom dovedou okamžitě otočit a stát se největšími vlastenci. Je to těžká stavba něčeho na takovýchto základech.

21. ZÁŘÍ 1948

Chladný den. Svíravý šedivý vítr v krajině a dojem podzimní opuštěnosti. Škola byla dlouhá, nudná, ospalá. V poledne jsem už nezastihl mámu doma; jela do nemocnice za paní Masákovou. Celé odpoledne sám doma. Přečetl jsem knižní vydání cyklu rozhlasových přednášek od Mukařovského, Havránka a Felixe Vodičky O básnickém jazyce.

Díváme-li se třeba na podzim z léta, vidíme jenom větrné dny, jeřabiny na stromech, zoraná pole a lesy v mlhách, kouzlo těsnějšího života v domově, které vrcholí v zimě. Tento pohled z jiné roční doby je ale schematizující. Když zrovna je podzim, nelze dost výrazně vidět všechny ty jevy, poněvadž jsou příliš samozřejmé. A cítit krásu a zabývat se jí lze lépe tehdy, když je vzdálená a nedosažitelná. Je jaksi ideální, zbavena všech objektivních vad, které jsou patrny tváří v tvář, pohled z dáli vidí jen to, co chce, co mu bylo příjemné, odtud už zásadní subjektivnost.

Z novin jsem se dnes dočetl, že 18. září zemřel známý životopisec Emil Ludwig. Nedávno jsem četl jeho Roosevelta a na mém nočním stolku nyní čeká kniha Syn člověka – životopis Kristův, nejvyhlášenější dílo Ludwigovo. Zatím čtu skvělou Anatomii míru.

22. ZÁŘÍ 1948

Dies irae pro mnohé ve škole. Latinář provedl útočnou akci, jíž padlo za oběť několik mužů z našich řad. Mimo jiné též Peguš. Měl jsem to štěstí, že jsem nebyl volán. Nic na tom nebylo: kousek překladu z Aeneidy. Ale věren tradicím, nikdo se na to ani nekoukl. V knihovně jsem si dopoledne půjčil Puškinovu Lyriku, již jsem nedávno marně sháněl v Praze. Už zase jde kakaová akce a na dolní chodbě je vždy nějaké vyražení ve cpanici.

Po obědě jsme se pod dojmem palby my chudáci sešli u Pídi a smolili domácí překlad, jak Řekové, chlapi lehkověrní, chtěli kobylu vtáhnout do města: moudrý Laokoón, který sešel z vysoké tvrze, jim děl: Tak málo znáte Odyssea? Koni nevěřte, Řekové! A další duchaplné zvěsti byly nami na češskyj jazyk perevoděny.

Měl jsem nějakou práci ještě ve městě a z odpoledne moc nezbylo. Navečer jsem dělal trochu franštinu, prohlížel naši novou anglickou učebnici, vlastně excerpta z anglo-americké literatury. Je pěkná.

Večer s Píďou a s Čechanem na neskonale blbé americké veselohře Sestra jeho komorníka. Ještě že Durbinová je natolik hezká, že se lze na ni dívat celý večer jen proto.

23. ZÁŘÍ 1948

V humpoleckém Sokole probíhá „očista“. Je zatím navrženo asi 70 členů, táta s mámou mezi nimi.

V Humpolci to ovšem působí rozruch, moc lidí se mne dnes ptalo, zda o tom vím, co tomu říkám atd. Bylo mi to k smíchu. Táta už má doma od února hezký štůsek listin, které jej vylučují z různých korporací. Bude-li mezi nimi o jednu víc nebo méně, je to naprosto jedno. Ovšem ti, na něž pěst udeřila přímo poprvé, jsou celí zničení. Znám ten pocit, ale už jsme mu přivykli. Teď nás to nerozhází.

Odpoledne jsem se také jednou pořádně učil. Fotky ze Slovenska zvětšené, už i pro kluky jsem přinesl včera.

Chci ještě pokračovat v četbě Anatomie míru, ač už je noc a „cadentia sidera suadent somnos“.

Ještě citát básně A. N. Majkova v překladu Horově:

Ne, neříkej, že spásy není,

že ochromil tě žalu pluh.

Čím hlubší noc, víc září hvězdy,

čím hoře víc, tím blíže Bůh.

24. ZÁŘÍ 1948

Lojzík, který neuspěl ve své snaze chodit s Mankou, jež prý má nějakou těžkou lásku z dob selekce, se pokouší o Lídu. Ta musí mít jistě zmatek, co se mne týče. To, jak jsem se k ní choval před prázdninami a i po, musí ji utvrzovat, že jsem buď mizera, který si z ní ulejval, nebo trouba, jenž neví, co dělá. Ale ani já nevím, jak bych ti to vysvětlil, Lído. Bylo to bolestné, ale uvnitř, pro mne. Jsou to zase ty zvraty, kterých jsem pln a jež mě nutí dělat každý den něco jiného, vyvracejí mě z kořene a nutí mne, abych se navenek obkličoval maskou cynického pohrdání ke všemu. Už mi to dalo najevo několik lidí. Tuhle mi jedno děvče řeklo: „Honzo, ty ses přes ty prázdniny hrozně změnil. Dřív ses uměl pro všecko nadchnout, zapálit a dneska máš pro všecko jen posměšek, jako by tě nic nemohlo přivést z míry, jako kdybys byl povýšen nad to.“

Ušklíbl jsem se jí, ale měla pravdu. Nejhorší je, že já to hraju, protože ještě nikdy jsem nebyl tak rozházený v sobě jako teď. A je to jen ubohá snaha to ztajit. Jsem chudák sám před sebou, ale před ostatními to skrývám.

Každý den čtu, dnes a denně, v Jeseninovi. Ten básník mi udělal. Říká naprosto vše, co cítím, co bych chtěl říci, a to svým osobitým výrazem. Je to má láska, Jeseninovy verše. Když o nich přemýšlíš a stopuješ život, o němž v nich mluví ten, kdo je napsal, vidíš, že vlastně Jesenin musel svůj život skoncovat, aby zůstal tím, čím je. Když člověk mnoho prožil, mládí když je pryč, není lépe nečekat na šediny a skončit život, který už by jen doutnal vzpomínkami po minulých požárech? Majakovskij to také tak nějak řekl. Majakovskij viděl na ruské revoluci jenom vše krásné, vše, co dává, jako okouzlený a milující básník.

K ruským básníkům mě to táhne vůbec stále a stále víc a víc. Puškina soustavně poznávám víc a víc, musel to být velký člověk, ale ještě raději mám toho, koho považuji za jeho epigona – Lermontova. Čtu-li je (a u Jesenina je to ovšem nejsilnější), je to hlas mého srdce.

Večer Lockhartův komentář ze zasedání OSN.

25. ZÁŘÍ 1948

Anatomie míru je nesmírně zajímavá kniha. Zdá se mi být vyloučeno, že by zanechala bez přemýšlení, a řeknu přímo bez obav každého, kdo ji četl jen trochu vnímavě. Reves vyvozuje své teorie univerzalismu a všesvětového zákona, jenž zajistí mír oproti systému nacionalistických států, které nutně vedou k totalitě, velmi přístupně a přesvědčivě. Vím, že mám v povaze se lehkomyslně nadchnout pro nějakou věc, ale domnívám se, že mi tato kniha hodně otevřela oči. Po krátkém uvažování je skutečně nutno souhlasit s tím, že ten, kdo připravuje lidstvo o svobodu a spokojený mírový život, jsou sobecké celky – nacionální státy. A v dalším ťala Revesova teorie do živého. Lze tam číst jednoznačný a fakty doložený odsudek neschopnosti jakékoliv světové organizace, kde by se k debatám a poradám sešli zástupcové suverénních národních států. Nikdy společnost národů mezi dvěma válkami nevyřešila an
i jeden závažnější problém, ve kterém byla zúčastněna velmoc, nikdy nevyřeší nic podstatného ani nynější její nástupce – Spojené národy. Slyším-li tato přesvědčivá a pravdivá slova ve chvíli, kdy v Paříži zasedá generální shromáždění OSN – je přirozené, že mě naplňují skepsí a pesimismem. Připočtu-li snad k tomu těžký osud, který stihl mne osobně a mou zemi, nezní to krásně.

Revesova teorie mě získala. Mám o knize své mínění, a sice jedna věc mi při čtení neustále tanula na mysli: Reves je Američan, člen národa s poměrně malou tradicí. Dovede si představit mentalitu národů, hlavně v Evropě, které po staletí tkví na své půdě, krvácejí za její nezávislost? Bude možno tyto lidi přesvědčit o nutnosti zříci se modly státu, jež hrozí zvyšovat ustavičně požadavek obětí? Bude možno provést prakticky tuto změnu v dnešní světové struktuře? Ano, vím, že dříve byl život národních celků možný a že potřebu reformy přinesla až naše doba, zmenšení a ztělesnění světa novými dopravními prostředky a industrializací. Reves vydal svou knihu před třemi léty. Ukazuje se, že jeho prognóza dalších válek a nesvárů byla velmi tušená a velmi správná. Ukázal dobře hrůzy, které čekají rozdrobený svět, v němž, každý drobet bude mít „svou suverenitu“. Ale čas nepokročil od
vydání knihy jenom v tomto záporném smyslu, nýbrž i kladně, ve smyslu pro Revesův plán. Zde v Evropě se Winston Churchill! (viz kniha str. 251) prakticky pokusil o položení základů ke Spojeným státům evropským tzv. haagskou konferencí. I když to ještě není Revesův plán, je to přípravná akce nebo počátek, sám Reves není takový idealista, aby věřil, že se podaří celý svět naráz v praxi přesvědčit o nezbytnosti těchto nutných reforem. Říká, že by stačilo, aby nejprve dva státy se jaly uskutečňovat myšlenku, svět by se přidal. Nuže, co je to haagská konference? Co je to Bizonie? Problém sovětské expanze rozhodně působí rušivě, ale možná že toto nebezpečí posiluje, aby si ohrožený svět uvědomil, že mu nic jiného nezbývá.

Mé uvažování o tomto plánu, který je v knize navržen, jistě neskončilo. Nové otázky přicházejí…

26. ZÁŘÍ 1948

Hezký sluneční podzimní den; i ta neděle se dala snést.

Četl jsem Zahradníčkovy Korouhve. Myslím, že je to jeden z našich nejlepších básníků, o nichž se bohužel málo mluví na úkor jiných, horších, jen po stránce výrazové Zahradníček dosahuje nebývalé plastičnosti, nová nebo zapadlá slova koření jeho pevný verš názorností, s níž se málokde setkáme. Možná, že po stránce umělecké bych jej stavěl nad Halase atd. Je srozumitelnější, umělečtější a krásnější. A co hlavně: skromnější. Vyplývá to z křesťanství jeho poezie. A pevné mravnosti. A přesto to není skleníková poezie bez barev a bez života: oč krásnější je svět, říká Zahradníček svými verši, vidíme-li ve všem Boha, v nějž věříme. Úvodní báseň Vyznání (mluví o lásce k zemi) nebo báseň Nezvoliv sobě jsou skvosty. Nemyslím, že jsem četl mnoho básní, které by byly lepší než ony.

28. ZÁŘÍ 1948

Večer jsem byl na filmu Námořník a dvě děvčátka. Bylo nás tam spolu víc. Píďa, Jirka, Budulín, Lída, Manka. Proč jenom člověk, chce-li si levně poslechnout dobrý jazz, se musí chodit dívat na idiotské příběhy, poslouchat chtěné vtipy a zírat na opičáckou mimiku filmových herců a cukrové škleby všelijakých hvězd a hvězdiček?

Nicméně publikum řvalo nadšením.

30. ZÁŘÍ 1948

Táta už má propuštění ze školy jisté, včera si byl v Okrouhlici zajistit to místo, bude ale nucen jet do Karlových Varů asi na šest neděl na přeškolování. Už začínají drobné radosti života dnešní doby. Jinak mu hrozí doly.

1. ŘÍJNA 1948

Prověřovacím komisím na Humpolecku

Pokládáme za velmi nutné, aby prověřovacím komisím KSČ bylo důtklivě připomenuto, aby nepřipustily mezi sebe nikoho, kdo byl kdysi, třeba i před únorovou čistkou, ještě příslušníkem národně socialistické strany, jež se tolik osvědčila svým nepřátelstvím nejen ke KSČ. ale i naší demokratické republice, a kteří nemají jiného úmyslu, než domoci se vlivu i moci v KSČ i v republice. Na Humpolecku jsou to především horliví spolupracovníci Zábranových (také H. K. P. i jiní), kteří tohoto vlivu zvláště v poslední době tolik se domáhají.

Tento apel jde ke všem, kdož budou míti vliv na volby do prověřovacích komisí KSČ.

Soudruh K. T. z Humpolce.

Tento článek byl dnes otištěn v komunistickém časopise Budovatel, jenž nyní vychází místo Havlíčkova kraje. Ale to je slušné. Kdybych měl schováno všechno, co se o nás napsalo od února, bylo by to jedno z nejmírnějších. I když je Kopáč z Humpolce, hádám na jeho pero.

Už se nedá napsat, že by některý den byl radostný. Ani měsíc nezačíná hezky. Je to jako nekonečná cesta pustinou. Poslouchali jsme ve škole poslance Jelínka, mluvil o Mnichově před deseti léty.

Dočetl jsem Puškinovu Lyriku v Křičkově převodu a Ludwigova Syna člověka.

2. ŘÍJNA 1948

Četl jsem Fikarův Samotín. Je to snad, po mém soudu, náš nejlepší mladý lyrik. Při čtení jeho veršů se mne zmocňuje to podivné zjihnutí a zněžnění, které je průvodním znakem pravé poezie. Takové básně jako Samotin nebo Takový smutný úl, to jsou skvosty. Fikar má dar plachosti a úžasné něhy, něhy. Je prý odněkud od nás, tedy z Vysočiny. Pavel Sukdoláků ho zná. Musím se na něho zeptat. Rozhodně je to básník.

3. ŘÍJNA 1948

Už dlouho na mne čekala Eisnerova kniha máchovských studií Na skále, až dnes jsem se k ní dostal. Četl jsem ráno v posteli jako zjednaný a po návratu z pošty celé dopoledne a do dvou odpoledne.

Je to skvělé. Eisner tam došel k novým podstatným poznatkům, stať o Máchově bilingvismu je zajímavá, nesporně nelze než souhlasit s tím, že Máchovy vazby a spojení působí tak živě právě proto, že velký parens české poezie dobře česky neuměl, jsa bilingve z kořene. Je to tak podnětná kniha! Vyšla už 1945.

Táta odjíždí zítra na těch šest neděl na školení do porcelánky v Karlových Varech. Budeme tu jak poustevníci. Pro tátu to bude taky blbý život. Snad ale pak v Okrouhlici tu práci dostane. Ráno ho doprovodím k autobusu.

4. ŘÍJNA 1948

Ráno jsem doprovodil tátu k autobusu. Má být pryč šest neděl. (Ovšem zaměstnají-li ho vůbec.) Bude to hodně samotářských šest neděl, které mi nebudou patřit. Je to moře nenávisti, kterým nás, psance ve své zemi, obklopují. Charakterní lidé s pevnou páteří nemají dnes lehký život. A nelze se tomu vzpírat, bránit. Lze mlčet a jen přihlížet, kterak se ropuší slova řinou z úst. Jak říká Šalda v jednom svém dopise Chudobovi:

Nenávist, vztek a neuspokojenost jsou špatnými inspirátory k dílu. Ale kdo z nás nenese v sobě tohoto jedovatého ostnu: vědami urážek, křivd, nespravedlnosti? A přece musíme, výš a dál, třebas i nadále nesli jsme jej ve svém těle; třebas i dále jed se rozléval a zaplavoval nás. A byť i zvítězil nakonec a zdolal nás, kdo zabrání nám zhrdati jím a jeho původci i ve smrti?

Situaci v Československu nelze než vyjádřit Drydenovými verši:

Kruh už se úžil; štvácká přesila

smrti a psů se stále blížila.

Člověk je jako zvíře lapené v kruhu; stále nové procesy proti rozvratníkům a jsou spousty lidí, kteří by nám chtěli na záda přišít nějakou tu ilegální činnost za každou cenu. Blázni!

Drydenovy verše jsou z Greenovy epopeje Moc a sláva; ČSR se dnes podobá státu, jejž Greene popisuje.

Byl to den už padesátiminutových jednotek. (Dopoledne pět, odpoledne tři.)

Naše třída dostala vlastnoručně podepsané poděkování za soustrast od paní Hany Benešové. Dopoledne jsem se dal dobrovolně z češtiny, to dopadlo dobře; ale odpoledne jsem měl Dies irae. Kučera, který dnes řádil, mě vyrval z fyziky (kluci říkají, že mi to dopadlo dobře, ale co mi nenapověděli, bych nevěděl). A poslední hodinu mě vyrval nový latinář. Náhodou jsem to dost znal. To už mě latinář vyrval letos potřetí. Asi se mu líbí moje jméno. Vždycky bloumá očima po zasedacím pořádku a pak řekne: Jan Zábrana. Ale potom ještě vykládal a na konci hodiny sklapl notes; je hrozně zapomnětlivý. Štěstí v neštěstí. Teď ale už několik dní dělám. Bude toho teď pekelně s tím nepovinným a odpoledním vyučováním. A už mám dost zanedbáno.

Bože, z té Lídy se stává den ze dne hezčí děvče; je vidět, že umím dobře odhadovat, má nádherně modré oči v úžasně souměrném a božsky čistém obličeji, má plachost a nekonečný půvab. Ale už je to jen objektivní pozorování krásy, jako sežloutlé listí, jasné dny atd. Nic víc pro mne.

Já vždycky zabiji a ukřičím v sobě svou lásku a touhu a vzdám se jí. A snad jedině proto může zůstat tak krásná.

5. ŘÍJNA 1948

Byl dnes nádherný podzimní den. Četl jsem ve Fikarově Samotinu. To na mne padne vždy taková něžná tesknota, bolest nad překrásným, co se mohlo splnit, ale nesplnilo, nějaké vyhladovění citů, jako po koupeli.

8. ŘÍJNA 1948

Opět brambory, ač už nás Vávra nechtěl pustit.

Rozhodl jsem se konečně na tom, o čem jsem včera zamýšlel: nechat všech zbytečností, tancování atd. Snad mi v tom také pomohl překrásný Gudmundssonův román Předjaří, jenž mi ukázal, co znamená láska.

Konec jsme včera řekli.

Tebe to bolelo?

V lukách potoky tekly.

Na nebi hořelo.

(Fikar)

Co? Lído? Rozumím tvým očím. Kdosi řekl, že mluvíme-li se ženami, máme hledět, co říkají jejich oči. Mám-li být Kiddem z Předjaří, ať jsem jím úplně a hned, a nesnažím se poznat teplotu tvé krve. Jak by řekl Jesenin:

Hotovo! Bez návratu.

9. ŘÍJNA 1948

Na prodlouženou večer do tanečních jsem ovšem nešel.

Byl tu večer Zdeněk J., doprovodil jsem ho kousek a pak šel na biják. Byl to anglický film Štvanec. Něco tak báječného jako tuto baladu jsem snad ještě neviděl.

Jsou tam momenty nesmírné básnické síly a invence, mohl bych pitvat zase vše, jak bývá mým zvykem, když mě něco zaujme. Ale Štvanec zůstává ve mně hloub. Jen si chci připomenout úděsné, pravdivé chvíle, kdy opuštěný, zraněný Johnny je pozvolna víc a víc ponecháván samotě, opouštěn, až se dostane do rukou psychologicky nenormálních ničemů. V pondělí se na to zajdu podívat ještě jednou.

10. ŘÍJNA 1948

Četl jsem Wildovu Salome a trochu se otravoval. Patří to k neděli.

Večer: proti očekávání jsem se přece vypravil na Štvance dnes podruhé. Je to nádherné, teprve teď, když lze sledovat hudbu, komponovanou stále na jeden motiv s podmalováním úderů věžních hodin, halucinace, kdy ve skelných bublinách rozlitého nápoje vidí celou minulost od vyloupení banky, později sestoupení obrazů ze stěn a rozmluva s farářem, vzpomínka na verš z bible o milosrdenství atd. Mason vůbec podal Johnnyho výtečně. Je to dokonalý herec, nejen hezký člověk.

12. ŘÍJNA 1948

Od Topiče mi přišel Steinbeckův nový román (skutečně nový, neboť loni vyšel v USA a teď už je u nás přeložený) Toulavý autobus. Hned jsem se dal do čtení. Taras Bulba se nesmí zlobit a musí počkat.

Dopisy od táty jsou pravidelné, stýská se mu (a jak ho znám, stýská se mu ještě víc, než píše), ale snad to půjde. Tyto dni mám sevřeno vědomí očekáváním nějakého dalšího úderu zpupnosti bezprávných rozmarů vládců.

Ale je třeba na to příliš nemyslet, nesnažit se vyvolávat si představy toho, co by mohlo přijít, či toho, co přijde. To by nebyl život možný. Je třeba myslet jen na přítomnost, žít ze dne na den myšlením, ale přitom pracovat a zařizovat se, jako by měl člověk být na světě věčně. Kdyby si lidé řekli: Co se budu snažit, stejně jednou umřu, tedy by se na světě nikdy nic neudělalo. A co se má stát nebo může stát, prosím, člověk dnes natolik podléhá kolektivu, že nemůže rozhodovat o svém osudu, tedy musí být připraven na všechno. Ale nač se trápit nic nepřinášejícími meditacemi?

Literární kroužek byl dobrý. Pokouš dovede podat látku, mluvilo se o době literární stagnace 1820 – 1848 v Rusku, literárních skupinách západnické a slavjanofilské, Turgeněvu, Gogolovi atd.

Pokouš je neobyčejně chytrý, mazaný a zvlášť prohnaný chlapík. Dovede si uchovat vždy a všude převahu, ale řekl bych, že se v sobě musí vysmívat svému okolí. Je to těžký kliďas.

13. ŘÍJNA 1948

Dočetl jsem Steinbeckův Toulavý autobus. Je to umělecké dílo vysoké ceny. Nedosahuje kruté a naléhavé vybičovanosti Hroznů hněvu ani krystaličnosti povídky Měsíc zapadá a tím (alespoň ve srovnání s prvním případem) je jemnější. Ale jeho umění (a to jsem už přistihl při čtení Hroznů) dát každé osobě vlastní, bohatý osud a svět, který ji obklopuje a prostupuje a jenž se jenom úzkou styčnou ploškou setkává s osudy jiných, aby pod tímto dotekem tím víc zazářil, jen roste. Je to víc než sugestivní obraz doby, když ti lidé, jimž je se zabývat odpovědnými pracemi, jsou celí pryč nad idiotskými titěrnými maličkostmi, kterými ohlupují a naplňují své kapsy spekulanti, když jedno z nejrozhodnějších slov v lidech má sexus atd. Charakteristika Puchejře, Kamily atd. (většinou přímá a přece ne bez uměleckého účinku!), to není nic malého, náhodného nebo polovičatého. Steinbeck do poslední písmeny ví,
proč tam tu poslední písmenu chce mít. Je to kniha básnická, ač psána prózou, vždyť je celá jeden obrovský obraz, přirovnání, pars pro toto, každý z těch lidiček je člen (typ) pro celé lidstvo. Mnozí možná nebudou s touto knihou spokojeni; je potřeba ji kromě čtení též vnímat a mnozí to neumějí. Steinbeck říká se syrovou přímostí všechno, a neříká přímo nic. Říká epizody s krutým odhalováním, až naturalistickým, aby celek učinil náznakem jiného, daleko většího celku, alegorií non plus ultra. A tou tato podivuhodná kniha je.

14. ŘÍJNA 1948

V úterý jsem se Pokornému na literárním kroužku přihlásil, že udělám referát ze Sartrových Cest k svobodě. Je to dosti odvážné, protože Sartre je dnes na indexu; ale nebudu mluvit o existencialismu, ač je s tím nerozdílně spjat, pokusím se o rozbor z hlediska umělecké působivosti a uměleckých prostředků, a druhý díl jsem dosud nečetl. Musím to dotáhnout po nocích. Ten nový dějepisec mne dnes zapsal do třídnice.

15. ŘÍJNA 1948

O velké přestávce mi půjčil Zaplatílek z profesorské knihovny Šaldovy Medailony (zajímá mě tam hlavně Rimbaud) a Trávníčkovy statě Nástroj myšlení a dorozumění. Velmi ochotně.

18. ŘÍJNA 1948

Se školou na ruském filmu Vesnická učitelka. Proč každý ruský film musí být tendenční? Tohle by jinak nebyl špatný film.

Jednou jsem si již řekl, že se chci odpoutat od té životní prázdnoty, nelogičnosti atd. Ale ač to dost plním, nemohu se za žádnou cenu odpoutat od Lídy. To děvče mě neustále přitahuje, má nade mnou nějakou magickou moc. Nikdy mezi námi nic nebylo, až na to, že jsem se před začátkem prázdnin do ní ostře pobláznil. A Lída je si toho vědoma. Je si vědoma, že po ní toužím, po její blízkosti. Děvčata mají pro toto úžasně vyvinutý smysl. Možná že její divné, proč to všechno. Proč tedy za ní nejdu, neřeknu jí, zda by se mnou nechtěla chodit?

Měl bych to udělat: ale je to pro mne slabošsky příznačné, že mám vždy strach a obavu z konečného rozhodnutí a snažím se stále je odsunout.

Snad jsem kdysi (pozoruji, že se ze mne stává laudator temporis acti) dovedl chodit s dívkami, nedovedl jsem je snad milovat. Když jsem včera dělal ten referát, otevřel jsem Sartra a četl tam jednu větu:

Neumíš milovat, neumíš, nikdy se milovat nenaučíš.

Bolela mě. Cítil jsem, že je na mne šitá. Padne mi.

Jediná dívka, kterou jsem snad hluboce a opravdově miloval (a trvá to), byla Soňa. To ostatní, to nebylo nic. V tom, co cítím k Lídě, se nevyznám. A kdykoli myslím na Soňu, uvědomuji si, že R. Rolland řekl, že láska nesmí být honbou za štěstím, ale musí být obětováním, odevzdáním se pro druhého.

Se Soňou nevím, co je; snad se na mne nehněvá; poslal jsem jí hloupý dopis, pak se za něj omluvil, ale nedostal od ní nic. Věřím, že je to jen nedostatek času.

19. ŘÍJNA 1948

Odpoledne na kroužku ten referát ze Sartra. Bylo tam hodně dotazů. Pokorný je informován, černého studii zná.

Četl jsem Šaldovy Medailony. Rimbaudovu podobiznu již minulý týden, dnes Hlaváčka, Zeyera, Karáska, Herrmanna, Herbena, Vrchlického, Sládka.

Je to výborné, ale Šalda byl přísný kritik a mám dojem, že někdy odsuzoval nespravedlivě příkře, z osobní antipatie. Například jeho odsudek Hlaváčkovy poezie.

Večer dopis tátovi.

22. ŘÍJNA 1948

Únavný pochoďák přes Holušice-Speřice-Rapotice. Podzimní mrazivý vzduch, mlhavé výhledy. Oblékl jsem se málo a celý den jsem se klepal zimou. Silné ponožky právě máma spravovala a tak jsem si odřel hezky nohy. To jsou samé radosti. Zítra asi budeme psát tu odkládanou českou kónu. Odpoledne jsem četl Žáryho překlady Rimbauda, jež jsem si přivezl ze Slovenska. Též Kadlecovy Baudelaira. Kadlec je výborný, citlivý překladatel a mistr slova a verše.

Bolí mě hrozně hlava, je mi mdlo a k spánku. Teď, co toto píšu, je za deset minut pět, venku skoro šero, za Orlíkem vyšly příšerně modré, šmolkové mraky – ty nosí noc – a celé nebe je nasbírané všemožnými barvami. Do půl hodiny se setmí. Před chvílí jsem dole pomáhal mámě s okenní ventilací v pánském pokoji, teď jsem u sebe v pokoji sám, je mi zle, točí se mi hlava, pálí mě oči a zvracel bych. Cítím se hrozně opuštěný. O ranách, které jsem včera spolkl, ne, nemá to cenu sem psát. Nelze naladit city, aby nebolely, dotkne-li se jich někdo.

Půjdu si dát na čaj; je mi zle.

Celý den mi dnes víří hlavou: Hrome, ten Rimbaud byl chlapík! Být tak takovým!

23. ŘÍJNA 1948

Ve třetí hodině (každou sobotu je teď rozhlas) měl Vávra hovory ke třídám. Naše třída to odnesla hromově. Bylo nám řečeno, že obrázky TGM, Jana Masaryka a poděkování od paní Benešové jsou provokací reakční třídy, se kterou bude zatočeno. Vydráždilo mě to do hrozného vzteku, Jirka mě na chodbě trochu uklidňoval. Už ani své prezidenty si nesmíme pověsit do třídy, Masarykův obraz a Benešův, to je tedy reakční provokace. Ale náš den přijde! Ale tímhle, tímhle nás nemohou zlomit.

Po obědě jsem byl u zpovědi. Navečer jsme se sešli ve třídě a uklízeli. Peguš obrazy Masaryků, otce i syna, sundal. Beneš tam zůstal.

Ke všem svým věcem se ještě otravovat s tou pištivou třídou. Jsme sice všichni (krom několika) na jedné straně provazu, všichni máme punc reakce, ale necítím se tam hezky. Pro to pro všechno nenávidím tu školu čím dál tím víc. Kéž by už ty dva roky, které tam mám prosedět, ušly! Vím, že bude-li tento režim, stejně se na vysokou nedostanu a je mi to celkem jedno. Člověk může dělat leccos.

24. ŘÍJNA 1948

Ráno u přijímání; dopoledne probil. Od zítřka tu bude zase na bytě Jirka Hořejš. Byl tu za války, posledně v roce 45.

Po obědě jsem nad deníkem trochu přemýšlel, jak já, člověk od přírody nestálý, nevytrvalý, proměnlivý a vrtkavý, jsem přišel vůbec kdy na myšlenku psát deník. Tož: už dřív jsem se o to pokoušel, nebo alespoň zaznamenávat některé události. Ve svých papírech mám některé zlomky. Ale začalo to loňské zimy tím, že jsem četl (hned nějak o Novém roce) Montgomeryho životopis, kde píše, jak si maršál vedl své deníky a jak mu bývaly užitečné. Rozhodl jsem se tehdy psát deník každý den, i když není zajímavý. Tehdy jsem byl také tak hrozně zaťat do Jarky, všecko volalo po nějakém vyslovení; snad i to byl úmysl, z něhož se deník zrodil. A pak: nejednou jsem si uvědomoval, že mi minulost splývá, že nedovedu oddělovat jednotlivé věci; i měl deník sloužit k čistému a přesnému zapsání toho všeho, co kdy bylo. Vydržel jsem to až dodnes, dělám to rád. Stojí to nějaký čas, co ale všecko se právě v t omto tak trpkém a krutém roce nesběhlo! Stojí to za tu práci!

25. ŘÍJNA 1948

Přes Peguše jsme dnes dostali od Vávry oznámení, že poněvadž jsme třída reakční, žádá, abychom poděkování od paní Benešové za soustrast sňali ze stěny a buď je dali do klubovny GSM, nebo schovali. Hnusníci jako P., K. atd. mlčí, ale zatím se neodvážili na to sáhnout. Vávra o naší reakčnosti mluvil také na rodičovském sdružení včera. Ale je to jen jejich strach a tyranství, nic, co se má dělat, nikdo dělat nechce, všechno musejí nařizovat a nakomandovat. Každý jim ignoruje to jejich křečovité snažení o činnost. Dobrovolně se nehne ani prstem. Budí to u nich návaly vzteku. Zuří a poroučejí mocí.

Ale tyranové nakonec scházejí. A náš den přijde!

Jirka Hořejš (bydlel tu za války) se k nám dnes opět nastěhoval. Bude se mnou v mém pokoji. Čtu Šaldovy Medailony. Ve studii o Péguym Šalda praví:

Zrazovat je tolik jako přizpůsobovat se hmotě, propadat zvyku a konvenci, povolovat z prvotního napětí, stárnout, tučnět, kornatět. Je to tolik, jako zevšednět a zesprostnout; je to tolik jako stát se „un homme du commun“. Je to tolik jako sestupovat s vrcholu, povolit přírodnímu sklonu tíhy, ztratit vítězství již dobyté.

Uvědomili si to někdy služebníci mocných, služebníci proti těm, z jejichž řad vyšli?

26. ŘÍJNA 1948

Co se dnes dělá s těmi oslavami 28. října, to je mrzké. Přehodnocuje se pohled na tu dobu. Je to víc než bolestné od těchto lidí. Naši mistři pěvci norimberští ve třídě budou zpívat Píseň práce a Píseň svobody na oslavě. Josefe Horo, jací lidé dneska považují za výborné si proplachovat chřtán tvými slovy, na něž je píseň svobody složena! Ani literární kroužek proto odpoledne nebyl. Navečer jsme tam museli jít (do školy) dělat dekoraci.

Kostelecký prý oznámil Vávrovi, že v sextě A dělají při výkladu reakční poznámky. Chudinka Doležalová to jako třídní té klasy odnesla! My, kteří máme Kosteleckého za třídního, musíme dát pozor. Teď jsem hezky u sebe v pokoji, píšu si u malého stolku, nemám moc na práci, budu si moci číst, psát verše. To je krásný, klidný život. Je skromný, ale mně by stačil ke štěstí. A ti, kdo rozmetali domov, kdo se snaží vybít z člověka individualismus, udělat stádo, nedat mu klid k práci, ti dospějí ke svému konci.

Na jednom z nápisů na chodbě stojí: „Škola bez kázně je jako mlýn bez vody!“ Z filmu Vesnická učitelka.

Ti blbci snad ani nevědí, že jsou to slova Komenského a že do toho ruského filmu byla jen přejata.

27. ŘÍJNA 1948

Ve škole bylo jako po vyhoření, Peguš se sice honil po třídě v černých šatech, ale většina lidí dávala najevo, že 28. říjen nesvětí tak, jako dnešní tyranové.

Dopoledne měla být oslava atd. Já a ještě několik lidí, kteří nezpívají, jsme šli s Kobrlem do Spolkového domu dělat dekorace na večer. Piha tam byl s námi. Byl jsem rád, poněvadž jsem nemusel poslouchat všechny ty přetvářky ve škole. Kobrle nám dal s Rácou večer obsluhovat světelnou rozvodní desku nad jevištěm. Z visutého můstku budeme všechno vidět, dost nepozorováni.

Když jsme se vrátili do školy, už byla sláva skončena, nikde ani noha. Říkal jsem Pihovi, že ta slova (včera jsem o tom psal) nad schodištěm řekl Komenský. Piha se smál a řekl: „No, já to vím, ale dostal jsem befel napsat z filmu Vesnická učitelka a tak jsem to napsal.“ Večer jsem ke světlům šel. Alfred tam dostal řádně vynadáno. Byl jsem tam ještě s několika chlapy.

Paní Vávrová mimo Neumannovu báseň o rudé vlajce recitovala ještě Šrámková Věčného vojáka a to mě bolelo, poněvadž tu báseň miluji, je krásná (loni jsem ji ve škole přednášel, když jsme si měli dobrovolně vybrat báseň) a je smutné, že se chapadla těchto lidí zmocňují i té krásy.

Jaká proměna se se mnou stala. Tehdy (je tomu asi rok) jsem se touto pacifistickou básní hlásil k těm, kteří chtějí mír. A letos už jsem o prázdninách napsal básničku, kde jsem tvrdil, že vím, proč je nutné, aby zasedl orchestr zkázy. Jediné hezké, co na oslavě bylo, byly tanečky děvčátek z obecné školy. Mělo to půvab dětské přirozenosti, nebylo v tom nic z toho kalu, špatnosti a lišáctví, které obklopovaly celé ovzduší letošního 28. října.

Co a jak je zítra, to jsem se nemohl dovědět.

28. ŘÍJNA 1948

V poledne přijel táta. Po čtyřech nedělích! Je hodně pohublý, ale říká, že se mu tam poměrně líbí a malování že je pro něho snadný obor. Přivezl několik velmi hezky zdobených talířů, které obdržel za zaměstnaneckou cenu a které jdou jinak jen ven. Jeden z nich se mi zvlášť líbí pro překrásný tvar. Dostal tam nabídku, aby dělal jen umělecké malby, ruční, přímo pro amerického zástupce, velmi krásně placené. Ale snad později. Měli jsme si spoustu co povídat, mnoho nám vyprávěl o tamějších poměrech. Odpoledne tu byl na návštěvě dr. Zeman, vyprávěl o hnusném, nepravdivém udání, které na něho podal nějaký židovský pacient.

Čtu teď velmi pěknou knihu Cesta do Říma od anglického válečného dopisovatele Buckleye. Je to pěkně vylíčené – klady i stíny. Jen překlad někde vrže. Vzpomínám na ty dny v utlačení, kdy každý úspěch spojeneckých vojsk, pečlivě sledovaný, nám hřál duši a v jejich kroku jsme tušili dny nové a jarní – svobodné. Je hořko si znovu uvědomit, v co se nám proměnila svoboda pod rukama.

Je korunou vší bídy

dní šťastnějších vzpomínat.

30. ŘÍJNA 1948

V Neumannovi jsem dnes našel verše:

A hrdý buď

žes vytrval,

žes neposkvrnil ústa ani hruď

falešnou řečí.

31. ŘÍJNA 1948

Náruživě jsem četl a studoval Mukařovského Kapitoly. Jako vědec je to úplný kníže a nadpozemská veličina, které se obdivuji. Jako člověk politický je to blbec.

Potom jsem se zabral do Čapkova Povětroně a přečetl to celé. Má to něco do sebe, i když to nejsilnější Čapek zdaleka není.

Odpoledne jsme proseděli s tátou v jídelně a hovořili. Navečer tu byla Kolaříková.

Čmáral jsem nějaké verše dnes bez jakéhokoliv úmyslu, dnes to byla druhá z těch skupin, o nichž jsem kdysi psal a na které je dělím; jen mi tak šla hlavou poetická slova. Takové básničky pak bývají buď hluché – anebo velmi dobré, to tehdy, když se v člověku něco samo zvedne a dobásní to, že je to třeba jen zapsat. To pak stojí za něco.

1. LISTOPADU 1948

Pondělek ještě volný. Dušičkový.

Takový podzim, jako jsou dny teď, je bezesporu krásnější než jaro. Vzduch je ad absurdum čistý a svěží. Vonný. Lesy se zviditelňují do nebývalé přesnosti. A pravidelné hranaté obláčky jdou za sebou po nebi jako vagóny nebeské lokomotivy. Tiše, přesně. V mé zemi je všechno krásné, zač lidé nemohou. Alespoň nyní.

Táta byl ještě s námi. Odjížděl navečer. Odpoledne tu byla tátova sestra ze Smrčné.

Na dráhu jsem nešel. Rozloučili jsme se doma. Není to lehký život, ale je hrdý. Lépe nuzovat, strádat a plahočit se se vzpřímenou hlavou než sloužit na kolenou. Křička to vystihl ve své básni SOS:

Než mrzácky žít zradou,

líp láskou zahynout!

Mezi šestou a sedmou jsem byl na hřbitově. Byl prázdný, tmavý a jen neskutečně na hrobech v řadách svítila světýlka. Byl jsem tak opuštěný, sám. Ale bylo mi při tom nějak krásně, že jsem nucen ve všech rozporech se vyrovnávat jen se sebou.

Kdykoli jsem chodil s nějakou dívkou, vždy jsem se snažil, abych v ní našel někoho, kdo by mi byl blízký, rozuměl mi a komu bych mohl něco znamenat a kdo by mohl něco znamenat pro mne. Zklamal jsem se.

Byly dvojího druhu: některé chtěly, abych je líbal, jiné to nechtěly dopustit, ale přesto v podstatě byly stejné. Ani jedna nebyla z těch, s níž by se dalo mluvit o bolestech a krásách života, o zvířeti a Bohu, který je v člověku. Ale ať nikdo neříká, že láska je banální nebo málo znamenající. Poznal jsem Soňu jako jediné děvče, které mi rozumělo, které dovedlo myslet na něco víc než všechny ostatní dívky. A víc: byla mnohem výš než já. Ať se někdo nepokouší mi namluvit, že láska je slabá, nicotná. Mám paměť, která ví, co pravá láska dovede rozhýbat v člověku. A od doby, kdy jsem poznal Soňu, nic mě nepotkalo tak silného, tak okouzlujícího. Nic ve mně tak netrvalo tak jako ona, a dosud trvá.

Člověk není materialistický tvor. Poví-li mu jeho cit a vůle dosti důrazně, co má dělat – přinutí své tělo k tomu. Co bych nepřekonal v té chvíli, kdy jsem se cítil nejhloub myšlením se Soňou spjat. Co znamená blízkost člověka, který nám rozumí a vsává naše tápání? Nejkrásnější bytost je pro člověka ta, která mu rozumí a jenom svým porozuměním z něho snímá tíhu cesty a kráčí po jeho boku. Ale obávám se, že se Soňa ve mně stává už jen vzpomínkou. Vím, co mě čeká, odejde-li paměť a vzpomínání – schopnosti věčného ohrožování krásy přešlé, vím to, neboť se znám, znám všechny ty stagnace, krize, neschopnosti, jichž jsem pln.

Stál jsem dnes na hřbitově polorozsvíceném světýlky vzpomínání blízkých a snažil se promyslet se hlínou ke zbytkům mrtvých tam dole. Nemohl odejít všechen život z toho, co kdysi žilo. A tak věky odcházeli lidé, odcházejí, mění se v hlínu jejich těla; každého to čeká, a přece se nikdo nedovede oprostit strachu a hrůzy ze smrti. Je to ta nenávratnost a věčnost smrti, zmlknutí nekonečné – co děsí. Už před dávnými věky, za Ciceronových dob, říkali lidé, že není třeba se smrti bát; ale šel čas, zemřeli a nikdo nepoví naší bezradnosti, zda se skutečně nebáli. Nikdo nepoví.

2. LISTOPADU 1948

Navečer jsem si přinesl od Hůlů nové vydání Halasovy Sepie. Je to, jak jsem zjistil na mnoha místech, snad nejkrásnější jeho kniha osobní lyriky. (Z kovu křesanému Torsu naděje je odlehlá tématicky, přirozeně.) Byly to jeho začátky a měl tehdy ještě spoustu básnického větru, síly. Časem získával na usedlosti a na výraze, ale sbírku od sbírky lze pozvolna pozorovat „neznatelnostné“ kornatění básníka.

Báseň Stín v Sepii je úžasná. Nebo vyjádření básnické naděje slokou v Poezii:

Viděl jsi umírat poezii na slovo v hrdle zaskočené

však nikdy neumře

jednou najdeš svá slova jak terno loterie

a vyhraješ vše.

4. LISTOPADU

1948 Zítra má být oslava dobytí Kijeva, pozítří školní slavnost 31. výročí ruské revoluce. My se uoslavujem.

5. LISTOPADU 1948

Škola, kterou vůbec z kořene nenávidím, je mi ještě odpornější, když se musím zajímat o takové voloviny, jako je z mého hlediska matematika. Podaří-li se mi prolézt, praštím s tím stejně po matuře a víckrát v životě se na to nekouknu, a tak hrome nač s tím mařit čas, když bych mohl dělat jiné věci. Kdybych věděl, že nerupnu, hodil bych to všecko psovi. Fyziku zrovna tak. Ať se to učí na technické větvi ten, koho to baví.

7. LISTOPADU 1948

Dopoledne jsme měli nakomandovanou účast na oslavě ruské revoluce ve Spolkáči. Čísla a organizace byly pod psa. Korunou byla skupina „tamburášů“ za dirigence holiče Machotky, kteří zahráli Marseillaisu v rytmu funebre, Internacionálu a hned přešli v písně rázu Pod dubem, za dubem. Také jsem tam prvně v životě slyšel hrát naši hymnu z poloviny, totiž jen slovenskou část. Vysvětluji si to tím, že Kde domov můj ještě neuměli. Odešel jsem povznesen.

11. LISTOPADU 1948

Při přírodopisu jsem byl, ale bylo to až po hodině a posledních pět nás vzal Kobrle do kabinetu, poněvadž už běžela latina. Bylo to moc prima, sedli jsme si za stůl a vyzkoušel nás. Když byl hotov, oznamoval nám výsledky. Vyšla mi jednotka. Řekl jsem mu (poněvadž v posledním Výkvětu na něho ti sprosťáci z ČSM zase útočili), že je mi to jedno, aby mi dal třeba dvojku. Ušklíbl se po těch pěti (posledních v abecedě), co tam seděli, a pak řekl: „Ne, proto, že se jmenuješ Zábrana, ti trojky dávat nebudu. Tak, jak ti to vychází. Máš tu tři jednotky a jednu dvojku.“ Pak jsem se dal ještě latináři dobrovolně, ale řekl mi, že známky už jsou uzavřeny (pro mne tím líp, neboť mám u něho jednotku a dvojku) a potom místo překladu mne nechal vyprávět o Alexandru Makedonském, což s tím vůbec nesouviselo.

14. LISTOPADU 1948

Ušmouraná neděle.

Dočetl jsem slabý román Pecháčkové Údolí Vlčinec, neepicky rozvláčný a po experimentální stránce se slovním a hlavně slovesným výrazivem, jež P. provádí, ztroskotavší. Ty její neologismy jsou mnohde hrubě neestetické a složeniny nebo obměněná slova nevystihují věc tak, jak starý dobrý usovaný výraz. Inu, originálnost! – každý po ní touží…! U Kostřížů se mi při kupování novin podařilo sehnat Linhartův rozbor Jana Houslisty, který jsem marně sháněl v Praze.

Odpoledne jsem spal a četl. Psal trochu.

15. LISTOPADU 1948

Každý koukal pokračovat s látkou. Všichni kantoři byli ubiti zkoušením. Konference se konala až po odpoledním vyučování.

Doma jsem se flákal, zabýval jsem se francouzštinou a trochu literaturou. Odpoledne jsem četl Světlou stopou. Sládek mě zajímá nejen proto, že ho máme ve škole. Je mi sympatičtější než mnozí jiní velcí básníci tehdejší doby. Jeho shakespearovské převody – to je úžasný kus práce. Ale nevím, proč se dnes tak s despektem hledí na Svatopluka Čecha – byl to služebník své doby a dobrý.

S Vaňkou a s Frantou Vackem večer v biograf u Ves v pohraničí. Kýč. Připomíná to otce Kondelíky a tzv. „české filmy“ z dob první republiky s Ferbasovou a Nedošínskou. Paumění non plus ultra.

16. LISTOPADU 1948

Konference dopadla tak jak jsem čekal, ba ještě lépe. Až na ty dvě čtyřky ze zpěvu a z těláku. Je to prvně po dvou letech, co jsem letos řekl doma v prvním čtvrtletí známky tak jak jsou. V kvintě jsem to sešvindloval a v sextě taky. V kvintě jsem to pak do pololetí napravil, v sextě ne a tehdy to kikslo. Letos mám svědomí čisté.

U Hůlů jsem už měl objednanou Anouilhovu Antigonu.

Koupil jsem si též Hrubínovu sbírku Hirošima. Výrazově jde Hrubín nahoru, ale dívá se na celý problém, který chce řešit, ze špatného hlediska. V čelo klade citát z J. R. Oppenheimera z knížky Jeden svět nebo žádný. Tak jednoduše se věci nemají – třeba atomovou pumu – proti tyranům a omezovatelům svobody.

Vyfasoval už jsem ve škole tři referáty. Na občanskou výchovu o vyučování češtiny, na dějepis o bitvě u Slavkova podle Tolstého Vojny a míru. Na češtinu řečnické cvičení o čemkoli – vzal jsem si Mukařovského studii O rytmu v moderním českém básnictví a o českém volném verši.

Mám to až na sobotu, ale chtěl jsem to mít zpracováno a tak jsem to dělal dnes do půl dvanácté.

Trochu značně si teď oddechuji, sleduji noviny, dopisy od táty, který pro vzorný Gottwaldův týden práce nebude zase moci tuto neděli přijet.

Kroužek literární byl prima. Pokorný nám dál vykládal ze své studie o řečnictví. Má to skvěle vypracováno. Na konci jsem se ho ptal, bude-li to tisknout. Řekl mi, že by rád, ale že je v tom moc malý pán.

Ta studie by toho zasluhovala. Je to důkladná vědecká práce.

17. LISTOPADU 1948

V poledne jsem našel doma parte Jendy Hendrycha. Nikdy, když teta psala o jeho nemoci, jsem si neuvědomil, že by to bylo tak vážné. Je mi hrozně líto Soni a smutno. Měl jsem rozepsaný dopis, ale roztrhal jsem ho, je to těžké říci něco, co by pomohlo v zármutku. A s bolestí je člověku nejlépe samotnému.

Odpoledne jsem překládal Poeovu Ode on Solitude. Je to pěkná báseň, na antický způsob – zdá se mi.

Večer jsem byl s Vaňkou (vlastně celá naše třída) na filmu Plukovník Chabert. Snad to nebylo tak špatné, ale cosi mi nedalo pokoj – ještě před polovičkou jsem šel pryč a toulal se po chladném a prázdném nočním městě –, po Zichpili a jiných nehezkých čtvrtích, kde běhají jen vrčící psi. Má to něco do sebe – to noční město – a člověk někdy potřebuje samotu.

18. LISTOPADU 1948

Zabýval jsem se Anouilhovou Antigonou a hlavně pak diskusemi, které jsou ke knize připojeny. Myslím, že ani závěrečné nejlepší nevyjadřují vše, co chce Anouilh říci. Možnost ukázat též oprávněnost tváře Kreontovy spočívá jen na tom, že Antigona nemá za co opravdového zemřít. Ale jestliže dnes je ve světě tolik Kreontů, kteří berou tisíce věcí, za něž stojí mřít, je vidět, že jenom stanovisko Antigony je správné. Nikoli Kreontovo. Nemůže být.

19. LISTOPADU 1948

Večer na Shakespearově Zkrocení zlé ženy, které uvádělo Horácké. Bylo to skutečně jedno z nejlépe zahraných divadel. Šlo to živě – měněné náznakové scény za hry –, odpovídalo skutečně poměrům za alžbětinské doby, kde opona neexistovala. Tak daleko jako Shakespeare však v tricích nešli, ten to dělal, nemýlím-li se, tak, že dal na jeviště třeba bedýnku, na kterou napsal „To je les!“

Používali vhodně vcházení sálem a přes hlediště – to bylo pěkné a hezky zahráno.

Jeden z hezky strávených večerů v poslední době.

20. LISTOPADU 1948

Při češtině mi dal z řečnického cvičení dvojku. Jednotku zatím nedostal nikdo.

Odpoledne jsem dělal na zahradě. Je už to teď všechno na usnutí. Večer tu byla Kolaříková. 17 chotěbořských studentů, zatčených minulý týden v souvislosti s letákovými akcemi, je dosud ve vězení.

Ještě jsem četl Antigonu.

21. LISTOPADU 1948

Neděle až skoro mrazivá. Ráno fičel ostrý vítr po otevřených polích pod Orlíkem. Noviny jsou dnes plny pozítřejších Gottwaldových narozenin. Hle, jaký geniální muž stojí v našem čele! Profesor Jílek rozbírá v Lidovkách jeho osobitý sloh. Doufám, že to není myšleno ironicky, jílek je přece dobrý komunista. Četl jsem také v novinách z týdne jeho řeč na zasedání ústředního výboru KSČ. Slánský ve svém referátu říká, že dojde k prověřování středoškoláků (vlastně žáků školy III. stupně). To by mohlo vonět hřbitovem. Mluvil jsem s klukama, kteří byli včera tancovat na věnečku. Byli toho všichni plni a nadšeni. Byl jsem asi loni taky tak blbý jako oni nyní, když jsem horlivě vymetal každou tancovačku.

V týdnu jsem mluvil s Lídou. Náhodou jsme se sešli sami u okna, a ač mám dojem, že se jí snažím podvědomě vyhýbat, prohodili jsme pár slov. Vzpomněl jsem si na to tak, že si připomínám, že se mě ptala, proč nechodím teď vůbec tancovat. Řekl jsem jí nějaký vtip a tím jsem to odbyl. Často teď přemýšlím o letošních prázdninách. Myslím, že ta polohazardní, a přece pěkná cesta na Slovensko mi dala hodně. Často na ni vzpomínám. Zdá se mi: kolikrát jsem si na selekci a vůbec o prázdninách říkal o všem hezkém, co mě čeká, až se vrátím domů. A pak, po návratu sešlo ze všeho. Vždycky to tak bývá. Někdy, když jsme tak hladově seděli někde ztraceni od všech cest, to bylo jediné, co poutalo s domovem a dávalo trochu náladu. Peguš to jednou vystihl dobře: „Člověk musí vědět, že se vrátí!“ Kdyby nebylo toho čekání, že se jednou vrátíš a že se budeš mít kam vrátit, bylo by to hrozné. Teď teprv
e dovedu pochopit mentalitu vojáků, šest let od domova, vyhaslého a rozbombardovaného. Něco musí člověka poutat s domovem, musí být nějaký domov, není-li, je to hrozné.

Tak se přemýšlí o některých věcech, až když už jsou dávno pryč. Ale všechno obohacuje. Nakonec budeme litovat jenom těch cest, které jsme nepodnikli. Dočetl jsem Jirátovy eseje Uprostřed století. Ten doktor Held mi dal jistým způsobem pěstí mezi oči, ukázal mi, že distancování od společnosti má i své špatné stránky a že cesta pohrdání je v mnohém směšná. Ale to zoceluje, ač bolí, strhávají-li se masky, aby bylo vidět nelíbivé, ale pravé obličeje póz.

Večer jsem byl na filmu Bílá trna. Je to důkladně ubohý film. Bezdějový, nepravděpodobný, špatný. Ukrytí partyzáni, ač mají Němce okolo, zničehonic zpívají, tam, kde domácí člověk znalý okolí spadne ze skály, vyleze ruský voják s ním na ramenou atd.

23. LISTOPADU 1948

Oslava prý byla ubohá. Ještě prý to nakonec zorali. Byl jsem rád, že jsem se vyhnul hnusné povinnosti. Měli jsme dnes jen dvě hodiny a pak školní oslavu.

Pořad: Příborský pronesl projev, potom Hrala od nás a nějaká Davidová ze kvinty četli z Gottwaldových projevů, Reisner měl řeč, při níž se zajíkal a byl rudý. Zakončil to Kasal recitací nové Nezvalovy básně z Lidovek, podle níž je Gottwald „zrozen proti vůli mocných z Jitřenčina čela“. Je to formou historického obrazu. O Nezvalovi se leccos proslýchalo. Možná že je toto jeho pokání.

Odpoledne jsem měl dost volné a tak jsem se pustil do prvního dílu Zločinu a trestu Dostojevského. Druhý díl nemám doma, ale vydržel jsem nad prvním od dvou odpoledne do 3/4 na devět, dokud jsem to nedočet. Ocenění za největšího psychologa světa, které jsem o Dostojevském čítal, se mi zdávalo bombastické, ale bude pravdivé. To je úžasná kniha. Jsou tam okamžiky nesmírné názornosti a pravdy. Neustálé plynutí logického děje.

24. LISTOPADU 1948

Druhý díl Dostojevského ještě nemám doma a mezi tím se nechci dávat do nějaké důkladnější knihy. Čtu tedy už po několikáté Fikarův Samotin a líbí se mi stále víc a víc.

Táta přijede pozítří.

Večer jsem byl na americkém filmu Případ kapitána Dreyfuse. Je to zfilmováno obvyklou slušnou a působivou americkou metodou, ale už jsem tyhle americké filmy prokoukl. Je to sice korektní filmová forma, ale má už všechny stránky a triky otřené a nemá nic nového, čili: filmový průmysl hollywoodský.

To Angličani jsou pašáci. Na jejich Štvance nezapomenu.

25. LISTOPADU 1948

Večer jsem četl Arbesovo romaneto Newtonův mozek. Zítra snad už budu mít v ruce II. díl Zločinu a trestu.

Rozsudek nad Chocem: smrt a ještě nad mnoha jinými, mimo jiné in contumatiam nad Buškem a Kovárnou.

Marně jsem se večer pokoušel číst. Četl jsem snad už posté některé básně z Fikarova Samotina, ale jak má člověk číst, když…

26. LISTOPADU 1948

Vstal jsem ve 3/4 na 7, šel tátovi naproti k autobusu, který přijíždí ve čtvrt na 8. Náměstíčko bylo celé pojinovatkovatělé, promrzlé a lidí po ránu málo.

Táta přijel promrzlý, jel celou noc. Z Karlových Varů to vyjíždí někdy ve dvě odpoledne. Táta přivezl nějaké talíře, ale ráno už jsem s ním moc nemluvil, musel jsem do školy.

28. LISTOPADU 1948

Převezl mě Pokorný, dal mi při češtině parafrázovat Vrchlického Zpěv Satyra. Nedopadlo to zle. Je to velmi pěkná báseň.

Při dějepisu jsem měl referát o bitvě u Slavkova podle Tolstého Vojny a míru. Nakonec mi Reisner řekl, že to bylo nesrovnatelně lepší než stejný referát v paralelní třídě, že je spokojen a že to bylo tak dobré, že kdybych to přednesl profesoru Urbánkovi v semináři, že by byl jistě spokojen. To mě potěšilo.

Pak už jsme to probili. Měli jsme ještě jednu hodinu češtiny (místo latiny), brali jsme Vrchlického, sestinu (hrome, to je složitý útvar!) a gazel.

Odpoledne jsem ještě zaskočil napsat do školy nějaké blány pro Výkvět.

Navečer tu byl doktor Zeman, mluvili jsme o událostech, byl nedávno v Praze a má mnoho známých v uměleckých kruzích. Plně prý jsou zapojeni do KSČ ze spisovatelů jen Drda, Řezáč a Pujmanová. Při nedávné schůzi Syndikátu spisovatelů prý se Drda ve svém proslovu obul do básníků, že za dva roky dvouletky nedovedli nic vytvořit. Vstal prý Nezval (který byl v alkoholickém opojení) a řekl prý, že je těžké tvořit, když člověku visí Damoklův meč nad hlavou. Byl hned vzat do presu a oslavná báseň na Gottwalda je prý asi první známkou pokání. Jinak prý je stejně na odchodu z ministerstva informací. I Seifert prý je velmi odstaven. Řezáč prý dělá ředitele u Borového, má vysoký plat a plutokraticky žije. Halas prý je už také stranou, je prý těžce nemocen, neléčí se však a hrozně pije. Stěží prý už chodí. Mluvil prý i s Fikarem (Zeman jej zná, neboť Fikar studoval v Brodě), který je vedoucím edice České
básně u Borového. Ten prý už zcela vystřízlivěl, je zmaten z toho, co se děje, a stěžoval si prý, že vydavatelský program Borového seškrtali. Tak tedy vypadá zhruba situace v kultuře. Fikarovy básně (jak už jsem psal) mám velmi rád a čich mi říká, že jde o velkého básníka. Večer jsem uklízel v pokoji. Naši u Masáků. Četl jsem.

28. LISTOPADU 1948

Dopoledne jsem byl pro noviny. Sešel jsem se tam s A., který šel zrovna k nám. Vypravoval nám o slastech soudružské prověrky. Národní socialisté prý se ve většině zachovali velmi slušně. Jezuitští vždy a všude byli bývalí lidovci. Ani profesor Kučera prý se nezachoval hezky a mluvil víc, než bylo potřeba. Jinak prý je to psina nad psinu, tragikomedie. Soudruzi se snaží, potí se, ale prověřovatelé jsou ostří. Zdá se mi to všechno málo důstojné. Sám pozoruji u našich komunistů a KSČ snahu napodobovat to, co se dělalo po 18. roce v Rusku. Že by ČSR byla tam, kde byl tehdy Sovětský svaz? Ani vnitřně, ani mezinárodně politicky, ba ani geograficky.

Odpoledne jsem ještě mluvil s tátou.

Navečer (už za tmy) jsme byli na nádraží doprovodit tátu. Byl ošklivý večer. Mlhavý. Bolel mě ten večer. Na nádraží se táta sešel se známými, kteří měli stejnou cestu. Myslím, že to tátovi nebylo moc vhod.

I mně dnes byl celý ten lidský shluk hrozně protivný, samota je krásná věc. Všechno to lidské shlukování je hrozná odpornost. Otrava.

Měl jsem se večer učit, ale četl jsem Dostojevského.

29. LISTOPADU 1948

Máma dostala poděkování od paní Benešové, takové, jak my jsme dostali do třídy. Zajímavé, že adresa zněla „býv. z. poslankyně“, i když se máma jen podpisovala.

30. LISTOPADU 1948

Jen ta matika je zlá; dnes mě to zase tolik otravovalo, i když jsem nebyl vyvolán. A ne, že bych tomu nerozuměl, ale z těch čísel na mne vane cosi neutěšeného, nekonečného, cosi jako hrob.

Když je tu Jirka, bývám odpoledne dole v jídelně a tam je vždy máma se mnou. Mám hrozně málo místa na uvažování, zamyšlení. K tomu je potřeba samoty, tiché, ale plné a větší než prázdná slova a hluk.

Dnes jsem ale měl čas myslet. Asi před pěti dny jsem napsal trojdílnou básničku ze vzpomínek na Soňu. Jen takovou improvizaci, s asonancemi a rytmicky nepravidelnou. Ale snažil jsem si uvědomit, že je to pět let, co jsem poznal Soňu. Třetina mého života. Dala mi popud k tomu, abych začal psát. Prošel jsem mnohým, ale nezanechalo na mne dojem mnoho silnějších věcí. Jediný pramen, který ve mně stále ještě hrčí svěžími barvami, jsou ty vzpomínky. Zeschematizovaly, prosel je čas, ale stále žhnou.

Jsou dva druhy básní: vážené přímo z bezprostředních zážitků a ty, které čerpají z toho, co se stalo už dávno, ze vzpomínek. Ale vzpomínka je znovuprožití. Mnohdy intenzivnější a takové, jaké současnost nedovoluje. Mám nějakou obavu, že vysychám. Cítím to v kostech. Člověk potřebuje víc a víc zážitků, aby to v něm mokvalo a hnisalo, a pak už se básně valí ven jako hnis z protrženého vředu. A já jsem se hrozně učesal od času. Loni jsem si to dosazoval a vylhával tím věčným vytloukáním plesů a těmi dvěma nebo třemi „týdenními láskami“. Bylo to loni hodně falešné a hluché. Ale bylo to aspoň něco. Od té doby, co mě tancování tak silně zklamalo, co jsem otevřel oči (co jsem vlastně zklamal já sám) a co tancovat nechodím, jsem navlečen do kůže vyděděnce. Sám jsem ji oblékl. Není tak pohodlná, jak se zdálo. Neumrtvíš-li vše v sobě, je to vlastně jakési hrozné sebemrskání. Neposkytuje m
noho obměn a brzo se obehraje. Ale nemám sílu a bezprostřednost, jakou jsem měl kdysi, abych ji dovedl prorazit a znovu se spojit s nějakou formou vzruchu. K tomu hodně přispívá situace politická, která vpaluje znamení štvance a vyděděnce a drží v rukou otěže života a smrti nebo bídy. Je možné se vžít do všeho, když skutečně Damoklův meč visí nad hlavou, meč nesprávný, nespravedlivý, ale proti němuž nelze přímě bojovat, leda s nasazením života. A už nás to všechny tak ubilo za války, že tohle všechno lze přijímat jen tupě. Není už sil na nový boj. Zradit je plivnutí sobě do tváře. To ne. A na boj není sil. A lidi stranou tento režim nenechává. Dělat kompromisy? Či skončit to vše? K smrti není sil! Zradit je podlé a je horší než smrt. Je možné bezmezné nenávidět, bez síly bojovat. A já nemám ještě jednu věc – a jsem si toho vědom: vůli. Nemám jí ani trochu. Hraje si semnou všechno, mé náklonn
osti, mé okolí, lidé. Sám dovedu leccos vymyslet, udělat, ale chybí mi vůle k rozumnému způsobu života, která by mne odvedla od ničení zdraví, rozumu a citů. Chybí mi vůle cokoli realizovat. Jen občas cosi zasvitne, jeden dva dny, nejdéle pár dní, ale pak zase upadnu do nesystematičnosti, lenosti, oblomovštiny.

A tak si doba se mnou hraje. Dovedu jí říci ne, ale ne moc hlasitě, ač nemám strach ze smrti. Nedovedl bych ji však sám povolat. Nejsem schopen nějakého činu. Mám dojem, že všechno ve mně hraje, chvěje se, je bolestné. Nevím, zda se tomu říká nervy. Jsem-li třeba v hluku nebo mezi mnoha lidmi, co chvíli mě chytí příšerný záchvat. Chtěl bych to všechno zničit a zmizet do samoty a ticha. Hluk či množství lidí mě v poslední době víc a víc popuzují. Prchám před nimi do samoty domu a navracím se mezi ně ještě odloučenější a neschopnější jim rozumět nebo alespoň je snést. Vymřel už jsem pro současný život. Je to (vlastně byl) strach, který ve mně hloubal. Tolik let za války, v době, kdy jsem si teprve všechno začal uvědomovat a myslet. A nyní po únoru tolik, až do nedávné doby. Několik posledních měsíců už i ten snáším téměř tupě a rezignovaně. Jen ještě občas mnou zalomcuje. Je to lidské. A sám
před sebou se snažím dokázat si svou vůli a sílu, ale má vůle a sebeovládání je můj výsměch, podlehnou, kdykoli jsou zatěžkány. A tak jsem odpoután a odlomen, nejistý, neuspokojený a sám sobě k smíchu, poután ve své masce arogantní odloučenosti. Je mi v ní těžko. Vykračoval bych z ní těžko v normálních dobách, ale teď, kdy by břemeno bylo dvojnásobné, nejsem toho schopen. Neudělal bych to. Má vůle by to prostě nesnesla. A tak se mé sny a nápady, které jsem se ještě před dvěma nebo třemi roky snažil realizovat (jako činívají normální lidé), rozplizávají, mění se v démonické, hluboce propracované obrazy a viděné fantazie, vzdálené od tohoto žití, i když jsou bezprostředně brány. A už i má fantazie podléhá a přímo staví na nedostatku vůle. Jako kdybych celý vyhořel. A tak mám hrozné obavy, že jednou třeba mé tělo, kterému vůbec nerozumím, které je mi odlehlé, které nijak nepůsobí na m myšlení, které všemu ve všem překáží, mě zradí, nechá mě (totiž mé myšlení) a opustí. Takovou moc nade mnou má. Všechno, nač myslím, se mění v takové chimérické, hluboké a podrobné, svírající podoby a obrazy, stahující vnitřnosti nějakým dychtivým očekáváním, budoucností, tušením krásy. Z toho žiji ve svých básničkách. A všechno se jinak valí přese mne, do mne, kolem a zas stále promíchané, stejné. Nemám trochu schopnosti usměrnit to, pomoci si nebo tak. Nedovedu si například poručit: budeš se učit matiku. Stokrát to odložím, zapomenu, nevykonám. A nežiji vlastně tímto životem, kolem dokola jen ve mně něco raší, tajemné, hluboké, které vybuchuje, ale cítím, že to vysychá. Zážitky, smysly, nic se neohrožuje, zaniká, někam odchází, všechno to vyčerpává víc a víc, ale jak jsem už řekl, nemohu a nemám sílu navrátit se zpět. A tak to jde a půjde dál. Jak, kam, dlouho, či krátce? D
ovedu se radovat a nadchnout krásou, ale vzápětí skoro totéž popřu, myslím všechno na život a na smrt, ale nedělám nic, ani tak, jak by se mělo dělat domácí cvičení nebo jak by měl jít život.

Vrátím se k těm básničkám, ze kterých jsem vyšel. Zaznívá mi z nich něco, jak to tehdy bylo. Ne, jak to bylo, ale jak dnes vidím, že to bylo. Chtěl bych mít ten zrak jako tehdy, dívat se na to tehdejšíma očima. Ale to už nikdy nebudu umět. Už nikdy. Mám už oči ztěžklé pěti lety, která se na ně a do nich přivěsila se vším, co v těch pěti letech bylo. Dobré i zlé. Jak bude dál, nevím. O ničem nevím. O ničem nemohu rozhodovat. Nic bych neuskutečnil. Možná že mě zabijí. Ale smrt bych snesl. Horší by byl život se vším vzadu zničeným. Možná že mě zabijí, poněvadž se domnívají, že bych jim mohl být nebezpečný. Nevidí, že jsem bezmocná loutečka, bez schopnosti jednat, bez vůle? Nemohu si pro svou neschopnost vůle určit rovnou cestu. Mohu určit, ale nedodržím ji. Budu se dál potácet od strany ke straně, nějak to skončí, všechno musí nějak skončit. Nakonec, až už nebudu schopen ničeho, někdo se mnou z ahraje a dohraje můj život. Jako se hraje s loutkou, s čímkoliv.

2. PROSINCE 1948

Tajovský, kterému jsem v neděli psal, že bych jej chtěl vidět a bylo-li by možno s ním mluvit, mi vzkázal, že budu-li chtít, mohl bych jej vidět dnes v poledne. Měli jsme sice jen jednu hodinu polední přestávky, ale dopoledne jsem na Jirkově kole dojel domů a nechal mamce na stole lístek, že na oběd nepřijdu. V poledne jsem u Bronislavy skutečně s Vítem mluvil při obědě, má spoustu práce, je mnohem roztržitější, uspěchanější a nepokojnější než dříve. Říká, že církev musí nakonec vyhrát každý boj, že se žádné moci na světě nepodaří katolickou církev shladit se světa.

Sešel jsem se tam s Faltem z oktávy, sliboval tam Tajovskému věrnost, ale jakmile vyšel ven, připjal si na klopu komunistický odznak, který předtím sundal. Zarazilo mě to.

Večer jsem byl pomoci tisknout a svázat Výkvět a potom na blbém francouzském kýči Černý démant.

4. PROSINCE 1948

Učení skoro žádné. Ti blázni od nás ze třídy celou klasu ofábořili barevnými hadérky a pentlemi, že to tam vypadalo jak v kašpárkárně.

Byl jsem tam dnes zcela zbytečně. Naši třídní lidé jdou večer všichni tancovat do sokolovny na mikulášskou. Odpoledne jsem byl pro leccos ve městě. Potom jsem četl. Místo referátu ze Zločinu a trestu, který mi dal Pokorný na příští literární kroužek, vyjednal jsem si, že udělám referát ze tří sbírek mladých básníků: Vladislava, Koláře, Fikara. Na Dostojevského si nechci troufat.

5. PROSINCE 1948

Četl jsem Rádlovu Útěchu z filosofie. Nedává tolik, kolik jsem čekal. Je to neobyčejně svěží a přesně psaná knížka, ale nepoví tolik, kolik by snad mohla. Rádi hodně přehodnocuje a vychází z těchto úsudků. Nakonec by tu byla otázka, zda vůbec tyto základní názory lze uznat za správné. Skvěle je tu podán náhled na Ježíše, jeho práci a to, co Kristus vykonal. A jakým způsobem to vykonal. Církevníci by ovšem byli proti tomu, poněvadž ti nesnesou žádné jiné stanovisko než to, které hned na počátku prohlašuje: Ježíš byl syn Boží. Ale Rádiová charakteristika je výstižná.

Noviny byly ubohé, celkem nic v nich. Odpoledne jsem se trochu učil a dal se do čtení Průškova překladu Liu Ova románu Putování Starého Chromce. Zachovaný čínský styl působí velmi svěže a oživuje vypravování.

Spal jsem špatně, bolí mě hlava a hučí mi v uších; to je od té mizerné rýmy.

6. PROSINCE 1948

Začali jsme probírat dílo Vrchlického. Je to úžasná práce, co dovedl jeden člověk vykonat. Mnoho v tom mi však připadá papírového a vůbec se stále nemohu zbavit dosti chladného dojmu, který na mne Vrchlický dělá. Vidím v tom něco vyčteného, vyfantazírovaného a neprožitého. Nerad bych křivdil jeho nesmírné práci, Pražákova kniha o něm mi na něho dala velmi pěkný názor jako na člověka. Ale vždyť ho ani příliš neznám.

7. PROSINCE 1948

Odpoledne jsem nesl balíky na poštu a potom šel na literární kroužek. Bylo nás tam dneska dost. Kasal měl referát o Aristotelově Rétorice, bylo to tak zoufalé a tak plané plkání. Kecal nějaké vypsané věty. Jediný vtip, který se mu povedl, zněl, že zneuctěné ženě lze ubližovat, protože se to stydí říci… (ta zneuctěná žena, nikoli Kasal).

Pokorný ho ale dost ostře odsoudil. Bylo to poměrně snadné, neboť i komunisté se vyjádřili, že to bylo plkání.

Potom jsem měl referát o mladých básnících: Vladislavovi, Kolářovi a Fikarově Samotinu.

Přes tu sardel jsem měl dnes velmi pěknou náladu, neboť jsem dostal krásný dopis od Soni, která rozptýlila mé obavy, zda jsem ji tehdy neurazil. Byl to krásný dopis, přátelský, a cítil jsem z něho tíhu, kterou Soňa nese. To mi naplnilo celý den světlem a štěstím.

Hned po obědě jsem Soně odepsal: bylo to pár nesmyslů, ale před kroužkem jsem to ještě stačil hodit na poštu. Snad to bude zítra mít.

8. PROSINCE 1948

Z anglické kóny jsem dostal trojku, to mě také mrzí. Kdybych nebyl z těch, kteří nedělají, když nemusí, mohl jsem klidně látku znát, jen kdybych se byl na to podíval z hodiny na hodinu.

Ta má lenost mi vždycky nějak prošla, a když to došlo někdy až na nejzazší mez, dovedl jsem tomu uhnout, byť ne bez pohrom, ale nikdy jsem si z toho nevzal ponaučení. Teď už v tom zase lítám, z matiky neznám vůbec nic a vůbec se také neučím, stále jenom čtu básně a co mě zajímá, ostatní odkládám, odkládám, potom to neudělám, stále jen sháním nové knihy, nové básně a teoretické spisy o literatuře a do školy chodím soustavně celé čtvrtletí vždy nepřipraven. Ke konci se pak látku dřu celé dny a noci. Z matiky a z jiných předmětů, kde to nejde, které mě nebaví a kterým nerozumím, to pak plave. Mít tu deskripci a neuniknout jí jako zázrakem, už jsem určitě rupl. A musím se nějak vzchopit, nebo to do té oktávy nedoklepu. Říkal jsem si, že v septimě začnu dělat. A je to všechno stejné. Z matiky už mám od začátku roku spoustu zanedbáno a nestojí to letos zase za nic. Tenhle politicky a po všech stránk
ách mirabilis annus žiji celý nějak podivně. Když si odmyslím, co se stalo během roku, a hledím jen na fakta: přečetl jsem mnohem víc knih než jindy, byl jsem z domova déle než kdy jindy v životě (tři měsíce), napsal jsem těch svých pitomých básniček víc než za dva roky předtím (to nebude doslova; ale hodně). Nedovedu si poručit. Ať už mi bylo při narození dáno cokoliv (blbost pro matiku a jiné mé věci), nebyla mi dána vůle. Co je všechno platné bez provedení. Jsem slaboch.

9. PROSINCE 1948

Ještě jsem včera zapomněl napsat, že jsem opět s Pokorným mluvil v knihovně. Mluvili jsme o současné literatuře, řekl mi, že se mu můj referát o poezii velmi líbil, a poradil mi, abych z toho část (o Kolářovi) přetiskl do Výkvětu. Udělám to asi. Domnívám se, že si tím nezadám. Mluvili jsme o stavu současné poezie. Pokorný sám říkal: „To víš, lyrika, to není můj obor.“ Dnes už mi říkal, že přišlo Záření ducha a slova od J. B. Čapka, které jsem měl několikrát objednáno.

10. PROSINCE 1948

Mám doma od Řezáčové půjčenou americkou antologii z české literatury, jsou tam též některé překlady našich básní do angličtiny. Jsou ale velmi zkroceny, jsou to jen pouhé kostry, anglicky zveršované. Někdy se nedivím, např. přeložit Halase, to byl nemožný úkol. A proto i s tím odvarem po anglicku je nutno se spokojit. Bezruč, Wolker a jiní z toho vyšli lépe.

Knížka se jmenuje Hundred Towers.

11. PROSINCE 1948

Odpoledne jsem četl Poeovo Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Večer Arbesova Svatého Xaveria. Z těchto dvou knih jsem byl nahrůzostrašený do nemožnosti.

Zasedání OSN v Chaillot v Paříži se končí. Přesto však Vyšinskij utrpěl ještě morální porážku, když proti jeho dlouhým projevům odhlasovali delegáti 48 zemí, proti 9 zdrževším se hlasování, chartu lidských práv na návrh pí. Rooseveltové.

Zápotocký a někteří členové vlády jsou v Moskvě. Říká se, že návštěva je za účelem vyřešení kritické hospodářské situace v ČSR. Také prý to může být pro uprchnuvšího dr. Heidricha, který prý ze ZAMINI odvezl nesmírně důležité dokumenty.

12. PROSINCE 1948

Nikdy se mi to nestalo, ale dnes jsem nemohl usnout. Asi v jednu jsem vstal, oblékl se (Jirka spal jako mrtvola) a opatrně, abych nevzbudil mámu, odešel dolů, vzal si klíče a šel ven. Asi dvě hodiny jsem chodil po městě. Bylo tiché a mrtvé.

Nepotkal jsem vůbec nikoho. Večer pršelo a teď mrzlo, po slabém náledí klouzaly boty. Prošel jsem pomalu celým městem. Jen ve fabrikách se svítilo – noční hlídači. A ve městě málokde. Přišel jsem domů ke třetí. Odemkl a zul jsem se zcela tiše, ale vrzání schodů jsem nemohl zabránit. Máma se probudila. Ráno se ptala, co jsem dělal dole. Řekl jsem, že jsem se byl napít.

(Měl jsem už toto vlastně psát pod zítřejším datem, ale neodděluji od sebe dny hodinami, nýbrž spaním.)

14. PROSINCE 1948

U Hůlů jsem si objednal Baudelairovy Květy zla (nový Kadlecův překlad) a Fikarův Samotin pro Soňu k Ježíšku.

15. PROSINCE 1948

Ve škole se stále na něco vybírá, je to k vzteku. Už nemám skoro žádné prachy a mám objednané knihy a Pokornému musím zaplatit Záření. Vyberu asi ty tři stovky, které mám na knížce.

Koupil jsem si Šaldovy Studie o umění a básnících, četl jsem tu skvělou poslední studii o tzv. nesmrtelnosti díla básnického. Uměl postihnout nepostižitelné.

Borový vydal už tyto dny Průšek-Holanovy překlady čínské dekadentní sungské poezie – Melancholie. Mít jen prachy!

Táta se ve fabrice prý nemá nejhůř, ač mu komunisté dávají sežrat, že jsou nadřazená rasa. Jenom topení v pokoji prý jej zlobí.

16. PROSINCE 1948

Dnes byl v novinách článek, že lidé postižení únorovou očistou nebudou moci mít vyšší plat v novém zaměstnání a vedoucí místo. Nevím, v jakém vztahu to bude k tátovi. Vystřihl a poslal jsem mu to.

Nespokojenost mezi lidmi vzrůstá. Teď před vánoci snížili mzdy podle norem. To postihlo tovární dělníky. 65 000 zaměstnanců bude propuštěno. Dárek k vánocům. A v lednu prý půjde 10 000 studentů z univerzit. (Němci zavřeli univerzity aspoň přímo, dnešní režim takto a v podstatě je to stejné.) Brzo nebude mnoho rodin, které by to ještě nepostihlo. Mluvil jsem s lidmi, kteří přijeli z vojenských posádek. Tam je prý 75 % naprosto proti. Mezi horníky 90 % proti režimu. Co se týče sedláků, většina jich už prokoukla. Národ se pomalu sjednocuje jako vždy, když je mu zle. A zprávy, které kolují, mluví o tom, že na jaře má dojít k rozhodným mezinárodním změnám. Myšlenka evropské unie na Západě vře neustále. Starý a dobrý buldok Churchill se zakousl. Atlantický obranný pakt je stále posilován. Francouzi v Berlíně vyhodili do vzduchu ruskou vysílačku na svém území. A neústupnost vzrůstá, jenom tady je zle z nkterých lidí, kteří lezou až kam a dělají ze sebe otroky při fraškách zvaných prověrky.

17. PROSINCE 1948

Táta dnes psal naposled. Přijede příští týden. Dnes mi přišel Baudelaire. Skvěle přeloženo, opatřeno ale „akčním“ doslovem. To nevadí. Ve školní knihovně jsem si znovu půjčil Verlainovy Prokleté básníky.

19. PROSINCE 1948

Četl jsem tuto neděli zase hodně. Hlavně Arbesova další romaneta a nějaké básně. Znovu jsem pročítal Ortena. Také Jesenina, a tak to byl jakýsi návrat ke starým láskám. Jesenina mám stále raději, čím víc jej znám. Myslím, že kdybych uměl všechny básně zpaměti, byl bych jimi úplně uřknut. Už několikrát jsem si všiml protimluvu v jeho díle. V básni Návrat do rodného kraje mluví jako rozhodný protikomunista slovy Sestry komsomolkami se staly. Taková ohavnost! raděj se oběsit! a ve své autobiografii na konci knihy říká, že stál cele na straně Října, se sedláckou úchylkou. Šla tehdy tato slova Jeseninovi od srdce? Nebo je napsal do svého vyznání jenom proto, aby sovětská vláda nesetřela jeho dílo z povrchu světa? Zdá se mi to pravděpodobné. Jesenin jako typický sedlák, milovník tklivého, starozákonného a začazeného žití ruského venkova, se musel dostat do rozporu s revolucí, která vlastně bořila, co on
miloval, je to slyšet z jeho básní. Sovětská revoluce vzala Jeseninovi předmět jeho básní, vzala mu jeho život a chtěla, aby žil nově, komunisticky. Jesenin to neumí a nemůže a nechce se tomu naučit. Proto je vlastně deklasován, vyvrácen sám ze sebe, vykořeněn jako básník i člověk Jesenin. Což z těch jeho posledních veršů a vůbec ze všech napsaných po revoluci to přímo nečiší? Říká: Nízký domku, okenice modré, tebe zapomnout nelze mi. Touží jenom po tom, aby mu bylo přáno v rodném kraji žít a umírat. Nemůže se zapálit pro nové ideály, a když, tak hluše a neplodně. Což Anna Sněgina není celá rezignací a vzpomínkou na minulé dny? A zároveň útěchou? Jesenin se nemůže smířit. Je slavík, který byl vypuzen ze zamilovaného keře a neumí zpívat v sovětském povětří. Zpívá-li přece, je to stesk, marná touha po návratu a starých časech. To jsou jeho nejkrásnější básně. Pije a prosí, „aby na s
edláky / si nezased / zlý osud. / Aby měli taky / vždy rovný hřbet“. Proto kravalizuje a tluče se po hospodách. Prohrál svůj život. Ztratil své určení. Lze žít, ztratili-li jsme svůj život? „Nelze“, zní Jeseninova odpověď v leningradském hotelu Angleterre v noci z 27. na 28. prosince 1925.

24. PROSINCE 1948

Včera jsem dlouho ponocoval při knížce, byl jsem dnes ohnípaný, a poněvadž jsem si v pokoji neotevřel večer těleso, celý namrzlý. Dopoledne jsem lítal po městě se vším možným. A chodily už také návštěvy; to je u nás nejhorší, ty návštěvy. Každý si chce popovídat, sedí, sedí, za chvíli není o čem mluvit a čas utíká. Zbůhdarma. V poledne tu byl Štěpánek, který po své aféře s tím prasetem načerno (o prázdninách) horničí v Mostě. Je tam prý nejhorší sebranka, ale poměry snesitelné. Snesitelné pro chlapa totiž. Nechal si narůst kozí bradku a vypadá se svýma zářivýma očima jako starozákonní prorok.

Po obědě jsem zabalil Čepovu knížku Lístky z alba a donesl ji k Pultarům Píďovi pod stromek. Naštěstí Píďa nebyl doma, dal jsem to starému Pultarovi. Táta jel do Čejova, já jsem si na chvíli lehl, a že jsem byl celý tak ospalý a otrávený, usnul jsem a spal celé odpoledne; pomalu bych se byl neprobudil ani k večeři. Stačil jsem zabalit ještě dárky, táta přijel dřív.

Letos máme malý a chudičký stromek. Po večeři jsme rozbalovali dárky: byl to stejně moc bohatý Ježíšek.

Táta dostal od mámy svetr, který jí dal tolik práce, ode mne Laskeho knihu Úvahy o revoluci naší doby. Od paní doktorky Ludwigovu knihu o Bolívarovi a spoustu cigaret. S mámou jsme měli pro něho schované ještě nějaké americké cigarety. Ty také.

Máma dostala od táty punčochy, ode mne ten krém, servisek, od Máni Mou vlast (máme ji už ale), od paní doktorky Tilschové román Stará rodina, od Hrušků Benešovy projevy Zavazuji vás.

Já jsem dostal od táty ponožky, potom Mauroisovu Knihu o lásce a přátelství, pitralon na uhry, od mámy Masarykovu Českou otázku a 500 Kčs, s napsaným ponaučením „Nekupuj, co nepotřebuješ, abys nemusel prodával, co potřebuješ“. To sedí. Od paní Stuchlé krásnou koženou náprsní tašku, musela stát těžké prachy, já ale svou mám, a tak ji zatím schovám. (I prodat bych ji jednou moh, a draho.) Od Hrušků jsem dostal Mielcheho cestopis, od Máni čokoládu, od paní doktorky dávno touženého Chudobu Pod listnatým stromem, od Masáků čepici. Dostali jsme od nich Plickovy Pražské fotografie, které jsme kdysi měli, ale máma se o ně vsadila s p. Sukdolákem (o konec války) a prohrála je.

Bylo to plutokraticky a nehezky bohaté. Mou vlast (sborník), kterou máme dvakrát, prodám a dostanu za ni na čtyři stovky.

Byl jsem na půlnoční. Byla krásnější než loni. Kostel byl plný. V úžasném tichu zněly koledy a připomínal jsem si velikost toho, který před 1948 léty přišel na svět a dodnes na něj působí silou své osobnosti, osobnosti lidské, ač sám syn Boží.

25. PROSINCE 1948

Dlouho jsem ležel a četl. Odpoledne jsme byli u Masáků a zdrželi se tam až do devíti hodin.

V celém světě doutná nepokoj: v Indonésii vypukly boje, v Číně byl Čangajšek komunisty už asi se vší platností skutečně poražen, v Palestině boj, v Řecku boj…

Mluví se o dalekosáhlých reformách, k nimž má dojít: dvojité hospodářství, možná ani to ne, nýbrž horentní ceny životních potřeb. Přitom mzdy jdou dolů. Ale dnes už dělníkům nezbývá než táhnout dál. Dnes nemohou stávkovat a protestovat.

Mauroise jsem přečetl. Je místy skvělý.

26. PROSINCE 1948

Neděle dnes snesitelná. Četl jsem Černého Staročeskou milostnou lyriku. Čekalo to na mne už delší dobu a je to skvělé. Večer jsem byl na ruském biografu Muž osmi tváří. Nemožný partyzánský příběh.

Před biografem jsem se šel ještě projít po městě. Kolem Cihelny, kde se bruslilo, pozadu na jiřické rozcestí a odtamtud zpět jsem se vrátil směrem od Brunky, důkladně profoukán.

V neděli tu budou dávat film Severní hvězda. Je to americký film o Rusku. Film přátelský a příznivý. Srovnej s tím Ruskou otázku, plnou nenávisti, a vidíš, jak kdo smýšlí.

27. PROSINCE 1948

V Maďarsku zatčen kardinál Mindszenty komunisty. Celý svět čeká, co tomuto divokému kousku řekne Vatikán.

Dnes došel opožděně vánoční balíček od Soni, ve kterém mi posílá Halasovu Tvář. Neměla to dělat. Chtěl jsem jí Samotínem udělat radost, a ne…

28. PROSINCE 1948

Ležel jsem až do půl jedenácté a četl Černého Staročeskou lyriku. Už dávno jsem se čtenářsky nesetkal s něčím tak skvělým a poutavým zároveň. Černého osobnost mi imponuje svými znalostmi a postřehem už dlouho, ale tohle je skutečně napínavější než román. Člověk zapomene pomalu dýchat, když sleduje ty vývody. Třeba ta stať o Guillaumu de Machaut je tak revolučně nová, že poráží na hlavu všechny staré koncepce, a přitom tak logická a tak zdůvodněná, že jí lze téměř chtě nechtě dát za pravdu a že se zdá při vší té jasnosti divné, že Černý na to přichází první. Nebo výklad písně V Stachotíně hájku, nebo zhodnocení a nalezení italských vlivů v Závišově písni, to jsou všechno vědecké objevy velikého dosahu. Na tom je vidět, jak vypadá vědecká práce.

Byl jsem tátovi dát na dráze potvrdit zlevněnou dělnickou jízdenku a pro poukázku k lékaři v pokladně, kde jednají tak arogantně, že mě to štvalo.

Po obědě jsem dočetl Černého a byl ve městě vybírat příspěvky na Kruh přátel českého jazyka.

30. PROSINCE 1948

Nad život nad smrt nechť je svoboda na věky nám.

(F. Halas, báseň Padlým, 1945)

Tohoto verše jsem si povšiml dnes při čtení. To tedy říkal Halas v roce 45 po skoncování s hitlerismem. Tři roky, to je o hromadu let méně než na věky. Což už Halas zapomněl, co říkal? Nebo mu snad dnešní „svoboda“, která smrtí ty, kdož s ní paralelně nesmýšlejí, stačí? Či má básník ústa jen proto, aby jimi slova procházela a aby nic z nich nezůstalo uvnitř? Je to možno pro jeho svědomí smířit se s pádem toho, oč jiné vyzýval, aby jim bylo nad život, nad smrt?

Znovu Goethe: „Talent se tvoří v klidu, charakter v proudu času.“ Básníkovi se to rétoruje, když netuší, že za čásek přijde osvědčit jeho slova skutek.

Zamýšlím se nad tím: nesmím být takový! Ať jsem jinak slaboch bez vůle, nesmím zrazovat své! Ne jak jsem napsal: „Nemám síly ke zradě a nemám síly k odporu.“ Zrada mě nesmí napadnout a sílu k odporu mít musím. Ten článek o Kolářovi ve Výkvětu nebyl sice nic zrádcovského, ale dost na tom! Už ani prstem hnout! Baudelaire říká: „La poignée de main trop fréquente avilit le caractere.“ Uznávám Halase a obdivuji se mu jako velkému básníkovi, ale… Možná že má jiná sudidla.

(Jinak dnes celkem všední den.)

31. PROSINCE 1948

Vstávání víc než časné, dopoledne schůzka kvůli silvestru.

Dělal jsem účtování, které nikdy nemám ve zvyku. Počítal jsem básničky letos. Je jich 173 a 9 přeložených. Je z nich ovšem mnoho slabých, velmi mnoho.

Šel jsem domů a vůbec se mi nechtělo na silvestra jít. Začínalo to od sedmi, ale oholil jsem se až o půl osmé a k osmé tam přišel. Bylo to v oktávě. Za chvíli přišel Kučera, který měl první dozor. Šlo to tam: rádio, gramofon, vařič, cukroví na stole v miskách – naprostý dojem poctivé společnosti. Jen zábava se nemohla rozproudit. Zpívalo se, hrálo se, ale bylo to ťuknuté a zakřiknuté. Seděl jsem vedle Lídy a to se na vše jasně pamatuji. O půlnoci jsme si připili, uvítali…

1. LEDNA 1949

…Nový rok. Vím jen, že jsme se s Jirkou, Píďou, Julkem objímali, přáli si, aby byl lepší, Julek řval přípitky na adresy drahých v dáli docela bezostyšně. Potom se tancovalo a pil grog, vřelý a silný. A pak už se nepamatuji téměř na nic, jenom nějaké šílené tancování, potom jsem dlouhou dobu (ale to už jsem skoro nevěděl, co dělám) seděl vedle Lídy, držel ji za ruce a stále jí něco říkal a vykládal; vím z toho jen to, že jsem jí stále opakoval, že ji miluju a nějaké hlouposti, ale to už je všechno spletené a zapadá do tmy. Potom jsem chodil po černé chodbě ještě s některými kluky, byl jsem si vědom, že jsem ožralý jako slíva, ale nepomáhalo to. Běžel jsem dolů a chtěl jsem dát venku hlavu do sněhu, ale školník měl všude už zavřeno, a tak jsem si jenom na temeno točil z kohoutků vodopády vody, nepomáhalo to však ani málo. Vrátil jsem se mezi spolek, ještě jsem tancoval a musil vyvádět nějaké
voloviny – ale nemohu se za nic na to upamatovat přesně, vím ale, že to bylo, vedl jsem tam nějaké řeči s Jarkou a Růžou a nakonec už jsem jenom seděl za stolem, uvědomoval jsem si, že jsem opilý, všechno kolem bylo jako za sklem, věděl jsem o sobě, ale nemohl jsem si poroučet, byl jsem slabý a chtělo se mi spát. Říkal jsem si, že už to ze mne musí vyčichnout, že už každou chvíli musím být zase fit, ale nebylo to a nepřicházelo. Viděl jsem Lídiny oči: buď byly udivené, nebo vyčítavé, co jsem jí to všechno napovídal nevím, ale všechno mi říká, že to bylo hezky upřímné. Peguš chodil kolem a byl hrozně bledý jako smrt, málo mluvil a hekavě sípal. Ptal jsem se ho, co mu je, ale neodpověděl mi. Na jednom stole a pod stolem byl celý zalitý ubrus – Kasal tam rozbil láhev vína, střepy – všude to teklo, v praméncích jako krev – bylo to téměř jako v putyce a začalo se mi dělat špatně z výstřihů všech
dívek, z toho rafinovaného poloodhalování, na chodbě Julek líbal Lídu Metalovu, všude bylo plno kouře – tančila vždy jen jedna nebo dvě dvojice, rádio anebo to byl gramofon, burcoval jazzovou hudbou moc hlučně. Mluvili na mne, chodil jsem s nimi, ale vše bylo jako za sklem a viděl jsem, že oni jsou opilí také. Když jsem vstal, bylo mi lehce, běhal jsem po schodech, které jako když mi mizí pod nohama a já jako když létám, pil jsem černou kávu a jedl chlebíčky. Nejhorší bylo, že jsem přesně už o sobě věděl: říkal jsem si, je to hrozná psina, že jsem prvně notně namazaný mezi hodně lidma, ale zase se mi zdálo, zda to není ostuda, myslím, že jsem nebyl sám. Pokoušel jsem se dělat, co se mi zdálo správné, ale jaksi to nešlo, mé síly mi příliš nesloužily – jak jsem usedl, zakližovaly se mi oči a byl bych spal. Tak dlouho to kolem trvalo. Věděl jsem, že tím procházím, ale bál jsem se říci, ať už je konec, a
č se mi chtělo spát. Byl jsem celý otlučený, mluvil jsem s Jirkou a s Járou Jirmusem, potom se končilo; nosili jsme ještě lavice, trochu to dávali do pořádku. Pak jsem si říkal: z tohohle se doma vyspíš, hlavně abys nezanechal nějaké neodčinitelné následky nebo stopy – z toho jsem najednou, když všichni skládali, začal mít strach, až úzkost o hrníček, tácek a pohárek, nacpal jsem je do kapsy a držel na nich ruku. Peguš se potácel bledý jako stěna, mluvil zastřeným hlasem. Seděl vedle mne, díval se mi beze slova do očí a natahoval si na polobotky psí dečky. Ještě jsem tam objímal pana školníka a říkal jsem mu, že nebýt jeho, už jsem dávno nechal študování, na to se pamatuji dobře. Hledal jsem ještě rádiovku, chodil jako ovce a nemohl ji nalézt, tak mě to zase znepokojovalo a byl jsem v mezích možností šťasten, když jsem ji nalezl zmuchlanou v kapse pod nádobím. Už jsem se jen potácel, šli jsme domů asi v
e tři čtvrti na čtyři, opírali se s Píďou a šla s námi Koška. Julek běžel za námi, nevím vůbec proč, neboť bydlí hned u školy, ale šel s námi až skoro k Dewetrovi, běžel za námi a v ruce držel láhev vína s uraženým hrdlem a v druhé číši, naléval každému, křičel něco o nejlepším červeném víně, vím, že jsem ještě od něho po cestě vypil asi dvě sklenice. Ledové víno ale bylo dobré a spíš mě osvěžilo, než dorazilo, jak předpovídal Píďa. Toho všeho byla vinna ta becherovka a vařící grog – jinak jsem nebyl vůbec opilý. Julka jsme ztratili, s Píďou jsem se rozloučil u sloupu a s Koškou plul domů, už hodně zestřízlivělý, ale hrozně unavený, jako ani chvilku ne předtím. V posteli jsem byl přesně ve čtyři. Zlobilo mě, že nemohu usnout, ale za chvilku to přišlo a spal jsem jako kámen.

Vzbudil jsem se v osm, hlava mě bolela a pálila, pokoušel jsem se spát, ale nemohl jsem, ačkoli jsem byl hrozně unaven. Šel jsem do koupelny, čistil si zuby a dlouho kloktal, v ústech jsem měl neskonale zdřevěnělo. Dole jsem našim všechno umírněně a slušně povídal, jak to bylo, ovšem se vší slušností, se vší. Šel jsem do města, předtím se osprchovav, ta cesta mi prospěla. Přinesl jsem noviny, na poště viděl už čilého Balnohu. Dopoledne tu byl Alfred, pan Sukdolák s Helenou a Mirek Masák. Po obědě (měl jsem kocovinu, že mi nechutnal) jsem uklidil a šel spát. Spal jsem bez přestání asi od dvou až do sedmi. Pak jsem se probudil. Večer šli naši k Masákům, četl jsem Jiřího Ortena, psal básničky, četl Horova Aneliho a začal povinnou četbu Jan Maria Plojhar. Šel jsem spát po půlnoci.

2. LEDNA 1949

Četl jsem do desíti Plojhara, táta už balil. Odpoledne jsem četl nanovo, má to přes čtyři sta stran a chtěl jsem být hotov a mít obsah. Konečně to není ani špatné. S tátou jsem nešel ani na dráhu, jen jsme se rozloučili, za měsíc definitivně na shledanou. Vzpomínal jsem na Silvestra s nějakou tesknotou a zase jsem se uvnitř styděl za své opilství, veršoval. Večer přijel zase Jirka. Byl to chudý den na zážitky, většinu jsem dal na četbu Plojhara. Večer jsem měl spoustu práce. Jirka šel do biografu. Nicméně mám uklizeno a obsah se vším všudy hotový. Zítra se bude startovat do pětiletky. S hudbou a vším možným cirkusem zase. Nevím už, ale je to k blití. Víc a víc teď věřím a cítím, že náš čas přijde, i když nevím kdy a jak. Ale tyranové nakonec scházejí. Teď mám živelnou touhu, nečekanou a dětskou, psát Soně, ne dopis, ale nějaké vyznání, nebo blábolení, nebo šarády prostě hezká a něžná slov
a – nevím, zda to udělám. Možná, že se taky budu učit latinu. V pololetí asi propadnu z matiky. Anebo půjdu spát. Hned. Nebo přece budu psát Soně?

3. LEDNA 1949

Je ne pouvais pas continuer, c’était mal.

(Jean Arthur Rimbaud)

Těmito slovy se jeden z největších básníků světa všech dob, Rimbaud, rozloučil se svou básnickou činností. Za špatné prohlásil verše, nad něž nebyly nikdy napsány ve světě kouzelnější. Vždy se snažil téměř se vyhnout publikování a o jedinou knížku, která vyšla mimo jeho vlast, se vůbec nestaral. Zabývám se už Rimbaudem delší čas: je to fascinující osobnost. V Šaldových Medailonech je překrásná studie J. A. Rimbaud, božský rošťák, a Verlainův portrét Jeana Arthura v Les Poetes maudits je překrásný. Buřičská a tulácká povaha, podivné přátelství s Verlainem, pobyt v Orientě a konečně po útrapách smrt na všeobecnou rakovinu v Marseille, všechny ty tajemné a divoké struny, které se odrážejí v básních anebo jichž jsou jeho básně zase překvapivě prosty, je to okouzlující. Chlad k ženám. Pohrdání světem. Silácké gesto a naopak nejvroucnější slova. Kdo dovedl střehnout svět ve všem jeho kol
ísání, mihotání, měnivých barvách, je možné, že je původcem výroku: „Tento život je jediný! Naštěstí!“ Ta výmluvná druhá věta. Nemusím s ní souhlasit, nemusím věřit v její upřímnost, ale nelze než ji obdivovat pro její odvahu, nebojácnost. Ta dvě slova, ta úžasně propastná distance od celého lidského hemžení, ode všeho zbytečného, nízkého, co tvoří život a čím já pohrdám. Slova o jedinečnosti života jsou z Rimbaudovy ateistické doby. Šalda ve studii Několik prokletých básníků mluví o větě, již jsem postavil v čelo dnešního zápisu jako o tajemném odkazu Rimbaudově. Šalda říká: „Odvrátil se Rimbaud od svého ateismu? Vykládáme-li to se ‚saisonou v pekle‘ v rukou, je bližší výklad jiný. Nebyl dosti negrem, dosti divochem, zeslabený křesťanstvím, podrytý jím a nalomený jím, aby mohl vzíti na svá bedra toto nejtěžší břemeno. ‚Et puis, c‘ tait trop bean, trop! Gardons notre si
lence!‘ tu tedy: ostatek je mlčení.“ Tolik Šalda. Nemám sice materiál, abych mohl i tento výrok zjistit jako Rimbaudův, ale Šalda jej uvádí v uvozovkách, budou to též Rimbaudova slova. Zde chválí své umění. „Střežme své ticho!“ Jak je to tajemné! Kdy řekl Rimbaud tato slova? Současně? Později jistě ne, poněvadž jeho kategorické „c’était mal“ je posledním slovem. Či je jedno a to samé vyjádřeno různými způsoby? Bylo to špatné, protože to bylo příliš dobré? Neznám souvislosti a možná že stojím jen před záhadou do té doby, kdy se mi podaří seznámit se se vším blíže. Názor Václava Černého (snad ne přímý a možná že přejatý z filosofie existencialistů) v Prvním sešitě o existencialismu, str. 30: „Vzorem existenciálního umělce v tom smyslu je Rimbaud, naprosto si vědomý toho, že uměním se nic nepřidává ani neubírá a nikam se jím neuniká: není záchrany či spásy skrze umění; prot
o se ho Rimbaud v jistý okamžik a zdánlivě bez důvodu zříká a vyměňuje je za cokoliv – za obchod s otroky a pašování zbraní.“ Kdybych to chtěl hodně přitáhnout za vlasy, mohl bych říci, že mi ten chlapík nedává spát od té doby, co jsem jej částečně poznal. Mám ze Slovenska Žáryho překlad Rimbaudova díla, a ač mi ovšem slovenština celkem nedělá potíže, není to lehké tak číst, nehledě k tomu, že mám dojem, že překlad nestojí za mnoho ve srovnání s několika českými překlady Čapkovými a Nezvalovými. Za pět let tomu bude sto, co se Rimbaud narodil (1854 – 1891). Ale kdo mluví dnes k světu tak žhavým hlasem, na kterém není ani snítka popele, prachu, hlasem, který není překonán, který není démodé?

Těmito věcmi se zabývám v těchto dnech. A jenom ponořením se do těchto věcí lze přejít hlasitou a nevkusnou přítomnost. Dnes bylo tolik halasu s počátkem pětiletky. Z každé třídy od nás z ústavu šli dva delegáti do některé továrny blahopřát dělníkům. Od nás Kasal a Hrala. Všude se o tom mluví. U nás se ještě ve třídě hovořilo o tom silvestru, každý dodával, co si pamatoval: musel jsem tam toho pravděpodobně navyvádět více, než na co se pamatuji. Ale kluci se tím jaksi chlubili, a mně z toho dnes bylo smutno a úzko. Lídě bych se byl dnes nemohl dobře podívat do očí. Vynasnažil jsem se, abych s ní nemusel mluvit. Ne že bych se snad styděl za to, co jsem jí řekl (na to se mírně pamatuji, a ač to bylo příliš upřímně, nebylo to nic zlého), ale stydět bych se musel, v jakém stavu jsem to vykládal. Co jsem to vůbec zač, že to, co chci, nedovedu a nemám odvahu říci? A že se to pak ze mne lilie v nestřeže
né či lépe nestřežitelné chvíli jako tehdy? Což jsem to doopravdy vše prohrál? Škola mi sáhla na hrdlo: má protivně připomínavou, studenou a výhružnou ruku. Tak jsem se i učil. Ke čtení jsem se nedostal.

5. LEDNA 1949

Ze školy jsem si dnes půjčil ty dvě Černého knihy Osobnost, tvorba a boj a Boje a směry socialistické kultury. První jsem již kdysi částečně četl a druhovi znám ze statí v Kritickém měsíčníku. V poledne mě čekal dopis od Soni. Máma byla po obědě někde ve městě a hned jsem Soňce odepsal. Navečer jsem se učil angličtinu. Byl to celkem zevšednělý den. Soně jsem poslal ty své tehdejší tři básničky z listopadu. Jsou možná ubohé, ale psal jsem je podvědomě a řekl jsem v nich vše, co mi leželo na srdci. Možná že jsem je posílat neměl. Ale už se stalo, čin, který nelze vrátit nebo odvolat zpátky, byl už proveden.

6. LEDNA 1949

Ve škole to bylo hodně zmatené. Vávra už se tu neukázal od Nového roku, Zaplatílek, o němž se Lída tuhle vyjádřila, „že je tak hubený, že už na něm není nic jiného než ty jeho zlé oči“, se snaží ze všech sil udržet oprati ústavu v ruce. Jsem zvědav, s jakým zdarem. Je rozhodně pečlivější než Vávra, ale nebude asi tak rozhodný jako Vávra, který si uměl dupnout a kategoricky poručit. Že by byl mírnější v soudružském chování než Vávra, jak se domnívají moji spolužáci, nemyslím. Je to člověk, který věří tomuto režimu, domnívá se, že přinesl nebo přinese zlepšení. A jsem přesvědčen, že by se za tento režim dovedl bít a možná ostřeji než Vávra. Sympatické je mi na něm osobně pouze jediné, a sice to, že je a nebo se alespoň snaží o spravedlnost. Tuto přednost mu musím přede všemi ostatními komunisty přiznat, a bude-li ve svém chování pokračovat, budu mu ji moci přiznat kdykoli. V poledn
e byly už otevřeny ceny obchodů s volným zbožím. Jeden z nich je v krámu Pepíka Fišera. Všude bylo plno lidí, ale kupujících bylo málo, lidé spíše dělali vtipy a smáli se tomu. Přejde je – ten smích! Co chtěli, to mají! Ceny jsou skutečně horentní, nesmyslné. A šatenky nedostanou živnostníci, kteří po všech slibech byli takto nakopáni. Zřejmě to ukazuje, jak prolhaná věc je politika nebo alespoň jistá politika. Před volbami se naslibovalo živnostníkům všechno možné a dnes jim dali přes hubu. Přeji to těm, kteří šli s nimi a kteří, abych mluvil veršem své jedné básně, „pomáhali té smečce v nastolení zla“. Jiných je mi dost líto, např. Masákových. Ačkoli sám musím uznat, že toto opatření do sebe něco má. Mnoho živnostníků skutečně vydělávalo nezměrně více, než si mohl jiný vydělat.

7. LEDNA 1949

Po příchodu do školy jsem dělal Kobrlovi něco pro Červený kříž. Po skončení práce už jsem do tělocvičny nešel. Seděl jsem s našima holkama ve třídě a bavili se o různých duchaplných věcech. Bylo mi vyloženo, že mám velkou naději najít si manželku atd. Potom jsem chvilku mluvil o samotě s Lídou. Řekl jsem jí, aby se na mne nezlobila pro to všechno, co jsem jí snad napovídal o Silvestru. Ale mluvili jsme úplně vážně. Řekla mi nakonec, že nic nemůže bránit, abychom zůstali dobrými přáteli. Úžas z volného trhu stoupá, ale vtipy se prý příliš nevyplácejí. Několik Pražáků prý sedí. Mluví se hodně o častých domovních prohlídkách. Pokud jsem se informoval, knihy zůstávají stejně drahé, zatím, ale nově vyšlé prý už budou mít ve své ceně započítánu daň. O velké přestávce byla v klubovně ČSM schůze o Výkvětu. Byl tam z profesorů Zaplatílek a Kostelecký. Také Pokorný. Zaplatílek řekl, že
by si přál, aby byly všechny debaty o básnickém tvoření ihned ukončeny, neboť prý si toho už povšimla KSČ a nelibě to přijala, (já nevím ale, co má KSČ mluvit do studentského časopisu! To jde skutečně o rozum. Ale dobře to charakterizuje tento režim.) Potom se mluvilo o různých zlepšovacích návrzích. Byly opět podány staré, chlupaté návrhy, které již dávno zastaraly a které vždy Výkvět přenesl přes srdce, ačkoli byly podány již desetkrát. Kostelecký vyjádřil přání, aby z Výkvětu zmizelo v básních všechno básnění l’ art pour l’ artismu. On prý těm básním nerozumí. Potom kantoři odešli a my jsme se tam hezky pohádali o svobodě tvoření a o vnucování socialistického realismu básníkům. Nemohli jsme si pomoci (Píďa a já), ale už jsme jim to tam všechno potom řekli do očí. Milda už potom jen kecal, Peguš s námi nakonec nemohl než souhlasit.

8. LEDNA 1949

Erik mi dnes přinesl z kamenické knihovny překlad Ataly. Je to svazeček z Ottovky, ale Jungmannův překlad to asi nebude. (Titulní stránka totiž, u celého svázaného sešitku chybí.) Mají tam v kamenické knihovně různé zajímavé věci, např. překlad Ztraceného ráje. A tam to nikdo nečte a válí se to tam.

Mluvil jsem také otevřeně dopoledne s Jarou Holíkem, se kterým jsem se sešel ve škole na chodbě. Otevřeně, říkám. A teprve potom jsem se dověděl, že je to komunista. To je jedno. Ať to ví.

9. LEDNA 1949

Četl jsem Lidovky, byla v nich dnes recenze o Hrubínově sbírce Hirošima a nebyla nikterak oslavná. Situace dnešní kritiky poezie je na straně těch, kteří nebudou spokojeni, dokud se z poezie nestane zveršovaná, zrýmovaná, naprosto jasně řvoucí tendence. Chápu. Jak má dnes rozumět poezii člověk, který se v životě o to nezajímal, který říkal, že pro něho na světě nemusí být báseň. A nyní má být poslední Hrubínova lyrika srozumitelná těmto lidem. Neuvědomují si vývoj lyriky, kam až dospěl, neslyšeli nic o mystériích lyrické tvorby. Pasternakovi ti samí (a je to jedno, zda v Moskvě či v Ostravě) taky nerozuměli, a poněvadž jinak psát neuměl, musel toho nechat. Majakovskij šel kdysi tou cestou, jakou chtěli, a dosáhl na ní nepopiratelných úspěchů, byl však při tom tak šťasten, že skončil sebevraždou. Kam až půjde Hrubín, Holan, Nezval pod karabáčem socialistického realismu? Nikdo jim nevyčetl stanovisko v umění, ale odhodí-li umění za agitku, bude pak pro ně vůbec nějaká Canossa?

Večer jsem šel na procházku, abych se trochu nadýchal polí. Všechno je zakřupatělé ve sněhu, mrzne krutě. Byl jsem po Rozkošské u lomů a druhou stranou zpátky. Vzpomínal jsem na Zločin a trest, který jsem četl před vánocemi, vzpomínal na překrásnou myšlenku a kompozici tohoto ohromného díla.

10. LEDNA 1949

Duše svobody jest nesmrtelná,

nemůže být a nebude zničena.

(Winston Churchill)

Uvědomoval jsem si dnes ráno nějak silně tuto větu, probudil jsem se s ní, nedávno jsem ji někde četl.

12. LEDNA 1949

Přinesl jsem si ze školy z profesorské knihovny sborník Lingvistického kroužku Torso a tajemství Máchova díla. Přestože už jsem se snažil tolikrát úplně to všechno s Lídou skončit, alespoň tuhle, jak jsem s ní mluvil ve škole, nejde to. Visím v tom tentokrát po krk. Zanedlouho to bude rok, co už do ní tak civím. Vydrželo mi to vždycky různě, s některým děvčetem dva měsíce, s některou půl roku. Tady už budu blbnout pomalu rok (ještě ne, loni jsem touhle dobou ještě nechodil ani s Jarmilou) a zdá se mi, že to ve mně roste. Nemohu se toho zbavit. Lída je skutečně hezká a má něco do sebe. Výjimka z toho všeho je Soňa – to je něco zcela jiného. Dnes jsem mluvil se Zdeňkem Jarolímem a ptal se ho, co je pravdy na tom, že Lída začala chodit s Rácou. Řekl, že Ráca za ní blbnul už na podzim v tanečních a pak (to je to, že já jsem loni nikam nepáchl) že snad se Helena H. snažila dát to mezi nima dohromady. Říká pr
ý se to, Ráca prý zanechal pití a kouření, je to nějaký úkaz, který podle nich má na svědomí Lída. Proč bych si nepřiznal, že mě to žralo, nebudu si lhát do vlastní kapsy, vlastně do vlastního deníku. Měl jsem vztek. Hlavně proto, že taková něžná kytička, jako je Lída, přišla do rukou takovému pasákovi, jako je Ráca. Mám s ním zkušenosti z klukovských let. Znám jeho povahu. Ne snad, že bych mu chtěl teď házet hanu na hlavu pro tohle. Peguš, který mu dělal kdysi otroka, to zná jistě nejlépe. A to, co jsem o něm letos o prázdninách slyšel od Peguše (mimochodem u toho byl také Čech), to jsou hnusné věci. Nechce se mi tomu věřit, ale nechtěl bych, aby se mu Lída dostala do rukou…

13. LEDNA 1949

Dopis od táty. Všelijaké potíže. Ale dělá prý už krásné věci, ruční malba. Jak situace vyhlíží, budou zase na všech stranách potíže. Jinak to dnes nemůže být. Ale zprávy, které kolují (z pramenů hodnověrných, ovšem přes méně hodnověrné nosiče), jsou velmi příznivé a optimistické. Jsem dost skeptik a myslím, že mám schopnost (v některých případech) se poučit z absorbovaných zkušeností. Zdá se mi, že psychóza je příliš klamná a že by nepřesné splnění očekávaného mohlo znamenat nebezpečnou depresi pro dychtící. Vyhrává ten, kdo je připraven na horší.

Studoval jsem dnes opět Válku v datech od Golombka a udělal jsem si podle toho pro sebe různé časové uzávěry. Je také velmi důležité pro správné poznání přečíst si některé válečné reportáže. Těch já jsem četl dost. A mám ze všeho svůj vlastní, pevný a vytrvalý uzávěr. Jenom to, co jsem si zapsal jako moto zápisu z 10. ledna, je neměnná pravda, ve kterou věřím. Jinak jsou různé okolnosti proměnlivé, nevyzpytatelné a klamné. Nechat ostatním jejich slova! Ale ve svém mlčení vědět a vidět více než oni!

14. LEDNA 1949

Odpoledne jsem se nudil při anglickém kroužku. Potom jsem byl ještě u Kostřížů, měli tam zajímavé knížky, vydané za války v Londýně, něco jsem si dal stranou – neměl jsem totiž s sebou prachy – je tam mezi tím také báseň T. S. Eliota se špatným – jak se po přehlédnutí obávám – českým překladem, ale to je jedno. Jde o text. Ani potom jsem už učení mnoho nedal. Od táty dnes přišel další dopis. Ale byl tentokráte hrozně stručný. I když nečtu souvisle, aspoň se přebírám knihami každý den. Lidovky pomalu přestávají být vůbec „čitelné“, ale něco musí být aspoň pro informaci.

15. LEDNA 1949

Byl jsem velmi zaujat dnes při češtině. Probírali jsme z mluvnice zajímavou partii o polopřímé řeči. Ludvík ukazoval na Poláčkovi, jak se může tato smíšenina stát vydatným zdrojem. Citoval z Okresního města, ale myslím, že hlavně kniha Bylo nás pět z toho těží. Kučera se mírně zmiňoval při fyzice o kóně. Podařilo se mi udělat šikovný tah: prodal jsem Mou vlast, kterou jsem dostal k Ježíšku a již máme dvakrát, Vaňkovi za hotové. Dneska mě překvapil Výborný, ten nový dějepisec a zeměpisec. Mluvilo se o Řecku a najednou vybafl: „No, který náš spisovatel se zajímal o Řecko a antiku, no, vy tam v druhé lavici, Zábrano, vy jste přece literární odborník!“ – V té sborovně se musí mezi kantorama kecat!

16. LEDNA 1949

Nedávno jsem si tu dělal výpisky o Rimbaudovi ze Šaldovy studie. V knize Osobnost, tvorba a boj od Václava Černého je další pasáž o Rimbaudovi a vůbec o básnících, kteří se rozešli předčasně, jak Černý píše v uvozovkách, s uměním. Zmíněná kniha, str. 71, cituji:

Těch básníků, kteří zavrhli své dílo nebo jeho část, těch básníků, které přestal zajímat osud knihy, jakmile vyšla, těch básníků, kteří odešli dobrovolně a „předčasně“ do mlčenlivě samoty a zřekli se navždy, uprostřed své dráhy, slova veřejného! Jsou to ti největší? Jsou to ti nejzoufaleji upřímní. Jsou to ti nejčistší. Velkého patrona mají, nikoho menšího než Arthura Rimbauda, jenž na samém počátku neskvělejší básnické dráhy zavřel knihy a proměnil ne cíl boje, jímž zůstala plnost tvořivého já, ale kartu, na niž vsadil: po kartě poezie karta života dobrodružného!

To Černý!

Včera jsem zapomněl říci, že tu byla Kolaříková. U nich v Chotěboři se už z gymnázia vylučuje. Tady to může přijít každou chvíli.

Máma byla odpoledne u Urbanů, já jsem se po návratu z nemocnice (byl jsem za Vaškem) trochu učil filosofii (začal), ale hlavně dočetl Výbor z povídek E. A. Poea. Spát jsem šel dost brzo. Nevím proč, Jirka Hořejš dnes nepřijel. Asi marodí.

18. LEDNA 1949

Jdem, smutní rytíři ze čtyř světa stran,

(ta píseň věčně bude boleti)

pochopit nepochopitelné,

zachytit nezachytitelné,

podržet nepodržitelné:

věčnost.

(Bartoš Vlček)

Našel jsem tyto verše už jako citát ve Výboru z mladé české poezie od Hory, autor, kterého jinak neznám, byl nějaký mladý, brzo zemřelý básník moravský. Ty verše jsou pěkné a hezky vypovídají mou zadumanou náladu dnes. Opravovali jsme matickou kónu, mám z ní sice jednotku, ale spíše mě to mrzí, než těší, není to v tomto případě zasloužené, vždyť jsem to opsal. Byl jsem vytažen z filosofie, nevím ani, co mi dal.

Trochu mě mrzí, že jsem nedostal už dlouho dopis od Soni. Na ten poslední mi ještě neodpověděla, kdoví kolik má práce, možná že vůbec má času málo. Kolem jdou neustále zprávy, verbovárny, reformy a nárazy politické! Podivuji se sám sobě, že mi to sem do deníků ani moc neproniká; já to vstřebám jen tak jedním uchem, pokud mě to nebije přes hlavu, ale to si ani já neuvědomuji, co mě to vlastně stojí námahy. Ale potom se divím, že když přijdu večer domů, že se potom ve mně něco zadrhne, mám najednou vždy takový nervový úhoz, jako celý zničený. A je to čas tak hnusný, ve kterém žijeme, že se ani povídat nedá! Mimo jiné jsme psali hodně těžkou anglickou kónu.

20. LEDNA 1949

Odpoledne jsem se dal ze zeměpisu, ačkoli jsem to příliš dobře neuměl, ale skoulel jsem to a náhodou to dopadalo, ptal se mě na různé věci, na Ithaku, na Odyssea, kde je Trója, zda byla Penelopa Odysseovi věrná a jiné různé věci, které nepatří do zemáku. Nevím, zda si tu jednotku udržím. Je to těžké, ale jsem velmi rád, že už to mám za sebou. Potom při latině K. zase na konci hodiny provozoval to své škemrání o známky u Kosteleckého, bylo mi to krajně hnusné a nevěřím ani za mák v charakter někoho, kdo se k tomuhle upne. Vykřikoval tam potom, když Kostelecký odešel: „Eště aby mi dal dvojku a budu docela spokojený!“ Blbec! On snad může být spokojený. Ale co je to proboha za lidi, kteří mohou být spokojeni ve chvílích, kdy se pro ničemnosti zavírají lidé, kdy se vraždí, propaganduje, křičí, lže a podvádí, kdy jsou svobody pošlapány a kdy se terorizuje.

Večer jsem četl Thukydidův zápis Periklovy řeči nad padlým. Je tam zajímavá věta:

Zármutek vzniká nikoli tehdy, pozbývá-li člověk dobra, kterého nezakusil, nýbrž tehdy, když byl zbaven toho, nač si zvykl.

Myslím, že to platí na naši demokracii. Hlavně na ni.

21. LEDNA 1949

Základ vší ctnosti a dokonalosti

záleží v moci odepříti si ukojení

vlastních žádostí, když rozum

jich neschvaluje.

(John Locke)

Ale rozum je někdy malý pán, myslím. Teoreticky má Locke pravdu. Myslím, že člověk (každý) je v podstatě tvor rozlišující citlivě ctnost a neřest, ovšem vůle a síla jít jednou cestou není u každého stejně silná. To je jenom, co mě napadlo nad touto větou. Četl jsem ji dnes v traktátu o výchově.

Přišel jsem do školy, ale to už je skutečně moc: K. ve své štvanici za známkami si vzal včera po vyučování velkou nástěnnou mapu ze školy domů a tam prý se to dřel. Ráno zase přikramařil mapu do školy. Kluci tam včera večer za ním byli. Nejde o nic, bylo by správné, že se učí, ale způsob, jímž to praktikuje, je špatný: nemá vůbec nejmenší zájem o vědu samotnou, ale chce mermomocí dosáhnout co nejlepších známek. Potom, když už to nejde jinak, se uchyluje k nefair metodám, leze za kantory a žebroní, jako včera za Kosteleckým. Ale kluci už mu to řekli. Dnes jej dojal Křeček: K. na tělák nepřišel (slejvá se totiž ze své úřední funkce, kdy chce) a Křeček mu zhoršil známku. Já jsem se nepokoušel si známku z těláku zlepšit: na nářadí neumím cvičit a to se zkoušelo. A konečně je mi to fuk. Snažím se o dobrou známku, pokud mohu. Nikdy bych se ale neuchýlil k prostředkům jako K. To úplně podrývá tř
ídní morálku. Poslední hodinu byla Leninova oslava (25 let od smrti). Projev měl Reisner, něco četl Kasal, moji nereakční spolužáci pod psa zarecitýrovali ruskou báseňku, do toho občas prehovoril Záplata, Karlík Kasal od nás perečital cosi o Leninovi, stachanovec Novák ze VII.B dostal knížku odměnou za blíže neuvedený výkon. Oslava skončila pásmem o Leninovi (s nižšími třídami školy v rámci recitačního kroužku laskavě nacvičila pí. Vávrová). I rozešli jsme se pak do svých domovů. Máma byla trochu podrážděná, že táta nepsal, ale dostala už dnes nějakou prvně vyplacenou penzi (i když jsou to do toho započítány nějaké ohromné srážky). Odpoledne tu byla návštěva. Šel jsem se nahoru učit děják (zítra píšem test a já o tom moc nevím, a je to rozsáhlá látka za celé čtvrtletí), ale napadla mi básnička a tak jsem se tím zabýval. Napsána byla celá ve dvou minutách, dnes to šlo rychle, ale seděl jsem n
ad ní a zatesknil si. Chtěl jsem v ní říci, jak působí přitažlivě žena svým tělem na mladého člověka, ale jak se zase hrozí záhuby, a nechutnost nad rafinovaným odhalováním ženského těla. Při srovnání s dívkou, která taková není, jsem myslel na Lídu. Má v sobě něco takového, ovšem napsal jsem tam „milenko“, ale to už je všechno zkombinovaná nadstavba fantazie. Několik dní teď už píšu verše, jdou mi do nich nějaká nová témata, ale obával jsem se, že jsou moc rozumové – až dnes přišel cit hodně silný. Na rozmoklou a holou půdu celé odpoledne vířil sníh. Bolela mě levá noha, jako kdybych měl natržený nějaký sval. A též hlava. Učil jsem se celé odpoledne, celý večer, ale nevím o tom nic než trochu povšechně – nějak to dopadne. Mám to nechané stát a látku za čtvrt roku se bezvadně za 5 hodin nelze naučit. Večer tu byli Masákovi, ani jsem s nima nemluvil. Raděj koukám jít spát. Ludvík P
okorný teď asi domluvil svůj projev ve Spolkovém domě o Leninovi. To mu položili na krk. Jistě měl radost. Donesl jsem mu dnes do školy na jeho přání Poláčka: Okresní město a Bylo nás pět.

Teď je za pět minut 3/4 na deset.

22. LEDNA 1949

Podařilo se mi také zastihnout Helenu Halíkovou chvíli o velké přestávce samotnou, a (jak jsem byl už déle rozhodnut) vyptal jsem se jí, jak je to s Lídou a s Rácou. Dověděl jsem se v podstatě toto: Lída už s Rácou nechodí, rozešli prý se, a bylo to prý z Rácovy viny, který, ač prý o ní nadšeně horlil, ji potom opomíjel, říkal, že na ni nemá čas, a konečně prý o Lídě pronesl nějaké hnusné řeči před Helenkou. Lída prý tím byla hodně rozčarována, ještě prý nějak spíš citově Rácovi věří. Bylo u toho ještě několik podrobností, ale toto bylo asi všechno, co bylo hlavní a důležité. Trochu mě zarazilo, že Helenka věděla o tom, co bylo na silvestra mezi Lídou a mnou. Ale jinak mě její zprávy nijak nepřekvapily. Sám jsem, pokud jsem o tom myslel, došel k tomu závěru, že se musejí dříve nebo později rozejít. Kdepak, takové křehké zboží, jako je Lída, a Rácovy moresy. Ještě mi v kreslírně hodil
i na krk na zítra zvaní na ples. Honza Drbal tam řekl, že zvát nepůjde, a skoro se pohádal se Záplatou. Hezky a hned politicky na něj vybafl Krechler. Jednu chvíli to pro Honzu vypadalo blbě. Pak prý se mu ale Krechler omluvil.

V poledne byl doma dopis od táty. Politické poměry u nich ve fabrice se zhoršují: Mirek Masák (včera dostal vyhození z univerzity) tam místo nenajde.

23. LEDNA 1949

Tuto neděli jsem nemohl začít. Jindy mi to nedělní přispávání neleží na srdci, ale dnes jako kdybych nemohl vstát, jako kdybych byl v té posteli přikovaný. Prošel jsem se hezky na poštu ve vzduchu, který byl až příliš mrazivý. Na učení jsem už ani nehmátl, je mi to všechno včetně školy protivnější než kdy jindy. A přece si právě teď v poslední době uvědomuji, že v té škole to není tak docela špatné, že skutečně ty vědy a celé to ovzduší něco přinášejí, a že by se mohlo studovat, kdyby byl trochu klidnější čas. Protivné je to jenom s tím známkováním. Snažím se – ano. Ale abych pro nějakou pěknou známku dělal divy, lezl za kantorama a nebo aspoň o tom stále kecal a uvažoval, to je mi tak protivné, do nemožnosti. Jsem nějaký zapadlý tyto dny. Rozhodně na to má vliv rozchod (a to nemohu říci) s Lídou. Je to jako když člověk padne u cíle. Neměl jsem na silvestra provést tu hloupost – nebo as
poň potom neustoupit tak zbytečně a předem. A mohlo to být vyhráno. Nevzdávám se naděje – tentokrát je to silnější než kdy jindy a zdá se mi, že mě to svírá víc a víc. Připadá mi teď, jako když sedíš vedle mne, Lído. Mlčky. Ale jak ty umíš mluvit tváří, očima. Už se asi neupamatuji, co jsem ti říkal tehdy v tom opojení, a ty mi to asi nepovíš. Je to u tebe provždy skryto, nikdo jiný to neslyšel, neboť to byla slova patřící tobě. Je možné, že zemřu, já, který mám matné vědomí toho všeho, a ty bys tu zůstala se vším sama. Se vším tím vědomím, že jsem tě miloval. Nikdo jiný na světě o tom nebude vědět. Nebude to pro tebe přílišná tíha toho vědomí? Budeš na to muset zapomenout, budeš-li chtít jít dál a snášet svět. A uděláš to, poněvadž s mrtvým už nic není: nemůže líbat, ani objímat, ani mluvit, nic než dávno vyřčená a odzvučevší slova nás s ním nespojuje. Vím, že by to n
ebylo možno jinak, ale pak bych teprve zemřel. Tím okamžikem bych zemřel. Nyní za mého života, dokud mi budeš vzdálena, nebo dokonce odcizena někým jiným (protože i když čtu tyto dny nějakou bolest ve tvých očích – přejde), budeš mi neustále dražší a budu tě milovat čím dál víc a víc. A proč ti nemohu a nikdy neřeknu to, co cítím a co by vyřešilo celou věc. Stalo se vlastně už tak. A byla už vlastně vyřešena celá ta věc. Ale já – já tomu nemohu věřit, stále, stále se živím blázen nadějemi, co z toho. Ale jinak nemohu. Proč je ten smutek ve tvých očích tyto dny?

25. LEDNA 1949

Dnes jsem se ve škole příšerně nudil. Nebýt toho, že jsem se neustále díval na Lídu, byl bych tam snad umřel nudou. Dali nám také s Vaňkou tento týden pořadatelství a tak mažu špinavé tabule. V poledne jsem našel doma Wolkrovo dílo, které přišlo dost brzo. Odpoledne jsem byl za Vaňkou u Bronislavy, překládali jsme latinu. Potom v lékárně mámě pro nějaký recept. Večer jsem psal už déle připravovanou úvahu o Wolkrovi do Výkvětu. Potom se učil do školy nazpaměť Hviezdoslavově básni Je láska strom.

26. LEDNA 1949

Už se zase jede na nové čtvrtletí. Táta píše, že přijede asi v sobotu nebo v neděli. Škola až moc otravná. Kostelecký zapsal do třídnice asi osm lidí, většinou děvčat, že byli kupovat bez povolení nějaký papír na ples. Já jsem sháněl Kobrlovi něco na Okresní péči o mládež kvůli nějaké diplomované sestře Červeného kříže, a když jsem přišel zpět do školy, byla už celá třída vtělena do třídnice podruhé, poněvadž přišli do fyzikárny pozdě a Kučeru to naštvalo. Zapsal dokonce i ty, kteří ten den nebyli ve škole. Trochu nás zkrotil tento nebývalý furor profesorský. Řezáčová při anglině prohlásila, že ode dneška začíná při anglině nový režim a že to bude „přísný“, poněvadž se moc válíme. Tak máme neradostné výhledy. Odpoledne jsem dělal všechno možné, návštěvy se jen rojily, ale poněvadž zítra dopoledne jdeme se školou na biják, nemusel jsem se na nic ani kouknout. Večer jsem
se flákal po městě, asi hodinu jsem seděl u Palána v krámě a druhou hodinu u Vičarky. Tam jsme hovořili o zajímavých věcech, a trochu jsem se po stránce citové dostal do úzkých, ačkoli mám pravdu a mé jednání je správné. Pozvala mě, abych zase přišel, ale myslím, že po dnešku nenajdu odvahu a chuť tam vkročit. V sedm jsme měli sraz u školy s Kučerou, s kterým jsme se šli dívat na hvězdičky. Bylo nás tam hodně a skutečně nám ukázal spoustu souhvězdí. Neznal jsem téměř nic než Velký a Malý vůz, Polárku a Aldebaran. A ten jsem ještě nikdy nemohl najít. Přehledně jsme si dnes oblohu rozdělili a zjistili si spoustu nových hvězd, které nikdo neznal. Toulal jsem se ještě pak s Píďou, s Pegušem a s Jitkou po městě. Domů jsem přišel pozdě a hned jsem šel spát, ale nemohl jsem strašně dlouho usnout. Vytrvale mi přicházely na mysl myšlenky na Lídu, přímo se mi vtírala k uvědomění myšlenka, jak ji miluji.
Neustále mi cosi říkalo, že jsem zbabělec, který zahodil všechny šance, ale stále též proti tomu stálo stanovisko, že už nemohu nic dělat, že už je vše rozhodnuto. Nevím, odkud to dnes do mne přicházelo, byl jsem tím pln, půlnoc byla pryč a já ještě ani nepomyslil na spánek. Dostupovalo to už šíleného blouznění. Zdálo se mi, že stojím na rozkvetlé louce a Lída odchází květinatou trávou, drží v ruce několik pampelišek. Nebo zase druhý obraz byl odněkud z mramorových schodů, Lída – bledá a s tváří zastřenou průsvitným závojem, se sevřenými rty neslyšně procházela, zatímco se zvedal vítr a ladil scénu do ponuré melancholie. Byl tak opravdový, že jsem jej slyšel hvízdat. A přitom jsem bděl. To už hraničilo s halucinacemi! Nakonec – pozdě – jsem se z toho trochu probral, vyčítal si zbabělců. Marně jsem si říkal, že to není zbabělost, to, že nedovedu jednat v těchto věcech tak směle jako dř
ív, že je to jenom vývoj a tím, že jsem získal víc autokritiky a plachosti, než jsem měl dříve. Při všem tom kolování myšlenek mi potom veškeré uvažování, ale nebylo to uvažování chladné mysli, říkalo: Nepodnikneš-li nic, jistě ji ztratíš. Úplně ti zmizí. Zapomene na nějaká tvá opilá slova. Vzdálíte se od sebe o nepřekročitelnou vzdálenost. A přijdou desítky a snad stovky šedivých nudných dnů, kdy se budeš žrát v setlívajícím vzduchu opakování, kdy si budeš říkat: kdyby, kdoví… A musíš, musíš něco udělat, vždyť na to děvče myslíš, kudy chodíš. Zblázníš se, zůstaneš-li na tomto kompromisu. Rozhodni to definitivně! Bez okolků to rozhodni, aby zaznělo ano či ne a nebylo možno domnívat se ničeho třetího. Že bys mohl shořet? Utrpět porážku? Nezkompromituješ se o nic víc než dosud. Jestliže ano, budeš pln štěstí, jestliže ne, bude tě sice bolet porážka, ale zůstane to mezi jejíma
a tvýma očima a budeš mít jasno. Najdi tu odvahu! Musíš ji najít! Byly to zoufalé chvíle, kdy mě opíjelo zcela oslabené vědomí, ale fičel do toho všeho ostrý vítr. Nic už neodkládat! Odklad ze dne na den zabíjí.

27. LEDNA 1949

Samarkand? Možná. A jeho kouzla, sítě.

Je obraz, který zpíjel.

Ty ale kdybys byla, nebylo by tě.

Vzpomínáš? Potkal jsem, míjel.

(Vladimír Holan, Obraz)

To vyjadřuje, co se ve mně teď děje. Je skutečně obraz tak sličný, že zpíjí. Ale nemám-li jednou, zoufale a vyčítavě, naříkat sám sobě, že jsem zbabělcem a že jsem jenom „potkal a míjel“, musím jednat. Ta báseň je z Holanovy sbírky Vanutí. Ti, kteří dnes Holanovi, chtějíce aby psal socialističtěji než píše, haní tuto sbírku, neuvědomují si, že je to poezie, jíž dal nesmírný dar všem, kdo chápou básně. Ano, to je „čirá poezie“ se závratnou vzdáleností chladných hvězd. Byl jsem jak ve snu celý den. Včerejší noc mi vířila hlavou, ve dne se mi všechno zdálo utopistické, smělé a nemožné. Ve škole jsem se už několikrát rozhodl, že zapomenu na pošetilé myšlenky ze včerejší noci, ale přitom jsem si vytýkal zbabělost stejnými důvody jako včera. Doslova jsem se potácel v sobě. V biografu jsem seděl za Lídou, pozoroval její vlasy jako neklidně se vlnící vody, šílel touhou, mučil se strachem
. Celý den (ani odpoledne ve škole) jsem nestál za nic, hořel jsem nadějí, hrůzou, podivným bláznovstvím a strachem lásky. Čím to je? Je to snad proto, že mi na Lídě záleží tolik, že to ponesu těžce, odmítne-li? Ale nepokusím-li se o to, bude to zrovna takové jako odmítnutí, o kterém ona ví své. Musí mi to aspoň na chvíli zlhostejnět a být jedno, mám-li vůbec k tomu nalézt odvahu. Večer jsem četl Wolkra, jeho prózy, črty a jeho milé, milé povídky, a zalykal se vším tím v hrozné rozpolcenosti.

28. LEDNA 1949

Další den toho šílení. Při tělocviku jsme promítali ve fyzikárně nějaké tělocvičné filmy, seděl jsem na židli jako nepřítomný, vůbec jsem nevnímal, stahován obavami jako před smrtí. Ne, neudělám si tuto věc lhostejnou! Není to možné. Dopoledne jsem se pokoušel v hovorně psát blány na Výkvět, odpoledne jsem napsal ještě dvě, flákal jsem se po městě, posedával u Palána, potom byl tisknout Výkvět, snažil jsem se na to všechno zapomenout, ale sžírá mě to, nutí k nenormálnosti. Zítra je poslední den školy, zítra musí k tomu dojít, má-li k tomu dojít, neunesl bych to a nevydržel to přes pololetní prázdniny. Celá ta má touha jako by se koncentrovala v těchto dnech, cítím, že všechno mě postrkuje blíž tomu, že po tomto silném prožívání všeho ve fantazii nelze odložit a na čas couvnout – určit nový termín a zase se do něho soužit. Je teď večer, deset hodin a dvě minuty, vím, že zítra musí ke vemu dojít, nebo všechno padnout, ale nemám odvahu k činu. A to zítra, jak doufám, má být podle nějakých bláznivých plánů, které sepředla fantazie, jenom začátek všeho. Tísní mě a tlačí nějaká hrozná obava z nepředvídaného, co do věci vpadne, zvrátí a rozvrátí všechno, obrátí vše naruby, zničí vše, več doufáno! Neodhodlám-li se a zítra nic nepodniknu, zalknu se snad. Táta zítra přijede, ale stydím se za to, nemohu myslet na něho, vůbec se nedokážu zabývat něčím jiným. Je teď tolik všelijakých zpráva různých řečí, ta doba, ta nepřísluší lásce, měla by to být doba přísné ostražitosti a pohotovosti. Nemohu ale, nemohu myslet na něco jiného. Včera a dnes jsem zase psal básně. Ale je to cosi jiného než jindy. Jako by mi je cosi diktovalo. Kusé, přerývané věty, spíše dialog než báseň, vřou ze mne jako láva, jako něco hrozně žhavého. Jen jednou jsem se snažil se odpoutat od tížících m
yšlenek, vzpomněl jsem si na Shelleyovu báseň To night, zkompiloval jsem některý prvek, ale pak už to byla zase úplně má báseň, všechno v té básni vytéká z mého dnešního chvění, ale nechal jsem jí včele slova „To Night“ (noci) a podtitul Percy Bysshe Shelley, poněvadž to byl vlastně základ mé básně – že jsem vyšel z pomyšlení na Shelleyovu báseň. Nevím, co bude se mnou zítra. Jak to vše dopadne. Mám hrozné obavy z činu, ale cosi živelného mě žene kupředu, nevím, co ve mně zvítězí, nejhorší je, že si říkám: kdybys ji nemiloval a nezáleželo by ti na ní, odvážíš se jí říci všechno, celá tvá nerozhodnost proudí z tvé lásky…

29. LEDNA 1949

Vylámat se z chaosu svého temna

do zářivého dne, je vše, co chci.

(Stephen Spender, Tma a světlo)

Nejsou to příhodné verše, které mě dnes zaujaly pro nynější mé myšlení? Probudil jsem se ráno po páté hodině a útroby se mi svíraly jako před nějakým velkým a důležitým rozhodnutím. Celou tu dobu jsem se doslova svíjel a převaloval po posteli, celý zničený, zkormoucený a hotový zbabělec. Při mytí jsem v zrcadle zpozoroval, že jsem zelený, oči jsem měl malé a celá víčka červená a koutky kolem úst jako naběhlé. To je pro mne typické, když jsem unaven, naběhnou mi svaly v koutcích kolem úst a jako by se uvolní.

Klepal jsem se zimou. Ale ve škole už jsem nezažil rozpor mezi úmyslem a situací, jak se mi vždy stává. To bylo dnes asi prvně, co jsem vyhnal fantazii na takový stupeň, že se spojila a ztotožnila se skutečností. Ale klepalo to se mnou. Jirka Čech mi povídal, že jsem zelený jako sedma, a sahal mi na srdce. Bušilo jako divé. A přece jsem se po první tři hodiny vůbec ničeho neodvážil. Seděl jsem v lavici jako před popravou, strachem se ve mně svíralo, nevnímal jsem své okolí.

A když jsem o přestávce vstal, nemohl jsem se skoro udržet na nohou. Konečně jsem už zcela otupěl a bylo mi jenom trochu divně. Ale s Lídou jsem mluvil až o velké přestávce. Slíbila mi, že se uvidíme zítra večer v šest.

Poslední hodinu nám vysvědčení dal Kučera. Spěchal jsem domů. Odpoledne se tu trousily návštěvy. Měl jsem osm jednotek: čeština, latina, ruština, filosofie, občanská nauka, zeměpis, dějepis a biologie. Trojky z těláku, kreslení, matiky a ze zpěvu. 0,2 mi chyběly do vyznamenání. Ale kašlu na to! Čert aby vzal školu! Kdyby tak člověk mohl dělat to, co jej baví, mohl by se dobrat slušných znalostí na jednom poli. Jediná věc mě těší: že mám jednotku z latiny, já, který měl loni po celý rok čtyřku od mrzáka Knauteho. Z toho plyne úžasné uspokojení. Ukázal jsem tátovi, sobě a svým milým spolužákům (hrom je prašť!), že to loni skutečně byla jenom Knautova msta a nikoli snad mé nevědomosti. Mrzí mě, že mi Knaute loni tu latinu tak znechucoval. Je to přece překrásná řeč. Vyrostla z té řeči celá evropská vzdělanost. Vím, že umím z latiny mnohem víc než ostatní ve třídě. Ale neumím tak, jak bych si pál. Mít víc píle a vytrvalosti, jako jsem měl u latiny zpočátku, uměl jsem dnes skvěle překládat. Mrzí mě to velmi. Latina je přece jenom pravým měřítkem skutečného vzdělance, kdyby přišlo ještě deset revolucí a popíralo její význam. Proto ji popíráte a snižujete, milánkové, protože není v obsahu vaší lebky schopnost se jí zmocnit? A antika? Darmo mluvit! Je to nevysychající studně čarovné vody, z které se věčně napájí a bude napájet umění.

Odpoledne jsem četl překlady ze středověké vagantské poezie (i s latinskými texty to vyšlo ve Sfinxu pod názvem Carmina scholarium vagorum v překladu Mertlíkově a Krátkého a mám to půjčeno od Kosteleckého). Navečer (v šest) jsem byl tátovi naproti u autobusu, ale nepřijel. V sedm jsem šel na nádraží, čekal jsem také marně, ale když jsem se vrátil, byl táta už doma. Přijel totiž autobusem od Brodu. Byl potěšen mým vysvědčením. Přivezl mi plnicí pero (viz tento text), které už jsem potřeboval jako sůl, neboť staré s hvězdičkou ještě od Rusáků už psalo jako motyka. A ještě mi přivezl Offerovy překlady Moderní anglická poezie, které jsem potom četl přes půlnoc a z nichž jsem si vzal moto před dnešní zápis. Skoro do půlnoci jsme hovořili. Jsem rád, že už bude táta tady v Okrouhlici. V Březové se prý už poměry velmi zhoršily. Usínal jsem ve dvě.

30. LEDNA 1949

Ráno jsem četl v posteli anglické básničky. Skvělá je např. Housmanova Když poprvé jsem na pouť šel, hlavně první dvě strofy, a jiné, např. Sydney Keyes, Rupert Brooke, Eliot, Spender a jiní. Je to velmi dobře udělaná antologie a táta to tentokrát trefil.

Dopoledne na kole ve městě a pro noviny. V poledne na návštěvě ostravští brigádníci Bělecký a Polanka.

V poledne jsem črtal nějaké básničky. Našel jsem také v Offerově antologii překlad moderní Spenderovy básně Neustále myslím. Tuto báseň máme v originále v naší anglické knížce a sám jsem se ji pokusil (jenom pokus) přeložit. Srovnával jsem teď originál, překlad Offerův a skicu svého překladu a zjistil jsem, že skutečně jsem neudělal ve svém převodu žádnou myšlenkovou chybu, ač se jedná o hypermoderní volné verše, značně symbolické. Přestože některé ty anglické básně jsou prostě a jímavě citové, z většiny vane hluboká myšlenková vytříbenost a klid. Např. z Eliota. Myslím, že tak se rodí veliké umění. Eliota znám z jeho básně Little Gidding, kterou mám jak v originále, tak v neslavném překladu. Je to veliký a závratně hluboký básník. Jeho mluva je umělecky aristokratická, distingovaná. Je to hluboký básník-filosof (napadá mě paralela s Paulem Valérym), nikoli „poeta doctus“, na kterého se jej snaží snížit naši dnešní štěkálkové.

Odpoledne tu byli Masákovi. Nemohl jsem to dole vydržet, snažil jsem se číst, ale musel jsem knihu zavřít, nebyl jsem schopen číst. Vyšel jsem z domu asi po tři čtvrti na šest. Byla chladná noc. Mráz na holo, ale mraky byly plny sněhové tíže. Čekal jsem neklidně skoro do čtvrt na sedm. A Lída přišla až pak.

Nebudu psát, nemohu psát nic o tom, co jsme spolu mluvili. Nevydržel bych to. Každá vteřina je ve mně vyražena jako do kovu. Nikdy na dnešní večer nezapomenu. Už cítím, jak se přibližují zoufalé, opuštěné, nudné dny. Je mi těžko a bolestilo. Už ani psát nemohu vydržet. Lída řekla ne.

31. LEDNA 1949

Prožil jsem hnusnou noc. Jako by mi nějaké lepkavé ruce přejížděly po těle. Ráno jsem se nemohl probudit. Ale přestože jsem se chvěl stále jako zvon po úderu, přinutil jsem se, že jsem četl. Snad je dobře, že si to plně neuvědomuji. Snad to tak lépe přejde.

Zklamalo mě už mnoho věcí. Ale nedostal jsem dlouho a snad nikdy ránu tak bolestnou. Nejvíc mě pálí, že vím, kdo byl původcem té rány. Lída to nebyla. Byla včera taková tichá a pokojná noc. A co hvězd a slov se mi včera nedostávalo. Ale nebylo jich třeba. Jediná, nepřímo míněná věta zbořila všechno až do základů. Než jsem se k tomu odvážil, myslel jsem přece i na tuto možnost. Ale ranila mě tak, že by nemohla hůře žádná jiná, promyšlená a nečekaná rána.

Četl jsem Černého studii o socialismu. Jsou to vlastně sebrané články z KM, které znám. Jsou ale plny řezajícího postřehu. Černý tehdy volal a brojil proti tomu, co se stávalo teprve náznakem a co se loni v únoru uskutečnilo. Bylo potřeba mu naslouchat dřív!

Po obědě jsem se zabořil do sborníku lingvistického kroužku Torso a tajemství Máchova díla, vydaného v roce 38. Až večer přijel táta z Okrouhlice. Nemohl jsem si uvědomit, že přešlo 24 hodin od včerejšího večera.

1. ÚNORA 1949

Zamýšlím se už poněkolikáté nad tím, jak rychle mi teď plyne čas! Jako kdyby včera byl silvestr a dnes se probouzím a dvanáctina tohoto roku už je zase pryč. Pokračoval jsem ve čtení sborníku. Jen lehce jsem přešel (ale s porozuměním) krátké stati: Šaldovu (o Máchově próze) a Fischerovu (o dramatičnosti v Máchově díle). Teď jsem už hluboko v nejtěžší studii celé knihy, ve studii Romana Jakobsona K popisu Máchova verše. Je nejobtížnější pro četbu, poněvadž se výhradně zabývá studiem metrické stavby, významnosti a frekvence, jakož i úchylek a zvláštností Máchova rytmu. Ačkoli jsem metriku studoval a není mi neznámá (ba zabýval jsem se jí teoreticky – nikoli ve svých verších – i detailně), je přece jenom tato studie nejobtížnější, potřebuje klid a soustředění.

Celý včerejšek jsem nebyl venku. Vlastně od toho nedělního večera ne. Tak jsem se těšil na zfilmované Šrámkovo Léto, ale nešel jsem na ně. Myslel jsem dokonce s odporem i na to, že bych vůbec mohl jít.

Až dnes odpoledne jsem chodil městem (už druhý den padá hustě sníh, fičí a mrzne). Měl jsem hromadu obstarávání. Máma dopoledne prala a po celé dopoledne ji zdržovaly návštěvy, nedostala se k vaření a tak jsme obědvali až po druhé hodině. Byl jsem u Masáků, na poště a toulal se po městě. U Hůlů jsem měl Holanovy překlady z čínštiny nazvané Melancholie (jsou to básně z úpadkové doby čínské poezie za dynastie sungské) a Černého Zpěv duše (studie o Horovi). Osobnost, tvorba a boj je prý docela rozebraná. Anebo si myslím, že zastavená v prodeji. Šalda přijde též později. Navečer tu byla Máňa a paní doktorka. Přemýšlel jsem nad Holanovými překlady o vzácném klidu čínské poezie. Jsou to pěkné převody, knížka exkluzivní poezie. Myslím, že Zpěvy staré Číny a jejich druhý díl ale byly lepší. Zde v těchto básních jsou ty charakteristické znaky čínských básníků už v rozkladu. Je to především
ten bohorovný, v přírodě v nepatrných radostech zakotvený životní klid. Klid, v němž se lze těšit z východu slunce, ze vznešenosti skupiny borovic, něžnosti rozkvetlých stromů a čerstvého sněhu. S tím souvisí samota, která takovou měrou žila s čínskými básníky. Tu jim tolik závidím. Kolikrát se snažím si alespoň v miniaturním časovém úseku popřát samoty – chutná zprvu lahodně, ale po čase znepokojuje a člověk zatouží po lidech. Myslím si, že je to vada dnešního života. Člověk je s ním natolik spjat, že není možno se vylámat z jeho kruhu. A je to ještě komplikováno tím, že se člověk sám v sobě nevyzná, a přitom navíc není nyní pánem svých osudů. Ale představa přírodní, izolované a dlouhé samoty ve mně vyvolává touhu. Z takového ústraní, vyjmut ze všeho běhu životního, bych mohl porozumět smyslu všeho dění, jeho příčinám atd.

2. ÚNORA 1949

Za rok a za den,

víš ještě, víš,

kohos měl rád

a koho má ráda?

(Čínská báseň)

Při Holanových překladech jsem si znovu vzpomněl na Zpěvy staré Číny a na čínské povídky z tržišť a bazarů, protkané verši, které mě loni (četl jsem je asi přibližně před rokem) tolik uchvacovaly. Znovu jsem je otevřel a znovu jsem se jim musel podivovat. Nahoře vypsaná strofa je konec jedné křehké třístrofové básničky, založené na jediném obrazu. Tyto poslední verše ale neříkají tolik, jako když čteme v kontextu, poněvadž půvab je ještě podmalován zazněním rýmu o rým z minulé, předcházející strofy. Nyní se sice ještě věnuji Máchovi, ale rozhodl jsem se, že se k čínské poezii zase vrátím za pár dní.

Setrval jsem v posteli proti zvyku skoro do deseti hodin a četl, až mě bolely oči. Byla to Havránkova studie o Máchově jazyku a potom dost chabá studie od Václavka. Hledal v ní všechny možné vlivy, všechno možné i nemožné působení Máchova milieu na něho, ale studie je bezbarvá, neplastická a roztříštěná: myslím, že účelem bylo nalepit Máchovi na záda nálepku: dialektický materialista. To byl účel. Odpoledne jsem měl spoustu zařizování ve městě a nebylo to příjemné, neboť hrozně chumelilo. Vánice byla tak prudká, že než jsem došel od domu k Nejedlým, byl můj starý hubertus plný sněhu, čepici jsem měl těžkou sněhem. Teprve když už jsem byl ve městě, chumelenice úplně přestala. Navečer jsem doma dočetl Torso…, které je uzavřeno pěknou Wellekovou studií o Máchově vztahu k anglické literatuře.

Ještě večer jsem začal číst Černého Osobnost, tvorbu a boj, kterou mám půjčenou ze školní knihovny. Není to lehká četba, ale jaké jsou to úvahy!

3. ÚNORA 1949

Škola začala tím, že chybělo pět profesorů. Ti dva noví dosud nenastoupili a tři si protáhli prázdniny. To je přece skvělé, co? Měli jsme proto jen tři hodiny. Všechno to šumí nadšeně, zaujatě v očekávání té úžasné, nevídané, nové a ohromující události, která jako lavina zaplavuje mozky všech mých spolužáků. V sobotu studentský ples! To štěstí! Jak se nechvět už týden napřed radostí! Nejdůležitější, co může v těchto dnech zaměstnávat naši mysl. Dívenky už mají paličky půvabně nakudrnacené, vypadají pitvorně a idiotsky, ale co bychom nepodstoupily pro budoucí krásu, jakou oběť bychom nepřinesly tomu majestátu plesu. Myslím, že už do soboty budou spát vsedě, aby si ty rulády nerozválely. Budou krásné a budou tančit. Co na tom, že už tančí tři nebo čtyři roky vytrvale, při hudbě stále skoro stejné, s tanečníky stále stejnými, že dělají taneční kroky stále stejné, že kdyby trochu
lidsky a svěže myslely, muselo by se jim to neustálé dření botek po parketách zprotivit a muselo by je nudit. Je to společenská záležitost, budeme mít nové šaty nebo co a třeba clo skonání světa budeme stále stejnými kroky chodit se svým partnerem po sále! Bože, jaký jsem to byl blázen, když jsem soudil jako ony. Loni jsem byl stejný! Nevynechal jsem nikdy žádné tancování. Jak jsem mohl být takový blázen. Ale nasytil a přesytil jsem se brzo.

Celé odpoledne jsem věnoval četbě Osobnosti, tvorby a boje. Jsou to hluboké, zasvěcené studie, pohledy do tvůrčí oblasti umělcovy. Jen takový článek Kultura a charakter! Jak by si ho měl přečíst Nezval a ostatní. Ale vůbec i ti umělci, kteří právě netvoří, nedovedou se opřít proti režimu. Jak tam Černý říká: Umělecké dílo vzniká teprve, když čtenářovi jest vštípen dojem, že básník stojí za vším, co napsal, že je za to ochoten nasadit celé své štěstí, že tak jak mluví, mluví z nutnosti, že by tak mluvil posunky, i kdyby mu jazyk vyřízli. (Citováno nepřesně, z hlavy a podle smyslu.)

V noci jsem celou knihu dočetl. Je to jeden z mých nejopravdovějších čtenářských zážitků.

4. ÚNORA 1949

Verbovalo se na strojení sokolovny na odpoledne, ale raději jsem četl. Odpoledne Holanovy čínské překlady a večer Kollárovu Slávy dceru.

Hezky pomíchaná četba.

5. ÚNORA 1949

Celé dopoledne jsme dělali v sokolovně výzdobu na ples. Je to opičárna. Stěny jsou potaženy papírem, na kterém jsou vykresleny a vypsány různé „vtipné“ příběhy ze studentského života. Velký znak ČSM. Laděno do barvy modré a bílé. Udělalo se málo práce a moc se kecalo. Odpoledne jsem už nešel nikam. Četl jsem čínské básníky a večer mi ještě zbývalo přečíst ze Šaldových Studií o umění a básnících stať o Dantovi. Je skvělá.

6. ÚNORA 1949

Poměrně brzo jsem se probudil, v náladě růžové po včerejším ošklivém večeru. Ale ne ošklivém. Jenom jsem včera tolik četl, že se mi pak nad Šaldou dělaly mžitky před očima, písmena se rozpíjela, oči bolely a víčka dřela. Musel jsem si vypláchnout oči coluvalem. Jinak se mi ale velmi zamlouvala Šaldova studie o Dantovi, zvlášť některé odstavce. Šalda říká, že Danta obdivuje proto tolik, že se v tomto básníkovi spojuje primitivní a smyslové, bezprostřední básnické zření s pohledem zasvěceného vědce, který studoval filosofii a zabýval se vědami. Šalda říká, že je rozdíl mezi pohledem cvičeným a necvičeným okem, i když ve chvíli básně jsou veškeré vzdělanecké aspekty zapomenuty. Srovnává zde také údobí Dantova života. Šalda se přiklání k názoru, že Beatrice skutečně existovala, kdežto Černý (v Osobnosti) říká, že „bylo důvodně tvrzeno, že Beatrice nikdy neexistovala“. Předtím Čern, když vyvozuje, jak hluboký vliv na Danta Beatrice měla (spíše že na Dantovu inspiraci působila vidina krásky, kterou si utvořil, než skutečná osoba), uvádí: „Ani jedenkrát s ní v životě nemluvil. Tím méně se jí tělesně dotkl,“ a přesto na něho působila tak, že splnil svůj slib, když řekl, že o ní poví „to, co ještě o žádné jiné nebylo řečeno“. Černý zakončuje (uvádí Danta mimochodem jen jako doklad ve své stati O problému vlivu a co s ním souvisí) tímto citátem o lásce:

„Tu m’hai di servo tratto a libertate!“

(Z otroctví vyvedlas mě na svobodu!)

Černý sám také vydal v roce 1943 speciální studii o Dantovi a jeho díle pod názvem Polibek na usměvavá ústa. Už tento název má něco básnicky podmanivého. Budu se toho muset nějak dopídit. Šalda jmenuje Danta nakonec velkým Jednotitelem. A poněvadž se včera odpoledne a večer (a vůbec v těchto dnech) u mne zkontaminovalo tolik četby z různých dob, ale většinou díla klasická, uvědomoval jsem si zvláště silně tu myšlenku Šaldovu, kterou jsem již před několika řádky popsal, a sice, že u velkých básníků bylo často též veliké vědění, které se velmi úspěšně zobrazovalo v jejich díle. Např. hned ti čínští básníci, kterými jsem se zabýval potolikáté zase včera odpoledne: největší z nich, Li Tchaj Po (Li Po) byl při svém talentu také velikým vědcem, jak to uvádí ve své knize o čínské vzdělanosti ve stati o Li Po dr. Průšek. Nebo koneckonců i ten Kollár. Či tradičně jako „dobrý student“, uvádný magnus parens naší poezie, Mácha. (Ale tady bych měl výhrady.) O Goethovi netřeba ztrácet slov. Vrchlický. A sáhnu-li až do přítomnosti našeho století: co Otakar Fischer se svým úctyhodným vědeckým formátem, co Holan se svými studiemi exaktních věd? Zde to Šalda velmi dobře na Dantovi postřehl.

Ale odběhl jsem s deníkem příliš do včerejška. Tedy ráno jsem se probudil, hezky si polebedil nad tím, že jsem pěkně vyspalý, a ne jako někdo, kdo snad včera plesal, ale dal jsem se zase hned do čtení. Byla to Černého studie o Horovi Zpěv duše. Četl jsem ji dlouho, některé partie několikrát. To mě ovšem hned vedlo k Horovi a začal jsem znovu pročítat Máchovské variace, Jana houslistu a Requiem. Stěží jsem se vypravil do města pro noviny. Na náměstí stál Krechler s profesorem Kučerou, Krechler se ume hned začal vyptávat, proč jsem nebyl na plese atd. Řekl jsem, že se mi nechtělo, a že mě bolely nohy, a rychle jsem se odsunul, poněvadž byly tři minuty před desátou a v deset se na poště zavírá. Mimo novin jsem měl na poště skutečně oznámení od Petra, že Černého Osobnost… je rozebrána. Inu, četl jsem ji tedy, nebudu-li ji mít v knihovně, žádná škoda. Jednou si ji opatřím. (Poznámka později: koupil jsem ji
v roce 1951 nebo 1952 v Praze v antikvariátě ve Dlážděné ulici.) Potom jsem na náměstí sledoval závodníky na motocyklech, kteří jeli z Prahy nějaký okruh a projížděli Humpolcem. Byli příšerně zamotáni do rozmanitých kožichů. Mluvil jsem s Jirkou Čechem a Slávkem Kudrnou, který přijel včera z Prahy. U prověrky prý ještě nebyl, včera v poledne dělal ještě zkoušky.

Až do oběda tu byly návštěvy a po obědě nanovo. Odpoledne jsem hledal jisté věci ve starých Kritických měsíčnících a četl tam několik statí: Linhartovu o Velemiru Chlebnikovovi, dvě Janského zrnka z bádání o Máchovi, některé polemiky, Brušákovu zprávu o moderní anglické literatuře (to už čtu podruhé), která se nápadně shoduje se Spenderovým úvodem v překladech Moderní anglická poezie, které mi nedávno přivezl táta, a konečně jsem tam četl Fikarovu báseň Aglaja, jedinou Fikarovu báseň, kterou znám mimo Samotin (vyjma ovšem jednoho překladu z Tichonova, také v Kritickém měsíčníku). Je fikarovsky a samotínovsky krásná, ale nicméně zůstává v rovině Samotina a říká totéž, co básně této sbírky. Znovu vzpomínám na Fikara, na tento svůj jediný zážitek z nové české poezie. (Myslím hluboký, jenž mi něco přinesl.) Ovšem ta báseň je stará, byla tištěna v roce 46. Ale od té doby (pokud mám pram
eny a jsem s to to sledovat) se Fikar neprojevil. Chtěl bych zde opakovat svůj starý názor o Fikarově poezii, již řečený: Fikarovy básně úžasně křehké něhy, čistoty a plachosti mají dvě možnosti: 1) buď rozšířit tematickou, ale i výrazovou a básnickou prostotu své něžné poezie, hrát v jiných (snad vyšších) polohách, či se snad vůbec básnicky přetvořit, 2) nebo brzo celou poezii zakončit, nemá-li se stát opakováním a rozmělňováním již řečeného. Právě pro ono rosně jinovatkové kouzlo Fikarovy poezie jí hrozí zevšednění. Obávám se, že jiné cesty pro Fikara nebude. Ona je to vlastně cesta pro všechny básníky, ovšem někteří začnou hned s takovou tématikou (či spíše lépe obecněji), s takovým básněním, že je možno dále pokračovat na začaté cestě. Budu sledovat dychtivě, jak se splní tato má prognóza. Doufám, že budu nadále živ a moci vše sledovat. (Dnes je totiž otázka existence člově
ka v jiných rukou než lidských a Božích, v nichž jedině má být.) Mám dojem (ovšem možná že je to jenom vzájemné prolínání synchronizované četby), že by bylo možno přirovnat Fikara a jeho básně ke staré čínské poezii. Jako by Fikar byl transponovaná čínská poezie pro dnešní dobu. Mají stejnou básnickou, ba porcelánovou křehkost, jenomže Fikar musil slevit a přizpůsobit se dnešku (vždyť je svět skoro o tři tisíce let dál), ale duševně myslím, že je laděn stejně, či aspoň přibližně stejně. Je v něm více ale neklidu, mladé horké krve a roztušenosti. To jistě.

Navečer tu byli Wendlikovi. Byli včera na studentském plese. To nedovedu pochopit. Když někdo někomu nespravedlivě ublíží (jako Wendlika vyhodili z Humpolce) a doba je taková, že se proti nespravedlnosti nelze bránit, ignoroval bych a neznal lidi, kteří mně křivdu udělali potud, než bych se mohl obhájit. Vyhýbal bych se jim, snažil se nepromluvit s nimi ani slova, nepotkat je. Rozhodně bych se ale nešel bavit do místnosti, kde se baví ti, kdo mi ukřivdili. To se mi líbí na mém tátovi: že naprosto ignoruje a ani slovem se nesbližuje s lidmi, kteří jej připravili o místo a existenci a donutili k pobytu daleko od domova a nyní snad v nejlepším případě k pojízdnému životu. Ano, teď se nemohu bránit jinak, ale svým naprostým přezíráním a svou izolací dávám najevo své opovržení těmito lidmi, než přijde doba, kdy se dovolám spravedlnosti. A ta přijde! – To se mi tedy na Wendlikovi na rozdíl od táty nelíbí!

7. ÚNORA 1949

Ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok!

(Kollár)

Mnoho spolužáků drahých se mě dnes vyptávalo, proč jsem nebyl na plese, ale mlčel jsem, poněvadž bych se jim byl musel jinak vysmát do očí. Ovšem že zcela přesně tak, jak jsem to před několika dny v tomto deníku popsal, byla hladina života rozbouřena na nejvyšší míru. Ovšem. Což není vrcholně důležité, kdo s kým tancoval, který kluk „dělal“ do které dívčiny, kdo byl nakárovanej atd. To jsou přece úžasné věci! A něčí obzor a duševní život je jimi zcela naplněn. (Já jsem byl loni taky takový.) Líbil se mi jenom Pepík Váňů, můj skvělý stoický druh v lavici, který se ničeho neúčastní a na všechno marné světské kolotání pohlíží s pohrdavým despektem: Odi et arceo. Já vlastně nejsem proti tancování, je mi docela milé a rozumnou zábavou (a i víc než zábavou), jestliže se dva lidé nebo i větší společnost seberou a jdou někam tančit. Ale nenávidím celou tu instituci plesů, s tím zvaním, př
edem lotrovsky rozpočítanou organizací, dlouhými šaty, tradicí a vším tím. To je pravý produkt měšťácky hnilobného ducha. Tam jdou muži obhajovat svou mužnost (vždyť tanec má svůj dávný a prvotní původ v ucházení muže o ženu) v nablýskaných botech, které jim nablyštily jejich ženy! Ale kdyby se do gymnázia chodilo padesát let, budou studentky po padesátém plese mít o čem povídat a budou na vrcholu blaha. Beati…

O ruském filmu Na stráži míru, na kterém jsme byli se školou, nemám, co bych napsal.

Nová ruštinářka, kterou jsme měli po Čermákovi dnes prvně, je mi podle fyziognomie krajně nesympatická. I podle chování, způsobu výkladu atd. A já mívám na lidi ohromný čich. Jenom několikrát mě zklamal. Jako jsem hned věděl, co je v Reisnerovi, Kosteleckém. Nemohu si pomoci, tahle lady se mi nepáčí. Připomíná mi lidi, s kterými nemám dobré zkušenosti.

Navečer jsem doma četl spisek Marxismus a křesťanský sociální reformismus, který ještě za dob svobody (1946) vydala lidová strana. Je zajímavý krátkým shrnutím marxismu (všechna čest, že objektivně). Večer jsem se musel trochu učit, ač jsem tomu moc nedal. Teď je čtvrt na jedenáct, nevím, zda se ještě dostanu ke čtení. Ještě jsem si znovu četl Fikarovu báseň Aglaja. Dva úryvky:

Sám, bez nikoho, s holuby, s rukou,

co rozhrnovala záclonu v okně.

A svítalo ženami, pelíšky v ložích pod vánočním,

holubím nebem.

Na roštu řeřaví plamen,

máš krutá, krvavá ústa.

Plamen v kamínkách praská.

Zůstaň!

Pěkné. Aglaja je podobná básni Tolik bych zase chtěl slyšet v Samotínu. (Pokud ovšem možno; vždyť všechny Fikarovy básně jsou si podobné.) Tyto dvě jsou ale zajímavé ke srovnání.

V básni Tolik bych… (verš 13-14):

…mělas

kruté a smyslné nehty.

A v Aglaje (verš 48):

máš krutá, krvavá ústa.

To je shodička. Krvavá ústa, to přece je též výraz smyslnosti. A obě dvě tyto básně se zabývají smyslností, obávanou, ale i žádanou. Symbolem drásající smyslnosti jsou nehty. V básni Tolik bych… je to citované místo a v Aglaje verše 6 a 53 (opakovaně):

… aby dnes v noci vešla

a mučila polibky, slzami, nehty…

Ten Fikar mě nepřestává uchvacovat. Budu se jím ještě obírat. Ale kdy budu mít čas?

8. ÚNORA 1949

Kučera zkoušel a vykládal z matiky. Trochu jsem si zavyčítal sám sobě: kdybych byl podle svých úmyslů hned od začátku školního roku matiku dělal, rozhodně jsem to musel aspoň trochu znát. Není to tak úžasně nesrozumitelné a těžké, jak se mi zdálo. To, co teď bereme, je prý nejtěžší matika na gymnáziu, příští rok bude opakování a tak to snad nějak dokoulím. (Proboha, copak vím, co bude příští rok?) Výborný dal z dějáku několik špatných známek. Ten jeho způsob výkladu není ale správný. Vím, že je se vším seznámen, že má z dějepisu obrovské znalosti, větší, než průměrní profesoři mívají. Ale proč si potom neuvědomí, že nemůže do nás nahustit všechno, co on ví? Kantor se musí umět omezit, oprostit látku od podrobností a musí podávat výrazné a dobře pamatovatelné obrysy. Nikoli vykládat do podrobností a podrobnůstek, jak on to činí. A teď budeme mít ještě 1 hodinu dějepisu (2 zeměp
isu) týdně. Co je možno za tu chvíli probrat? Nový režim při angličtině se projevuje tuhým zkoušením. Odpoledne jsem se omluvil z literárního kroužku, poněvadž jsem chtěl poslouchat rozhlas, který vysílal úryvky z čínské literatury, ale byl jsem zklamán. Nebyly to verše, nýbrž dva prozaické úryvky. Druhý byl lyričtější a zdál se mi lepší. Věnoval jsem hodně času překládání úryvku z Keatsova Endymiona, ale po skončení práce jsem nebyl spokojen. Je to trudná práce, překládat z angličtiny. Bylo už to mnohokrát řečeno (Sládkem, O. Fischerem a konečně teď jsem to četl v Offerově předmluvě k básnické antologii), že čeština nemá ekvivalentní substantiva za jednoslabičná anglická, a jsou tu podle mého názoru tři možnosti:

1) Rozšířit počet veršů v převodu a to, co anglický básník řekne v jednom, říci více verši. To je ten známý nadpočet veršů ve Sládkových převodech Shakespeara.

2) Tam, kde anglický básník podává jemné a složité metafory a opisy, zjednodušit stavbu a podat jen obrys. (Hned ale tuto cestu vylučuji jako neschůdnou, neboť tak by z převodu vznikla prozaická parafráze, nacpaná do veršů, a nikoli báseň.)

3) Vytvořit úplně novou báseň, volný překlad, hodně subjektivní, ponechat jen pár základních motivů. To je cesta, kterou propagoval Šalda. Ale je potom tomuto převodu možno postavit v čelo jméno autora?

Jsou ovšem virtuosové verše a slova, kteří vzdor těmto obtížím dokážou skvělý překlad. Jedním z nich byl např. Otokar Fischer. Čteme teď ve škole Macbetha v jeho překladu. Klobouk dolů před tím překladem!

10. ÚNORA 1949

Výborný nám dnes při OV vykládal o novinkách, které slyšel na nějaké schůzi. Kvinty prý budou velmi pročištěny, neboť v celé republice je 12 000 kvintánů, a tento počet musí prý být snížen o třetinu. 4 000 jich přejde do výroby. Neopomenul zdůraznit, že nebudou rozhodovat jenom vědomosti, ale hlavně politické uvědomění. Také ve vyšších třídách budou provedeny čistky, neboť třídní rovnováha je porušena. Zajímavé je, že to ve třídě většina lidí bere docela ležérně a klidně. Ani mne to neuvádí do žádných rozpaků, ač vím, že bych byl první na řadě. Člověk může dělat leccos. Hlavní je být pevný sám v sobě, věřit si a neopustit jisté zásady po celý život. Neopustit je ani tehdy, kdyby je opustili všichni lidé okolo, a být odhodlán trpět za ně. I kdyby je všichni opustili pro svůj prospěch a člověku bylo jedinému nést břemeno, je to lepší než zradit sama sebe.

Učil jsem se a skoro nic nečetl. Náladu jsem ale zkaženou neměl. Vždyť za pár dní to bude už rok, co si přivykám snášet rány všech velikostí. A za rok se člověk nějak otuží, otluče a znecitliví. Tolik se děje tyto dny, tolik se děje. Ani doma nemám trochu toho klidu, všemi póry do života a do všeho proniká celé dnešní dění. A tak tento deník je jedinou klidnou zátočinou, ve které se zrcadlí mé dny. Ale jsou to zrcadlení velmi mylná. Je to jen část mne, neuvažuji systematicky, co budu nějak pravidelně psát, to, co mě napadne, píšu a snažím se co možno vyloučit ošklivé věci a věci z vnějšího světa.

Večer na anglickém válečném filmu V nouzi nejvyšší.

13. ÚNORA 1949

Včera jsem si přinesl od paní doktorky knihu Thomase Manna Doktor Faustus. Přeloženo od Eisnera. Přestože jsem měl v plánu číst Bratry Karamazovy a přestože je to kniha pojednávající o hudbě, ke které nemám vztah (a je to pravděpodobně odbornější než Jan Kryštof), dal jsem se do toho. V deset jsem si odbyl poštu, doma jsem se vykoupal (zase po tolika dnech zlobení teče trochu poctivě voda). Celý den tady ale zase seděly návštěvy. To je mor, na který zajdeme. Odpoledne jsem četl, mnoho spal. Navečer Jirka nepřijel. Co se zase stalo? Pan Hořejš je stále ve vězení. Táta má dnes tak hroznou chřipku, že vůbec nemůže mluvit a jenom sípá. Večer učení.

Tak dlouho už jsem nedostal dopis od Soni. Odpověď. Vzpomínám na ni dnes.

14. ÚNORA 1949

Měli jsme dnes hodně zpřeházený rozvrh. Zdá se ale, že kantoři proti nedávnému výpadu, alespoň někteří, zahájili nevšímavou rezistenci a chodí do tříd pozdě skoro úmyslně. Probíráme teď fyziku tak blbou a nezáživnou, že je z toho špatně už ve škole. Natož doma.

P. měl dnes při občanské nauce referát o aktualitách. Mluvil podrobně svým brilantním řečnickým stylem, ve kterém každá druhá věta není dokončena a ty liché mezitím nedávají smysl, jsou-li ukončeny. Rozbíral samorostlými názory situaci, zmínil se o tom, že soud nad zločincem generálem Kutlvašrem započne 17. února. Prozradil nám, že Kutlvašr už měl různé hříchy za pražského povstání, například že angažoval do svých služeb vlasovce. O Norsku a Atlantickém paktu podal zprávu zmatenou, stejně o portugalských volbách. Potom řekl (efektní zakončení), že mluvil s jedním zkušeným, nezaujatým pánem, který mu řekl, že válka přece jenom bude. Výborný jej opravil, že je to stanovisko buržoazní. P. si vzal v hodině ještě jednou slovo a znovu hovořil o tom, že na naši třídu dopadá stín reakce a že jenom pilným pořádáním úderek, brigád atd. lze tento stín částečně smýt. Výborný dodal, že je nutn
o jej smýt docela, a nejen částečně, načež P. duchaplně řekl, že „my jsme v tom tak hluboko, že se z toho nemůžeme dostat“. Třída patrně uspořádá úderku zpěváckou a recitační do továren. Ve zpěvácké jako nepěvec nebudu účasten.

Odpoledne se rozvinula při ladné další rozprávka mezi P. a Kosteleckým, který na schůzi v minulém týdnu nebyl, všeho byl lačen a nechal si to líčit. Z P. vyprávění nevytušil asi více než několik podstatných rysů věci. Celé jeho mínění bylo, že s ČSM se musí samospráva usmířit a nehádat se pro nic za nic. Přesto se skoro celou hodinu debatovalo. P. zase rozvinul svou myšlenku (možná že je víc zakořeněna v jeho mozku než v jiných, ač určitě existuje) o reakční třídě. Kostelecký ale bojovně opáčil, že reakčnost musí být nejprve dokázána. Došlo k dalšímu omílání problému, zda mají být započítány třídě hodiny při strojení plesu či nikoliv. Z P. vylezly další věci. Řekl, že názor o studentském plese byl opět jako o plese reakčním a že i výzdoba dělaná naší třídou byla považována za reakční a neodpovídající dnešnímu duchu a snažení. Dobře mu ale bylo uvedeno, že výprava až do nvrhu a z velké části realizace byla dílem Pihovým. Dále se P. zmínil o kompetenci svazáků ze septimy B. Předsedou ústavní skupiny ČSM je Příborský. Funkce mají Honzárek a Novák. Všemocným rozhodovatelem a nadřízeným je Čihák, který prý má ve všech věcech nejvyšší pravomoc. Po vyučování jsme dělali ve třídě vývěsku s Váňou. Je to otravná práce, ale než dostat pětku za neudělanou vývěsku z občanské nauky, je nutno vývěsku udělat. Šel jsem ze školy v pět, stavil jsem se u Hůlů, kde jsem měl Šaldovy Boje o zítřek. Přemýšlel jsem ještě cestou o některých faktech. Je naší třídě vytýkáno, že nic nedělá, ale ačkoli jsme nejpočetnější třída na ústavě, jsme v prospěchu hned za oktávou, kde jich je asi 13. Máme průměrný prospěch 2,03. Tím jsme daleko před septimou B. Ovšem prospěch je dnes u studenta vedlejší věcí, to Výborný přece otevřeně řekl. Doma jsem si četl ze Samotina, z H
alasovy sbírky Ladění. Večer se učil dějepis (válka francouzsko-německá v r. 1870) a anglinu (životopis Dickensův). Nemohu říci, že by se mé antipatie vůči škole jako blbárně otupily. Naopak ještě vzrůstají. Teď je to už neklidná a rozeštvaná blbá pakárna. Pokusím se teď ještě číst Doktora Fausta. Musím číst, abych s tou rozsáhlou biblí byl co skoro hotov. Takovéhle tlusté knihy, když není klid, jsou nekonečné jako oceán. Jirka přijel teď večer, ani jsem se ho neptal, proč nepřijel včera. Táta přijede až pozítří ve středu, bude v Okrouhlici bydlet, beztoho má tu chřipku jenom z vlaku.

15. ÚNORA 1949

Po nadměrném dohadování dospělo publikum třídy k názoru, že bude nejlépe udělat „kulturní“ brigádu nebo úderku. Jsem proti tomu, ale nemíním o tom diskutovat. Zřejmě se slečnám od nás nechce sáhnout na žádnou práci, a proto chtějí recitací a zpěvy jít bavit dělníky. Musí-li již úderka být, tedy bych se domníval, že by bylo lepší jít pomáhat při dláždění ulic. Takhle asi budeme chodit recitýrovat po fabrikách. A pokud znám dělníky, vím, že budou velmi „nadšeni“ tím, že budou muset po práci zůstat v závodě a nechat se námi bavit. Každý z nich hledí, aby se dostal domů, hned jak je práce skončena.

Pokračoval jsem ve čtení Doktora Fausta. Místa jsou skutečně pěkná, ale celek není ani životopisná studie, ani román. Hlavně poutavost toho je veškerá žádná. Člověk musí mít hromadu sebekázně, aby u toho vydržel. Eisner jistě dělá překlady dobré. Je to skvělý člověk, nic mu neupírám. Ale na té jeho „čechořečnosti“, kterou mu kdysi vytkli, skutečně něco je. Snaží se mocí mermo vpašovat do kontextu co nejvíce archaických, málo používaných nebo neologických slov a kontext utrpí na plynulosti. Jsou místa, kde se to hodí. (Např. ďáblova rozmluva s Leverkuhnem), ale jinde to působí rušivě, tříští to plynulost a člověk, jak na nějaké to slovo narazí, řekne si hned: „Aha, Eisner…“ V próze to nepovažuji za klad.

18. ÚNORA 1949

Četl jsem Eisnerův výbor z Heina a Halasovu poslední sbírku V řadě. Jsou to politické básně, ne-li úpadek, rozhodně ne ani píď cesty kupředu. Halas sebral do této sbírky své časopisecké verše, něco přidal a bylo hotovo. Báseň z Kritického měsíčníku, kde říká „nad život nad smrt nechť je svoboda na věky nám“, ale do tohoto souboru nepojal. Asi by se to nesrovnávalo se svědomím. Chápu.

19. ÚNORA 1949

Výjimečně tu dnes byl Kostelecký, který se v sobotu obvykle ulejvá. Ale ani nám nenapařil příliš mnoho překladu. Učení probíhalo stále stejně, při zeměpise tam byl Reisner hospitovat u Výborného. P. řekl, že včera se úderka setkala s nezdarem. Prý celý ten poprask s recitací, přípravou a nacvičováním toho všeho se nevyplatil, neboť v továrně zůstalo jen 16 dělníků, kteří to poslouchali. P. prohodil několik výhrůžných vět o špatné organizaci a velmocensky dodal: „Už se nikdy nebude opakovat, abychom recitovali před 16 dělníky!“ Fyziku jsme velmi dobře s Kučerou sfoukli, vůbec nezkoušel. Dělali jsme pokusy s vývěvou a zbytek hodiny se kecalo. Ale čeština dnes byla též velmi dobrá, četli jsme totiž ukázky lidových písní. Jsou to skutečné plody poezie, ty texty lidových písní. I ta neumělost, asonance a aliterace jsou tak krásné. Je to svěžest a půvab oproti poezii zpřesněné do umělecky bezvadné
formy. A nádech bezprostřednosti kompenzuje všechny nedostatky. Už mě několikrát napadlo, abych se zabýval textovou stránkou lidových písní. Mohly by ukázat mnoho pro poezii. Nejen před sto dvaceti léty, i dnes. Zajímavá je např. otázka rytmu v lidových písních. Je sice pravda, že rytmus je vnucován a udáván melodií, která je s textem neodlučitelně spjatá, ale i tehdy, což je možno, aby všechna pravidla o přízvuku byla jen tak postavena na hlavu? A zde je myslím právě cesta, kterou ukáže poezii, která už nemůže používat vyšeptalých rytmických forem. Lidové písně dokážou, co je možno dělat s rytmem ve verši, jaké experimenty verš snese. Je to vlastně totéž, co už před dvaceti léty dělali Nezval a Halas: Nezvalovy asonanční verše v Podivuhodném kouzelníku a Halasovy strmé, „na vlásku se o sebe zachytávající“ rýmy, někdy až plané, to je přece návrat ke zjednodušení formy. Ovšem to je po vnější
stránce. U Halase je např. tato zdánlivá neumělost a drsnost veršů vykompenzována nesmírně složitou soustavou metaforickou, vlastní Halasovou „alchymií slova“, mluveno s Rimbaudem. Ale o Halasovi někdy později.

Odpoledne jsem měl jít zase recitovat na nějakou úderku, ale jasné jsem řekl, že tam nepůjdu. Sobotní odpoledne chci mít pro sebe.

Odpoledne ČSR puklo ve Stockholmě v hokejovém turnaji o mistrovství světa s Amerikou.

Večer mi zničehonic bylo velmi špatně, bolela mě hlava a žaludek.

20. ÚNORA 1049

Probudil jsem se poměrně dobře, jenom chrapot se mi zhoršil a při polykání mě škrábalo v krku. Četl jsem Doktora Fausta až skoro do desíti hodin, potom jsem běžel na poštu. Chtějí mi místo Kritického měsíčníku posílat nějakou Vědu a život, nebo ten nový literární časopis Nový život, do kterého píší lidé jako Drda. Pošlu to zpátky, hrome! Četl jsem noviny, které jsou otravné jako vždycky. Nic nového v nich není. Ani jméno si už nezasluhují. Kolují různé pověsti o Zápotockém. Už přes týden jej zastupuje Fierlinger, říká se, že prý je na tajném zasedání Kominformy nebo že prý odstoupil, koluje spousta nezaručených zpráv. Též jsem dnes slyšel, že Slánský prý byl jmenován vyslancem do Izraele. Pochybuji, že bude pravdivá ta zpráva. Slánský, který vlastně s Geminderem a Barešem byl rozhodujícím mužem v ČSR, by přece neodešel na tak podřadné místo. Mluvilo se přece o tom, že by v případě Go
ttwaldovy abdikace nebo smrti nastoupil on. Jsem zvědav, co bude potvrzeno a co vyvráceno.

Odpoledne jsem listoval ve dvou prvních Halasových sbírkách Kohout plaší smrt a Sepie. Je zde hrůza obrazivosti a básnické svěžesti. Přestože v poslední Halasově sbírce V řadě je výraz konsolidovanější, zdají se mi tyto dvě sbírky mnohem výše právě tím smyslovým, neopotřebovaným viděním. Jen co dočtu Fausta, zaberu se zase trochu do poezie. Bratři Karamazovi musejí počkat. Odpoledne vyhrálo ČSR mistrovství světa i Evropy, když ve Stockholmu porazilo Švédsko 3:0. Bylo to nečekané vítězství, nečekané po včerejší porážce od Ameriky.

Vzpomínám na dobu před rokem. To už všechno vřelo, ale stále ještě byla svoboda. Tyto dny tu byla Soňa. Teď, až dopíšu dnešní záznam, podívám se do starého, loňského deníku, co jsem před rokem dělal. Tak rychle ten rok uplynul, jaké spousty věcí se přihodily, čím vším člověk prošel, a přece to všechno přešlo tak rychle, že ani není možno uvěřit, že už je tomu rok. Jak ještě loni v těchto dnech si nikdo vůbec neuvědomoval, oč vlastně jde. A ta pevná, věčná víra v Beneše. Benešovo zakolísání, podepsání a konec. Tento týden to ve škole budeme oslavovat. Ale nebude to jen formální oslava, i já budu vzpomínat. Velmi dobře na to všechno. Jako by mi něco tajemného a napřed vědoucího loni v lednu (tuším 12. ledna 1948) řeklo: Začni si psát deník. Ostatně nebylo to nic tajemného, byla to Mooreheadova kniha o Montgomerym, nad kterou jsem se rozhodl, že budu deník psát. A za měsíc po tomto rozhodnutí se
začaly dít věci, které skutečně stály za zapisování. Často (a zvlášť před vánocemi v zelených sešitech) jsem psával deník nepořádně, někdy dokonce najednou za celý týden. O prázdninách jsem také nemíval vždycky čas na podrobné psaní věcí a dělal jsem si jen poznámky. Tu cestu na Slovensko, která na mne tak působila, jsem si např. v malém notýsku zaznamenal jen docela málo. Ale přesto přese všechno jsem si (doufám) zaznamenal většinu událostí. Bere ten deník dost času. Ale myslím, že to stojí za to. Další život nebude o nic lehčí, nebude-li svízelnější než dosavadní. Je možné, že jednoho dne deník osiří… Nedovedu si představit svůj deník v cizích rukou. Snad ano, v přátelských. Ale naprosto ne v rukou nezúčastněných lidí. Je pravda, že nejsem v tomto deníku do krajnosti upřímný. Je to cosi plachého ve mně, co mi, kromě několika nestřežených chvil, nedovolí napsat všechno upřímně.
Něco, co říká, že by se mohl tento deník (a zvlášť ve dnešní době) dostat do rukou, do nichž nepatří. A nejen pro názory politické, hlavně jsou to osobní myšlenky, nálady. Jsem zoufale neupřímný ke svému okolí. Hraji se škraboškou. Dovedu snad ve společnosti kluků být stejně sprostý ve slovech jako oni, dělat stejné věci jako oni, žít stejným životem, ale to pravé zůstává hluboko ponořeno ve mně. Zde, tento deník, je zkreslený stejnou neupřímností. Je jí pln a jenom někdy je psán tak, jaký skutečně jsem. Ne snad v myšlenkách o knížkách, ale jinde. Celá póza, ze které deník píšu, je falešná. Jedině někdy, když jsem psal o děvčatech, jsem myslím překročil míru upřímnosti. Ale ani v tom se mi nevedlo v minulém roce. Bude to skoro měsíc, co jsem se sešel s Lídou. Bude to skoro měsíc od té tragické schůzky. A teprve dnes mám trochu síly, abych zase o ní něco napsal. Je konec se všemi sny. Sama
je vyvrátila. Ale nemohu si pomoci, jsem stále šílenější při pohledu na ni. Je to skoro rok, co jsem se rozešel s Jarmilou (a je to rok, co na mne působila tak Soňa, která stojí úplně stranou všech těchto citů jako vzpomínka, občas zreálňovaná viděním nebo dopisem, vzpomínka na nejkrásnější, co jsem kdy prožil). A od té doby, co jsem se rozešel s Jarmilou, věčně myslím na Lídu. Loni před prázdninami to vyvrcholilo. A i teď, když vlastně všechny jiskérky naděje byly ubity, kdy vlastně už vůbec nic mě neopravňuje k mým snům a tužbám, i teď mě stále každý pohled na ni rozpaluje šílenstvím do běla. V některých chvílích se snažím na ni hledět skepticky, ale není to možné, má mě ve vleku svou pouhou existencí, tím, že je. Črtám ty své pitomé básničky a zase na ni. Nemohu si pomoci, je tak sladká, že každý pohled na ni se odlévá vlnou závrati. A celá ta věc, všechno to nabylo tím, že se to sta
lo nedostupným, tragického rázu. Ale dost. Včera a dnes mašírují dny vskutku jarní. Sněhy, o těch se pomalu dá říct s Villonem: Oů sont…? A ta jarní země, vydělená v cípy mezi cestičkami a mezičkami pod Orlíkem, země ještě nepokrytá růstem. Všechno, celá krajina v modravém oparu, který slunce vyluzuje z vlhké hlíny. A tráva, tráva je jako spáčovy vlasy po probuzení, zválená a zacumlaná od spánku, jaro z toho řičí, hvízdá. Průzračné dny, průzračná obloha, průzračné háje. Obhlížel jsem stromy na zahrádce, dýchal jako divý ten vzduch. Jak by to bylo svěží, jak by to všechno rozšťastňovalo, kdyby nebylo břemena, které nese má zem. Kdyby byl člověk sto let na této zemi, nemohlo by mu jaro zevšednět. Stromy, zvlášť břízy a vrby, jsou už plny míz, ale dosud na ně platí verš z té překrásné čínské básně:

však vrby havrana

doposud neskryjí

A vysoký jalovec vedle cestičky ke vchodu do domu probodává oblohu jako injekce štěstí. Nebe je ještě řídce, bezbarvě jasné, ale to už je cítit, že bude modrat, bude modrat.

21. ÚNORA 1949

Večer jsem poslouchal rozhlas. Včera byli oběšeni v Praze Choc a Sádek, kteří byli odsouzeni pro vraždu majora Schramma. Se zájmem víc než značným jsem vyslechl dopis, kterým se Clementisovi poděkoval československý pověřenec v Berlíně, generál Dastych. Dastycha dobře znám, celou tu minulou válku žil na Humpolecku a organizoval zde odboj proti Němcům. S tátou byli velmi dobří přátelé, k vánocům 1947 mu Dastych ještě poslal fůru cigaret z Maďarska, kde působil, než se stal zplnomocněným ministrem v Berlíně. Je to jeden z lidí, kterých jsem si velmi vážil a vážím. V dopise Clementisovi říká, že byl čtyři roky v Rusku a že se mu tamější metody tajné policie zdály být kruté, ale že nikdy nečekal, že budou aplikovány v ČSR. Dále Dastych píše, že zná mínění čs. lidu, že ví, že jej čeká těžká existence, ale že se odhodlal ji snést pro klid svého svědomí. „Opouštím vše, co jsem miloval,“ píe generál Dastych, „ale musím to udělat, abych nezradil své přátele v Československu.“ Že pravděpodobně něco podobného generál Dastych udělal, bylo zřejmo z toho, že před časem už byla jeho vila v Želivě zapečetěna. Zajímavé bylo také vysílání o průběhu loňských únorových dnů v ČSR.

24. ÚNORA 1949

První tři hodiny jsme zabili přednáškou nějakého mladého frajtra z Brodu o Rudé armádě. Verboval také do armády, kde prý jsou skvělé podmínky, neboť je třeba reorganizovat důstojnický sbor a mladí lidé se tam mohou uplatnit. Padly na to tři hodiny, s čímž jsme byli zcela spokojení. Celá škola (i odpoledne) se dnes odbyla nějak narychlo.

25. ÚNORA 1949

Vzpomněli výročí únorového převratu. První hodinu jsme měli projev pana tajemníka Peterky o významu událostí, které se seběhly před rokem. Potom byla hodina těláku a zase ve škole další promluva z rádia od Antonína Zápotockého k mládeži. Teprve pak následovalo normální vyučování, a sice angličtina a matika, ze které jsme měli psát test, jenž byl odložen. Hned po obědě jsem šel k Tománkům, zda by nám nepřivezli zítra uhlí. Chvíli jsem tam seděl, vzpomínal jsem, jak jsem tam chodil za války, vzpomínal jsem také, jak jsem tam byl několikrát se Soňou. Ta mi vrtá hlavou. Psal jsem jí někdy v lednu a od té doby o ní nemám ani slechu. Neposlala mi ani řádku a teta nepíše mámě vůbec, což je nemožně podezřelé. Máma jede příští týden do Prahy a chce s ní právě mluvit, poněvadž to odmlčení si nelze nijak vysvětlit. To je jedna z věcí, které mě tyto dny znepokojují. Poslali mi časopis Nový život, kte
rý začíná vycházet po zastaveném Kritickém měsíčníku. Jsou tam příspěvky takové úrovně, že člověk otevírá oči. Nezval se tam přihlásil básní Plán, která je formálně opakováním Edisona a jinak je to báseň šedivá, neucelená až hrůza. A o té moderní poezii jinak – škoda hovořit. O článku Jana Drdy Politik se nebudu rozepisovat ani ve svém deníku. Je to pokus o charakteristiku (ovšem zápornou) Jaroslava Stránského. Jan Drda má pero namočené hluboko v učení o třídním boji – to je asi vše, co se dá o té stati říci. Pokud sleduji tyto dny Lidovky, vidím, že poetové dostali penzum psát o loňských únorových dnech. Nejprve se objevilo nějaké neznámé jméno, potom Walló, dnes Pilař, který mluví o podlých nástrahách „zenkliády“, kdo to bude zítra? Musím ale říci, že z poezie pravděpodobně prostitutka nebude. Nemůže se tomu pořád naučit. Těm hochům, co ji znásilňují těmito tématy, kter
á ne tryskají z jejich srdce, nýbrž jsou jim uložena – se nedaří zmocnit se jí docela. Přes viditelnou úpornou snahu to nejde. Ještě ani jedné z těchto básní se nepodařilo vyšvihnout se nad průměr. Cekám, že ještě budou následovat další. Budu si je asi schovávat.

28. ÚNORA 1949

Schovávám si pečlivě básničky z Lidovek o únorových událostech.

1. BŘEZNA 1949

Výborný zajímavě vykládal děják. Člověk například teprve jasně vidí, odkdy se datuje polská nenávist k Rusům, že je to vlastně odměna za utlačování a rusizování národa po celé 19. století. Když se teprve mluví o polských povstáních, listopadovém a lednovém, o vášnivém boji za svobodu a jeho potírání, může si člověk uvědomit různé příčiny. Nebo při sledování boje nihilistů v Rusku o svobodu, při sledování historie neustálých, až nemožně častých atentátnických historií. Ano, v Rusku bylo po celé 19. století – kdy se ostatním národům pouštělo žilou revolucemi a tím se ventilovaly pokrokové myšlenky, v Rusku se to hromadilo jako v přetopeném parním kotli. Impuls dala první světová válka – to už znal i Lenin, když řekl, že války jsou lokomotivami revolucí – a výsledkem byla prudká a radikální přeměna na socialistický stát.

Dočetl jsem Johnovy Večery na slamníku. Nejvíc se mi líbila povídka o 12 zmrzlých Srbech, je poetická, skoro báseň v próze. Je teď za pět minut tři čtvrti na dvanáct. Lída dnes byla prvně ve škole. Chyběla celý minulý týden.

2. BŘEZNA 1949

Měli jsme zase zpřeházený rozvrh, který se mění ze dne na den. Dopoledne mi dal Ludvík klíče, byl jsem v knihovně, kde už trochu pominul první nával a kde už je zas trochu pořádek. Měl jsem klíč od kantorské knihovny a tak jsem se tam hrabal. Našel jsem tam staré ročníky Kytice (dva, vydávané v Práci a redigované Seifertem). Některá čísla, zvlášť ta, která vycházela hned v roce 45, ještě znám. V jednom čísle jsem našel krátkou Fikarovu básničku. Když jsem si ji chtěl opsat, zvonilo už a já musel jít. Až zítra. Škola utekla velmi brzo. Odpoledne jsem mámě psal na stroji rozsáhlou práci o českém skle, kterou teď dělala, napsali jsme toho jenom malou část z celku, to zase bude robota, než to bude hotovo. Dal jsem se do čtení Johnova Pampovánka, tak trochu ponouknut Večery na slamníku, které se mi líbily. Přečetl jsem skoro 180 stránek, ačkoli navečer jsem musel čtení přerušit. Aktovku jsem ani neotevřel,
teprve zítra ráno budu shledávat, co si s sebou mám vzít do školy. Kostelecký mě dnes nechal překládat z latiny, ovšem nové, což se neznámkuje, a já se domnívám, že jsem to přeložil dobře. Čteme teď z. Livia o Hannibalově pochodu přes Alpy a já jsem zrovna překládal místo, kde Livius líčí, jak Hannibal, zastaven skalou v postupu, dal pokácet stromy v okolí, u skály zrobit hranici a rozpálenou skálu potom polít octem, čímž byla roztrhána. Jenom by mě laskavě zajímalo, kde ten ocet s sebou přes Alpy táhli. To je záhada. Průhledná.

Všichni čerti se dnes ženili. Strašný vítr přenášel sníh, kterého není tolik, na místa, kde tvořil závěje. Mnohé silnice jsou prý nesjízdné. Celý den jsem chodil do sklepa přikládat do kotle, ale že je v domě vytopeno, se nedá říct. Ten Johnův Pampovánek se mi dost zamlouvá, ačkoli je to něco úplně jiného než Večery. Už jsem dlouhou dobu nečetl nic jiného než básně nebo odborná pojednání. Román nebo alespoň prózu už dlouho ne. Doktora Fausta od Thomase Manila, kterého mám rozečteného, nepovažuji za román, ba ani za hodně suchý životopis ne. Jsou tam světlá místa, ale jinak je to nenapínavá, intelektuální kniha, nepřesvědčivá. Jsem zatím seznámen teprve asi s polovinou stránek, a proto bych měl pomlčet, abych nehaněl den před večerem. Táta zůstal v Okrouhlici. Byl by blázen, aby se v té čině někudy štval.

3. BŘEZNA 1949

Neobvykle dobře jsem se dnes vyspal, nevím, čemu to mám přičítat. Na včerejšek a na dnešek se mi dva dny za sebou zdálo. Neměl jsem předtím sny už nevím jak dlouho. Včera jsem nic nevypisoval, ale chci si dnes zapsat, pokud se pamatuji, i včerejší sen, poněvadž vlastně jenom ten byl trochu souvislý – ten dnešní byly jen nesouvislé obrazy. Zaznamenávám si to ne proto, že snad jsem nějaká baba věřící na význam a výklad snů – ale spíš proto, že když mám sny, tak málokdy, zdá se mi, že to má nějakou důležitost. A nyní dva dny za sebou.

Tedy na včerejšek se mi zdálo asi toto. (Bylo toho mnohem víc, na to se pamatuji, ale nevím už co, a tak píšu skutečně jen to, co si pamatuji.) Tedy: zdálo se mi, že naše slovenská parta z minulých prázdnin (Jirka, Píďa, Peguš a já) jsme byli někde na Slovensku v kostele. Byl to ohromný kostel, postavený na svahu, vchod byl na nejnižším místě. Okolí kostela bylo mi velice známé, bylo to odněkud z Humpolce, protože ještě teď je živě vidím a mohl bych s přivřenýma očima jmenovat každý dům, ale nemohu se teď upamatovat, odkud z Humpolce to je. Myslím, že je to některá ulice ze Zichpile. Okolí toho ohromného kostela bylo totiž ve snu nesmírně zpustlé, zazelenalé plevelnou travou, zdi kostela byly obklopeny balvany, jako kdyby byl kostel vystaven na skále, všechno ponuré a nikde okolo nebylo ani člověka. Potom jsme my čtyři byli uvnitř toho kostela, kam jsme asi vešli vchodem na spodní straně. Byla tam vevnitř ohromná
prostora, ale všechno bylo zalito šedivou barvou. Nikde nebylo vidět jasného místa, ale nikde také v kostele nebyl oltář a nikde jsem za celý sen neuviděl kněze. Ale přece zaznívala ztlumená, ale spíš podvědomá hudba odkudsi. Po celém ohromném kostele byly lavice pro věřící, které se neustále zvedaly – jak byl kostel postavený na svahu a my jsme byli v jeho dolní části u vchodu. Místy seděly hloučky věřících, někde jen ojediněle, ale vím jen, že to byli lidé. Zda to byli venkované nebo lidé z města, muži, ženy, nic nevím. Jen na lidské bytosti se pamatuji. Vcelku byl kostel hrozně plný, ačkoli nemohu říci, že by se lidé tlačili. Naopak vím, že tam byly mezery. Ale ve snu kostel působil dojmem plnosti. Nějak si nás tam nevšímali. Vím, že jsme vyvíjeli nějakou činnost. Byly v tom nějaké prstýnky, potravinové lístky, nevím, co se s nimi dělo. Množství v kostele podivně kontrastovalo s liduprázdnem, jehož
dojem jsem si přinesl do chrámu zvenčí. Potom už jsem zase byl z kostela venku, zase vchodem naspodu a utíkal jsem podél kostela na vršek, kde byl jeho druhý konec. Běžel se mnou ještě jeden z nás, buď Jirka nebo Peguš, myslím, že Peguš, ale rozhodně ne Píďa. Doběhli jsme na kopec a zahnuli. Tam stály nějaké věci, vysoké jako skříně, ale bylo to něco méně světského a nějaké dítě. To dítě ale bylo jako neživé. A tam, když jsme došli, ba doběhli nad ten kostel, nás pojala podivná úzkost, jako kdyby se něco dělo, jako kdybychom mohli něco ztratit nebo něco zmeškat. Chvílemi jsem dokonce měl strach, jako o někoho. Otočili jsme se ke chrámu a nahoře byla do lodi malá železná zadní dvířka. Tudy jsme chvatně vešli. V kostelní prostoře se rozléhal zpěv a hudba. Naopak – proti své první návštěvě v chrámu – jsme teď byli na nejvyšším místě a všechno jsme viděli hluboko pod sebou. Ale už tam u nás v
té výšce byly lavice, mezi nimiž jsme se rychle po vstupu do chrámu začali skrývat. Tam nahoře byly totiž lavice zcela prázdné. Ale nikdo si nepovšiml, že jsme vstoupili dovnitř. Scházeli jsme pozvolna mezi lavicemi dolů. Najednou mi něco neznámého říkalo a přímo vsugerovalo pocit jistoty z toho, že jsme na Slovensku. Nevím, co to bylo, ale od té chvíle jsem měl ten dojem. Nevím proč. Nikdy to nebudu vědět. Mohl jsem si to přece domyslit hned od počátku, když mi sen začal představovat naši partu, se kterou jsem byl na Slovensku. Ale teprve od té chvíle jsem to náhle věděl určitě. Také se nemohu rozpomenout na příčinu našeho strachu či úzkosti, se kterou jsme se vplížili seshora do chrámu a s níž jsme se skrývali mezi lavicemi. Snad to byla ta nejasná činnost, o níž jsem zprvu mluvil: něco s prstýnky a šustění s potravinovými lístky. Nyní jsme měli strach, aby některý věřící nezvedl hlavu. Jak jsme tam proc
házeli přikrčeni lavicemi, vše se rozplynulo. Ale probudil jsem se z tohoto bezvědomí opět ve snu, ale se stupňovaným a velmi silným pocitem strachu o svůj život a své bezpečí. Šlo o můj život! V té chvíli jsem opět nevěděl proč (ve snu je tolik souvislostí potlačeno a odtud ta nebezpečnost). Něco se stalo v době, kdy jsem byl v bezvědomí. Seděli jsme náhle (zase jen dva, ale tentokrát s Jirkou) v malém šedém populáru opět dole před hlavními vraty kostela a snažili jsme se vůz co nejrychleji nastartovat. Slabě mžilo. Kde byli druzí dva, nevím. Píďa byl ve snu vůbec nějak slabě, Peguš silněji, myslím, že před omdlením nahoře v chrámě jsem to byl s ním. Ale to mohl být už tehdy Jirka. Jirka teď seděl u volantu a mačkal na rozvodce startér. Motor po chvíli naskočil a rozjeli jsme se. Jen rychlost zavrzala, jak Jirka řadil. Ačkoli bylo liduprázdno, někdo z nás řekl: v poslední chvíli. Stavovali jsme se někde
v některém krámě, něco jsme kupovali. Nevím co, nevím kdo to prodával, zda muž či žena. Platili jsme nějakými poukázkami. Pak jsme jeli dál a to byl konec snu.

Byl to hodně kusý sen. Nic ani málo nelogického, všechno pozatmělé, avšak příčiny všeho utajeny. Ale to bylo ještě velmi jasné a zapamatovatelné proti dnešnímu snu. Z toho se nepamatuji na nic. Nic nemohu reprodukovat. Zbyl mi z něho jen dojem, výsledný dojem a občas mám chvíli, kdy jako bych se užuž rozpomínal na nějakou podrobnost. Onen dojem byl velmi příznivý, musel to být nějaký velmi příjemný sen.

Dnes jsem si o velké přestávce opsal v knihovně Fikarovu básničku. Je jeho, to se pozná hned, je na ní něco, ale není o nic lepší, ba spíše malinko horší než krátké útržky ze Samotina. Je to dvanáct kratičkých veršíků, pravý lyrický střípek, nic víc. Jmenuje se ta básnička Nevidět, jak se třpytí. A vším: pojmy, skladbou, náladou je fikarovská, slova lampa, prstýnek, ouško, ve kterých si tak Fikar libuje v Samotinu, jsou zde velmi hojně. Škola byla i odpoledne, Výborný asi odešel zdrcen, poněvadž jsme jej jako třída přesvědčili o své politické blbosti. Růženka mu řekla, že staří, práce neschopní lidé berou v lidové demokracii penzi, načež jí Výborný řekl, že bude zklamána, až přijde do života, který zná patrně jen z doslechu. Kolman pronesl hrozné nesmysly o tom, co to byl ve středověku Čech, trhaným hlasem, že si Výborný zakryl tvář. A citoslovcem „Ach!“ vyjádřil zhnusení životem. Bezv
adné bylo také, když. Kostelecký vykládal logiku slovy nehledanými a žertovnými. Dnes jsem byl zase (jako včera) vyvolán z latiny. Zase na nové o bitvě u Kanu, jak Hannibal stál po větru etc. Doma jsem četl Pampovánka, ač jsem se měl učit.

4. BŘEZNA 1949

Den pro mne nikterak šťastný. Dopoledne jsme psali matický test, přirozeně jsem to neudělal. Štve mě jenom, že si Pepík Váňů a snad i druzí kluci myslí, že se doma něco dřu a já jim to nemohu vyvrátit. V poledne jsem četl v Lidovkách cosi jako výzvu Školaudyho k básníkům: Zapojte se! Říká tam, že lyrikové zůstávají stranou. Řeže do Mikuláška (nejmenuje jej, ale naráží na jednu báseň, která je psána jako rozhovor dvou bláznů a byla otištěna v Kritickém měsíčníku). Jinak Školaudy potírá sám sebe. Říká, že slova „fréza“ a „transmise“ se stávají u básníků dělajících špatnou socialistickou poezii rekvizitou tak nutnou jako u dekadentů nevěstka. Bohužel je asi tak zapomětlivý (nebo drzý, že neví, že má mést před vlastním prahem), neboť v 1. čísle toho nového oficiálního časopisu Nový život má právě on, pan Školaudy, báseň Rozhraní, kde se to „turbogenerátory“, „rychlosoustr uhy“ a „bagry“ hemží.

Večer jsem šel do divadla. Zvědav, jak je román zdramatizován a jaký výkon podají ti zdejší ochotníci. Bylo to dobře zdramatizováno. Mirek Strádal mi tuhle už říkal, že je dramatizace provedena přímo autorem. Výzdoba byla chudá, ale nebyla špatná. Hlavní a podstatnou vadou na kusu bylo, že nikdo, vůbec nikdo neznal svou roli. Někteří ji neznali vůbec. Ani slovo. Z řízných dialogů se pak stávaly trapné výjevy a nic jiného. Hra se tím též nesmírně prodlužovala. Všechno bylo dost nejasné a myslím, že kdo to nečetl, neměl ze hry o všem jasno. Poslední scéna, kde Orden cituje Sokrata se skvělým vyvrcholením: Dluh bude splacen, byla provedena příšerně. Jak tomu diváci rozuměli, ukazuje ta věc, že po skončení hry všichni zůstali sedět a jenom nás pár vzadu, kteří jsme to četli, se zvedalo. To se snad ještě nestalo. Zde by lidé asi chtěli všecko na opálku. Ale já jsem do té hry, vlastně do toho románu, úpln ě zamilován. Steinbeck je skvělý.

2/

Články z časopisu Výkvět 1947 – 1949

Dopis

Miluji Tě nevýslovně, ale dnes vím, že bych marně hledal rýmy, kdybych Ti chtěl svou lásku vyznat básní. Ty jsi nespoutatelná, nezajatelná. Jak dlouho mi trvalo, než jsem ucítil sladkost Tvých rtů, když jsi mě předtím zraňovala do krve, jak dlouho mi trvalo, než Tvá přítomnost ve mně vzbuzovala rozkošný klid. A přece jsem Tě opustil a ani jsem Tě naposled nepolíbil, poněvadž mi bylo k smrti hořko.

Teď jsou dny syrové a osiřelé jak špinavě žlutá lavice, za kterou sedím. Oknem můj zrak přelétne přes město, které nemohu milovat, poněvadž mi uloupilo Tebe, má milovaná přírodo, a tam v dáli strmíš a mlhy plují nad Tvými lesy.

Ó býti spoután! Ale deset hrášků v přesýpacích hodinách mladého života není čas tak dlouhý, aby mě odnaučil Tě milovat. Věz, že po Tobě toužím!

Staře žlutá lavice, kdo seděl v ní! To už není pravda. Hoši přišli, snili svůj sen nad její šedivou deskou. A odešli, když se tento sen skončil. Ani jinak nemůže být. Kolik lásek bylo nad její deskou rozbito matematickými vzorci, kolikrát si její obyvatel zavzpomínal a některý král byl ochuzen o pozornost.

Jak podivné byly všechny ty sny! Jak špatnými lodivody byli ti chlapci! Kolik lodí, které nesly na přídi jméno Sen, rozbilo se o první útes, kolik z toho bylo pokusů o sebevraždu, kolik lásky bylo v slzách spadlých na desku špinavou a žlutou, kolik jí ryl laciný nůž. A za rok fádní barvou přejeli ji, že byla šedá a skromná. Snad kdybych kousek laku odloupl, některý Nezvalův verš bych ještě přečetl, pár Seifertových rýmů zachytl a snažil bych se vejiti do dávno minulé síně života chlapců, kteří dnes už nevědí o všech těch svých pošetilých touhách.

A tady, kde je vše nepravdivé a melancholické, vzpomínám na Tebe.

Vzpomínám na trsy mechu, na poražený strom, na vlhké kapradí, mlhu brzkých jiter, rosu, která se snášela do kalichů, a na řeku, na lesy, na bludné cesty do neznáma, na umělecká mraveniště, kov modrých zvonků, teple prostou vůni mateřídoušky, lampičky jahod, canarský mramor studánek, vítr v korunách stromů, na vylekané oči srnky, na trávníky měkké a hebké, balvany omšelé, smutné, na slunce polední, na lesní stín, na samotu blízkou, na bledé hvězdy, na lunu tesklivou, na ptačí zpěvy, na kouzlo klidného života, na Tebe, má lásko.

Až skončí doba velikého uvěznění, která mě naučí více milovat, shledáme se. Tvůj mech mě ukolébá a noc uspí šustotem větví. Víc už nemohu psát! Vím, že se shledáme. Láska nezůstane opuštěná a já Tě miluji, má sladká, má růže!

(únor 1947)

Několik vzpomínek

Hledal jsem tuhle něco v knihovně. Jak se tam přehrabuji, padl mi zrak na několik knížek, docela zaprášených, zašedlých, stojících v rohu skříně, zapomenutých, opuštěných. A sotva jsem první z nich otevřel, hned byla zapomenuta nutnost jiné práce, sedl jsem si k těm knížkám, listoval jsem v nich, čichal jsem vůni zažloutlého papíru a byl jsem znovu po těch letech nadšen Bennettovými obrázky hrdinů, kteří již dávno odehráli své role. Opět jsem se vmýšlel do postavení hochů na ostrově Chairmanu, obdivoval jsem skutky a rozhodnost Briantovu, prožíval všechna nebezpečenství, která čekala na hochy na neobydleném ostrově, spolu s hrdinným Vasquezem jsem střežil maják na konci světa a lstí jsem přemáhal piráty, smál jsem se povedeným dobrodružstvím Godfreye a Tarteletta na ostrůvku divů, ani jsem nedýchal ve chvílích, kdy tajemný Ker Karraje unesl na své sídlo geniálního vynálezce Tomáše Rocha, s Orfanikem
jsem poznával tajemství karpatského hradu, hnal jsem se kolem světa za osmdesát dní s džentlmenem Foggem, sledoval jsem hrdinného Jakuba Byrbanka za války Severu proti Jihu, osudy dunajského lodivoda, krok za krokem jsem odkrýval po boku Cyra Smitha záhady tajuplného ostrova, radoval jsem se a trápil nad neúspěchy a radostmi dětí kapitána Granta a konečně se mi tajil dech při strašných dobrodružstvích Nautilu po boku tajemného kapitána Nema. Ty všechny chvíle, to všechno se mi znovu míhalo před očima a bylo mi skoro smutno, že už se nemohu znovu do těch knížek začíst, zaposlouchat se do příběhů, poněvadž už na to není čas – a možná, že dnes už bych je četl jinak, trochu kriticky a pokazil bych si ten dojem, který z nich mám. Vždyť jsem kdysi každou četl dvakrát, třikrát.

Jistě už víte, o kterých knihách mluvím. Jsou to knihy Julese Vernea, geniálního francouzského romanopisce. Dnes už jsou mnohé technické vynálezy jeho knih překonány, ale nic z těch knih není zbytečné.

Vypůjčujte si Verneovy knihy, čtěte je, v mnohých knihovnách jsou zastrkány po koutcích, stará vydání i nová, vyšlá těsně před válkou a ilustrovaná Zdeňkem Burianem, promyslete obsah knih a napište mi do Výkvětu něco o nich. Počet nejcennějších románů se blíží ke stovce, ostatních je ještě mnoho. Většinu jsem jich já nebo moji kolegové četli a budeme moci o nich pohovořit.

V některém z příštích čísel Výkvětu vám povím životopis Julia Vernea.

(říjen 1947)

Dopis

Jiříku Wolkre,

místo, kde jsi tábořil před jednatřiceti lety s profesorem Svojsíkem, je dnes zapadlé a pusté. Je dávno pryč paseka, kde stály vaše zelené stany, dnes jsou tam vysoké stromy, kterým jste se vyhýbali jako malým keříčkům, místo vašich vater je zarostlé travou a jen kameny na cestě snad pamatují vaše kroky jitrem do vzdálené osady pro mléko.

Však co se změnilo? Slunce zapadá dál tam za lesem, jen rybník, v němž ses koupal, byl letos vypuštěný, užovky prchají v trávě jako vlnivé stužky (a letos jich bylo), Lipnice je ještě stále taková, jak jsi ji popsal ve svém deníku, jen olšový věnec kolem rybníka je vzrostlý, pstruzi v potoce jsou jako střely (není to jen tak, chytit je do ruky) a zase jiní chlapci oblékli zelenavé košile a šli žít náš sen. A zase se budou od nás učit milovat ty staré ideály, kterým Tebe učil profesor Svojsík. Jak to říká jedna naše knížka: „To jen my zestárneme, to jen my odejdeme! Ale přes naše tábořiště poletí znovu a znovu dny naplněné slunečním jasem a mládím, zas budou postříbřena kouzelným svitem měsíce, který opět a opět bude nad nimi v bílých nocích vycházet, zas tam budou vonět sena, zas noví a noví hoši budou přicházet…“

Jsou stejně nezapomenutelné, Jiříku, noční hlídky s hvězdami v nebesích a s měsícem podivně velkým a lesklým a opuštěné lesní cesty lákají, volá kouzlo dalekých pochodů a zálesáckého života, kdo se z těch pramenů jednou napil, ten se vždy žíznivý k nim vrátil…

Bude druhá hodina s půlnoci. Malá petrolejová lampička ozařuje stan, v němž píši tento dopis. Hoch na druhém lůžku spí klidně a tvrdě. Venku zní kroky hlídek. Ve dvě hodiny je třeba provést střídání. Noc je opojná a chladná. Jednatřicet let uplynulo, vždyť „čas jako voda utíká, čas jako moře je…“

Lampička bliká a musím končit. Za několik dní odjedeme odtud. Nemohu už v tichých večerech přicházet k pomníčku, který Ti tu postavili, abych byl na chvíli sám s Tebou, nebude sem doléhat z tábora smích a směsice hlasů.

Ještě bude hebký mech ve slunných dnech září, potom pod závějemi usnou věčné touhy chlapců. A na jaře vyrazí zpod ledové kory na potůčcích a s pomněnkami. Jiříku Wolkre, místo, kde jsi tábořil, je zarostlé a pusté, ale Tvá duše je s námi, chodíš s námi po našich stezkách, známe Tvůj hlas, u táborového ohně jsi s námi spjat gilwellským kruhem…

(říjen 1947)

Nové knihy

Dnes promluvíme o knize, spíše reportáži anglického válečného dopisovatele Alexandra Wertha, který strávil v Rusku nejhorší válečná léta. Kniha se jmenuje Stalingradský rok. Vydala ji Družstevní práce. Začíná se cestou autora v konvoji severní polární cestou z. Velké Británie do Murmanska. Celá kniha je zajímavá právě tím, že je plná podrobností a maličkostí, které osvětlují ze všech stran válečná léta a hlavně apokalyptickou bitvu o Stalingrad. Kníhaje sestavena ze skutečností, které se dály v Moskvě, ve Stalingradě, a z přehledu sovětského válečného tisku a propagandy. To jsou nejhlavnější dějová pásma této knihy.

1. V nejhorších letech sovětského ústupu začala bít sovětská propaganda na vlasteneckou strunu. Méně a méně se v Pravdě a Izvěstiích objevovala zkratka SSSR a byla nahrazena slovem Rusko. „Braň vlast! Braň Rusko, braň Rusko Puškina a Čajkovského!“ To byla hesla této propagandy. Stále také byla stupňována divoká kampaň nenávisti. Armádě byla stále stavěna před oči německá zvěrstva a slavné Erenburgovy úvodníky rozněcovaly nenávist. Píše: „Je to slastný pohled na mrtvé Němce, krásný pohled!“ Sem též patří proslulá Solochovova povídka Škola nenávisti. Vojákům byla dána víra. Slavnými se staly dvě Simonovovy básně: Čekej mě! a Zab ho! První je dopisem vojáka ženě, který má posílit její víru v návrat muže. Čekej mě, čekej dlouho, a až ti všichni řeknou, že jsem mrtev, nevěř tomu. Čekej mě! Tato báseň byla opsána v tisících vojenských zápisnících a spousty ruských žen ji znaly. Bá
seň Zab ho! je výkřikem emočního vlastenectví. Nikdo ti nepomůže, když si sám nepomůžeš, nikdo Němce nezabije, když sám jej neskolíš. Tato oficiální propaganda se stále stupňovala a dosahovala vrcholu ve dnech boje o Stalingrad. Stálé výkřiky zněly: Padni, ale ustoupit nesmíš! Celá vlast by tě vyvrhla, kdybys zradil. Měj před očima své drahé, měj před očima mrtvé ze Sevastopolu, kteří vytrvali. Takto vyzněla celá sovětská propaganda, do jejích služeb se dali všichni spisovatelé. A byla to dobře dělaná propaganda.

2. V druhé části přímých zážitků je například zajímavě líčen život v Moskvě, nouze a strádání a pracovní vypětí jedinců, které přesahovalo meze. Kulturní život (koncerty, recitace, přednášky) neustal ani ve dnech nejtěžších bojů. Kniha mluví o nesmírném boji hrdinných obránců Stalingradu, o bojích, kdy Němci útočili 50 hodin pěti divizemi na předmostí pět kilometrů dlouhé a půldruhého kilometru široké, o dnech a nocích vyplněných bojem, kdy tisíce Rusů umíraly, ale neustoupily ani o krok. Dokud z čety byl živ poslední, stále se bojovalo. „Ať bombardují Stalingrad,“ řekl jeden ruský voják, „čím více trosek nadělají, tím více pevností pro nás tu bude.“ Všechny ty pekelné boje jdou živě před námi. Kniha nic nezakrývá. Mluví například pravdu, jakou úlohu měla vodka ve stalingradské bitvě. Na prvním místě bylo v přísunu střelivo, na druhém vodka a na třetím potraviny. Ale nikdo
nevěří, že to byla vodka, která udržela Stalingrad ve dnech, kdy Němci měli na deset metrů prostoru jedno dělo. Byla to idea ruských vojáků. V knize jsou ještě mnohá jiná zajímavá místa, například proč byly zrušeny funkce politických komisařů v Rudé armádě, proč se z dýmu stalingradských bitev vynořili důstojníci se zlatými nárameníky, když předtím revoluce strhala všechna hodnostní označení, jak to bylo s Churchillovou návštěvou v Moskvě atd. Mohl bych psát ještě dlouho o této reportáži. Je to oslava ruského lidu z úst anglického válečného zpravodaje a přes všechny nedostatky, které kniha líčí, pociťujete k Rusům obdiv. Doporučuji vám: přečtěte si tuto knihu!

(listopad 1947)

Dělník Jiří Kolář – tvůrce nové poezie

Na stránkách Výkvětu se obyčejně nemluví o poezii. Vím, že mnozí z vás se o básně vůbec nezajímají, zvláště ne o moderní, a pohlížejí na ně spatra jako na něco, čemu se nedá rozumět a co splichtil dohromady nějaký idiot. Mýlíte se. Ovšem, není snadné porozumět některým moderním básním a není snadné je sledovat jako nějakou Mrtvolu v kufru nebo Vinnetoua. Ale stojí to za to. Kdo se jim naučí rozumět, tomu poví jediná báseň víc než krvák o dvou stech stranách.

Chtěl bych vás dnes, a hlavně kolegy z vyšších tříd, upozornit na jednu novou knížku básní, které byste rozhodně rozuměli. Letos o prázdninách vyšla v nakladatelství F. Borového sbírka básní Dny v roce. Napsal ji mladý básník Jiří Kolář. Kolář je původem dělník z Kladna, básnický samouk. Vystoupil se svou poezií za války a některá čísla jeho první válečné sbírky byla protektorátní cenzurou nesmyslně zkomolena.

Dny v roce je knížka velmi zajímavá. Kolář vidí, že je nutno najít nové cesty pro poezii, že artistní formalismus nemůže být hnán do nekonečnosti a konečně, ne na posledním místě, že poezie má dnes jiné úkoly než kdy jindy. Kolář se rozchází s tradiční básnickou formou, opouští rytmické verše, vzdává se rýmu. Jeho básně působí dojmem rytmizované prózy, vepsané do veršovaného schématu. Kolář měl odvahu vykročit na nové cesty, a poněvadž jsou to kroky vědomé a uvážené, potřebuje to ještě svým čtenářům zdůraznit a říci. Proto staví jako druhou část dvojdílného mota knížky větu: Prózu nikdy, vzal jsem na pomoc každodenní lidskou řeč.

Především si všimněte tematiky básní. Jsou to příběhy každodeního života: fotbal, návštěva u holiče, poslech rozhlasu, životní tragédie, manželské příběhy, deštivé počasí atd. O tom se obvykle v básních nepsává. Básně jsou bez názvů, jsou datovány, je to vlastně básnický deník. Poslyšte pár veršů z básně 16. září: Mýdlo hřeje / břitva zvoní…/ Ještě škrábnutí pod nosem / a v důlku na bradě. / Potom skok hořícím kruhem / pitralonu a sen muže / právě zrozeného / jej postrčí k myšlenkám / na kavárnu a k proslovu / o tupém nástroji, mýdle / a promeškaném holiči.

Oblíbeným Kolářovým druhem jsou tzv. metamorfózy. Některé z nich jste mohli číst před časem v Lidových novinách. V knize jsou další a zajímavější.

Kolář má přesné vidění pro detail všedního života, který nám tisíckrát denně uniká, aniž si jej uvědomujeme. Metaforu téměř nezná – nebo jenom průhlednou a náznakovou. Dovede věci, které „by mohly být obsahem novinové zprávy nebo inzerátů“, jak postihl jeden recenzent, tak spojit, že chtě nechtě je z nich báseň.

Jaroslav Seifert prohlásil, že sleduje Jiřího Koláře s velkým zájmem, i když nevěří, že je to jediná cesta pro novou poezii. (MY 48). (Ovšem uvědomme si, že téměř-formalista Seifert měří Koláře ze svého stanoviska a nenachází u něho nic z toho, co jej samého dělá básníkem.)

Kolář říká mnoho nového a zajímavého. A říká to nově, jako nikdo před ním. Říká to srozumitelně. Říká to tak, že to působí.

Tolik jsem vám chtěl na tomto místě říci. Kolářova knížka by vás zaujala.

(prosinec 1948)

Próza Františka Halase Já se tam vrátím

Františka Halase znáte aspoň po jméně snad všichni: je to jeden z největších českých soudobých básníků. Přinesl do naší poezie novou notu, originalitu své osobnosti a svých básní. Halas by nemusel svá díla podpisovat: každý, kdo jen trochu čte, pozná jej po verši. Je mistrem kusé, deformované věty, složitých metafor, mistrem veršového paralelismu a pointy. Nejznámější jeho básnické sbírky jsou: Tvář, Dokořán, Naše paní Božena Němcová, Sepie, Kohout plaší smrt a kovové verše překrásné knihy Torso naděje, inspirované dny Mnichova, jste už aspoň některé jistě slyšeli recitovat.

Jako umělec se Halas dosud vyjadřoval veršem. Ale jeho příležitostné články, úvody ke knihám a jiné dávaly tušit, že i Halasova próza bude svérázná a ekvivalentní jeho veršům.

Halas je básníkem vším, co napíše, ať veršem či prózou (až snad na nějaká akta Syndikátu českých spisovatelů, jehož je předsedou). Je to vzácná vlastnost. Vzpomeňme jen na Josefa Horu, který, jsa velkým básníkem, byl prozaikem jen průměrným.

Byli jsme tedy ne neprávem zvědavi, když se nám dostala do rukou tenká knížka Halasovy první prózy, sotva o pár listech, nazvaná Já se tam vrátím.

Těmito slovy Halas vyslovuje svou touhu po Vysočině, odkud pochází jeho rod (viz článek Rod básníka Františka Halase ve sborníku Vysočina, 1945, kde byla také tato próza prvně tištěna) a kde se Halas cítí doma. Vzpomíná na krásy domova, na lesy, ptáky, přírodu, na venkovské světnice, na jména vsí v okolí, na dětská říkadla, na květiny, a to vše je mu synonymem pro slovo domov. Říká, že „doma“ je slovo „jako ty nádherné špalky, kupované na poutích, slovo, které hodinu vydrží pod podnebím a vypouští nezměrnou rozkoš“. Každý odstavec uzavírá slibem sám sobě: „Já se tam vrátím.“ Není divu, vznik této prózy je datován rokem 1939, tehdy, kdy zklamalo vše, kdy jsme byli přinuceni odevzdat svobodu do rukou vrahů, kdy, jak píše Halas v básni Mobilizace, „jak zbité zvíře, hledající kout, tak táhla vojska ucouvnout“, tehdy všichni přilnuli k svému drahému domovu, rozpomínajíce se na jeho dětské krásy. V době Němců Halas tuto svou první prózu netiskl.

Každou větu bychom mohli rozbírat a téměř školsky na ní demonstrovat, čím se liší básnická próza od prózy beletristické. Halas těží z pořekadel, úsloví, říkanek, z lidové řeči, i z takzvaných okřídlených vět. Najdete aktualizace tak odvážné, ale krásné, že se tají dech. A nejen věty, i slova má Halas svá, neslyšená, nebo málo slyšená, kolující jen v některých koutech Vysočiny. Chcete vidět, jak vypadá básnická metafora nespoutaná osnovou veršů? Najdete jich tu habaděj. I zde lze pozorovat Halasovy kusé věty, věty ostře končící, věty přímo čarovné intonace. Ale nač slídit po všem, co je charakteristické pro básníka? Ta knížka stojí za přečtení a mnoho slov může dojem jen pokazit.

Tu máte aspoň závěr té prózy, citát, ale radím vám, přečtěte si ji celou!

„Kéž je po tom pekelcování místy, kam nepatřím. Ať svítí světla milovaných chalup, ne jako bóje v dálce, ale betlémsky radostně a trvale. Všechny cesty vedou tam ke Zboňku, Kunštátu, Rozseči, Svitávce, Letovicím. Hranečníky určuje spíše srdce než prostor. Toho skřípání kol na cestách křižujících se v mém srdci. Ať si země letí do prázdna, ať si letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa třeba jen pro hrob. Chci ho mít a zrovna tam u nás. Kdyby mi jen dvě oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam vrátím, já se tam vrátím.“

(leden 1949)

Nad novým vydáním Wolkra

Jednak k vánocům, ale hlavně k pětadvacátému výročí Wolkrovy smrti, vydalo Petrovo nakladatelství za redakce Miloslava Novotného znovu Wolkrovo dílo.

Nemáme nikterak v úmyslu nosit saze do komína tím, že bychom psali o Wolkrovi, kdo to byl a co pro nás znamená. Chceme si dnes jen povšimnout několika věcí, které nás při četbě jeho díla napadají. Již pětadvacet let nedýchá Wolker vzduch této země. Ale jeho smrtí se neuzavřela jeho ústa. Některé jeho básně byly a jsou neustále recitovány, každý je zná. O čem to svědčí? Že byl Wolker velký a srozumitelný básník? Ano. Že jej procítily a prožily široké vrstvy národa? Ano. Pohleďme, co to znamená nebo může znamenat pro básníkovo dílo samé. Cesty jsou v podstatě dvě.

Přítomnost tohoto básníka mezi námi je příliš živá pro objektivní zkoumání situace. Ale poněvadž jeho případ není případem ojedinělým, můžeme se poučit v literární historii.

Čelakovského Ohlasy také pronikly hluboko do národa. Každý je recituje, každý je zná, každému se líbí. Můžeme říci, že znárodněly. A přitom neztratily ani krůpěj svého půvabu a častým „používáním“ ještě zkrásněly. To je ta první cesta.

Svatopluk Čech byl také velmi oblíben a milován a jeho verše potkal osud Ohlasů. Kdekdo je znal, ba lidé si je zhudebnili a zpívali si je. Opakované verše však zevšedněly, otřely se jako dlouho používané mince, a jak šla léta, stávaly se i směšnými. Staly se tzv. pokleslým kulturním statkem. (Konkrétně mám na mysli lyrické vložky z Lešetínského kováře.) To je ta druhá cesta.

Tyto dva výhledy má dílo, které se probije k tisícům čtenářů. Definitivně a jasně rozhoduje čas. Ale ještě dávno předtím – hned při vzniku díla – jeho pravá hodnota určuje, jaký bude osud díla. Přejeme Wolkrovi a máme za to, že se jeho dílo bude ubírat první cestou. Rozhodně ale mnoho nemůže říkat verš, byť skutečně geniální a ve chvíli svého zrodu originální, čteme-li jej na polovině všech úmrtních oznámení.

Ale vraťme se ke knihám! Kromě několika nejlepších básní je Wolker znám málo. Kdo zná například jeho sonety z pozůstalosti, jeho hexametry napsané pod dojmem z Ovidia, jeho sonetové portréty klasiků či baudelairovsky půvabné básně v próze? Neví se o nich mnoho. A Wolkrova próza? Především ten svěží deník ze skautského tábora pod Lipnicí, kde Wolker píše o svých výpravách do Humpolce a zdejšího okolí. Wolkrovy divadelní hry? A takové pohádky, to je kapitola sama pro sebe. O tom, že Wolker též poezii překládal, se téměř neví. A to je hlavní, co je třeba říci. Nezůstat na Baladě o očích topičových a Těžké hodině. Poznat celého Wolkra, to je úkol, protože jenom tak o něm dostaneme pravý a hluboký obraz. Wolker neznamenal mnoho jenom svými básněmi. Co udělal pro českou poezii z počátku tohoto století, to si uvědomí jenom ten, kdo četl takové Seifertovo Město v slzách, kde vidí, jak byl Seifert hlubo
ko pod vlivem Wolkrovým. Právě tak první knihy Josefa Hory. Či jdeme-li ještě dál, nebylo by marné srovnávat s Wolkrem tematickou i výrazovou oblast jednoho z nejmladších českých básníků, za německé okupace tragicky zahynuvšího Jiřího Ortena.

Je záslužné, že se rojí studie, kritiky, obdiv, výhrady k básníkovu dílu, neboť Wolker je pro náš národ jistotně poete beni. Výročí 25. let od jeho úmrtí je tak nejlépe uctěno. Jiří Wolker, v záplavě obdivných pohledů a růží, které dopadají na jeho hrob, zůstává – věříme, že provždy – tím, co bylo řečeno na počátku této vzpomínky: velkým básníkem.

(leden 1949)

3/

Zápisky z první poloviny 50. let

Záznam návštěvy Vladimíra Holana

(1. ČÁST)

Dobrovského dům na Kampě. Vchod vraty, kde stojí nádoby s popelem. Na dveřích je vizitka. Vychází nějaká starší žena. Zve dál. „Nesvlékejte si kabát, tady to protahuje.“ Celkem nepořádek. Vlevo veliké police na knihy, plné. Stůl se sodovkou. Krabice cigaret. Místnost rozdělená na tři polooddělené pokoje.

„Jak jste sem ke mně přišel?“

Říkám, že jsem se dověděl od spolužáka, kde bydlí. Potom mu říkám, že jsem v 48. četl v Lidovkách Fikarovo ocenění jeho Lyriky.

„Totiž to víte, že já mám zakázáno publikovat.“

„Myslel jsem, že jste komunista.“

„To bylo, než jsem to poznal. Víte, když člověk tady viděl ty německé binokly, tu hrůzu, a potom, když oni přišli. My jsme byli tehdy se ženou na venkově a tam, když jsem je poznal, taková širokost duše, upřímnost, mně se líbili. To byly ovšem elitní sbory.“

„Četl jsem od vás posledně ten list anglo-americkým básníkům, potom ten pozdrav na 1. máje 1948. Potom už jen Melancholii, překlady čínské poezie.“

„Tak znáte všechno. To ještě tak prošlo. Potom se začal ten šroub utahovat. Já jsem dneska prohibitus. V Čechách.“ Směje se. „Je to zoufalé. Hledím se s tím nějak vyrovnat. Nikdo si to takhle nepředstavoval. Já jsem ani nebyl komunista. Spíš slovanství, víte, to bylo to. Vždyť jsme vlastně na ten příchod čekali 150 let. Už Aleš a tak. A je těžko říci, zda jsme měli v pětačtyřicátém štěstí. S tímhle nelze souhlasit. Já jsem zavržený.“

Říkám, že Nezval a jiní v tom plují a mají se dobře.

„Já jim to nezávidím. To je kariéra, bouráky, ženské. Nezval by si měl vážit toho, co má, poněvadž to dostal zadarmo od Pánaboha, a ne to odkopnout. Slyšel jsem, že je těžce nemocný, to zvlášť, když se dívá přímo smrti do tváře, by si měl uvědomit.“

Bere do ruky knížku. „To už je dlouho, co jsem někomu něco podpisoval. Za mnou už nikdo nejde. Oni se bojejí. Dal bych vám nějakou svou knížku, ale nic tady nemám. Já nevím, co s tím udělali. Snad to dali do stoupy.“ Říkám, že v antikvariátech se ještě něco dostane. Že jsem si koupil před vánoci La Fontainova Adonise. „To je hezká věc. Je to pěkně vydaná knížka.“ Mluvím o Baudelairově Ženě. „To byla tehdy taková drobnost, Podroužek to špatně vydal, úplně to zapadlo.“

Mluvím o mladých básnících. O Fikarově Samotinu. „To je pěkné. Jemné, tak jemné je to. To je skoro pištec. Kainara je škoda. Ten mohl něco přinést.“

Mluvíme o dnešní situaci.

„Myslím, že se to bez konfliktu nevyřeší, a já už nic nevidím. To je spor dvou ideologií a my až na druhém místě jako vedlejší věc. Ale ani dělníci s tím nejsou spokojeni. Je to ošklivé, co se to děje. Já v tom tápám, hledám nějakou víru – Halas je na tom dobře, Hora je na tom dobře.“ Dodávám Orten. Říká: „To je správné, Orten. Ti mají jasno. Ale my tady?“

Říkám o Halasově závěti. „Já jsem to neslyšel,“ ukazuje na malé rádio, „to je polámané. Ale je to pravděpodobné, vím, že byl velmi zklamán a zdrcen tím vším. Je to tak mnoho na nás.“

Ptám se, jestli něco píše.

„Něco, už se to začalo v pětačtyřicátém všechno tak sbírat, to je řídké, aby mladý člověk měl zájem o poezii. Klid by bylo potřeba. To jsou dvě války, podvýživa. Dívejte se na ty děti, to nejsou nohy, to jsou hůlčičky. Teď nám děcko stonalo, tak jsme měli se ženou starost.“

Říkám, že jeho první básně, že to bylo někdy těžké čtení. „To je někdy trapná četba. Ale Baudelaire byl podle nich také dekadent. Co je to formalismus? Co je to formalismus? Tak nám to vytýkají. Nedávno za mnou byla jedna dívka. Bylo jí dvaadvacet. Je hrozné vidět, jak na nic nevěří ti lidé, ani na život. Mladí lidé. To je pomyšlení. Vám ještě není dvacet. 0, To je dobré.“

Ptám se, zda věří v Boha.

Mlčí. Já se snažím věřit. Najít něco. Vždyť Nezval a ti, to je hluché, to je prázdné, co dělají, co píší. Je to svinstvo. Copak oni uznají, že každý člověk má jenom duši? Co je jim duše? Kus masa takhle. Ale vždyť nebyl-li by Bůh, jakou to má všechno cenu, jak se to všechno mohlo stát. Lidé uvěří tomu, co Kristus říkal, a to je těžké, nebo – není tu jiná cesta. Aut – aut. Cʼest tout.

„Je to pravda, že na Západě také není všude světlo. Ale jednu výhodu to má. Člověk může svobodně umřít. Je pravda, že dřív lidé spali po cihelnách, ale mohli svobodně umřít.“

„Je kolikátého? Vidíte, že se nemodlím.“ (7. března, Masaryk.) „No, o tom nebude nikde v novinách ani zmínka.“

Panuje dosti rozšířené přesvědčení, že slova nejenom básní, ale i myslí za básníka; že velká poetická díla se skládají z velkých slov; že myšlenková pára a mlha jsou sugestivnější než přesnost a jas; že polovědomí a nevědomí je básnicky významnější než vědomí.

Špatnou poezii spiritualistickou poznáš podle nekřesťanského množství slovesných podstatných jmen.

Raskolnikov mě nezajímá proto, že zabil starou lichvářku, ale její vražda mě zajímá proto, že to byl právě on, jenž ji zabil.

(2. ČÁST)

22. září 1966 (při nalezení sešitu se zápisem o návštěvě u Holana). Ještě některé věci:

Anekdota Verlaine – Degas (použil jsem jí v předmluvě k Prokletým v Hrubínových překladech).

„Program? Pro krám!“

„Breton? Brepton!“

Fikarovy překlady Čechova chválil. „Ale nemyslete si, že Čechov byl nějaký humanista. To si myslí oni. Byl to břitký mozek, břitký.“

„Když Čechov umíral, vybuchla zátka ze šampaňského, večer předtím měl na ně chuť.“

Byl jsem u něho prvně (tj. rozhovor se konal) 7. března 1951 – ve starém textu zmínka, že mi ještě není 20 let, a v 50. roce jsem ještě nebyl v Praze.

O mladých básnících. „Kamil Bednář? To je bláto, řídké bláto. Kolář? Ale ne. Moc mudrují, spekulují, je to suché.“

„Viděl jsem kdysi fotografii Ezry Pounda, v jakési knize, kterou mi ukazoval Chalupecký. Námořní kapitán.“

O tom, jak se dověděl o smrti Dylana Thomase (ale to nebylo v tomto rozhovoru): „Dylan byl skvělý, skvělý, skvělý – seděli jsme u Grossmana v Krči. Řetězový kuřák, ještě tam musí být na jednom místě na parketách zašlapaný popel, rozmazával jej nohou. Ukazovali jsme si rukama.

Shelley?

Nízko.

Keats?

Ruce po oči. Big poet.“

„Nadání máte.“

„Radotín? Na to mám vzpomínky. Měl jsem tam matku za války, za náletů. Vidím ty dva komíny proti sobě, nevím, co tam dělají.“

Cementárna.

Napadá mě: stavě se holanitem, je holánětem.

Oklamali chudého.

„Fargue: Báseň je jako správně pečená sluka. Musí se stáhnout ihned v okamžiku, kdy je hotová – pozná se to podle toho, že po zobáku jí stéká krůpěj. Ta krůpěj, To je poezie.“

„Básníci, dávejte nám kávu pouze filtrovanou (café filtre).“

„Dostat verš do formy, přecedit, přestavět.“

„Báseň, obrazy, pokud možno konkrétní.“

„Jste-li básníkem, budete jím. Pak vás to čeká, je to těžké nést. Jako ten Čechovův koník, kterého tlučou, práskají (gesto) zezadu, a on dál tu káru táhne.“

„Když Čechov zemřel a převáželi jej do Ruska, zapečetili jej do vagónu. Nebyl to zvláštní vagón. Na vagónu, v němž byl, stál nápis: Ústřice.“

„Mořil jsem se, psal jsem spoustu věcí. A pak jsem to spálil. Zbyl z toho jen Hamlet a nějaké drobnosti. Část otiskl Chalupecký v Listech: Hadry, kosti, kůže.“

„Prózu. Zkoušel jsem prózu. Na té jsem si rozbil hlavu.“

„Nemám je rád, měšťáky. Tvrdá srdce. Ta nenávist ve mně stále ještě je. Ale tohle je horší. To už jsem říkal: mohl jste umřít pod mostem, ale svobodně, naprosto svobodně, takhle jste spočítanej, spočítanej…“

„Kouřil jsem vajgly po malířích. Dítě nemělo co jíst. Listonoš mi ukradl tři sta korun. Podepsal přijímací lístek. B. H. Moje žena se jmenuje Věra.“

„Breton? Jak říkal Deml: Breptou. Vybrali si pár básníků a ostatní všechno zavrhli.“

„Jak to dělat, není rada. Musíte sám.“

„Věř mi, já viděl jablka. To je dokonalé. Něco jako stará čínská poezie.“

„Halas seděl za rozvodní deskou s knoflíky a telefony. Kolikrát jsem mu říkal, aby tam nebyl. Rozčiloval se, hádal se s těmi, kteří za to nestáli, blbci…“.

„Jsem jediný básník, který nebyl sekční šéf. Kopecký mi nabízel film.“

„Samotář od dětství. Divnej. Jako dítě pořád někde stranou, neuměl jsem si hrát, uhozenej, uhozenej…“

„Rozbíhalo se to. Když jsem před vánoci podepisoval knížky… I slečny četly poezii. A hezké… Pořád o nich píšeme, a ony na nás kašlou.“

„Přepisoval jsem Lyriku. Pořád jsem ještě nevěděl, zda je to dobré. Z těch mých mazanic to nikdo nepřečte. Promeškal jsem to o týden. Mohlo to ještě vyjít. Ale dal jsem to až v roce 49. Konec…

Palivec? To se můžete naučit. Učil se to u Valéryho. Není to tak zlé… Vybrat slova na o… a už to jede. Trpělivost k tomu musí být a vkus.

Starý námořník? Sládek, Palivec někdy až nagulmovaný. Když přijel z Paříže, to to v něm ještě bylo. Pak začal koketovat s agrárníky. Koupil si velkostatek. Tady u mne to vždycky končilo, že jsem mu řekl: ‚A co se s tebou budu hádat…‘ Politické názory nemožné. Zrudl, vykřikoval…“

„Člověk si může dovolit deformaci, ale když všechno zná, pravopis, jazyk.“

„Haukové překlad Eliota. Dobrý. Dokonale to zná. Dělal jsem s ní Keatse…“

„Dětství? Já taky. Z toho budeme žít.“

(KONEC ZÁZNAMU)

■ Řekla jsi o mně tolik zlého a nemělas k tomu důvod. Což jsi mi mohla vytýkat, mít za zlé, že jsem k Tobě byl lhostejný? Ty jsi porušila všechno, co bylo. Ty jsi mi celý život lhala. Já jsem se Tě stokrát ptal, zda jsi upřímná. Ty jsi řekla ano a stokrát jsi lhala. Jak je to dobré, že už o mne nemáš zájem. Přestaň mít zájem i o mé činy. Nevšímej si prosím a nekomentuj to, jak se ženu do záhuby. To si jen Ty myslíš. Já to vidím docela jinak.

Snad je to zbytečné určovat vztah, který byl, protože už není. Je sychravo v končinách světa. V Tvých méně než v mých, Ty si je dovedeš zpříjemnit za každou cenu, třeba za tu, která jediná Tobě dávala nějakou cenu.

Škoda že nemám paměť děravou jak řešeto, aby z ní vypadlo, že jsem Tě výslovně žádal, abys nikdy nedávala nikomu číst, co Ti píšu, a že Tys mi to výslovně slíbila (ten dopis mohu najít, poněvadž už bych se u Tebe nedivil, kdybys zapřela i to) a nesplnila, nesplňovala. Je to úpadek od Tebe, číst někomu pasáže z mých dopisů.

Bývalas vtipnější. Před Tebou samou Tě může omluvit, že jsi to udělala z dobročinného úmyslu mě zachránit od nerozvážnosti. Je to tak vznešené odhalovat své intimnosti a tak dobře to s někým myslet. Měla sis vzít bílý čepeček, milosrdná sestro. Obávám se, že Ti za to nemohu ani dost poděkoval, poněvadž jsi příliš nešikovná, abys zachránila někoho, kdo to potřebuje, natož někoho, kdo o to vůbec nestojí.

Je lépe pečovat o své kytičky než o cizí zahradu. Zvlášť když ani dobře nevíš, co v ní kvete a roste.

17. března 1951

Honza

■ Samoto, osamělosti! Těžká za jarních večerů. Smrtící! Jak je třeba si někdy promluvit s někým! Jak je třeba rozumět si aspoň s jedním člověkem nefalešně. Snad je dobře, že má sestra zemřela. Teď by jí bylo 17 let. Jak osamělý život by měla! K čemu by rostla? Byl bych jí dobrým bratrem? Byl bych jiný? Může být člověk jiný, než je? Může na sobě něco změnit? Ze své vůle a ze svého rozhodnutí? Nebo je v podstatných rysech určen? Osm let už nejsem spokojen se svým životem, ale nezměnil jsem na něm nic. Je už pozdě? Nebo je ještě čas? Ve dvaceti?

■ Toto není doba klidu a spočinutí. Toto je doba velké přípravy. Sebezáchovám a přežití, to je hlavní, ovšem. Ale je možno pracovat na sobě, aby jednou, až přejde doba přežívání, byl člověk plnější. Přijde-li světlejší čas, bude to výhodné a dobré. Nepřijde-li? Pak to bude prostředek, jak se prokousat touto polovírou a polonevírou do jasného rozhodnutí. Je to jako život zbožného člověka. Věří, že bude spasen, a celým svým životem se o to snaží, ale jistotu bude mít, až už bude všemu snažení konec. Aspoň teď ještě není chvíle k malověrnosti. Jesenin žil ještě 8 let, Pasternak žije dosud. Je to heroické; člověk, kterému se vzalo vše, co tvořilo jeho život, ale člověk, který dosud žije. Asi ne už básník, ale jak neobdivovat oázu uprostřed pouště, i když je to jen pár stromů, které by jinde ničím nepoutaly?

■ Já nechci už dál Opevňovat trosky. Já chci stavět nový dům.

(27. října 1951)

■ Přečtené knihy (říjen 1951):

Rudas – Lukács – Révai: O problémech literatury v lidové demokracii

Viktor Šklovskij: Teorie prózy

Alexandre Dumas: Tři mušketýři

Jan Drda: Putování Petra Sedmilháře

Viktor Šklovskij: Sentimentální cesta (Zápisky revolučního komisaře)

Jan Fridegaard: Stalo se jedné červencové noci

Vasilij Ažajev: Daleko od Moskvy

Václav Řezáč: Větrná setba

Sir Arthur Harris: Bombardéry útočí

Růže ran (Básně německého baroku)

Láska a smrt (Halas, Holan – výbor z lidové poezie)

Stanislav Hanuš: Housle a ruka

Vilém Závada: Panychida

Jan Zahradníček: Jeřáby

Stendhal: O lásce

Botvinnik: Matč Flor – Botvinnik

Sokolskij: Sovremennyj šachmatnyj debjut

Graham Greene: Moc a sláva (už potřetí)

Archibald Cronin: Očistec

Irving Stone: Námořník na koni

Michail Šolochov: Rozrušená země

Karel Čapek: Francouzská poezie

Jaroslav Seifert: Věnec sonetů

Graham Greene: Tajný kurýr

Fráňa Šrámek: Tělo

Konstantin Biebl: Dílo I.

Botvinnik: Sovětskaja šachmatnaja škola

Jaroslav Seifert: Píseň o Viktorce

Zdeňka Bezděková: Říkali mi Leni

Charles Jackson: Ztracený weekend

Miguel de Unamuno: Tragický pocit života

Henri Bosco: Já, Pascal Dérivat

Nazim Hikmet: Zpěv za mřížemi

Langston Hughes: O Americe zpívám

Ernest Hemingway: Komu zvoní hrana (potřetí)

Salud (ohlas španělské protifašistické války)

Miloš Kosina: Děravý škuner

Abel Plenn: Vítr v olivách

Le Sage: Kulhavý ďábel

John Brophy: Nesmrtelný seržant

Victor Hugo: Devadesát tři

Hájek – Kadlec: Poezie indických polí

Nikolaj G. Pomjalovskij: Obrázky ze semináře

Alexej Vasiljevič Kolcov: Písně (př. Hrubín)

William Makepeace Thackeray: Vznešená bída

Ivan Alexandrovič Gončarov: Všední příběh

Charles Dickens: Pickwickovci

Výbor z korespondence Gustava Flauberta

■ Psát verše, psát mínění, psát dopisy, knihy. Nic z toho nedělám a měl bych to dělat všechno. Jsem na to příliš unavený? Jsem na to příliš smutný? Někdo dovede svou bezvýhlednost vykolejit do literatury. Někdo dovede zkušenost ze života a zkušenost života využít pro literaturu. A u mne to bylo právě opačné. Čím silněji jsem prožíval svůj osobní život, byl dospělejší, vidoucnější, tím těžší bylo vytrhnout se z něho a psát o něm, ne v něm. Což k umění se roste jenom z umění, to jest z destilovaného života? Vede život jen k životu? Jaký je odstup mezi životní zkušeností a tvorbou? Život musí být základem. Ale cokoli z něho může být východiskem. Třeba sen. Sen je také část života. Z praktického hlediska je život první a činnost celých našich dnů a celých nocí, to je existence v čase. Žijeme i tehdy, když spíme. Život není podmíněn vědomím života. Je umělecké dílo výsek života?
Je to jeho vybraná a upravená část? Má tedy rozmnožovat život a být jeho umocněním? Není jeho zploštěním tak nebo onak? Umění je ze života, ale není život. Proto je naturalismus umělecky tak slabý. Má umění dávat injekce životu, nebo opačně? A lze mluvit o nutném sepětí a křečovitém udržování vztahu, nebo roste jedno z druhého? Je tisíc otázek jedinou pravdou?

(1. listopadu 1951)

■ Je nutno řešit svůj osud? Není lépe čekat, až bude řešen? Aleje to můj osud, můj úděl, sudba, los, všechna ta čtyři slova jsou pasivní. Což se nelze vzepřít dříve, dokud se na vše nedíváme z odstupu? Milujeme tuto zemi a její příjemné stránky, právě tak jako nenávidíme a snažíme se zbavit toho, co nám zachází, co nás tísní, co nás znepokojuje. Jestliže se nebudeme moci bránit proti vychýlení těchto dvou faktorů, kterými více než jinými jsou podmiňovány naše skutky, budeme žít ve velmi vichrném světě, který bude těžce doléhat na naše srdce. Problém lidského štěstí je jednou z nejsubtilnějších věcí, a přece se jej nemůže nikdo vzdálit. Proto se tak těžce pozoruje. Jsme-li hozeni do plamene, nepřiměje nás nikdo, abychom měřili teploměrem okolní teplotu a nesnažili se co nejrychleji vyváznout s nepopálenou kůží. Jsou filosofové, kteří praví, že touha po štěstí je jedním z nejzákla
dnějších a nejvlastnějších rysů lidské povahy a že všechno hemžení jejím působeno. Je to rafinovaný a upravený Schopenhauer.

Co je nešťastný osud a z toho plynoucí nespokojenost? Je to uvědomování si, shledávání své situace jako neutěšené a zde jsou nejindividuálnější měřítka.

■ O, moje první lásko! Moje vzdálená, má navždy ztracená! Kdybych mohl ještě jednou tak někoho milovat, už bych se nebál o své srdce. Všechno to odšumí, přejde. Byly jiné. Ale vším nebyly tolik jako ty ničím. Už nikdy mi potom nebušilo tak srdce.

(16. listopadu 1951)

■ Zkuste říci, co je život. Nepovede se vám to. Je nedefinovatelný. A slepíte-li definici, bude to schéma bezobsažné jako smrt sama, a ne podstata života. A s poezií to nemůže být jinak. Verše nemusí být poezií. A často nám některá místa v románech rvou srdce víc než deset sbírek veršů. A dnes je vůbec složité psát básně. Neznamená to, že musíte říci věci, které ještě nikdo neřekl. Není takových věcí a citů. Nejvýš se na vás může žádat, abyste něco vyslovil tak, jak to ještě nikdo neudělal.

Všechno na světě se dá vidět nově a stále jinak. S každou chvílí se naše nazírání mění. Co bylo významné, je vedlejší, a co jsme přecházeli, je náhle otázkou života a smrti. Je těžko mluvit po svém, necítíme-li po svém a nevidíme-li svýma očima.

Poezie by měla být něco jako restaurování starých obrazů. Nebo jako letní déšť, který obnovuje zaprášenou krajinu, její barvy a tvary, které jsme si navykli přijímat s prachem. Básníci by měli přesvědčovat, že slijete-li vodu z dvaceti studní, koktajl z toho nebude. Ale ti, kdo říkají, že stačí vzít kde vzít, všude je poezie, nemají pravdu. Bez harmonie není ničeho. Můžete ji stokrát porušovat, ale vyhrajete jen tehdy, když nikdy nezapomenete, že je. Musíte stále odkrývat nové oblasti a neztrácet dobytá území za zády. Nesmíte ztratit půdu pod nohama, ale shoří-li vám křídla, je to stejně tragické. A ta hudba uvnitř, to moře, které se stále vlní, nesmí vyschnout. Jinak je konec. Srdce vám nesmí okorat. A přece, všechno nás tomu učí. Tomu je těžké se bránit. Zpívejte bez námahy a leckdo vás přeslechne a bude mít pravdu. Zpívejte v mukách a lidem zalehnou uši.

Nakonec uvidíte, že poezie není řemeslo a že je třeba riskovat vše. Vezměte si kteréhokoli moderního básníka. K těm máme nejblíž. A uvidíte, že je to zoufale odvážný tanec po laně nad propastí. Nestoupnout vedle, v tom je vše. V tom je tajemství básníka. Všechny originální a nové verše jsou na jemné hranici kýče a vulgárnosti. Utečete-li od této hranice co nejdále, ztratí verš život a to je cesta mezi pavučiny a příhrady knihoven. Nedejte si pozor, překročte toto lano, padáte do hlubiny a jsou z toho texty k šlágrům. Jen vydržíte-li věčně kráčet mezi naprostou nemohoucností a naprostou neschopností, bude z vás básník.

(13. prosince 1951)

■ Můj život! Nic z něho nežít jinak, nic neupravovat, takový je, takový ať zůstane. Od svých let v obecné škole jsem nepoužíval při psaní gumu. Je to odporná věc. Pálil jsem, škrtal, přepisoval. Všechny věci mají své místo. I špatné. Že je to technická otázka, věc vkusu? Ale ne, to je názor. Ať říká Gide, že na životě je nejkrásnější to, že se píše z jedné vody načisto, že na něm nelze nic korigovat; má pravdu. V tomhle mu rozumím. Je nemožné tvořit svůj život, jako se píše román, tady se fantazii cosi vzpírá a nejlepší pravděpodobnost je nespolehlivá. Já mám ten dojem, že je směšné říkat si, že píšu svůj život, vyplňuji stále jen jeho dotazníky. Jsem-li unaven, je to slabé, někdy dělám kaňky, tímhle perem si nejsem nikdy jist. A pak se nedá než obrátit stránku a mít radost (nebo úzkost) z toho, že další je dosud čistá. Z téhle knihy se nedají trhat listy. Zhroutila by se ve hřbet
ě a nedalo by se do ní psát. I ty špatně vyplněné dotazníky v ní musí zůstat. A psát krasopisně je nudné. Udělal jsem desetkrát hrubou chybu? Promiňte, udělám ji pojedenácté, nebudu-li schopen se jí vyhnout. Neboť se musí stále psát, pero lze odložit jen jedenkrát, víte kdy, až pak nadobro.

(19. prosince 1951)

■ Intenzita citu nezáleží na intenzitě reality. Často nás úsměv ženy, kterou beznadějně milujeme, víc dojme a připraví k básni než noc se ženou, u níž je naše touha po lásce splněna.

(23. ledna 1952)

■ Někdy, když jsem byl se ženou, ve chvíli největší rozkoše a štěstí, zmocňoval se mě podivný přelud: zdálo se mi, že vlak lidského života jede po kolejích, mezi nimiž je často nesmírná dálka. V té chvíli mi připadlo, jak je člověku, který je ponížen, který se za něco hanbí, jak je člověku, kterého někdo bije do tváře. Jak daleko je od toho okamžiku, kdy si člověk sám sebe uvědomuje trapností či bolestí, ke chvíli, kdy si týž člověk sám sebe uvědomuje ve vteřině rozkoše a lásky, která nese určité vědomí vítězství. A přece tyto dvě chvíle jsou nesčetněkrát zahrnovány v jediném životě. A kdyby z nás ty nejsilnější dojmy a city nevyznívaly rychle, kdybychom nebyli jako housle, po kterých přejde zvuk a které jsou potom němé, kdybychom pro jedno nezapomínali na druhé, nikdy bychom nebyli schopni v sobě snášet a nést tyto protiklady. Nikdy bychom nemohli milovat a vyhrávat, kdybychom nezapomí
nali svých bolestí a porážek, či bychom nikdy nemohli být ubíjeni, kdybychom nezapomněli svých šťastných chvil. Věc je ale ještě jednodušší: jde o pocit bolesti, vyvolaný pocitem jejího protikladu – rozkoše. Jistě to není normální a správné, když se tyto momenty směšují, když jeden vyvolává představu druhého. To není můj šťastný objev, je to má tíseň, je to nekontrolovatelné seskupení dojmů, které otravuje srdce.

(15. února 1952)

■ Snad bylo lépe nikdy se nesejít. Kdo ví jakou cestou by šel Tvůj život? Kdo jiný by jej vykolejoval a v jaký směr? Já vím, že tenkrát to byla láska. Ale dnes? Jsem zkrušen tím, že mi tolik věříš. Co Ti dalo účastenství na mém dobrodružství? O, Bože, kdyby to bylo aspoň dobrodružství, osud karty s rubem a lícem. Ale mám stále, silnější strach, že je to všechno ponurá hra. Že je to jenom poněkud vzdušnější klec pro mne. A Ty stojíš bezvýhradně při mně. Nemohu Ti nic nabídnout, nic zaručit, nic z toho, proč (a lépe zač) ženy milují muže. Mám přestat váhat a jednat citem právě tak, jako jednáš Ty? Já snad dokážu zahodit zavazadlo citu, které nás utěšuje, ale zároveň je příčinou naší záhuby. Já snad dokážu očím, které viděly duhu, že není třeba zoufat nad nocí, která nepřestává. Snad dokážu srdci, které milovalo, že láska je neupřímný cit a zbytečnost. Vím, jak to bude těžké.
Ale jak bych to vše vysvětloval Tobě? Tobě, která sis teprve před nedávnem navykla chápat, jak já žiju? Mám Tě mást, mám vidět, jak se ve mně zklamáváš? Ale jak jen Ti všechno vysvětlil? Ty miluješ a cit nerozumí důkazům. Okoralé srdce je mu protivné. Sázím-li a prohraji, dobře, je to moje věc. Ale vsadit i Tebe do hry, která je víc než pochybná?

■ Všichni moji přátelé mi říkají, abych ji opustil, přestal milovat. Předně: miluji-li někoho, nemohu jej přestat milovat. Láska je mimo vůli. A potom: proč? Proto, že je Židovka?

(17. prosince 1952)

■ Je jich nespočet, jak je vidím přecházet den co den kolem sebe. A jak se stylizují! Ti největší prosťáčci upravují svou fyziognomii, snaží se odlišit vzezřením ode všech druhých. Většina si dává záležet na obleku. Má ubrat neubratelné a přidat, co přidat nelze. Má zdůrazňovat žádoucí. Zvláště ženy používají tohoto způsobu. Jeden můj přítel mi řekl, že je to docela správné, neboť šaty takto činí člověka hezčím a celý svět získává na kráse. A je prý naším úkolem učinit svět krásnějším. Nemám rád ty optimisty, kteří věří, že něco je naším úkolem, že něco je třeba na světě měnit, a kteří si neuvědomují, že svět takový, jaký je, nedovedou vůbec obsáhnout a že si do svého hrníčku připravují pouze odvar, s kterým by chtěli něco podnikat. Nevyvracel jsem mu to, nikdy nebudu dělat ze sebe blázna tím, že bych prohlašoval za užitečné, aby lidé chodili oblečeni hůř, než
musí. Ale o těchto lidech jsem se chtěl pouze zmínit, o ty nejde. Jde o lidi, kteří se snaží stylizovat svým projevem, řečí, gesty. Prostě o ty, kdož ze sebe dělají někoho jiného, než kým jsou. Je neuvěřitelné, jak málo jemně lidé myslí. Ten efekt musí zhasnout u každého, kdo se podívá hlouběji. A většina lidí tuto stylizaci, tuto masku přijímá, nikdy ji neprohlédne a nevědomě ji oplácí tím, že vystavuje světu svou masku, jinou. Nemohu si nevzpomenout na jednu Šaldovu esej, ve které říká, že není ničeho, co by lidé neudělali, aby na sebe upozornili, aby udělali dojem, aby se nějak vydělili z davu, aby, aspoň zdánlivě (což si však neuvědomují), vynikli nad ostatní. Jsem přesvědčen, že najdu-li mezi stovkou lidí pět, kteří jsou imunní proti ješitnosti, bude to příliš vysoké číslo. Nosíme masku. Většina z nás nosí masku. A tady přicházím ke své otázce, která vlastně otázkou není, neboť s
i na ni mohu hned odpovědět: je to zhoubné. Vydáváme-li se za jiné, než jsme, je největší nebezpečí v tom, že nakonec sami uvěříme (nebo zuby nehty budeme chtít věřit), že jsme takovými, jakými se děláme. A To je bohužel (či bohudík, někdy) klam. Člověk je takový, jaký je, zřídka takový, jaký by chtěl být. I když bych celé toto „změňování se“ zúžil jenom na problém změňování se k lepšímu, zde nedovedu pochopit Sokrata, který říká, že poznání ctnosti dělá ctnostným. Každé otevření očí vyvrací tuto tezi.

Člověk snažící se dělat ze sebe něco jiného, než čím je, je nejtrapnější tam, kde mu schází primární dostatek inteligence. Tam, kde jsou zúžená měřítka. Nakonec jej to rozervává a ničí. Poněvadž ať byl večer úspěšným, obdivovaným pro svou masku, pokaždé přijde jitro. A to ráno je chladné, to ráno zebe, to ráno nemá tepla, musí jít vařit kávu k snídani, musí spoustu všedních věcí! Nikoli, nelze zakazovat nikomu, aby se odpoutal od těchto všedností a snažil se zabývat věcmi a záležitostmi „ušlechtilejšími“. Pokud tak činí pro věc samu, z ideálních důvodů, počíná si správně, pokud toho však používá jako prostředku k působení na jiné lidi, na okolní svět, je to špatné a rozkladné pro společnost i pro něho samého. Tato pozorování zarážejí tím víc, že to bude už dva tisíce let, co Marcus Aurelius zemřel. Lidé si nikdy neberou k srdci rady, které by jim ulehčily a zbavily je mnoha rozporů. Lidé nikdy neznali ve většině kulturu lidstva.

(31. prosince 1952)

■ Jaký to pohled, když Nezval, muž žijící v pohodlí, přepychu a mající desetitisícové příjmy, prohlašuje Nervala, který uprostřed nejkrutější zimy chodil bez svrchníku, protože jej neměl, který neměl kde bydlet a co jíst, za básníka buržoazního světa, zatímco sám sebe pasuje na pěvce dělnické třídy.

■ Dnes mi řekl Ropek, když jsem byl ráno po proflámované noci za ním na zkoušce v Rudolfinu: „To je nejhorší, že ty žiješ tak proklatě.“ A pak ještě nějaké vtipy. Vím, mé srdce není takové, jaké by mělo být, je příliš zfalešnělé, je zakaleno zly, vášněmi tohoto světa. Ale zůstává ve mně předobraz, snad projekt, jaký by měl člověk být: jasný, dětský, neokoralý.

Pak by to ovšem nebyl život. Částečně tento obraz nacházím u Jirky.

Bacha už jsem slyšel potřetí, ale pořád mu nerozumím a nedovedu nijak ani pojmově pochopit, zato Handlův g moll koncert do mne úplně pumpuje pocit radosti. Prostě: „bolesti a strasti v té chvíli pominou“.

(11. února 1953)

■ Isakovského teorie o podtextu básně je dosti zajímavá. Není to ovšem objev, nutnost této koncentrace, nebo – jak jsem to dosud sám nazýval, kdykoli jsem o tom přemýšlel – napětí, je známa mnoha básníkům. Bez tohoto napětí, bolestného, radostného atd., není báseň básní, nýbrž jenom rýmovanou a rytmovanou prózou. Mnoho lidí může psát verše, ale bez schopnosti ucítit v sobě a fixovat v básni zvonem řeči, rozmístěním slov či jiným z nespočetných prostředků tohoto napětí, nebo možno též a snad lépe říci zjitření, nemohou se z nich stát básníci.

Báseň nemusí působit na rozum, najednání přímo, kdo se tak domnívá, ať sbalí krámek, kde tyhle rozumy prodává. Báseň také nemusí mít sdělovací účel. Může být vyjádřením, vypovězením se nebo svého prožitku bez sebemenšího pomyšlení na čtenáře, ba mnohdy u symbolistů máme dojem, že se snaží zcela a pouze pro sebe, že hledají vyjádření pro nové, složité, nuancované zážitky a děje, a to často vyjádření velmi subjektivní, málo srozumitelné a málokdy – dá-li se vůbec o tom v poezii mluvit – univerzální. Stačí, že báseň působí na cit, že nás rozvíří, zvichří. Jak cit působí na schopnosti rozumové a najednání, je zbytečno dokládat, stačí si jednoduše vzpomenout na oblast, kterou známe všichni: na lásku. Ale není ani nutno, aby báseň přímo a ostře vyvolávala jediný a určitý cit. Stačí, jestliže se zařízne do nitra, uvízne v paměti, někdy jen atmosféra, jindy několik nebo je
nom jeden verš, na který si vzpomeneme nebo který nám hučí v uších často celé měsíce ode dne, kdy jsme báseň četli nebo slyšeli. Jako příklad z vlastní zkušenosti mohu uvést řádek z kterési básně Blatného: „Pro tebe, hudbo, samet svírající hrdlo…“ Sama o sobě, vytržena z kontextu, jsou tato slova nejasná, nedořečená, přitom však mají neobyčejnou hudebnost, jsou neotřelá, jejich spojení je nezvyklé. Kdysi jsem tento verš četl v Blatného sbírce Tento večer a nemohu se upamatovat, že bych si jej byl nějak zvlášť povšiml, že bych jej četl dvakrát, že by se mi nějak líbil, nebo že bych si jej zapamatoval. Potom jsem odjel na docela jiné místo, knížku jsem s sebou neměl, možno říci nevzpomněl jsem si na ni, asi za půl roku jsem se přistihl, že si hučím a mumlám nějaká slova, stále je opakuji, znovu a znovu. Uvědomil jsem si to; byl to citovaný verš. Napsal jsem jej na papír. Velmi se mi líbil a navo
zoval mi celé náladové klima, které jsem kdysi měl a ztratil. Přitom jsem nevěděl, či je to verš, kde a kdy jsem k němu přišel, proč se mi vynořil až nyní anebo proč vůbec, jenom to jsem věděl, že to není můj verš vlastní, že nenapadl mě, že je odněkud (neměl jsem tušení v té chvíli odkud), ale ten verš mi nepatřil. Až později, a nebylo to snadné, jsem zjistil, kde jsem jej četl. Celý ten den jsem byl pod dojmem z něho, těch šest slov bylo pro mne největším zážitkem toho dne, ačkoli jsem tehdy mluvil s přáteli, byl osm hodin v práci, četl nějaký román a viděl film. Všechny ostatní zážitky byly podřízeny dojmu z šestí nic neznamenajících slov. To je příklad. A takových, podobných, ovšem v různých obměnách, jsou sta. Pasternak, Jesenin, Hora, Halas, Orten, Fikar. Poezie utěšitelka? Snad také. Jistě je namnoze tím, co nám pomáhá nést břímě života. Vím, co říkám, a opakuji: břímě života. T
ím docházím k tomu, co jsem řekl: báseň nemusí navozovat přesný, vyhraněný (a tím ovšem i ohraničený) cit. Stačí, když působí jako klíč, který odmyká jisté zámky. Stačí, když odhazuje písek nad pramenem, který hrká zasutý dole. Rozechvívá nás, činí pozornými a vnímavými. Přivádí nás do podnebí a ovzduší, ve kterém rosteme a kde můžeme tvořit. Nemylte se, poezie jen zřídkakdy ovlivňuje. Stačí mi a vidím cenu básně pro člověka v tom, když je realizací onoho z pohádek známého magického slova, na které se skály otvírají a uvolňují cesty k pokladům. V člověku ovšem.

(26. února 1953)

■ Nerozumím pravděpodobně Černému v jeho stati Smích a soud ironikův tam, kde mluví o podobě, kterou dal svému donu Juanovi Baudelaire. Podle Černého Baudelairův „don Juan ví, že mezi tím, co hledal a doufal nalézt v daných skutečnostech a co tam i mělo být z rozkazu lidské potřeby životní plnosti, a tím, co tam skutečně nalézal, zeje propast, kterou nepřeklene žádná schopnost iluze, dav jeho obětí úpící v jeho patách k věčnému soudci dávno už nebrání jeho výhledu; ‚neráčí jej vidětʼ, nebojí se soudu, zahanbil předem soudce i zástup žalobců ve svých stopách, tváře se, jako by skutečnost lásky i všecka skutečnost ostatní, jak se s ní setkal, byla taková, jakou ji poznal, nutně, ba jako by byla zrovna tou, jakou má být.“ Zde tedy je to, čemu nerozumím, ačkoli neznám nikoho, kdo by uměl složité věci vykládat jasněji než dr. Černý. Tato chladnokrevná schopnost Juanova nezarazit se pohledem nad sv
ými oběťmi je skutečně čímsi, co mohl tomuto typu imputovat pouze Baudlelaire, který, jak Černý jedinečně říká v jiné stati, „ignoroval morálku s velkolepou samozřejmostí, cítil se nad ní“. Ano, pouze Baudelairův don Juan toto může. Kdo jinak by nebyl k smrti sklíčen tím ohromným jezerem žalu, které naplnil, kdo by se v něm netopil sám vším, co je v něm lidské? Jak bychom mohli vykupovat svůj sen, své hledání, své sebeuvědomění tím nekonečným mořem žalu působeného druhým? Jak jinak, kdybychom se necítili v úplně jiné mravní rovině, která nám dovoluje tak činit a která nutí trpět ty, které don Juan potřebuje na své cestě za svým cílem, jenom proto, že nejsou schopny mu rozumět, že nejsou schopny dospět do roviny jeho morálky, docela odlišné od jejich. Tato – byť obdivuhodná – honba za ideálem je v Baudelairově pojetí nelidská, krutá, to proto, že don Juan předem ví, že bije hlavou do zdi,
že cíl je nedosažitelný, že nenajde, co hledá. V tom okamžiku tento chlapík ztrácí mé sympatie, ne tím, že chce uchopit neuchopitelné, tomu rozumím – a jak dobře –, ale tím, že této marné touze obětuje zástup žen, zástup svých obětí, které by nikdy nepochopily, co jej mělo k tomu, že s nimi jednal tak, jak jednal, i kdyby jim to chtěl vysvětlit právě tak upřímně, jako nechce. Je to totéž, jako když k nějakému účelu – vím ovšem, že záleží k jakému – převezu opici z Afriky na Island. Nepostačí tamějšímu podnebí, já předem vím, že od ní nedostanu to, co chci, zde, na Islandě, ale nemohu za ní jet do Afriky, jsem jinde než ona. Budu tyto opice převážet a ony pomrznou jedna po druhé, ale já budu pokračovat dál a dál. Není to přinejmenším necitelné? Není to svévolné?

Dokud don Juan doufá, že může nalézt to, co hledá, jsou tyto oběti snad odůvodněné. Baudelairův don Juan však ví, že je to zbytečné; nemá právo tak jednat.

(28. února 1953)

■ Kdysi, před lety, když jsem byl ještě mladší, celý život se všemi možnostmi stál přede mnou, psal jsem tehdy verše jen tak, protože se mi chtělo, neměly pro mne větší cenu než různé jiné věci. – Nyní, kdy obzor je zatažen, možnosti vzaty, rozhodování omezeno, využití schopností minimalizováno, život už nestojí přede mnou v celé své šíři, nenabízí se, musí být dobýván, nyní jsou mé verše jediným, co mám, jsou mi nejdražší ze všech věcí. – Tak se změnami našich osudů nabývají nedůležité věci váhy a jedinečnosti, jiné jsou ztráceny a opouštěny. V životě člověk stále nalézá a ztrácí, mohl by vůbec nalézat, kdyby neztrácel? Jen poměr a hodnota ztraceného a nalézaného se nesmí příliš úzkostlivě počítat, to by někdy příliš zamrazilo u srdce.

(13. června 1953)

■ Graver mi včera řekl: „Jsou dva druhy žen: ty, které drží, a ty, které se vejdou do role, hovorem, zuřivými objetími dávají najevo své rozhodnutí. U těch druhých máš silnější dojem, že ti patří, ale na ty první nezapomeneš v budoucnu.“

Nikdy jsem o tom takhle nemyslel, ale má v podstatě pravdu. Myslím, že bych mohl bez námahy rozdělit svou minulost po této stránce. Ostatně o ženách je možno skoro stále něco říkat, vždycky se něco najde, nebo alespoň opráší nějaký postřeh, výrok.

(15. června 1953)

■ Najdeme své vnitřní oprávnění a vycídíme svou pravdu do běla, jestliže za ni zaplatíme pokaženým osobním osudem.

■ Každá nečistota, i po umytí, nějakým způsobem zůstává. Semper aliquid haeret. Proč nám ženy připadají tak čisté, když jsou zakrvavené častěji a pravidelněji než všichni muži? (Vyjma řezníků ovšem.)

■ Civilizace dokázala mnoho, ale některé její koleje jsou zrezavělé. Mnoho, ale dávejte trávě rosu!

■ Majakovskij měl pravdu, že básník potřebuje cestovat. Měnit prostředí.

■ Stůl je pokryt květovaným papírem. Napravo svíčka, nalevo vysoký egyptský popelník. Nůž. Zápalky. Vzpoura andělů. Taková je letošního léta dobírka za loňské? Nejtěžší: přestat snít. Jaká by byla?

■ Druhý den:

Zválená pšenice pod okny leží jak vousy v mastném potu, který vyšel na kůži, že tu nejsi.

■ Až letos, v září 53, na mne padá únava a schopnost odporu uvnitř řídne. Jsme tak bezmocní. Vzpomínám s nostalgií na Jesenina, Pasternaka, Gumiljova, Šklovského. Žije se matně, jako v prezervativu, opravdu. A také duše je větší v záhybech, opravdu.

Nejsem gigant. Neuzdvihnu sám sebe. Nedovedu se nadlouho zapírat. Kapky vody vysychají na slunci. Všechno je osud. Ve chvíli, kdy se ve vysoké trávě červená brusinka, ze stromu odlétá tetřev – tehdy je pohnutější, než když se zeď jen vydroluje. Srdce se scvrkává a napíná celý život, ale nyní se otřásá ještě druhým pulsem, jako vysazeno do větrné pláně. Naše srdce je ořech v louskáčku, ještě klade odpor. Brzo praskne. Dosud neustaly všechny vábničky, kdo nejde za sladkostí života? Kéž hořkost přijde nepozorovaně, ať je potom hned tady, ať nepřichází.

Také loňské noci byly noci zašité v pytlovině. Ale tehdy jsem tě ve tmě aspoň tušil. O, kdybychom mohli pohlížet svrchu na přešlý čas. Loni jsi byla touha nesplněná, dnes nesplnitelná.

■ Den třetí:

Což není způsobu, jak se Ti přiblížit? Naše léta jsou horší rok od roku a nejméně na rok jsi opět ztracena. Vzpomínám na ten zástup zaolejovaných dní v přešlém roce. Jak jsi byla stále v mé mysli, jak jsem se domníval, že všechno s Tebou skončí dobře. A nyní jsi oddálena nejméně o rok, o rok v létech, která jsou horší rok od roku.

Úplňkový měsíc je neschopen naplnit zející prostranství po odešlém. Jsou noci jako tato, kdy keř se vrhá po keři. Po noci poznáváme, že sen není bratrem skutečnosti. Sen je osmahlým mužem z jiných životů. Snad už nikdy nebude cestovat. A buď požehnána každá chvíle, která zabrání pohlížet do prázdných sudů od minulosti. Ztroskotaná plavidla, nebudete nahrazena jinými. Jsme z řádu lidí, toužíme po sobě, odpuzujeme se. Stříbrné lodi odpluly, ty lodi ohňů ve tmách mladého žalu, ty lodi, které nikdy neztroskotají. Černé vagóny lesů stojí staletí. Země se nedá do vzrušených pohybů pro naše umírání. Jsme obnaženi na nerv, ztrácíme dobré, takzvaně dobré návyky, usilujeme o jediný směr, voda ve studni tvrdohlavosti je nedočerpatelná. Jde o naše sblížení s naší vytčeností. Není v nás za nehet mnišskosti. Život není k žití, ale je lhůtou, tak jej vidíme. Smutní rytíři, sešikovaní táhneme v h ejnu k jiným mlýnům. Nic nedopadá dobře.

Na místě, kde jsem Tě posledně viděl, padá prach a cesta je uzavřená. Bílé stromy, domy na drahé straně jsou ničivost sama. I čas je lhůtou, ale jaké hrozivosti nabývá v tom, že nedopřává oddechu. Stárnutí se vpližuje do všeho. Chápeme život nejvíc ve zhoubnosti.

■ Prý:

1) báseň unese jedno, nejvýše dvě zájmena

2) je nutno básně seškrtávat a z více dělat jednu

3) je nutno umět zahodit myšlenku

4) nebát se pustit realitu do verše

5) být objektivní a nemluvit o sobě

6) pamatovat na velikosti a úměrnosti věcí, srv. vidím svět perspektivně a perspektivní sám o sobě není

7) zacházet opatrně s časem i prostorem, nemíchat je zmateně, jedině v případě jasného úmyslu, srv. chirurg zapomene v operovaném nůžky, hnijí v živém těle

8) číst: Joyce, Odysseus, Dubliňané. Vzdělávat se ve výtvarném umění.

■ Proč dělám ty rýmy? Nemohu s klidným svědomím formu jen tak odhodit, nejdřív ji musím sám pro sebe znehodnotit, zrajtovat jako kobylu, vyzkoušet na krok, na klus i na cval, zkusit, zda by přece nějak nešla. Automobil si mohu koupit, až když se sám přesvědčím, že je kulhavá, slepá a brzo říčná.

■ Verše! Rýmované verše!

■ Až jednou napíšu svou velkou báseň o Praze (ne o Praze, ale o pražských lidech), lepší, než cokoli kdy bylo na téma Praha napsáno, buduji otiskovat na pokračování ve večerníku.

Musí být tak pro lidi a tak zajímavá, aby ji četli jako reportáž o fotbalovém zápasu středoevropského poháru. Být básníkem pro sebe je být špatným básníkem. Nejsme politici, Zimmermanni byli vždycky.

(16. září 1955)

4/

Zápisky z roku 1966

■ nestarat se už, jak tě kdo miluje, ale jak ti svou lásku projevuje

■ smířit se s tím, že když krvesmilství, tak krvesmilství, ale ve vší tichosti (Camus)

■ snít o pětačtyřicetiletých pannách v zapadlých vesnicích na Českomoravské vysočině

■ brát si do nemocnice růžový župan, abys byl i ve smrti přitažlivý

■ rozjet se do Persie, nikdy tam nedorazit, ale Perské motivy přesto napsat

■ stydět se číst verše v tramvaji

■ udržovat v kuchyni čistotu hadry páchnoucími jak kozel s katarem močového měchýře

■ podstrkovat si navzájem poškozené peníze

■ šlehat noc co noc (dvakrát týdně) tuhý sníh ze dvou vajec

■ vědět, že ze čtyř se dva dočkají slávy, jeden zešedne, jeden zčerná

■ zapomínat hořící cigarety na popelníku, aby je za nás dokouřil Bůh

■ shánět na podzim nový kalendář s pevnou vírou, že budeš ještě napřesrok žít – ve zdraví

■ ležet vedle těla, které někdy od tebe něco chtělo, ale tys neměl co mu nabídnout (které už teď od tebe nechce nic a ty od něho)

■ mít věčnou, společensky trapnou potíž s rozeznáváním Janoušků, Janošků, Janušků, Bartoušků, Bartušků, Bartošků

■ vzrušovat už se právě jen svou nepřítomností v jejím životě

■ nezapomenout, že první, co Dylanova žena řekla, když přijela do New Yorku, bylo: Is the bloody man dead yet?

■ smířit se s tím, že už podruhé neprožiješ první lásku, nezakusíš první žárlivost

■ spát s ženou po popraveném muži

■ štítit se křečové žíly na pravé noze své matky

■ souložit bez touhy při žlučníkovém záchvatu, aby rozkoš přemohla bolest

■ zvracet po dolsinu, spát po atropinu, usínat v starorůžové zahradě z kamenných květů po morfiu

■ potkávat ji teď, kdy už se nepodobá sama sobě, kdy jsou jí ale podobné všechny 16ti a 17ti leté dívky v Praze

■ vytáčet telefonní čísla dávilo zaniklá v seznamech i ve skutečnosti

■ vymačkávat tuby, měnit kamínky v zapalovačích B smilovávat se nad smrtelností těch sedřených, širokorozchodných vagín

■ sdělovat si poznatky o tom, že kvalita soulože je jiná podle toho, zda se před tím vymočíš nebo ne

■ vědět, že čím méně doma souložíš, tím víc tvá žena utrácí po obchodech

■ poslouchat rady živých, jak co nejvýhodněji zemřít

■ vzpomínat na čtrnáctou sochu na Karlově mostě, spatřenou v půl třetí ráno, muž opřený zády o kameny mostu, bezhlavá žena s hlavou skrytou mezi šosy rozepnutého zimníku, s jeho pohlavím v ústech

■ Do posledních kapitol jsem napěchoval slova a věty jak prejt do jitrnic; držely tam, ale hrozily vystříknout a rozběhnout se na všechny strany – protože jsem za nimi nic neviděl, nic si nepředstavoval.

■ klopýtat o knihy, které neleží na cestě k životu, ale k jiným knihám

■ vědět, že všichni si o tobě myslí, že jsi případ pro psychiatra (jenže ty víš, že případ pro psychiatra jsou oni)

■ stylizovat výmluvné žádosti interrupčním komisím

■ nutit starce naplít na jejich mládí

■ vědět, že smrt nebude mít soucit s tebou, a proto ho nemít se smrtelníky

■ vědět, že jde o to, zešílet tím správným způsobem jako Allen, jinak to není k ničemu

■ vědět, že dospělost je to, když ti přestane záležet na tom, zda si děláš nepřátele

■ prostírat mezi sebe a jiné vějíře karet, stavět kolové ploty rozehraných šachových partií dělat si malou rozkoš prstem v uchu jak malým údem v malé vagíně

■ kapitulovat, když se ti začne plést Lucius I., Clay a Cassius Clay, kampaň Lyndon a Johnsonova, a Barry Goldwatter a paměti urozeného Barry Lyndona

■ zestárnout (stejně jako otec) do podoby sobě podobného starce

■ umýt si krk a vyčistit zuby jednou provždy až do smrti

■ vědět, že jen tvá smrtelnost omlouvá tvou lenost, tvou chlípnost, tvou lhostejnost

■ cítit, jak po hodinách u psacího stolu ti zmrtví, zdřevění pohlaví

■ chodit na pohřby ne kvůli zemřelým, ale kvůli živým

■ svlékat si svetr přes zapálenou cigaretu v ústech

■ čekat s napětím, až se z davu vynoří nohy žen, z nichž zatím vidíš jen tváře

■ vědět, jak k smrti protivní jsou ti v osmnácti pětatřicetiletí a v pětatřiceti osmnáctiletí

■ dovtípit se vždycky až pozdě (nebo nikdy), kdo si tě k čemu vyhlídne

■ Kdy všeho už je příliš, příliš.

Kdy svět je kabaretem soch.

Tak příliš, že snad nezešílíš,

však zbláznit se, to už bys moh.

■ Pryč od těch očí zteřelých!

Přečetly příliš mnoho knih.

Pryč od těch očí, jež se kryjí

za bariérou dioptrií

a nevyvěsí bílou vlajku

a do kamenných městských hájků,

když brání neprůchodnost stěn,

pleská žlutý prapor karantén,

v nichž se jen do rozkroku líbá

a jiný polibek je chyba.

■ Mám své vlastní slovo pro ženské pohlaví, které čeština nezná, které jsem si vymyslel, ale které mě vzrušuje jako žádné jiné: cítím trnutí ve spáncích, v prstech, veškerou slast, kdykoli si na ně vzpomenu a opakuji si je. To slovo má čtyři slabiky. Nenapíšu je. Nemohu je nikdy zapomenout.

■ Kam je chceš odložit,

ty bezpohlavní styky?

■ Co ti dnes ta první říká,

kam až jsi dohléd skrze ni?

Noc plná filmařského vkusu

a televizních tvrzení.

■ Nemysli, že budu napravovat chyby,

které jsi nadělala před mýma očima.

Nikdy jsem se o ničem neradil ani se Stvořitelem.

Nikdy jsem nikomu neradil v ničem.

■ trnout, že v pětatřiceti se ti přestávají hojit rány

■ tahat provázkem ze dna lahví špunty zaražené dovnitř

■ chodit po závějích listin a ve hřbetě rozlomených svazků ve zrušených větrných klášterech s vyraženými okny

■ mít živý zájem o své kolegy, zda náhodou nezůstali šťastní navzdory tomu, co napsali

■ docházet k poznání, že ženy musí rodit, aby mohly klidně umřít

■ uvažovat (když za oknem leje), proč zrovna nepřišla průtrž mračen, když hořela Trója, Říšský sněm, v Praze Rastonka

■ prožít hrůzu toho, který je slabší z dvojice a žije ve stálém strachu před ztrátou toho druhého

■ vědět, že nikdo na světě tě není povinen milovat až do smrti

■ vědět, že záchranka řítící se se zapnutou sirénou také někdy přejede člověka

■ Cholagol, barbur, ventracid,

ale tím nemládneš,

to působí i na cit…

■ vědět, že potravinové lístky se udržely osm let po válce

■ zjišťovat, jak (oni) mluví vážně o tom, komu deset let jen spílali nebo z koho si dělali srandu zoufat si z toho, jak dochází na tvá slova, jak se z nich ze všech staly kurvy, jak se z nich stali dominikáni, premonstráti, obláti

■ cítit lhostejnost – jakousi nechápavost vůči autům – osobním vozům, tomu ideálu kadeřnic, pedikérek a instalatérů

■ vzpomínat na ty ztracené, zaprodané Estonce a Lotyše v chladné severní zemi u perleťového moře

■ svědčit letům, kdy východoevropští běžci ovládli dlouhé tratě, začali nekonečnem a skončili na pěti tisících

■ vzpomínat na ten papírový reklamní dětský biograf, jak se listy pouštěly pod palcem, Turek naléval z konvic kávu, dával ji na podnos a nesl na stůl

■ Jak je to zvláštní, že mě dnes nejmíň přitahují z Pasternakových veršů ty, které byly (mohly být) za války a hned po ní publikovány (Na rajonnych pojezdách, Stichi o vojně). To byly totiž ty šedivé, které jsem v padesátých letech mohl znát (dřívější nebyly dostupné ani v knihovnách). Pars pro toto. Dnes mě přitahují nejmíň (jako by byly nějak zvlášť šedivé, jako by byly nutně inferiorní proto, že tehdy mohly být publikovány, že tehdy prošly. To je jedno z nebezpečí publikování v totalitním státě: ta část díla, která projde, se zavádí do vědomí čtenáře (který víceméně ví, jak vypadají poměry) jako jaksi defektní. Defektní proto, že cenzuře nevadila. To znamená, že prosazení něčeho k publikaci nemusí být vždy výhra, z tohoto hlediska to může být prohra. Verše, které prošly teď, na to doplatí v budoucnu.

(Vím, že je tu ještě okolnost nevypočitatelného, často velmi rychle měnlivého „tuhnutí“, „přituhování“ a „roztávání“ kultury – ale to bylo tak efémerní, tak se to střídalo, že to nikdo nikdy v budoucnu nepochopí.)

■ Muž, kterému ses vyspal s ženou, nemusí ještě nutně být hlupák.

■ Zhubnout už se mi asi nepodaří. Zato zblbnout – to ano.

■ Neboť jsme zaměnitelní

na tomto světě.

Nedělejte si iluze, že ne.

■ Hoši Štěpána Bandery, ti stateční, které tu u nás stříleli na jejich cestě za svobodou. Ve smokoveckém baru tančí mrtví z války, polští důstojníci z Katynu, mrtví z Bělského lesa s uřezanými nosy a vyloupanýma očima.

■ Zvláštní slovo: železnice. Že – lez – ni – ce!

■ Tak vrčením se projevuje láska, a tím, že mě necháš dělat všecko – lhostejnost.

■ I noviny ti říkají, jak jsem dobrej, jakého máš skvělého muže.

■ Už asi tři lidi se přede mnou divili, že B. tak přitahuje muže, že má za sebou tak grandiózní milostnou biografii. „Taková obyčejná, nehezká ženská.“ Je mi to jasné: má úsměv Mony Lisy. Přesně Mony Lisy. Přesně ten nasládlý, slibný, převahový ženský úsměv. Je jediná živá ženská, u které tenhle úsměv znám. Ale rozpoznal jsem jej.

■ Nikdo nikdy nepochopí tu hořkost podzimu a zimy 65 pro mne. Té chvíle, kdy mě ti, kdo v padesátých letech seděli na katedrách marxismu leninismu a studovali na filosofických fakultách (odkud mě vykopali), když tihle lidé mě, který jsem v padesátých letech objezdil Rakovník, Oslavany, Jáchymov, Pardubice, Příbram, protřel Tatrovku, Radotín, když mě tihle lidé začali strkat do pytle s těmi, kdo měli v padesátých letech moc. Ten, který fungoval na fakultě v partaji, ten, který ve Svém dni odpovídal na jejich otázky, protože pro něho bylo důležité, aby byl pan Autor, protože pro něho bylo ze všeho nejdůležitější Národní divadlo, ten, který dělal lektora marxismu-leninismu; ta, která si solidně studovala estetiku a kunsthistorii, ti všichni najednou byli zlatí hoši a já jsem jim vadil. Smečka, která chtěla – hloupě – jen nahradit jinou smečku. Vždycky mi Běsi připadali odtažití ve svém poslání… Teď jsem t
o pochopil. Jenomže člověk nikdy neví, jaká zkouška ho čeká. A udělají to teď zas po česku – tomu se obstará flek (Svaz mu ho obstará), aby nikoho netížilo svědomí, půjdou publikovat do jiných časopisů. Manekýni, z jedné i druhé strany – ani nenávidět neumějí. Co je neloajálnost v hranicích jejich vesmíru? Tolik, co výtržnost večer na 1. máje nebo na majáles. Vážení, v téhle zemi se před necelými 15 lety spisovatelé popravovali, popravovaly se tu ženské. Pamatovat si to nemusíte, ale z hlediska tohohle faktu odmítám přistoupit na každou hru, která je laciná. To nejdůležitější, co nevíte: kalkulujete s tím statem quo, ve kterém jste daleko víc doma než někteří z těch, které jste osočili. Je to nečistá hra – tvářit se svobodně, když jsem jen pes na řetězu, který štěká na jiného psa na řetězu. Pustit se s nimi do diskuse (třeba jim jen spílat – to nic na věci nemění) znamená je uznat. Jedi
né východisko svobodného: neodpovídat na otázky, na jejich otázky, jediná možnost existence: neexistovat proti moci, ale vedle ní, paralelně s ní. To jste nepochopili. Osočovat je – znamená brát je vážně, de facto je uznat. Protože nemáte jinou možnost než osočovat je s dovolením jejich cenzury. Osočovat je, pokud si to nechají líbit. To je přece limonádové! Chybělo vám v téhle kampani vědomí mrtvých, vašich mrtvých, které mají na svědomí oni. To je pak pro mne komedie, v které odmítám hrát. (Hořkost podzimu a zimy 65.)

■ Nejméně tři lidi – Jugoslávec Boris Razie, J. L. Fischer a cikánka v Batumi v přístavu – mi hádali, že ve čtyřiatřiceti letech umřu. Tak to už mi zbývají necelé tři neděle.

■ Už mi všechno hrají podruhé – Ramónu, Silnici bílou… A To je mi teprv 35 let.

■ Tvoje osmnáctiletá krása je nehotové dílo.

Ale to ti tvoji mladí milenci neřeknou.

A pětatřicetiletému muži (pochopitelně) neuvěříš

ani slovo.

Jenže jak má čas dohotovit to,

co může jen zničit?

Další cesta je už jen cesta dolů

k nedokončení.

Jako nedokonalé dílo,

k němuž se den ze dne vrací,

aby na něm provedl úpravy.

Až jednou se všechno zbortí…

Krása je nepoužitelná (v tomto světě)

a její dokonalost nikdy není teď.

Ano, smrt… dokončenost

i dokonalost

je zároveň.

Takže je, až když není.

Až když není,

pokud zasažené vědomí

dosud trvá.

■ V mládí, kdykoli jsem musel jít k fotografovi, vždycky mě fotografoval z pravé strany – pravou stranu mého obličeje. Rysy tam byly ostřejší, fotogeničtější. Teď se dívám do zrcadla: všechno se proměnilo – k horšímu, pochopitelně. Pruhy matově lesklé kůže pod očima, vystouplá žíla směřující po vnější straně levého očního důlku svisle od obočí až pod oko, celý obličej nepříjemně ztučnělý, a to je ještě třeba odečíst bezmyšlenkovitý pocit jisté mladosti, v němž je cosi málo inteligentního, poněvadž by jinak nemohl vést tu bezděčnou, nelogicky fundovanou polemiku s pravým stavem tváře v zrcadle – tady zřejmě selhává i nechybující inteligence – subjekt vůči subjektu – protože tvář v zrcadle se nemůže zpředmětnit pro vědomí oním způsobem, jakým je pro ně předmětný celý okolní svět (právě pozoruji ty huňaté, mocné můry rejdící kolem lustru po stropě smokoveckého pokoj
e). Relativně je teď ovšem lepší levá polovina tváře – živá je v ní už bohužel jen relativní protřelost muže (víc skeptického, než si sám o sobě myslí) – pravá polovina se nyní zaplnila jakýmisi příliš velkými plochami, které jsou neúměrné k příliš kulaté lebce, bijí se mezi sebou, připravují ji o výraz, dělají z ní právě to, co jsem nikdy neměl rád u druhých – přeplněné tváře. (K fotografovi už nepůjdu).

Málo, ale přece jen to ještě byla tvář venkovského člověka. Ale to opravdu venkovské zemřelo s tváří strýce Lojzy, zemře s tváří mého otce, ten poslední stín s mojí tváří. Mé dítě – Eva – už má ryze městskou tvář. Jiné to bylo s Marií. V její tváři bylo ještě všechno na vzestupu – transcendovaly v ní tváře obou jejích rodičů.

■ Poslední dva články řetězu do básně č. 90 „přišly“ ve Zlíně o velikonocích. Tady ve Smokovci je vědomí v jiné dimenzi. Fyzické pocity spíš čím dál horší. (Pátou neděli cukání v levém očním víčku. Dnes jsem se dvakrát přistihl, že už si je neuvědomuji. Jakási „ochrnutí“ hmatu v posledním článku levého malíčku.)

Vrátím-li se zpět: je to pokyn vědomí, že „maximální“ délka řetězu byla dostižena? Jestliže jsem o básni č. 90 uvažoval jako o svém Havranu, počítal jsem asi se sto deseti verši. Tolik jich ještě není. Bude-li se po 4. červnu pokračovat, je třeba začít v Praze na „zapsaném“ materiálu pracovat:

1) vyloučit opakování

2) nejdůležitější: vřazení dalších jader – nespoléhat na logiku. Asi chybné – sdružovat verše s detaily fyzického pocitu a verše generalizující. Logika zabíjí báseň, která ještě může růst. Pracovat s absolutním spolehnutím na polopodvědomý instinkt jako dosud. Co vědomí vyplaví.

■ Ve všech ostatních případech:

Nejuvolněnější básně byly nejvyprahlejší

Nejstriktnější práce = nejvyšší míra fantazie

■ Ani jeden z básníků těchto let nepřišel na to, že popření formy je možné jen při jejím zachování. Koncepce „14 řádků“ mě osvobodila v řádu formy, nikoli mimo ni.

■ Právě ty verše, které ve svých básních cítím jako barbarské (mluvím pořád o formě) nebo „školské“ – na jistém stupni je „školské“ totéž, co „klasické“ –, mají největší náboj skrytých možností, jsou nejméně propadlé inerci. Při práci na jejich zlepšení vždycky docházelo k vysokovoltovým výbojům (krátkým spojením), které rozkolísaly „hotové“ verše a proměnily kvalitu básně. Definitivní pak byl právě ten „otřesený“, „v pochybnost uvedený“ tvar – nikoli předcházející, hladký. Překročit meze racionální poetiky je schopen jedině ten básník, který je schopen kritiky „slabých míst“ prvního zápisu básně. Ta jsou klíčová. Nejde o to (a není to možné), opravit je v intencích poetiky. Lze je „opravit“ pouze kvalitativní změnou básně – pak poetika přesáhne mez, po kterou si uvědomuje (vnímá) samu sebe. Směr síly toho kterého básníka je udán jeho slabostí. Je to jasné.

■ Snaha o formu ztrácí smysl ve chvíli, kdy přestane být pociťována. Víc než Šklovskij mě o tom přesvědčil Kolářův omyl v období, kdy psal „limb“. Vnějšková aplikace, v jeho případě číselná – měla smysl pouze pro něho, nikoli pro čtenáře – udržela jej (básníka) v iluzi, že je ještě v mezích formy, když už se dostal mimo ni. Jenom tato iluze mu umožnila kontinuitu s dalšími básněmi.

■ Duveauova definice, že „forma je extenzí obsahu“ zapomíná na subjekt. Nikoli „jakákoli“. Leda že jej automaticky předpokládá.

■ Víc než Ginsbergova poetika mě zajímá poetika McClura. Pozdější Kolář, pokud ještě nepřechází cele do výtvarnictví, mě zajímá ještě tam, kde zůstává „slovo“ – sémantická jednotka; při další „destrukci“ ztrácím jakýkoli zájem to sledovat. U McClura jde v podstatě o zúžený, „odpočítaný“, „vymezený“ obsah slov, který nesmí být rozšířen. S tím by se dalo pracovat. Ovšem za předpokladu, že si ponechám slovesa.

5/

Dva texty publikované v letech 1968 – 1969

O knize Stránky z deníku

Název je faktický, jsou to opravdu volné stránky z deníku za mnoho let. Rukopis vznikl ve dvou etapách: starší a menší část jsem kdysi napsal během dvou měsíců a byly to jak vzpomínky, tak aktuální věci těch dnů, jenomže právě tehdy pro mne vzpomínky nebyly tou bledší částí života… Neuvažoval jsem, zdaje rukopis ukončený nebo ne, byl stejně odsouzen k tomu, že jej přečte pár přátel a pak bude potichu žloutnout; nikdy jsem nespekuloval s tím, že přijde jeho čas. Později k němu přibývaly další listy, které jsem přinášel odněkud v kapse, nebo psal v Podolí před obzorem zlíchovských kopců, nebo ještě později před plochým a prachem stavenišť zamženým obzorem Prahy 10. Usazovalo se to spíš jako geologické vrstvy než něco, co se podobá knížce. Krajina papíru s vertikálními stopami osídlení. Někdy, v těch roztržitých hodinách, kdy těkáte po bytě mezi jednou prací a druhou, kdy víte o všem a vše
chno je stejně málo nadějné, kdy čekáte jen na to, která vzpomínka „si vás k čemu vyhlídne“, jsem to vyhrabával: nacházel jsem záznamy po osídlení nesrozumitelnými kmeny, které dávno odtáhly, a stopy na papíře byly jediným svědectvím o jejich někdejší přítomnosti. Tady bych vám rád vyprávěl vážně míněný příběh, který se proměnil v anekdotu, příběh o keltském náčelníku Ketvaldovi I., který asi před tisíci lety působil v končinách, kde my dnes žijeme…

… Mladý člověk, který píše, touží publikovat. Když tu šanci dlouho nemá, mladý člověk poněkud zestárne a touha publikovat atrofuje, oddělí se od jeho psaní, přestane mu být imanentní. Jestliže ten ne už mladý člověk nepřestane psát ani pak, lze mít za to, že přestál jistou zkoušku. Je to zkouška dost mrzutá a nelze ji nikomu doporučovat jinak než s onou dávkou ironie, s níž stařičký Freud napsal: „Mohu gestapo každému vřele doporučit.“ Všechno však má své konsekvence a konsekvencí psaní bez šance na publikaci je to, že se člověk nezdržuje komunikativními zřeteli a otázkou sdělnosti, text je často pouze pojistkou proti děravé paměti –, píše v podstatě fragmenty. Nechci to generalizovat, vím, že v letech, o kterých je řeč, vznikla v téhle zemi arcidíla, přesto si však myslím, že by se našlo hezkých pár autorů, kteří o podobném způsobu práce dost vědí, hlavně mezi těmi, kterým je dnes přes pětatřicet…

…nemám rád apodiktické soudy o umění (a v pražských kavárnách je dnes slyšíte stejně často jako před deseti lety): „Když Halas začal dělat to, co dělal, podrazil nohy Nezvalovi“; „Holana nelze obejít, Holan udělal ze všech básníků trpaslíky“… a podobně, však to znáte. Všechny tyhle výroky si totiž pletou poezii s bitevním polem, s turnajem, s ringem: aby jeden dosáhl svého, musí být odpočítán druhý; aby byl za vítěze prohlášen černý, bílý musí dostat mat; jeden může existovat pouze za cenu popření a zničování druhého. Nevěřím tomuhle „pojetí“ literatury. Není to pravda. Literatura není bitevní pole ani kolbiště: umění válečné a umění básnické jsou dvě různé věci. Smrt číhá tam, kde se směšují kategorie. Vzduch není voda, voda není vzduch (a také ovšem „Krev není voda, děvenko“, jak říkávala babička Boženy Němcové). Žádná metafora není absolutní – v okamžiku, k
dy se srovnávané se srovnávaným kryje na sto procent, metafora zaniká – a běda tomu, kdo nepozná, kde metafora končí, a sleduje ji dál: tam je Ultima Thule, tam je prázdnota… Znám dvě věty, které nepokládám za defétistické. Čechov: Jsou velcí a malí psi; ti i oni musejí štěkat. A pak to, co mi řekl Jiří Weil, když jsem za ním byl krátce před jeho smrtí na návštěvě v nemocnici: Víš, žádný spisovatel nemůže nic získat tím, že zničí nebo umlčí jiného spisovatele. Záleží jen na tom, co udělá on sám, a umlčení či zničení druhého mu nemůže v jeho psaní sebemíň prospět. Když to cituji, připadám si jak ten rabín z Babela, který „začínal zdaleka a mířil k cíli ne všem jasnému“. Ale…

(1968)

Příspěvek do ankety

Tvorba jako míra humanismu

Není proč zapírat nechuť: dvě ze tří slov, formulujících téma ankety, prostě nemám rád: slovo tvorba a slovo humanismus. Jsou to příliš široká slova a já mám raději slova užší; ta totiž bývají přesnější, dají se méně zneužít, nejsou tak ochotná sloužit tomu, kdo jimi právě eskamotuje. Navíc jde o slova, která obvykle nevyslovuji, a nejspíš by mě překvapilo, kdybych jedno či druhé spontánně uslyšel z vlastních úst. Těchhle slov vždycky užívají oni, a ne já. A což nejsou a priori podezřelá slova, která je člověk sice s to občas napsat, ale která se tak trochu stydí nahlas vyslovit? I paměťmi potvrzuje, že nejsem v zajetí čistě subjektivních averzí, vybavuje mi verše zemřelého básníka: Hle jaké podivné bytosti jsem miloval / A pak by chtěli, abych se oddával jednostrannému humanismu / Ti lidé kteří vedou války / Ti lidé, před nimiž stále utíkám.

Třetí slovo – míra – je sice neutrální, ale v kontextu si s ním nevím rady. Míra – tedy to, čím se měří, měřítko, stupeň… Je to snad myšleno tak, že tvorba je měřítkem humanismu? Čím odolnější tvorba, tím vyšší a odolnější humanismus? Nebo takhle: čím humanističtěji je člověk založen, tím lepší má předpoklady být tvůrčím člověkem? Neplyne z toho, že u netvůrčích lidí je humanismus nulový? To je přece obojí nesmysl. Buď jsem neschopen porozumět otázce, nebo jde o nepřesnou či vůbec nesmyslnou otázku. Stará devíza říká, že čertovi se nemá podávat prst, že na otázky jistého druhu člověk nemá odpovídat, že z preventivních důvodů nemá dovolit jistým lidem, aby mu formulovali otázky, na něž je ochoten odpovídat.

Tady ale otázka přichází z časopisu, s nímž spolupracuji, a nemám ve zvyku obracet se zády k lidem, které mám rád. Jen proto se – přese všechno, co jsem řekl – pokusím odpovědět. Čtu ještě jednou: Tvorba jako míra humanismu…

To tedy škrtám, ale snad jako výraz, jako projev humanismu, jako humanistický akt. Jde-li o vskutku tvůrčí činnost, pak už v impulsu k ní je snaha o transcendenci, sebezdůvodnění a sebeuskutečnění. V tomto pojetí je fakt jakékoli tvůrčí činnosti projevem humanistických tendencí. (Neboť zajisté je humanismem zájem o druhé lidi, to, že tvůrčí člověk nechce být lhostejný jim a k nim, že usiluje, aby rozluštil své místo mezi nimi, stupeň své odlišností od nich či splynutí s nimi.) Důležité je, že šlo vskutku o tvorbu, nikoli o činnost, která se jako tvorba jen tváří neboje vzhledem k přítomným konvencím za tvorbu vydávána a pokládána; že tudíž jde o definovatelný pojem požehnané, talentem obdařené schopností, pravý opak produkce a stereotypu, že jde o pravý opak toho, čemu stará kniha říká rozmnožování marnosti a terminologie našeho století vzrůst entropie. Poněvadž tvůrčímu aktu, který má prast
aré znaky tvůrčího aktu, je „humanismus“ imanentní. Tvorba je projevem humanismu už tím, že je projevem touhy po komunikaci. Tvorbou promlouvají, vstupují v dialog či hledají ospravedlnění trýznivé existence, ti nejryzejší, ti nejnešťastnější. Smrtelníci, nikoli Olympané. jejich poselství, ať v jakékoli konečné podobě, je poselstvím z tohoto světa a k tomuto světu, žádným našeptáváním andělů. Nepřepsal jsem se: opravdu nejnešťastnější. Nevěřím, že lidé tvoří ze štěstí. (Nebo třeba z přetlaku, z nadbytku živoucí energie, jak tvrdil Šalda.) I případná euforie či extatičnost tvorby vychází z konstant označených znaménkem minus: je svědectvím iluze osvobození, svědectvím autorovy autosugesce, že vytvářené ožilo autonomně ve skutečnosti a ztotožnilo se s ní. V základě snahy realizovat se tvorbou je úraz, v nejnesčetnějších variantách, ale vždy znemožňující komunikaci a seberealizaci p
římou, konvenční, takzvaně normální. V tomto ohledu věřím, že stařičký doktor Freud a jeho pokračovatelé diagnostikovali neomylně, že rozmotali klubko pověr a nedorozumění, s nimiž si nevědělo rady ještě minulé století. Ano, tvorba je překonáváním tohoto základního úrazu, je dobýváním lidské důstojnosti (nebo, chcete-li, jenom lidského normálu) těmi, jimž byla z těch či oněch důvodů odepřena. Nechci ztajemňovat a mytizovat věci, ale z pouhého pozorování musí člověk nabýt dojmu, že všechno je předem dáno a dáno mimo nás, že zde pracuje složitý „mechanismus“, srozumitelný nám zatím jen v hlavních funkčních rysech, že tvůrčí sklony v individuu jsou předem fixovány, že jsou ante, že existují pravidla dřív, než je individuum vůbec s to si je uvědomit. Není důležité, použije-li se slova nenormalita či úraz – tam, kde Sókratés mluvil o šílenství –, nicméně je jisté, že „normál
ní“ lidé nepíší romány, nemalují obrazy, nesochaří, nekomponují, nenatáčejí filmy. „Normální“ lidé se realizují jinak. Tvorba není volní záležitost, není nikomu dostupná z jeho vlastního rozhodnutí, nelze „pojmout úmysl tvořit“. Proto v této sféře „normální“ lidé nutně ztroskotávají. V dějinách umění neexistuje výjimka z tohoto zjištění. Nerad bych upadl do citátománie, ale zdá se mi, že tyto věci už byly formulovány lépe, stručněji. Nezval v Podivuhodném kouzelníku, významné básni moderní české poezie, napsal:… / a poněvadž se mi čehosi nedostalo / teď cosi mě přerůstá /… Snaha o komunikaci: víra v eventuálního posluchače nebo čtenáře, prostě zájemce, znamená hodnotu samu o sobě. Toto gesto nabídnutí je humanistické gesto a nad ně není už nic důležité. Není závažné, zdaje či není přijato, zdaje zhrzeno, zda pochopeno či zneužito… to ostatně už není tvůrcova sta
rost, poněvadž to je mimo možnosti jeho ovlivnění. Není na umělci, aby dál vysvětloval. Jde-li skutečně o tvorbu, je v ní toto jediné cenné gesto vždy přítomno, ať kvalita vytvořeného je taková či onaká. To „humanistické“ je v samé povaze tvorby, nikoli v efektu, jehož tvorba dosáhne nebo může dosáhnout. Tvorbou, prostředky tvorby se nedá skutečnost ovlivnit jinak než cestou ovlivnění jiných vědomí. Tvorba tu není od toho, aby napomáhala čemukoli, byť šlo o věci sebesvětější, není tu od toho, aby bořila cokoli, byť šlo o věci sebezavrženíhodnější; jen omylem ji lze interpretovat jako předobraz „příkladného žití na jiných místech“. Proto také nelze označit za ne-humanistické umění, které postrádá ty či ony zvenčí požadované vlastnosti. (Jakékoli požadované vlastnosti.) Vyhovování požadavkům zvenčí (bohužel právě tak i jejich odmítání – neštěstí je v tom, že jsou vůbec vznáš
eny!) nevyhnutelně deformuje nejen vytvořené dílo, ale i sám „humanistický“ smysl onoho základního impulsu, který jediný svědčí o tom, že jde o tvorbu, a nikoli o některou z jejích nesčetných nápodob.

(1969)

6/

Disiecta membra 1-45 (Modré sešity)

1. 12. 1970 – 5. 11. 1976

1 (PROSINEC 1970 – DUBEN 1971)

■ Žhneš, ženeš, žhneš a ženeš, žhneš

Ó páve

hořící hořící hořící

■ naplít na ty, kteří místo lež říkají „falešné vědomí“

■ Kavárenské kecy tak blbé, že málem samoúčelné.

■ České adresy 1970: Farburg, Austrálie.

■ Chlap, co přijede ráno do Prahy autobusem a celý den chodí po ulicích a večer pak zas jede domů.

■ Ten, kterého po příjezdu z ciziny zajímal jedině zdravotní stav jeho koček, stav jeho tuzexového konta.

■ vědět, že obraz byl namalován, aby byl prodán, manželství uzavřeno, aby bylo konzumováno

■ Nepropagujme své záliby, neinzerujme, jednou nám bude chybět alibi

■ Posun ve vzdálenosti:

… co ten v hrobě ví

o podrážkách vaší obuvi

■ Mnoho sazečů, kteří sázeli mé první věci, už je mrtvo…

■ kráčejí zasněženou zahradou s drátěným plotem po ruce, drátěná oka nezachytila příval sněhu… kráčejí světem ke stromu uprostřed zahrady.

■ Oni si nárokují můj pot.

■ Zatímco mladé talenty usychaly jak zavadlé listy.

■ balit osm hodin denně při reprodukované hudbě nitroděložní antikoncepční tělíska

■ pominout se jednoho krásného jara a zapomenout, že s bubnem se nechodí na zajíce a perem se nedělá revoluce

■ Člověk je na světě k tomu, aby ho pronásledovali.

■ Pláň před okny

V mládí jsem otvíral v šest ráno okno, louky, svah, les. Teď otvírám okno v 5 ráno na podzim i v zimě, abych malý pokoj zbavil vydýchaného vzduchu. Periferní pláň. Poušť mezi domy. Páchne z ní vypálený vyškvařený tuk i v 6 hodin ráno.

■ pochopit, že vyjádření odporuje pro existenci důležitější než vyjádření souhlasu

■ INSCRIPTIONES

Je-li třeba, couvnout,

jen ten couvne vhodně,

kdo couvne víc, než se zdá třeba,

a tváří se přitom, jako by kráčel vpřed,

tváří se, jako by pohyb byl z jeho,

ne z cizí vůle,

jako by doprovodný úsměv nebyl

scénickou poznámkou,

leč vnitřním, případným

přiléhavým gestem,

jinak je zbytečné couvat.

■ Lidé jsou důležitější než režimy,

životy důležitější než principy.

Že trvají výlučně k smrti,

to s tím v té chvíli nesouvisí.

■ Pod oknem mi tvý, na kterém máš podíl.

A koho zajímá, žes nevěděl, žes bloudil.

■ Co je to

mládí a láska?

Běh uličkou surových,

palčivých prutů zprava i zleva

do masově zbarvené výhně

opršelých zahnilých růží…

Avšak co přežije mládí,

je to nejhorší!

■ přihlížet, jak se kapky koňaku zpomaleně snášejí po stěně sklenice jak průsvitné padáky parašutistů klouzajících po báni nebe

■ Vidět, jak mnozí se marně pokoušeli vyřknout bolestné bolestně. Celá ta léta. Jak marně.

■ Je smutno a je deštivo

Jen málo je z toho pravda

Odřízni pěnu, zčeš pivo

Ta žlutá lucerna si zavdá

Proč bránit té, co si zadá

Pod bílou lucernou

V mlze jak z upěchované vaty

Proč bránit, aby si zadala, když to má ráda

Déšť žárlivec už skřípe vraty

U kolika žen a dívek

Sis v posteli vyležel důlek

Kde je to všechno

Co je všechno z toho

Všechno teplo z peřin vyvětralo

Všechno teplo dveřmi vyvrzalo

Co z toho ze všeho.

Některé si na tebe nevzpomenou

Bez vzteku

Na některé si nevzpomeneš

Bez vzteku ty

Na některé si nevzpomeneš ty

A některé si nevzpomenou na tebe.

A když, tak „To jsem znal jednu nánu“

Nebo

„To jsem jednou chodila s jedním šaškem“

Kam ses chtěl přitřít

Kde ses chtěl přihřát

Jaké byly

Podprsenky jim pukaly jak kaštanové šlupky

Když to roztřásly

Zároveň se žlutými vlasy

Nad masitými, prorostlými pupky

A mě už to nebaví

Mně už to připadá absurdní

Dělaj to ještě dneska ty mladý?

Dělaj asi

Když se s nimi potkáme

Řeknu Ahoj My jsme se ňák

Děsně dávno neviděli

A vona na to Fakt vole Nejmíň

Patnáct let

A jdem každej po svým

To většinou

Ale když se zastavíme

Nakloním se jí k uchu a říkám

Ale tenkrát tam v tý Čuránkový Lhotě po tancovačce

jsme si zamrdali parádně, že jo?

A vona se začervená tak

Jak se tenkrát nečervenala

A řekne

Hele vole víš že už ani nevím

A v žíněnkách a v matracích

Není důlek už ani

Z těch dávných vagací

■ Dojati sami nad sebou vnucovali to marně i druhým.

■ Co se má mrzák starat o zdravého?

Jsou na jiné planetě.

Co se má zdravý starat o mrzáka?

Jsou na jiné planetě.

■ Mnozí soudruzi zklamou jako socialističtí vedoucí (Jakeš v rozhlasové besedě).

■ přihnojovat pokojské květiny na prášek rozdrcenými vousy vyfoukávanými z holicího strojku

■ Domovník, kterému se strhalo lanko, drží prapor roztaženýma rukama z okna, dokud průvod nepřejde.

■ vidět, jak Bůh obětuje generaci – bez váhání – a druhou

■ vzpomínat na ty, kteří za mého mládí kolem sebe šířili klid a pohodu, bezpečí, jistotu, ač ji neměli v sobě

■ Byl kdysi tvým milencem ten, který kráčel společně se mnou po schodech burzy? (Bass)

■ U Gellia přátelé a důvěrníci Vergiliovi ve zprávách, jež zůstavili o jeho nadání a povaze, praví, že říkával, že tvoří verše po způsobu medvědice. Neboť jako tato vydává plod špatných tvarů a teprve lízáním jej upraví, taktéž on, probíraje své verše, je zlepšuje (totéž u Suetonia).

■ Ale osud, osud, má lásko,

osud mě děsí.

Co jsem vzal do ruky,

je pořád těžší.

Creeley (Mareš)

■ rozkrajovat citrón a pokaždé trnout nad omoklou čajovou růží, složenou jemně jak odvěký, zapomenutý, nikdy nepoužitý padák

■ odmrazovat ledničky, navážet sudy, štelovat výfuky, seřizovat vůle, přitahovat šrouby

■ Knihy pro něho byly jediná svoboda tolik let, že si ji jinak neuměl představit.

■ Najít další termíny, „okřídlená slova“, ale ne zas notoricky známá – tím, že si je čtenář pomalu vybavuje (musí vzpomínat), je dána vtíravost, vemlouvavost verše – kdyby to byla fakta příliš známá, verš by byl banální – jeho vtip je v tom, že si čtenář vzpomíná na pitomosti, nafukované kdysi do světového významu, na které už skoro zapomněl; tím spíš si uvědomí, jaké pitomosti to byly!

■ Do politických (brechtovských) básní:

Pohled z okna – před třemi lety tam stály uprostřed zelinářských zahrad tanky, osmnáctiletí Vaňkové u nich hlídkovali v srpnových deštích v huňatých soukenných pláštích, které ztěžkly o 9 kilo, k večeři jim dávali cibuli a cikorkovou kávu.

V tomhle pokoji jsem slyšel třikrát za noc řinčet telefon, k němuž jsem nevstal.

Do tohoto pokoje na mě z chodby volala žena, že jsou tu.

Zde jsem slyšel letadla slétávající na Kbely a myslel jsem, že je mlha a letadla nemohou přistát. Ale nebyla mlha, letadel bylo moc, proto nemohla přistát.

Za oknem visely vrtulníky a sypaly se z nich do zahrad letáky ve zparchantělé češtině.

Teď je tam kouřmo, březnové dopoledne, holý park, dětí na kolech, matky s kočárky. Tři roky.

■ Totality potřebují mrzáky. Totality, stejně jako veřejné toalety, nejraději zaměstnávají mrzáky.

Tihle lidé vládli normálním lidem, české kultuře. O tom jsem ostatně už psal před 15 lety, v básni Učte se.

■ I když žádná emigrace dodatečně nezhodnotí sbírky špatných básní, i když… i když… snad je to lepší než zůstat v socialistickém ráji, nevyhnán pod stromem poznání, kde v každém jablku spí nějaký ten červ Oněnko.

■ Tvá hlava tím večerem plula

jak úzká žraločí narezlá ploutev.

Svítilo světlo za sedmerým sklem.

■ „Jde o kulturní vyžití naší vesnice.“

■ Proč Pasternak překládal před Živagem Shakespeara a Goetha? Vysvětloval to svou teorií, že má cenu překládat pouze klasiky, ale myslím si (kromě toho, že musel být z něčeho živ), že to byla vědomá zkouška velikosti; vědomá, podrobná a detailní snaha naposled se podívat, jak jsou udělány opravdu velké věci světové literatury – co je to vlastně dílo, které se promění v klasiku. Bylo to porovnání sil – před Živagem.

■ Ti, kteří nám teď vládnou, jsou ti samí vrazi, kteří v padesátých letech věšeli v pankrácké věznici ženské (v předvečer udělali mladí svazáci v několika pražských čtvrtích besedy „o lásce“).

Jsou to ti samí lidé, kteří nechali rodit samotnou ženskou na Pankráci v cementové cele, kteří nechávali lidi vestoje kolik nocí v kobce, kde se nedalo o nic opřít, v kobce se šikmou podlahou, metr krát metr, kde se dalo jedině stát, kteří bez soudu postříleli na benešovské silnici ráno za svítání lidi a zahrabali je, kteří vysypali popel z tatraplánu na benešovské silnici. Ó ano, jsou to staří dobře známí vrazi.

Vymysleli si i nové socialistické právo: že o tom, zda je vinen nebo není vinen, rozhoduje vrah sám.

Když uviděli, že cenzurou ututlané zločiny a zvěrstva by vyšly najevo, zavolali na svou ochranu tanky. Ale co jste od těchhle lidí chtěli čekat? Omyl byl čekat od nich něco jiného. Vždyť jsou to ti samí staří vrazi, synové vrahů, jejich horliví dědici. Přiznám se, socialismus s lidskou tváří mi byl vždycky směšný. Jako všechny nic neříkající fráze a pojmy. Ale jim musel být k pošklebku, protože oni jsou a vždy byli pro socialismus s nelidskou tváří. Socialismus masových vrahů a katových pacholků, jejichž heslem je: moskevští slouhové všech zemí, spojte se!

2 (SMOKOVEC, OD 1. DUBNA 1971)

■ Boj se těch, kteří prožili první lásku na stavbách mládeže. V dobách největší sebeprojekce, kdy vše kolem je jásavé, jiskřivé mládí. Ti jsou ochotni zamhouřit oko nad sem tam nějakou vraždou.

Komunismus je jako sněť – i ti rozčarovaní jej vidí v aureole jakéhosi odvěkého, šťastného, velkého zítřka, jejž chtěli. 1 vraždy jsou ochotni vidět ve vonném oparu švestkových květů.

■ Parafráze (nebo komentář) básně starého čínského básníka:

… a proto jsem odešel

do ústraní

a překládal detektivky,

poněvadž jsem komunisty znal

a nechtěl s nimi už do smrti nic mít.

Mé životní neštěstí bylo,

že jsem žil v zemi,

kde se dostali k moci.

■ Surrealisté tvrdívali, že básník, aniž o tom často ví, může si v básni předpovědět svůj příští osud.

Souviselo to s jejich teorií podvědomí, automatického textu, tajemství.

V roce 1965, ve své dodnes poslední vydané sbírce básní Milovanie v husej koži M. V. napsal:

Ked‘ budeš visieť na drotiku

a nohy sa ti budú knísať v prievane,

pochopíš,

že sú to iba ďalšie kroky do prázdna.

Tak už s tým přestaň,

už je po jarmoku

a ty si sa predal ešte za živa…

V roce 1968 před vánoci šel Válek dělat ministra kultury do okupační, okupanty schválené a trpěné vlády (jako Beran, jako Moravec) a z mistra Válka se stal ministr Válek. (Nebo snad mistr ministr Válek? Nevím.)

Vím ale, že šel dobrovolně dělat ministranta černé mše… Stará, literátská pravda surrealistů se znova demonstrovala jako na dlani.

Ten člověk si předpověděl svůj osud a nejmíň 5 miliónů umlčených (jeho cenzurou, jím schvalovanou cenzurou) mu mlčky stále říká: „Tak už s tím přestaň, už je po jarmarku a ty ses prodal ještě zaživa…“ Jenže teď už se nedá přestat. Časy se mění, to ano, jenže ne kdy kdo chce a jak kdo chce.

■ přeplácet tatranské – smokovecké kurvičky, kterým už dávno vyhrkly do očí marky, guldeny, šilinky a dokonce i liry a óre

(Po návratu z Tater do Prahy, 30. května 1971)

■ Růže v rose vtlačené do čadícího, rozvařeného dehtu

a roztržitě přejdu

kolem ledničky

toho úlu měst

plného bílých pláství ledu…

Je po událostech

nikoho už nás nepotká

nic živého než smrt.

■ Mám strach, že už do smrti neudělám nic kloudného.

■ uvědomit si s nostalgií, že abstraktní je už i ta kresba řemínkem biče na zajatcových zádech, ta z roku pětačtyřicet

■ V prašivé době pracuj. V nebi je neskutečno, korigující život. Tam parkuj. V prašivé době pracuj.

■ vidět ji dodnes, osmnáctiletou na kopci, obklopenou borovým okrem slunce, jak stožár okrášlený pestrými vlajkami

■ Když jí bylo šest let,

šli jsme ve Vršovicích

podél hlavní silnice.

Dvě nákladní auta vezla

klece natřásaných, kvičících selátek.

Spráskla rukama a začala volat:

„Tati, kam je vezou, tati?“

„Vezou je, Evo, no vezou…“

a zarazil jsem se.

Spráskla rukama:

„Já už vím, to jsou cvičený

prasátka a vezou je do

zoologický zahrady. Tam

budou dovádět, blbnout a hrát si a bavit se.

Ty se maj…“

a chytla mě za ruku.

„Hm, no jo,“ řekl jsem, „jsou to

cvičený prasátka. Vezou

je do zoologický zahrady.“

A ve chvíli, kdy už obě

auta byla z dohledu,

chytl jsem se jí za

ruku a myslel si:

Ó dcero,

ó moje dcero,

och dcero,

och moje dcero.

(Neděle, 20.50 hod., 11. července 1971)

■ Co všechno musíš naučit své dítě:

měnit drobné,

vyrábět sodovku v sifonové láhvi,

splachovat na záchodě,

šněrovat si botky, číst, psát,

čistit si zuby,

přecházet ulici,

neříkat, co si myslí,

takže na CHARAKTER už nezbude čas.

■ Když bylo mému otci 40 let, zastřelili mu za heydrichiády nejlepšího přítele.

Pak dvakrát seděl v base: prvně zjara 1945 tři měsíce a podruhé devět let, od října 1951 do května 1960.

Mně ještě nebylo 40 a šel jsem na hromadný pohřeb svých přátel – najednou byli všichni pryč. Najednou…

A zůstal jsem vězet mezi rozloženými zkorumpovanými krysami (o deset let staršími) a skleníkovými floutky (o deset let mladšími), kteří nepřežili šok z roku 68 a stali se z nich předčasní mentální starci, s kterými jsem si vlastně nikdy nerozuměl.

Přátelé odjeli

v autech,

ve vlacích,

na velkých lodích,

ve velkých letadlech.

Asi se nikdy nevrátí.

Jsou živi oni a mrtvý já?

Jsem živý já a mrtvi jsou oni?

(3/4 na 12, 11. července 1971)

■ Má sestro kostro, už je vepsán konec

do úběžníku vleklých životů,

už jsme jen zrezlý, jen děravý hrnec,

shnilí jak všechno, co kdy shnilo tu…

■ plést si regentství s renegátstvím,

utahovat kapavkové vodovody,

pročichávat podezřele začpělou šunku

v červencových a srpnových podvečerech

a zároveň se lhostejně smiřovat s tím,

že v srpnu je nejvyšší počet sebevražd,

když je takzvaně meteorologicky nízké nebe,

zakládat nitroděložní tělíska,

zajišťovat odtahovou službu,

asanovat hromadné hroby,

onikat mrtvým,

antedatovat pády alcazarů,

zastrkávat si parte jako záložky do knihy,

připravovat valné hromady,

scházet se na valných hromadách,

okusovat si nehty během valných hromad,

rozcházet se z valných hromad

3 (PRAHA, OD 20. SRPNA 1971)

■ A už tak rád teď budu spát

Rádio vypnu si

Je noc, je pořád, tolikrát

Noc tichý hřad, lze poslouchat

Rytmické impulsy

A nejde to a ležím tu

Skalpely z jejich Chirany

Jak v hnisu v krvi z nežitů

Jak v zubech staré pirani

Jak program odvysílaný

Ležím v té jámě jatečné

Čekám na helikoptéru

Statečně je pátečně

Od letiště čpí slabá vůně théru

Je noc, je sváteční

Zem oltář – nemá ofěru

Zem zalklá vodou mateční

A na ztracené vartě ční

A zas je noc Na jednadvacátého

A zas ta stará mimika

Hra – ta hra na pidimužíka

Noc ponížení Kdekdo z něho

Se hlavou všivou vymyká

Noc partajní Noc Dál tak dál

Noc s pachem ovsa, maštale

Tak teda Táňo na shledanou

Za dva tři pátky

Je Dubček zpátky

Rekviem pásků, zpívané:

Jdi domů, Ivane…

■ Protistátní nakladatelství ošklivé literatury.

■ Křesťanství je s to řešit člověku problémy, pokud by dokázal být dokonalým křesťanem; pokud to nedokáže, přináší mu křesťanství jen další problémy.

■ Člověka – stejně jako počasí – lze poznávat (charakterizovat, popsat) jen ze dne na den.

■ Jeden trosečník pomáhá druhému trosečníkovi – tristní pohled.

■ MUDr. G…ová: „Když ráno vyjdu před věžák, nepoznám, které je naše auto. Manžel musel na blatník přilepit čtyřlístek.“

■ vidět chudé stařeny, jak na poštách nervózně zkracují telegramy

■ Vzpomínka na mladého pátera Vlčka – novokněze – znal mě z Prahy, z let, kdy jsem byl na teologii – přijel do Humpolce, náhodou – byl v nemocniční kapli – čekal jsem na něho – jak mě se slzami v očích objal a líbal… V té nemocnici – o mnoho let dřív – zemřela při porodu má sestra.

■ Také: tyhle dny jsem při přestupování na autobus viděl na Vinohradech Rosenreitera – bez kolárku. Stal se z něho ztloustlý kněžský kapoun, těžký na nohy. Dělá faráře někde na Vinohradech. A kde jsou ti ostatní? Fanatik Kalisch? Sedlák Němeček? Bývalý mnich Tomášek? Ten oblát, co se vrátil z Říma? Průša s parukou? Ján Hudák? Emil Korba? Páter Lebeda?

■ Zahlédnout ještě jednou toho šťastného hráče

jak odchází

z místa triumfu obklopen

houfem hlučících

farizejů

uličkou kde odpařená stará moč

po sobě nechala poprašek stříbrné soli

kde hvězdy s nimiž domluvil

obestřel flór osobních vášní

kde na konci uličky blýská dýka

kde na konci uličky padne

zavražděn sametovým nožem slov

■ Zoufale se snažil nadechnout v hlubinách souvětí.

■ Hospodský, který měl psa místo koše na odpadky – bylo mu to líto vyhodit, pes byl jak líný žok – dokud žral a trávil, bylo dobře, když přestal žrát, utratil ho – živý odpadkový koš PES ZBYTKAŘ.

■ O kastelánovi, co má tak rád zvířata, že je chová na dožití, například prase tak dlouho, až umře, slepice, krůty, husy, ovce, když jde nakoupit, zvířata jdou do vsi za ním. Jsou pojmenovaná – Pepík, Slávek. Na hradě má ještě ochočeného lišáka, kterého vždycky pošle na chvíli do lesa, když má přijít exkurze, pak ho zas povolá – cvičí s ním na nádvoří, pomlouvači dokonce tvrdí, že ho učí jiu-jitsu, protože lišák je bezbranný, jak je ochočený.

■ Historka s husou, kterou seshora furt cpali šiškami a zezdola ji v posadě žraly krysy, pořád kejhala, tak ji pořád a pořád cpali.

■ V prvních letech po válce

jsme začínali v čistotě jejich smrti.

Ale když člověk kolem sebe vidí

těch věšených ženských,

desetiletí v kriminálech…

Kam se to podělo? Nebylo

mládí a už je stáří.

To se přistoupí na kompromisy.

Jsme systemizováni v bahně.

■ Výběr podzimních lipanových much uspokojí i hodně náročného rybáře: BLUE GUILL, BLUE DUN, RED HACKLE, YELLOW DUN, ROYAL COACHMAN, ORANGE FUN (tak to tam bylo), PROFESSOR, BLACK SPIDER, RED TAG, ORANGE DUN, EDMEAD, LIŠKA HACKLE, COACHMAN, VRBOVKA, AUTUMN DUN, JENNY-SPINNER, TOPS, RED ANT, BLACK GUILL, GALLICA, RED PALMER, ZULU, DOTTERELL, RED GUILL, RED SPINNER, YELLOW HACKLE, WICKHAMS PANCY

Tolik druhů lipaních smrtí!

■ vracet se do města, kde na rohu každé ulice se na mne ušklíbá vzpomínka

■… a básně vejdou do lidu

Jak jednokulčák do marnosti

Rád se jich vzdám tak rád se vyhnu

Láskám jen z masa Tuhle vinu

Si odpustím Těch ostatních ty

Zbav mě a zprosti

Básně… co chtěly kormidlo

Na podpal dobré, suchý vích

Ty vzaté katem pod křídlo

A kolik se jich ohlídlo

Po každé jedné každé z nich

Po marných básních hřbitovních

Básně, ty černě tištěné

Na bílém, žlutém papíře

Od pasáka a pastýře

V pouzdrech a neodjištěné

Ve výprodeji na lyře

A v deští režnou halíře

Kdepak jsi lásko? Již tě ne…

Ty básně s vrahy spolčené

A stydce podstrkávané

Do lidu do lidu

Očima cenzur očtené

Co hrají s bídou o bídu

Na rohy býků nabrané

Balené básně Pro Bajkal, Balkán

Vraky na perifériích

Byl básník Je parchant a fakan

Dal byru ne ďáblu Jen štíru

V oranžériích peří Zpych

Balené básně Ne dnes a ne včera

Balené básně k vínu a sýru

Velkého večera

Mrtvoly byly živé dřív

Při jízdě na kolotoči

Už se tam nežilo Však ještě sněžilo

V prdeli básně, v kostrči

Fotr své hanby Fotr čí?

A přece básně Ale ne

Balené básně. Balené!

A nechci vás. A ani vás

Kostižeři a střevlíci

A nechci pannu ani hlas

Hlas vytažený na provaz

Jak říci a jak neříci

Balené básně Pakly krás

Co Mácha Hynek? Zahrad Jan?

Pan panáčkovač Zimmerman

A velký večer zametá

Za metapoezií

A básněmi

Z kterých oni žijí!

■ slyšet je jí nářky, že jí chybí půl centimetru prstu k tomu, aby mohla holou rukou vymývat jogurtové skleničky

■ Jak divoce ten cynik rýmuje! (Shakespeare, Julius Caesar, IV, 3)

■ ospalá, změklá… ohnípaná…

a už zas skoro znova panna

■ Pozůstatky popraveného soudruha dostala poštou jeho žena. (Z rádia: A léta běží, vážení)

■ Státem systemizovaný rebel (poeta) Vozněsenskij… pohled na státní Cerbery, jak si systemizovali rebely… jehož konečnou moudrostí je „za vše otvěčajet“ L. – tedy vrah Gumiljova – miláček americko-kanadských univerzit – pozvánek – vždycky se diví – třeba, když otevře paměti madame Mandelštamové – vždycky otvírá oči – jenže už 15 let si dává náramně bacha, aby je neotevřel docela – poněvadž pak by se ho někdo mohl zeptat, proč publikuje verše o stranické škole v Longjumeau, a kdyby je otevřel docela, tak by mu zatrhli publikování… Chápavý miláček starých panen americké literatury, zaprděných Robertů Lowellů, kteří dostávají poluce nadšení a dobré vůle a extaticky uchcávají do kalhot, když na jejich pozvánky přijíždí do Ameriky – ve falešném domnění, že obcují s pravou duší Ruska, aniž by jim došlo, že před nimi stojí prachsprostý moskevský konformista, šejdíř a žulík
– miniaturní panáček Vaňka – vstaňka, který na nic jiného nemyslí tak úporně jako na to, aby to „měl doma dobré“… On taky experimentuje, taky, jen si přečtěte intervjú, kde zasvěceně kydá o tom, že jak ve vědě, tak i v poezii je experimentu třeba jak soli a chleba…

■ Jevtušenko – pozérský, rozeřvaný Rusák – tu utrousí pár mouder o Židech, tu o Číňanech, tu o kosmonautech, tu si vyplachuje hubu Ezrou Poundem, tu vám zrýmovaně vykládá, jak z nedostatku vodky vychlastal v Oděse 300 lahviček pitralonu – to holt je ta sovětská zábava, To je ten odvaz.

■ Ne, nikdo je nepřiměje prohrábnout studený popel vychladlého svědomí z 50. let…

■ vidět, že izraelští básníci odmítají označit oddíly svých básní arabskými číslicemi

■ Náhlé polední slunce vykouknuvší z mraků tě oslepí v ulici jak nočního vejra vytaženého na světlo a skasá tvůj pokrčený stín jak plachtu porážky.

■ dvakrát za život se mučit, trápit, trýznit sexem: poprvé, když je jím posedlý, podruhé, když je posedlý vědomím, že jej začíná opouštět

■ Zralost a snad i velikost je v intaktnosti vůči zlu. V tom, jak málo s námi zlo udělá. (Sókratés)

■ Šedý lůj sněhu stydne na předměstích.

■ Jejich adaptovanost na stalinismus je už tak velká, že se v jiném povětří cítí nesví.

■ Za panem Reynkem (+ 28. září 1971)

■ Napsat texty o okolnostech vzniku a publikace sbírek – kvůli nesmyslnému věštění kritiků o posloupností vývoje – je nutné! (Stará pravda: básník nemá ke svým básním nic dodávat. Jsou-li schopny stát ve světě samy o sobě, je to jejich nutnost, nejsou-li, dobře jim tak.) Publikační možností předchozí (a bohužel, zdá se, že i ještě následující) generace v Čechách byly tak nenormální, že je třeba říct aspoň několik základních fakt a údajů; člověk zapomíná, za dvanáct patnáct let se na určité věci už sám nepamatuje a v jiných případech má tendenci vidět sám věci zkresleně; přátelé nevědí nebo zapomínají (a všichni naši nejbližší přátelé jsou pryč, jsou pryč po 68. nebo 69. roce – Škvorecký, Stanislav Mareš, Josef Jedlička, Antonín Brousek, Ivan Diviš – a nevím, zda se s nimi ještě někdy v životě shledám).

V naší generaci někdy lidé čekali na možnost publikace 15-20 let, bylo vyloučeno, aby knížky vycházely organicky, v tom pořadí, v jakém po sobě následovaly, v jakém byly napsány, všechno byl neustálý zoufalý usmýkávající souboj s cenzurou; z toho často plynula rezignace, inerce na několik let.

Stávalo se, že knížka vyšla se zpožděním 8-10 let a teprve po ní (za 2 nebo tři roky) knížka napsaná 5 let před tou první (a často v kdovíjaké podobě). Jenomže kritici (pokud o nich vůbec psali) se tvářili jakoby nic, jako by nevěděli, v jak nenormální situaci literatura žije (to byl jeden z postojů, které jsem nenáviděl ze všeho nejvíc: když se ti, kteří měli řádně naděláno před cenzurou a byli roztřesení z toho, aby náhodou nenapsali něco, co by se nahoře nelíbilo, tvářili, jako že se nic neděje, jako že je všecko normální) – a kritici psali v těch ustálených klišé – od první sbírky do druhé u něho proběhl vývoj od k… nebo: jeho třetí knížka se překvapivě liší od druhé v… nebo: po sonetech druhé sbírky se obrátil k…

Prdlajs! Prdlajs! A ještě jednou prdlajs! Všechno bylo jinak – knížky vyšly tak, jak povolila cenzura, všechno vaše augurské věštění o vývoji je za těchto okolností nesmyslné, pokud nemáte informace soukromou cestou, jak, kdy a co básník napsal, nedá se v hnoji zvaném socialismus, v němž uhnívaly životy našich generací, věštit z vročení na knížkách vůbec nic!

■ a zjistit jednoho dne při psaní u stolu, že si ti vlastní břicho sedlo na kolena jako teplá a těžká angorská kočka a začalo je hřát

■… Do vzniklého prostoru se pokusilo vniknout pravicové působení. (Rozhlas, 4. října 1971, 11.40)

■ Mluvil o krásném komoňstvu

dávno minulého léta

a řeč nezpívaných veršů byla nezáživná.

Za hlavou měl předbouřkově fialovou,

až po obzor pustou oblohu,

plány odsouvané do skonání světa,

úpalné rybaření v pohyblivých píscích prázdna,

jednou vážně vlažná, jindy vlažně vážná

ta slova lehká, málem senovážná.

Pro všechno slova jak pírka.

Mám za to, že věděl, jak draho

nám zítra přijdou včerejší chyby

a že i ztroskotání je láska

a nedokonalost to jediné,

co se nám v pozdním životě

na lidech líbí.

A když už máme pečeť,

když už jsme kaštanově a uschle a podzimně,

antracitově černí,

buďme si aspoň malicherně věrní.

Bílá velikonoční vajíčka. Byla k nesnesení.

To trhá slepičí střívka – do krve, poprvé.

Bělobná larvička – život. K nesnesení.

To přivolává smrt!

A ta je kurva, je panna, je dívka.

Kdyby mě ještě vzbudil

opilým chrápáním

ze zavrhlých, zamřelých

batikových peřin,

políbil bych tu olezlou hlavu.

Sbohem, sbohem. Naneshle. Ptáci!

Jiří!!!

Já vím, že to byl haur,

že to byl vavřín

prožraný na spáncích moly,

jako když v předjaří otevřem šatník smrti,

že i to byla „svoboda ztracená v lese bílých holí“.

A koho límec škrtí,

ten se ošívá a vrtí

tak dlouho,

až se dopracuje

k rozhalence smrti.

A jako že ne Kristus

– takže ji nelíbá, ale spílá

– spílá té mírně olezlé hlavě.

A jako že ne Kristus

– zdědečkovatí

do vaty.

Co krok, to úkrok.

A zkratky: ÚKRK. Když vlastně šlo o krk.

Úkrok – taneční jančení,

třepák, voves, vodzemek.

A co krok, úkrok.

Krok se smek.

A ti, co mašírovali…

(Obrazy ze zdí sundaly –

nudle událostí…

Vždycky se udály!)

Má noc mlčí. A pokud vím,

mlčí po stáru.

Než v tom tichu slovem utkví

včela v jantaru.

A vosový akcent

rožněný věčností.

Pečínka jak cent

a pro morek dovnitř. Do kostí.

Fráter

ze sklípku

nad mísou vymrštěných jater.

A kdo přehodil vejhybku.

Sliny jak lacrimae Christi.

Sliny – a se žlučí místy.

A přišla lačná jak šakal

a řekla – už brzy, už brzy!

A Kristus pro něj plakal krvavé slzy.

(Jiřímu Pištorovi)

4 (PRAHA, OD 11. ŘÍJNA 1971)

■ objíždět jazykem malé viklavé plomby a jak sklo ostré hrany čerstvě ulomených zubů

■ V pondělí budeme mít k večeři, co dům dá. Napřesrok budeme tisknout, co cenzura dovolí.

■ vidět, jak si příslušníci pohraniční jednotky ponechávají do uhynutí u útvaru psa (a pak jej vycpou a vystavují v muzeu), který zaživa potrhal zvlášť velký počet lidí

■ Byl z lidí, kteří místo seržant říkávají žertem „sežrant“, místo pane kapelník „pane popelník“, libují si ve rčeních jako „To je náhoda, pane Jahoda“ a podobně.

■ Všechno to trápení s nadsamci, podsamci a akorátsamci (Vaiclaud) … mám snad udělat svého přítele z toho, kdo v padesátých letech vedl podnikové školení na téma Dějiny bolševické strany v Zakavkazsku? I když mi ten člověk leze do bytu?

■ I. 8 dní, 19 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, pochutnával si na zadělávaných žampionech. Náramně si pochutnával na zadělávaných žampionech a tak zálibně krájel přírodní řízek z telecího masíčka. Osm dní předtím, než spáchal sebevraždu, mu náramně chutnalo.

II. 8 dní, 18 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, pil dvě plzeňská a pochvaloval si, že není ani podchlazené, ani přechlazené, když dopil, otřel si hřbetem ruky rty a s krknutím poznamenal: „To bodlo!“

III. 8 dní, 17 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, mi vykládal, jak do konce roku neomylně vydělá 60 tisíc, a jednu větu z jeho výkladu si pamatuji doslova: „Je to džob, kterej nevybouchne.“

IV. 8 dní, 16 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, mi udělal třičtvrtěhodinový exkurs o našem společném příteli, s gustem ho pomlouval, líčil v trapných situacích, říkal, že neumí nic než souložit, že se už na gymplu nechával vydržovat od kdejaké děvky, paničky, štětky, že vyrůstal bez otce, a proto je fixovaný na ochráncovství žen. Pamatuji si doslova výrok: „Není pasák, ale ty jeho ženské jsou něco jako pasačky, rozumíš mi?“

V. 8 dní, 15 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, jsme vyšli do slunného zářijového odpoledne z hospody U Pešků, a když jsme šli kolem trafiky na protějším rohu, řekl mi: „Hele, tady mají bétéčka. Já tam pro ně zarazím. Tak těbůh! V pondělí před polednem ti zavolám!“

To myslel – 4 dny, 10-9 hodin předtím, než spáchal sebevraždu.

A ty 4 dny, 10-9 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, mi zavolal.

Zavolal a chtěl se sejít, ale já mu řekl: „Hele, neser furt, mám fofr. Je to tak důležitý, nemůže to počkat do příštího tejdne?“

A 4 dny, 10-9 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, řekl do telefonu: „Dobrý, to může počkat!“

A o tom, že spáchal sebevraždu, jsem se dověděl až s dvoudenním zpožděním.

(Pištora)

■ Snad už tu žádné duše nejsou. Snad už se nikdy s žádnou nesejdu.

■ vylepovat plakáty na nároží za větrného počasí a zápasit s nimi, v jedné ruce dlouhý kartáč na holi, v druhé nádobku na klíh, brašnu s tiskem po boku

■ poslouchat, jak celé hodiny slabě syčí led, když praskne zmrzlá láhev sodovky

■ vídat zdálky hlavy stařen v oknech jak velké trsy chryzantém

■ Je to krásné… je to

jak když vprostřed věty

vzpomene si na verš

nedopsaný před dvaceti léty.

Za tu dobu se děti narodily, vyrostly

a zkurvily,

umřelo půl generace,

malé město zbořili.

Zapomněl jsem já na tebe

a na mě ty,

jen ten verš, ten nedopsaný,

zůstal trčet kdesi v paměti.

Zpátky? Zpátky?

Cestou poznačenou,

stezkou ještě tak plachou,

ještě mladou cenzurou

a líbeznými, mladickými zvratky?

Dali to sežrat horké tvému mládí;

Nezapomeň jim to.

■ Vzpomínal na ten poloprázdný rychlík Brno – Praha, mezi vánocemi a Novým rokem, kde seděl a četl Kleista – o muži, který vzal spravedlnost do svých rukou.

■ vzpomínat na četbu v dětství, široké a rozlehlé věty, plné krásného, klenutého vyprávění

■ Neplakat, och ne, už ani neplakat nad těmi, jejichž rukopisy v roce 1950 místo do tiskáren poslali na MV (StB), aby jim – zádušním starcům se záduchou – sípavým – po dvaceti letech, když konečně ty rukopisy vyšly, řekla mladá generace – Mladotátošové Svatého Rozhořčení – že je to staré, že z toho lezou moli, že si to mají strčit za klobouk a vůbec se koukat hezky rychle ztratit…

■ Ještě pořád snili o novém startu.

O tom, že vynesou poslední kartu.

Ale už od startu měli

časovou ztrátu,

osudnou časovou ztrátu.

■ Starší lidé souloží většinou po ránu. Přicházejí k tomu z rosné země snu, z mlhy spánku, která smazává, v níž se ztrácí všechno, co bylo předtím (prožito, zakončeno, zlomeno, znetvořeno, zpotvořeno), přicházejí k tomu jako z dětství.

■ Záznamy z autentických textů:

Lenin ve světle polovodičů

Lenin o mimomanželském pohlavním styku

Lenin a esperanto

Lenin a tenkrát… atentát…

Lenin a včelař Trofim

Aplikace Leninova učení v konzervárenském průmyslu

■ udržet režim tanky je totéž jako zaplombovat protézu

■ vidět měsíc pokulhávat za sluncem jak francouzský překlad ruského básníka

■ Začne si muž po čtyřicítce schraňovat sperma, neboť už konečně pochopí, že je to jeho jediný argument a příspěvek do diskuse o zítřku světa?

■ Mezi mne a tebe

Lehly ty verše

A verše nejsou vrše

Nic jimi nenabereš

■ skončit u shánění deputátního piva, oděvních výměnek, rekreačních poukazů, tuzexových bonů

■ Kenneth Patchen zemřel v Palo Acto (Kalifornie) počátkem ledna 1972 ve věku 60 (?) let.

■ „Morašickým družstevníkům za úspěšné plnění mléka patří sólo…“ (Z rozhlasu)

■ „Muži nestárnou.“ Ale umírají.

■ Básníci už nezajímají ani jeden druhého. Natož čtenáře.

■ číst knihy o nikdy nečtených knihách

■ „…ten úžasný spisovatel, ruský Žid Babel, autor Rudé jízdy, nejkrásnější knížky publikované v Rusku po revoluci…“ (Curzio Malaparte, Deník, 5. září 1947)

■ Ztracené dětské rukavice, položené nálezci na zasněžená okna, na zasněžené zídky.

■ Koupit si pár složek papíru a něco pěkného na ně napsat. To je první popud. První motiv. Vnější. Ale ten pravý důvod, ten byl dán dřív, ještě dřív, od počátku. Vzpomínám si, že tíhnutí k papíru se projevovalo brzo, ve dvanácti – třinácti letech, ještě dřív, než jsem o té katastrofě vědomě věděl. Touha psát tedy nepřišla až dodatečně, jako reakce na uvědomění si úrazu, jako spása před ním, zápas s ním. A tak nakonec připouštím to, o čem jsem nikdy nechtěl ani uvažovat; obskurita toho mimo nás, co ví dřív, než my víme, co rozhodlo dřív než my, dřív než jsme vyručkovali po té nesnadné hrazdě uvědomění si sebe sama, své situace ve světě. A tak: jsme marionety? Co je to, co ví, co vědělo předem? Bůh?

5 (PRAHA, OD 6. ÚNORA 1972)

■… a chytil srdce za skřele a vyhodil je zmítající se na zprahlý břeh.

■ Češi si potřebují objevit svého Bechera! (J. U. v Tvorbě, podzim 1971)

Komentář: Mám za to, že se Češi spokojí s becherovkou

■ V 50. roce jsem doprovázel v malém městě na nádraží dívku, kterou jsem si chtěl vzít. Jela do Brna k přijímací zkoušce na vysokou školu. Cestou k nádraží jsem jí nesl tašku a zkoušel ji ze statí o jazykovědě. Byla to tehdy jedna z nejpravděpodobnějších otázek, které jí mohli dát. Přitom jsme se smáli, vtipkovali a měli dojem, že stačí přeskočit několik zdí, a všechno za nimi nám bude nezměněné patřit. Věděli jsme oba, že jsou to nesmysly a lži, ale ve snu jsme se nenadáli, že by tak malé, tak směšné lži mohly ovlivnit tak mladé, tak nadějné životy.

Spletla to a neudělala tehdy tu zkoušku. Zůstala v jiném městě a našla si tam práci. Já taky nadobro zůstal v jiném městě.

Ty lži, o které tehdy klopýtla, byly dávno zapomenuty, dávno vysmáty, dávno odvolány.

Nikdo na ně dávno nevzpomíná, anebo když, tak s úšklebkem.

Ale na zničené životy je těžko zapomenout, nelze se jim vysmát, nelze je odvolat.

Všehoschopnost před ničím nechrání, nic nezaručuje, není to agent od pojišťovny. Zastuzené vejce zkamení a může zůstat v kurníku ležet třeba dvacet let. Zkamenělé tak, že ani nepáchne.

Čmelíci před ním prchají a slepě míří do teplého peří.

■ Mezi rokem 1962 – 1969 jsem dostal sedm nakladatelských cen. Za překládání a jednou i za vlastní věc.

Kdybych si nemyslel svoje, musel bych si připadat jako jeden z těch ometálovaných generálů, jejímž hrudníkům se říká hvězdná obloha.

Jenže jsem nikdy nevěřil, že se třpytí všechno, o čem se říká, že se třpytí, a tak jsem zůstal klidný.

Dostával jsem ceny, ale věci, které jsem napsal, „žloutly“ pořád dál v deskách ve skříni.

Leckdo mi při udělování podal ruku a leckomu jsem podal ruku i já.

Ti všichni už jsou v důchodu, v propadlišti nebo v urně.

Nikdy jsem ale žádnou cenu neodmítl, protože jsem věděl, že v policejním státě je potupně cenu přijmout a nebezpečněji odmítnout.

A tak rukopisy dál žloutly ve skříni a kolem cvakaly fotoaparáty, blikalo syčivé magnézium a mou fotografii vystavovali na Václavském náměstí, na Národní třídě, v Panské ulici.

Na všech jsem se tvářil jako nudný, dobrosrdečný mladý strejc, který to se všemi myslí dobře a bere je i sebe vážně.

Po třicítce – a zvlášť v policejním státě – hodnotí člověk věci především z hlediska osobní bezpečnosti.

■ ukrýt svůj život do jeskyně hlavy na deset, patnáct, pětatřicet let

■ Byly mi cizí jejich starosti. Starosti lidí, kteří mají naději. Tak i v roce 1968.

■ Bajka

Byli dva trpaslíci, bratříčci. Jeden se jmenoval Leva, druhý se jmenoval Kynikrok.

Leva si dobře vedl, stále toužil poznávat něco nového, vysedával nad knihou. Maminka Řepka o něm tvrdila, že to někam dotáhne, že půjde stále kupředu a dál.

Zato Kynikrok byl lajdák, hlupák a nemotora. Stále bez cíle pobíhal po kuchyni, něco si vymýšlel, na něco se vyptával a zlobil. I když si sedl k učení, nedobře si vedl, usínal nad knihou, hlava mu bimbala, valného užitku z jeho učení nebylo.

Když se blížil večer, maminka Řepka oba skřítky pozorovala. Seděli nad knihami a učili se. Když viděla, jak se Levova tvář chápavě projasňuje novým poznáním, povzbuzovala synka slovy: „Kupředu – Leva!“

Zato když viděla ospalý, tupý výraz na tváři Kynikrokově, jeho bimbající hlavu, rozhodla se vždy energicky ukončit ta zbytečná muka a posílala nevyvedeného synka do postele se slovy: „Spát – Kynikrok!“

Od těch dob na památku obou povahově tak rozdílných bratříčků skřítků vysílá rozhlas vždy večer před zprávami písničku, končící maminčinými slovy:

Kupředu – Leva!

Spát – Kynikrok!

■ Vnitrácká verze dějin…

■ Král vstoupil do čtverce a koncovka byla jednou provždy ztracená a pěšec už nikdy neunikl na osmou řadu, aby všechno, celá partie mohla začít znova… pěšec osudu.

■ vytahovat rýmy jak kouzelník šátky, a hořící svíčky z náprsní kapsy

■ upozorňovat na cigarety zastrčené filtrem z úst m stačit už akorát tak předstírat, že ještě žiju

■ zahrabávat talent potichu a nenápadně jak hovno do písku v noci na pláži

■ Popel z krematoria

místo do uren

letí k nám do oken;

večer mázni a máš černý prst,

snad abys hned mohl psát

Mene tekel ufarsin.

■ … tak sirá, tak holá, tak nahá je smrt,

tak výmluvná a bez všech důvodů.

V srpnu jsem pochopil tu zbrklost,

ty rance, tu náhlost jejich odchodu.

■ „Psal jsem většinou o smrti.“

■ Berryman mrtev… konečně ztracený, rozplynulý v prostoru. A vedle článek o Wankelově motoru…

■ vědět, že v nesvobodě i slova básníků páchnou jak mrtvé včely v zabedněném úle (Gumiljov?)

■ …tam, ano, tam je začátek konce;

začíná to tím, že hasiči si začnou říkat požárníci,

metaři se překřtí na počisťovače,

listonoši na doručovatele,

krysaři na deratizátory,

a končí to tím, že kat je přejmenován na devitalizátora

a vzniká falešná skutečnost, v níž je vše zapomenuto

v jícnu, požeráku času,

všechny umělé kampaně,

předstírající zájem o nějakého člověka,

aby tím líp zakryly sraní na lidi…

■ N. T. mi říkala: „Je třeba realizovat se ve strukturách, které zůstaly…“ a nepochybuju, že tím myslela „kolaborovat s okupanty a jejich pomocníky…“

■ Oni tuhle asijskou hru do téhle země přinesli. Oni sem tyhle mravy zavlekli. Oni s tím začali. Ať si ji teď hrají. Ať si ji zkusí na vlastní kůži.

■ V noci mě ve snu děsila Dylanova tvář, tvář Dylana Thomase, tak podobná tváři sv. Michala od Piera della Francesca…

■ vědět, že nikdo už tě nebude milovat kvůli tobě; vidět, jak věk nás rychle mění v trosky a nakonec je jenom logické, že zemřeme… (Ty dvě věty jsem si pamatoval z odpoledního spánku, z tíživého snu, na kterém bylo nejzvláštnější to, že se mi v něm zdálo o jakýchsi starých snech, které se mi zdály kdysi.) (10. května 1972)

■ Jak sýrové římské impérium s ementálskou dírou Středozemního moře uprostřed…

■ vidět oranžové slunce planoucí na nebi jak jedno varle boží

■ S vyhasínající menstruací pak postupně vyhasla i její básnická činnost…

■ Schůzka v Hlavovce s P. S. To, jak na mě vyrukoval s tím, že četl 2. číslo Makety, působilo dojmem, že si to předem důkladně rozmyslel, než to řekl. Tvrdil, že smlouvu na knižní vydání básně Paříž! Paříž! (recitované Třískou ve Viole) pořád ještě nemá. Požádal mě o věnování do Lynče. Napsal jsem „P. S. s přáním, aby mohl psát a publikovat – jinak než básnící, kteří byli mladí kolem roku 1956.“ (18. května 1972)

■ Těm bez talentu nepomůže nic,

ať jsou tvrdí jak paroh

nebo pružní jako míč…

■ Texty jsou vesměs časově starší než básně všech mých tří dosud publikovaných knížek poezie. Wernischovi jsem připsal báseň 17 let starou.

■ a smířit se s tím, že v jednom vesmíru může být jen jeden Bůh

■ modlit se k moždířům, kafemlejnkům, samorostům, pendlovkám, truhlám, krucifixům

■ Ženy, to křesadlo nesmrtelného v nás…

■ AUTOŘI V POVIJANU (název sborníků začínajících autorů, vydávaných Vítkovickými železárnami – vážně)

■ Být zepsut na dvacet let,

vlastně nadosmrti,

v posledním čísle časopisu,

které vyšlo předtím, než jej zastavili navždy…

■ Zrejdila mu břicho prdelí o výtlaku 88 brutto registrovaných tun.

■ Svině si počkaly

Střádaly si vše, co sepsaly

A pak to všecko vydaly do posledního papírku

Když se literatura brala už jen po čuchu

Jestli smrdí kolínskou

Politiky

Ach ano – svině si počkaly

■ Křivda neodčiněná během života generace se promění v nicotu – jako by se nikdy nestala – vše sejde ze světa – zavraždění i vrazi. Tohle už pochopili. Pochopili Talleyranda, který říkal: „Zrada je otázka času…“

■ Schoulit se a zježit… naježit ostny. Starci jsou jako ježci, ze všeho nejvíc připomínají ježky. Únava je nutí, aby se schoulili. Stud je nutí, aby se holili. Vystrčit bodliny – k tomu je nutí pocit, že celý svět je proti nim, že jsou proti všemu bezbranní. Vzpomeň si na tu neustálou podrážděnost v jejich tvářích. Už předem. Proti všemu. To ubývání sil z nich dělá tuhle sběř.

■ vyvrcholit v kundě… (Ze zaslechnutého rozhovoru dvou pásků: „No jo, vyvrcholil v kundě, což se nemá – a teď to má, vůl jeden!“)

■ Kolem dvaceti jsou lidé nejlepší, takoví, jací už nikdy později nebudou. Nesmlouvaví, neochočení. A mají už všechny schopnosti, které později mít nebudou.

■ Spisovatel, o kterém po smrtí budou moci říct: popsal za svého života les – les dost velký, aby v něm zbloudilo dítě.

■ Tak končí básník

Zalehnut mezkem?

Gruzínskou zrůdou,

Která dvacet let po smrti vyčuhuje z hrobu,

Vklíněná ve vědomí lidí.

Znala, že strach je emoce, která je nejtrvalejší.

Na něm založila všechno.

■ Sázka na budoucnost je pro nás sázka na smrt. Ale to byla vždycky. Všude.

■ Mladá dívka zpívala rychlou milostnou píseň, jako by to byla její vlastní slova, jako by to říkala sama, jako by si ona sama myslela to, co říkal text.

■ Dva náměty:

1) sci-fi o lékaři, který při výzkumu objevil možnost oživit v lidech stopy prožitých, zaniklých vývojových stadií. Tak u lidí období říje jako u jelenů, srnců. Rezultuje z toho co?

2) Gestapák, který nedokázal za války včas zlikvidovat odbojového pracanta, pomstí se mu do budoucna tím, že před útěkem zařadí odbojářovo jméno do kartotéky gestapa (ačkoli ten nikdy agentem nebyl). Pomstu dokoná po válce, po 10 nebo 25 letech jiná rozvědka.

6 (PRAHA, OD 3. ČERVENCE 1972)

■ Zadnice žen jsou jako úly…

■ Když dobře spíš…

když tě ti, co nesmějí publikovat, nechodí strašit…

■ vidět život veselý jak Kleistova anekdota…

■ Už neměl tak rád knihy jako dřív.

Začal si uvědomovat,

že v tichých koutech domova

je ztracený čas div.

■ Ožil jen tehdy, když mi začal vyprávět, jak brzo už půjde do důchodu a co všechno mu započítají… (11. 7. 1972)

■ Some men spend their lives looking for ways to punish themselves for having been born… (Ross Macdonald)

■ vyslechnout rozhlasový pořad o družbě JZD Potěhy s JZD Pičín…

■ vidět, jak tomu, od čeho jsi odešel, tomu, co jsi opustil, dávají jiní lidé za pravdu

■ vidět ty hlavy houpající se nad těly jak dávno němé zvony

■ V umělkyňčině díle jsou nejzdařilejší portréty Lenky a Lenina.

■ Badatelé v cyklistické moči,

zkoumatelé pozadí básnických očí.

My dear

a tím to končí,

tím to všechno končí.

■ V její přítomnosti

musel si vždycky honem připomenout,

že i ona je smrtelná.

Jenže právě tehdy

to zapomínal i o sobě.

■ Dva systemizovaní

chcankobardi

Jevtušenskij a Vozněsenko

(jedna prdel o dvou půlkách)

rozeslaní do USA

vytírat zrak

VERŠE NA KMÍNĚ

VERŠE SYROVÉ

Což tak právě hoví

Žaklíně

Kennedyové

■ „Jsem zvědav, jestli Vás na těch verších něco zaujme,“ napsal mi P. S. v průvodním dopise k veršům sovětského básníka, které chce, abych přeložil pro časopis, kde dělá redaktora.

Ach jo!

Zaujmout by mě mohl jedině honorář, který by mi byli ochotni za tu práci poslat.

■ štvát umírajícího ještě jednou nelítostnou uličkou života, uličkou přecivilizované, ironické tragédie, která nekončí slepotou happy endu…

■ zajišťovat plynulou dodávku kafrové vody, zvyšovat úroveň kádrové práce

■ potkávat starce s výstavními hlavami, tvářící se, jako by nebyl čas, nebyla smrt

■ vidět slzy pomalé jak kapky medu

■ vidět, jak všechny telefonní linky ve státě se postupně proměňují v linky nedůvěry

■ Stále máme potíže s řešením koncovky – kam s fekáliemi u prasat. (Odborník v zemědělském rozhlase – v poledne 3. srpna 1972)

■ Co bylo živé, je mrtvé, a co bylo mrtvé, vylézá ze všech škvír…

■ Ti, kteří nebyli naživu zaživa – co bude svědčit o jejich životě, až budou mrtví?

■ Televizní seriál smrdící enderáčtinou na sto honů…

■ Hlupáci, kteří si myslí, že Picasso odmítá umřít, dokud nebude Franco pod drnem, že se Castro odmítá oholit, dokud nebude ideál revoluce naplněn.

■ „Každej, kdo pochybuje o tom, jestli jsem básník, ať si dá setsakramentský pozor, abych nepřestal pokládat za básníka já jeho!“ (Výrok v rozhovoru; řekl L. D.)

■ dávat cínovým vojáčkům povel k útoku na rozpálená kamna

■ Oči zčervenalé jako rubíny

rozsekané lopatkami perleťové turbíny

až už nebudou u posledního soudu

spustí do tvých černých jamek svou poslední sondu

vyzvou na cestu co není známa z map

vyzvou na cestu do stínu zhaslých lamp

■ A umřel básník

Ten co mi vážně radil

Nositi suspensor

Neboli podocasník

■ rozřezávat v létě 72 v Praze knihu vydanou v Praze v roce 1905, za sedmašedesát let si nikdo neudělal čas ji přečíst, za sedmašedesát let nikdo neměl zájem…

■ vědět, že na špičce pyramidy nikdo nevydrží dlouho, že tam není místo pro dva a že poslední vítězný krok vystupuje zároveň první truchlivý krok sestupu…

■ Nad každým manželstvím se vznáší jeden dávný milenec, už zpřízračnělý a vybledlý jak ze staré, zažloutlé, hnědé fotografie, spíš ďáblík na hraní, petty devil, jako ten věčně vzpomínaný bratříček, co zemřel v předškolním věku. Při hádkách a nejrůznějších příležitostech vyplouvá na hladinu vědomí – šermuje se jím, argumentuje se jím.

■ Na palubové podlaze výborně zahrál košíkář Palubkis z Litvy a v plavecké soutěži si odnesla bronzovou medaili Enderová z Endéer…

■ Kouká jak žába z prachu…

Opuštěný jak plaňka…

Kůl v plotě…

Osamělý jako palec…

Zmoklá slepice…

Holedbavý páv…

Jako Jeremiáš nad Jeruzalémem…

Směje se jak motocykl s uraženým výfukem…

■ Na chvíle večerní idyly v kriminále budete po létech rádi vzpomínat…

■ Ujel jim autobus, vypadli z vlaku dějin, vylili s vaničkou i dítě a na jejich ulici už nebude nikdy svátek…

■ Kladeči linolea, kladeči otázek…

■ Jejich tragédie (básníků, kterým bylo v roce 1948 kolem čtyřiceti) nebyla v tom, že nemohli publikovat, ale v tom, že někteří začali spekulovat, jak psát tak, aby publikovat mohli.

■ vidět je, jak si o sobě myslí, že jsou socha čekající na odhalení

■ Krev vytéká a moč ti

zbarvuje pomalé svítání

v krajině, kde i počty

jsou vzlínání zloby – bahen vzlínání

■ 17. září 1972.

Noc. Mlha, mraky, tma z pláně od Jarova. Zima, ač je půl září. Sedím ve svetru, zima. Ticho v bytě. Sedím sám. Všichni přátelé jsou daleko, pryč. Pepík, Standa M. Pilňakovi by letos bylo teprve 78 let. Babelovi také teprv 78 let. Jeseninovi 77. Mendlštamovi 81. Ale oni by už nežili. Zdá se, že jsou mrtvi celý můj život. Noc se přikrádá. Nemám už autentický pocit života. Ale vím proč. Bůh si to nepřál. Bůh mě chtěl mít mrzákem. To vysvětluje všechno, co na mně bylo kdykoli komukoli nepochopitelné. Ale nesvěřil jsem se s tím v životě nikomu. Chyba byla z řádu tajemství, které nás obklopuje. Proč o ní mluvit s kýmkoli z lidí? Strašná, strašná zima. A je teprv září. Teploměr na okně ukazuje 7 nad nulou. Jsem na smrt unavený. Z práce, beznaděje, osamělosti. Chvilky štěstí s Evou. Minulý týden byla moc nemocná, celou noc jsme jí dávali studené obklady, než jsme jí horečku 40,4° C srazili. Jenže i v tom
je hořkost. Babel řekl tváří v tvář dítěti: „Cožpak je možné, abys ty nebyl šťastnější?“ Ještě před patnácti lety, když jsem povídku Karel Jankel překládal, nezdála se mi ta otázka řečnická. Teď ano. Ano, je to možné, že nebudou šťastnější. Ale budou jiní. Jeden z nejkurióznějších zážitků posledních měsíců: kniha memoárů Naděždy Mandelštamové (anglicky jsem ji četl už v létě 71, ale teprv letos v červnu jsem dostal ruský originál a od té chvíle jej čtu pořád znova a znova, obklopen stovkami jiných, nečtených knih) mě zavádí do jakéhosi světa personálního snu, přes všechnu hrůznost je mi s ní chtě nechtě útulno jako ve vlastní kůži a vlastním životě, ano, takové byly premisy života mých mladých let, to vše je mi blízké, pochopitelné, moje. To byli lidé žijící ve stejné situaci a myslící stejně jako já. Moji reálni současníci, spoluprožívači mého života jsou daleko
, jsou pryč. O těch o deset let mladších radši nemluvím – jak jsou mi cizí. Ti deset dvacet let starší jsou chodící trosky, chodící mohyly. První generace živých socialistických hrobů. A proto v Mandelštamové nacházím svět, kterému rozumím, úděsnost historie bez šťastného konce mi připomíná klima mého života. A historická situovanost (prostředek 30. let) knihu a její osudy přibližuje mému mládí. Ostatně – 30. léta jsme v Československu prožívali v létech 1948 – 1956. To je můj svět, víc, mnohem víc než ten, v kterém teď žiju.

Ticho. Noc. Zima.

Život pokračuje. Můj život? Černý Petr, o kterého jsem nestál.

■ …hlava je orgán mimo hlavní proud, mimo směr budoucna. Penis vypouští balónky dětí o půl skoku napřed do času. Hlava je na vedlejší koleji. Patří moc individuu a je s ním totálně smrtelná.

■ Náhlý přechod od absolutní pitomosti k absolutní rafinovanosti a naopak je jeden z největších divů přírody, jaký jsem na tomhle světě viděl. Zapomněl jsem dodat: u žen.

■ Na jaký jih odlétají australští ptáci?

■ zalykat se v tlačenici poledňáků, pelikánů, kohoutů, kačerů, kachyňů, mikulášků, petříků

■ vykrápět semenem ženský klín, jako kněz vykrápí otevřený hrob

■ Na nebi měsíc jak naběhlý žlučník.

■ Přepis náčrtu k překladu Brodského básně (zcela nehotové první poznámky ze starého, náhodou nalezeného papíru – asi z roku 67):

„A jestli přízrak tady kdysi žil,

už opustil ten dům, už opustil.“

„Objal jsem ta ramena a pohlédnul

na to, co bylo tam za těmi zády,

a spatřil jsem, že vystrčený stůl

splýval se světlem, klouzajícím na zdi.“

„Stůl prázdný byl, leskly se parkety,

černala kamna, v zaprášeném rámu

strnula krajina a jenom příborník

se zdál mít tehdy ještě duši.“

„Však motýl po pokoji zakroužil

a ten můj pohled z nehybnosti střásl.“

■ Tip do eventuální edice kuriozit, o níž jsme kdysi uvažovali s Errolem (a později v menším časopiseckém měřítku s Ivanem Wernischem): překlad tří básní Portrait of A Lady od Eliota, Pounda a Aikena. Aikenův text neznám: o jeho existenci (a tím i o existenci triptychu v americké poezii) jsem se dočetl v Rexrothově knížce o americké poezii 20. století.

■ Starci se bojí mládí víc než smrti.

■ Tuhle jsem si vzpomněl na historku z poslední cesty do SSSR (srpen – září 1963). Poslední noc před odletem do Prahy jsme v pokoji hotelu Pekin v Moskvě pili skoro až do rána. Ráno jsme pili čaj a znova vodku. Do hotelu pro nás přišla Táňa Mironovová, naše průvodkyně a „pěstounka“, která s námi byla v Leningradě, v Gagře, týden v Jerevanu. Měla nás odvézt taxíkem na letiště. V bufetu jsem si koupil meloun, v taxíku jsem ho rozkrojil a jedli jsme ho. Matně si vzpomínám, že jsem si myslel, že po melounu vystřízlivím. Vyplivovali jsme jadýrka a Mironovová se mne zeptala, jak se to jmenuje česky. Řekl jsem „jadýrka“. Dala se do smíchu a pořád opakovala: „Jadýrka, ja – dyrka,“ a v jednom kuse se pochechtávala, poněvadž myslela, že ten fór nekapíruju. Za chvíli zase: „Ja – dyrka, ja – dyrka,“ pak na mě: „Ty dyrka.“ Uzemnil jsem ji, když jsem řekl s vážnou tváří: „Ja ně dyrka, ja chuj.“ Mys
lel jsem, že v tom taxíku na Vnukovo spadne na podlahu, jak řičela smíchy. V té opilosti se mi to tehdy vykouřilo z hlavy a teď po devíti letech jsem si na to vzpomněl.

■ Na dnešek v noci bylas

už jenom ve čtvrtině snu,

jak to, co osud popřává,

jak epizodní postava…

(po probuzení ráno 23. října 1972)

■ Z nechtěně humoristické tvorby dnes oficiálně schválených autorů doslovů.

Z doslovu V. H. k Ostrovského hře Talenty a ctitelé (pro Odeon): „Přitom, na druhé straně, byly rodině (rozuměj: Ostrovského) vlastní rozsáhlé kulturní zájmy. Měli knihovnu.“

(24. října 1972)

7 (PRAHA, OD 28. ŘÍJNA 1972 DO 17. BŘEZNA 1973)

■ Další z nehorázností a neuvěřitelností toho hovadského mumraje, kterému říkají kulturní politika: Oldřich Vyhlídal „přepsal“ do současného jazyka Štýrského biografii Arthura Rimbauda.

■ Jsme vzájemní ručitelé s ručením omezeným. Neseme jeden druhého ve svém vědomí; i s minulostí století, se vzpomínkami dvacet let starými, dokud vědomí nezanikne. Pak je konec, konec vzpomínajícího stejně jako vzpomínaného. Konec.

■ Ze strany diktatur začal poslední útok proti jazyku, poslední tvrzi společné lidské logiky…

■ Přitlač si masku, pořád odchlipuje, a oni jsou zvyklí na tebe s úsměvem.

■ vidět, jak lidé už dnes ani nežádají chléb a hry – stačí jim tapety a psi (případně chaty)

■ Historie Sovětského svazu je nevyčerpatelným zdrojem zábavy a poučení… (půlnoční zprávy v rozhlase, 14. listopadu)

■ Má milá, má dávná!

Ani dechem, ani očima už nikoho nesežehneš.

Ani k lásce už nikoho neseženeš.

■ mít sny vycpané krabatinou skutečnosti jak mokré boty novinami

■ vidět ten pár dodnes, tenkrát na pláži na Soči, jak souloží v moři, ve slaných vlnách, těsně po západu slunce…

■ Maturita: květen 1950

Léto 50: brigáda na dole Hlubina v Ostravě (fáral na sedmé patro).

4 semestry teologie v Praze 1950 – 1951 a 1951 – 52. Koncem 4. semestru vyloučen na základě přípisu od státního soudu. Od srpna 1952 v Tatrovce Smíchov do června (července?) 1953. Od června 1953 do 27. října 1954 v Družstvu Smalt: (červen 53 – srpen 54 v Radotíně; srpen 54 – říjen 54 v provozovně ve Veletržní ulici, Praha – Letná). Od 27. října 1954 na volné noze jako překladatel.

■ Dobře ošetřené pivo (slogan skoro stejně dobrý jako Ostře sledované vlaky).

■ Žlutá kuna měsíc

vydává se na svůj lup

dech klove dech jak sup

v nejsladší ze všech třenic

pod žloutky hvězdokup

Pokoj byl pokoj Bůžek stál

nad bronzem v rohu na komodě

a za oknem déšť, říjen, kal,

mandarín mandarínku miloval

u okna, jež déšť oplískal

jako čas hodin Bůh tam stál

a voněl po kolínské vodě

■ Do dnešního dne mi Bůh nedal znamení, že jsem povolaný. Dobře, ale nechal tě do dnešního dne žít – což to není znamení? (6. ledna 1973)

■ Expres ti okna na chodbičce

Píseň je monotónní

Koleje, dlouhé živé smyčce

A vlak nezastaví

Tak ničím nedotčen a na smrt nepřichystán

Vrací se váhavě a vratce domů Tristan

Mok podzimu mok tratolišť

Vypitý tu noc v Monacu

Voněla ledem větru tříšť

A opřela se do draků

Zatímco zrál už v soumraku

Mok podzimu mok tratolišť

■ PF 1973 „Veselo v márnici bývalo, veselo v márnici bude.“

■ Karlovo náměstí v šest hodin večer,

láska má luk, má šíp

a my jsme terče.

■ cítit, jak půlnoční slzy studeně stékají do uší

■ přihlížet, jak se století úprkem vzdaluje od data jeho narození

■ vidět kytarového kovboje, jak přihazuje na oltář Stalina vlasteneckou lyriku…

■ vidět televizní popmužiky (sic!), spařené jak špenát, s čely inkrustovanými novgorodským pološutrem

■ vidět čas trhnout oponou

trhnout si nohou

trhnout nás mezi dveřmi

■ KRUH

Básník Hiršal překládá do češtiny Enzensbergra, protože sám je básník, kterého doma komunisté neuznávají a netisknou – z odporu vůči uznávaným veličinám, jako je Nezval –, aby ukázal lidem, co je to poezie. Básník Enzensberger ale zařazuje do své antologie MMP nikoli básníka H., ale básníka Nezvala, aby ukázal lidem, co je poezie. A tak oficialita je oficialita a ze svěráku cenzur, totalit nic neprorazí.

Do ciziny ovšem jezdí režimem uznávaný básník Z., a nikoli básník H.

E. a F. se spřátelí s tím, kdo do ciziny může jezdit, a ne s tím, kdo tam jezdit nemůže. To je staré jak svět: každá ku rva dá přednost milenci, kterého má po ruce, před milencem, který je daleko.

Oficiálové (nyní spřátelení s E. a F.) vozí od nich knihy básníku H. Ten, podarováván (a aby nebyl směšný), je nucen aspoň společensky se tvářit slušně a komunikovat s básníkem Z. (který z odporu vůči němu a jemu podobným začal E. a F. uvádět). Takže se kruh uzavře a všechno zůstává na svých místech. Zakrátko si všichni na svou „systemizaci“ zvyknou. Totalitní režim tak svou základní absurditovi vytvořil sérii absurdních vztahů, síť, kterou je člověku v totalitním režimu nežijícímu těžké pochopit, a jejíž zrůdný mechanismus přesně nepochopí za 8 – 12 let ani další generace mladých v totalitním režimu.

■ Musím myslet v jednom kuse

na tu hříšnici

Dělá prý teď v Zlaté Huse

číšnici

Zelená na křižovatce

nesvítí

zmizela, jako když ji ohryžou

termiti

■ vidět básníky (Biebla a Nezvala), jak přepisují a proškrtávají celoživotní díla (v 50. letech), aby vyhověli kolozubé kreatuře V. K. fungující jako ministr kultury – informací

■ „Mám mnoho soudruhů, ale s některými mě váže přátelství zvláštního druhu…“ (RP, 29. 1. 1973)

■ zvedat mzdové stropy jak novověcí Atlantové

■ Sám tatíček Masaryk kdysi čekal v téhle čekárně (výrok ajznboňáka – lokálpatriota).

■ Život není román na pokračování, román na vystřihování… (při zprávě o smrti Jardy Tafela 5. února 1973 večer)

■ Je to jako když jdeš po přeplněném chodníku velkoměstské ulice, zdaleka vidíš přicházet ty, kteří přicházejí proti tobě, módní modely, módní frizúry, módní klobouky, nedbalá pánská elegance kožených kazajek a k pomilování pohrbených trubek, přicházejí proti tobě, rozlišuješ je, některé ženy se ti líbí, z některých haurů máš srandu, ty řasy, ty oči, ty knírky, ta gesta, to vše zcela konkrétní, to vše zcela jedinečné – a najednou stačí, když uděláš dva kroky vlevo z chodníku do trafiky, zdržíš se tam 120 vteřin, vrátíš se na chodník a po nikom z nich už ani stopy, svět je bez nich, kam se poděli, nikdy nebyli.

■ Ten příští mrtvý na to nevypadá.

Nevypadá ani obzvlášť zle.

Jenom má trochu zkulacená záda,

vypadá trochu zpustle, trochu olezle.

■ Co tě naučili, to jim zazpíváš. (Ta věta mě napadla, když jsem Ve Smečkách viděl J. B. řídit americké auto; 7. února 1973)

■ Voda

pudů, vášní, temnot,

kterou jsme podezděni,

kterou jsme podsklepeni.

■ V malešické hospodě Oáza na záchodku:

Buď fit!

Večer si dej mandarinku

a pak hupky na maminku!

■ Kolem čtyřicítky část generace odumře…

■ Otevíráš deštník.

Prší přes čajový měsíc.

Ty a já, nepromokavé terče.

Mokrá zelená tráva, útlé dubnové meče.

Déšť balí park do celofánu.

Dech roztápí tvou sladkou saunu.

Park – svázaný do kytice.

Ve dne se nad ním

třásl motýl

jak bílý plamínek svíce.

V jeskyni deště, v lesklém světě.

Zkouším tvou krev.

Je tam, je ve rtech ještě.

Z dvou dlaní stavíš krytou saunu.

Dvě horké plotny v jezech jara.

Vykládáš pasiáns.

Rozkládáš leporela snů.

Jak stolečky, jež pohádka neprostřela.

Vytahuješ mi šťastnou kartu.

Přinášíš milost mému katu.

Louskáš mě jako ořech.

Do těch zubů, do těch zubů polezu po třech.

Vzpíráš tonoucího o břeh.

Přikládáš mě do svých kamen.

A čekáš plamen. Amen. Amen. Amen.

Studuješ mě jak starý spis.

Prodlužuješ můj rukopis.

Ruším tvou kabalu a pláču.

Od zítřka končím. Zítra začnu.

Stahuješ deštník.

Deštník ti klesá v ruce.

Prší přes kávové slunce.

■ …kam by

se na ně sral se svými jamby…

■ La belle dame sans merci

A s vředy na bérci

■ Já vím svoje, já vím svoje

Vy vši

náhle se objevivší

■ „Tento pomník je myšlenka soudruha Gottwalda únorového…“ (interview se sochařem Viktorem Dobrovolným v rozhlase)

■ Když někdy vidím dceru, je mi líto, že s ní nebudu, až jí bude těžko, až bude umírat. A možná sama…

■ Chcete-li mít nesmazatelnou vzpomínku, přijďte si (!) složit pionýrský slib do Leninova muzea (z rozhlasu; 22. února 1973; 10.20 hod. dopoledne)

■ Spolužáci: Standa Honzárek zvaný JAMYK; FRIK; JOLDA = JOLICH; PEGUŠ; GAGAČ; RÁCA; KOŠKA; BUDULÍN; BLÁBEK; MILDA; CEMPÝR.

■ Jeden jediný život. A v něm být mrzákem! Nenapravitelně, neodvolatelně. Až do konce! Chápu, proč dokáže být tak zlá. Lidské komplexy, pomsta za upřené štěstí – neovlivňuje tohle lidské činy víc než co jiného? A tím samozřejmě i tu jejich posranou „společnost“. Že spisovatelé jsou mrzáci, to vím dávno – viz Ikony. A ostatně – viz Freud. Copak by si zdravý člověk mohl zvolit tyhlety šílenecké galeje?

■ Zafoukej, větříčku, zafoukej pod mráčky

a shoď nám jednoho nebo dva vnitráčky…

(1. března 1973)

■ Co jsme? Zvířata poškozující sama sebe… Stupeň vývoje vědomí (mozku) ve stálé polemice se stupněm biologie (asi nižším), neschopen si s ním poradit, neschopen jej zvládnout…

■ Dnes v noci jsem měl sen, že jsem seděl v prázdné, skoro temné místnosti. Dveře do vedlejšího pokoje, také osvětleného jen nějakým slabým světlem, byly pootevřené. Slyšel jsem odtamtud několik mužských hlasů – pak jenom jeden, silný, chraplavý: souvisle vykládal cosi banálního. Ve snu jsem věděl, že je to hlas Josefa Palivce – nic víc ve snu nebylo. Palivce jsem viděl v životě jen jednou, na jednodenním spisovatelském sjezdu v červnu 1969, nikdy jsem s ním nemluvil, nevím, jaký má hlas.

(V noci z 5. na 6. března 1973)

■ Zradím tě, jestli mi nepožehnáš? Tahle věta asi ze všeho nejlíp fixuje většinu toho, co mě v životě trápilo posledních pět – osm let.

■ Vyprávěli mi historku o zavraždění opilce. Střízlivý ho strčil a přihlížel, jak se opilec utopil v řece. Skoro se neznali a střízlivý počítal s tím, že se o X. ví, že odešel z hospody opilý, že nad tím nikdo nebude bádat. „Chtěl si zavraždit.“ Jaké to je.

■… budete mít krásné, státem schválené vzpomínky…

■ Ostatně ani klasikovi tuzemské socialistické literatury, Konstantinu Bieblovi, nebrání jeho krásné výstižné verše

BURUMUMUM BYHÁJO

AM ČAGODYGUNA

JEHÁTYLÁJA Ó KOLORINY

být i nadále klasikem tuzemské socialistické poezie

■ Co přežívá? Láska milence? Nebo milenec lásku?

■ Není důvod, proč být spíš prázdný než plný… to je logika pijáků a kurev. A co vlastně? Je morálka cosi zvenčí, naroubované na nepochopitelný systém… Morálka vůči sobě? Vůči nepochopitelnému. Příroda je amorální. V lidských pojmech, ovšem. Něco, co člověk není s to v úhrnu pochopit, nelze kvalifikovat, zvlášť ne lidským vědomím, které je jen jednou z částí nepochopitelného. Jsme ve vztahu k přírodě (vesmíru) asi takovém, v jakém je penis vůči tělu, celku těla. Nebo oko? Nebo slepá ruka? Diferencovanost, specializace částí nevylučuje, že celý podnik „Země“ je také jen jednou ze specializovaných funkcí. Možná že právě sama sobě nesrozumitelná vysoká specializace je překážkou porozumění. Jak si vlastně člověk uvědomuje sám. Souhrnem smyslů. Vědomí, jaké by měl například izolovaný mozek sám o sobě, si neumím představit.

(17. března 1973)

8 (OD 17. BŘEZNA 1973 DO 11. ČERVENCE 1973)

■ myslet na ty, kteří si dali sebevraždu jako dar k osmnáctým narozeninám…

■ nenapomáhat v truchlivém díle smrti, i když jde třeba jenom o pavoučka…

■ vydržovat si zoufalství jak milenku, s níž se lze rozejít jen za cenu zapření sama sebe, vydržovat si je rok, dva, dvanáct, dvacet let…

■ KOHELET – pořád se vrací nápad nové, dnešní verze Koheletu. Nikoli nového překladu, ale nového napsání ze zkušeností této doby, tohoto života! (27. března 1973)

■ smekat klobouk před těmi, kdo nepodlehli zoufalství tohoto světa a zkusili… možnost lásky do třetice…

■ Přičti té knize význam a teprv pak ji čti. Ji to dopíše a tebe polidští.

■ Jak pod stromy spadlých listů z oškubaných ptáků je tu pernato.

■ O Golden Kids: nejdřív vlk sežral černou kozičku a ostatní dvě kůzlata se tvářila, že se nic neděje. Pak se ta zbylá rozešla, znenáviděla mezi sebou, a teď stojí nad pastí – propastí poslední dlouhonohá, zlatosrstá kozička. Tolik písniček, ale tuhle starou neznala: K nám do městečka přišel kat… Měla ji znát.

■ Nechat si vykousnout ze života pět, šest, sedm let jak sousto z krajíce? Dvakrát za život?

■ Vzpomeň, my jsme spolu kdysi

prohryzali již

neprůhlednou dobu jako krysy.

V tom

znamení zvítězíš!

(Chlebnikov – Kručonychovi)

■ Oni se poučili. Samozřejmě ve svůj, nikoli v náš prospěch. Jestliže v roce 1950 věšeli ženské, bylo to něco, nač se nikdy nedá zapomenout, co jim zůstane na triku navždycky, s čím na ně mohl v ʼ58 roce kdekdo vyrukovat – něco, co nemohli jen tak bagatelizovat a s mávnutím ruky to prohlásit za podřadný, zapomenutý, promlčený omyl. Dnes likvidují lidi administrativně, potichu – tím, že je vženou do chronických materiálních starostí, tím, že je byrokraticky postupně vyhánějí z řady míst, která si likvidovaní našli. To člověka za pár let ucloumá, utluče, oddělá nadobro. A přitom se mu vlastně nic nestalo. Kdyby za dvacet let někdo přišel a neměl proti nim nic než to, že ho protiprávně vyhodili z místa, bude směšný.

■ V. K. je z lidí, kteří dokazují, že člověk nemusí podlehnout prostředí, v němž se léta pohybuje. V setkání s někým, jako je ona, je prostě naděje; nezáleží na tom, jak častá ta setkání jsou. (11. dubna 1973)

■ Znamenalo vždycky narodit se na svět, narodit se do otroctví nějaké kreténské společnosti? Muset prožívat život v omezeních určených největšími hovady ze všech, těmi, kteří jsou u moci?

■ Já taky viděl krev básníka na chodníku. Já taky.

Já taky žil v dějinách.

■ Před čtrnácti dny, v půli dubna, četl oba díly Miráklu (dnes je 28. dubna 1973). Dvacet let od nejfantastičtějšího jara v mém životě – jara 1953.

■ Znám spoustu lidí, pro něž dítě je jen neklamným příznakem, že se kdysi kdesi mrdalo, nic víc.

■ Slova se nerozpadnou

My se rozpadnem

Vzpomeň si na životy

pro které byla stoupa dnem

(Když jsem po několika letech četl báseň Ládi D., ze sbírky Srdeň; chvilková reakce.)

■ Stačí, aby se policejní režim udržel u moci dvacet let, a nadělá ze všech své spoluviníky. I ze svých obětí.

■ Co děláme?

Chodíme si jeden druhému na pohřeb. Film návštěv v krematoriu se pořád zrychluje; jaro 73: Tafel, Ota Pavel, Radovan Krátký…

■ Děkuj jim, kteří dvakrát čas našeho života proměnili v čas vleklého umírání. Čas, kdy jsme měli žít.

■ Když jsem je slyšel říkat: „Život jde dál,“ měl jsem vždycky chuť se jich zeptat: „A smrt ne? Ta ne? Smrt nejde dál?“ Ale většinou jsem si tu chuť nechal zajít; lidí tohohle druhu jsem se v životě nikdy na nic moc nevyptával.

Ovšem, smrt jde dál, SMRT JDE DÁL. Ta především.

■ vědět, že bez svobody slova je země mrtvá jak keltské oppidum; kdyby stokrát tvrdili opak – je mrtvá, je mrtvá, je mrtvá

■ vědět, že touha přežít po smrti mrzačí a dělá ze životů stíny už zaživa

■ Pochopitelně. Po dvaceti letech jsem se nenašel takový, jaký jsem se opustil.

■ Toužím odejít jinam, kde nesyčí znavená lež,

kde sobě sám sebe nepřipomínám.

■ V rozhlasové besedě: „Při přijímání dětí na vysoké školy používáme dnes místo termínu děti dělnického původu spíš termínu děti angažovaných rodičů…“ (25. května 1973, 10. 20 dopoledne)

■ Báseň zvukových náhrad – tak, aby vznikly dva významově rozdílné texty, např. slovo „měsíc“ nahradit slovem „mestic“, – „stál“ – „sál“ a podobně. Metodicky viz báseň ve výročním čísle časopisu Poetry od Sidneye Goodsira Smitha (str. 122), tam však je „spisovné“ znění jenom in margine, princip je jiný. Cf. Holanovy překlady z Rilka (francouzské básně), kde existují některé básně v několika překladových verzích (dvou až třech), přičemž někdy je rýmové schéma totožné (aspoň částečně). Z toho by mohl vyjít pokus číslo 2 – významově rozdílné texty se stejnými rýmovými slovy. Identické „opory“ uvnitř textu by bylo možno ještě rozšířit. Praktický význam = znázornění relativity pevné jazykové struktury, nahá sémantika; dvojspřeží význam – zvuk.

■ Další texty do Jak se dělá báseň:

1) Valéry: Essai ďexplication du „Cimetiére marin“

2) Majakovskij: Jak psát verše (nezařazeno do prvního vydání).

3) Heissenbüttel (text vyšel ve Světové literatuře)

4) Nezvalův výklad Rimbaudovy básně (jeho překlad – trochu se vymyká koncepci knížky – jako Kolář)

■ Totalitní režimy nás obklopují první smrtí už zaživa: prolhaným zpravodajstvím, komentáři, cenzurou všeho a stále. Smrt v podobě dechovkových pořadů, polských krví, častušek, písní centrální skupiny vojsk.

■ Za jistých okolností nemají lidé jinou možnost než se chovat jako hlupáci…

■ A ležet v trávě u vody,

poslouchat úvod svobody. (Léto 1945)

■ Sešli jsme se u toho kavárenského stolku, kde jsme spolu seděli před 17 lety. Všechno bylo jako tenkrát. Jenom její mládí už nesedělo s ní.

■ Další zákazy překladatelů: Eva Pilařová, Hanka Žantovská, Pellarovi, Suchařípa. (8. června 1973)

■ Když člověk vidí ty kameňácké průšvihy ze dne na den, říká si: „To by chtělo prohlásit rok 1968 za neplatný od samého počátku…“

■ Já jsem byl v Rusku třikrát a pokaždé mi tam ukradli čepici. (Vlastně ne, potřetí to byl klobouk.) To nevrhá na ruské lidi právě nejlepší světlo. Spějou ke komunismu, čerti, ale touha po čepici je v nich silná.

■ V televizním kvizu uměla všechno, jenom neuměla umělce.

■ Návrh tajné policie poraženému politickému odpůrci, který zůstal v zemi: „Dáme vám na vlastní útraty udělat plastickou operaci tváře… I o změně jména a výměně bytu jsme ochotni uvažovat…“

■ Vzpomínka na historku, kterou mi kdysi vyprávěl Valja (měl ji, myslím, od Libuše Pánkové, ta žila za války v Anglii): Jak T. S. Eliot přijel na návštěvu k československé vojenské jednotce v GB, do výcvikového tábora. Recitoval z Kvartetů, potom mu české holky ve slováckých krojích přinesly koláče, hrála dechovka… Absurditu téhle historky mám skoro stejně rád jako to, co jsem četl v 50. letech na Národní třídě na plakátu (některé divadlo tehdy hrálo jakousi sovětskou hru o Fučíkovi): „Lídu Plachou hraje Lída Plachá.“

■ Minulý čtvrtek volal do Odeonu Fojtík. Malíř Z. si mu stěžoval, že na jakémsi technickém školení prý školitel, když mluvil o technice reprodukcí, řekl: „Někteří majstři, jako třeba Z., si toho naporoučejí… Přikážou si tisknout reprodukci šestibarevnou, my to technicky nemůžeme udělat, ale oni na tom trvají. Tak se jim to natiskne ze čtyř barev a zaplatí se šest. Oni to unesou…“ Z. si stěžoval, že prý redaktoři se smáli a že je to znevažování uměleckých svazů… Kdo mu to donesl? Kvůli čemu všemu se Fojtík neangažuje? V Odeonu z toho měli všichni vítr (Fojtík prý do telefonu řekl: „V tom Odeonu se pořád něco děje…“), ale pak se to nějak urovnalo.

■ V neděli v poledne vykřikoval nějaký chlápek u nás pod oknem: „Ať žije pivo! Pivo! Pivo! Lidičky, já mám rád pivo! Lidičky, já jsem tak rád, že jdu pro pivo! Pivo! Pivo! Ať žije pivo!“ (17. června 1973)

■ …ta snaha udělat z celé země ráj opálených zdatných tělocvikářů. Nemyslících.

■ Čím méně totalitní státy dovolují lidem svobodně volit, tím víc rádio i televize zdůrazňují, že ke „zpracování volebních výsledků bude použito nejmodernější výpočetní techniky“.

■ Nejtragičtější den mého života: 25. únor 1948. Nebo už ten, myslím květnový, den z roku 1946, kdy jim voliči dali většinu hlasů a všechno tak rozhodli nebo aspoň strašně zjednodušili. Já nekrčím rameny, když se mě někdo ptá, kdo je odpovědný za ten zlý sen, tu noční můru, která v téhle zemi kraluje už pětadvacet let – já to vím: voliči z roku 1946, z toho nevinného roku plného nadějí – ti hodili do urny osud celých dalších generací…

■ Dva, kteří se hádají, zda Goethova poslední slova byla „Mehr Licht!“, nebo „Pojď, dcerunko, a dej mi pacičku!“

■ Dnes je 2. července 1973. V pátek, 29. června, Majka přinesla z redakce zprávu, že Hana Žantovská nesmí být podepsána na překladu Greenova Vlaku do Istanbulu. Zákaz, prý přišel přímo z ministerstva vnitra. Teď odpoledne, když jsem něco hledal, otevřel jsem náhodou notýsek z loňského roku a našel tam, že skoro přesně před rokem (6. července 1972) mi Hana Žantovská sdělovala, že je zákaz na moje překlady divadelních her. Tohle je vyhlazovací akce, rozpočítaná na 15-20 let, na dobu aktivity jedné generace. Jediné, čemu ještě věřím, je, že jim do toho, do té kabaly strčí skutečnost rypák ve chvíli a odněkud, kde to nejmíň čekají. Vzpomínám na to březnové jitro v havlíčkobrodské nemocnici, kdy se ráno, za tmy, asi v šest hodin, otevřely dveře nemocničního pokoje, ve dveřích v šeru stála K. M., když viděla, že nespím (v pokoji byli ještě dva další pacienti), kývla na mě prstem, abych šel ven. Tam
na té skoro temné chodbě – když zavřela dveře, mi zašeptala do ucha: „Honzo, Stalin umřel…“ a hned se začala ztrácet v chodbě, šla dál.

Vrátil jsem se na špitální postel, mlčel jsem. Pamatuji na ten pocit úlevy, štěstí, ano, štěstí, že krvavá bestie dodělala, že smrt řekla svoje sic semper.

To všechno potom zdaleka nebylo takové, jak jsem si to představoval, bylo to trýznivě dlouhé, protahované, klikaté, necelé… Ale na to březnové ráno z roku 1953 vzpomínám jako na jednu z nejšťastnějších chvil v životě.

Zoufalé je jen to, že o 20 let později už všechno chutná jinak. A že mašinérie 20. století v USA i v Rusku vede stále víc k oblbení, zplošťování života, stále míň nepředvídatelnosti je ve světě.

■ Ten muž, ta ulice, ten krátký okamžik, zalehnutý sluncem před 20 lety, žije už jen v mé hlavě. Tolik skutečností žije už jen v mé hlavě.

Ještě pár let. Pak nic, nic, nic. Nikdo o tom všem nebude vědět. To je smrt smrti, ta druhá – když už není jediné vědomí, v němž jsi autenticky byl!

■ Jsem v jiném světě, jiném, jiném.

Dvě postavy jdou nočním stínem,

podobné černým kopytům.

Nemohou najít správný dům.

Jedno jde napřed, druhé se pozdí.

Kopyta-těla kopou do zdi.

Je to ten dům? Ten hledaný?

Totemy němého, mocného tetanu.

Kopyta kradou dívky, suvenýry

legendy, zkazky, dávné chýry.

V domě spáč s hlavou velryby.

Těm kopytům se nelíbí.

Jedno je černé, z babunu,

a náhle drží v ruce harpunu.

Z druhého čpí sem koňský hnůj,

černé naň křičí: „Diriguj!“

Hnojné se vzepne s ošemetnou

taktovkou v ruce. Nebo flétnou?

Ne, je to svíčka. Hoří v ranním stínu.

A hnojné kopyto šedne, jako z parafínu.

Velryba za sklem civí na kopyta.

Ta pospíchají, běsní. Svítá.

Žárovka zevnitř blikne na lunu.

(Je v nebi, bílá.) Vidím harpunu.

Velryba dáví krev a sklo,

je jako samet, ani netřesklo.

Svítá. Ulice je plná červánků.

Prchají na psacím stroji jako na tanku.

(Sen, v noci na 3. července 1973, zapsáno po probuzení.)

■ Říkal mi život

Zbav se těla

Jenom tě celý život trápilo

Říkal život

A myslel tím smrt

■ Největší omyl byl a je myslet si, že oni to myslí s literaturou a se spisovateli dobře. Že chtějí literaturu, že chtějí mít spisovatele. Tohle si všichni dobromyslní hlupáci mysleli 20 let a ztroskotávali, rozbíjeli si hlavu na nepochopitelné zdi. Kdo zná dějiny ruské literatury, kdo pochopil, co je v nich určující, nemůže nikdy tomuhle omylu propadnout. Oni nechtějí žádnou literaturu, nechtějí žádné spisovatele. Obojí chtějí zničit, postupně eliminovat.

Co chtějí (zatím), je něco, co se tváří jako literatura a nemá s literaturou nic společného. Chtějí zdání. Instituci. Ne spisovatele, ale Svaz spisovatelů.

■ Tři texty z ruštiny, kterými jsem se v posledních dnech zabýval a všechny cenzurované: 1) Platonovovy novely ve vydání z roku 66 – měl jsem možnost srovnat některé novely s texty (a už ty možná byly cenzurované) vydanými ve 30. letech. Je to neuvěřitelné: chybí slova, věty, celé odstavce. Ve Zrození mistra je novela cenzorem či editorem ukončena uprostřed odstavce, dál prostě text nepokračuje. Nikde není nic ani označeno. Totéž v Pasternakových dopisech, publikovaných v „akademických“ Voprosech litěratury. Tam jsou vynechávky (ruští editoři tomu říkají „kupjury“) naznačeny /…/. A do třetice jsem se díval na ruský překlad McCoyovy novely They shoot horses, don’t they?, který vyšel v roce 1969 v časopise Zhamja. Tam chybí poslední věta, která je pointou celého textu! Prostě chybí. Vynechávek celých vět a partií spolehlivě „zneškodněných“ učesaným překladem je nespočet. Takhle snad běsnila je
n carská cenzura nad Radiščevem 1790. A mám obavy, že ani ta ne. Ta zakazovala celé knihy. Tyhle svině je przní a przní a przní, jako když vytrhávají živému nehty jeden po druhém. Sovětské se už tak dokonale překrylo s odjakživa ruským, že se zdá, že už ani není žádné „sovětské“. Asi nikdy nebylo.

■… Uplyne rok

a kdosi ti říká, že jsou obě mrtvy,

ty křehké, jemné, štíhlé, krásné staré americké dámy

(jedna zemřela v listopadu a druhá v dubnu),

které s takovým zaujetím a znalostmi

mluvily o amerických detektivních románech.

Je červnové léto a v tiché tmavozelené stinné

zahradě na okraji Prahy

mluvíš s dvěma starými americkými dámami

o detektivních románech,

chodíš s nimi po křemíkovém písku

upravených cestiček

mluvíš o Hayesovi, Chaseovi, Highsmithové, všechno přečetly,

všechno znají,

pak sedíš na bílých proutěných židlích u bílého kulatého stolku,

na který skrz koruny listnatých stromů

padá zářivý zlatozelený skvrnitý

fosforeskující stín.

Nalijí ti sklenku šery, hnědého šery,

pak ještě jednu, ale potom

už zazátkují láhev.

Tak pívali dospělí v době mého

mládí v líbezných, bezpečných

maloměstských rodinách.

V rodinách, kde neplašili holuby snů

podrážděným plesknutím,

kdy úděl nás všech, utrpení nás všech

nebránilo lidem, aby k sobě byli

vlídní.

Za celý život jsem poznal málo tak prudkých a tak teskně vzpomínaných rozkoší, jako bylo to odpoledne v tiché zahradě na konci světa, na konci života, kdy jsem mluvil s dvěma starými americkými dámami o detektivních románech.

Jaké štěstí dokáže člověk (po čtyřicítce) najít v nezávazné marnosti.

Není marnost sama o sobě. Všecko je marnost a proto nic není marnost.

Ve vzpomínkách, kam se zvolna stěhuje všechno, má to parné, marné odpoledne cenu života.

Na prahu smrti měly jemná gesta, líbezné hlasy, smysl dát druhému přednost v řeči, naslouchat hlasu druhého. Myslím, že to je statečnost údělu.

Na ostrově mé hlavy, nikde jinde, tkví navždycky líbezná sladkost toho odpoledne, na ostrově omývaném mořem užitečnosti, snad rok, snad nějakou desítku let.

Krásně neosobní, zaujaty konverzačním tématem detektivních románů.

■ Dutě vybuchující tuhé míče z tenisových kurtů, pod plachtou náklaďáku vezli banány, v patře prázdné novostavby na druhé straně pole líbal mladý řemeslník v overalu mladou dívku…

■ vzpomínat na přítele, který musel zemřít, aby ho začali brát vážně

9 (OD 11. ČERVENCE 1973 DO 18. SRPNA 1973)

■ Spatřit se v zrcadle a oslovit sebe sama: „Dobrý den. Hledáte tu někoho?“

■ Sirka v průvanu – zhasne. Co jiného? Hmyz pomře do konce léta. Co jiného? Štěstí lidského masa je nemožné bez toho masa. Co jiného? Nějako oni, ale až do konce se muset tvářit jako oni. Co jiného? Náhražky předpisované k náhradě. Co jiného? Nač slzy, když i ty jsou jiné než jejich? Ale co jiného? Co jim nabídnout? Zlatou protézu? Co jiného? Stahovat šťastné do svého neštěstí? A co jiného? Viník příčiny je i viník řetězu příčin. Co jiného? To poslední na tomto světě není k pochopení. A na čem jiném záleží? Když není naděje, je vpředu už jen smrt. Co jiného? (20. července 1973)

■ Do konce století chtějí vlády všude na světě udělat z lidstva úly. Jejich ideálem, ideálem všech vládnoucích zločinců jsou úly včel, které makají a na nic se neptají – farmy norků a nutrií.

■ Posmívat se lásce člověka ke zvířatům, jeho prožitku jejich údělu, mluvit o nich bagatelizujícím tónem nadřazence, jemuž tanou na mysli daleko závažnější věci – to nesvědčí o jemnosti ducha, věru ne, spíš o duši slona v porcelánu. Francis Jammes, Jesenin, Orten chápali cit ke zvířatům jinak.

■ Vzpomínka, jak mi Marijka v zimě 1963 ve špitále vyprávěla (seděli jsme potmě na konci chodby – v noci – a kouřili – za okny se zvedala fialová pára, jitřní mráz nad vinohradskými hřbitovy) – jak si sestry, s kterými slouží, vybírají při narkóze na operačním stole z mladých kluků, s kterými by pak, až se uzdraví, stálo za to chodit… O jedné, která si vybírala půldruhého roku, než kápla na takového, který se jí zdál dost… Ovšem – jen z lehkých pacientů. A mladých…

■ Ukázka z překladu začátečníka: „Ja věď běreměnnaja,“ skazala Věra. „Pusť!“ otvětil Kulčickij, proščajajej vsjo… česky: „Jsem totiž v jiném stavu,“ pravila Věra. „Potrať!“ odpověděl Kulčickij, odpouštěje jí vše…

■ Někdy v roce 67 nebo 68 mi v KPP dala Zdenka Bláhová opsat dopis, který u nich v redakci nechal v roce 1965 Allen Ginsberg pro Jiřího Suchého (asi po nějakém předchozím setkání). Přepisuji jej sem, poněvadž text na volném papíru bych mohl ztratit:

I want to blast some shit with you. Do you have any pot? Are you carrying? Can you turn me on???

Say Allen Ginsberg on the Eve of his departure for Moscow, gave you this sign AI.

■ 26. července 1973, čtvrtek. Dnes jsem dostal do ruky text Ginsbergova pražského deníku z jara 1965. Bohužel nikoli anglický originál, ale fotokopie třinácti stránek strojopisu českého překladu, pořízeného tehdy (v roce 1965) „úředním“ překladatelem pro MV. Překlad je strašný, místy komický, místy nesrozumitelný (ale člověk, který ví, oč jde, může tu a tam pochopit, případně rekonstruovat to, co bylo v originále). Tahle blbost ale možná v roce 1965 mnoho lidí zachránila, poněvadž z textu tohoto překladu musely být orgány úplně tumpachové. Horší je, že „úřední“ překladatel vynechává celé stránky (poznamenává, že jsou naprosto „nesrozumitelné“, „nečitelné“ nebo „celkem nezajímavé“). Vynechává také básně (poznamenává: „zase asi nějaká báseň“) – básně ovšem G. z deníku pořád někomu přepisoval nebo si z něho někdo před ním opisoval, přepisovali mu je na stroji; jsou aspoň myslím – všechny v jeho sbírce Sendviče reality. Chybí myslím – ve sbírce – báseň Labutí jezero, ale tu asi nezařadil sám; originál mám v deskách „A-G.“ – překládal jsem ji tehdy pro LN, kde česky vyšla.

Špatné na fotokopii je také to, že „úřední“ překladatel některé partie deníku parafrázuje a shrnuje – převypravovává; na jednom dvou místech není dokonce vůbec jasné, co je G. text a co převyprávění překladatele.

Například tam, kde G. píše o návštěvě u mne v Malešicích

– „Byl jsem u J.“– , dává „úřední“ překladatel do závorky („nebo u T.?“). Okamžitě mi bylo jasné, oč jde – Ginsbergovo psané velké J vypadá takhle: Ɉ. Proto si překladatel nebyl jist.

Člověk, který mi fotokopii českého překladu přinesl a půjčil (na 4 dny, do pondělka), mi nejdřív zavolal telefonem a velice složitě, bez uvedení jakéhokoli jména a bez použití slova „deník“ mi vysvětlil, oč jde. Když jsem se s ním ve čtvrtek (den po telefonátu) sešel v kavárně, dost vágně a nevěrohodně mi vysvětlil, jak se mu fotokopie deníku dostaly do rukou – tvrdil, že mu je opatřila dcera onoho „úředního“ překladatele. O tom mi řekl jen tolik, že to byl člověk, který tehdy – tj. v roce 1965 – pracoval pro MV jako grafolog (sic!) a překládal prý pro ně jen příležitostně (!).

Moc jsem se ho na nic nevyptával. Stále mi opakoval, že celá věc, tj. získání a půjčení fotokopie, je bez rizika, poněvadž nikdo z těch lidí, kteří se tehdy, v roce 1965, případem Ginsberg zabývali, už po roce 1968 na MV není.

■ Není to pro spisovatele zoufalá vyhlídka, že jeho současníci, jediní lidé, které zná, na kterých mu může záležet, kterých se může toužit dotknout – že jeho současníci ho nikdy nebudou číst? Nebudou moci číst? Protože v zemi, kde žije, nebude za svého života vydán.

■ Včera večer (9. 8. 1973) jsme byli s Majkou u Medků. Neviděl jsem Mikuláše pět let (naposled byli u nás v roce 68, tři nebo čtyři týdny po 21. srpnu) ). A včera – The horror! The horror! – jak z Josepha Conrada. Od 11 hodin už jen nesouvislá, kataleptická slova. Když jsme přišli – v půl osmé –, stál ještě o berli na nohou, pak skoro nepozorovaně vypil láhev vodky, Iviška s Emilou ho ve vzpěru transportovaly na záchod a zpátky. Dvakrát zpíval Die Fahne hoch a vysvětloval, že jeden verš německých slov má hluboký smysl. Když psal mně a Majce dedikaci do své monografie, napsal místo „MARII“ „MORAI“ – bezvadně to slovo četl, pak řekl: „Ty písmena tak za sebou nejdou, ty písmena mi tam nějak přeskákaly…“ Iviška má potíže jak vystřižené ze zažloutlých 50. let, nemůže se dostat na žádnou školu – teď pracuje jako pomocná síla (za nějakou ženu na mateřské dovolené) v Židovském muzeu – za
800 korun měsíčně. Mikuláš, dokud byl ještě při sobě, mě zval do ateliéru, že tam má rozmalovaný cyklus Hroby. Že nejdřív maloval a pak přišel na to, že jsou to hroby. V meditaci nahlas k tomu vymýšlel adjektivum – Morové hroby. Nebo líp Zamořené hroby? V půl jedné v noci jsme odcházeli. Iviška s námi šla po schodech dolů – celý večer na sobě měla šatový župan, jak šla ven na půl kroku přede mnou, viděl jsem jen velice štíhlý dívčí krk a záda mezi cípy rozepnutého zipu. Viděl jsem ji prvně jako dospělou, v 50. letech, když jsem k nim chodíval na Smíchov skoro každý týden, byla dítě, spávala v kuchyni za závěsem.

Když jsme s Majkou na rohu chytali taxíka, přehnal se kolem nás po prázdné noční ulici obrovský černý pohřební vůz. (Zapsáno 10. 8. 1973, dopoledne)

■ Svatý Mikuláš Medek

■ Dějiny ruské a sovětské literatury

Radiščev zabaven, čekal na vydání 90 let. Čaadajev prohlášen za blázna, Filosofické listy čekaly na vydání 100 let. Doktor Živago dopsán 1954, zatím čeká na vydání 20 let. Mendlštam zahynul ve vězení u Ochotského moře 1938; jeho poezie čeká na vydání zatím 35 let.

■ V místnosti byla zhuštěná atmosféra tupé blbosti, jako když se pět manekýnek sejde…

■ Nikdo už pro nikoho neexistuje.

Každý existuje jen sám pro sebe.

■ Jsi blízká, v dálce kdes.

Jsem tady

včera a dnes s

tebou naposledy.

Jsem nasmrt v neštěstí;

loni, ach mockrát loni.

Mrak vlasů přes les voní:

vanilkou neřesti.

(Zbytek improvizované, několikaslokové „básně“, která se mi honila v hlavě, když jsem se probouzel 14. srpna 1974, ráno.)

■ Magické místo z Lorcy, které mě fascinovalo už před lety:

„Bylo to v okamžiku suchých věcí,

osiny v oku a válcovaného heveru,

oxydu na železe velkých mostů

a definitivního ticha korku.“

Ve starém českém překladu (Nechvátal / Kuchválek) zní hůř:

„Byla to chvíle vyprahlých scvrklých věcí,

osiny v oku a hever zlisovaný,

byl to okamžik rezavých železných mostů

a dlažby z korku mlčení neskonalé.“

Je to z básně Tanec smrti z Básníka v New Yorku, velké sbírky třeskuté moderní poezie. Vzpomínka: když byl v 65. roce v Praze Ginsberg a mluvili jsme o Lorcovi, vychvaloval do nebe jeho Ódu na Walta Whitmana, také z téhle sbírky – pochopitelně.

■ Babka vedle mne na refýži: „Ta taky! Tamhleta taky! Taky má! To se ví! Taky má na sobě z tuzu!“

■ Bída překladatelů beletrie v téhle zemi udavačů, závistivců a zbabělců je také v tom, že je jim moc „vidět na vejdělky“. Když vedoucí prodejen zeleniny a čistíren berou měsíčně 2 500 nebo 2 700 korun, nikdo se nediví, ale když překladatel dostane za čtyřměsíční práci 5 000 korun, mohou se všichni posrat – od šéfredaktora po účetní v nakladatelství, pošťačku a lidi v baráku, kde bydlí. Tuhle mentalitu lidí znám dvacet let, co tu práci dělám. Můj bytný v Podolí byl inteligentní člověk, ale práci, do které se ráno nechodí, do které se neodchází z domu, nikdy nepokládal za práci. Pro něho jsem si prostě doma „pořád něco psal“. Když mi čas od času přišel honorář, byl blízek mdlobám. Tolik peněz! Najednou! Z čeho jsem byl živ v těch měsících, kdy jemu každého druhého přišla penze, nad tím ho nikdy nenapadlo uvažovat. Spíš jsem měl dojem, že téhle otázce se jeho logická mysl vžd y v jakési logice pro domo sua pečlivě vyhnula.

■ Tma padá na papouščí klece.

Tma padá na Židovské pece.

A chce se umřít, ne, že nechce.

■ Mládí neumí dát lásku. Teď si stále víc myslím, jaký pocit krachu asi Valja musel před smrtí mít. A všechno to skrýval za tou nanučí podobou. Vzpomínám, jak přišel do našeho prvního bytu do Malešic, když byla Eva asi roční, šel jsem mu s ní v kočárku na Vinici naproti. U nás byli moji rodiče, Majka, vřískající dítě, které ho uvádělo do rozpaků, hlučné rodinné sobotní odpoledne. Šli jsme sami dva do mého pokoje, chvíli mluvili, pak mi četl z papírů první verze překladu Eliotova Portrétu dámy a Pusté země, kterou přeložil jako Pustina. Nedovedl jsem mu v té chvíli říct nic než pár banalit, navíc když překlady se mi místy nezdály nejzdařilejší. (V poslední, definitivní verzi, která vyšla už po jeho smrti, je mnoho zlepšeno.) Netušil jsem tehdy, jaký to všechno pro něho má význam. Všichni jsme si tehdy mysleli, že mu jde jen o peníze. Jistě mu o ně šlo, halasně a trapně to všude vykládal,
ale kdo měl tušit, že mu jde o to, jestli má nebo nemá smysl žít. Musel mít neuvěřitelný pocit nezaslouženého odkopnutí; měl pocit neštěstí a jedinou možnost ospravedlnění viděl v literatuře, ale v té po něm začali plivat a vyhánět ho z ní – zbezvýznamňovat předem jakýkoli jeho pokus – lidé, kteří většinou nestáli za víc než on. Já vím, že mi na tohle lze odpovědět poukazem na to, co já už u něho z autopsie neznal, na tu temnou věc z války, kterou si jako faktickou zápletku pak vzal Škvorecký do Lvíčete, i poukazem na to, jak podivně lavíroval v raných padesátých letech (kdy jsem ho také ještě neznal) a kdy byl jako novinář poslán Drdou na proces s Horákovou a něco pak o tom napsal, jednou se mnou o tom mluvil, tvrdil, že nenapsal nic, zač by se musel stydět – jim to nestačilo… Dodatečně mi po letech řekl, že měl příbuzného (Kalivodu z Ledče) ve vězení; pak jsme se navíc i domluvili, že by
l vlastně v té absolutně vyfabrikované „skupině“, v níž byl souzen i můj otec. (Na okraj: o téhle epizodě z 50. let se mnou mluvil, ale o té z války se jediným slovem nezmínil nikdy, to jsem vždycky slyšel jen od jiných lidí a pokaždé jinak.)

Pod tou hroší a nanučí kůží – neproniknutelnou, nevyzpytatelnou – muselo být zoufale zraněné svědomí, peklo výčitek a sebeobviňování. Často se tvářil jak člověk, který pořád od někoho čeká ránu – ty nejisté bázlivé oči. Epizody, na které si vzpomínám a které si chci jednou zapsat:

1) Z prvního pobytu se mnou v Tatrách, kdy se na něho rozkřikl T. za to, že jsme nahlas mluvili při šachách… Ten večer překládal u sebe v pokoji Eliotova Hrocha (!), to bylo tehdy do nějaké antologie, mnohem dřív, než se pak do Eliota pustil

2) Jeho reakce na S. kritiku v Tváři; Č. v Knižní kultuře; H. „anonymní“ dopisy (těsně před smrtí!)

3) Jeho „účast“ na mé svatbě

4) Večer s Ivanem Divišem a Jakubem Dervakem u něho v bytě v Benediktské

5) Ta podivná epizoda s R. K. v Helsinkách, o níž jsem se dověděl dodatečně a nepřesně (K. už je taky po smrti) a o níž dodnes nevím přesně

6) Dokumenty kolem smrti – jeho žena; nejapnosti M. K.

7) Jeho úvahy o příčinách úpadku Kamila Bednáře (srv. vzájemně pozdější Bednářův nekrolog za něho)

8) Historie seznámení (M. kancelář, kde byly šanony pro začínající autory ve dvou skříních, na nichž byly nálepky „Talentovaní“, „Netalentovaní“)

9) historie o ženských, které mi vyprávěl

10) pobyt s ním na jeho první chatě (ne na té, kde se oběsil)

11) překladatelské historie (Faulkner atd.)

■ Dopisy dvěma mladým básníkům: Topinkoví (už napsán – jako odpověď na jeho anketu – ve formě básně) a Skarlantovi:

Vy chcete vajíčko teď, ne slepici potom. Říkáte to, jako kdybyste byl sám na světě. V praxi to dopadá tak, že zvedáte pochcanou housku, kterou ostatní nechávají ležet, do které ostatní jen kopou. Ve čtyřiatřiceti nejste tak mladý, abyste nemohl vědět, že pochcané housky se nezvedají. Nikdy. Těší vás kralovat na hnojišti? Mezi Donáty Šajnery, Pavly Bojary, Oldřichy Vyhlídaly, Karly Boušky, Ladislavy Stehlíky, Miroslavy Floriany? Mezi těmi, kteří museli všechny ostatní zakázat, zlikvidovat, aby sami mohli kralovat? Nečetl jste nikdy Zahradníčkův verš „Nemohu-li se stát pánem jejich měst, stanu se pánem jejich trosek“? To mluví ďábel. Můžete se vymluvit, že jste jej nikdy nečetl, poněvadž ti, jimž jste se rozhodl sloužit, se postarali, aby tenhle verš jako tisíce jiných nikdy nevyšel tiskem, a vy nějakou v opisech kolující literaturu nečtete. Sloužíte ďáblu, milý příteli. Ďáblu, který dvacet let umíra
l komplexem méněcenností a po příjezdu tanků začal předvádět, jak je ještě živý. Je to pořád ten samý sprostý, stepní ruský ďábel, o kterém psal už Dostojevskij v Běsech, jen zesklerotičtělý byrokracií.

10 (OD 18. SRPNA 1973 DO 10. ŘÍJNA 1973)

■ Přístrojky na pohřbívání, cínová posejpátka na hrudky na rakev, miniaturní hevery na spouštění rakví…

■ Slibme si, že už budeme mrtvi až do smrti.

■ Ten, kdo žil v „socialistické“ zemi, už asi nikdy nebude s to žít v jiném světě.

■ „Otrok se vždycky oběsí na pánových dveřích.“

■ „Přijde čas, kdy člověk musí adoptovat své rodiče.“

■ „Mužský, který se ženskou bydlí, má s ní i spát.“

■ Co se šílencem, kterého ti Bůh odložil do klína jako zrozpačitělý politik, když se zbavuje náruče kytek?

■ Vidíš se, jak se divíš – pak se divíš, jak se vidíš – pak se divíš, že se divíš a nakonec že se vůbec vidíš, jak se vidíš…

■ Přestal snad J. T. hrát jen proto, že mu nenabídli jiné role než v angažovaně pitomých filmech a seriálech? Přestal J. S. dělat plakáty na nařízené promítané rumunské a sovětské filmy, aby tím nenapomáhal kulturní politice slouhů, plnících příkazy okupačního režimu? Prokázal snad M. K v padesátých letech svou solidaritu s vězněným Zahradníčkem tím, že publikoval svou poému o problematickém národním hrdinovi Fučíkovi zcela v intencích a k větší slávě kulturní politiky režimu, který popravoval ženy jako Horáková a intelektuály jako Kalandra? V tom tehdy spočívala jejich solidarita s pronásledovanými? Ne, oni šli s vítězi, i když vítězi byli náhodou vrazi. Jaké solidarity se tito lidé chtějí dovolávat dnes – oni, kteří žádnou solidaritu neznali, oni, kteří se k ní nikdy dřív nehlásili? Sloužili režimu tak hnusnému, lži tak absolutní, že míra jejich zkompromitovanosti se stěží dá odči
nit v rámci jednoho lidského života. Ještě v roce 1959, kdy sovětská raketa dopravila sovětskou vlajku na Měsíc, v době, kdy už ani nikdo nikoho k ničemu nenutil, napsal P. K. lokajský veršík s apartně vyhrocenou „protiimperialistickou“ pointou. Cituji: „…někdo má hvězdičky na praporu, my máme prapory na hvězdách!“ Ještě v roce 1959 se tím plurálem hlásil k praporu, pošpiněnému krví nevinně umučených lidí. A týž člověk s nestydatostí sobě vlastní neváhal na sjezdu spisovatelů v roce 1968 číst Solženicynův dopis.

■ V podšívce šatů, řekněte mé sestře,

najde mé verše, jež snad hodí se,

než hrozný, krutý architekt

vše setře barvou umírající opice…

Listopadovy verše, někdy z roku 1953-54. Tahle sloka mi na dvacet let uvízla v hlavě ode dne, kdy mi ji Hanka dávala číst, utkvěla mi, přestože je špatná, třetí a čtvrtý verš jsou skoro směšné. Zvláštní, co člověk nosí v hlavě!

■ A nakonec ta doba měla

ze všeho hovno. Jak to chtěla.

(Z Hemingwayovy juvenilní básně.)

■ Strom poznání není z tohoto života (Byron, myslím).

■ Neštěstí podivuhodně napomáhá paměti…

■ Stalin se pevně usadil v duších svých obětí a zkazil je.

■ Ptáci

zatavení

v křišťálu podzimního vzduchu.

Kdo ji měl trestat,

tenkrát, před třinácti lety,

za hysterii, jíž propadla,

když ho uviděla v blízkosti

mladé ženy?

Když si uvědomila,

že jí sváteční vánočka štěstí

nevykynula pod rukama?

To všechno ze strachu

před osamělými podzimy

s ptáky zatavenými do křišťálu vzduchu.

„Kam jsem rozum dala,

že jsem se za něho neprovdala?

I smrt, i smrt

mi jednou mohla říkat: ‚Paní…‘“

Tak blázen trestá jiné

za své vlastní chyby.

Na milovaných jsou nám

nesnesitelné i ty chyby,

s nimiž se u sebe smiřujeme.

Jsme neradi, když se před námi

shazují ti, které máme rádi.

A láska změřená tímhle

je láska zabitá sekerou.

Láska zmýlená s megerou.

Podzim ticha.

Ticho v hlučném světě.

O jedny plíce míň vtahují

z toho vzduchu.

Jsme zataveni v nehybnosti letu.

Jsme zataveni v křišťálu.

A bývala to slza.

A ze slzy zažloutlá kaluž

jak prostěradlo pomočené dítětem.

Zataveni do vzduchu

tohoto podzimu a světa

I se svým výletem.

Pravověrní ke smrti –

chtivost, dychtivost života

zdá se nám přisprostlá

jak lačný host,

jenž neví, kdy má dost.

Nás z někdejška,

otištěné do vosku

už rozestavil čas

u zbagrovaných cest.

Slyšíš pořád ty včely

v lipových alejích,

jejichž dřevo shořelo před deseti lety?

Vidíš pořád to ranní slunce

v okrovém prachu ulice,

kterou zbořili před deseti lety?

Pak svět ujíždí pod nohama jako led.

A pak už jsme víc v tom,

který není,

než v tom, který je.

Svět v moři našich hlav.

Je dál ten zlatý páv.

Ten teď a kolem nás

je temný jako Sibiř.

Jako hrob, k němuž jdeš,

kam míříš.

■ Při překládání poezie Wallace Stevense hrozí překladateli víc než kde jinde nebezpečí nežádoucí interpretace. Stevens sám kdysi napsal svému italskému překladateli Renatu Poggiolimu, že „báseň je báseň, nikoli výklad básně“. Jiný jeho výrok, pronesený při jiné příležitosti, že totiž „báseň musí vzdorovat smyslu téměř úspěšně“, je obecně známý. Interpretace by byla chybná ještě z jiného důvodu: Stevensovy básně jsou založeny na pevném systému pojmů, v němž se zpravidla jeho teze či meditace rozvíjejí jako proces básníkova myšlení. Metoda jazykové parafráze (volná rekonstrukce verše za pomoci zcela jiných elementů druhého jazyka), přebudování struktury při jakéms takéms zachování „smyslu“, improvizace od případu k případu, by znamenala naprosté nepochopení konstant Stevensovy poetiky. Básníkova meditace se uskutečňuje v přesně zvolených pojmech (jakkoli metaforických či zstupných), které je třeba zachovat. (Proměny této volby, její odlišnosti v raném a v pozdním období jeho tvorby jsou jiná otázka.) Za těchto podmínek nemůže žádný překlad zachovat či napodobit onu svrchovanou eleganci a noblesu, jakou mají Stevensovy básně v originále. Stevens si těchto obtíží byl vědom; Poggiolimu napsal: „Když přeložíte verš ‚Exchequering from piebald fises unkeyed‘ jen podle smyslu, co zbude?“ Přesto však překlad v zásadě nepokládal za nemožný a svého italského překladatele povzbuzoval. Od roku 1954, kdy Stevens zemřel jako uznávaný, ale nepříliš populární a známý básník, vznikla o něm rozsáhlá kritická a interpretační literatura – osmnáct knih věnovaných jeho dílu, kromě časopiseckých studií a článků, něco, co už málem připomíná jakousi „Stevens industry“. S většinou těch knih jsem měl možnost se seznámit. Zčásti jsou instruktivní, zčásti však jsou také p
ěknou ukázkou pseudoučené scholastiky 20. století: mnoho řečí, aby se málo řeklo. V knihách o Stevensovi, vydaných téměř současně, se nejen výklady, ale často i „čtení“ jednotlivých míst naprosto rozcházejí. Obtíže nerozptylují ani básníkovy vlastní komentáře nebo výklady: některá jeho vysvětlení jsou velice odtažitá, mnohdy víc zatemňují a problematizují, než osvětlují. Nejužitečnější pro mne při překladu byly dvě knihy: Ronalda Sukenicka Wallace Stevens, Musing the Obscure a kniha Helen Vendlerové On Extended Wings, která rozbírá Stevensovy delší básně. Při překladu básně Muž s modrou kytarou mi neobyčejně pomohl Hamondův esej On the Grammar of Wallace Stevens.

■ Na konci 30. let je poslán stranou do stranické školy u Moskvy… je poslán stranou…

Vzpomínka na slovní dvojsmysl ve vyprávění T. v 50. letech: „Ona dostala manžela ze strany.“ Tj. způsobila, aby byl vyloučen; kdežto já jsem tu větu tehdy pochopil tak, že jí byl manžel ze strany (stranou) přidělen…

■ „Motivem jednání dona Juana je etika kvantity – v protikladu ke světci, který se upíná ke kvalitě.“ (Camus, Mýtus o Sisyfovi)

■ Před šesti lety jsem se jednoho zářijového dopoledne sešel se třemi přáteli. Nikdo z nás už mladý tehdy nebyl, ale to poledne, kdy jsme seděli v Mánesu a pili bílé víno, nikdo nemyslel na stáří: Dnes je jeden v Austrálii, druhého spálili letos v únoru v krematoriu, třetí je v blázinci. Já jsem živ. Živ?

■ Poznámky k textu Moře peněz (napsanému kdysi, před patnácti lety): Jdu ten večer k Šafaříkům a na schodech krev.

U Šafaříků, tam mají šmirglově drsným písmem jako z jinovatky na průhledném skle dveří nápis: Noblesse oblige.

Jako že „urozenost zavazuje“.

Prostě „nobles vobliž“.

Tam jo. Tam teda jo.

Spíš „Všech pět vobliž“, když odtamtud nevypadneš s natřískanou hubou.

Takovej je to podnik. Noční. Vlastně spíš podvečerní a dopůlnoční.

■ BĚSI

Zab mě třeba, stopa všecka

ztracena – a cesta s ní!

Běs nás honí do kolečka,

po polích nás prohání…

(A. S. Puškin)

Jen tráva už tu řinčí budoucností,

je plná z oken vyházených budíků!

A pod ní všechno: páteře i kosti,

pod ní ten sladký půlrok úniku.

Štědrovku frází tomu,

kdo se postí půl roku od lží… Ring je plný ručníků.

Zase z nich budou vegetariáni,

změří si tlak, obnoví flóru střev,

pominou detail, že jak třísky z dlaní

trčí jim dnešní, předvčerejší krev.

Vyhodnotí si jak další zápočet

srpnový všesovětský slet.

Vidím je zítra. V šeru tajdův stór

ucudní pravdu, chvíli byla nahá.

Zas začnou volat, honit pod prapor,

na který jsem jim nepřísahal.

■ K Olešově Závisti: Babičevova aktivita je aktivita zcela zvláštního druhu: ta, na niž se jezdili dívat Romaini Rollandové a další západoevropští hlupáci. Kašírovanost této aktivity (a atmosféry) jsem pochopil už jako docela malý kluk, v Humpolci někdy v roce 46-47. Ale ona, právě ona umožnila tak dlouho západoevropské levici přimhuřovat oči a hledat nějaké vysvětlení a ospravedlnění Stalinova vraždění… Kavalerov si je vědom (vyciťuje spíš, než ví), jak je tato aktivita „phony“, co zakrývá, co může zatajovat… Z jiného hlediska by se to dalo formulovat jako vzpoura „staré Rusi“ proti „zdánlivě“ nové… Jenže Kavalerov je fyzicky mladý – v tom je ošidnost téhle postavy: je výtržník spíš než konformista, excentrik spíš než maloměšťák…

■ Co je naprosto tragické na komunistickém zprznění literatury a likvidaci spisovatelů, ať už přímo (Pilňak, Babel, Pavel Vasiljevna) nebo uvězněním (kolový plot sekretářské izolace kolem Gorkého) – tragické je, že Oleša a Fadějev končí de facto stejně – jako sebeanulující alkoholici.

■ Co jsem chtěl přeložit z. Pavla Vasiljeva:

1) Krátkou báseň o jestřábím peru z Dne poezie 56

2) Báseň Jeleně (také odtamtud)

3) Léto (z výboru)

4) Evgeniji Stenman (z výboru)

5) Puť na Semigu (z výboru – 1. verzi překladu mám kdesi mezi papíry)

6) Rusce (Tys odešla, má Rusko)

7) Avtobiografičeskije stroki (z výboru)

8) Jediná noc – přeloženo, vyšlo ve Světové literatuře – možná drobné úpravy

K zaznamenání (zajímavá historka): první český překlad z Pavla Vasiljeva vyšel česky v roce 1945 v antologii paní Marčanové Sovětští básníci. Je to báseň Rozloučení a jako autor je uveden Muchan Bašmetov (Kazachstán). V 56. nebo 57. roce, když v SSSR vyšel výbor z Pavla Vasiljeva (jediný a špatný – z básní jsou vytrhávány celé kusy) a knihu jsem pročítal, zjistil jsem, že tu báseň odněkud znám; z „poznámkového aparátu“ jsem se dověděl, že Pavel Vasiljevna tu báseň za svého života otiskl pod pseudonymem Bašmetov – je možné, že předstíral, že jde o překlad z kazachštiny. Když jsem se později paní Marčanové ptal, zda věděla, že překládá báseň Pavla Vasiljeva, řekla mi, že o tom neměla ani tušení; našla text v nějakém časopise nebo antologii – to už se nepamatovala – a poněvadž se jí báseň líbila, přeložila ji v domnění, že jde o text jinak neznámého kazašského autora.

To je historie prvního českého překladu z Pavla Vasiljeva. Přišel do Čech pod maskou, v době, kdy v Rusku byl absolutně zakázán, zahlazen, kdy se nikde nesmělo upomenout ani jeho jméno. (Zapsáno 3. října 1973)

■ Nejdřív ho popravíte a pak si ho dáte na známky (myslel jsem si, když jsem si ráno kupoval šedesátihalířovou známku, na které je Vlado Clementis).

■ Smrt se do nás do všech vklížila

Žijeme tu jak na vesnici

v osmnáctém století Čeština z rádia

zvodnatěla lží jak nohy s elefantiázou

A zní neznámě

jak řeč tvorů z jiné galaxie

■ Nejkratší písně – ohlasy

Pták co mi zpívá v hlavě

Opakuje mi že tě miluju

Opakuje mi že mě miluješ

Pták už tím nudí

Nevídáno

Zabiju ho zítra ráno

Má chyba

Má chyba Má chyba

Má největší pravopisná chyba

Koukni jak píšu

Verliba

■ být vyškrtnut, vyloučen, vyoběšen ze strany

■ Platonovova próza v lecčems připomíná prózu Ladislava Klímy. Za tenhle postřeh ručím; je přesný. Především svou zdánlivou konfuzností. Uvědomil jsem si to při překládání novely Hnojný vítr (Musornyj vetěr).

■ Nikdy jsem nepřísahal na masového vraha Stalina jako tolik mých vrstevníků z generace. Pro mne byl Stalin v roce 1950 masový vrah, a ne praporečník lidstva jako pro ně.

V tom je ten rozdíl, zdá se mi, zcela základní, zcela podstatný rozdíl. A proto nemohu slyšet, když někdo v roce 68 říkal: „Naše generace se v mládí dopouštěla chyb a omylů…“ To je lež: někteří lidé z této generace se dopouštěli chyb a omylů tím, že přísahali věrnost režimu vedenému masovým vrahem, jiní se jich nedopouštěli. Proto ať nikdo laskavě neříká „naše generace“, ať si tyto nesmyslné generalizace odpustí a mluví jen sám za sebe. Protože by si tito naši generační vrstevníci měli uvědomit, že jestliže v jisté etapě svého života podporovali režim masových vražd, režim nejhoršího výsměchu justici, jaký dějiny znají, režim obecné lži, klamu a podvodu, režim asiatské zvůle a násilí, jsou dnes morálně ve stejné situaci jako mladí členové NSDAP, SA a SS, kteří by podle této zvrhlé logiky mohli také klidně prohlásit: „V mládí jsme se dopouštěli chyb a omylů,“ majíce samozř
ejmě na mysli svou podporu vražedného režimu Hitlerova. Jenomže tito lidé jsou dodnes pokládáni za válečné zločince, za nacisty, a byli vyřazeni z veřejného života. Člověka definují jeho činy a jejich dosah, nikoli jeho prohlášení, jiná v roce 1950 a jiná v roce 1968. Je třeba si uvědomit, o co jde, že slova: „Dopouštěli jsme se chyb a omylů“ se de facto rovnají slovům: Podporovali jsme režim, který vraždil, ale teď už jsme zmoudřeli, už to neděláme. Jenomže po vraždění zůstávají mrtví a takovéhle vyvléknutí se z odpovědnosti je urážkou, další urážkou jejich památky. Tito lidé by si měli uvědomit, že podporovali režim, který věšel ženy, odebíral dětí rodičům a odvážel je do státních sirotčinců, který plenil a likvidoval klášterní knihovny, jehož pohůnci rozhazovali popel zavražděných po silnicích, jehož katové se večer před popravou Milady Horákové na Pankráci opíjeli vínem přinšeným v zahradních konvích – a na to má stačit věta: „Dopouštěli jsme se chyb…?“ Že o tom všem nevěděli?

11 (OD 10. ŘÍJNA 1973 DO 18. LISTOPADU 1973)

■ Dvě anekdoty, které jsem v těchto dnech slyšel v Praze: Jaký byl rozdíl mezi Dubčekem a Allendem? V zásadě žádný, oba špatně znali zeměpis: Dubček nevěděl, že Rusové jsou tak blízko, a Allende, že jsou tak daleko. – Druhá: Američan, Rus a Čech se přou, v které zemi je delší ozvěna. Američan: „Když vstoupím na Empire State Building a zavolám Nixon, slyším to on ještě půl hodiny.“ Rus: „Když se vyvezu na televizní věž v Ostankinu a zavolám Brežněv, ozývá se mi něv, něv, něv ještě za hodinu.“ Čech: „To nic není, pánové. To my jsme v roce 1968 zavolali Svoboda a ještě dneska pořád slyšíme jen Da, cla, da…“

■ Když jsem byl v roce 1957 poprvé v SSSR a všechno tam viděl, vzpomněl jsem si na název předválečné reportáže Julia Fučíka – V zemi, kde zítra již znamená včera, a pak, když jsem se vrátil, řekl jsem Errolovi v hovoru, že bych z toho výletu měl chuť napsat cestovní zápisky a že bych je nazval V zemi, kde dneska znamená předevčírem, což je jen logický posun, který je ve Fučíkově názvu implikován, a jeho možnost jen ukazuje, jak nesmyslný a hloupý ten název je. (Cestovní zápisky jsem nenapsal, jako tolik věcí, které jsem v životě napsat chtěl, ale někde ve stálých papírech k nim mám asi osm stránek poznámek s „nejvýraznějšími“ reáliemi.) Tenhle název se tehdy Errolovi moc líbil, řekl mi, že je to výborný nápad. Když jsem letos zjara četl Mirákl, zjistil jsem, že věty doslova použil na jednom z nejexponovanějších míst knihy. Stýkali jsme se tenkrát skoro denně a pořád mluvili spolu o práci, t
akže ty výpůjčky jednoho od druhého byly běžné. Já jsem si od něho vypůjčil do jedné básně ze Stránek z deníku jeho parafrázi německé válečné písničky (Sterbe wohl, Erika) a jindy jiné věci. Standovi Marešovi zase Errol vymyslel do překladu Vachela Lindsaye „ptáky – jazzováky“ a sám později toho termínu použil ve své Ódě na Evu FitzPilarovou. Z hlavy si ještě vzpomínám, že mně například vymyslel do překladu Ferlinghettiho „ostrov Sv. Obody“ a ještě jiné věci.

■ Když zakázali Kafku, budou mít Platonova, novelu Hnojný vítr, která je ve své fantasmagoričnosti a stálém dobíhání a zase couvání od konkrétní analogie stejně úděsná, možná úděsnější… A dál… A pořád… I kdyby až do smrti bez reálného výsledku…

■ Odpověď inzerentce: mít menší tělesnou vadu není na závadu! To přenechte Bohu, o to se nestarejte vy, to není vaše starost…

■ Mnich, aby se na celý život všeho zřekl, musí mít absolutní víru v nezpochybnitelnou pravdu systému, v jehož intencích řeholi přijal, v jehož řádu přijal volbu: výměnu světa tohoto za onen. A co mnich, který si hodinu před smrtí, kdy už je všechno za ním, kdy už se nic nedá změnit, kdy zřeknutí už pohltilo celý pozemský život – co mnich, který si v té chvíli připustí, že obětoval celý život, že jej prožil podle pomyslu, který byl mylný – že systém byl arbitrární? Jak se to podobá životu naší generace, kterou aspoň vnějškově (ale omezení za 20 – 30 let proniknou i do vědomí, tkání nekonformního individua) donutili prožít život podle nesmyslného, nepravdivého systému, kterému říkali komunismus! Člověku, který zná Rusko, ruské myšlení a ruské sklony tak jako já, nemusí nikdo vykládat, co jsou to ty byzantské rysy toho, co sem do Evropy zatáhli: denní praxe, v níž vás nutí žít, je byz
antinismus, jaký v Rusku existoval už za cara, obludnost, pro niž je rok 1917 zcela irelevantní letopočet.

■ „…pan Komenský je neustále rozptylován různými kontraverzemi, jež ho odvádějí od hlavní práce pansofické.“ (A. Hartlib v dopise 3. 4. 1661)

■ Výroční cena 1967 nakladatelství Mladá fronta za překlad knihy Andreje Platonova Řeka Potudaň. (Vyhlášení 21. 3. 1968 v 10 hodin dopoledne v Klubu školství a kultury v Praze 1, Na příkopě 11)

■ Pleonastičnost a nedbalost jazyka Andreje Platonova je pouze zdánlivá. Vlastně přesněji: patří k jeho stylu. Platonovova věta je nesena jeho dechem a okamžitým stavem myšlenky: Zdánlivě „nedotažené“, polobanální formulace, někdy stálé opakování jednoho slova, klouzání po okraji fráze – to vše tvoří jeho styl, který někdy naopak dokáže zachytit a uvést do hry leccos jinak nezachytitelného, postihnout nepostižitelné. Nejlépe to, myslím, zatím formuloval kritik, který napsal, že v prózách Andreje Platonova je jazyk v předanalytickém stavu. (22. 10. 1973)

■ zápolit s deštníky, žonglovat se servisy, převracet kytovce v dunivých dunách peřin

■ Ona má v této chvíli

můj rok 42,

kdy uprostřed poprav

je všechno ještě v naději,

uprostřed předpubertálního bloudění

zatemněnými ulicemi, u předměstských kin

„– pár děvčátek jde k předměstskému kinu,

je slyšet maďarštinu –“

kdy naděje sama byla hodnotou,

sama o sobě, naděje sama,

a taková na mapě života zůstala,

bez ohledu na to, že se nenaplnila,

že neskončila svobodou,

ale novým otroctvím…

■ Jak a kdy jsem prvně v životě slyšel slovo komunismus? Vzpomínám si na to. Bylo to ještě v kuchyni bytu ve Sládkově domě na humpoleckém Dolním náměstí, bylo mi tehdy asi šest let (když jsem chodil do druhé obecné, přestěhovali jsme se do Podhradu), hrál jsem si vsedě na podlaze a Vlasta Lesinová s někým v kuchyni mluvila, nevím už s kým, ale s někým cizím, matka ani otec to nebyli. V hovoru padlo slovo „komunista“. Zvedl jsem hlavu a zeptal se: „Co to je komunista?“ Bez přemýšlení mi odpověděla: „To jsou ti, co chtějí, aby všechno bylo jako v Rusku.“ Pamatuji si tu odpověď doslova dodnes. I intonaci, s kterou ji řekla. I polopřítmí v kuchyni. I vroubkované dětské punčochy přes kolena, připjaté na podvazky, které jsem měl na sobě. Tolikrát jsem si později v životě na tu odpověď vzpomněl! Její odpověď byla přesná, přesnější než všechny ty, které jsem četl a slyšel pak.

■ DIALEKTIKA

Pochvalovat si Číňany, proklínat Číňany,

velebit Tita, proklínat Tita, podlízat Titovi,

stavět pomník, odhalovat pomník, rozplývat se nad pomníkem, bořit pomník,

slavit Stalina, hanět Stalina,

zavřít Gomulku, pustit Gomulku, nastolit Gomulku, kopnout do prdele Gomulku,

říkat, že vyhasíná třídní boj, že se zostřuje třídní boj, že vyhasíná třídní boj,

zavřít Husáka, pustit Husáka, zvolit Husáka, chválit Husáka,

zřídit Stazku, zrušit Stazku, zřídit Sazku,

popravit, mlčet, popravit, nerehabilitovat, popravit, rehabilitovat,

zakázat žvýkací gumu, trpět žvýkací gumu, povolit žvýkací gumu, vyrábět žvýkací gumu – a pořád spět k socialismu.

■ V jednadevadesáti letech umřel v těchto dnech maršál Buďonnyj, jeden z těch, kteří první napadli Babela a zasloužili se o to, že kolem něho vznikla atmosféra, která později skončila jeho smrtí. Rudou jízdu Buďonnyj označil za pomluvy a „babské žvásty“. Gorkij tehdy musel vzít Babela před zuřícím maršálem v ochranu. Večerní Praha dnes (2. listopadu 1973), aby nějak uctila památku maršála, otiskla z. Rudé jízdy krátkou povídku, v níž Buďonnyj vystupuje (samozřejmě bez, uvedení překladatele, kulturnost večerníku nesahá tak daleko, aby se zatěžovali zjišťováním, jak to s překladatelem je, zda je „dobrej“ nebo „špatnej“, zda může nebo nemůže publikovat). O to ale nejde (mně rozhodně ne). Maršál se asi v kremelské zdi musel obracet – uctili jeho památku tím, co považoval za nejhorší očerňování sebe i Rudé jízdy. Ale to je typické pro komandovanou kulturu v lidově demokratických zemích; kdy je „velká“ příležitost, propadne se panice a stále jaksi „podezřelý“ a „stranou udržovaný“ autor je dobrý, prostě momentálně jej lze využít. To znám už z nejednoho případu v padesátých letech.

■ „Další podrobnosti ze života cestovatele Pácalta obsahuje jeho deník, který se bohužel ztratil.“ (Lidová demokracie, 3. 11. 1973)

■ Odsoudit vězně na pětadvacet let – to znamená konec. The End of the Story. I když fyzicky přežije, vyjde z basy někdo jiný, troska. A co takhle odsoudit národ na pětadvacet let do kriminálu zvaného socialismus? Co zbude? A pětadvacet let už to trvá. Těm, co se narodili toho zasněženého mrazivého dne, kdy jsme byli se třídou na zimním pochoďáku v lesích okolo Humpolce, těm je dnes pětadvacet let!

■ Srovnání dvou míst z Babela a Hemingwaye:

Hemingway (Povídka Vojákův domov, rkp. překlad Josefa Škvoreckého): „Byl by rád měl nějakou dívku, ale nechtěl strávit spoustu času úsilím dostat ji. Nechtěl se zaplést do těch intrik a do té diplomacie. Nechtěl, aby se musel někomu dvořit. Nechtěl už vykládat žádné lži. Za to to nestálo. Nechtěl, aby z toho byly nějaké následky. Nechtěl, aby vůbec z něčeho byly nějaké následky. Chtěl si žít bez následků…“

(Jiné místo z téže povídky): „Možná že než odejde, bude ještě jedna scéna. Kotci do kanceláře nepůjde. To si ušetří. Chtěl mít život bez nepříjemností. Právě ho takový začal mít.“

Babel (Povídka Argamak, můj překlad): „Já do tebe vidím,“ řekl, „vidím ti až do duše… Ty chceš žít bez nepřátel, to je to… To je to jediný, voč se staráš – nemít nepřátele…“

■ MENTAL NOTE: Škvorecký přeložil čtyři, možná pět Hemingwayových povídek. Jsou to:

1) Vojákův návrat

2) Kočka v dešti (překlad byl publikován kdysi v Kultuře – pozor, mám dojem, že tehdy říkal, že redakce škrtla nějakou větu nebo měnila nějaké výrazy)

3) (povídka o slepci z Atlantic Monthly; překlad, pokud vím, publikován nebyl, kde je text, není mi známo)

4)? (v Atlantic Monthly byla tehdy ještě jedna povídka, mám dojem, že Škvorecký přeložil i tu, ale nevím to jistě)

Když jsem se ho ptal, proč svoje překlady nezařadil do povídkového svazku Hemingwayových spisů (byl editorem), řekl mi, že další povídky už překládat nechce a s těmi několika málo přeloženými se nechce plést do beztak početného týmu překladatelů svazku. Povídky z Atlantic Monthly přeložil hned, jak v časopise vyšly. Vzpomínám, jak mi později vykládal, jak ho zklamala Hemingwayova kniha Nebezpečné léto (když vycházela časopisecky).

■ Nepřišel na začátek

Nezůstal do konce

Hořelo v nebi svátek

Staniol ořech ovoce

Odcházela potkávaná

Přicházela nezvaná

Němá ryba mělká vana

Potmě v ní až do rána

Na předměstí v kině

S teplými prsty v teplém klíně

Zlatá moč

bílý sníh

mlčící vrána ve větvích

■ Dnes jsem si vzpomněl, jak jsme v posledních dnech srpna 68 byli s Tondou Brouskem u E. Všude kolem stály tanky, ale E. ani v té chvíli nedokázal zapřít svou rozmrzelost vůči Brouskovi a podiv nad tím, že ho právě on přišel navštívit. Teprve za rok nebo dva jsem to pochopil, když jsem náhodou mezi starými papíry našel Brouskův článek Zatajený Puškin? (vyšel zjara 68 ve Studentu), kterým se zřejmě E. cítil dotčen. Malichernost i na palubě Titanicu!

■ Jsme ženatí. Nás láska nevzrušuje.

Teď je čas na domácí lyriku.

Ale přece: ještě z dálky duje

– tebou, vzpomínkový větříku!

(sloka z Bagrického básně Traktir – jejíž překlad mi kdysi, před 15– 17 lety, mimovolně „naskočil“ do hlavy. Dnes jsem náhodou – při hledání něčeho jiného – vzal originál Bagrického do ruky, zalistoval – a nad originálem mi paměť tu tenkrát přeloženou sloku česky zopakovala. Co všechno nosí člověk v hlavě.)

■ dávat lásku, která nezná zlobu, ani když ji mučí

■ Vtip: Před Blaníkem stojí Čech a volá: „Junto, vyjeď!“

■ V mládí člověk není s to pochopit, že nelze pochopit. Že nelze pochopit, proč jsme, co jsme, co je svět, co my v něm… že nic z toho nelze nikdy, nikdy, nikdy pochopit. Začínáme existovat, aniž cokoli o čem víme, a přestaneme existovat, aniž budeme cokoli o čemkoli vědět. Nevěřím, neuvěřím, že některé z existujících vědomí bylo s to pochopit – všechny výklady, všechna objasnění jednoho vědomí druhému jsou instruktáž, udělovaná slepcem slepci. To, co nepochopíme, je za inteligencí, za empirií, za vším, co nám je dostupné. Jak může vědomí přesáhnout samo sebe, když neexistuje nezávisle na sobě? Když vzniká až s fysis, a to je mimo nás – mimo naši vůli, mimo možnost pochopení –, je, až když je, není, pokud není.

Nebyli jsme proto, abychom byli, ale jsme (co to je?) proto, abychom nebyli.

(13. listopadu 1973, 23 hod. 59 minut. Noc, vítr, vichřice venku)

■ Což jsme se trápili, když jsme nebyli, k vůl i tomu, že nejsme? Máme se teď, když jsme (co to je?), trápit kvůli tomu, že nebudem?

■ Jejich „očka“! Vymysleli si pro to jméno, říkali svým osobním fízlům „očko“. Slyšel jsem to slovo několikrát, v nesnesitelném kontextu a intonaci, vždycky od lidí, kteří v 50. letech zaujímali nějaké posty nebo se ometali kolem postů.

■ A tak byl Hejda zepsut a popliván, zatímco Konstantin Biebl, autor krásných veršů, se stal klasikem a Miroslav Válek, autor neméně krásných veršů, dokonce zaživa ministrem.

■ Vzpomínka na spolužáka v 46. roce v Humpolci na gymnáziu, který nebyl s to pochopit, že sloveso pojéchať má praesens pojedu, pojédeš, a pořád říkal děduškovi Čermákovi „pojéchaju, pojéchaješ…“ Vůbec – děduška Čermák, to je vzpomínka sama pro sebe. Zahřála mě teď při práci v půl druhé v noci u srdce. (Sobota 17. listopadu 1973 – už sobota!)

■ Byť pisatělem vělikogo naroda němyslimo běz podvižničestva. 1. věta doslovu jakéhosi Lobanova k výboru z próz Andreje Platonova, neuvěřitelně zcenzurovanému a zmrvenému – jsou vypuštěny nejen celé odstavce, ale i půlky a kusy vět: měl jsem možnost některé texty srovnat s texty ze sklonku 20. let.

■ Běda národu, který potřebuje hrdiny. (Bertolt Brecht)

■ Co máme s lidmi společného?

Že jsme ve stejné době s nimi naživu.

Že jsou ve stejné době s námi naživu.

■ K úvahám pana Dostála a lidí jako on o Fadějevovi, jeho spisech, osobní tragédii a podobně: byl to Stalinův slouha, konformní svině, která zničila, přímo zničila Andreje Platonova a desítky dalších. Kniha, kterou po smrti sestavili z jeho statí, článků, „interních“ posudků na některé spisovatele, je hrůzným svědectvím o nátuře rodilého byrokratického udavače. Co se pak kdo diví, že tenhle člověk špatně skončil? To je zas ten relativismus dvaceti lety partajničení zblblých blbů, kteří jsou ochotni uvažovat o Stalinových zásluhách a jeho „objektivním místě“, i když vědí, že to byl vrah miliónů lidí. A stejná mentalita, jíž může být schopen jen úchylný kretén, se táhne pak odshora dolů, k ne tak vysoce postaveným… ti pak meditují, co Fadějev a co ne Fadějev… Kdyby si vůbec byli vědomi… že to byl člověk, který štval svou kritikou lidi, kterých se pak, jím označených, ujímal stalins
ký likvidační aparát… museli by pochopit, že uvažovat o jeho literárním díle je totéž jako uvažovat o literárním díle Josefa Goebbelse.

12 (OD 18. LISTOPADU 1973 DO 6. LEDNA 1974)

■ jednu věc je třeba vidět jasně: Olešův Kavalerov vůbec a ani v nejmenším není naivní typ, není jednostranný a spontánní. Je schopen sám sebe vidět ze značného odstupu a velmi generalizovaně. Kavalerov rozhodně není naivní a hloupý: jeho poznámka o „kráse, která je západního původu“, historka o Tomu Virlirli svědčí o tom, že je schopen dalekosáhlých analogií, že je s to sám sebe vidět jako typ, že i abstraktní analogie, pouhá představa možnosti v něm dokáže vyvolat specifikovanou, bohatě rozrůzněnou, detailní, emočně nasycenou a rozjiskřenou atmosféru. Zde je klíč: jestliže dokáže s takovou citovostí prožívat a „obalovat jí“ pouhou představu, jak ostře, jak citlivě pak vnímá realitu samu!

Ne, rozhodně není naivní, jeho excentričnost a „protispolečenské“ rozhorlení plyne spíš ze zhýčkané rozmazlenosti a bouřící se uraženosti než naivity.

To není blouznivý snílek, který neví, v jakém světě a kde žije. Kavalerov to ví velice dobře a žárlivě, zbystřeně tento svět pozoruje, hlídá každý jeho projev, každý náznak, každé zachvění – ví, že na tomto světě naprosto nezbytně záleží, zda bude moci realizovat svou představu o sobě, nebo zda se jí bude muset vzdát. Hlídá každé zesměšnění se tohoto světa; každé ztrapnění. (Nebyl to pocit tak zcela výjimečný; o pouhé desetiletí [?] dřív byly i o něm napsány verše.)

Také pro něho byly napsány verše:

Nežaluj, jaro moje,

že můj čas vpadl v čas, kdy svět se proměňuje.

Nebyl jsem zrozen k tomu přeci, bych

dvakrát a vždy jinak viděl věci.

■ K chronologii těchto zápisků (Disiecta Membra):

1) V kroužkovaném bloku s tvrdými deskami je shromážděno a vypsáno – na stroji – všechno ze starých notesů a deníků (co jsem neztratil a co zůstalo u mne stránkováno 1 – 63; to je ještě z 50. let a různě – časově už se to určit nedá).

2) Pak přijdou přepisy poznámek a zápisů (počínající návštěvou u Holana), To je taky z 50. let.

3) Pak dva šedé sešity z Tater (1965?).

4) Pak zápisky rukou (už do kroužkového bloku) od 2. září 1966 do 12. října 1968 – a pak ještě 1 a 1/2 stránky.

5) Pak už začínají zápisy do číslovaných sešitů 1… až… ‚ale do nich ještě přijde zařadit: a) sešit s červenými tvrdými deskami, čtverečkovaný a b) zápisy z velkého italského bloku… (najít text o Weilovi)

■ potkávat k ránu vrávoravé otce, nesoucí dětem domů malou opičku

■ Saudkova překladatelská metoda: tam, kde je v prvním vydání Othella „Nastojte, páni!“, je v druhém „Zbořte se, kamna!“ – Taky se to tak dá dělat, tahle profese unese leccos.

■ Včera a dnes (28. a 29. listopadu 1973) se v Hradci Králové projednávalo odvolací (rehabilitační) řízení procesu se „skupinou“ (estébáky vytvořenou), s níž byl můj otec v květnu 1952 po sedmiměsíční vazbě odsouzen k 10 letům žaláře. (Odseděl si je bez pěti měsíců celé.) A dnes bylo odvolání všem zbývajícím zamítnuto a rozsudek potvrzen. Zbývá už jich opravdu jen pár, pět nebo šest z tehdy odsouzených už umřelo, ostatní jsou roztřesení starci jako táta, kterému je 73 let. Pro něho je to konec života, absolutní zhroucení všech nadějí, že se ještě někdy dočká ospravedlnění. Marně jsem mu od roku 68 říkal, aby v nic nedoufal, že jsou u moci stejní nebo dokonce tíž lidé, kteří ho v roce 1952 nespravedlivě odsoudili. Ale nedokázal jsem mu to říkat dost důrazně: cožpak lze brát sedmdesátiletému starci naději?

■ „Vláda vydala usnesení k organizaci předmanželského styku…“ (rozhlas, 1. prosince 1973, 11,05 hod.) „…včetně nárazových akcí…“ (Doopravdy, to si nevymýšlím! Fakt, i s tím dodatkem!)

■ Dva tisíce… let

od narození Kristova.

Pět

od vykopnutí Chruščova.

■ Chlad katolické tonzury, mráz marxistické cenzury…

■ Dnes jsem (po deseti dnech) dočetl pokračování memoárů Naděždy Mandelštamové Vtoraja kniga. (8. prosince 1973)

■ Znova, po osmi nebo skoro devítiletém mlčení, propíral dnes v RP ministr zdravotnictví Prokopec v článku o chlastounství a narkománii Ginsberga – samozřejmě opět lži: tvrdí tam takové nesmysly, jako že Ginsberg uspořádal ve Viole marihuanový večírek! To se to lže, když se v policejním státě s absolutní cenzurou a okamžitými represemi nemůže proti lži nikdo ozvat! Nehorázná pitomost, nic takového nebylo – kde by G. tu marihuanu sehnal, vždyť přiletěl z Havany. Pravdomluva pana ministra Prokopce.

■ Zajímavé jsou Mandelštamovy poznámky o „rusitech“ (současných ruských nacionalistech). Zcela vedle je bohužel její polemika s Eliotem, tam neví, o čem mluví, tam je ta padesátiletá izolace vidět (navíc připouští, že stať, s níž polemizuje, četl jen v jakémsi ruském překladu). S většinou „špiček“ na adresu Sartra lze ale souhlasit – kde kritizuje postoj, ne názory, postihuje podstatu.

■ „Jedinej, kdo nás může zachránit, jediná naše naděje je Romeš Čandra“ (řekl jsem s ironií podezděnou vztekem v hovoru D. Protože mi ty jeho argumenty připomněly spoustu podobných nadějí, skládaných na pátá kola u vozu, ať už v padesátých letech nebo později. Poslední páté kolo, s kterým hauzíroval, nemýlím-li se, také D., byl Gunnar Jarring).

■ Proměněni v čelné představitele, odpovědné pracovníky, nepostradatelné odborníky… instalované ve výkladních skříních vesmíru.

■ Stále týž doktor, který Olešovi zakazuje fotbal a Škvoreckému saxofon…

■ Jeden den podpisoval smlouvu s Willy Brandtem a dva dny nato říkal v rozhlase: „Před dvěmi dny jsme podepsali…“ Inu, holt málo platné – vládnou nám vzdělanci… (13. prosince 1973)

■ Breton – Eluard – Kalandra. („Mám dost starostí s viníky, kteří se nechtějí přiznat…“) A tak básník požehnal vrahům vytloukajícím zuby, sprchujícím vězně v cementových samotkách… Dejte mi pokoj se žvásty o křehké duši Paula Eluarda… Jeho duše, vyválená v hovnech zbabělosti, jantarově svítí i ze zásvětí…

■ Dnes odpoledne jsem na hodinu usnul a zdál se mi kuriózní sen: v bytě u nás zvoní telefon. Zvednu jej a ozve se hlas z přehrávaného magnetofonového pásku: „Uslyšíte pořad nazvaný Oč nyní jde. Připravila levice.“ (Sic!) „Od chvíle, kdy Husákova oportunistická klika připravila věrné členy strany o historickou šanci plynoucí z nezištné internacionální pomoci SSSR…“ Probudil jsem se. (15. prosince 1973)

■ Povzneslo mě to, oč mě život připravil? Když pomyslím na 50. rok a ty další, vyl bych dodnes jako pes… Že se člověk nemá litovat a nemá být sentimentální? Ale! Kašlu na tyhle morální kategorie pionýrských vedoucích. Svíjím se steskem a zoufalstvím, když na některý z těch roků pomyslím. A myslím na ně vlastně pořád. Tohle období mého života je jediné, které je ještě palčivé, jediné, o které mám dodnes živý zájem.

■ „Počkej, až si je partaj podá, jako si před dvaceti lety podala naši generaci, až přijde zas nějakej ten zvrat, ke kterýmu na tý skále, co je na ní partaj vzdělaná, dochází každejch pár let, jen počkej, až se do první takovýhle vejtřasky dostanou, jak korporativně našlapou do hovna a půjdou, jako šli všichni před nima…“ (Řekl mi dnes v náhodném hovoru J. o mladých autorech, kteří se snaží publikovat za každou cenu.)

■ Opravdu cenní ruští intelektuálové 30. a 40. let – lidé, kteří pracovali, kteří nepřestali pracovat ani v dobé, kdy všichni a všechno kolem nich mělo jediný cíl – jak jejich práci zhatit. Neodsoudit – pochopit: chce to velké pochopení, velké porozumění.

■ v tom roce z let tak příštích

plakali po smetištích…

■ Významným kratším dílem Dostojevského jsou Zákusky z podzemí (doslovná citace).

■ Kdysi v dětství jsem četl knížku o divoších (afrických? indonéských?), z níž si pamatuji, že usilovali nejvíc o to, aby svého nepřítele zbavili jména, upřeli mu jméno, připravili ho o jméno. Bez jména byl nikdo, bez jména přestal existovat, ztratil tvář. Mělo to něco společného s magií, s čarodějnictvím, ta víra, že ten, komu se vezme jméno – není. Přesně tak naložili v našich letech tihle divoši s českými spisovateli a překladateli. Vzali jim jméno, zřejmě ve stejné divošské víře, že když budou nuceni publikovat pod cizím jménem nebo anonymně, přestanou být.

■ První Babelovu povídku jsem přeložil koncem května 1956 u malého stolku v rohu u dveří v krčském špitále, na oddělení primáře Štola, na sále pro devět pacientů, kde jsem tehdy ležel po operaci píštěle na kostrči. (Chodil mě tam tehdy navštěvovat Škvorecký s Jungwirthem, jednou se u mne stavil Jirka Kolář – na některém jiném oddělení tam tehdy ležela Běla – a dal mi padesátikorunu – tehdy, když chodil se zaštupovanými lokty u saka…)

■ Závěr Havrana:

vědět, že rakev, že rakev jsou ta jediná prkna, která znamenají svět

… že každý den v ohnivém kruhu… celý život

■ „Co strana dovolí,

oplač něžně a s dojetím,

co strana přikáže,

označ cejchem a prokletím.“

„Co strana dovolí,

oslav přívěsným sloním klem,

co strana poručí,

poprav chrapounským plivancem.“

(27. 12. 1973)

■ Donutili generaci sklonit se nad slovníky… Tafel strávil ohnutý nad nimi větší část svého krátkého života…

■ Dnes, na Silvestra 1973, jsem dopoledne dokončil překlad Buninovy povídky Velkopostní pondělí (Čistyj ponědělnik), prózy, kterou jsem toužil přeložit už aspoň patnáct let, od chvíle, kdy jsem ji prvně četl. Když jsem překládal poslední odstavce, uvědomil jsem si, že závěrečná scéna je situována do silvestrovské noci… (pod Novyj god). Další z těch „shod okolností“, které ke mně mluvily, které mě oslovovaly od dětství. Mluví s námi mrtví prostřednictvím těchto skrytých, jen našemu vědomí zjevovaných znamení? Bunin měl tuhle povídku nejraději ze všeho, co kdy napsal, v jedné z bezesných stařeckých nocí krátce před smrtí si poznamenal na útržek papíru: „Blagodarju Boga, što on dal mně vozmožnosť napisať Čistyj ponědělnik…“ A já, že jsem dokončil překlad – jako vždycky, když člověk splní, po čem dávno toužil a co dávno odkládal… (31. prosince 1973)

■ Zpráva ze západního rozhlasu: předevčírem, 29. prosince 1973, vyšla v Paříži Solženicynova nová kniha Archipelag Gulag. Román? Reportážní zpráva? Nic bližšího dosud nevím. Zkratku Gulag (GULAG) znám z epilogu Doktora Živaga. Znamená: Glavnoje upravlenije lagerej, tj. Hlavní správa vězeňských táborů. Tedy asi „Souostroví HSNZ“ (Hlavní správa nápravných zařízení). Česká zkratka je neznělá. Ale já český název vymyslím. Přesně.

■ 29. XII., předevčírem, jsem potkal v Celetné ulici Jirku Koláře. Mluvili jsme spolu asi deset minut. Poprvé v tomhle roce.

■ A Landau, Landau dává atomovou pumu do rukou masového vraha Stalina, ano, on, právě on, Žid Landau to byl,

Stalinova cena 1948, Stalinova cena 1949, Stalinova cena 1953, pak za pár let troska v uváleném pyžamu, dvakrát vyrvaná klinické smrti, ano, Žid Landau, který dal atomovou pumu do rukou inspirátora „vrahů v bílých pláštích“, jen smrt předběhla prokurátora…

■ „Požalujsta, ně šumitě!“ (říkával v Humpolci na gymplu děduška Čermák, náš učitel ruštiny. Rus Rajevskij, kterého jsme měli hned po válce, se vyjadřoval oficiálněji: „Dolžna byť absolutnaja tišina!“)

■ Jdou mi na nervy ty lidi, co věčně nadávají na Errola. Pokolikáté už? Já jsem s ním byl léta skoro denně, já vím, co je zač, já vím, co umí (pokud jde o psaní). Oni na to dodnes nepřišli. Ale tohle bylo v Praze vždycky zvykem, že zbabělci nadávali na ty, co se nebáli – jednou kvůli tomu, jindy kvůli onomu. Nejvíc nadávají ti, co mají prdel zapečenou kaštany dnešního, včerejšího a předvčerejšího posrání a na ksichtech nosí důstojnost a slavnostní důležitost čerstvě podebraného hemoroidu. Jen já vím, co on je zač: nejčestnější, nejspolehlivější a nejnezištnější člověk, jakého jsem v životě poznal. A co umí jako spisovatel, nepoznají tihle puchejřové do smrti. Není jim to dáno. Co se nenaučíš do podvědomí, nenaučíš se nikdy, nebo jinak řečeno: nebude ti to nic platné. V té palčivé vteřině vzpomínky mě napadlo: V mládí měl Errol písmo téměř k nerozeznání podobné písmu Ortenovu .

13 (OD 6. LEDNA 1974 DO 17. ÚNORA 1974)

■ Poznamenat si příležitostně scénu setkání starého pana Kalisty s pětadvacetiletým Kabešem, jíž jsem byl svědkem…

■ přelézt z kolíbky do rakve s co nejmenším nepohodlím

■ Titulek v dnešní Večerní Praze (7. ledna 1974):

JE NÁS 368 MILIÓNŮ

Čtvrtstoletí Rady vzájemné hospodářské pomoci

Na to se dá jedině napsat redakci: Se mnou v žádném případě nepočítejte a z celkového počtu mě laskavě odečtěte!

■ Jak rádi v rozhlasových poradnách odpovídají na vedlejší dotazy! Jako například jestli se smí se psem do honebního revíru. S jakou důležitostí zodpovídají otázky, které zajímaly mládky z českých mlýnů!

■ V generaci se to podaří jen pár lidem a jsem rád, že se to podařilo tobě – to, cos udělal, je už mimo náš čas, mimo tebe a už o to nemusíš mít starost, ale ten zázrak, to štěstí, že jsem byl od října roku 54 do ledna roku 68 tvým blízkým přítelem, ten mi ještě pořád dochází – a bylo to snad to nejlepší, co mě v životě potkalo…

Stejská se mi po tobě,

nemrcouchu. Na smrt.

■ To tenkrát tam… na mucholapce noci

nad bílým kalištěm bílých těl

bylo to medové bylo to na smrt zvoucí

jak se tam chycený pomalu otáčel

byl v ní utopen jak ona ve svém konci

šel k svému začátku, jak ona k svému konci…

■ Byl jednou jeden mouřenín,

měl jednu nohu jen,

měl pořád nouzi o tabák,

a nebyl spokojen.

A pak byl jiný mouřenín,

to byl chlap mazaná,

ten měl vždy hodně tabáku,

a kouřil od rána.

Jo, ten měl vždy dost tabáku,

a kouřil od rána.

■ Běž zaklep to na dřevěné futro

Běž na krchov zaklepat na hroby

Noc dodělává z jejích černých útrob

Leze den bílý jako útroby

■ Ani dnes nepouštěj si k tělu

Básníka, který se dal zkurvit

Když chtěl bejt kurva patří do bordelu

To nejde – nechcem-li bejt otroci

Spřáhnout se s bachaři a dozorci

To nejde trůnit na Parnase

Když druhej básník bručí v base

■ V takovémhle státě, v jakém žijeme, už to, že knihy prošly cenzurou, že mohly vyjít, stačí k tomu, aby člověka nelákaly, aby o ně nejevil zájem, už to, že filmy prošly cenzurou, že mohly být natočeny, už to stačí k neomylné jistotě, že nemohou stát za nic.

■ „Já jsem prověřenej člen strany, rozumíš… já jsem zdravé ďáblo“ (říkal opilec v hospodě dnes odpoledne, 24. ledna 1974).

■ Čím víc budeš pracovat,

tím víc se ti bude život zkracovat.

Je to jiná, nepřímější úměra,

nesupluje Bibli ani Homéra,

nekončí u nadějného okénka,

kde se ženám v jiném stavu krátí sukénka,

ty pracují k jinačímu porodu,

ty však prací odkopáváš jen svou porobu,

hrneš si vzduch pod křídla jak v letu vratký pták,

teď, kdy mládí přešlo ani nevíš jak.

■ Třináct let po Rakousku

začal jsem být

když republika spolkla pochcanou housku

jak cukrem naděje opocený fík

■ Když lid píše rezoluce, aby byl oběšen Slánský, vyhoštěn Solženicyn a podobně, je to ten správný lid a rozhlas a propaganda se na něj odvolávají, pochvalují si jej, rezoluce vypočítávají.

Když lid píše rezoluce na podporu Dubčeka, k uctění Palachový památky atd. – je to pro propagandu okamžitě ten nesprávný, špatný, svedený lid, vlastně už ani ne lid, ale „hrstka provokatérů, svedených, popletených“ atd. O tom, který „lid“, kdy a za jakých okolností je správný a příkladný, a který odsouzení a prokletíhodný, rozhoduje právě úřadující první tajemník, jednou Novotný, jednou Husák.

■ To, že se z nás ze všech vytrvale snaží udělat nemyslící, nesrovnávající, nehodnotící a nesoudná hovada namísto lidí – hovada, která se nikdy neodváží zeptat, proč to či ono musí být tak, a nejinak, která se mlčky a bez protestu smíří s tím, že musí o bílém tvrdit, že je to černé, a o černém, že je to bílé – To je základ mé pře s nimi, to je to, na co nikdy nepřistoupím, s čím se nikdy nesmířím. A v tom jsem nekompromisnější a nenávistnější vůči nim víc než před 25 lety. Kupodivu: nic se neochladilo, nic nepřebolelo, nic nerezignovalo. Nenávist a neústupnost jenom vzrostla. Což je možné ochladnout nebo jenom se smířit s těmi, kdo programově dělají z lidí nemyslící hovada nebo do hloubi duše podlé a prohnilé obojetníky, kteří mají přetvářku jako celoživotní povolání?

■ Po dvaceti letech jsem si dnes náhodou vzpomněl na jednoho svářeče z Tatrovky, který vždycky říkal: „Když chceš mít ženskou, musíš mít buď pořádný penis, nebo pořádný peníz! Jinak od tebe uteče!“ Byl to takový boží oplzlík, ani ne moc protivný, měl vedle mne skříňku v dílně u Franty Konopáska, ale svařoval myslím v nejtárně; věčně mu z ramen a ze stehen plandaly ty zčernalé, povolené kožené chrániče. Ještě si vzpomínám, že o ženskejch mluvil jako o „ženštinách“ nebo o „zásuvkách“: „Včera jsme seděli s klukama večír nahoře u Holubů. Taky tam byly dvě zásuvky…“

■ Kde jste, mí přátelé, z let, kdy vše zpívalo,

kdy šero nad Kampou se rozednívalo,

kde jste, mí přátelé, s barety, se širáky,

proč jste šli do země všech nehotových forem

za krajkou života,

za páskou s černým flórem.

■ Každá pražská kadeřnice a instalatér je zcestovalejší než Puškin, kterého nikdy nepustili za hranice… Přes všechnu tu „záplavu pravdivých a detailních informací“, kterou o něm chrlí sovětská literární pavěda, dočetl jsem se až nedávno, že se Puškin v posledních měsících života ze všech sil snažil z Ruska emigrovat… Také jeden z těch faktů, které znějí příliš hrdě, než aby se o nich psalo v zemi, kde dnes znamená předevčírem…

■ Půjdeme Promokli jsme na kost

Máš zkřehlé rty Máš oči pěst

Ach nemyslet na křivolakost

všech lidských vášní, lidských cest

■ Literatura je paměť lidstva. Proto s ní mají takové potíže a stálé nepříjemnosti tyrani všeho druhu, policejní státy, které se prohlašují za socialistické, a dokonce i pouzí lháři a hlupáci. Všeglajchšaltující průmyslová moderní společnost by si vůbec nejvíc oddechla, kdyby se knihy a časopisy co nejdřív začaly tisknout na nějakém nově vynalezeném papíru, který se po určité době (dejme tomu po roce, po dvou) rozpadne v hromádku prachu. Všechna nová vydání by se vždy mohla upravit podle aktuální potřeby, mohla by z nich být vypuštěna jména těch, kteří se mezitím zmýlili a upadli do nemilosti atd. Orwellovská fantazie stále přetiskovaných starých ročníků novin může dojít, jak vidět, nejnečekanějších metamorfóz. A někteří lidé se už teď tváří, jako kdyby to bylo, například někteří mladí a dnes publikující básníci. Jako by nikdy nebyl žádný Halas, žádný Orten, žádný Weiner. Jak o by se stále začínalo znova: bez paměti.

■ Jaký je v Čechách osud básníka? Příklad za jiné, významný: koncem války a v prvních letech po roce 1945 přišel Jiří Kolář s něčím novým, s něčím jiným. Nežehnali mu v tom lecjací lidé – ale například Halas. Po únoru 48 mu zakázali tisknout. (Zjara 1968 – ještě tehdy! – jsem na vlastní uši na jedné schůzi předsednictva Svazu spisovatelů slyšel rudého a prskajícího Drdu, jak tento zákaz obhajoval: Kolář prý ho naštval a rozzuřil básní, v níž napsal, že „slunce svobody zašlo pravděpodobně do konce století“ – z Dnů v roce.) Po tomto zákazu nesměl Kolář publikovat nejméně 8 let (ale i pak vlastně jenom omezeně). Jeho starých knížek se zatím zmocnila a začla si v nich privátně, na zapřenou, číst ctižádostivější část mladých a mladších poetů – nul, kteří během 50. let „nastupovali“ s lavinou blbosti, nevzdělanosti a oportuiristického filištínství, jak se dochovala z básni
ckých spisů těch let – s poetikou Školaudyho, Skály, Bojara, Neumanna…, nul, které se začaly rozhlížet po něčem lepším. Kolář byl mezitím dál „zakázaný“ básník – souvislosti se nesměly upomínat – a tohle hraní bylo relativně povoleno jen mladým, jen „našim nadějím, vyrostlým již v socialismu“. Není ani divu, že Kolář z křečovité snahy dokázat, že on s touhle sebrankou nemá nic společného, vyrazil dál po problematických cestách, na které by se byl možná nedostal. A jak sprostí a nadutí epigoni to byli! Vzpomínám najeden S. článek, kdy se o Kolářově poezii zmiňoval jen letmo, z pozice člověka, který ví víc a shovívavě se sklání… To byl důvod, proč jsem se vždycky držel stranou od part – i o těch svého času pokládaných za progresivní jsem si myslel svoje. Uvědomili si vůbec někdy tihle lidi, připustili si aspoň sami pro sebe, že získali své literární reputace jen díky policejní
m poměrům panujícím ve státě, jen díky tomu, že byli ochotni zamhouřit oči a tvářit se, že nevidí, že jiní básníci kolem nich (Kolář, Zahradníček, Holan, Wenzl, desítky jiných) jsou umlčeni a někteří sedí dokonce ve vězení? Uvědomili si to někdy?

■ Karlovo náměstí v šest hodin večer

Zmoklá slepice srdce kdáká o podkladek

A my jsme dva žíravě temné živé terče

Holubi v ringu z tramvajových kladek

Sem sis mě pozvala v šest hodin večer

Jazyk padá do dvoubarevné zmrzliny jak lodní můstek

Co ti mám vysvětlit já, tvůj masturbant ministrant vkleče

Já tvůj Jan Nepomucký který dávno pro tebe svůj jazyk usek

Vítr se zdvih a s ním ty jiskry prachu

Oplač mě osleplá o dnešní trapas starší

Já nebyl lodivod vybraný pro tvou archu

Vidím nás oba z vikýře půdy na níž straší

Karlovo náměstí a nekonečný večer

Mladý milenec marně vzývá kurvu o posudek

Dvě varlata v pytli jako dva vepři jako dvě vejce

Nad jejich temnicí do luku ohnutý údek

(1. února 1974, 3.15 hod. – noc)

■ Vilém Závada mi jednou řekl, že poezie má povznášet člověka. (Mezi řečí, ale myslel to vážně.) A hele! Proč by ho nemohla ponižovat?

■ Kuriózní – sledovat na manželech, když trochu zestárnou, jak se navzájem viděli jako maminky a tatínci – ve svých mileneckých časech. V. K. a jeho žena jsou pár, který tímhle bije do očí: on si bral maminku, ona „vyvdala“ synáčka – střízlíka do náruče a náruč potřebujícího.

■ Zdrávas, partija, milostí plná. Marx s tebou. Požehnaná ty mezi stranami a požehnaný syn učení tvého, Lenin. Svatá partija, matko proletariátu, přijmi nás neuvědomělé nyní i v hodinu úchylky naší. Cest práci.

■ Seděl jsem tenkrát v sále,

kdo se neušklíbl,

když verše o Koreji

dočítal pan Biebl?

(Ano, byl jsem tam, v 50. roce ve Smetanově divadle; panoptikální; Nezval, Majerová, Drda v lóži se Zápotockým.)

■ „Vyzýváme všechny řepařící jézedé v celém okrese, aby nám pomohly náš dluh splnit…“

(Z rádia 8. 2. 1974, 1 hod. 9 minut)

■ Parafráze závěru Poeovy povídky Jáma a kyvadlo: „Uslyšel jsem rachot tankových pásů, řev túrovaných motorů. Rudá armáda vstoupila do Prahy. Pravicoví oportunisté byli v rukou svých nepřátel.“

■ Kohnová se ráno podívá sama na sebe do zrcadla.

„To ti teda přeju, Kohn!“

■ Plameny se odrážely v kovových zrcadlech,

bílé tváře k nim připlouvaly ze tmy jak lodi z moře.

Zíraly na visuté zoologické zahrady socialismu, kde hermetici oficiálního Parnasu

tloustli v klecích dotovaných Múz…

Sirény masových médií

oznamovaly litanie svatých prověrek,

křížové cesty lží s pokleknutím

u biblioték leniniády,

obcházely alexandrijské knihovny,

ve kterých van der Lubbové

cenzury zakládali ohniska

požárů studeného ohně…

■ Ve vokovické Sorbonně u výdejního okna závodní kuchyně stáli ve frontě siru povití rychlokvašenci a nad štamprlaty ruzyňáku si opakovali poučky o třech zdrojích trojjediné blbosti dialektického materialismu, o meliorizaci racionalizace sypání zledovatělých silnic popelem Slánského a spol.…

■ Solženicyn včera zatčen, dnes vypovězen: „Passenger to Frankfurt.“ Z letiště odjel k Böllovi. (14. února 1974)

■ Vychloubají se pokroky na stavbě metra od rána do večera. Není čím. Postavili snad pyramidy svobodní lidé?

■ Socialismus v sovětské podobě (a vlastně v každé podobě, poněvadž žádný nestojí za nic) je dobrá příprava na smrt – možná lepší, než lidem celá staletí poskytovala církev. Rozhodně aspoň pro intelektuály. Dávají jim celý život a tak nesmyslně do těla, že když si v tom jeden odžije 20 – 30 let, přestane v cokoli doufat, přestane být na tomhle světě na cokoli zvědav. A co je strach ze smrti, než zvědavost – co bude s ostatními, co se bude s nimi a vůbec se vším dít, až nebudu já… Z téhle zvědavosti léčí socialismus lidi už zaživa. V tom jejich světě není opravdu oč stát.

■ Tak mě dneska napadlo: po historii se Solženicynem se teď Rusáci vrhnou na spisování ještě horlivěji než kdy předtím: budou si myslet, že je to cesta, jak se spolehlivě dostat ze sovětského ráje, když jinak jim pas nedají…

■ Dnes jsem náhodou, když jsem něco hledal v knihovně, pročetl po pěti nebo šesti letech pár stránek z próz Milana Kundery. Žert se mi líbil, když vyšel, poněvadž v něm byla historie mé generace, jak jsem ji znal. Jeho báseň ze sbírky Člověk zahrada širá je zcela epigonským, sedmým odvarem Blatného básně Silnice a povídka Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým je celá jen ilustrací jedné věty ze Sartrovy knížky Slova, věty, kterou Kundera nepochybně znal. Rozepsaná teze.

■ Do proponované antologie VELKÝCH BÁSNÍ (plán vjednom z dřívějších sešitů) samozřejmě Sandburgovy Hříchy Kalamazoo – báseň, která měla na české mladé básníky 40. let velký vliv. (Z původních: Kolářovy Mosty; Kainarovo Stříhali dohola, nebo La belle dame sans mercy; z Blatného ale v žádném případě ne Terrestris, která je pouhým vyhřeznutím z jeho poetiky, ale není to velká báseň, i když ji mnozí – z různých důvodů – dělali velkou reklamu. Z Mikuláška snad Vyvolávače nebo některou z těch skvělých básní z Pulsů.)

■ Vzal jsem pro Orbis lektorát všech Conradových povídek, z kterých by chtěli – výhledově! – uspořádat jakési dva výbory. Co mi nejde do hlavy: Conrad se tady za první republiky tolik překládal, ale jeho nejlepší text, The Heart of Darkness, dodnes přeložen nebyl. Kdykoli tu povídku čtu, jsem jak v horečce, celý se třesu. Léta ji toužím přeložit. Jeden z těch dávných překladatelských snů. Dostanu se k tomu někdy?

14 Od 17. ÚNORA 1974 DO 31. BŘEZNA 1974)

■ Nikdy jsem nemohl ani cítit ty nemyslící blby, papouškující jeden po druhém (bylo to oblíbené rčení), že jazyk, dosáhne-li určité úrovně, sám básní. Jo, básní. Ale blbě.

■ Bída a otřesná zabedněnost strahovských vědátorů spočívala v tom, že se tvářili, že posuzují českou poezii za posledních 15-20 let; zatímco ve skutečnosti nehodnotili nic jiného než básně, které v letech 1948-1968 pustila cenzura. A ta, jak známo, byla většinu času absolutní, v samé její povaze bylo, že pouštěla spíš špatné než dobré. Soudili část, jako by to byl celek. (Z nepublikovaných věcí nemohli znát nic než víceméně náhodný zlomek.) V takové chvíli musí jít kritik od válu, říct: „Je to celé založené na lži, na podvodu, na zardoušení části literatury.“ A ne pronášet soudy, tvářit se, že zfalšovaný obraz skutečnosti je skutečnost a on z ní vychází. Literatura sama se brání jinak – svými zbraněmi –, aby přežila, když už nemůže být okamžitě publikována. Jeden axióm, který jsem věděl už před dvaceti lety a jehož správnost se potvrdila: „Zahyne a špatně dopadne každ, kdo u nich (u státu) byť jen na okamžik předpokládá dobrou vůli, snahu, aby literatura k něčemu byla.“ Ne, přes všechny ty centy papíru o „rozkvětu“, „rozvoji“ literatury, o tom, jak jim literatura leží na srdci, neměli nikdy jiný záměr než ji zničit, vykleštit, zadupat. Všichni hlupáci, kteří je v 50. letech podporovali, skončili v troskách. I nehlupák, leč chytrý kalkulant s realitou – Nezval. Člověk musí, nutně musí mít ostré, antiiluzívní vidění, ani na vteřinu nikdy neuvěřit, že věci se mají tak, jak oni říkají, že se mají. S tímhle jsem nikdy potíže neměl. Ale co stínů dodnes vrávorá po Praze a blábolí, že oni to mysleli dobře a byli jimi podvedeni…

■ Z patrontaší

hledí pašík

po krk v slámě překladu

Dávno už měl na to kálet

Dvacet nebo nejmíň sto let

Hloubkařka smrt dělá nálet

Pak ho přestane vše bolet

To mu zvedne náladu

Posadit ho na hvězdolet

Za úkol si nekladu

■ Ministr zahraničí Chňoupek vydává v LN knížku svých sebraných fejetonů, které psal před 10-15 lety v SSSR pro Svět socializmu v rámci svého novinářského úvazku. Je to asi 15 archů, náklad přes 100 000. Návrh honoráře 550 000 Kčs.

■ Tuhle jsem si vzpomněl na poslední setkání s Jiřím Levým: několik dnů před vánoci 1966, na nějaké překladatelské (?) schůzi. Vždycky odevšad odcházel dřív, před koncem, aby stihl letadlo nebo vlak do Brna. Už byl na odchodu, stál v hale v Klubu, pár kroků od šatny, s někým mluvil, nevím už s kým, spolu jsme prohodili jen pár slov. Říkal jsem mu něco, co říkám pořád, že jsem ze všeho umořenej, že je to všechno stejně marnost v té kleci cenzury, v tom obskurním lese blbců… Vzpomínám si na ten jeho obligátní „zlatý“ úsměv, když mi na to řekl: „Já vím, já vím, ale stejně si myslím, že i v tom je potřeba pořád se pokoušet…“ Ani ne za měsíc, 17. ledna 1967, byl mrtev.

■ Jsem ochoten už vzdát se všeho

a rezignovat na všechno.

Jsem ochoten i s křepkou něhou

plánovat vlastní dočesnou.

■ Překládat Bunina je tak těžká práce jako orat pole. A to říkám v roce 1974, kdy pracuju jako překladatel z profese dvacátý rok.

■ Patřily sepjaté ruce, které jsem vídal v kostelích před oltáři ještě ve svém dětství, devatenáctému století? A čeho se teď lidé chytají, čeho se drží? Polovina se jich drží volantu, který je v iluzi vede vpřed – ale ten je kruh, nikde nezačíná, nikde nekončí. (Pro mne osobně je volant jednou z nejodpudivějších „věcí“, které jsem na světě poznal. Odmalička jsem se ho štítil, jako se jiní lidé štítí hadů, a zůstalo mi to až dodneška.) A ti druzí, včetně mne? Drží se, ano, právě drží cigarety, která se každým okamžikem proměňuje v popel.

■ Dnes mi volal „pan doktor R.“ z ministerstva kultury, u kterého jsem byl nucen před vánoci podat žádost o „doporučení v pokračování účastí na nemocenském pojištění“. Na ten telefon bych neměl zapomenout, neměl zapomenout. (22. února 1974). Celý den jsem pak měl pocit zvířete v kleci, bodaného přes mříž holí s hřebíčkem. Do večera jsem nebyl s to nic dělat. Odpoledne bylo venku takové to teplé nažloutlé světlo, ticho, jako předdešťové počasí – ostré vnímání, které jen zesilovalo depresi. Matka je už zase třetí den v Krči v nemocnici, ztrácí paměť, řeč, prý i schopnost psát. Je to opožděná reakce na tu zázračně zdařilou operaci v listopadu, proti níž jsem až doposledka byl? Nebo je to v souvislosti s mrtvicí, kterou měla před 14 lety, v létě roku 1960, po návratu odtamtud?

■ Strana dnes od svých členů vlastně nežádá nic než poslušnost a věrnost, což jsou de facto feudální ctnosti.

■ Pořád vzpomínám na ten rok 65, jak se ti hošíci, vystudovaní na partají schválených fakultách, aniž se sami kdy octli v situaci tlaku, nátlaku, v níž by si oni mohli vyzkoušet, jak zachovají pevnost, nekompromisnost charakteru – aniž si to sami kdy mohli zkusit, vrhali na lidi, kteří seděli v kriminálech (Kolář), nemohli patnáct let vydat skoro nic (Holan), makali ve sběrných surovinách (Hrabal), a obviňovali je z bezcharakternosti – oni je! – a tvářili při tom obviňování, jako by nevěděli, kde žijí, logiky v tom bylo asi tolik jako v logice prokurátora, který obviňuje zmrzačenou, dotlučenou oběť (která se snaží dýchat aspoň tak, jak lze, kdy jinak nelze) a tváří se, že nevidí vraha. V tom byla hanebnost a generační nespravedlivost těch útoků – nečistých útoků, poněvadž kdyby byly čisté, musely by útočit na původce, ne na oběť. Pokud je (a ona byla) situace taková, že na původce zaútočit nelze,
není ani morální právo útočit na oběti zla, nebo ty, kteří mu do jisté míry a ke své tragédii podlehli. Ti byli biti ze dvou stran: těmi, kteří je zničili, i těmi, kteří je obvinili, že se zničit dali. Necítím zášť k těm, kteří tehdy ty útoky vedli, neříkám jako někteří moji známí: „Teď mají možnost ukázat, jak v takovém tlaku obstojí oni, vždyť jsou to naše děti – my před pětadvaceti lety.“ A tenhle zápis je proto, aby paměť nezplaněla a zaznamenala, do jak krutých a trpkých situací zahánělo zlo režimu dvě generace lidí, jimž šlo o totéž. Výsledek je tristní v obou případech. Zničili naši generaci, zničí i jejich. Lidský život je krátký, přestal jsem už věřit, že se dočkám. I kdyby: co je to, dočkat se jako stařec – život už je stejně ztracen. A možnost realizace mimo život (tím myslím psaní, nikoli publikaci) byla vždy – teď jako tenkrát.

■ Mám si vysvětlovat bezcharakternost jednání tolika lidí tím, že pochopili, že v naší situaci už nejde o charakter, ale o život? Ne, i když zdůvodnění by to bylo. Takhle logicky oni nemyslí.

■ Jsou lidé, s kterými se nelze domluvit. Ale lze udělat obchvatný manévr, který je pomíjí, namířený proti počítacímu strojku v jejich hlavě…

■ Lidi už znecitlivěli, nikdo se nepozastaví, když se o někom napíše nebo řekne: „A později byl rehabilitován.“ Kým? Rozumí se těmi, automaticky se rozumí těmi, kteří ho popravili nebo posadili na dlouhé roky do vězení. A nikdo se nad tou zvrhlou logikou nedá do smíchu. Vždyť je to totéž, jako kdyby se napsalo nebo řeklo: „Esesáci rehabilitovali ty, které předtím postříleli.“ Vrah rozhoduje o tom, jaký poměr zaujme k památce zavražděného! K tomu je věru třeba bolševické logiky. A nikdo už to ani nevnímá – je to. Prostě je. Žijeme dál.

■ Můj komentář k případu Solženicyn: nezapomnělo náhodou Presidium Nejvyššího sovětu na to, že Dante napsal Božskou komedii ve vyhnanství?

■ Zdálo se, že jako měl maršál Pétain čestné árijce, nechají si zdejší kormidelníci čestného katolíka, že dovolí, aby v Praze dál vycházely knihy Grahama Greena. (Ostatně tohle právo jakési exteritoriality ponechali Greenovi i v 50. letech – nejsem si ovšem dnes jistý, zda to nebylo hlavně díky dost nejasnému poměru Rusů k němu a k jeho knihám; v Moskvě z něho sem tam něco v padesátých letech vyšlo.) Teď, kdy Greene udělal prohlášení na podporu Solženicyna, naráz vše skončilo: včera (27. února 1974) přišel z ministerstva zákaz cokoli z něho vydávat. V sazbě byl v Odeonu další svazek jeho Vybraných spisů (jádro věci + Konec dobrodružství), k němuž, jsem loni na podzim v rámci editorských povinností psal doslov určený jen k tomu, aby knihu „zaštítil“, aby se text dostal ke čtenáři. Po jednání na ministerstvu se šéfredaktor Odeonu vyjádřil, že ve vydávání Greena dojde „v nejlepším případě
k několikaleté přestávce“. Ve Vyšehradu už měli hotový, svázaný překlad Greenových memoárů (A Sort of Life), vydat jej také nesmějí. Kniha půjde buď do šmelcu nebo někam do skladu, podle toho, co bude levnější.

■ Ztratit přítele, protože ani tomu nejlepšímu příteli nelze vykládat, že tě jeho žena tahá do postele – a tak mlčet – přestat tam chodit – bez vysvětlení.

■ Básníkovi, který vydává své knihy, když ostatním básníkům stát publikovat zakázal:

A teď jsi král

A teď jsi na hnojišti král

■ Básníkem byl naposled v roce 1944 (do básně Pohřeb generačního druha).

■ A hlas několika mrtvých živější než ti, s nimiž sedíš u stolu a které stínuje lampa (Tafel; do básně Uprostřed života je všeho příliš mnoho).

■ S tím mým překládáním mi to připomíná starodávný slogan na reklamních školních deskách, které nám někdy před pětatřiceti lety dával ve třídě pán z Městské spořitelny v Humpolci: „Co se Honzíček v mládí naučil, k stáru Honza jako by našel.“

■ „Ta je pane chytrá, ta si tu kundu ani moc nevošoupe – vodí si ty chlapy tak vožralý, že se na moc nezmůžou!“ (Pravila naše domovnice o nájemnici M., která si každou sobotu v noci vodí nějaké platící kunčafty.)

■ Tenkrát!

Tloukli jsme se v parku deštníky a hustilkami po hlavách.

Milovali jsme se.

Smrt byla na cestě.

Sousedé mávali,

hodinky na vestě.

Skříňkohra v ložnici.

Zalepilas mi srdce do obálky.

„Víš to ještě?“ Oh, sur que oni.

Sladký prach se sypal z podrážek.

Ukrajovaný tvým pláčem.

Nikdy jsem neodepjal řemen.

Jak?

„Rychle, než se vyvaříš.“ Rychle.

Dvě cizí dcery z mezipatra

odešly do hudební školy.

Připíchlas motýla na samet velké sbírky.

Nadechla ses a vykřičela.

Milovali jsme se.

Tenkrát!

(Krátká báseň 7. března 1974, 9.00 hod. ráno)

■ Co je to za handl?

Z modrého nebe ptáky zabíjet

a ty ve stokách nechat žít.

Bereš to?

■ Dopravní výchova je jednou ze složek komunistické výchovy. (Rozhlas, 10. březen, 11,10 hod.)

■ Pod Moskvou už Moskva rozmrzla, ale v Moskvě je dosud Moskva pokryta silným ledem…

■ Velice zajímavé téma: Maupassant a jeho vliv na některé ruské spisovatele (Tolstoj! – Bunin! – Babel!). Jak u Čechova?

■ Non licet bovi, quod licet Válkovi (případně ministrovi). Myslel jsem si, když se dnes přede mnou jeden překladatel podivoval, že na Slovensku mohly vyjít verše čuvašského básníka Ajgiho, v SSSR nevydávaného, zatímco v Čechách by něco takového nebylo možné.

■ To není špatný nápad,

co mě dneska večír napad,

že my dva spolu budeme chrápat.

(Na melodii populární písničky)

■ K smrti se loudá i ten s nadějí.

Někdo k ní ale spěchá rychleji.

■ strkat po kouskách pomeranč do úst umírající matce

■ Březnový pohled na obzor v šest hodin večer (5.50) poví ti jen tolik, že slunce zapadá jako na pohlednici.

■ Za sebou zenit. To slovo asociuje démant. Za sebou poločas rozpadu jednoho vědomí a těla.

■ vidět, jak paraořechy padají ze stolu, parašutisté z nebe, ožehlý do růžová prvními ranními mrazíky paranoie

■ od čtyřicítky pomalu stahovat nad životem roletu jak nad upadající živností

■ stylizovat svatební oznámení, úmrtní oznámení

■ Ráno… světlo

chumelí přes traktor

Šílený redaktor

vyvádí z chléva

Itala Sveva…

■ Čtvrtek, 28. března. Matčin stav se pořád pomalu zhoršuje. Dr. Pragerová mi dnes řekla, že výsledek lumbální punkce také nebyl dobrý… Návštěvu od návštěvy mám ve špitále pocit, jako by byla stále víc mimo svět, ztrácela zájem i o tu komunikaci, která je po ochrnutí pravé ruky a ztrátě řeči ještě možná.

■ Mělká brázda nízkého tlaku (nad střední Evropou) a proroctví slepého mládence se vyplňuje.

■ Politika je prdel, na kterou si sedl každý kromě člověka. (Cummings, báseň 71 z knihy 100 Secret Poems)

■ Ze sedmého patra věžáku je dost velký rozhled – na všechny strany. Člověk vidí rodiny, lidi, kteří by bez auta nemohli existovat. Naplňuje jim to tak dopoledne, odpoledne i večery, stále někam odjíždějí, odněkud přijíždějí, přečišťují vozy – je jasné, že s myšlenkou na ně usínají, s myšlenkou na ně se probouzejí. Jako by se narodili proto, aby jezdili v autech – jejich existence mimo vůz je naprosto šedá, z výrazu jejich obličejů je jasné, že i pro ně samé – rozzáří se teprve, když sedí za volantem. Takoví jsou třeba od nás z věžáku nebo z protějšího domu rodina motokrosaře.

■ Včera Evu pokousal vlčák Kazan. Přiznala se k tomu až o půl dvanácté v noci, předtím řekla, že jí to udělal nějaký malý kluk hráběma. Dnes celý den patálie, shánění majitele psa, cesta s Evou na Bulovku, odpoledne znovu s potvrzením, že psa prohlédli a že nemá vzteklinu. (31. 3. 1974)

■ Nestačil jsem odpovědět na dopisy pět neděl. Obden jezdím za mámou do nemocnice. Po druhé mrtvici se to stále pomalu zhoršuje. Překládám jako ve snu. Minulý týden jsem odevzdal do LN Bunina, ale chybí ještě Libra. Nevím, jestli to v tomhle stavu vůbec dodělám.

15 (OD 1. DUBNA 1974 DO 26. KVĚTNA 1974)

■ Pražská parola těchto dní: Zbabělci nasrali celej Náchod, Mirákl celej národ! (Jo, bejt spisovatelem v Čechách není lehké. Ani v Kanadě ne.)

■ Do Havrana:

ptát se hloupě na smysl, poněvadž Velký brakýř nepodává vysvětlení

vědět, že Velký brakýř je také velký nasazovatel, velký inseminátor

psát zprávy o chování láčkovců

věštit osud z losů, kávové sedliny, čajových lístků, z efemeridů poznávat nemoc z podpisů, z bělma, protkaného červenými nitkami, ze zplihlých vlasů

upínat se k této dimenzi, k výplachům, dietám, mastem, ozařování

slýchat ve snu doslovné formulace urážek, které v bdělém stavu zapomněli už před čtvrt stoletím

vědět, že to, co nežije, může vstát jen z mrtvých

■ „Závodu na levém břehu Vltavy je 122 let…“ (To jest v roce 1974.) Čtyřnápravové tramvaje typu T s automatickým zavíráním dveří se začaly dělat v 50. letech.

■ Vidět, jak všude přibývá tu

slov proměněných ve vatu

■ Z buráku se stal arašíd,

z hasiče požárník,

z metaře počišťovač

■ číst Analogon,

brát Alnagon,

pracovat pro Armabeton,

čeká jej Armageddon.

■ „Henry, cos nic neřek?“ (Brežněv Kissingerovi)

■ Výrok muže před hospodou: „Tak ať jdou s tím režimem do prdele a bude po prdeli!“ – Jiný pozoruhodný výrok: před několika dny jedna dívka druhé v tramvaji: „Vychrápala se s Frantou, druhej den si dala obarvit vlasy na žluto a začla z ní bejt ženská!“

■ Jsme všichni Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět.

(Snad nejgeniálnější věta, kterou Hašek ve Švejkovi napsal.)

■ „Prej bydlí na Třídě hrdinů… která to může bejt? Ňáká přejmenovaná… Ňáká hlavní… No jasně: hrdinové musej bejt na hlavní třídě…“ (Samomluva důchodce B. K. po propuštění z psychiatrické léčebny, 1954)

■ „Lidi, chraňte pana Hrabala, ať ho nestihne osud A. Solženicyna!“ (stálo napsáno křídou na zdi budovy Orbisu – postranní – 23. srpna 68)

■ „Kdo bude lámat chleba, vole? Kdo?“ (Rozčiloval se bohoslovec J. H. v roce 1950, když obhajoval před nesouhlasícím kolegou svůj vstup do státem trpěného semináře v Dejvicích.)

■ Výroky pana „Rosenberga“ (v semináři):

1) „Kuřák je povznesen nad všechny světské starosti… Ostatní se vztekají a zuří s pěnou u huby, on jen vypustí obláček dýmu a za tím je všechno daleko…“

2) „Pánové, zamlada ve Vídni jsem byl jednou v Hagenbecku… no v cirkuse… na slona to přišlo během produkce… nelžu vám, pánové, jak má noha…“

■ Provést zápis o tom, proč jsem v roce 1965 publikoval v Ikonách část básně (pod č. 90) Havran, ačkoli jsem věděl, že jde o fragment (text, Hořcův, asi nenajdu – byl v LN? Nevyšel v nějaké knížce?) – citovat Seifertův dopis o tom, že si vypůjčil z mé básně verš – citovat vykrádání z publikovaných básní, které provádějí oficiální básníci; uvést historku s Vyhlídalem a Skácelem u stolu ve vinohradském Národním domě v jednom sjezdovém dnu, neboť svědčí o tom, že mu vykrádání nebylo lhostejné – to vše bez sebevýtky paranoie, jíž jsem nikdy nepropadl – napsat celou historii Havrana, od náčrtu v roce 56 (?) – najít datum, na náčrtu bude – den nato jsem ten první náčrt dával číst Grossmanovi a Havlovi v kavárně Juliš (Tatran), kde jsme seděli – pozdější verzi básně překládal Škvorecký u nás v bytě Ginsbergovi do angličtiny, Ginsberga zaujal verš, který mi ve svém překladu napsal jako věnování do Howlu.

■ Vzpomínka: jak bolestivě jsem v 50. letech vnímal citové projevy jejich světa, některé „vyvlastněné“ ruské písničky atd…

■ Viděl jsem je, jak, ač ne dlouhověcí,

vedli svůj zprahlý boj dál na planině věcí,

v marnosti dnů, marnosti životů,

visící, závislí, ve smyčkách chobotů,

jak netušili, kdo jsou jejich sloni,

proč jsou a co jsou zač sami oni,

kdo má být spodní a kdo horní…

■ „Po stránce kulturní je Velkoněmecká říše též dobře zásobena…“ (spolužák ]. v roce 43 na humpoleckém gymnáziu, když byl vyvolán)

■ „Na smrt se už docela těším. Aspoň to zas bude něco jinýho.“

■ Od smrti jeho matky se mu začaly líbit ženy zcela jiného typu.

■ Protektorátní filmy, protektorátní písničky, enderácké zábavní pořady připomínající akademie na vyšších dívčích z anno dazumal, dechovky, Vlachovky – to je kulturní trend Zelenkovy televize, to je každodenní oblbovačka odpolední, večerů a nocí… Tehdy za protektorátu tahle „kultura“ byla kulisou naděje, poněvadž v jejím pozadí čekal na lidi z mé generace život, teď je to kulisa beznaděje, poněvadž za ní na nás nečeká nic než smrt…

■ Tenhle svět, jehož cípek jsem na světě ještě zahlédl a který mě v Buninovi očaroval kouzlem ztraceného ráje.

■ „Buď zdráv jako páv!“

„Nevím, zda právě páv je tak moc zdráv.“

■ „vylidňovat století“ (Kdysi termín historiků; dnes to, oč se snaží cenzura den co den, tj. vylidnit století, aby se jednou zdálo, že v něm nežili lidé.)

■ Pět slok

1. Hlas básníka

Nejlíp zazní ti

Pěkně pod sítí

Tam kde zaniká

2. Že se nevzdal?

Že vzal metál?

Kdo bral víc a kdo bral míň?

Umřel opentlený Nezval

Mene tekel Taufersin

Jeho prach to není prach

Je to odfouknutý prášek

Básník nechal na márách

Slavnou zrůdnost obrovu

Básník umřel trčí šašek

Z hoven lží a žumpy splašek

Výborů a doslovů

3. Bratry Slovany

Dojme hojivý

Básník z loggií

Aranžovaný

V snech i sklonech

Na balkónech

Antologií

4. Zežloutl verš jako síra

Těmhle slovům se verš vzpírá

Slova nejsou jeho slovy

Slova jako bzukot hmyzu

Umřel básník Neumírá

K Nezvalovi

Přistavený fízl

(5. května 1974)

■ Zapsání holého faktu do básně může

1) ubránit fakt před upadnutím do zapomenutí

2) destruovat báseň

3) uvést do poezie oblast dosud považovanou za nepoetickou (tj. způsobit, aby byl fakt vnímán jakožto poezie). Tato třetí možnost má mnoho variant v rámci mnoha poetik a efekt je zřídka trvalejší než lhůta, v níž ta či ona poetika dominuje.

■ Na záložce Eliotových Collected Poems 1909-1935, které mi někdy koncem 50. let Škvorecký půjčil a které zůstaly u mne, je tužkou načrtnut (jeho rukou) český překlad několika veršů z Milostné písně J. A. Prufrocka. Zřejmě to neměl být ani pokus o překlad, jen záznam „prvního nápadu“ českého znění, jak mu prolétlo hlavou při četbě. Poněvadž se písmena tužkou stírají a už teď jsou skoro nečitelná pro každého, kdo nezná Škvoreckého rukopis tak dobře a důvěrně jako já, přepisuji ten náčrt sem (bez interpunkce, přesně jak je na záložce):

V pokoji ženy sem tam chodí

Mluvíce o Michelangelovi

Nuž pojďme ty a já

Když večerem je zastřena obloha

Pojďme tedy já a ty

Když večer je v (po) obloze rozpjatý

(Poslední verš by se také mohl číst: Když večer je v obloze rozžatý, v posledním verši je buď 1) „v obloze“ nebo 2) „p obloze“ – tj. při zápisu místo „po“ napsal pouze „p“.)

(přepsáno 11. května 1974)

■ Nač vzpomínám, nač nemohu zapomenout: na těch několik případů, které vyšly najevo v roce 1968 a o nichž se tehdy i psalo – lidí, kteří se od roku 1948 celých dvacet let někde schovávali – na půdách, ve sklepích, v zemljankách v lese – rodiny nebo blízcí lidé jim tam nosili jídlo – a nebyli to zločinci, prostě lidé, kteří v tomto režimu odmítli, nechtěli žít… Vzpomene-li si člověk na Babelovu povídku Sulak, vidí, že to nebyla čs. specialita…

■… výsadkový buben vlekla před sebou,

pod blahovičníkem spala.

Amen.

■ Teprve dnes jsem se dozvěděl přesné datum úmrtí Ezry Pounda: 1. listopad 1972. (V nekrologu, který jsem loni četl, datum chybělo.)

■ Po třech měsících a týdnu v nemocnici dnes máma zemřela. Byli jsme s tátou u ní. Kolem poledne došlo k plicní embolii a v půl páté odpoledne (16.30) zemřela. (24. března 1974)

■ Děkuji z celého srdce všem sestrám z oddělení za obětavou péči, kterou věnovaly mé matce, paní Jiřině Zábranové, v její dlouhé nemoci.

V Praze, 25. května 1974 Jan Zábrana

■ skalpovat sny celé generace, skalpovat hřívy tří generací – aby svítily do šeré noci století jako žlukle mrtvý měsíc.

■ Vladimov řekl Majce, když u něho byla v Moskvě: „Oni chtějí, abychom všichni neměli vůbec žádnou paměť. Nic si nepamatovali, na nic nevzpomínali…“ To je přesné. Nejkratší a nejpřesnější.

■ Pořád ta vzpomínka na mámu, jak šla ve vězeňských šatech přes dvůr rakovnické továrny ke dveřím strážnice toho podzimního dne roku 1950, kdy mi povolili zvláštní návštěvu. Druhá vzpomínka na jedenáct let staré šaty, ve kterých se vrátila v květnu 1960 z vězení, v prošlapaných pánských šněrovacích botách.

■ Marnost, která dala život mé marnosti – u konce! Ale ona chtěla žít – ona chtěla žít, ještě 15 minut před smrtí, když jsem u ní stál, chtěla žít – nemluvila už, ale z každého chrčivého dechu byla cítit jediná vůle – žít, ještě žít, alespoň vteřinu ještě… Ale vidím ji, když byla mladá, veselá a plná energie a já dítě – v těch sladkých letech před válkou. A umřela v době tak prašivé, že se jí neštítí právě jen smrt… Ta ne…

16 (OD 27. KVĚTNA 1974 DO 12. ČERVENCE 1974)

■ V průběhu pátrání po pachateli pohlavního zneužití a vraždy, jejíž obětí se stala v Praze 3 osmiletá školačka, se zpracovávají všechny údaje osob, které mají k případu co říci. Včerejší novinová informace o otřesném zločinu samozřejmě vyvolala nemalý rozruch – rozhodně však není dobré, když toto vzrušení někteří lidé uměle živí šířením absurdních fám mezi Pražany v tramvajích či obchodech. O výsledcích vyšetřování bude veřejnost včas informována.

■ Do námětů pro hororové povídky. Kniha – kdo ji celou přečte, ten umře. Do civilního prostředí moderního světa. Aktéři: inspektor – nemocniční sestra; inspektor přijde do špitálu navštívit postřeleného policistu, na nočním stolku vedlejšího pacienta vidí knihu (pacient právě zemřel). Uvědomí si, že tutéž knihu viděl před několika dny v bytě člověka, kde vyšetřoval smrt „bez příčiny“. Třetí setkání! Napadlo mě při čtení Edisovy knihy The Rack.

■ Takovýhle byl de facto konec té velké války: zašili polovičku „poražených“ Němců do jednoho pytle s „vítěznými“ Čechy…

■ vyškrtávat dedikace

■ psát záložky, aby zamaskovaly, co v knize je

■ Chlápek v hospodě si stěžoval: Ti Francouzi mě namíchli! Zvolili si prezidenta s tak blbým jménem – Síša Kde Jste?

■ Eva se mě ptala u televizoru: „Tati, to se jim říká členové polibbyra, protože se líbají na letišti?“

■ Sherlock Holmes

Blahé paměti

Z knížek pro děti

Žije dodnes

(Vítězslav Nezval, 2. sloka básně Pro skeptiky, Skleněný havelok 1931-32)

■ vzít se… a ve voliéře manželství do smrtí navzájem pozorovat svá stárnoucí těla

■ Člověk se musel dožít čtyřicítky, naučit se jejich řeč, dočkat se 70. let 20. století – aby začal nenávidět i Američany (Rusy jsem nenáviděl od roku 1945 nepřetržitě, věděl jsem a dodnes vím proč), aby si uvědomil jejich tuctovost, fouňovitost, klišovitost, sterilitu jejich interpersonálních vztahů, umělou jemnost jejich fasády (jemnost nemůže být tuctová). Ačkoli si uvědomuji, že mi klišé, bodrost, chlapáctví, frajerský optimismus amerických filmů šly na nervy už v roce 1949.

■ „Mládež je perspektivně velmi nosná.“ (Gussie v projevu)

■ Jediní praví hrdinové jsou starci. Je to tak těžké pochopit? Tak těžké, že na to přišel jen Hemingway?

■ Příčina máminy smrti podle úmrtního listu: Otok mozku – rozsáhlý glioblastom D-191.

■ zatloukat knihy do přeplněné knihovny kladívkem

■ Teprve teď jsem (v trojsvazku jeho románů) četl čtyřicet let starou knihu Jamese Mallahana Caina The Postman Always Rings Twice, na kterou mě už před lety upozorňoval jak Škvorecký, tak Jungwirth. Myslel jsem, že je to detektivka, ale ne, je to thriller, jedna z knih, které tenhle žánr konstituovaly. Dočetl jsem knížku v úžasu a s jasně formulovaným pocitem: teď vím, odkud Camus opsal Cizince! Jistě, Cain je Cain a Camus je Camus, ale ten základní pocit, který mi v roce 1947, když jsem Cizince prvně četl, připadal jako objev, jako naprosté novum (a právě tak například Jedličkovi a všem, s nimiž jsem o Cizinci často a dlouho mluvil), ten pocit je v Cainově knize naprosto výrazný a autentický. Cainova kniha vyšla v USA 1934; Camus dopsal Cizince v květnu 1940.

■ Dva opilí v hospodě:

„Tak ty nevíš, kdo jsou to invalidi, ne?“

„Ne.“

„Jak se jmenuješ?“

„Mácha.“

„Tak hele Mácho, jako jsou bezva lidi, tak jsou taky invalidi. To si můžeš přečíst v každý tramvaji. 2 místa k sezení pro invalidi. Až mě všecko nasere, dám se k Němcům nebo k invalidem.“

■ „Je jasné, že máme největší zájem na tom, jak uspokojit naše ženy.“ (Z interview v rozhlase, 17. června 1974, 11. hodin, 12 minut – dopoledne.)

■ Jednoho dne zjistíš, že to, co se ti po nocích zdá, je zajímavější než to, co ve dne prožíváš.

■ Když matka přišla do nemocnice na pokoj číslo 12, nejdřív ležela na posteli u dveří. Tam ji ranila první mrtvice, po níž ztratila řeč. Pak ji přendali na postel na opačný konec pokoje, k oknu, tam ji ranila další mrtvice, po které už byla napůl těla ochrnutá, nakonec ji přesunuli na postel uprostřed pokoje a na té umřela.

■ Život je jen okamžik,

jenom rozplynutí

nás všech ve všech ostatních,

dar jim nabídnutý,

slavnost jen, co do oken

zvenčí na nás civí,

jenom píseň, jenom sen,

jenom holub sivý.

… že život tak složitý není,

jak chtěl by chytrák nějaký,

že sad je v deštích utopený

že nic tu není navěky…

■ Yves Montand dokázal pochopit, oč v Československu jde a s kým se má solidarizovat, jak to, že to tak mlhavě, odtažitě a váhavě chápou mnozí intelektuálové ze západních univerzit a vědeckých ústavů?

■ Nastanou-li takové okolnosti, že stát, v němž žije, znemožní spisovateli publikovat pravdu, má spisovatel psát a nepublikovat. Nemůže-li se uživit, aniž publikuje, má se živit něčím jiným. A jestliže vůbec někdy napíše něco, o čem ve svém nejvnitřnějším svědomí ví, že to není pravda, pak je vyřízen. Lidé o něm nebudou chtít ani slyšet, protože on, jehož povinností je říkat jim pravdu, jim lhal. A on sám nikdy nedojde vnitřního klidu, protože zradil svou jedinou zásadní povinnost. (Hemingway v předmluvě k antologii Muži ve válce.) – Nejsem už s to Hemingwaye skoro číst; pachuť jakési pitoreskní ozvěny, jakési echolálie z mladistvého, dávného nadšení jeho prózou mi v tom brání. (Zajímavé, že toto stadium zdisgustování se u jiných autorů nedostavilo: ani u Faulknera, ani u Grahama Greena, ba ani ne u Bölla…) Na tenhle citát jsem ale po letech narazil a líbí se mi pořád stejně jako kdysi.

■ Dnes, 22. června 1974, jsem ve starých papírech nalezl poznámky (ze kdy nevím) ke své dávné, dávné povídce Kurevská zima (tehdejší název):

1) „Pročs to udělal?“ řek Zýka a v hlase měl úpěnlivost svíčkové báby, obcházející kostel s pokladničkou.

2) Havlan mi vykládá o propuštění z kriminálu – příhoda ze sudu: dohola ostříhanej, dva zkřížený leukoplasty v obličeji, chtěl vepřovou s knedlíkem a se zelím, ale oni měli s bramborama: „Lidi na mě koukali, co jsem zač, žádnýho nenapadlo, že bych měl zrovna vylízt z lochu.“

3) Historky o propuštěných: Hned za bránou (50 kroků) hospoda, zapadli do ní, ožrali se, ztropili výtržnost…

4) Baba Strunecká stála vedle a třásla se jak nadrženej pes: „Zapnou mu to na ruce, Honzo? Nevíš, jestli mu to zapnou na ruce?“.

„To se snad už dneska nedělá.“

„Ale jo, ale jo, určitě mu to zapnou na ruce.“

Třásla se jak běhavá fena.

5) Vezmou ho za ruce; necukne. „Tak neblbněte,“ řekl jeden. V Československu policie lidem vyká. „Tak neblbněte. O to to budete mít horší.“

„Ani lepší, ani horší,“ řekl Havlan a všechny překvapilo, jak se mu změnil hlas; byl najednou úzký, dutý, ohoblovaný z obou stran; docela jiný hlas než jindy.

■ Even paranoics have real enemies! (říká Henry Kissinger). Tak pozor na to!

■ Je načase, aby přišli jiní. Děti jsou starý, vyzkoušený Bůh.

■ Dnes jsem náhodou listoval ve sbírce básní Jamese Dickeyho The Eye-Beaters, Blood, Victory, Madness, Buckhead and Mercy (mám ji pět let) a v básni Diabetes jsem našel perfektní, zcela přesný výčet příznaků, které mě celé jaro trápí: neuhasitelná žízeň, špatné vidění, ledvinové poruchy, kožní obtíže… A poněvadž i hypochondři bývají někdy opravdu nemocní, budu co nejdřív muset zajít k doktorovi, zda tu cukrovku opravdu nemám. Mám na ni podezření už od loňského jara. (23. června 1974)

■ Asi po třinácti nebo čtrnácti letech se mi v pátek večer stalo, že mě oslovila štětka. Šel jsem od paní P., které jsem celé odpoledne diktoval první verzi překladu dalších Buninových povídek (těch, které dělám pro Odeon) a čekal jsem u metra na autobus 155 do Malešic. Bylo už skoro sedm hodin, To je ta chvíle, kdy opadne nervozita a spěch, od Vltavy, od Karláku svítilo po několika rozpršených dnech do táhle stoupající ulice – slunce a mázlo ji bronzovým medem podvečerní idylky, jaká bývala v Praze za jarních večerů před čtvrt stoletím, když jsem sem přišel. Byla velice hezká, štíhlá, černé kalhoty ušité tak, že v nich zadek exceloval – jak dvě koťata nadouvající pytel –, černý kabátek, dolní okraje do půlměsíčků – obšité nějakým červeným ornamentem, to jediné bylo trochu nápadné, černý šátek na hlavě, těsně utažený a velice frajersky uvázaný, opálená, černou kabelku, kolem krk
u a v uších takové ty ozdoby, co vypadají jako červená měď nebo bronz. Stál jsem kousek od ostatních, čekajících, nejdřív prohlížela tabulku s jízdními řády tramvají a autobusů, pak se ke mně otočila a zeptala se, jestli nevím, který autobus jede do Vršovic. Byla velice, velice hezká, vůbec ne nepříjemná. Řekl jsem, že do Vršovic nejezdím, že nevím. A pak najednou povídá: „Nechcete ke mně na chvilku zajet, já mám byt na Ruský…,“ V té chvíli mi to teprv došlo. Říkám: „Dneska se mi to nehodí, jsem umořenej… a kolik jako?“ – Ona: „Tři stovky, ale dneska by to šlo i za dvě, potřebuju prachy, mám smluvenej nějakej víkend mimo Prahu…“ Pořád s tím milým, dětským úsměvem, ale naprosto věcně. Říkám: „Škoda, ale nepůjde to…“ Ona: „Chcete adresu a telefon?“ Já: „No, ani ne…“

Když jsem nastupoval do autobusu, bavila už se s nějakým vlasatým páskem u vchodu do metra.

■ vidět generaci, která plave v hnoji a tváří se přitom jako štika v rybníce

■ vidět, jak zapomenuti, odkopnuti, odstrčeni a nepublikováni objevují zapomenuté básníky

■ krást kytky na hřbitovech

■ 28. června: večer u Ládi Dvořáka; předtím jsme se naposled viděli před vánoci. Zdeněk Urbánek, Vohryzek, Žilina, Zdenka Koutenská, Lída Freiová, Věra, obě Láďovy dcery… Jako vždy jsme se hádali s Vohryzkem.

■ Letos, v lednu, se u nás v kuchyni vesele podívala na nový kalendář, zalistovala v něm… Jak měla vědět, že jeden z těch dnů je den její smrti?

■ Sabinovy verše, které napsal před koncem života, když už bylo po všem, po celé historii, když dožíval sám, když dožíval sám, kdysi nejbližší přítel Máchův, teď nejvzdálenější nepřítel všech:

O pomoc

nevolám. Pro kousek živobytí

nechci žebrati. Nechť jméno mé,

z knihy života vymazané,

zhasne v paměti, jakž zhasly přetisíce,

o nichž paměť lidská neví více.

Jeden list se stromu jsoucnosti

zvadlý vzlétne v prach a zašlapán

v náruč klesne, v náruč věčnosti,

v pralátky se rozpadnouc: Tam s vinou

ctnost se smísí, s hanbou sláva,

člověk s člověkem, znán, nepoznán.

V jednom bezdnu neprůzračném splynou,

a zlé, dobré – jedna kryje tráva!

(Špatná báseň, jako Sabinova poezie vůbec; výmluvný dokument k pořád nepochopené historii české literatury 19. století.)

■ Znali se ti dva dobře? Natolik, že o sobě zaživa s jistotou věděli, že jeden druhému přijde na pohřeb…

■ V situaci, v níž není žádná budoucnost, zdvojnásobí se pro člověka význam minulosti.

■ vidět, jak se z pročzačplasmy stala protoplasma

■ Štvát osud, pořád odkládaný

jak kominické slunce…

míjet se jak dvě temné lodi

na nočním moři,

vybírat o půlnoci popelnice,

vytírat kůrkou hořčici v automatech,

vydírat zadřené třísky a bližní v neštěstí.

■ He simply felt that he could get along without her, or any other woman, physically, for the rest of his life. (Patricia Highsmith, Deep Water, str. 143)

■ Hatred is a tiring emotion…

■ He kept thinking of the multitude of people like him on the earth, perhaps half the the people on earth were of his type, or potentially his type, and thinking that it was not bad at all to be leaving them. The ugly birds without wings…

■ otvírat dopisy druhých a bát se otevřít svoje

■ 12. července 1974: Odpoledne jsem spal a prvně od matčiny smrti se mi o ní zdálo. Byl to můj starý sen o dlouhé cestě do zvolna stoupající náhorní planiny – výstup někdy končí v subtropické lázeňské krajině, terasovitě se svažující k moři (s mnoha zákruty a průchody bílými zděnými malířskými brankami), někdy v bezútěšných, do nekonečna se táhnoucích šedých polích –, tentokrát ale byl sen modifikovaný: hned na začátku výstupu bylo po pravé ruce mezi zelenými stromy a prázdným dvorkem venkovské staveni, které působilo dojmem, jako by se teprve dostavovalo nebo snad jen omítalo či bílilo. Vešel jsem ze dvora: matka stála v místnosti na nízkých štaflích se štětkou v ruce a bílila zeď. Když mě uviděla, slezla ze štaflí a říkala mi cosi všedního, cosi bezvýznamného, nepamatuji si co. Na sobě měla montérky, ale barvy khaki, vlastně ještě světlejší – okrové. Byla velice hubená a v obliče
ji bílá – odstín pleti byl skoro stejně bílý jako vlasy. (Podoba a bělost byly však docela jiné než v posledních měsících v nemocnici.) Pomyslel jsem si s hrůzou: „Jak je bledá! Má rakovinu – nebude dlouho živa!“ Pak byli v místnosti ještě nějací jiní lidé, ale nevím kdo – prostě lidé. Necítil jsem je rušivě, jen jsem si je uvědomoval. Sen skončil, nic víc se v něm nedělo, nic víc v něm nebylo.

17 (OD 12. ČERVENCE 1974 DO 28. ČERVENCE 1974)

■ Dnes jsem si vzpomněl, které dvě básně ze Zpěvů staré Číny měla máma ráda: Ve východních horách (to je myslím Li Po) a Chmýří bodláku (to je Tu Fu). Musela je číst už doma v Humpolci; pamatuju, jak jsem s ní byl buď v šestačtyřicátém nebo sedmačtyřicátém roce v Praze – měl jsem tehdy první dlouhé kalhoty, tmavomodré, a Fany nás fotografovala u Jíšů na zahradě – a tehdy mi na Národní třídě v krámě u Vilímků koupila první a druhou knihu Zpěvů staré Číny (třetí ještě nebyla vydaná). Sama si tehdy – vzpomínám na ten den jako dneska, slunce svítilo na chodník, knihy ležely za výkladem, před nímž jsme se zastavili, jedna měla světle modrou, druhá růžovou obálku, to je vzpomínka po sedmadvaceti nebo osmadvaceti letech –, sama si tehdy koupila druhý a třetí díl trilogie Pearl S. Buckové, jejíž Dobrou zemi za války mnohokrát četla a měla ráda. Obě básně se ale naučila nazpaměť až v k riminále – od někoho, kdo je uměl. Hlavně měla ráda Chmýří bodláku.

■ Četl jsem večer Březinovy Skryté dějiny, už poněkolikáté. Není mi to tak cizí jako v mládí, kdy ta smyslová nekonkrétnost (netvrdím, že pojmová nepřesnost), ta míra generalizace pojmů, s nimiž operuje, byla něco, co mě nechávalo úplně lhostejným. (Nezačetl jsem se vlastně nikdy ani do jeho poezie; vůbec nic jsem z ní nebyl s to vnímat, nebyla v ní pro mne žádná naléhavost, jako kdyby to nebylo psané česky, ale nějakým jazykem, který mi v ničem, ale vůbec v ničem nedochází.) Dnes to s jistým úsilím vnímám, ale to, co bych v tom sám pro sebe nazval „evolucionismem“, ta ničím neodůvodněná, nepodložená víra ve vývoj, v zlepšení, sbratření, smysl – To je mi nesnesitelné dodnes a myslím, že je to naprosto mylné. Veškerá moje životní zkušenost, všechno, co jsem kdy pozoroval a o čem jsem přemýšlel, mluví proti tomu. V čem byl omyl toho člověka? V tom zvláštním, „zparchantělém křesťanství
“? Leccos dnes dokážu pochopit – z toho, co vedlo k tomu, že právě takhle uvažoval –, byl to člověk se strašným, tiše tragickým osudem, ale… Není mi to tak cizí jako kdysi, ale je mi to dost cizí. Velká je zatím ta poraněná kavka, ten chřadnoucí brejlatej vejr. Byl jedinečně charakterní – a to musím opakovat –, velice, velice tragický člověk. Nevím, pro koho to vlastně psal; pro mne, na mou adresu ale nenapsal ani řádku… (14. července 1974, noc)

■ vidět, jak jejich duše odcházejí do extází a do ráje a jejich těla na hajzl a do krematoria

■ Vydali – po létech – Arťoma Vesjolého. Číst už se to dneska nedá. Dos Passos v láptích.

■ Jirka Kolář má šedesátiny 24. 9. (1914 Protivín). Errol má padesátiny 27. 9. (1924 Náchod).

■ Pořád na mě někdo vyzvídá a vyptává se, proč se nesnažím publikovat. A jestli prý nejde tisknout to, co mám napsané – proč nenapsat něco pro publikaci? „Čas běží, už uteklo zas šest let. Tak dlouho trvala celá válka! Nač se utloukat tím překládáním pro živobytí? Nač čekáš, lepší to nebude, tenhle režim je vystrašený na pětadvacet let, ten žádnou oblevu nepřipustí právě tak, jako ji nepřipustil Kadár v Maďarsku – a už je v Maďarsku u moci 18 let!“ – Vážení příznivci a přátelé, tak teda, když to chcete slyšet: předně, nepřekládám tak docela jen pro živobytí, i když je pravda, že v posledních 6 letech jsem 60 – 70 % z toho, co jsem přeložil – a nebylo toho málo, jen těch anglických a amerických detektivek bylo přes patnáct –, překládal proto, aby rodina měla peníze. Člověka to trochu poničí, to je pravda, ale tancování v dluzích, každodenní hádání a fackování o bůra ho
poničí zrovna tak nebo možná víc; to jsem viděl v dvaapadesátém a třiapadesátém, když jsem skoro denně chodil na Lobkovičák do rodiny k Jedličkovým.

Končí to tak, že ze zoufalství člověk bere potom daleko horší a hnusnější práci, než musí vzít jako profipřekladatel s legální existencí. Navíc to, co jsem v letech 69-74 musel odpřekládat, bylo na mně víceméně vynuceno, musel jsem odedřít práci za 2-3 roky, kterou mi nezaplatili nebo zaplatili jen zčásti, když se v roce 1969 a 1970 znova utáhl šroub cenzury! Bylo to jedenáct nebo dvanáct knih, které byly udělány, přeloženy a které vyházela cenzura z nakladatelských plánů! (Seznam těch věcí jsem před časem pořídil a zapsal jinde.) A za druhé: proč se nesnažím napsat něco specificky pro publikaci, něco, co by mohlo vyjít, něco psaného už od počátku tak, aby to cenzura pustila? Tady si zcela nerozumíme v názoru na to, co je morální závazek – ne, ta slova mi nejsou směšná – spisovatele. Zapomínáte, že mám v hnoji tohohle režimu čtvrtstoletý trénink (od roku 1948 a od roku 1954 pak jako profesionální l
iterát). Viděl jsem už všecky zvraty a masky a podoby: lákání na med, zákazy publikování, smrtící kritiky á la Stolí, všechny druhy likvidací administrativních, kriminálních (Zahradníček, Kostohryz) i šibeničních, viděl jsem odpisování celých generací, vyřazování knih z knihoven a ničení celých knihoven jen proto, že v knihách se vyskytovala jména lidí, kteří se postavili do opozice (jména třeba jen v doslovu); viděl jsem další a další přihlouplé můry letět do plamene a nechat se spálit, znáhubkovat, zkurvit jen proto, že z blöde Jugendeschei nebyli ochotni se poučit na osudech svých předchůdců, jen proto, že v sobě neměli dost antiiluzivního séra na to, aby pochopili, že režim a strana to s nimi nemyslí dobře, že režim a strana to s literaturou a spisovateli nikdy nemyslela dobře, že jí nikdy nešlo o rozkvět a blaho literatury, ale vždycky a jedině jen o to, jak literaturu zneškodnit, vylámat jí zuby,
dát ji pod dozor byrokratických slouhů ze „spisovatelských svazů“ a organizací… Pokud – bohužel – člověk není s to vidět skutečnost takovou, jaká je, nevěří tomu, co vidí a o čem mluví fakta – pak je ztracen pro svou hloupost. (Eventualitu mentality rezultující v slin tavě přívětivé olizování ruky, která mě bije, a v radostné zavrtění ocasem při pouhém zaslechnutí magických slov „ústřední výbor“ – tuhle eventualitu neberu v úvahu, tu přenechám vykastrovaným palácovým psíkům, říčně dýchajícím z atrofovaných plic na panských polštářcích… Ti jsou ztraceni ne pro hloupost, ale proto, že odjakživa byli jen roboti se zkorumpovanou mentalitou…)

Ne, nehodlám psát něco, co by bylo od počátku vykalkulováno tak, aby to mohlo vyjít. Nikdy v životě jsem nehodlal žrát z jednoho koryta se sviněmi – nikdy jsem to nedělal a nebudu to dělat ani teď, ani kdybych věděl, že do roka a do dne umřu… Mám se snad dát do party s lidma, kteří každým otevřením huby a každým sáhnutím na pero chčijou a serou na Palachův a Zajícův hrob? Teď se ušklíbnete, vážení příznivci a přátelé, a řeknete, že… no… snad… po šesti letech tohle není tak horké, zvlášť když není jiná možnost, jiná naděje… Jenže pro mne to je horké, pro mne to je pořád tak horké jako ten den, kdy hořeli. A nikdy to pro mne ani

O chlup míň horké nebude. Co chci a budu dělat? Budu psát, třeba jen málo, třeba jen útržky a nesouvislé záznamy, , ale nebudu psát ani jediné slovo předem kasírované tak, aby prošlo cenzurou… Ostatně, jste naivní: myslíte, že těm, kteří ukážou „dobrou vůli“, nebudou v rukopisech škrtat, že je nebudou nutit do nekonečna přepisovat a upravovat, že je nepřipraví nejdřív o čas, pak o nervy a nakonec o čest? Generace svazových byrokratů jsou věčné, střídají se, mají čas, jsou sterilní, nemají nic jiného na práci než ucloumávat velké talenty, střední talenty, talentíčky, všechny. Jestli nejste blázni, vážení příznivci, studujte, prosím, historii a poučení ze sovětské literatury. Pokud nebudete mít klapky na očích, zjistíte, že zničili všechny: ty, které donutili psát něco jiného, než psát chtěli, ty, které ověsili medailemi, prachama a vilama za to, že přestali psát to, co bylo jejich povinnos
tí psát, i ty, kteří raději zmlkli a nechali psaní vůbec, jen aby se nedostali do konfliktu. Za to, že nepíše, je spisovatel v SSSR placen ze všeho nejlíp: viz ty zavitrínované, balzámem partajní chvály už zaživa nabalzamované mrtvoly (Šolochov, Leonov, Fedin), mrtvoly přestrojené za bodré staříky – občas alkoholiky mrtvoly nejmrtvolnější, pro všechny kolem nich i samy pro sebe.

Spisovatelé, kteří v tomhle režimu lži a lži a zas jen lži neuměli rezignovat na statut spisovatele (udělovaný státem, státem zparchaňtělým a zločineckým, státem upadlým do rukou partajní mafie), ti všichni skončili nejen jako nespisovatelé, jako trosky zaživa zapomenuté, ale i v lidském debaklu: Fedin jako udavač, doporučující Brežněvovi vyhodit první část Solženicynova Rakového korpusu z Nového miru (už vysázenou); Katajev, nenacházející v sobě ani nad hrobem sílu odmítnout svůj podpis na hanopisu proti Solženicynovi. Svou duši – „světlo, které je v tobě“ – zachránili jen ti, kteří dokázali říct ne, kteří jim plivli do ksichtu – Andrej Platonov, umírající v promrzlém bytě a doslova bez studené brambory na oboustrannou plicní tuberkulózu v roce 1950; dělající před smrtí domovníka a zametající dvůr ve Svazu spisovatelů – ale člověk, který nikdy „nevyhověl“ požadavkům a jehož lepší v
ěci – a je jich dost, Čevengur, Kotlovan – budou žít. Pasternak, kterého štvali, podezřívali, usměrňovali, přehlíželi a bagatelizovali čtvrt století – ale který jim v románu řekl, co jsou zač, a řekl jim do očí, že zničili generaci… O Mandelštamovi, kterého zabili, není ani třeba mluvit. O Babelovi a Pilňakovi, které zastřelili… Ale kati a katovi pacholci mají i smysl pro humor: usoudili, že Pasternakův román „není dobře napsán…“ Ti, kterým nikdy ani na vteřinu nevadilo, že kilometrové knihovny hoven, vydávaných za oficiální sovětskou literaturu, jsou vesměs napsány kopytem nebo ještě něčím horším než kopytem, se najednou ze všeho nejdřív starali o to, jak je Pasternakův román napsán…

Nestačí vám tenhle příklad svinského pokrytectví, vážení příznivci…? Nestojí za to o tom mluvit a polemizovat s tím. Cožpak někdo z nich je s to pochopit, že člověk, který celý život psal verše a zacházel s jazykem jinak než prozaik, bude nutně přinejmenším „jiný“ než próza s běžnou „prozaickou fakturou“? Ale Pasternakův román je summa života, a poněvadž ti, kteří celý život sami nic jiného nedělali, než že trýznili, sadisticky terorizovali a vyvražďovali celé Rusko, nemohou křičet, že nevraždili, začali se rozhořčovat, že román „není dobře napsán“… Takovéhle prolhanosti a hanebnosti, uhejbáctví nebyl schopen ani car, ani pravoslavná církev. Tak, vážení příznivci a přátelé. Těmhle lidem mám podávat ruku? Těmhle lidem se mám snažit vyhovět? Mám se ucházet o přízeň vrahů nebo těch, kteří dodnes vraždění vrahů zamlčují, případně „vysvětlují“ a omlouvají? Za koho m máte? Copak nechápete, že některými „dobře“ a „přátelsky“ myšlenými dotazy lze člověka urazit?

■ Včera jsem náhodou – když jsem něco přerovnával v komoře – našel staré číslo Plamene (11/1967), v kterém doktor píše v odpovědi na jakousi anketu to, co mi o svém vztahu k Babelovi mnohokrát říkal: „Byl bych velice ochuzen, kdybych se nesetkal se zářivým a tragickým spisovatelem Isaakem Babelem a jeho Rudou jízdou, ve které jednou ranou se směšuje oslava člověka s jeho bídou, Isaakem Babelem, který svoji lidskou a občanskou a uměleckou pravdu říkal, byl by za ni zaplatil cokoliv, jeho Rudá jízda je pro mne maximem toho, co lidský duch dokázal; nemohu nikdy číst více než jednu povídku a pak zavřít knížku a naslouchat, jak mi bije srdce a jak mi pracuje rozum na plné obrátky. Někdy si myslím, že lze umřít na bolest, kterou způsobuje Babelovo slovo. Tohle říkám uváženě a je tomu alespoň pro mne tak.“ AMARCORD: když jsem Babela překládal, chodil jsem za doktorem do Spálenky clo sběrny starého papíru. Házel
tehdy rance papíru na váhu, měl na sobě šedou usmolenou zástěru, kolem krku na špagátě… jednou mi řekl: „Počkej, něco pro tebe mám!“ a odešel do zasklené bubliny ve dvoře, kde měl věci, a přinesl mi předválečný německý překlad Babela od Dmitrije Umanského (Budjonys Reiterarmee), který vylovil z nějakého rance se sběrem. Listovali jsme v knize – měla ex libris Eduarda Urxe; jak se dostala clo sběrných surovin, to jsme nevěděli. Když pak můj překlad v roce 1958 vyšel, první výtisk jsem nesl jemu, do Spálenky. Rok 58 – v prachu a věčně dobré náladě ve sběrných surovinách.

■ Manekýny nosí na holém těle řetízek (pevně obepjatý). Jakmile se jim začne zařezávat, přestanou jíst, a naopak, jakmile je volný, přestanou se o dietu starat (informace od zasvěcené osoby).

■ Přepis několika záznamů z nalezeného malého notýsku (asi z roku 1964 nebo 1965):

1.

Tak takhle

budem stát nad svými hroby,

jako nad nimi stojíme už teď,

už cizí živým,

dosud cizí mrtvým… 2.

2.

Připomeň mi tu soulož,

ten malý pohraniční styk,

tu jedinou noc v Zakopaném…

3.

Když, pomyslím,

jak blízko je čas odejít,

jako odcházejí lidé.

Jako odcházejí lidé,

den za dnem.

4.

Myslíš, že jsme spolu spali

v některém dřívějším životě?

Ty třeba jako muž a já jako žena.

Nebo svedené dítě.

5.

Má láska i její smrt

jsou mimo mou vůli.

Jenže ty

mě chceš vést pod prapor,

na který

jsem nepřísahal.

6.

Kolikrát jsem vzpomínal na to,

co teprv mělo být…

Jako by spálili všechny knihy.

Jako by na hlavě jeho lásky

hořely nehořlavé vlasy.

7.

Tuhle báseň dokončím

ve svém příštím životě.

■ Lukáš, 23, 43: „Amen, pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ „Ještě tato generace bude žít v komunismu.“ (Chruščov)

■ „Letošní nárůst nádoje už značně převýšil plán…“ (Zemědělský rozhlas, 12.52 hod.; 25. 7. 1974)

■ Hotově laviny článků a „studií“ o Puškinovi v ruských časopisech – k 175. výročí narození. Ale pořád v nich nikdo nevysvětluje, jak to Puškin myslel, když napsal: „Jen vůle boží dbát je povinností Múzy –“ co s tímhle citátem, vážení soudruzi? Má se rozumět samo sebou, že „vůli boží“ nahradila ve 20. století „vůle strany“, nebo je to jeden z veršů, v nichž se neomylný klasik mýlil? Když „jen vůle boží“, tak tedy ne „vůle strany“.

■ Vzpomněl jsem si, jak jsem v květnu 1952 stál v parku na Špilberku mezi kvetoucími stromy s tátovým obhájcem dr. Hejným, pod námi plulo nádherné jarní Brno, a on mluvil o tom, že se nedá udělat vůbec nic, že rozsudky jsou vyneseny předem… Kvečeru jsme pak spolu seděli ve vinárně, myslím v Roxy, a cikán s houslemi se zastavil u našeho stolu a hrál tehdy oblíbenou maďarskou písničku s českými slovy „Prší, prší, jen se leje, já tu stojím bez naděje…“ Nebylo mi tehdy ještě ani jedenadvacet let. Matka už byla v kriminále dva a půl roku; proces s tátou začal v Brně v Justičním paláci ten týden, po osmi měsících vyšetřovací vazby… Co naděje a nekonečnosti života bylo tenkrát v tom modrém vzduchu nad poledním Brnem, jak se zdálo všechno zvrátitelné, napravitelné, přes všechnu beznaděj… A teď, po dvaadvaceti letech je matka mrtvá, otec na konci života… Před vánoci 1973 otci definitivně zamítli ždost o rehabilitaci – v Hradci Králové, rozsudek z roku 1952 prý byl „v podstatě“ správný… Toho jediného se matka ještě dožila…

■ Zaznamenat (příležitostně): 1) návštěvu s Violou Fischerovou a Vaškem Havlem u Emanuela z Lešehradu, 2) má dvě setkání s Nezvalem, 3) večer uspořádaný tehdejším Kruhem překladatelů o českých překladech Poeova Havrana (Kamil Ressler, Vančura, dcera Pavla Eisnera, Jarmila Fastrová, Skoumal, Levý, Vladislav; entrée Lešehrada s manželkou; stříbrné trubkovité naslouchátko („co tam ta židovka kecá?“); záznam Lešehradovy „teorie“ o tom, jak je třeba překládat Havrana, je v poznámkách ke knize Česká teorie překladu; pábení o překladu Karla Hlaváčka, dokončeném před smrtí; Eisnerová, která překřtila Lenoru v „máchovské“ tradici na Jarmilu; výtky Nezvalovi za to, že přeložil „Ach, již ve vzpomínce blednu, myslím, že to bylo v lednu“, když. Poe mluví o prosinci; groteskní překlad J. B. Čapka, jehož refrén „navždy ztraceno“ přinutil ke směšným a kuriózním rýmům jako „sehnuv koleno“;
dohady o Bablerově refrénu „krákl havran: marný blud“; tlumočení Hrubínova názoru, že už se nedá na nic nového přijít; šovinistické tendence (Němci mají 11 překladů Havrana, Češi s dvěma slovenskými 16); a strach, strach, který čišel ze všech, z každého slova.

18 (OD 28. ČERVENCE 1974 DO 31. SRPNA 1974)

■ trnout, zalykat se v reji kmotrů, šakalů, motýlků, francouzských milenek, půlnočních kovbojů, klosetklosů, efelvěků, Šafaříků

■ Do všech podniků pokračuje stálý příliv „molodych darovanij“ – v intencích celostátní kádrové politiky. Sem tam na někoho z nich praskne, že krade nebo chodí za školu; přesunou ho na mírně odpovědný post a příliv pokračuje; neboť je třeba postupně eliminovat nespolehlivé zaměstnance ze starších ročníků.

■ Návštěva večer u jazzových a beatnických afficionados na Hagiboru. (30. července 1974)

■ Dialog: „Umírám… já umřu…“ – „Tak až umřeš, tak mi zavolej.“ – „Budeš ještě vzhůru?“

■ „Milionář v ušance!“ (řekl mi včera jeden z těch kids o Solženicynovi). Tak lidé, a zvláště mladí lidé, míchají pravdu se lží a vtipem. Nebo spíš dvě pravdy, aby z nich vznikla lež.

■ Zmrtvýchvstání Rudolfa Cortése – typický příznak kulturní atmosféry těchto let.

■ „My jsme to tady měli prodat, když nám to v roce 1918 tatíček vybojoval, prodat to a založit nové Československo někde v Kamerunu – už tehdy bylo jasné, že tady v Evropě to s námi nemůže dopadnout dobře.“

■ Celé léto to znělo jak mlaskavé polibky. Celé léto pracovala míchačka na beton za oknem.

■ Slavit výročí,

slavit výročí,

slavit výročí

– jako blbec ze všech blbců nejblbcovatější

slavit státem schválená,

státem povolená,

státem doporučená

výročí…

■ Lidský život je pořád jen a jen: děláme, co můžeme, a když nemůžeme, umřeme.

■ Papír žloutne, stárne, ale přečká. Lidské hrdlo stárne, hlas se zastírá… Zakázat Kubišové zpívat, co jiného to bylo než vražda?

■ prohlašovat dvě stě dvacet dva tisíce slov solidarity do vlastních řad a pak zahynout uhovniválován stepním Merlinem Koščejem

■ Na včerejšek (v noci ze 4. na 5. srpna 1974) jsem měl sen, že jsem na kremaci Luďka Kubišty! Byli tam všichni lidé, kteří by tam asi byli. Mluvil jsem s nimi, co bych s nimi asi mluvil, a říkali mi, co by mi asi říkali. Bylo to hrůzné v té naprosté šedé věrohodnosti. Analyzovat příčinu snu jsem nedokázal. Luďka jsem letos vůbec neviděl a někdy koncem června jsme spolu krátce telefonovali – že spolu někdy (někdy!) půjdeme na oběd. Teď, pokud vím, je mimo Prahu na dovolené. Proboha! Doufám, že bude živ aspoň do devadesáti.

■ Co si moji kolegové myslí, že překládají? Co? Koho to bude za deset, patnáct let zajímat – takový Katajev, Kaverin, Bykav nebo Ajtmatov? Kdy už se jednou zbaví těch brejlí partajního mámení a pochopí, že celá takzvaná sovětská literatura je jedno velké, mohutné hovno – s výjimkou deseti či patnácti autorů, které buď zastřelili nebo nechali shnít v lágrech a ve vyhnanství, zničili v organizovaných štváčských kampaních nebo nechali bez pomoci pochcípat na tubem a podvýživu. Kdy pochopí, že to, co se oficiálně vydává za sovětskou literaturu, je nesmyslný žvást robotů se zkorumpovanou mentalitou, bláboly prošlé sítem několikanásobné cenzury, výplody trosek zničených strachem, udavačstvím, špatným jídlem a vodkou? Lidí, kteří si celá desetiletí nemohli přečíst knížku napsanou svobodným člověkem ve svobodné zemi pro svobodného čtenáře – knížku vydanou nakladatelstvím, pro které cenzura pra
kticky neexistuje? Co hrome pořád čekáte od těch slouhů nejpitomější ze všech pitomých politických partají?

■ V krematoriu jsem byl v posledních letech a hlavně letos tolikrát, že už tam jsem jako doma.

■ K třiceti sochám na Karlově mostě (Bruncvík je jedenatřicátá, ale ten je pod mostem) pro tebe jedné šedé noci přibyla ještě jedna: viděls tam kurvu s šamstrem, klečela před ním, s hlavou napůl schovanou mezi šosy rozepjatého svrchníku, a kouřila mu ocas. To byli ti praví svatí naší doby! Kdy to bylo? V roce 1957? 1958?‘

■ Dva ministři vnitra nasedli do letadla a zmizeli ve stínech nočního nebe. Při přistávání letadlem smýkl vítr nebo došly pohonné hmoty nebo… oba ministři zahynuli, jen jestli to tak bylo.

■ Dirty Dick Nixon konečně podal na dnešek v noci demisi. (9. srpna 1974)

■ Když člověk čte Dymšicovu předmluvu k výboru Zoščenkových povídek, vydanému letos v SSSR, může si jen pomyslet, nechce-li vyletět z kůže: píše tam jak literární vědci. Nejdřív „ubivajut“ a pak „izučajut“!

■ Četl jsem nádhernou, nádhernou knížku: The Good Soldier od Forda Madoxe Forda.

■ Pepík v pátek mluvil v Hlasu Ameriky o Josephu Conradovi a podrobně o jeho knize Under the Western Eyes. Je to telepatie? Četl jsem právě tuhle knihu v posledních letech dvakrát, prvně v roce 1971 v Tatrách, podruhé loni (1973) na podzim. Zaujaly mě na ní právě ty věci, o nichž mluvil. Před rokem 1968 jsme o ní spolu nikdy nemluvili.

■ „Copak to – pár let dělat prezidenta… jenže pak tě budou muset do smrti hlídat policajti…“

■ Budou tě milovat za to, že jsi celý život proležel v knihách a prachu?

■ Opravdu – žít do sedmdesáti proto, abys dospěl k tomu, že jediné dvé věci, které jsou na tomto světě reálné, jsou Peníze a Smrt. Poznal jsem v životě tolik starců – a kde byla všechna ta tisíckrát ožvaněná moudrost? Jediné dvě věci, na které po sedmdesátce slyšeli, byly Peníze a Smrt.

■ Zítra je šest let od 21. srpna 1968. Jediné, co jsem o tomhle datu letos od kohokoli slyšel, byl povzdech esenbáka, který bydlí 11 nás v baráku. Ve výtahu se svěřoval černovlasému páskovi, s nímž se kamarádí: „Votrava, vole. Ten tejden kolem jedenadvacátýho nám nikomu ve Sboru dovolenou nedaj. Musíme všichni smrdět v Praze. A vono bude hezky…“

■ Protivné, módní slovo z roku 1968: garancie. („Kdo nám může poskytnout dostatečné garancie?“ a podobně.) Dřív se vždycky v češtině říkalo „garantovat“ nebo dát „garanci“, ale v 68. roce najednou všichni mleli „garancie, garancie…“. Nevím, který vzdělanec, po němž to všichni papouškovali, to tehdy uvedl do oběhu, mám dojem, že Smrkovský nebo někdo jemu podobný…

■ Dej Bůh vejbuch! (starý anarchistický pozdrav)

■ racionálně obhospodařovat plochu kapesníku

■ Nic nelidského jim není cizí.

■ Jedna z velkých zkušeností, které jsem v životě udělal (a ne příliš brzo): dávej si pozor, všímej si, jak se lidé tváří, nebo co jim bezděčně dělá obličej, když mluví o penězích…

■ Tak se měří čas: třetí rok druhé pětiletky, druhý rok třetí pětiletky, a propast šedé nudy pojímá všecko…

■ Útok na sv. Diviše v Tribuně. Titulek „Kanál vybublává splaš…“ Upozornil mě na to dnes (23. 8. 1974) Frýbort v tramvaji.

■ Léto vyklízí výkladní skříň

Den ze dne tam toho má míň

Už jen pár šperků pod okrovým světlem

Září o něčem neulétlém

Západ rozstřík červeň, šperk má stržen třpyt

Otvírá se na klíč dusný mrtvý byt

Voní tužky gumy brašny v knihkupectví

Ale z žádné dovolené nepřijíždí dětství

Obrácený kabát hvězdy z nízkých střech

Ta stará hra znovu už jen pro výsměch

Za kostelem nepotkáš už dívku starší o tři dny

nebude k vám od prvního září chodit do školy

V noci měsíc žlutým pístem pěchuje tvůj strach

Ráno šedý popel aster v zahradách

Vítr oplétá jí žluté vlasy kolem hlavy ve víru

V hnědých šatech před zamčenou sběrnou papíru

Okna tříd jsou zacákána malíři

Podzim fořt už na zajíce namířil

Na stráni už promodrává hrozen

Do rozvrhu rovnou z trhu odveden a vhozen

Spolužačky nad lavicí jako pestří ptáci

Většina jich letos má už menstruaci

Psaníčko za oknem v hodinářském krámku

Ručičky stojí na hodině schůzky

Má v nich mrtvou schránku

V druhé A už psali první diktát

Zamilovaný chce pořád jenom vzlykat

Léto sklízí kupy žlutých pohlednic

Vracet se až za tmy z utkvělého kina

Říci pak jméno dívce, která zapomíná

Ze sporáku nebe mléčná dráha utíká jak plyn

A štěrk v parku podobá se šedi mlhovin

Do asfaltu nebe ještě nekáp med

Dívka je dnes mladší jen o třicet let

Léto už má prázdno ve výkladní skříni

Nevrací se ten, kdo odjel na prázdniny

Vlasy krasavic jsou plné natáček

Drhne hlas jak suchý zubní kartáček

Hejno zmoklých žáků zplihlých kominíků

Jde vstříc houfu koktajících školníků

Mládí čpí jak starý pivní džbán

Nad kostelem krouží černé hejno vran

■ Nepomstění mrtví nás souží více než nepohřbení mrtví.

■ 27. srpna 1974. Dnes ráno jsem se dočetl z novin (Z NOVIN!), že umřel Mika Medek. Třířádková zpráva, snad jenom v Lidové demokracii. V létech 54-63 byl jedním z nejbližších přátel, které jsem měl. Seznámil jsem se s ním a Emilou v 54. roce večer ve Slovanském domě po pořadu „Really blues“, který tam tehdy dělali Dorůžka se Škvoreckým. Celá léta jsem pak k nim chodil do bytu na Janáčkově nábřeží, s Alenou Synkovou, Jiřinou Schulzovou, Violou Fischerovou, Věrou Linhartovou, se Škvoreckým, s Jedličkou, s Jungwirthem. Později jsme k nim chodívali tak jednou za rok s Marií. Po srpnu 68, když se Emila a on vrátili z Holandska, seděli u nás v Malešicích až skoro do rána; myslím, že to byla první návštěva, která u nás po srpnu byla. (Propisovačka mi nechce psát – pláče.) Loni v létě – asi před 13-14 měsíci jsme u nich byli naposled – o té návštěvě jsem v jednom z těchhle sešitů psal – bylo to hr
ůzné, protahované umírání. Co se s nimi ale děje teď, to jsem nevěděl. Asi před měsícem, když jsem seděl s těmi jazzovými fandy, které za mnou poslal Dorůžka, v noci v tenisové šatně na Hagiboru, říkal jeden z nich, že s Mikou mluvil a on že mu slíbil dát nějaké svoje texty do jakéhosi „ineditního“ sborníku. Když jsem letos v zimě začal pro sebe překládat poezii Nicanora Parry, chtěl jsem strojopisnou knížku překladů dát jemu a připsat mu ji, ale když zjara umírala máma, odložil jsem všecko stranou, a teď – v nejlepším případě – to bude pro něho, ale on už si to nikdy nepřečte. Pohřeb je v pátek, do země.

■ Rusko se ve dvacátém století stalo pokusnou laboratoří ďábla.

■ SVATÝ MIKULÁŠ MEDEK! SVATÝ. SVATÝ SVATÝ.

■ 30. výročí Slovenského národního povstání se dnes (29. srpna 1974) slavilo tím, že se na Slovensku nepracovalo – čili po třiceti letech jim dali za odměnu jeden den volna. Uprostřed znechucených, uštvaných, umlčených lidí, uprostřed řádění cenzury působí bombastičnost oslav otřesně. Ohňostroj na hřbitově.

■ Vzpomínka na spolužáka P., který přijel do Prahy studovat: obeznámení s městem potrvalo asi týden, potom zalehl do postele k jakési holce, kterou splašil někde na Břevnově, a víc z té postele nevstal – po celých šest let, co jeho studia trvala, byl nedobytný, před přáteli se zapíral, při potkání na ulici prchal za roh, a obrostl v té posteli manželským mechem mnohem dřív, než se de iure oženil. Jen jednou, krátce předtím, než byl promován, potkal jsem ho úplně sťatého k ránu v noční Praze; vzal mě kolem krku a na všechny otázky odpovídal jen kanonizovaným řevem: „…co jsem se za tebou nachodil do Břevnova až z Vršovic“ a „jednou, dvakrát, dám si zahrát…“ Potom už jsem ho nikdy v životě neviděl. Už nikdy.

■ Anekdota, kterou si, pokud vím, nikdo nedal dohromady, protože obě části jsou zachované ve dvou různých pramenech: Čechov vytýkal Buninovi, že píše moc hustě. Bunin vytýkal Čechovovi, že píše moc řídce.

■ Hajluj hořícím parukám

Tělo dočasný praktikábl boží

Mám tu jen svíčku a svinčík

Ven z těla

Ven z duše

Paznehtem spásy

Šel k smrti jak mezek

Svatý Mikuláš Medek

Na hlavě modré Venuše

hořely nehořlavé vlasy

To není důvod proč mi znásilňovat ženu

Odveď ji nejdřív za skleněnou stěnu

Pád ze židle Pád ze zahrad Pád hrad

Pád k ránu se ženy

Pád oblečený a pád svlečený

Pád kamikadze

A pád Džugašvili

Dost na tu krátkou chvíli

Aby i Arpád

Začal chápat

Do boty si po ránu

Dát dva měkké choboty

Zastihnout noc v koutě hospody

Dva choboty dvě pumpy

Inocence, dobroty S inkvizitorem

Co to do tebe hustí horem i dolem

Na dívku v zlatých šatech

Nádivku zchystanou ve varlatech

Velké údy

U malé kundy

Malé údy

U velké kundy

To je ta pravá zářivá

Smrt zaživa

Já to nechápu

Říkal bez drápů

Já to neopláču

Ani v noci karabáčů

Miss Uni

Forma

Dál trůní

Doma

Zítra Včera Dnes

Chce mě pokoušet

Je jak pes

Co mě pokouše

Les ulic je plný Mao Mao

Jedem skrz má to švunk

Ze dvorů kočky Mňau Mňau

A doktor Skála: Au! Au!

Na otce

Podobný

MaoCe-

tung

Ven ze sak

Ven z duše

Jak statný lesák

Jen z pušek

Den hluše

A z provozoven

Hřmí provoz hoven

A z akadeMIKA

Je cítit Demínka

A cosi

Asoci…

A něco

A co ne…

Vidím Miku

V ráji

Má tam pole záhon máku

My máme pole máku

Ze všech veřejných parků

A Emila Se nemyla

A už tam maká

I naše přítelkyně Alka

Maká pro Miku

Chová si promyku

Z pole makadam

A drží ramadan

A kolem makonie

Kdo umřel umře na to

Žije

Pan Enterprise praví

„Pán nezapsán! A – pán nezapsán!

To nejsou žádné mravy!“

Pan Enterprise je v právu

A dá ti trojku z mravů

A dá ti trojku z mravenců

A dá ti trojku z much

A ubzdí se ti do věnců

A do pohřebních stuh

pan Enterprise je Bůh

pan Enterprise je hluch

Pan Enterprise je pastorek

Prdele prcané místo píči

Pan Enterprise je teplý amorek

V toboganovém zákrutu tvé smrtelné jízdy

Pan Enterprise je pohrobek

Píči prcané místo prdele

Pan Enterprise je vlahý Holoubek

Pan Enterprise je mírně při těle

Pan Enterprise má z toho šok

Když vidí jak je někdo cvok

Uchcává z toho na strožok

Pan Enterprise dí: Ani lok

Pan Enterprise je mrštný žokej žok

Pan Enterprise má oči skleněné

Když svědčí svědčí své hrůze

Že hrob je prázdný

Že hrob prázdnin je prázdný

Bez infúze bez transfúze

Může v nahmatané blůze

Před vystříknutím semene

Baron Barbar Enterprise

Barbar Barman Přijde zas

Šábor brambor

Zvedne hlas

Paruku až v Tobruku

Čurák jako okurku

Pod ní rudá lebka

Mikuláše Medka

Buď mu země lehká

Na nadstavbě lebky

Buď mu život lehký!

19 (OD 31. SRPNA 1974 DO 28. ZÁŘÍ 1974)

■ Stalinův slouha Eluard

A řekněte že ne

Když Kalandrovi zbývalo do šibenice

Pár hodin

Odepsal Bretonovi

Že neví jak pomoci obviněným

Kteří se nepřiznali

Natož těm kteří se přiznali

Buď hlupák když nevěděl

Co předcházelo tomu než se přiznali

Nebo darebák který to nechtěl vědět

Kašpar Stalinova mírového kongresu

Ve Wróclavi (Proč ne v Katynu?)

Kašpar Host Svazu čs. spisovatelů

(Zatímco Zahradníček hnil ve vyšetřovací vazbě)

Kašpar bonmotů Kašpar rétoriky

Kašpar frází abstraktních jak staré piliny

Stalinův slouha Eluard

Estét pod šibenicí druhých

A řekněte že ne

Třesu se hnusem dodnes

Když to jméno přede mnou padne

■ Vzpomínka na večer s krabičkou The Strong Man – sám v hospodě (Globus) poté, co mi Grossman řekl, že E. F. Burian „si to rozmyslel“. Pokoušel jsem se číst – co to bylo? Merlův román Smrt je mým řemeslem, který tehdy prvně česky vyšel. Tehdy – snad jedinkrát za celý život – jsem se „psychicky“ sesul. Mluvil jsem v duchu sám k sobě, snažil jsem se ukonejšit, pořád jsem v duchu házel na váhu, že „jsem ještě mladý“. Pak návrat do díry, brlohu, doupěte v Podolí. Tehdy jsem opravdu až do rána nespal. Dlouhá léta jsem si na tenhle večer nevzpomněl, ale dneska je mi jasné, že to nebyla hysterie, že jsem přesně tušil, že tohle je ten klacek pod nohy, který už nepřeskočím.

■ „Náš důl je výrazným nositelem významné moderní techniky současnosti…“ (rozhlas, 9.18 hod. – 8. září 74)

■ Básníci, které jsem chtěl překládat (než zanikla Světová literatura): John Growe Ransom, Hart Crane, Kenneth Patcheir, Larkin, Empson, W. H. Auden, Robert Penn Warren, E. A. Robinson, Robert Frost, E. E. Cummings.

■ Potkal jsem odpoledne na náměstí u Ludmily Libora Fáru. Ráno volal s Emilou a vykládal mi, co se dověděl o Mikově smrti. Praskl mu žaludeční vřed, chrlil krev a operaci už nepřežil… Do Estonské (nechápal jsem, proč je na parte adresa do Estonské, a ne do Šumavské) se přestěhovali asi před dvěma měsíci, protože Mika už nemohl do schodů a v Šumavské nebyl výtah.

■ „Voni se sčuchli v kroužku, provozovali tam spolu furt nějakou tu… zájmovou činnost, a bác, holka byla ve čtvrtým měsíci…“ (v tramvaji)

■ „Jedenaosmdesátiletá žena si požádala o bezmocnost u naší komise důchodového zabezpečení…“ (Rozhlas, 10. září 1974; 11 hod. 10 minut)

■ Břevnovská hospodská,

to je parádnice,

dala si vyšívat na záda zajíce,

na záda zajíce, na fěrtošek lišku,

aby každý poznal břevnovskou šenkýřku.

(Písnička)

■ Někdy přímo cítím tu tíhu – jako když se nadzvedne stůl a biliárová koule se začne rozjíždět do druhého rohu, jen je to ještě těžší, je to spíš ocelová koule, cítím tu tíhu, jak se po čtyřicítce v člověku bez jeho vůle začíná přesouvat těžiště.

■ Bunin – jeden z mála spisovatelů, kterému se ve 20. století podařilo umřít s naprosto čistýma rukama.

■ Co může být celý ten svět – se svým rozením, umíráním, s naším nechápáním –, co může být jiného než hračka pro obveselení, pro srandu božího syna? Ti sebeplodící, zmítající se panáčci, vyšlapující si, aniž vědí proč, snažící se z empirie přijít na způsob, na princip, podle něhož je všechno sestrojeno, podle něhož jsou „programováni“ oni sami… Právě to, že princip a smysl je zřejmě mimo možnosti lidského pochopení, v jakési zde nutně přítomné, ale panáčkům nedostupné, nepřípustné rovině – nepochopitelné jim stejně jako sklo muším očím, sklo, k jehož vidění moucha není uzpůsobena, a přesto se stále přesvědčuje o jeho existenci, právě to mě přesvědčuje, že nutně musí jít o jakousi subsumpci, nějakou část nebo díl čehosi, co ignoramus et ignorabimus.

■ Jak někdo může, jak chce dokázat, že „umělecké dílo“ je krásné? Co se jedné generaci líbí, z toho se chce druhé zvracet.

■ Obětním kozlem vždy bude beránek.

■ Někdy mám chuť říct těm, kdo se na mne pořád s něčím obracejí: „Já jsem přece mrtvej, dávno mrtvej, co se mnou pořád jednáte jako s živým?“

■ Nezapomínat: přišel jsi na svět umírat… Zřejmě je to všecko normální, organické: všechno je den ze dne cizejší, vzdálenější, míň barevné. Slyším je: kroky konce, kroky konce.

■ zamlouvat beztaktnost, namlouvat si optimistický závěr, přemlouvat k aktivitě, umlouvat do bezvědomí, domlouvat odmlouvajícím, namlouvat si cikánku

■ Celý svět dodnes smrdí Stalinovou mrtvolou!

■ „Rozhlas je můj druhej člověk v bytě… já jsem sama…“ (Žena v rozhlasovém interview, 22. září 74)

■ Ruská armáda si v 45. roce přivezla z Evropy i na sebe… když si vzpomenu na ty hysterické paničky vyšších důstojníků, rejdící kolem pultu u humpolecké modistky! Jenže on jim to Stalin zřejmě dal sebrat, když se vrátily domů… Tehdy mi bylo třináct let: copak jsem mohl pochopil tu extázi nad kusem hadru – jakéhokoli hadru –, copak jsem mohl znát to jejich zoufalství, když věděly, že přijedou domů – vítězná armáda – a doma nebude nic, nic, jen bída? A do Stalinovy smrti bylo ještě osm let…

■ Stalin věřil Hitlerovi – víc než Rooseveltovi, Benešovi, Sorgovi, von Schulenbergovi –, komunistická strana žádala od svých členů, aby bezpodmínečně věřili Stalinovi, takže vlastně dnes po letech je jasné, že komunistická strana vlastně vyžadovala od svých členů, aby věřili Hitlerovi, ne sice explicitně, ale in effecto. Z tohohle pobliáše světové politiky vychází jako rozumná a předvídavá osoba nutně a jedině Svatopluk Čech: „Nevěřme nikomu na světě širém.“

■ Psal jsem Jirkovi Kolářovi k šedesátým narozeninám – dneska, 24. září 74. Odpoledne jsem mu šel hodit dopis do schránky.

■ Budoucnost je plecháč popele, ne minulost, jak říkával před šedesáti lety Carl Sandburg. Bu bu bu – budoucnost!

■ Feudální zámky až po střechu nabité stohy neprodaných Leninových a Stalinových spisů, na nichž se u vyražených oken vrství holubí trus a v nichž si myší dynastie razí chodbičky.

■ Každý si o sobě myslí: proč právě já bych měl být na tomhle světě odsouzen k ztroskotání a k tragédii? Totéž si myslí vojáci, když vybíhají do útoku, na zteč: proč právě mě by to mělo trefit…

■ Stárnutí nás mění v obludy, v zrůdy. Dřív psychicky než fyzicky. Ke všem starostem přeplněného, přebitého života přibývá ještě nemilá další: zápas, nekončící a úporný, s projevy, s příznaky paranoie.

■ Vysílání Hlasu Ameriky je v Československu rušeno tak, že je to spíš halas Ameriky než Hlas. A Svobodnou Evropu ruší ještě hůř.

■ Loupežníci na Chlumu a partyzáni v brdských lesích (stejně legendární pojmy). Odbojáři z Pobrdí. Výmysl „historika“ Čestmíra Amorta, který objížděl tamější národní výbory a falšoval obecní kroniky vpisováním dodatečných zápisů, na jejichž podkladě pak napsal vědeckou práci o odbojové činnosti v těchto končinách. Víc o tom viz v Errolově Lvíčeti.

■ Vracel jsem se odpoledne z pošty a vzadu na trávníku sedělo nějaké dítě. V průzračném podzimním vzduchu a proti slunci vypadalo jako soška nebo skrčený pes.

■ Andrej Vozněsenskij se tenhle týden „zamýšlí“ v Litgazetě nad poezií svých dvou současníků (kamarádů) Vegina, Škljavského, a mimo jiné si tam stěžuje, jak je to špatné, když každá báseň není tištěna na extra stránce, poněvadž jedině tak může jaksepatří vyniknout. Našelsja konoazer! To jsou ty pravé starosti básníka v zemi, kde desítky živých i mrtvých básníků cenzura nedovoluje tisknout vůbec, kde věci Vološina, Gumiljova, Kljujeva (jmenuji namátkou) nebyly reeditovány celé desítky let. Ale já jsem vždycky věděl, že Vozněsenskij nestojí ze nic, právě tak jako jeho poezie. Kdysi jsem si o něm a o Jevtušenkovi zapsal: jedna prdel o dvou půlkách. Jeden píše přiblblé trapnosti o tom, jak místo vodky pil pitralon (když neměl co do sklenice) a druhý, estét Vozněsenskij, má teď tyhle starosti č. 1. Před několika lety mi Errol psal, že když byl Vozněsenskij v Torontu na univerzitě a pak u něj v byt
ě na návštěvě (proč takové lidi zve), vytáhl si z knihovny ruské vydání memoárů paní Mandelštamové, pročítal to tam na gauči, chytal se za hlavu a tvrdil, že neměl tušení, že se něco takového v Rusku dělo… Tak teda ať nikomu nekecá, že je básník.

20 (OD 28. ZÁŘÍ 1974 DO 10. ŘÍJNA 1974)

■ Jak je to vlastně s těmi Rusáky, na které jsem věčně namíchnutý a které – některé – mám zároveň rád? Vím, jak je to: to, co je na Rusech dobré, je nejlepší na světě, co je na nich špatné, je nejhorší na světě.

■ I popel z těch nejžhavějších kremací jednou vychladne.

■ „Jen počkejte, až se objeví nějakej kavkazskej Kafka, jak to všem natře…“ (M. A. v rozhovoru; vyslov kafkaskej Kafka)

■ Budoucnost lze jen chválit

jak odhadce talentů, který se nechce spálit.

Budoucnost lze jen proklít

jak stařec, který už stojí jen o klid,

když strávil život v továrně Lockheed.

■ Spisovatel – vycpávka… Tuhle funkční metamorfózu (nebo metamorfózu funkce) pamatuji ještě z počátků Světovky a pak i z dalších let. Kdykoli se do čísla dávalo něco „odvážnějšího“, „nezvyklejšího“, prostě něco, co nebylo z hlediska cenzury dost košer, muselo se tam zároveň dát hodně nápadně (pokud možno na začátek čísla) něco „ideově stoprocentního“, úlitba, aby se cenzor obměkčil, aby na nevrlou otázku: „Co to tam dáváte za bláznivinu?“ bylo možno odpovědět: „Osou (pilířem) čísla je text soudruha X…“ Za zvlášť vhodné k těmto vycpávkám se považovali autoři jako Fedin, Seghersová, Fadějev (před sebevraždou i po ní), Gorkij, Serafimovič a podobně… Naopak: neortodoxní příspěvek se musel otisknout co možná nenápadně, ani vpředu, ani na konci, aby číslo ani nezahajoval, ani neuzavíral, nejlépe tak ve třech čtvrtinách, nepříliš velkým písmem a v nepříliš výrazné g
rafické úpravě. Paměť mi vybavuje kuriózní historku, která tento úzus dovedla in extremis: když se konečně po několikaletých tahanicích, hádanicích a odkladech načalstvo někdy v roce 1964 odhodlalo pustit „malý ukázkový výbor z Eliotových básní a esejů“, byly texty otištěny písmem zcela miniaturním a poznámky k nim (důležitě!) písmem dočista neviditelným, tak maličkým, že je bez lupy snad nemohl číst ani čtenář s normálním zrakem. Vím, jak mě tehdy překvapilo, že tak malé písmo v tiskárně vůbec mají, poněvadž nikdy předtím se v časopise neobjevilo, a vzpomněl jsem si, že Hugh Kenner napsal o Eliotovi studii, která se jmenuje The Invisible Poet. Tohle byla ukázka, jak si tenhle pojem vyložili, jakou novou náplň mu dali lodivodové socialistické kulturní politiky.

■ V kriminální hlídce dnes bezpečnost pátrá po nuzákovi s oběma nohama amputovanýma nad koleny, který „uprchl“ z domova a několik týdnů už nemůže být dopaden. (1. října 1974)

■ „Slzotvorné“ pasáže v Buninovi. Jsou to nejgeniálnější místa v jeho próze. Někdy sentimentální. (Například: první část povídky Studený podzim; závěr povídky Tři ruble; skoro celá povídka V Paříži; závěr povídky Já ani neceknu; závěr Postního pondělí a desítky dalších míst.)

■ „Von tam tenkrát taky byl… seděl na gauči, na kolenou měl Literárky a počítal Dva tisíce slov, jestli jich jsou opravdu 2 000…“ (Z rozhovoru, v němž P. P. líčil, jak kohosi v létě 68 navštívil.)

■ Koleje, koleje,

na jednom vašem konci už světlo,

na druhém vašem konci už tma…

■ Vzpomínka, jak mi v srpnu 1963 na zahraničním oddělení Svazu sovětských spisovatelů v Moskvě vykládal ruský překladatel z japonštiny, jak mu vždycky přijde k smíchu, když slyší české spojení „Sbor národní bezpečnosti“… Rusky to totiž nepřeloženo – znamená „Sbor lidové lhostejnosti“.

■ Týž týden, kdy se na obrazovce zelenkovské televize objevuje nejhnusnější střihový film, montáž Svědectví od Seiny, skandalizující a štvoucí umírajícího Jana Procházku a Václava Černého, doprovázená tendenčním sestřihem zvukového záznamu rozhovoru v soukromém bytě (záznamu získaného tajnou policií pomocí pokoutně instalovaného odposlouchávacího zařízení), kdy takto získaný „materiál“ je s cílem kompromitace zúčastněných předhozen miliónům televizních diváků – což je mimochodem praktika tak sprostá a cynicky bezostyšná, že ji k zeskandalizování svých politických protivníků dosud nepoužily ani fašistické režimy, ani jihoafričtí rasisté, ani Duvalier na Haiti, v tomhle ohledu dosáhla zelenkovská televize světového primátu ve vyhřezlé žumpové sprostotě – týž týden, kdy z televizní obrazovky doslova odkapává vnitrácký hnůj, podává si na téže obrazovce Vilém Závada ruku s minis
trem kultury Brůžkem, tedy s člověkem, s jehož schválením a požehnáním se tyto štvanice pořádají!

■ ZPRZNĚNÉ ZPĚVY STARÉ ČÍNY. V Klubu přátel poezie vydali teď, v září 1974, znova Mathesiovy Zpěvy staré Číny. V tiráži je údaj: Páté vydání souboru (v ČS první). Tím souborem je zřejmě myšleno toto: Když Mathesius zemřel, jeho spolupracovník Průšek tři knihy, vydané postupně, chronologicky srovnal, rozdělil do sedmi částí. V tomto uspořádání pak Zpěvy staré Číny vycházely a toto uspořádání je to páté vydání; v původních třech knihách bylo vydání mnohem víc. Jde o klasickou překladovou knihu české literatury; zná ji každý, kdo v této zemi kdy vůbec vzal verše do ruky. Mathesiovy parafráze vznikaly od 20. let na základě ruských překladů Alexandrovových a různých německých převodů. K třetí knize Zpěvů dělal Mathesiovi volné překlady přímo z čínštiny sinolog Jaroslav Průšek. O této spolupráci se notoricky ví; v předmluvě k jednomu z vydání Průšek vzpomíná, jak ho např. Math
esius „požádal o soubor básní Tu Fuových, cítě, že bez početnějších ukázek z díla tohoto velikého básníka by jeho sbírka byla příliš kusá.“ To jen úvodem. Otevře-li však český čtenář nové vydání z Klubu přátel poezie, hned v prvním okamžiku zjistí, že spousta básní v tomto vydání chybí – dobrá třetina. V „ediční poznámce“ čteme větu: „Ve výboru básní se vracíme k původnímu Mathesiovu výběru, který vešel ve čtenářské povědomí i do české literatury jako svérázný básnický čin na úrovni původního tvůrčího díla.“ To je lež, formulace, která má zastřít pravdu, která má zakamuflovat pravý, hanebný a sprostý důvod zprznění klasického literárního díla. Je to lež sprostá a navíc neohrabaná, plné hodná redakčního čeledína a literárního knechta Oldřicha Vyhlídala, který je odpovědným redaktorem knihy.

Nejde jen o to, že Mathesius si v doslovu ke Třetím zpěvům staré Číny přál, aby jeho překlady napříště vycházely souborně; nejde jen o to, že nikomu dopředu nedal právo pořizovat ze své knihy takový či onaký výbor. Pokud k něčemu takovému dala souhlas vdova, lze i to pokládat za problematické, je dobře známo, že vdovy po spisovatelích jsou v zájmu honorářů ochotny přistoupit na cokoli. Vlastně dokázala-li se česká „literární věda“ s takovou vehemencí ujmout před časem Bezručova díla proti autorovi, proč by se neměla ujmout jiného díla proti „pouhé penězchtivé vdově,“ která k zprznění vydání díla svého zemřelého muže dala souhlas? Oč vlastně jde? Které básně v novém vydání chybí? Je to jednoduché: všechny, které Mathesius překládal za spolupráce Jaroslava Průška. Proč? Protože pro treuhändry Ivana Skálu a Jana Pilaře, dosazené do nakladatelství Československý spisovatel okupačním
režimem, je Jaroslav Průšek mužem Pražského jara, mužem, s nímž nehodlají nebo nesmějí spolupracovat. Raději proto zprzní klasickou knihu české překladové poezie, koniášovsky z ní vymýtí Průškův podíl, a jejich poslušný slouha se pokouší očividnou, mamutí lží v ediční poznámce ke knize nějak vysvětlit, nějak omluvit toto barbarské řádění dočasně absolutistických držitelů veškeré ediční moci. Odkud se bere jejich zavilá nenávist k Jaroslavu Průškovi, sinologovi světového jména? To je jasné: Průšek ve svém článku, otištěném v roce 68 v Literárních listech a přetištěném v časopise Nový Orient, jasně těmto lidem řekl, co si myslí o kulturní politice komunistického režimu v této zemi po roce 1948, jasně jim řekl, co si myslí o poúnorových čistkách na fakultách… To mu nikdy neodpustí, proto musí jeho jméno zmizet odevšud, i za cenu zprznění podoby knihy, kterou český národ zná z nesetných dřívějších vydání. Žádné lži, pane Vyhlídale! K žádnému „původnímu výboru“ se nevracíte, nic takového, prostě a jednoduše jste vymýtili z knihy podíl, který na ní měl Jaroslav Průšek. Snažíte-li se to opentlit a nenazvat věci pravým jménem, nazvou je pravým jménem jiní. Na tato a podobná zvěrstva, páchaná na české kultuře, je totiž třeba trpělivě, případ od případu upozorňovat, zaznamenávat je a registrovat, vést jejich evidenci, seznamovat s nimi českou veřejnost, nedovolit, aby se na ně zapomnělo, aby prošla nepovšimnuta, aby je pohřbil plynoucí čas. Poněvadž za všechny tyto koniášovské činy (tady už nejde jen o Průška nebo Mathesia) se tito lidé budou zodpovídat, budou jednoho dne předloženy jejich svědomí, stejně jako byly jiné činy předloženy svědomí pankráckého dr. Sommera či generála Janka.

A i v tom případě, že dříve zemřou oni i my, než bude něco takového možné, je třeba, aby tyto věci byly zaznamenány pro budoucnost, aby byly známy, aby se o nich vědělo aspoň jednou, aby nezmizely z pamětí národa, aby byla zcela jasně a jednoznačně, bez kulantního zamlžování, diplomatických eufemismů zaznamenána a dokumentována role, jakou treuhändři Husákova režimu jako Skála, Pilař, Vyhlídal, dosazení do nakladatelství Čs. spisovatel nebo tam ponechaní domácími přisluhovači sovětských okupantů, sehráli. Tolik fakt, údajů a věcí z minulého století dnes literární historie pracně shledává a v mnoha případech není s to dobrat se jednoznačné pravdy (třeba v motivacích jednání J. J. Langra, v mnoha okolnostech kolem Máchy, v případu Karla Sabiny apod.) jen proto, že tyto věci ať už z únavy, nebo z rezignace v minulém století nikdo (ani faktograficky, ani deníkově) nezaznamenal. Máme-li smysl pro vůbec n
ějakou kontinuitu národní existence, nemělo by se to v tomto století opakovat. Tyto hanebnosti by měly být zaznamenány, neměl by je smýt čas. Je možné, že už nebude žádná budoucnost, ani šťastná, ani nešťastná, vůbec žádná, že svět stojí na prahu konce, že i toto zpupné řádění cynických pacholků moci v oblasti kultury je jen jedním z řady drobných svědectví o stavu světa. To je možné. Jediná možnost pro nás pro všechny je ale v tom, že nebudeme brát tuto eventualitu v úvahu, v tom, že do poslední chvíle nebudeme věřit, že konec je tu. Ztráta této víry znamená rezignaci, a to je právě to, co tato spodina Sajnerů, Kozáků a Skálů potřebuje – rezignovaný, tupě odevzdaný dav bez paměti, který mlčky strpí a překousne jakoukoli zvůli, jakékoli svinstvo. Stav, kdy staří a starší, kteří vědí, postupně umřou v zoufalství a smířenosti, a mladí, záměrně manipulovaní do okruhů pseudomyšlení a
falešné skutečnosti, se nebudou o nic z minulosti zajímat, přežvýknou a plus minus spolknou vše.

Tato hanebná kalkulace není tak hloupá a nepravděpodobná, jak by se mohlo zdát: trhlina mezi generacemi vždy existovala, nové generace vždy nejmíň věřily těm, kdo šli těsně před nimi – což bohužel jsou právě ti, kteří vědí, pamatují, mohou podat svědectví. Od těch nikdy nechtěli slyšet nic, ani pravdu, poněvadž to jsou vždy ti, které oni, mladí, přišli vystřídat, bytostní soupeři, kterým apriorně nedůvěřují ani v tom, v čem mluví pravdu. I tahle okolnost je do plánů škrtičů kultury zakalkulována. Kolik neschopnosti domluvit se v přesných pojmech o faktické podstatě dějů krátce minulých se projevilo v polovině 60. let jen proto, že všude pořád obcházeli a přicmrdovali nějací umírňovači a hledači střední cesty, kteří všechno vysvětlovali a zdůvodňovali nejrůznějšími polopravdami jen proto, aby tak či onak ospravedlnili své osobní, trapné a strašné účastenství na makabrózním krve a pra
vdy prolévání v 50. letech; pořád se omílají nějaké pseudoproblémy, žvásty o socialistickém realismu, který nikdy nebyl nic jiného než císařovy nové šaty, o fázích vývoje, chybách růstu a podobně, když každý, kdo se dokázal podívat faktům tváří v tvář, musel vědět, že šlo nanejvýš a jedině o realismus masových hrobů, realismus Katynu a Kolymy, když každému, kdo neoslepl spoluručitelstvím a spoluvinou, kdo si zachoval jen tu nejprostší schopnost odlišit bílé od černého, muselo být jasné, že strana to s kulturou nikdy nemyslela dobře, že celá její kulturní politika měla jen jediný cíl: potlačit, zneškodnit všechno, co svobodně myslelo, psalo, malovalo, a udržet pokud možno nenarušené carství cenzury na věčné časy. 7 o byla a je socialistická kulturní politika. Ničím jiným nikdy nebyla, žádný jiný cíl nikdy neměla.

■ Po dlouhých tahanicích, odkladech a váháních konečně vydali český překlad Puzova Kmotra. Vydalo jej stranické nakladatelství Svoboda, poněvadž ty tři nebo tři a půl miliónu, což bude čistý zisk, se mohou docela dobře hodit i stranickému nakladatelství, zvlášť když donekonečna s absolutní ztrátou vydává úplné a ještě úplnější spisy klasiků marxismu-leninismu, které nikdo nečte, natož aby je kupoval. Poněvadž však vydat Kmotra se přece jen nesrovnává s stranickou linií, vyšla kniha bez udání nakladatele! (To je snad první příklad od roku 1948, co v tomto státě vyšla kniha, na níž není uvedeno jméno nakladatele.) V tiráži je napsáno jen „Členská knižnice“, ale koho knižnice a z kterého nakladatelství, to už tam nikdo nenajde. Ze zákulisí jsem se ještě dověděl, že když už kniha byla přeložena a snad i dokonce vytištěna, pokoušela se Svoboda dojednat s Odeonem, zda by si Kmotra nevzal pod svou
střechu. Tam sice účetnické mozky zastříhaly ušima, cítíce zisk, leč nakonec to odmítly z obavy, aby jim Kmotr nepokazil kádrový profil nakladatelství, a ze strachu, aby se případný průser z vydání knihy nesnesl na jejich hlavy. A tak nakonec Kmotr v Čechách vyšel bezprizorný.

■ I’m your opus, your octopus, teče mi do bot, já jsem tvůj chobot. (Toto dvojjazyčné blábolení dnes ráno po probuzení v hlavě – 8. října 1974)

■ Klobásy, klobásy,

tučné jak z Mombasy.

Stáhnout rolety¨

a sloužit Bohu v sobě?

■ Informace z krematoria: Urnu možno vyzvednout v úterý – pátek od 8 do 15. hodin (i přes poledne).

■ Nemělo v tom snu vlastně být: You are my opus, my octopus?

■ „Ten? Ten nekolaboruje, ten je rád, že ještě vůbec laboruje.“

21 (OD 10. ŘÍJNA 1974 DO 10. LISTOPADU 1974)

■ „Ve jménu Jana Žižky Češi jsou lišky, lišky“ (slova vojenské písničky z. 50. let).

■ Věrnost stínům, věrnost stínům… Třetina lidí, s nimiž jsem před čtyřiadvaceti lety chodil pražskými ulicemi, je po smrti – pohřbena, spálena… Ale svěžest, jitřně skelná křišťálovost tehdejších vjemů, pocitů, dojmů je stejně svěží, stejně čerstvá jako tehdy – i ve stárnoucích smyslech, i v rychle stárnoucím těle… stejná, stejná – celý se roztřesu, když mi někdy paměť vybaví některý z tehdejších intenzivních prožitků – je to, jako když se ve mně bortí zeď, ten pocit „propadnutí“ v krajině žaludku… Trnu, když si uvědomím, že některé z těch kluků, co za mnou chodí, nosí mi básničky a ptají se mne, co si myslím o Zappových textech a nahrávkách, vozily mámy v kočárcích kolem mne, když jsem chodíval za větrných dopolední s E. po vyšehradských hradbách… Ten temný, stále houstnoucí les, do něhož zacházíme pořád hloub ve středních letech, není ze stromů, ale z mr tvých…

■ Sen (z 12. na 13. říjen): Bydlím ještě v Podolí, jedu do Prahy po nábřeží tramvají, než přijedeme k hospodě na Dolejší – po levé ruce podkova podolského přístavu –, vidím R. K. se Zdeňkem Kubátem v předním voze (starém, otevřeném), jak spolu hovoří, R. se směje – je mladá, je krásná jako před čtvrt stoletím, kdy byla mou spolužačkou na humpoleckém gymnáziu a kdy jsem do ní byl léta zamilovaný… Tramvaj i Zdeněk ze snu mizí, jsem s ní sám u podolského přístavu, máme ruce na železném zábradlí, opírám si nohu o ozdobný železný kruh, který v zábradlí je, podolský přístav je zároveň pláž kdesi u moře s terasami, pískem, vysypanými cestami, palmami a labyrinty – pod širým nebem, ale jsou tam chodbičky a průchody, z nichž nejsem s to nalézt cestu – ta scenérie z pláže u moře je scenérie z mnoha starších snů, pořád se v nich opakuje, stoupáme s R. K. v horkém dni plném slunce do jakéh
osi poloprázdného hotelu nebo sanatoria, které je situováno v místech, kde ve skutečnosti je podolská porodnice, všude je úpal, sem tam potkáme číšníka, ale jinak nikoho, je občas slyšet jen vzdálené hlasy, cestou se několikrát otáčíme, za sebou máme moře (místo Císařské louky je moře, v něm několik křiklavě barevných plachet – sytě červené a sytě žluté), říká mi, že mě milovala, že se s prvním mužem rozvedla, že druhé manželství je v troskách, že vždycky milovala jen mě, že ke mně půjde a zůstane, že zůstane… Nemám pocit, že uplynulo třicet let, ten čas ve snu není, je v něm mladá, ale zároveň říkám: „Co chceš hledat za štěstí v okupované zemi?“ Sám mám ve snu pocit štěstí, které jsem znal a které mi bylo navráceno – štěstí, jako když jsem na ni čekával v prvních letech po válce v uličkách u nádraží, večer, na podzim, kdy jsme se chodívali projít do Cipku nebo k Ciheln… Nic víc v tom snu. (Teprve teď si uvědomuju, že sen zřejmě navazoval na předchozí zápis – jen žena se v něm objevila jiná; místo se z vyšehradských hradeb posunulo jen o pár set metrů…)

■ Má nejmilejší věta z celého Fitzgeralda: „Teď už mu nezbývalo nic než nebe, kde se sejde se všemi, kteří, stejně jako on, promarnili zem.“ Je to závěrečná věta povídky The Russet Witch.

■ 11. partie šachového zápasu Karpov-Korčnoj – při dohrávání opět remíza, ačkoli se zdálo, že už by Korčnoj konečně mohl poprvé vyhrát! Působí to dojmem, jako by si Korčnoj řekl, že nejdřív musí naučit Karpova hrát trochu hůř, a pak se s ním teprve pustí do křížku! Z jedenácti dosavadních partií jen dva rozhodné výsledky!

■ vykročit jednou nohou a pak oběma z historie a stát opodál

■ Dnes při večeři Eva vykládala, jak si v létě, když byla na prázdninách ve Zlíně, dědeček s babičkou omylem vyměnili umělé chrupy.

■ Slováci zdramatizovali Greenova Tajného kurýra a natočili ho jako dvoudílný televizní film. Večer jsem se díval na první díl. Je to na úrovni televizních dramatizací, vyráběných na běžícím pásu, líbila se mi jen herečka, která hrála Elsu, ne ovšem tím, jak hrála. Překladatel tam nikde není uveden, ale spolehlivě jsem poznal svůj překlad přepsaný do slovenštiny, zvlášť ve formulacích, které lze přeložit i jinak, jako třeba „neexistující kompetence“. Co je ale na tom nejzajímavější – slovenská televize klidně může uvádět Greena ve chvíli, kdy v Čechách bylo zastaveno vydávání jeho knih a nakladatelství Lidová demokracie muselo dát vytištěný a svázaný český překlad knihy A Sort of Life ne sice do stoupy jako v 50. letech, ale k ledu. Pravidla hry zvané „kulturní politika“ jsou zcela svévolná, libovolná – co Češi nesmějí, Slováci smějí (neznám ovšem obrácený případ).

■ Dneska v poledne jsem po letech slyšel z rádia Vaya con Dios – jen melodii… Mně ji ještě hrával a zpíval Eliáš, ta španělsko-anglická slova: Vaya con Dios, my darling… Vzpomněl jsem si na ta léta… Kam to všechno odešlo? Marnost, marnost… (16. října 1974)

■ rozednívat vzpomínku na tu, která čekala na osud a dočkala se policajta

■ Vlk vlka, žralok žraloka, piraňa piraňu, vlk žraloka, žralok vlka, Ufkir Bena Barku, Hasan Ufkira, Ježov Jakiva, Berija Ježova.

■ V létě ʼ68 se objevila v pražských antikvariátech spousta nerozřezaných, úplně nedotčených (zřejmě dobře uložených) knih vydaných těsně po válce, ale většinou ještě za první republiky. Peroutka, Trockého spisy, Churchillovy paměti, legionářská literatura, filosofické knihy od ????????? kolikrát mě napadlo, kde byly ty knihy celých dvacet let uloženy… Kde je kdo schovával? Přes heydrichiádu, v 50 letech, kdy byly domovní prohlídky na denním pořádku… Byly to zbytky nákladů? Možná. Ale byla těch knih spousta. Lidé je rozkoupili do poslední v několika dnech, ještě než přijely tanky.

■ SONKL (starý oráč na krvavé líše)

■ Nezapomenout, jak v bývalém Svazu spisovatelů (před rokem 68) dávali lektorovat rukopisy zakomplexovaným nýmandům, státním zaměstnancům, kteří chcípajíce vědomím své nicotnosti je šmahem odmítali. Takhle třeba O. V. de facto rozhodoval o tom, že se nevydá Zbyněk Hejda! (Hejdová skvělá poezie žloutla dalších pět let v almaře…) Když jsem se jednou velice vztekal před J. P. nad tím, jak je to možné, pokrčil rameny a řekl: „Co chceš, kde jinde si maj ty chudáci přivydělat, než na těch posudcích!“ Větší byzantskou otrlost si člověk těžko představí: jedni si „přivydělávali“ pár stovek a v důsledku téhle činnosti drželi básníky pod vodou – léta, desetiletí, bez možnosti publikovat, jak vodník dušičky v hrnci.

■ Kartotéka, kterou jsem kdysi viděl u M. na Svazu spisovatelů – pro práce začínajících autorů, přicházející do nakladatelství, rozdělená na dvě přihrádky, označené nahoře tabulkami: „Talentovaní“, „Netalentovaní“. O tom, kdo přijde do které přihrádky, rozhodoval M.

■ K ostatním literárním „výpůjčkám“ Milana Kundery jsem dnes ještě náhodou narazil na to, že partie s Jízdou králů (Hylom! Hylom!) ze Žertu, která se zdála tak sugestivní, je z jedné válečné básně Viktora Fischla.

■ Páter Vlček – čerstvě vysvěcený (můj kolega ze semináře rok předtím) – sloužil mši v kapli v humpolecké nemocnici (v H. byl několik dní na návštěvě u drogisty Palána, nějak se znali) – po mši mě se slzami v očích objal a líbal… Tam, v tom špitále, zemřela před lety má sestra…

■ Taková nebo onaká

A jen si s námi hraje

Ta Mona Lisa z Monaca

Nedalekého kraje

■ Nanjať ugol = najmout si kout. Najmi si kout a buď šťasten!

■ „Soudružka prohlásila, že pro ni je Solženicyn větší člověk než Lenin, z čehož jsem poznal, že není dobrá soudružka…“ (Reprodukované vyprávění o incidentu na pracovišti)

■ „Mladý muž za nových historických podmínek.“ (Andronikovova charakteristika Lermontovova Pečorina; platí i o Olešově Kavalerovovi)

■ Syn vyprávějící umírající matce – pár dní před její smrtí –, že mu vytrhli zub.

■ Chtěli by korigovat Boha… pomocí kulturní politiky komunistické strany… Ano, přesně tak, přesně tak! Impuls k jakékoli umělecké činnosti, vznikající z toho, že Bůh stvořil lidi nerovné, že „těm, kterým se něčeho nedostává“, je zároveň dáno, že je cosi přerůstá, tenhle impuls, jinak v nikom a žádnými prostředky nevyvolatelný, chtějí využít, usměrnit ke svým potřebám!

■ Dnes je to 20 let, co jsem překladatelem na volné noze! (27. října 1954 – 27. října 1974)

■ Čím dál víc si uvědomuji, že v mém vztahu k Buninově próze je cosi „soukromě mystického“, pocit sblížení, částečné identity osobnosti (nikoli k jeho veršům, které mi přes několikeré opakované čtení pořád zůstávají cizí). Buninova próza jako by mi potvrzovala, že v životě a v umění má cenu přesně to, o čem jsem si vždy myslel, že to cenu má. Překládám ho už v letošním roce šest a půl měsíce a jsem tou prózou stále posedlejší – odejdu od překladu a místo abych se rozptýlil něčím jiným, čtu si jiné jeho povídky. Pamatuji si, že tenhle vztah jsem k němu měl už někdy před osmnácti lety, kdy jsem ho překládal poprvé. Jenže tehdy jako z udělání jsem překládal věci, které mi byly a jsou nejméně blízké (Míťovu lásku, Pána ze San Franciska…). To, co překládám teď, jsem si v obou případech (pro LN i pro Odeon) vybral sám, jsou to podstatně lepší, jedovatější texty. (30. říj na 1974)

■ Čím vzdálenější je od nás galaxie, tím rychleji se od nás vzdaluje… A neplatí to jen o galaxiích, ale i o lidech a o vzpomínkách.

■ Život se skládá z tolika nepochopitelných hloupostí a teprve když stárneme, uvědomujeme si, jak jsou hloupé… A nakonec hloupost ze všech největší – smrt.

■ Z dob, kdy máma dělala za války knihovnici v Humpolci: „Co byste chtěla?“– „No, něco ke čtení…“– „Nechcete tady tu knížku – Pro kravičku?“ (tj. J. S. Baara) – „Ne, já chci něco pro babičku…“

■ Když končíš, nemůžeš chtít, aby tvé dny měly půvab dní, kdy jsi začínal… (noc, 2 hodiny, 10 minut, 6. listopadu 1974)

■ Včera, 5. listopadu, jsem konečně dodělal překlad druhého Bunina, pro Odeon. Poslední týden jsem dělal celé noci, spal 4-5 hodin denně.

■ Kolikrát jsem si všiml, jak banalita, naivita nebo i vyložený nevkus bývá v těsné blízkosti velikosti. Například Bezruč, který si dává pseudonym Petr Bezperák; příkladů z raných věcí Errolových bych mohl uvést desítky. Nějak to patří k té „záhadě“. Zajímavé.

■ „Pro náš stranický tisk je charakteristická jeho trojjediná úloha…“ (rozhlas 7. listopadu 1974, 7.30 hod.)

■ V noci se mi zdálo, že jsem mluvil s Palachem. Ve snu jsem mu říkal: „Víš, co je zoufalství? Vědět o sobě, že za tebou nedokážu přijít, ačkoli v tomhle světě, mezi těmahle lidma, kteří tu zbyli, už nedokážu žít…“ Byl jako na té známé fotografii, mluvil na mě, ústa se mu pohybovala, ale nerozuměl jsem ani slovo.

■ Rusifikace dosahuje úděsných rozměrů, od rána do večera ruské halekačky v rozhlase ( a nejen proto, že je právě takzvaný měsíc přátelství).

■ Ti, kteří pozvali do Prahy okupační armádu, píší o Errolovi, že je fašista.

■ Nechal jsem (z apatie ji odhánět) Evu dívat se na francouzský televizní film Řezník (když byla Majka u Gabrielů). Film je o sadistovi, který zabíjí děti, a asi jej neměla vidět. V noci přišla ke mně do pokoje a lezla mi do postele: „Tati, já si k tobě vlezu, já se z toho filmu bojím.“ – „Proč si nevlezeš k mámě?“ – „Máma neví, že jsem ten film viděla, tak k ní nemůžu…“ Logik, i když se bojí.

■ Když tahali Slánského na šibenici, napsal báseň Sucho, kde je pochválil za to, že ho na tu šibenici tahají… Rozplýval se v servilitě před Stalinem, největším masovým vrahem historie, vymyslel si k tomu do veršů dokonce jakousi nikdy neexistující holčičku:

„A viděl Stalin dívenku

a pousmál se na ni…“

čímž zplodil jeden z nejdevótnějších a nejhnusnějších veršů české literatury vůbec, v němž sloveso „pousmál“ nabývá v tomto kontextu kvality nejslizštějšího, nejodpornějšího slova, které v češtině existuje, stává se čímsi jako dávidlem, slizem par excellence.

22 (OD 10. LISTOPADU 1074 DO 5. LEDNA 1975)

■ Svět jde na buben, cugrunt… Mám doma starý carský rubl z, roku 1897 (nevím už, kde jsem k němu přišel, ještě někdy v době, kdy jsem bydlel v Podolí). Jaká to byla solidní, těžká, respekt vzbuzující mince! Dál už pak bylo všechno čím dál větší aušus a šunt…

■ Tma a co bylo potom

A smrt byla potom

A smrt byla potom

A smrt byla

■ A včely usedaly a plavily se po sladkých stružkách diabetické moči.

■ Mezi románem Henryho Jamese Co věděla Maisie a Pasternakovou novelou Malá Luversová je analogie – v obou případech jde o svět dospělých, viděný očima malého děvčátka. Provedení je ovšem zcela jiné. Na otázku, zda Pasternak Henryho Jamese znal, znám odpověď: v jedné ze západních knih o Pasternakovi je fotografie několika poliček jeho knihovny, přesněji řečeno jakési jeho „příručky“: vezme-li si člověk lupu a čte nápisy na hřbetech knih, na jedné je HENRY JAMES – latinkou, tedy v anglickém originále. Z toho samozřejmě není jasné, o jakou Jamesovu knihu jde, ale je jasné, že jakožto autora Henryho Jamese znal.

■ Konečně mám v ruce signál odeonského vydání Andreje Platonova v mých překladech. Na straně 410 jsem našel tiskovou chybu, která mě velice rozveselila: „…naše strana uvádí ve smutek smysl života na světě…“ Ovšemže má být „uvádí ve skutek…“

Jsem zvědav, jestli si toho někdo všimne.

■ A jitra jsou zde tichá

A lesy jsou zde žluté

A cenzura je zde tuhá

■ Přečetl jsem román Petra Proskurina Suďba, o kterém mi pořád někdo říkal, že bych si jej „měl přečíst“. Buchta – skoro 700 stran. Ne zrovna nuda, ale zajímavost v „konzervovaném stavu“ a – lež. Stalin neglorifikovaný, ale také nedevalvovaný. Autorova snaha navázat na něco nevyzkoušeného vede k tomu, že si vede jako jakýsi podšolochovnik.

■ Muži ověšení šperky,

ženy prolité alkoholem,

svítání nad benzínovými nádržemi,

žvaniví fízlové a básníci němí,

smog všech muzeí a deficitní hnůj,

sbohem světe, kterému jsem říkal: můj!

■ Vítězit mimo svůj morální kodex, uplatnit se v jejich stupnici hodnot – to je to, co mě v životě skličovalo nejvíc, co mě naplňovalo bezvýhledným, celá desetiletí trvajícím pesimismem… Dodnes.

■ Několik dobře vystižených, dobře nalezených (trefených) a dobře osvojených frází, které dojímají za všech okolností, zkombinovaných s malebnými přírodními obrázky… Je tohle opravdu celé tajemství Jeseninovy poezie?

■ „Žádnej mistr pádla! Mistr Padla!“ (z hovoru v hospodě, kde otrávený mladík sděloval kamarádovi, že skončí s „vrcholovým“ sportem [kanoistikou] a dá se k zedníkům).

■ „Někdo se posral na kůži z ledního medvěda“ (z vyprávění o večírku ve spisovatelském domově).

■ Stříleli z pušky na rozcestí do obrazu Krista na kříži.

■ přesadit olivu a cedr na Špilberk… vypouštět kolibříka ve Strahovské zahradě… „Ptáky, které jsem lákala, plameny zaháním zpět.“… z oken trčely pruhy světla… sama od sebe sunula se údolím stěna mlhy

■ Přežije vždycky jen chamraď,

jen chamraď, jen chamraď,

zahyne vždycky, co mám rád,

co mám rád, co mám rád…

■ Propagovat českou barokní literaturu a obdivovat se jí – to je totéž jako propagovat a cenit si výtvory „spisovatelů“, kteří nerezignovali na možnost „zůstat spisovateli“ ani po sovětské invazi v roce 1968 a vydávají i v té černočerné džungli cenzury. Barokní literatura, trpěná oficiální katolickou cenzurou, je artefakt zasluhující si stejného morálního odplivnutí jako kolaborantská literatura, trpěná cenzurou loutkové vlády, dosazené sovětskými okupanty zjara 1969. Ten, kdo tohle nevidí a idealizuje si českou barokní „literaturu“, je hlupák nechápající utrpení a zotročení jen proto, že tenkrát nebyl zotročen on sám… Zasluhuje tedy málem, aby byl zotročen dnes, v době svého života… Jen se kochejte odérem růží, vyrostlých z hnoje katolické cenzury… Jste ve stejné situaci jako ti, kdo se za dvě stě let budou (budou?) esteticky kochat výplody Donáta Šajnera a Miroslava Floriana… Nevidět zotr
očení jen proto, že k němu došlo dávno a netrpěl jsem jím já – to je něco, pro co nikdy nenajdu omluvu…

■ Mládí od něho odcházelo těžce, v zoufalství a křečích…

■ Černý pták slétl do jejího klína, tetelivě se tam usazoval, zamával vzepřenými křídly a explodoval v rozkoši, roztekl se v kaluž nejvzácnějšího stříbra na světě, v kaluž kalného stříbra života…

■ Včera jsem u šatny v Univerzitní knihovně mluvil asi deset minut s Milanem Kunderou. Tvářil se, že jako potěšení na jeho straně; já nepřešel tu mez zdrženlivosti, odpovídající tomu, co si o tom člověku myslím. Sdělil mi, že emigrovat nehodlá; pomalu, po etapách se stěhuje do Prahy; v Brně prý to stojí „za hovno“ (to slovo mu zajiskřilo z pusy jak orchidej v Krkonoších); když jsem se formálně zeptal, jak se daří jeho ženě, bývalé televizní hlasatelce, kterou jsem poznal na podzim 67, když jsem společně s nimi byl v Domě spisovatelů v Karlových Varech, řekl: „Ta mi teď odjela…“ Ptal jsem se ho na jeho román Život je jinde, který vyšel ve Francii a dostal u Gallimarda cenu; řekl mi, že „román se mu podařil míň, než doufal“ a že tady jej nikdo nemůže znát jinak než z překladu, poněvadž prý český text nedal přečíst „jedinému člověku“. Nakonec mi řekl, že „zjistil, že je nevzdělaný“
, a chodí si něco studovat „do té malé čítárny dozadu, kde není moc lidí“. (Včera, tj. 26. listopadu 1974)

■ „Komentář k víkendovým popravám 67 (?) etiopských důstojníků napsal Roland Leinéter…“ Víkendové popravy! Víkendové popravy! Sbohem, světe, kterému jsem říkal můj!

■ Protloukat život:

velcí páni a malí páni.

A jednoho dne umřít na počkání.

■ vidět, jak jejich (moje, tvoje) dny končí nocí

■ „Novátorství“ Jevtušenkových a Vozněsenského rýmů je otázka frekvence, nikoli kvality. Kvalitativně stejně „moderní“ (nepravidelně, náznakové, useknuté) rýmy najdeme už u Puškina či Jesenina. Tam nebyly nápadné. Teprve u J. a V., poněvadž je jich většina, působí dojmem nové kvality. Ale jsou staré málem jak ruská poezie.

■ V mládí, když začínal, byl Andrej Platonov velký, psal jako nikdo jiný. Pak přišla léta umlčení, po zabijáckých kritikách Fadějeva a dalších, ale v nich jeho psaní, i když nepublikované, drží kontinuitu se svými začátky. Za války, kdy ho pár let nechali tisknout, psal v mnoha případech pod své možnosti, fejetonovitě… První poválečná – výtečná – povídka Návrat byla převálcována kritikou jak parním válcem. Drama o Puškinovi, napsané rok nebo dva před smrtí, není dobré drama, ale opět celý Platonov; jenže to už byl fyzicky troska – Džugašvili a tubera ho přivedli do hrobu, když mu bylo padesát let.

■ Doktorovi – tuhle knížku geniálního žebráka, kterému zaživa upřeli i právo dejchat… který psal jako nikdo jiný (aspoň v mládí) a o jiných žebrácích a skončil jako domovník, zametající dvůr ve Svazu spisovatelů, než ho zahubil Džugašvili a tubera – se starou láskou H. Z.

■ Nevnucuj světu svou vizi sebe sama, nechtěj, aby akceptoval názor, který máš o sobě ty sám…

Nevnucuj, nechtěj…

■ Francouzský básník Alain Bosquet napadl Solženicyna v sedmdesátistránkovém pamfletu.

■ Čestný árijec, čestný rudý gardista (Anna Louise Strongová byla prohlášena „čestnou rudou gardistkou“ v roce 1966; na trvalém pobytu v Pekingu, kde zemřela v roce 1970; v roce 1956 ještě obhajovala Stalina proti Chruščovovi).

■ Je mi nanic, nanic z těch, kteří před čtyřiadvaceti lety patřili k výkvětu stranického mládí… a dnes jsou natření… Běhá mi mráz po zádech z toho, kam ta jejich slavná partaj své lidi dovedla… běhá mi mráz po zádech, když si vzpomenu, jak loni na několika návštěvách u nás jeden z nich (nikoli opilý) vykládal, „koho by mohl udat“ a „na koho něco ví“… A nebyl to vtip ani póza, jenom myšlení nahlas.

■ Co vidí teď, je jenom jednou. Nikdy víc se už neohlédnou.

■ Nemysli si, já ten verš taky nezapomněl, ačkoli nazpaměť jsme znávali spíš T. S. Eliota nebo tamtěch pár veršů o té, co měla prsy jako dva malé bobříky… A tak začínám: Et tu, Tityre, sub tegmine fagi… Nám bylo opustit vlast, brum, brum… Nám bylo opustit chlast, brum, brum… (To nedělá Voskovec na pysky, ale já na strunky srdce… Monolog k Marešovi, v Austrálii není slyšet…)

■… líbám tě a za rty už mám zuby

podložené zlatem…

… z věcí si dodáváme co rozpad vzal…

k věcem odhazujeme co neslouží nám dál

zuby, vlasy, žlučníky

se v zemi mění,

tak to jde dál a za nějaký čas

jsme napůl nesví, napůl vyměnění…

(Podoby stárnoucí lásky)

■ To je tak: je-li člověk brzo v mládí odsouzen a donucen používat protézy (jakékoli, v čemkoli), není divu, že za patnáct, dvacet let si na ni zvykne tak, že – obrazně řečeno – normální je pro něho právě ta protéza; jako cosi rušivého a cizího cítí tu – dejme tomu – zdravou nohu. Hle – osud tolika českých spisovatelů v posledních 30 letech!

■ Chyť se jednou za řiť,

přestaň s city!

Chytře se v tom zařiď

na dožití…

(devíza kulturních kolaborantů)

■ Stále a stále dotírající, nejnevysvětlitelnější zážitek – jak to, že jsem, jak to, že je to všechno kolem mne – odkud, proč, jak – to bytí v nebytí – ty otázky v nepoznatelnu – proč vůbec – proč takhle a ne jinak – princip vývoje nic nevysvětluje, poněvadž ten musí být něčím založen, umožněn – jedinou otázkou zůstává princip stvoření – a na ten není odpověď – na ten je odpověď mimo nás – a nikdy – my nikdy – a tak slepá pouť slepotou, v níž největší aberací je nejspíš právě ta otázka…

■ Vstávej s kohouty,

pěstuj kaktusy,

choď spát se slepičemi

– a buď šťasten!

■ Strojím vánoční stromek a myslím na matku, která letos zemřela… Beru do rukou stříbrné saxofonky, světélkující koule s duhovými kružnicemi… Někde, kde vypadly háčky, jsou ozdoby navázány barevnými nitkami… U jedné záchytky, pletené ze zelené bavlnky, jsem si dokonce vzpomněl, jak ji dělala háčkem ve velkém pokoji v Humpolci v zimě 46 nebo 47, za okny sníh, v zahradě stromy obalené slámou, do dálky běžící zasněžená pole a pláně venkovských vánoc na kraji nového města, táhnoucí se tichem až k lesům pod Orlíkem… Už to bude skoro třicet let. Ty křehké ozdoby ji přežily… Ty křehké ozdoby… Vzpomínám si, jak mě rok co rok napomínala, abych je ze samé horlivosti nerozbil… Ty křehké stříbrné, tenounké, nepravděpodobné ozdoby ji přežily… Letošní vánoce? Eman Frynta umírá, Láďa Fikar umírá… Kolikrát mě ještě venku, doma, okouzlovaly jako kluka Fikarovy verše:

Městečko v zimě. Sivé, studené.

Bez konce padal bezútěšný sníh.

Pili jsme tenkrát ještě z pramene…

Z ryzáků. Vzpomeň. Z píšťal vánočních.

Vánoce, říkám si na sadě pohřbeném.

■ stahovat z prodeje pásky do psacích strojů, zdražovat (o dvě stě procent) kancelářský papír, aby se ho co nejmíň dostalo mezi lidi, aby se nepodporovalo nějaké „zbytečné“ psaní či přepisování

■ Pochop čas. Pochop ho.

Prožívej kalendář.

Ze všech sil. A třeba jako křeč.

(4. ledna 1975, 0,30 hod. ráno)

■ Opravdu se individuální nesmrtelnost jmenuje čtyři děti a jiná není? Nebo je to všechno nesmysl uvažovat tímhle způsobem? Scestí – ale jaké scestí, když cesta je dána tak, že z. ní nelze sejít – trasa: narození – smrt, a nijak jinak – jinak nijak ne… Sebevražda může trasu jedině zkrátit, ale nemůže změnit její směr. A vlastně všechno je dáno, ničemu se nelze vyhnout – narodit se, nenarodit je mimo nás, dýchat a živit se – mimo nás – kouření a narkomanství jsou jen šidítkové návyky, náhrady daného, dané vlastně potvrzující – šoustat lze jedině ocasem, a ne třeba loktem – na vše je pamatováno, všechno je dáno předem… Celých třiačtyřicet let na světě mě přesvědčilo jen o jediném: že existujeme jako cosi odvozeného, v bídě i slávě závislého na něčem mimo nás… Jeden z důkazů boží existence, o němž nás učili před čtvrt stoletím na teologické fakultě (ex pulchritudine mu
ndi), byl vlastně velice logický, jenže samozřejmě stejně logický by byl, kdyby zněl: za škaredost světa…

■ Den před Štědrým dnem jsem si cestou od zubaře koupil v antikvariátu u Honzy Hlaváčka knížku, po které jsem se v pražských antikvariátech marně rozhlížel 24 let – Ben Amese Williamse: Smrtelný hřích (anglický originál se jmenuje Leave Her to Heaven). Česky vyšla v roce 1948 a tehdy jsem ji četl jako sedmnáctiletý student v Humpolci a nebyl jsem s to se od ní odtrhnout. Nepamatuju se už přesně, zda se mi tak líbila, jako to, že mi tenkrát připadala svrchovaně zajímavá… Přišel jsem pak o ni, když na podzim 51 zatkli tátu, zapečetili dům a zabavili a v dražbě rozprodali celou knihovnu… Teď tu knihu mám doma a bojím se ji otevřít ze strachu, že to bude kýč nebo úplná pitomost. O autorovi nic nevím – jen to, že od něho česky vyšla ještě jedna kniha (U nás je svoboda). Do té jsem se ale nikdy nemohl začíst.

23 (OD 5. LEDNA 1975 DO 15. ÚNORA 1975)

■ Skonalý, uplynulý čas. Sedmý rok.

■ Na Prvního máje nešel do průvodu,

seděl vždycky doma, víno pil jak vodu.

■ chodit na promoce, chodit na kremace… smrt a svatba podobá se jako facka facce

■ milovat trošku to, co nenávidíš, nenávidět trošku to, co miluješ

■… modistka Madame Lamort (z Rilkových Duinských elegií) a jasnovidka Madame Sosostris (z. Eliotovy Pusté země) … Pustá země publikována prvně 1922, Elegie z Duina 1923; vznikaly téměř ve stejné době.

■ Viděl jsem, jak umírající s rozmyslem aranžovali vzpomínku na sebe v živých, jak se jejich myšlení snažilo zůstat ve světě života – ovlivnit ten, jenom ten… Našel jsem dnes v papírech na stole jeho rukou psaný lístek, který před rokem vložil do anglické knihy Age of Surrealism – poslal mi ji k Novému roku… Předtím mi asi dvakrát poslal veliký balík anglických knih s poznámkou, že „rozptyluje“ svou knihovnu… Umřel – profesor Zdeněk Vančura, proto o tom píšu – o několik dní dřív než matka.

■ Definice většiny manželství: dva krásní a svěží se sešli, aby společně stárli, chátrali a ošklivěli…

■ V pondělí (13. ledna 75) volala z Dilie jakási úřednice J. a řekla mi, že polské nakladatelství Czytelnik v roce 1974 dvakrát jejich prostřednictvím žádalo o autorizaci na třetí detektivku (Vražda v zastoupení). V obou případech naše ministerstvo kultury žádost zamítlo s tím, že vydání tohoto autora v Polsku nedoporučuje. Ptala se mne, zda vím, proč si MK přeje, aby se kniha nerozšiřovala v zahraničí a zda bych nemohl něco udělat pro to, aby byl zákaz odvolán…

■ Když vidím v televizi, co tam při interviewech vykládají různí ti „pracovníci v zemědělství, v průmyslu“ a podobně, vždycky si vzpomenu na ten idiotský plakát, který visí na dveřích v některých prodejnách: obrázek psa a nápis: „Do prodejny nesmím!“ Všichni vědí, že je to pitomost, že pes nemluví a nic takového nemůže říkat, ale přesto se takový plakát tiskne. V té televizi zas všichni vědí, že nic z toho, co interviewovaný říká, si nemyslí, že to, co říká, říká jen proto, že ví, že se od něj čeká, že to bude říkat – a on to bude říkat, poněvadž ví, že svoboda slova není a on nesmí nikoho naštvat, nesmí se nikomu znelíbit, aby ho nevyhodili z práce nebo se po něm nevozili nějak jinak – a tak to říká a oni, přestože vědí, že si to nemyslí, s ním ten interview dělají.

■ Docent: 3. ledna jsme s Majkou „vykonali“ návštěvu u Eviny profesorky angličtiny. Tentokrát jsme byli předem uvědomění, že bude přítomna znamenitost – docent, astronom světového jména, který koncem ledna odjíždí na čtyři roky do New Yorku pracovat do nějakého vědeckého ústavu OSN (nebo Unesca?). Prý je to nejlepší přítel famózního Kohoutka, který loni objevil kometu, atd. atd. Dostal jsem z těch předběžných informací málem trému. Leč docent byl výtečný, žoviální padesátník s příjemnou manželkou, se zdarem a humorem vybruslil z otázek, které si na něj D-ovi připravili (zda existují fakt létající talíře, zda bude fakt konec světa v roce 1982 a podobně). Docela dobře jsme se celý večer bavili, naprosto otevřeně – o Solženicynovi, kterého četl, o poměrech v SSSR, krátce a dobře – normální konverzační témata Čechů na rozhraní let 1974-1975. V důvěrné chvíli se mi dokonce svěřil, že se
jako idealistický mladík kdysi pokoušel překládat Thákura, ale že je to těžké, těžké… V dobré míře jsme se rozešli… V neděli večer (12. ledna) jsem náhodou zapnul televizi – na obrazovce docent v rozhovoru s redaktorem televize vykládá, jaké perspektivy se v jeho oboru otvírají díky SSSR, jaká je v tom pro nás výhoda… Tohle je zřejmě mezi těmihle lidmi zcela běžné – něco jiného mluvit v privátu a něco jiného na veřejnosti. Asi to vůbec morálně nehodnotí, možná už vůbec ani necítí.

■ stahovat z člověka kůži a přikládat ji ke kádrovým materiálům

■ …a ještě slyšel jsem tep svatorohých kopyt

postávač u mládí, které jsem nestih dopít,

skloněný nad vlny, co zalévaly kokpit,

opřený o vratkost, opřený vratce o příď…

(Po probuzení – pamatoval jsem si ze sna, odpoledne 19. ledna 75)

■ „Už bych to nejradši chtěl mít za sebou.“ – „Co jako?“ – „Život.“

■ J. se prý podivoval, že jsem nešel na kremaci Vladimíra Dostála. Podstata věci je v tom, že jít na pohřeb Vladimíru Dostálovi je urazit své mrtvé. Medka, Tafela, Kafku… Že psal dobře o mé první sbírce (Ikonách)? Tím hůř. Dík lidem jako byl on nevyšla v roce 1954, ale v roce 1965. A co je mi vůbec do toho, jestli o mně psal a jak o mně psal, tenhle kat Ortenů, Seifertů…

■ Vozil jsem vatu po mostech,

štípal jsem deštník na topení,

hnil vykopnutý v kompostech,

měl špatné spaní z jedné ženy…

■ Och, oni se spikli – aby udrželi při životě to, co je mrtvé!

■ Největší nuda, jakou znám: sledovat krasobruslařské přebory v televizi. Nechápu lidi, kteří na to dokážou čučet celé večery. Vždyť je to pořád stejné… vlastně… jako život.

■ Nerozsvítím, když se v noci vzbudím, většinou teď k ránu nemůžu dospat. Sedím ve tmě u stolu, kouřím, dívám se na bezútěšné, ale aspoň tiché noční sídliště, na pláň k Járovu a ke Kbelům, proměněnou v park, zdálky slyším znervózňující hukot teplárny. Kolem třetí ráno – a dnes je navíc sobota – je sídliště mrtvé, tiché. V oknech protějšího domu jsou modře odražená světla těch pár luceren, za nimi už pláň, mlha. Teď se naproti rozsvítilo okno a hned zas zhaslo; někdo se podíval na hodinky. Pocit jediného bdícího v nekropoli zvané Praha. Dneska je prvního února 1975, týden za týdnem ubíhá, v létě mi bude čtyřiačtyřicet let. Práce, pořád práce, neskutečno, ve vzpomínce ustavičně přátelé, které neuvidím do konce života. Minulý týden jsme seděli u Jungwirtha v bytě (v pětapadesáti letech se konečně poprvé v životě zmohl na cimru s příslušenstvím) s Láďou Dvořákem a Mirk
em Žilinou – čtyři lidé, kteří se znají dvacet let, řeči jako vždycky, panychida nad sebou, les generačních mrtvých houstne. Celá nekropole uvažuje o tom, proč jim X. dal do Tvorby ten konformistický interview – omluvy, pomluvy, dohady. Jedni říkají, že propadl slavomamu, druzí zas, že se „rozložil“ v pivní partě. Po první reakci – pocit lhostejnosti, pocit, že mě vlastně nezajímá, proč to udělal, co tím zamýšlel a že to dopadlo jinak, než si myslel. Každý ví, že tyhle podané prsty vždycky uříznou jinak. Nejvíc se nad jeho publikací v Tvorbě rozhořčují ti, kterým nikdy ani na okamžik nevadilo, že Jakub Deml tiskl ve Vlajce. Znechucení, lhostejnost. Noc, tma, sídliště, hukot teplárny.

■ Pokud jde o otázku emigrace, Pasternakovo „Dospělý muž má sdílet osud své vlasti“ (ze Živaga) mi připadalo vždycky dost iracionální… Proč vlastně? Dospělá žena ne? (Jeho poměr k Cvětajevové byl vždy vřelejší než ke komukoli jinému.) Pro mne tu bylo něco jiného, trpčího, bez ruské deklarativnosti: tady byl život zničen – tady prohrán – tady musí najít svou odplatu nebo smrt. Představa „začít nový život jinde“ mi byla směšná už v roce 1968 – ona je směšná vůbec. Má definitivní porážka nebo vítězství nemá co činit s geografií, s letopočtem a ani s osudem mé generace. Něco jiného je, že jsem tu sám a že je mi smutno po přátelích, s nimiž jsem prožil 20, 15, 10 let společného života. Ten smutek si nezapírám, nebagatelizuju ho – ale na mé při nic nemění.

■ Básník a překladatel Josef Palivec zahynul tragicky 30. ledna ve veku 89 let. Kromě původní lyriky proslul jako překladatel básní P. Valéryho. (Praha, sobota 1. února 1975.)

Jediná zpráva, která v celém českém tisku vyšla o smrti knížete básníků.

Dnes ještě tohle: Pohřeb básníka dr. Josefa Palivce, který zemřel 30. ledna, se koná ve středu 5. února v 11.30 hod. ve strašnickém krematoriu. (Praha, úterý 4. února 1975.)

■ Papírové květiny

Řekl jsem ti, tys mi řekla,

tobě jsem řekl, řekl jsem ti, tys mi řekla,

tobě jsem řekl, řekl jsem ti, tys mi řekla, tobě jsem řekl:

„Ó jak vysoké byly domy!

Ó jak voněl prach ve starém bytě!

Ó jak bylo těžké najít

čas slunce a čas budoucnosti, čas papírových květin!“

Řekl jsem ti, tys mi řekla,

tobě jsem řekl, řekl jsem ti, tys mi řekla.

Protokol

Komplice neměl.

Lajdal se jak blázen.

Hovořil s dlažbou.

Usmíval se co chvíli na okna.

Plakal neviditelnými slzami.

Na otázky neodpovídal.

A vrážel do chodců,

poněvadž je, zdá se, neviděl.

Zadrželi jsme ho.

Peklo doma

V rohu tmavé chodby,

v zašlém zrcadle

uviděl se takový,

jaký by se byl chtěl uvidět:

triumfující, hrdý, svobodný

a mladý jak Bůh.

Ten obraz ale vzápětí zmizel

v poplakávání vodovodu

a srdce v jeho prsou

se utrhlo a spadlo.

A zrcadlo se skoro neznatelně otřásalo

od aut ženoucích se kolem,

zrcadlo už odráželo něco jiného

a zvolna, zvolna se z hloubi vynořovalo

něco jako pes s nahrbeným hřbetem,

pes, který vyje v nevýslovném stesku

na dvoře za vysokou zdí,

a v očích ten pes má slzy.

■ Nakonec ho začal děsit text v knihách, špalky stránek, houště myšlenek, něco sdělujících, na něco se tázajících, naléhajících… nakonec vyhledával – a s úlevou – breviáře a špalíčky, kde je na stránce jedna, dvě, tři věty…

■ Mám obavu, že auta a letadla nebyla v plánu božím…

■ Vzpomínka na básničku, kterou jsme se jako děti učili ve škole. Nebo snad byla v nějaké dětské knížce? Měla dnes neuvěřitelnou „prokapitalistickou“ pointu:

Krtek

Krtek – malé, černé zvíře,

celý život žije v díře.

Ryje, kope, hloubí štoly,

až ho celé tělo bolí.

A mzdu žádá pramalou:

spokojí se s žížalou!

Páni dolů, toto zvíře,

příkladem stůjž pro havíře!

■ Dnes ráno (11. února 1975) si paní učitelka zavolala ve škole na chodbě Evu a řekla jí, že ji navrhne jako nejlepší žákyni ze třídy na jakýsi výměnný zájezd do Itálie, z celých Strašnic prý mají jet tři děti. Zároveň se jí zeptala, jestli maminka pořád pracuje v Odeonu a jestli „rodiče jsou komunisti“. Eva prý jí řekla, že myslí, že ano. (Je až neuvěřitelně na tohle na všechno natvrdlá, někdy to vůbec nejsem s to pochopit, mně bylo v deseti letech politické „rozhození“ stran jasné, ale to bylo za války.) Když jsem se jí v poledne doma ptal, jak mohla něco takového říct, odpověděla mi, že myslela, že „ti, co nejsou komunisti, utekli za hranice“. Takže už je v té kádrové síti i dítě – a to jí v říjnu bylo teprv deset let! Teď jsem zvědav, jak budou kádrovat Majku v Odeonu, a ten rozkošný další vývoj celé záležitosti. Nejvíc mě ovšem překvapilo, že jejich učitelka, která je má o d první třídy, neví o naší rodině, co jsme zač.

■ Poslal jsem dnes Karlovi Milotovi dopis s výstřižkem z Litgazety z konce minulého roku, kde skupina sovětských spisovatelů „v zájmu pravdy“ hájí jakousi gruzínskou básnířku, která prý „nemohla mnoho let publikovat“ a jejíž verše prý „ukradl a zařadil jako vlastní do své sbírky“ nějaký tajemník gruzínské (?) spisovatelské organizace, jemuž je předložila k posouzení. Proti „zlému činu“ funkcionáře se prý poetessa nemohla dřív nijak bránit a tak nyní „skupina spisovatelů“ se jí ujímá a dosvědčuje jí, že ty verše napsala skutečně ona a nikoli zlotřilý funkcionář. Vot eto da! Otřesná, nechutná, ryze sovětská historie. Milotovi jsem ten výstřižek poslal proto, že první, co mě po přečtení toho otevřeného dopisu napadlo, byly Mariengofovy verše „Co je to za lidi? Co je to za zem?“, které tak pěkně a pamětihodně kdysi přeložil do češtiny… Jen žasnu, jak někdy jejich cenzura nepr
acuje tam, kde by měla. Je aspoň v tomhle ještě nějaká naděje? Nebo už ani v tom ne?

■ Asi před týdnem, koncem ledna, jsem dodělal korekturu překladu Vladimovova románu Tři minuty ticha, jehož druhé české vydání má (mělo) vyjít v Klubu čtenářů. Neuplynulo ani pět dní a J. si zavolal Lídu Duškovou a sdělil jí, že sovětská literární agentura (loni založená – VAAP, která má schvalovat plány všech českých nakladatelství v tom, co smějí a nesmějí vydat ze sovětské a snad i ruské literatury) v prvním – vůbec prvním – dopise, který Odeonu poslala, oznámila, že české vydání Vladimova nedoporučuje (ně rekomendujet). Což je v současné situaci v kultuře tady totéž, jako výslovný zákaz. Kniha je v korekturách – je to fotosazba, takže jsou korektury jen jedny – a do výroby prý už bylo investováno přes 50 000 Kčs. V Klubu čtenářů si ji objednalo 27 000 zájemců, což je na cokoli ze sovětské či ruské literatury fantastický náklad. (Bez přehnané nafoukanosti, z několikaleté zkušen
osti vím, že několik tisíc čtenářů v tomhle státě čte všechno, co jsem přeložil, jen proto, že jsem to přeložil já.) Tomu VAAPu pochopitelně nedošlo, že zakazují něco, co už česky jednou – před dvěma roky – vyšlo. Ale mně je všechno jasné: ne že by jim v Moskvě vadil ten román, ten je – i z jejich hlediska – bez problémů, ale vadí jim Vladimov, přesněji řečeno jeho dopis, který v roce 1967 napsal jejich sjezdu na podporu Solženicyna. Ten nestrávili a nezapomněli dodnes a proto jsou pobouřeni nad tím, že by si v Čechách, které si obsadili tanky a které mají ve všem pod palcem a „na povel“, měl vycházet Vladimov, a ne Markov, ne Čakovskij, ne Meželaitis a jak se všichni ti jejich vnitráci jmenují.

■ Smrt nám vrátí mládí.

Je v ní i co už dávno není,

i to, co nikdy nebylo.

Člověk, který jí jen maso,

není nikdy milován,

člověk, který jí jen maso,

je tím determinován…

■ Nány píšící posudky jedna na druhou a režim, který je k tomu nabádá…

■ McCoyova kniha je od začátku až do konce parabola, ať už to autor zamýšlel nebo ne. Teatrum vitae – demonstrované právě na téhle módně dobové záležitosti – jako je taneční maratón podniku, který je podivný, prapodivný… Což ale život není podivná, prapodivná záležitost? To konkrétní moře, co se jim stále převaluje pod nohama, je věčnost.

■ Běda! Naše polibky nás nepřežily. My jsme přežili je.

■ Někdo ji bere – šanci zachránit se, někdo chce radši utonout.

24 (OD 15. ÚNORA 1975 DO 1. BŘEZNA 1975)

■ Nečekejte, že vás budou milovat pro něco jiného než pro to, pro co milují kohokoli jiného… Takže vás nebudou milovat vůbec…

■ Pohlazení odepřené dítěti – v co se promění za dvacet třicet let?

■ Psal o tolika věcech a nikdy nenapsal o té blouznivé touze po zralých ženách v šestnácti letech… Byl to jeden z nejpohlcujícnějších snů, s jakými se člověk potká…

■ Provorozený může být v generaci vždycky jen jeden… Jistě, protože prvo…

■ přitulit se posléze ke státu jako ke kamnům… protože muži jsou šťastni, že mohou poslouchat a nemusí být svobodni…

■ Dnes jsem si – nevím proč – po letech vzpomněl na udání, které na mne před lety poslala na Svaz spisovatelů H. S., později provdaná J., z Humpolce… (Už vím, proč jsem si na to vzpomněl: před několika týdny mi volala z Dilie jakási úřednice J. – tehdy jsem si vzpomněl, že jsem už měl v životě co dělat s jinou J.) Tahle S. byla holka z Humpolce, asi o čtyři roky starší než já, dcera – myslím – nějakého úředníka z berňáku, její otec myslím kulhal, ale na toho se už moc nepamatuju, její matku ale vidím před očima jako dneska, byla to taková tüchtig maloměstská panička. Naši se s nimi zdravili, jako se tenkrát na malém městě zdravil každý s každým, ale jinak jsme se s nimi skoro neznali, nepamatuju, že by se u nás o nich někdy mluvilo. Já tu holku tehdy skoro nevnímal, to bylo tím, že byla o ty čtyři roky starší, vím akorát, že nosila pořád nějaké krajkové límečky a byla vždycky taková vym
ydlená a jak ze škatulky, růžovoučká a hlaďoučká jak čerstvě zasypávaná dětská prdelka… Byl to velkej šprt, strašně toužila vyniknout, s nikým se moc nebavila, chodila věčně s takovým namyšleným ksichtem… (Dneska mi to připadá směšné, ale tehdy tak některé holky v provinciálních městech chodívaly.) Když jsem byl asi v tercii, jednou nám ve třídě nějaký kantor, nevím už který, předčítal jako vzor její českou kompozici – „kompozici sextánky nebo septimánky S.“– a předčítali ji ve všech třídách, poněvadž podle názoru celého kantorského sboru to byla jedinečně výborná kompozice. Nějaké líčení podzimu nebo co, pamatuju si z toho ale dodnes jednu větu („Na podzim stromy umírají jako tuberkulózní děti.“), protože ta mi připadala už jako terciánovi zvlášť zdařile blbá. Když byla tak nějak před maturitou, kamarádila se hodně s Helenkou S. (sestrou Pavla); občas jsem ji viděl z okn
a našeho baráku, jak si to šine s nějakou knížkou v ruce za Helenou do humpoleckého dvora, a pak chodily na špacír pod Orlík. Pak – po maturitě – tam odešla studovat, léta jsem o ní nic neslyšel… V 50. letech, když už mi zašili mámu i tátu, mi jednou náhodně někdo z Humpoláků v Praze říkal, že prý vystudovala v Olomouci polštinu, vzala si nějakého vojáka (diesláka) J. a že snad v té Olomouci učí na vysoké a že prej pěkně žere režim… (V Humpolci ta rodina byla spíš tak trochu katolická, aspoň myslím, no ale lidi se v těch letech měnili fofrem, ona mě nezajímala, a tak jsem to jedním uchem vyslechl a druhým pustil ven…) Když jsem se pak po létech tlučení ve fabrikách uchytil koncem roku 1954 u překládání (díky Emailoví Fryntovi, Vladislavovi, Fikarovi a taky Valjovi) a začaly mi vycházet překlady a vzali mě jako kandidáta do tehdejšího Kruhu překladatelů (to ještě nebyla Sekce – tím „kandidáte
m“ jsem byl dva roky a byla to podmínka, abych mohl být na volné noze, jinak by mě byl honil pracák), prostě když jsem se trochu zmátořil a seznámil se blíž s Valjou, který byl tehdy tajemníkem toho Kruhu překladatelů, řekl mi jednou – někdy v šestapadesátém roce: „Člověče, na tebe přišlo na Svaz moc šeredný udání, já nevím, co s tím mám dělat, no pokusím se to stopit a založit to, aby se to nikam nepředkládalo a nikde neprojednávalo, kdoví, jak by to dopadlo, znáš ty svazové funkcionáře, někdo by to mohl začít rozmazávat a to by byl tvůj konec…“ Nejdřív jsem myslel, že jde o nějaký anonym, ale když mi řekl, že to udání, charakterizující samo sebe jako „upozornění“, poslala na Svaz a podepsala H. J. z Olomouce, nechtěl jsem tomu nejdřív vůbec věřit… Vždyť já s tou ženskou v životě nemluvil, znal jsem ji z Humpolce jen od vidění… Valja mi tehdy neřekl, co v tom udání bylo (věděl o mn
ě všechno, včetně toho, že mám oba rodiče v base, a pomáhal mi – při své spíše nevelké statečnosti – až obdivuhodně). Když jsem ho ale otravoval, asi za rok (mezitím jsme se seznámili ještě víc) mi jednou řekl, abych za ním přišel do kanceláře (na Národní č. 11), ale nějak až k páté hodině, až už ve vedlejší místnosti nebudou písařky a sekretářky, že tam na mě počká. Přišel jsem, on vylovil z kapsy klíč, vedl mě ze své kanceláře přes místnost sekretářek do menší cimry na druhé straně, tam odemkl takovou ocelovou skříň jako trezor, chvíli se hrabal v nějakých deskách a pak mi ten dopis, to udání, podal! Přečetl jsem si to – pavoučí písmo a v podstatě tohle: že se jako členka strany cítí povinna upozornit orgány Svazu spisovatelů, že J. Z., který publikuje překlady z ruštiny, pochází z rodiny třídního nepřítele, že oba jeho rodiče byli odsouzeni za velezrádnou a protistátní čin
nost, že patřil v Humpolci k nejnebezpečnějším odpůrcům lidově – demokratického zřízení a že matka J. Z. si v současné době odpykává trest osmnácti let vězení v útvaru nápravných zařízení v Pardubicích a otec trest deseti let v jáchymovském táboře Vojna. A že jsem asi tyto „skutečnosti“ zatajil – a proto ona na ně upozorňuje, poněvadž se domnívá, že člověk z takovéhle rodiny by neměl být připuštěn k práci v kulturní oblasti, kde se bude nepochybně pokoušet škodit socialismu… Tohle všechno, s podpisem, titulem a plnou adresou – H. J.! Držel jsem to v ruce, četl jsem to černé na bílém! – Ještě za nějaký čas mi pak Valja řekl, že se ho dokonce, na nějaké schůzi, na kterou přijela do Prahy – přímo zeptala, zda se s tím jejím „upozorněním“ něco dělalo, a on že jí řekl, že si to Svaz „přešetřuje“. Prostě urgovala vyřízení udání! Valja z toho byl celou tu dobu pořádně vy
děšený, ale přece jen našel odvahu to „zatlouct“, tohle nejspíš bylo i na něho moc. Co k tomu tu ženskou vedlo? Komplex méněcennosti? (Sama tehdy překládala, ale myslím jen z polštiny, kde jsem jí nikdy nemohl konkurovat. Její překlady ale za moc nestály, něco jsem z nich četl – akademická drť. Měla prý velkou literární ctižádost, tak jí možná vůbec vadilo, že se kromě ní naučil psát ve škole ještě někdo jiný… Později psala jakési vědecké práce o polské literatuře… Pointa téhle vzpomínky: v roce 1968 emigrovala na Západ, i s tím svým dieslákem, a žije prý v Paříži… Valja už byl tehdy po smrti, na toho už nic nemůže prasknout, na věky věků nemůže, toho už nikdy nikdo nebude honit a stíhat za to, že mi to tenkrát dal přečíst… (20 února 1975)

■ Možná že všichni máme vinu na tom, že jsme se jak slepé ovce začítali v 60. letech do Kerouaca a Burroughse, jejichž, problémy v té chvíli nebyly naše problémy (nemohli být, poněvadž oni žili jinde a jiné životy), a zatím oni s věcností fízlovského hmyzu vypracovávali konkrétně domyšlené plány, jak transplantovat ideu odvěkého ruského otroctví do změněné průmyslové společnosti, možná do příštího století…

■ Když nevěříš v Boha, necituj ho.

■ Člověk, který si je vědom, že třeba vůbec nemusel existovat nebo třeba že ho vůbec nemuseli nechat naživu – takový člověk se smíří s jakoukoli existencí. Tím prvním lze vysvětlit smířenost filosofů; tím druhým například mentalitu dnešních Rusů.

■ N. F. dneska volal Majce do redakce (chtěl od ní nějaký údaj o Puškinovi), vzpomínal do telefonu, jak jsme byli společně v Tatrách, jak za námi přišel do klubovny to odpoledne v den, kdy jsme měli svatbu; ptal se, jak se mi daří (jako teď…). Majka mu řekla, že mohu překládat – ne, že „mě nechali překládat“, jak zní fráze těchhle let – a tak že dobře… Dělá se mi nanic, na zblití, když si na lidi, jako je N. F., jen vzpomenu, když si uvědomím, že existují na světě… V roce 67 se v posranosti nechal jmenovat Hendrychem na kandidátku, z níž byli vyškrtnuti ti čtyři spisovatelé, kteří nesměli být voleni… pak v roce 68 jsem byl na jedné schůzi ve Svazu, kde na něho štěkali právě za tuhle posranost, pobíhal tam jak křeček v akváriu, měl zrovna u huby strupy oparu, vypadal, že má dost ponaučení na celej život, přišlo mi ho tehdy líto a zastal jsem se ho, zeptal jsem se, jestli o sobě všichni s jistot
ou vědí, že by byli dokázali před rokem říct Hendrychovi ne… Ale neměl jsem to dělat… Po roce 69 byl z prvních, kdo srazili podpatky, přidali se k „zdravému jádru“ a jeli, aby jim neutekl ani jeden, ani ten nejmenší honorář… Když mi Majka vykládala, že jí volal, měl jsem celý večer otrávený jen z toho připomenutí, že tihle parchanti existují… v té věčné denní dřině na to člověk zapomene…

■ …a vzpomínka na odpoledne 25. února před 27 lety v Humpolci, v jídelně, se Soňou, po návratu z dopoledního pochoďáku na lyžích zasněženými lesy, se školou… 27 let je víc než třetina života… a v hnoji lží, štvanic, cenzury, s těmi partajními pukka sáhiby za zády…

■ Vtip z těchto dnů: Inzerát: Prodám televizor. Značka: neumím slovensky.

■ Ukázka ruské „pornografické poezie“ (lístek mi dal asi před třemi roky italský básník Giudici, když se vracel z Moskvy a jednou večer u nás seděl; dnes večer mi vypadl z nějakých papírů):

Prosipajus v šesť časov,

gdě rézinka ot trusov?

Vot ona! Vot ona!

Na chuju namotana.

■ Rozdupaná generace… To jsme byli my! Ne ztracená.

■ A taky jsem v životě viděl, jak se z „patentní valchy“ stali „impotentní valaši“. Někdy v roce 58 jsem překládal jakousi ruskou prózu, kde byla rozsáhlá enumerace věcí, které bylo možno spatřit ve 20. letech kdesi v Rusku na bazaru. Mezi věcmi nabízejícími se na prodej byly „patentní valchy“ – to jsem našel někde ve slovníku –, no, proč by valchy nemohly být patentní, zvlášť v těch zázračných dvacátých letech, kdy bylo možné všechno? Na konec jedné stránky vysadili „patentní“ a jako první slovo na další stránce „valchy“. Tiskárenský korektor opravil „valchy“ na „valachy“ – asi ho zmátlo, že ve výčtu jinak byly samé venkovské objekty. J. S., největší filosof ze všech těch nesčetných redaktorů, které jsem v životě poznal, chybu chytil… a zamyslel se nad tím… Že „valach“ nemůže být „patentní“ – to mu bylo jasné. Proč by ale nemohl být „impotentní“? A tak to
opravil na „impotentní valachy“. Kdykoli se mi tohle vybaví, vzpomenu si na Jedličku, který říkával, že za jistých okolností lze kterékoli slovo nahradit kterýmkoli jiným… Myslím, že to měl z Mukařovského, ale to je jedno…

Od Errola jsem dnes dostal z. Toronta fotoreprint studie Franka Campenniho: The Detective Fiction of Chester Himes. Zřejmě mu G. poslal seznam knížek, o které jsem ho žádal; chtěl jsem dvě Himesovy knihy…

■ Dnes večer náhle pocit údivu: „Jsem živ, jsem živ… a nebudu…“

■ „Ty do smrti tolik knížek nepřečteš, co já jsem jich přeložil…“

■ Už nikdy nic tak krásného jako tamta láska zjara 1955… Už nikdy v životě.

■ Přepych není nikdy nevinný.

■ Včera, když jsem byl u něho v redakci, řekl mi při řeči M. H.: „Solženicyn zašel příliš daleko.“ Zatmělo se mi před očima vzteky, ale ovládl jsem se – to je starý, z padesátých let naučený návyk, z let, kdy neovládnout se znamenalo nepřežít – lomcoval mnou běs, myslel jsem si: „Stalin nezašel příliš daleko? Gottwaldovi bachaři, kteří tloukli mou matku po hlavě namočenými ručníky a nechali ji přes noc stát nahou v ledové pankrácké korekci, ti nezašli příliš daleko?“

■ Korespondence Schiller – Goethe. To, co jsem si o Goethovi myslel celý život: že to byl kafíčkový milostpán…

■ Šílenství našeho století: Kozincev tvrdící v dopise Pasternakovi, že konec Hamleta byl ve své době autorem z cenzurních důvodů připsán; v našem století bude z cenzurních důvodů škrtnut… (To druhé už ovšem nepíše otevřeně, poněvadž dopis by mu mohl někdo otevřít a otlouct o hlavu; skonal roku 1953.)

■ V Odeonu vydali Chestertona – dva romány. (Jeden z roku 1903, druhý z 1914.) Přestože je překlad výtečný (pod jménem Mirek Čejka, což je jméno jakéhosi „pokrejvače“, jej dělal Tonda Přidal z Brna), číst se to nedá – protivný starobinec, iritující svou „vtipností“. Na Chestertonovi mě vždycky mátlo jen vědomí, že konverze – mezi anglickými intelektuály 20. a 30. let tak častá – nebyla přece, alespoň ne převážně, výsadou blbců… Přesně takovéhle knížky „oni“ dnes chtějí – co nejvíc vzdálené od skutečnosti (a zároveň s nějakým literárním renomé, aby to nebyly jen „detektivky“, u kterých je vše jasné), nezávazné, ničemu neškodící, jak stvořené k poobědovému zachrochtnutí a odříhnutí…

■ Vzpomeň si na ty ruské starce, jak k tobě po roce 1956 vztáhli ruce už těsně od druhého břehu Léthé – pětasedmdesátiletí – po čtyřiceti (!) letech mlčení ještě, ještě, ještě živí – na dopisy, které ti napsal Pětnikov, Joněv… Už jsou všichni tam. Ano, všichni.

■ To pročítání Chestertona, vydaného v Odeonu, mi připomnělo, že si chci už léta půjčit jeho knížku o Dickensovi. Vlastně jen proto, že v jednom svém dopise na Západ prosí Babel kohosi, aby mu ji poslal… Tenhle zvláštní a nesrozumitelný zvyk mám od dětství: vždycky mám chuť číst knihu, o které vím, že ji četl nebo chtěl číst někdo mně blízký nebo třeba jen pro mne zajímavý…

■ Překladatelská metoda některých dam figurujících v současné české translatuře: překládat bez porušení principu slasti…

■ Když jsou lidé odsouzeni žít v pekle tohoto režimu dvacet třicet let jako lidé z mé generace (a s vyhlídkou na doživotí) – lze se divit, že po takové době mnohým z nich nic ďábelského není cizí?

■ Dnes (11. března) jsem cestou za Láďou Dvořákem potkal u „Vackova“ náměstí K. B. se svitou jeho „spolupracovníků“. Se státnicky zasmušilými tvářemi kráčeli – kam jinam? ke svým zaparkovaným vozům s čekajícími šoféry. Tenhle B. je náměstek A. Kapka, tajemník MV KSČ, prakticky druhý nejmocnější muž v Praze. Neuteče týden, aby ve Večerní Praze nebyla fotka jeho pleše, jak kohosi vítá, s kýmsi se loučí, kdesi zasedá, cosi zahajuje, ke komusi promlouvá… Přejel po mně očima – naštěstí se na mne nepamatuje, myslím, že ani neznal mé jméno… Já se ale pamatuju na něho… Když jsem v roce 1949 musel s několika kluky od nás ze třídy na „stavbu mládeže“ (musel – chtěli-li jsme, aby nás vůbec pustili do oktávy) na trať u Jívoví-Dobrá voda na Moravě, bydlel tenhle B. na našem baráku ve vedlejší cimře. Už tehdy to byl horlivý svazák, už tehdy začínal plešatět, hlavně se ale pamatuju, že
byl pozoruhodný tím, že nepřetržitě chodil naboso v úděsně hnojných – špinavých je slabé slovo – teniskách, které byly asi původně bílé, a že si za celou dobu ani jednou neumyl nohy. Smrděly mu tak, že ho jeho spolubydlící pořád vykopávali z cimry a on, vyhnán, neustále putoval dřevěnými chodbami baráků, očumoval, postával, smrděl na pět metrů… Když jsme fasovali zvlášť smradlavé sejry, rozteklé romadúry, které kluci nedokázali sežrat ani s nosem zmáčknutým mezi prsty, B. obešel všechny cimry, sejry určené k vyhození do hajzlu vyžebronil, usadil se před barákem na kraji dřevěných schůdků a tam ty sejry žral. (V roce 1949 to už nebylo z hladu a on byl takový macatý prorostlý kluk – přitahovalo ho prostě všechno, co smrdělo, a navíc byl docela obyčejně nenažranej.) On také byl původcem „ideového“ hesla (bylo tam zakázáno kouřit a on proti zákazu rebeloval): Masaryk, Hitler – nekuřáci;
Stalin, Gottwald – kuřáci! Pak jsem ho neviděl přesně dvacet let a on potichu lezl pořád výš po partajním žebříčku… Jednou večer v roce 1969 jsme se minuli v průchodu Burianova divadla – a to se na mě pátravě podíval, jako kdyby se matně rozpomínal… To se ví, byl v těch letech asi zjitřený… Pak už jsem ho vídal jen na fotkách. Zároveň jsem si připomněl tu prapodivnou galerii typů tenkrát v Jívoví, před šestadvaceti lety – na jakéhosi K, o hodně staršího než my, který nás osvěcoval, že „Sověti mají nejlepší špionáž na světě“, na funkcionáře H. z ústředí ČSM, který tam přišel na revizi, vzal si mě – protože jsem uměl psát na stroji a on nemohl tušit, že se mezi svazáky vyskytuje tak „nekádrovaný člověk“ jako já – do štábního baráku, kde mi diktoval text stížnosti na vedení stavby, že je tam nedostatečná ideová práce, že táborová vlajka je ráno vztyčována za zpěvu b
ezideové písně Procit den, slunce zář…, zatímco by se k tomu mělo zpívat něco „ideovějšího“; na maličkého černovlasého kluka s hlavou krasavce a s kuriózním jménem Radko Pytlík (dnes známý „haškolog“, ale nikdy později jsem ho už v Praze neviděl), na dánského komunistu B. F., který v Dánsku něco provedl a musel emigrovat do ČSR, na ty cvoky, co recitovali veršíky Pavla Kohouta o hromadě hlíny, nad níž medituje, ale pak meditaci zakončí uchopením lopaty a konstatováním, že „sama se ta hlína nenakope“; na podivného kluka, syna nějakého venkovského řídícího, který nám vždycky recitoval italsky celé pasáže z Dantovy Božské komedie; na první žlučníkový záchvat v životě, který jsem tam při práci na trati měl; na Juku Rasochovou z Rozsochatce od Havlíčkova Brodu, s kterou jsem tam chodil…

25 (OD 11. BŘEZNA 1975 DO 25. BŘEZNA 1975)

■ Když jsem dělal v roce 1952 ve smíchovské Tatrovce na trolejbusech, byl s námi v dílně nějaký R. S., bývalý pražský kožešník, kterému po roce 48 sebrali živnost a nasadili ho do fabriky. Byl to takový nazrzlý, bledý a hubený mužíček, velice slaboučký, prostě „nitka krejčík“. Ta práce ho tam otravovala a zmáhala, věčně pokukoval po hodinách nebo někde přešlapoval v koutě. Dělali jsme tehdy dveře k trolejbusům, svařovaly se z plechů na bodové svářečce a běda, když ty okraje někdo spálil. Okraje už byly spasované, rozklepané a úzké – celé dveře musely do šmelcu. A poněvadž jsme fasovali plechy v sériích po šedesáti kusech a nic nesmělo chybět, dalo se to nahradit jedině zas až z další série – ukradly se z ní dva plechy, těmi se nahradily ty spálené, pak se zas něco spálilo a tak dále – ty výpůjčky z dalších sérií pořád narůstaly. Měli jsme ten podzim většinou noční šichtu, ale
jeden týden jsme měli ranní – od šesti. Když jsem si v podnájmu v Podolí natahoval budíka na půl pátou, nějak jsem jím otočil a nařídil ho o hodinu dřív. (To se mi stalo v životě jen jednou.) V tramvaji jsem si ničeho nevšiml, pospával jsem jako vždycky, náramkové hodinky jsem s sebou do práce nenosil. U vrátnice na Smíchově bylo sice nezvykle mrtvo a ticho, nikde nikdo, jen strážný za stolem, no ale vytáhl jsem píchačku, píchnul a prošel… Dvůr fabriky vylidněný, na rohu učňovské dílny hodiny – půl páté pryč! Proklel jsem sám sebe a uvažoval, kde mám tu hodinu tvrdnout, ale pak jsem si všiml, že v naší dílně, kde v té chvíli ještě měla být úplná tma – je vzadu takový slabý přísvit, jako když tam něco svítí… Dveře do montážní dílny byly zavřené, ale odemčené. („Montáž“ měla nějakých třicet metrů, muselo se jí projít a teprve za ní byla naše dílna.) Šel jsem tmavou montážní
halou, viděl to světlo, pak jsem uslyšel rány kladivem, pak hlasy… Zůstal jsem stát u okna a přes ně se podíval do dílny: vzadu nad ponkem svítila jediná žárovka a uprostřed dílny u kovadliny S. v montérkách a s rádiovkou až na uši a v plné práci, jako kdyby nebylo půl páté ráno, ale půlka šichty. S ním tam J. B., vyhozenej od SNB, kterej tam u nás taky makal. A pot z nich lil! Do něčeho bušili kladivama, B. měl ohejbák na plech a něco tam mordoval, pak zas S. celej říčnej řezal pilkou na železo a zas pecky kladivem. Myslel jsem, že jsem se pomátl, nemohl jsem pochopit, co to tam dělají, když šichta začíná víc jak za hodinu. Pak mě napadlo, že snad nějakou fušku, ačkoli tihle dva zrovna žádní velcí fuškaři nebyli, na to jsme tam měli jiné šampióny. Pomyslel jsem si, že si snad vyrábějí něco pro sebe, a tak jsem vešel a povídám: „Ahoj, chlapi, co to tady teďka děláte?“ Koukali na mě jak na ducha, já
koukal taky – na kovadlinu. Ležely na ní k nepoznání rozmlácený, zohýbaný, rozřezaný trolejbusový dveře. Když viděli, že se nedá nic dělat, začal mi to S. vysvětlovat: „Víš, my ty dveře spálili… no, vemem je zas z další série… ale tyhle nemůžeme hodit do šmelcu, tak jak jsou, kdyby je tam někdo uviděl, tak by to na nás hned prasklo… nejdřív je musíme úplně rozmlátit a rozřezat a ještě něčím zamazat, aby se ty kusy daly do šmelcu pod něco nastrkat a nikdo nepoznal, že to byly dveře… A tak jsme si na to přivstali, dokud tady ještě nikdo není. Měli jsme ty dveře od včerejška strčený za skříňkama… Hele, ne abys někomu něco kecal…“ Nikdy dřív ani potom jsem je při žádné „konstruktivní“ práci neviděl makat tak přičinlivě a tak horlivě jako tenkrát, když v noci v dílně demolovali ty dveře, aby je sprovodili ze světa a nemuseli platit… Když si mě později S. oťukal, přestal ze mne
mít strach, a když jsme spolu byli mezi čtyřma očima, říkal přede mnou, co si myslel. Ze všeho nejvíc nadával na režim, který ho připravil o živnost. Jednou vykládal: „Když mi ty svině všecko sebraly, nešel jsem nejdřív do fabriky, do fabriky jsem musel až pak, nejdřív mě poslali šít kožichy do kožešnickýho družstva, no dělat obyčejnýho kožešnickýho dělníka. A že jsem bejval prvotřídní kožešník, tak do prvotřídního družstva… No a jednou, než jel Gottwald v padesátým roce v zimě do Moskvy, objednali mu z Hradu u nás novej kožich. Míru mu jel na Hrad vzít vedoucí, velkej soudruh, kožich jsem ale musel šít já… Přišlo mi to líto a pak mě to nasralo… řek jsem si: co já vlastně mám šít kožich tý svini, která mě připravila o všechno, nejradši bych ho uškrtil, notorika jednoho, a ne mu šít kožich… No ale nemoh jsem ani ceknout, poněvadž to by mě byli vyrazili… Tak jsem si na něj vymyslel po
mstu… Když už byl kožich vodvezenej na Hrad a vozkoušenej a zas přivezenej zpátky a mně danej, abych ho dodělal, udělal jsem takovou cedulku – tuší na měkkej křídovej papír, aby to nešustilo – a na tu cedulku jsem napsal: Tento kožich byl donucen ušít pro komunistického prezidenta Gottwalda kožešnický mistr R. S. v dobách velkého utrpení českého živnostnictva. A datum a vlastnoruční podpis. Všechno tuší. No a tu cedulku jsem mu do toho kožichu zašil na záda. A on s tím teď chodí a běhá a jezdí, řeční k lidu, potřásá si rukama se Stalinem a přitom má pořád na zádech napsáno, co je zač a co udělal lidem… A ví hovno…“ Řekl jsem mu tehdy: „No fajn… Počkej, až si dá Gottwald ten kožich obrátit… To pro tebe StB přijde se želízkama a hned tě postavěj ke zdi…“Jednou jsem zas u skříňky při převlékání zahlíd, že má S. v aktovce jeden díl Jiráskových spisů, které se tehdy vydávaly ve vel
kém nákladu v rámci jiráskovské akce. V každé knize bylo vytištěno „Aloise Jiráska odkaz národu“ a pod tím „Soubor spisů vydávaný z podnětu presidenta republiky Klementa Gottwalda – uspořádal Zdeněk Nejedlý“. Podíval jsem se na S. a povídám: „To sis někde půjčil?“ – „Ne, koupil…“– „Ty jim to kupuješ?“ S. se na mě otočil: „To si nerozumíme, kamaráde. V tomhle se moc mejlíš… Jiráska já mám rád. To byl velkej spisovatel českýho národa a národní demokrat… Za to on nemůže, že se s ním teď oháněj ty svině… A mimochodem,“ odhrnul papírový přebal, „ty knihy jsou skvostně vázaný, v celoplátěný vazbě, mají pěkný papír a jsou laciný, voni na to dali subvenci… Co bych si je nekupoval, když mám Jiráska rád… A podívej,“ zalistoval dopředu, „ten list s těm jejich kecama, ten já vždycky vemu žiletkou a vyříznu, perfektně, čistá práce, pohraju si s tím, aby se mi to neroz
ešlo ve hřbetě… No a vzadu to taky vyříznu… ty kydy vo podmětu, na to jim seru… No a tak mám doma v knihovně bezvadně vázanýho Jiráska na bezvadným papíru, kterýho mi ty svině komunistický způlky zaplatily… a já vemu žiletku, ty frky posraný vyříznu a mám jen Jiráska, národního demokrata Jiráska, za kterýho se nemusím stydět…“

■ V těchhle dnech je to deset let, co byl v Praze Allen Ginsberg.

Kroužky na obálce, do kterých píšu čísla těchhle sešitů, dělám podle stříbrného carského rublu z roku 1897, který mi kdysi dávno někdo dal…

■ Ještě ke vzpomínce na S.: když byl sám se sebou spokojenej, měl pocit, že se mu něco povedlo, a chtěl se pochválit, zaťukal si ukazováčkem na čelo a říkal: „Chytrá hlava je náš Rudla, ten ví, kde je jádro pudla!“ A zároveň jsem si vzpomněl na notoráka J. V., ale to je celá historie, o tom až jindy…

■ Tragédií Čechů je v krizových chvílích vždy ta snaha okázale dokázat, že mám pravdu, hlasitě a pokud možno slavnostně všem ohlásit, že „já mám morální vrch“! Je v tom chiliasmus – jako by „uznání“ tohoto faktu bylo cennější než praktické vítězství. To je národní komplex, který se táhne snad už od husitských časů, velice dobře jej bylo vidět například v roce 1848. Jako by ve zvěstování toho, že protivníci, s nimiž mám co činit, jsou nepopiratelně bezectné svině, už bylo moje vítězství. Je to mentalita nádeníka, který v hospodě čas od času vykřičí nahlas, co si myslí o svém pánovi – ale na víc se nezmůže. Kdyby rok 1968 nebyl dělán – bohužel – opět tímhle způsobem, bylo by mělo politbyro mnohem těžší práci. Ale zase se to dělalo hejrupácky, s bodrým povzbuzováním, s „vysvětlováním během akce“ a tak to skončilo, jak to muselo skončit. Je to atrofie schopnosti jednat z a „daných podmínek“? Ale pak je to hloupost, inferiorita.

■ Zahajuje se stavba plynovodu Orenburg – západní hranice SSSR. Rusové rozdělili trasu na úseky – jeden musejí přijet vybudovat Poláci, druhý Maďaři, třetí Čechoslováci – aby Rusové mohli plyn prodávat do západní Evropy. Není to jenom Totaleinsatz vazalů ze satelitních států, nahnání nevolníků na práci, ale včera jsem se dokonce dočetl v novinách, že byl u nás vytvořen nový podnik Pramen Orenburg, který bude vozit auty, vlaky i letadly do Ruska žrádlo pro naše lidi, co na tom plynovodu budou makat. Zřejmě nejsou schopni to sami postavit, ale ani zorganizovat zásobování. Takže makat – a žrádlo svoje. To má v Rusku tradici, prostě nádeníci budou makat na svoich charčach…

■ čekat dvě hodiny v kavárně na toho, o němž ti telefon vzápětí řekne, že je už šest hodin mrtev

■ …ležérní výrůstek, tam dole u břicha

má jaro v minutách, v minutách usychá…

■ Kam šly ty obrazy, jimiž se rozněcoval…

■ Večer (15. března 1975) mluvil Errol z Hlasu Ameriky o Chesteru Himesovi. Čímž odepsal možnost to tady dělat. Proč mi ale pak před několika týdny poslal tu studii o něm s připsáním, že by se tady z něho mělo něco přeložit. Vždyť jsme tu přece patnáct let žili v denních potyčkách s cenzurou, ví, jak to bylo – nemůže nechápat, že cokoli veřejně spojí se svým jménem, je tady automaticky odepsané, nemůže nevědět, že na jeho jméno je tu anatéma, že z knihoven byly vyřazeny nejen jeho knihy, ale i desítky anglických a amerických autorů jen proto, že v nich byl jeho doslov, ba dokonce jen proto, že na nich byl podepsán jako redaktor… Cenzura je fakt, který jsme nenáviděli všichni stejně, ale je fakt, a těm, kteří jsou dál nuceni pracovat v jejích podmínkách, takovéhle „upozornění“ jakoukoli práci znemožňuje. Nemůže se přece tvářit, že nezná „modelovou“ situaci: kdyby byl býval v době, kdy on,
Errol, tu prosazoval vydání Faulknera nebo Waugha, zároveň doporučil vydání těchto autorů v Československu ze zahraničího rozhlasu Hostovský nebo Čep nebo Brušák, automaticky by tím byl býval udělal konec všem jeho snahám. Ví přece dobře, že tady matadoři cenzury vždycky jednali na základě hesla „Co doporučuje nepřítel, je špatné, nepřijatelné“. A jak by byl býval prskal, kdyby mu takhle někdo podrazil nohy bez ohledu na „specifické“ (tj. cenzurní) podmínky, v nichž pracuje! Opravdu – je to vůbec možné, že za šest let v exilu člověk tak dokonale zapomene na „pravidla hry“, která byl předtím patnáct let nucen zachovávat? Nepíšu tohle proto, že by to ve mně vzbuzovalo strach, ale proto, že tenhle postup paralyzuje poslední zbytky možností práce tady, a proto, že bych tomu chtěl porozumět, pochopit motivaci tohoto postupu… Fakt je, že Chytilovou definitivně zlikvidovali ve chvíli, kdy si přečetli pod
robný report o jejím jednání v roce 1968 i s dialogy v knize All the bright young men and women…, chtěl bych pochopit tu psychologii, která je za tímhle „odkopáváním“ lidí, žijících tady, která ho k tomu vede… Nechci to jediným slovem odsoudit, protože na druhé straně je mi jasné, že nikdo nezůstane v exilu proto, aby i tam držel hubu, když ji musel patnáct let držet tady, ale zároveň přece není možné nasadit tón, který jako by všechny tady odepsal a ponechal jim jen roli pasivních figurek, kterým nezbývá než se smířit s tím, jak a jak veřejně budou jím odtamtud viděni, nasadit tón bezohledný k celé společné minulostí, tón naprosto nerespektující jejich současnou (jakkoli trapnou, jakkoli ponižující, nicméně danou a v dohledné době nezvratitelnou) situaci, tón, který jako by byl stvořený, zvolený k tomu, aby je dostal ne-li do kriminálu, tedy do nepříjemností… Myslím, že Gercen to před sto dvaceti
lety dělal jinak… obojí skončí marností, ale připravit člověka o dvacet nebo jen třeba deset let života, v kterém mohl aspoň jakž takž pracovat – morální právo na něco takového je myslím dost problematické… Nebo je za tím devíza, která za starých časů před deseti patnácti lety bývala mezi námi „v oběhu“ – myslím Faulknerova – že umělec má právo být jakkoli imorální a třeba okrást i vlastní matku, poslouží-li to k splnění jeho jediného úkolu – prosadit své dílo?

■ Rok 1948 a 1968 mi připomíná ty šibenice, na kterých věšeli děkabristy: pět oprátek bylo shnilých, polouškrcení odsouzenci se utrhli a spadli… Tak poslali pro nové provazy a pověsili je podruhé… (To je doložený historický fakt.) A zároveň – to je Rusko. (S tím se mi hned vybavuje analogické místo z Babelovy hry Marija, kde se říká: „Všude na světě, kde se věšený utrhne, dají mu milost, běž si spánembohem… Ale u nás kdepak, u nás pověsej podruhý…“ Rok 1968 byl pro Čechy tou druhou oprátkou – na řádné douškrcení nedooběšených odsouzenců…)

■ Zjara 1968 jsem neviděl jenom lidi šťastné; viděl jsem také lidi popelavé strachem z přicházející svobody. A nebyli to žádní starci, ale moji vrstevníci. A také ne žádní vyložení zločinci, kteří by se museli akutně bát, že odskáčou svinstva, která nadělali. Vůbec ne. Spíš to byli lidi, kteří si potrpí na život v zajetých kolejích, „praktici života“.

■ Jejich mentalita: vyhladit ze světa černé kočky. Všechny a nadobro. Aby se nemohlo stát, že by jim někdy některá z nich přeběhla přes cestu.

■ Klement Gottwald – bojovník k pohledání (titulek v novinách)

■ vidět, jak ke každému slovu přistavili ozbrojené hlídky a stráže

■ Po smíření se vším jim zbývá jen jediná touha: umřít co nejpohodlněji.

■ „Tetičky“. Tuhle jsem si na ně vzpomněl, na tu podivnou společnost čtyř nebo pěti stárnoucích dam asi kolem padesátky, velice udržovaných, velice jemných, na první pohled žádných kurev – společnost, do které mě párkrát vzal s sebou F., když mi bylo asi sedmadvacet let. F. se mezi ně dostal přes jednu z nich, s kterou se seznámil někde na svých klikatých cestách a kterou byl, zřejmě, špatně odhadnut. Nevím, jestli mu vůbec někdy došlo, oč šlo. Ve své naivitě si nejspíš myslel, že je tak neodolatelný causer, že si ho zvaly do salónu jako společenskou znamenitost. A ony zatím sháněly mladé kluky. (Nebo aspoň relativně mladé.) Přitom to prostředí tam bylo křehké, čajové, půvabné. Jen těch vrásek na nich bylo dohromady trochu moc, jen ta „mladá živost“ a čtveračivost byla malinko s přemáháním a nepřirozená. Pochopil jsem to – z čaje se přešlo na alkohol –, až když jsem se jednou k ránu oci
tl v posteli nejstarší a nejošklivější ze všech, té nejordinérnější ze všech, která měla oranžovohnědý mejkap, trošku sprostý, kobylí hlavu a vůbec – nejmíň přiléhavou masku… Bylo jí možná víc, než si dodneška myslím, ale atletka to byla zdatná, Bůh s ní… Dnes těm dámám bude kolem sedmdesáti, některé už možná nežijí… Když jsem tam přestal chodit, nikdy už jsem pak žádnou z nich neviděl, ani nepotkal… Vzpomínka na ně má pro mne dodnes zvláštní nostalgický půvab. Tolik pečlivého maskování, tolik formy a okolků pro tak málo…

■ Když má člověk už nějaký kus života za sebou a má si nač vzpomenout a na co se ohlédnout… Včera mě napadlo, že si dodnes a velice jasně pamatuji, co jsem kdy v které situaci cítil, ale jen zřídka nebo vůbec ne, co jsem si v té či oné chvíli myslel (pokud jsem to pro sebe nebo pro někoho jiného neformuloval nebo o tom nepsal). To je má empirie ohledně primérnosti či sekundérnosti citů a myšlení.

■ Prší přes kávový měsíc.

Svítá přes čajové slunce.

■ Závada, který v 30. létech podepisoval manifest „Dosti Wolkra!“, uspořádal nyní z Wolkra jakýsi výbor, který tenhle týden vyšel. Po čtyřiceti letech vše, třeba: „Více Wolkra!“

■ nepřeslechnout, jak malý hlupák vykládá o tom, co jsou to velké básně

■ Smrt je příběh smutných dětí.

Stesk těch, jimž vymřou konkurenti.

Důstojnost ztuhlá jako sloupek rtuti.

Žijeme ke smrti, jen sebou uhranuti.

Ten šok z nevinného sebenenadání.

Vyznamenáni Bohem? Nevyhledáni.

Poslat nás mezi lidi: lidské upřeno nikdy není.

Oddělit od sebe a jimi neučinit.

Mrazivou dekou čas nás přikrývá.

Proč ne smrt stálou? Proč tu zaživa?

Kazoví od vzoru, nechaní v oběhu.

Z tropické smrti sem hození do sněhu.

■ Nedostatečnost. Žít! A nadbytečnost.

A nenahmátnout jinou, než tu zdejší věčnost.

■ Proč světlo na negativ, který netrpěl?

K jakému záměru? K zármutku jakých těl?

■ Co to chtělo? Mít trochu větší hlavu, trochu lepší srdce? Ale naše hlavy zrají v témž slunci jako hrušky na stráni. Některý rok je míň deště. Některé století je míň svobody. Jsme sami sebou – my jsme my – jen svými úrazy, snaha je přemoct urazí Boha a naši vlastní jemnost urazí? Ale bez trochu větší hlavy nelze mít trochu lepší srdce – viz hrušky – naše selhání, naše neštěstí, naše zoufalství – to nejsou naše zločiny, patří do rozměru toho základního, v čem stále žijem – pokud žijem – neschopni je pochopit, sami neschopni se sami k sobě uschopnit. Přečníváme do jiných zahrad, kam nikdy neuvidíme. Tam jsme uzráli, tam budem utrženi, tam prokleti či pochváleni. Strupatost a kulhavost nám budou závidět až tam?

■ Smrt bude vlídná. K člověku jako já nemůže být jiná. Moc věřím, že nemůže.

■ Dnes je to dvacet let, co jsem v jedenáct hodin v noci v Globusu prvně uviděl L. Přišli jsme tam s Helmuthem (Holíkem), který už byl dávno zpátky z basy, a ona seděla v místnosti napravo od vchodu, ve vzdáleném rohu, v takové té ohrádce z tmavohnědého dřeva, jaké tam tehdy bývaly, měla na sobě tmavočervené šaty. Seděla tam s chlápkem, kterému se říkalo Feláh a kterého Helmuth znal. Přisedli jsme si k nim, vzpomínám, že pili bílé víno, podívali jsme se na sebe – ona na mě, já na ni – a bylo to, jako když mě někdo hodí po hlavě do vodopádu. – Naposled jsem ji viděl taky v březnu, v devětapadesátém roce, ale který den, to už nevím.

■ Ty čtyři roky…

Dvacet let a z lásky je lebka.

A z lásky je lebka.

A ani ta ne.

(25. března 1975)

26 (OD 25. BŘEZNA 1975 DO 25. DUBNA 1975)

■ Strana nám jednoznačně říká: Všechny žerty stranou!

■ Velikonoce 1975. Jiskřivé ranní slunce a ledový vítr; v noci už několik dní kolem nuly. Po zmrzlé trávě, slepené jinovatkou – pod okny věžáku na sídlišti – běhal bílý pes podobný beránku. Christos voskres? Voistinu uměr…

■ Ta tisková chyba, uvedená vpředu, mi připomněla narvaného, ruměného a velice nadutého ruského důstojníka, s nímž jsem jel v létě 1959 v jednom kupé z Moskvy až do Kyjeva. Jeli s námi ještě nějací ruští manželé, a když muž odešel do chodbičky kouřit, přišla za paní její známá odněkud z vagónu. Vykládala jí široce a dlouze o nějaké havárii autobusu: řidič zastavil autobus na kopci, někam si odskočil, autobus se odbrzdil a plný lidí se rozjel z kopce, nikdo si nedokázal poradit s volantem, autobus nabral „užasnuju skorosť“ a dole vletěl do zdi… Oficír pokukoval z okna, ale jen to s ním šilo, bylo vidět, jak ho to zajímá, jak je zvědavý, ale zároveň se nechce „snížit“ a zaplétat se do řeči s klábosícími babami. Nakonec to nevydržel, odkašlal si a položil otázku přesně k svému obrazu – zlověstným, povýšeneckým, byrokratickým tónem: „Žertvy byli?“

■ 1. dubna 1975 (0.15 hod.) Dočetl první díl Gulagu. (rusky; 606 stran)

■ Jeden umře, druhému dají řád Bílého lva… Pro mne za mne. Třeba Oranžové lasičky…

■ A v roce 69 vejít podruhé do téže řeky.

■ A to je vše, co za tu dobu ví:

„Vyraž prach ze své obuvi!

Vyraž prach ze své obuvi!“

■ Vrhat se do diskusí o románu

jak na létavé ryby hejno kormoránů…

■ V mládí jsem měl strach,

že ten žár nevysálám.

Nikde jsem nebydlel,

v aktovce nosil salám.

■ Sen: jednou, jednou… profláknout venku všechna krytí, pokrejvače i pokrejvané. Řev? Vztek? Jistě – ale ostudnost a svinskost režimu, který všechny k téhle skličující a ponižující hře kolem unpersons donutil, padá na jeho hlavu, i na hlavu právě tohoto režimu… Smířit se s bezprávím, přijmout je jako něco, nač režim má ze zvrácené logiky situace ve státě právo, přistoupit na stav, kdy perzekvovaní pomáhají utajovat svinstvo tomu, který je na nich páchá, ze strachu, aby všechno nedopadlo ještě hůř, aby represe nebyly ještě horší – copak si nikdo neuvědomuje, že tahle „malá domů“ je už znakem přijetí jejich, asijské, ruské mentality? Jedna z diagnosticky nejpřesnějších vět v Gulagu je věta o tom, že prokletím Rusů a Ruska je „skritnosť“ (utajování). Cožpak si dnešní pookupační režim v Čechách myslí, že mu to projde tak hladce? Že administrativní a byrokratická svinstva – na rozdíl
od „velkých svinstev“, tj. poprav a kriminálů v 50. letech – se mu nezapočítají? Že zchytřel? Že v roce 1968 sice nemohl odpovědět na otázku, proč popravil Horákovou a Kalandru – když „tabuizovanost“ otázky pominula a otázka mohla být položena –, ale že bude moci v roce 1988 (nebo kdy) se shovívavým úsměvem odpovědět na otázku, proč existenčně a morálně zničil desetitisíce lidí, proč donutil spisovatele hlídat parkoviště, kopat na kanalizaci, dělat pojištovací agenty, stát u benzínových pump? Copak si režim myslí, že takovouhle otázku za dvacet let zodpoví hravě nebo dokonce že taková otázka bude směšná jen proto, že se tentokrát nešlo až do poprav a kriminálů? Tohle mě na celém tom „pokrejvačství“ rozběsňuje a připadá mi jako vrchol moral insanity – to tiché srozumění, to obludné němé souručenství těch, na nichž je amorální násilí pácháno, s těmi, kteří se tohoto násilí
dopouštějí. Tahle mentalita v Čechách nebývala zvykem. Tohle je morální hnůj ryze ruského původu.

■ Venkovský student mi na podzim 1950 říkal v Praze: „Budu rád, když seženu nějaký podnájem na periférii. Na Václavák si nanejvýš můžu zajet dát ostříhat hlavu.“

■ „Nikdo není zapomenut, nic není zapomenuto.“ (nápis v Kremlu na hrobě neznámého vojína)

■ „…nesouhlasili jsme s jarním vítrem (sic!) Dubčekovým… a živly se proti nám postavily…“ (nějaká ženská v rozhlase, 7. dubna, 11.15 hod. dopoledne)

■ Když se tvé země zmocní ďábel, budeš sloužit ďáblu a říkat tomu vlastenectví? – Takhle chápou „lásku k rodné zemi“ Rusové, ale jmenuje se to jinak: „neprotivení se otroctví“!

■ Konečně po tolika letech, kdy si to slibuji, jsem se dostal k přečtení Greenova prvního románu The Man Within. Četl jsem jej ve vydání z roku 1930 v tauchnitzkách. Je možné, že pro pozdější vydání knihu upravoval (jako třeba pro definitivní vydání v Uniform Edition upravil Iťs a Battlefield), ale měl jsem tenhle původní text, vydaný rok předtím, než jsem se narodil. Je to ještě daleko víc Conrad a Henry James, ale hlavně Conrad než Greene. První polovina knihy (Andrewsův příchod do domku, pohřeb starce, scéna s uklízečkou) se fantasticky vrývá do paměti, potenciální velký spisovatel už v ní je, navzdory víc než „neuspěchanému“ způsobu podání. První slabší scéna je rozhovor Elisabeth s Carlyonem, zatímco se Andrews skrývá za dveřmi. Mimořádně se mi ale líbila dlouhá nedějová pasáž Andrewsovy cesty do Lewesu, atmosféra kopců nad mořem, osamělosti, i s tím obrazem, kdy má pocit, že kouř z Elisabe
thina komína se rozlétá jako hejno ptáků. Střed románu je nejslabší: scéna s pokusem o malování v hostinci není dobrá sama o sobě a pokud slouží jako motivace (aby Farně podle písma poznal, že anonymní udání na pašeráky psal Andrews a mohl ho přinutit jít svědčit), je ještě horší, těžkopádná. Historie s Lucy je jak z pimprlového divadla (hlavně první noc, před soudem), soud je napsán na pomezí směšnosti, ale několik míst je lepších. Konec je na dobré úrovni prvních kapitol (až na scénu, kde jde pro pomoc k sousedovi a vrací se na koni – aby se zatím v domku mohlo stát, co se tam stát má). Smíření s Carlyonem, vzetí viny za Elisabethinu sebevraždu na sebe („I killed her“) je v „tezi“ románu logické, otec („the man within“) je přemožen. V románu se svítí svíčkami, nejmodernější nástroj je tuším puška – byl myšlen jako historický? Lecčíms připomíná i Stevensona. Po dlouhé době záž
itek z četby, ale jen proto, že Greena dobře znám a je v něm pro mne zajímavé všechno; míň pro knihu samu.

■ Přečetl jsem Peckův román Štěpení, který vydal Errol v Torontu. Jazykově je to šunt-fráze, klišé, naivity; ten pokus o „historickou paralelu“ skoro směšný (Rašín chvílemi jako křížový Pete z rodokapsů); neobratně stavěné, těžkopádně sesazené – jakýsi literární pauperismus, který byl už v Horečce a ostatních věcech vydaných ještě tady. (Zajímavé je, že tahle kýčovitá a klišovitá vrstva se do jeho psaní dostala až s prosazením snahy o epiku, v jeho vůbec prvních povídkách, psaných snad ještě v kriminále [které mi jednou večer přinesl Hrabal do podolského podnájmu, když se pro mne stavoval cestou z plovárny], tyhle nehoráznosti nebyly-byly jazykově čisté a velice dojemné.) Před koncem se mu podařilo román trochu zvednout (obě linie). O literaturu ale asi vůbec v této chvíli nejde. Pecka je spisovatel, ta základní síla v tom je – i kdyby psal ještě hůř. Pro mne je to osobně blízký člov
ěk jak tím, co si o věcech myslí, tak tím, za čím stojí. To, že knihu poslal do Kanady, je koneckonců odvaha. Starý tvrdý mukl; žádný svazový extajemník.

■ Generální tajemník OSN Kurt Waldheim si nechal udělit doktorát honoris causa na Karlově univerzitě – na univerzitě, odkud před pěti lety vyrazili a vyštvali každého, kdo předtím projevil jenom stín svobodomyslností… Co je tohle za svět? Co na tohle říct?

■ Máma odseděla: 10 let, 6 měsíců, 10 dní (od 6. listopadu 1949 do 10. května 1960). Táta odseděl: 8 let, 8 měsíců, 2 dny (od 7. září 1951 do 9. května 1960). Celková bilance naší rodiny po prvních 12 letech „socialismu“ v Československu: 19 let, 2 měsíce, 2 dny kriminálu…

■ Holička mě špatně ostříhala – tak, že mi na obou stranách hlavy trčí štětiny jak ježkovi. Když jsem se zvedl ze židle, připadal jsem si jak zprzněná ženská. Pohaněnej, poníženej a uraženej. Pak jsem ze vzteku celý odpoledne čet paměti kardinála Mindszentyho.

■ Hledejte a nenaleznete, proste a bude vám nasráno.

■ V Humpolci na abiturientském sjezdu (25 let od maturity!). 18.-20. dubna 1975.

■ Syžet: o holce-sparťance, která tahá svého nesportovně založeného milence po fotbalových zápasech.

■ Slova, která jsem znal v mládí, pak zapomněl, a teď v Humpolci znova uslyšel: krušina (místo žemle), šloup (místo šlápl).

■ Darwin vymyslel teorii přirozeného výběru. „Socialismus“ uskutečnil ve společnosti „nepřirozený výběr“ (podle bezcharakternosti, věrností straně atd.).

■ Příliš velký realista, než aby nevěděl, že se od života nedá čekat nic jiného než smrt.

■ „Do práce se všichni dáme, mávátka si uděláme.“ (Z pořadu pro děti v rozhlase.)

■ V Humpolci jsem po tolika letech ihned zase našel „atmosféru věcí“. A nejen proto, že oba dny byly pěkné, konečně jaro, a zahrady, lesy, domy a věci tkvěly v „zlatém slunci“. V Praze jsou kontury věcí ploché. Před polednem procházka s Pavlem Sukdolákem pod Orlík. Rybník v Humpoleckém dvoře se změnil v znečištěnou stoku, ale ta nádherná stará alej na hrázi dosud stojí (teď, když to píšu, vybavilo se mi, že právě na tu hráz je v duchu kdysi dávno situován verš ze Stránek z deníku: „…na břehu tenkrát, na hrázi…“ – a že jsem jej, tenhle rybník, měl před očima, když jsem v létě 1972 v rozpáleném paneláku překládal Jeseninův verš: „Zakroužilo listí z tepaného zlata“ – (mezi básněmi, které jsem po létech z Jesenina dopřekládal). Stráň pod Orlíkem proměnili v „park“ – na cestičky navezli štěrk, asfalt… Obešli jsme Andělku a Čertovku, dvě skály, po kterých jsme jako kluci včně lezli. U horní zdi starého židovského hřbitova je násep z hlíny, z něhož je přes zeď vidět na hřbitov, na náhrobní kameny, za války rozvalené nácky z hitlerjugend… K tírně lnu vede nad zemí lesklé, škaredé plynové potrubí… Kameny na hřbitově, stromy tam na mě počkaly. Z lidí málokdo, skoro nikdo… Když jsem šel ve tři čvrtě na dvě z návštěvy od Marie Nápravníkové spát k Sukdolákům, nepotkal jsem jediného člověka, neuviděl jediné rozsvícené okno (ani v nemocnici ne), neuslyšel jediné auto. Na ulicích tma nebo lucerny daleko od sebe – v přítmí ostré, jarní noci s přímrazkem trčí větve stromů – nehybné. Všechno ještě holé, tráva po zimě těsně před povyskočením… Cesta pod naším domem už nevede, stojí tam nějaký dům, venkovský činžák. Na mezi nad chalupou, kde bývala úzká pěšina, z které jsem kolikrát sletěl, když jsem se po ní pokoušel jezdit na kole, a kde v pětačty
řicátém roce ruští Vaňkové kopali kruhovité zákopy pro jednoho člověka s kulometem k ochraně nové školy, v níž byli nakvartýrováni, na místě té meze je dnes silnice. K domu jsem blíž nešel. Viděl jsem, že dřevěné obložení pod střechou, které bývalo z tmavohnědého dřeva, je natřeno cihlově červenou barvou. Zahrada vzrostlá, utopená mezi jinými – tam, kde dřív bývala pole. V sobotu dopoledne, když jsem šel za Ludvíkem Pokorným, viděl jsem v jiskřivém tichém slunci vyložené peřiny v okně, kterému matka říkávala (pro rozlišení od jiných) „pánský“ a kde jsme mívali knihovnu… Kolik bylo těch odpolední s kosým sluncem, cezeným přes zelené listí, odpolední s knížkami na starém koženém gauči s válečkovými polštáři, na gauči, z něhož táhl celým pokojem zvláštní kožený pach, na který se dodnes pamatuji… Odpoledne v neděli s Pavlem, seděli jsme u nich na zahradě. Křiklaví kohouti ze
všech okolních zahrad. Krásný kouřově hnědý tříměsíční daklík Majda. Bzučící čmeláci. Ticho a ticho. Bíle třeštící zeď v prudkém slunci. Rozložité holé větve, vysoký keř jalovce, sekera ve špalku. Vyndávali jsme lavičku ze starého altánu, natřeného oprýskanou vodově modrou barvou. Plíseň, vlhkost hlíny odspodu, pavučiny, vůně žlutých, čerstvě nařezaných trámků… Ticho a ticho. Pohled do slunné stráně, na hnědozelené stráně pod Orlíkem. Bílý denní měsíc, déčko na odpoledním nebi, šplhající do stejně bílých řídkých mraků. Ostrý jarní vzduch, ve kterém člověk vnímá, dýchá…

■ Nenapsal jsem v životě nic pořádného proto, že jsem neuměl psát dost dobré věty, nebo proto, že jsem neměl dost dobré srdce?

■ Když se uviděli po pětadvaceti letech – pocit hrůzy, zděšení, urážky… proč nás čas takhle zničil? Co nám to dělá? Výčitka: nás zničil, právě nás, kteří jsme právě tady bývali tak krásní, tak čerství, tak mladí.

■ V sobotu dopoledne za mnou přišla na Horní náměstí Juka Pospíšilová, do které jsem byl blouznivě, nepříčetně zamilovaný, když chodila do sexty, a já myslím do septimy… (Než jsem začal chodit s L.) Jučin otec byl četníkem v Senožatech, pak se myslím přestěhovali do Humpolce… Co jsem se o ní napsal bláznivých telecích básniček… Když jsme byli se školou lyžovat v Krkonoších, šli jsme spolu jednou v mrazivé noci od Zlatého návrší až do Jilemnice. Měla tehdy naražené koleno a kulhala… A teď jsem ji v první chvíli nepoznal, myslel jsem, že je to Věra Sejmová, dcera z ukrajinské emigrantské rodiny, která žila v Želivě… Stáli jsme spolu chvíli na náměstí; zrovna někde v těch místech, odkud jsem někdy před sedmadvaceti lety jel na kole pra nějakou smetanu do Zbilid… Máma mě tehdy pro smetanu poslala, bylo to čtrnáct kilometrů, mezi lesy, nechtělo se mi jet, ometal jsem se s kolem po náměstí… Pak
jsem Juku zahlédl, šla myslím ze školy, a to mi tenkrát stačilo ke změně nálady! Když jsem potom do Zbilid jel, celou cestu jsem na ni myslel, v duchu jsem s ní mluvil a byl šťastný jen tou myšlenkou na ni… Pamatuji se, jak jsem byl šťastný…

A teď jsem ji nepoznal… Vzala si pak nějakého Vojtu Jirsu, takového statného, nazrzlého, sympatického kluka, který měl, jestli si dobře vzpomínám, také nějaké potíže se studiema… A teď přijela. Řekla mi: „Chtěla jsem tě vidět alespoň deset minut.“ – „Ale, i oni milovali nás?“

■ Ležel jsem u Sukdoláků ráno v posteli a myslel na Bunina. Spojil se s mým životem tak dokonale, že jsem na něho myslel právě tady a teď. V studeném ranním pokoji lezl po bílé zácloně pestrý přezimující motýl…

■ Růža Kasalová mi řekla, že přijela do Humpolce hned po ránu, šla se ubytovat do hotelu, podívala se z okna na náměstí a bylo jí tak smutno, že si lehla a spala až do odpoledne, aby se nedala do breku…

■ Vtipy, které mi vyprávěli: Už vám nic nedáme! My to z vás vyždímáme! – Slovák je Čech de luxe. – Paní učitelka říká dětem: Pro koho se v tomhle státě všechno dělá? –??? – No přece pro člo– pro člo– Prosím pro člováky!

■ Seděl jsem a asi dvě hodiny vykládal v kavárně s Vladislavem.

■ Špína těchto dnů: Zahrádka, s kterým jsem byl nucen minulý čtvrtek prohodit několik vět, mi s vážnou tváří a bezostyšně, když řeč přišla na Andreje Platonova, řekl: „Víte, ale ta jeho činnost v časopise Litěraturnyj kritik ve 30. letech byla veskrze negativní…“ Veskrze negativní! Hlavně že pozitivní byla činnost Fadějeva, který ho zničil sekernickou kritikou, vyhnal ho z literatury, znemožnil mu tisknout a dohnal ho k tomu, že velký prozaik musel pašovat a podstrkovat texty do časopisu, který jediný nad ním ještě pár let držel ochrannou ruku! Pro pana profesora Zahrádku je tahle aktivita člověka zahnaného stalinismem ke zdi dodnes negativní. Druhá věc: Lužík z Odeonu, který se ke mně pořád chová jako „starý známý“, se úplně rozsoptil, když se mu (úřední cestou) dostaly do rukou korektury Babela (které jsem v těchto dnech dělal) a uviděl, že v knize jsou zařazeny i texty obou her. Začal běsnit
, že to do téhle edice nepatří (že je text divadelní hry, pokud není napsána ve verších, také próza, to mu zřejmě nedošlo). Nakonec texty v knize zůstaly. (Celou historii mi dnes vykládal Kamil Chrobák, který tomu všemu byl jako odpovědný redaktor přítomen – z podniku měl samozřejmě příkaz mi to zamlčet. Majka je už několik neděl doma, marodí s tou svou nešťastnou chorobou, takže přes ni jsem se to nemohl dovědět.)

■ Každý, kdo touží po vítězství bez konkurence, mimo volnou soutěž, když soupeři v umělecké disciplíně jsou diskvalifikováni politickou perzekucí a jejich obrazy nejsou vystavovány a jejich knihy tištěny – každý takový si nad sebou podepsal rozsudek smrti. Básník, který má obavu, aby nebyl zašit „do budoucnosti bez dnes“, bude budoucností zašit do jednoho pytle s nejodpornějšími kolaboranty okupačního režimu aktuální chvíle. O budoucnost si nemusí dělat starost. Budoucnost už ho odepsala, zatímco v přítomnosti je jenom trapný. Nepatří mu žádný čas – ani přítomný, ani budoucí.

27 (OD 25. DUBNA 1975 DO 17. KVĚTNA 1975)

■ A proč vlastně by měl Bůh z kdejakého prachobyčejného mrzáka udělat básníka?

■ Poločernoši nebo čtvrtčernoši jako Puškin nebo Dumas… Ano, ti!

■ Do čeho zaplet se – má z toho trnutí,

zapleten s papírem, zapleten se smrtí…

■ Tři náhodou potkaná místa o korupci řeči (při četbě): Konfucius, Mendlštam, Ginsberg…

■ „Smyslem té příhody nebyla příhoda sama…“

■ To tuhé maso mladých dívek,

pružné a tvrdé u kosti…

dnem vystřelené do podšívek,

roztočené jak tisíc cívek,

znehybnělých mou úzkostí.

To mladé maso někde v nebi

na modrý plán se promítá.

Korouhve vlasů vlají. Že by

nesly svá ňadra jako erby?

A v krvi buší kopyta.

(29. dubna 1975)

■ „Prapore rudý, už mě neuvidíš!“ (říkával v 50. letech J. J. – parafrázoval myslím jeden Seifertův verš, předválečný, ze Zpíváno do rotačky)

■ „Intelektuálové všech zemí, spojte se! Nemůžete ztratit nic než své mozky.“ (Dos Passos)

■ Včera ráno padl Saigon. Ve chvíli, kdy Kissinger stál před mikrofonem a podával zprávu o porážce, startovaly ještě helikoptéry, odvážející poslední Američany a Vietnamce, evakuující lidi ancien régimu… komunistické armády vstupovaly ze tří stran do města… Co k tomu říct? Ford vykládající národu, že Amerika musí znovu najít svou pýchu… Na co? Na to, že zradila? Je to druhý Mnichov, v Asii. První válka, kterou Amerika prohrála, první v dějinách. Řeční o miliardách, které tam Amerika ztratila, ale nemluví o 55 tisících amerických kluků, kteří tam padli. Proč? Aby země zradila jejich hroby, aby odešla od jejich hrobů? Barry Goldwater řekl jako jediný něco, čemu se dá rozumět: „Když Johnson a po něm Nixon nedovolili armádě válku vyhrát, proč se dnes někdo diví, že jsme ji prohráli?“ Trapná vtipnost novinářů reportujících poslední okamžiky porážky: „Teprve když loď hoří, krysy ukazuj svou pravou tvář!“ Kolikrát už jsem tyhle žvásty četl! Nažehlené puky hysterické hantýrky amerického žurnalismu. Noc Vietnamu. Táž noc, která tady nadešla 25. února 1948. Jeden anglický novinář napsal, že vietnamská porážka otevře světu oči a přesvědčí ho o pravých úmyslech komunistů… To je k dávení! Jestliže někdo ještě potřebuje otvírat oči, jestliže mu je neotevřelo nic dřív – třeba srpen 1968 –, je ztracen tak jako tak.

■ Na dnešek v noci (z 30. dubna na 1. května 1975) jsem měl sen o matce, podivný, temný. Jako by zemřela za zcela jiných okolností, než zemřela. Zimní zasněžená cesta s temným lesem po jedné straně, nějaké venkovské nádraží, kde čekám na nějaký vlak. Kdosi se objevuje ze tmy, snad táta, říká mi: „Máma v noci umřela, šla do špitálu ještě jednou, nikomu nic neřekla, a zemřela tam dřív, než ji přijali, než si zapsali, jak se jmenuje. Půl dne jim v nemocnici trvalo, než si zjistili, o koho jde…“ Temná, temná noc na neznámém nádraží, nebe je černé a zároveň bezútěšně, beznadějně šedé… Z čeho mohl být tenhle sen upleten, z čeho, když matka umírala, umřela docela jinak, za zcela jiných okolností? Co mohlo skutečné okolnosti její smrti ve snu nahradit jakýmisi neexistujícími, které nikdy nebyly, které se nestaly? Nevím. Sen byl mimořádně nezvyklý, stísňující. Konkrétnější, než sny bývaj
í v detailech a zároveň mlhavý v celku. Před rokem matce zbývalo necelých čtyřiadvacet dnů života…

■ „Největší ctižádost ženy je vzbuzovat lásku.“ Moličre se mýlil. To platí o dívkách. O ženách něco jiného: konzumovat lásku…

■ „Směj se,“ řekl mi tenkrát v padesátém čtvrtém roce J. H., „zabíraj nás kamery…“

■ Včera večer (1. května 1975) po mnoha měsících u Ládi Dvořáka. Franta Jungwirth, Mirek Žilina, Zdeněk Urbánek. Kromě Ládi a Věry s námi seděl mladý Láďa a Majka. Četl jsem jim (prvně někomu) nové překlady Jeseninovy Krčemné Moskvy, které jsem udělal loni přeci vánoci. Dvořák se mne ptal, jestli znám, jak se v Rusku dneska recituje Lermontovův verš: „I skučno, i grustno, i ně komu ruki podať…“ Prý: „I skučno, i grustno, i ně komu mordy nabiť…“

■ Rozuměj, pochop už konečně: co jsi kdy napsal, byl projev života, jednoho života, tvého života. Nebyla a není tvá věc starat se o to, jestli to mělo nebo má nějakou cenu.

■ Učitel: „Kolikrát vám mám ještě opakovat, že zakladatel české socialistické poezie se jmenoval Jiří Wolker, a ne Johnny Walker…“

■… och, rakev slávy vyhnula se

už přistaveným lafetám

a dál se žije, žije zase

jen stíny přátel, v dálce tam…

■ propochodovávat dny na korkových koturnech sám v zamlklém zamčeném bytě

■ Před smrtí ještě navštívit několik opravdu drahých – z těch, které jsem překládal: Bunina, Jesenina…

■ Ti, kteří nikdy neměli stáří, a přesto jejich život nebyl krátký, nic z něho nechybělo… (Laforgue, Stephen Crane – a Hart vlastně taky – Lermontov, Pavel Vasiljevna, Orten…) Opravdu je druhá polovina života bezcenná? Nebo je de facto cenná jen jeho první třetina? Jak je to v Baudelairovi: „Poté, co měl své vinobraní, je tento život zlem…“

■ Sen o sjezdu (abiturientů) se mi zdál na dnešek (7. května) v noci, vlastně až skoro k ránu. (Překládal jsem McCoye do čtvrt na tři a šel spát až ke třetí hodině…) Poněkolikáté už to byl sen měnící prožitou skutečnost, „přepisující“ ji jinak, než de facto byla. Takové sny jsem nikdy dřív neměl. Zdálo se mi, že sjezd je v Humpolci ve Spolkovém domě (v dubnu jsem tam nebyl, budovu jsem neviděl ani zdálky…) Lavice v chodbě nad schody… Jitka Závodská, Lída Metálová, nějaké složité vysvětlování, připomínající pubertální léta. Julek, který na mě volá, abych už šel… Kam? Před Spolkáčem Pultar (který na sjezdu nebyl, mladý jako před pětadvaceti lety), představuje mi jakousi stařenku, o níž říká, že je to matka Pepíka Váni… (Pepíkovu matku jsem nikdy v životě neviděl…)

■ Život ztratil jakýkoli smysl, jakoukoli barvu, radost, naději. Přecpané autobusy, fronty v obchodech, zácpy aut v ulicích, rozkopané chodníky, stoky výfukových plynů, obchody, ve kterých je vždy přesně to, co člověk nepotřebuje, a nikdy to, co chce koupit; chce-li člověk koupit jednu značku cigaret, aby je kupoval a sháněl pod rukou; doktoři píší recepty na léky, které v lékárnách nemají; státní bezpečnost budí lidi ze spaní a dělá domovní prohlídky, odposlouchává telefony a sleduje, kdo se s kým stýká a u koho se s kým schází, stále další a další vrstvy jsou vyřazovány – teď zas vyhazují desítky učitelů, noviny už kolik týdnů tisknou pořád dokola články o 30. výročí „osvobození“ (tj. přechodit z německého zotročení do sovětského), stati o květnu 1945, v kterých se člověk ani slovem nedozví, že existoval nějaký Albert Pražák, nějaká Vlasovova armáda, nějaký generál Patton a rozk
az tomuto generálovi, aby jeho tanky zůstaly stát na čáře Plzeň – Domažlice: v novinách co slovo, to lež. Už týden si slouhové sovětských okupantů dennodenně rozdávají medaile a vyznamenání, vítají jednu „návštěvu“ za druhou, jedni prdelkují kolem Rusů v Praze, druzí létají dekorovat ruské generály do Moskvy, dennodenně chrstají na lidi z tribun, rádia a televize chcanky frází, jakýkoli projev je znemožněn, cenzura proměněna v absolutistickou vladařku všeho, idolatrie a sakriface vrahů nemá konce (Gottwaldovi se odhalují nové pomníky); přijímají v oficiálním slyšení Jásira Arafata a domlouvají s ním, že si mordýři sportovců z mnichovské olympiády otevřou v Praze kancelář…

■ „Obcuješ s největšími duchy lidstva,“ řekl jsem dnes Majce, když dodělávala tisícistránkovou korekturu L. N. Tolstého. „A ještě s tebou,“ řekla mi.

■ jasný jak jasan a bdělý jak javor

zprzněný bratřík z hory Tábor

■ Neděle 11. května. Odpoledne jsem jel k paní Petrové, abych si vzal kus přepsaného překladu McCoye, pár opravených stránek jí ještě přediktoval a všechno to odnesl k Lídě Duškové, která to má zítra vzít kamsi mimo Prahu Masnerové (část odeonských redaktorů má nějaké mimopražské školení), která to tam už chce začít redigovat. Překlad jsem dal v Mánesově ulici u domovních dveří Radimovi, nahoru jsem nešel. – Ten McCoy je výtečný; teď, když to překládám, líbí se mi to ještě víc než před třemi lety při prvním čtení. – Celý den mi nebylo dobře, Eva byla dopoledne i odpoledne na tenise. Majce bylo večer mizerně po nějakém prášku, který jí dr. Ronský předepsal (anglický lék, Nacton) – a to má jít zítra skoro po třech měsících prvně do práce! Čtrnáct dní teď dělala doma úděsný balík korektur (pozdní povídky Lva Tolstého), po létech jsem zas některé z nich četl, skoro na všechny
jsem se pamatoval. V autobuse jsem si zas dvakrát vzpomněl na mámu: jak mi loni v lednu ještě nalepovala texty na reedici Platonova a musela to dělat dvakrát, poněvadž prvně nesehnala tuhý papír… A pak najednou odpoledne asi před třema čtyřma lety, kdy u nás v Malešicích byla, něco žehlila v kuchyni (Eva byla ve škole) a já jsem si zalezl do postele a četl Hiltonův Ztracený obzor, poněvadž mi dopoledne nešla práce a chtěl jsem se zabrat do nějaké staré knížky, kterou jsem měl spojenou se starými časy ještě v Humpolci, než se to všechno s naší famílií stalo… Hiltona jsme měli v Humpolci, ale v letech po válce, jako kluk jsem jej tam nikdy nepřečetl, a potom tolik let přede mnou o té knížce mluvilo tolik lidí, které jsme měl rád a kteří jsou už mnozí mrtví – zalezl jsem si do postele s novým vydáním, rozhodnutý tu knihu už jednou přečistá přesvědčený, že mi s ní bude „útulno“, když ji četlo a z
nalo tolik lidí, které jsem měl rád a kteří už nejsou naživu. Teď si vzpomínám, že to bylo snad v roce 70 nebo 71 – matka v kuchyni dožehlila, oblékla se, zaťukala mi na dveře, pootevřela, a když mě viděla v posteli, řekla: „Jendo, nevylízej, čti si, já už jdu…“ A dneska jsem si na to vzpomněl. (Hiltona jsem nepřečetl dodnes.) Za třináct dní to bude rok, co je matka mrtva. A za pár dalších dní rok, co je mrtev Mirek Kraft, nejlepší kamarád, nejlepší z mých prvních let v Praze… Večer jsem četl knížku, kterou poslal Errol z Toronta Frantovi Jungwirthovi k padesátinám a kterou už mám asi dva roky půjčenou od Franty doma – The Hardboiled Dicks, antologii krváckých povídek z „pulp magazines“ ze 30. a 40. let, vyvolávající třeskutou nostalgii po mládí, po těch třech nejkrásnějších letech, která jsem v životě měl (1945-1948), v životě „nasměrovaném“ docela, docela jinak… Samozřejmě i vzpomín
ky na Errola, na patnáctileté přátelství (1954-1969), kdy jsme se vídali a stýkali (a taky společně a s nadějí pracovali) skoro denně. Včera jsem ho slyšel z HA; mluvil o filmu natočeném podle románu nějakého Levina… Už tolik, tolik lidí, které jsem měl rád nebo kteří mi byli bližší než kdokoli z živých, je po smrti nebo jsou sedmý rok v Kanadě, v západním Německu, v Austrálii; hlasy mrtvých a hlasy těch v dálce… dennodenně je slyším v uších a mluvím s nimi, hlasy bližší, hlasy mnohem dražší než hlasy těch, s nimiž se dennodenně potkávám, denně stýkám… Má neděle 11. května 1975.

■ Jako bývaly jeptišky – nevěsty Kristovy, jsou i dnes staré panny – funkcionářky, které odešly do kláštera strany. Nevěsty Leninovy.

■ V tomhle týdnu jsem měl dvakrát sen (ne erotický) o S. Byla v něm mladá, tak, jak vypadala někdy v těch letech, než si vzala R., v těch letech, kdy jsme se občas vídali v Jilské ulici u Evžena Turnovského, který čas od času pořádal takový menší literární salónek… První sen jsem skoro hned zapomněl (věděl jsem ráno s jistotou jen to, že v něm byla ona), ale v druhém, který se mi zdál na dnešek v noci (na 15. května), jsme spolu seděli v prvním patře už neexistující provizorní cukrárny na rohu Spálené ulice (právě v těchhle dnech na tom místě otevřeli nový obchodní dům) a mluvili jsme o Tolstém (ale ne o Vojně a míru, kterou přeložila), pak mi začala vykládat karty na mramorovém stolku (co jí vycházelo, to nevím, viděl jsem jen, jak karty rozkládá) a pak mě žádala, abych ji doprovodil, že jede do Radlic (proč do Radlic?) ke švadleně… Vycházeli jsme z cukrárny a v přízemí už se zhasínala světla
, Národní třída byla prázdná jako po půlnoci. Stáli jsme na refýži a čekali na tramvaj, ona pořád něco mluvila, ale viděl jsem jen, jak se jí pohybují ústa, slova jsem neslyšel, a najednou sen naráz skončil…

■ Dnes ráno prý zatkli Kostrouna. (Zpráva od L.)

■ Jistý druh dobré poezie může člověk napsat jen tehdy, když je de facto špatný básník.

■ Od cara si pomohli, Stalina se domohli…

■ Bezděčná anekdota; smysl mi vlastně došel až po vyřčení. Včera večer mi Majka mezi jinými věcmi, které přes den slyšela v redakci, říká: „Páral prej taky napsal nějakej dopis…“ Já (čtu něco u stolu a poslouchám na půl ucha): „Jakej dopis?“ Majka: „No, jak se teď píšou…“ Já: „Jakej dopis? Jako Havel, nebo jako Šotola?“

■ To Frankie for 27. July 1970, his Abraham’s Day with a heatfelt wish for Many Happy Returns. Errol, Toronto, 17.7.70 (text Errolovy dedikace Frantovi k padesátinám do knihy The Hardboiled Dicks)

■ Když jsem někdy v roce dvaapadesát nebo třiapadesát (myslím, že jsem knížku uviděl v knihovně u Jedličky, vytáhl ji a půjčil si ji) četl prvně Kainarovy Nové mythy, bylo to pro mne zjevení. Tady byl básník, který uprostřed všeobecné plytkosti, ideologické zblblosti a falše řekl (od vydání knížky už uplynulo několik let) to, o čem jsem věděl, že to jediné má smysl říkat – a řekl to jako nikdo jiný. Pro mne to byla snad nejvýznamnější moderní česká básnická sbírka (tím nechci v ničem devalvovat Blatného, Ortena a Koláře, které jsem měl rád nebo mi byli blízcí pro jiné věci). Myslím si to o téhle knížce dodnes a kdykoli ji otevřu, vždycky v ní najdu něco nového, ačkoli jsem ji četl tisíckrát. Myslím si to dodnes, bez ohledu na to, co se z Kainara objektivně stalo. V něm ta jeho laxnost k dobrému a zlému plus bezcharakternost nějak souvisela. Člověk by řekl, že hranici prozření (vůči vládn
oucím) a znechucení už přešel mnohem dřív – ale jiné věci mluví proti tomu, ačkoli i servilní básně na Stalina („oči si vytřeme pěstí“) a udavačské básně (o Slánském) lze – možná, při jistém psychickém ustrojení – psát ze strachu. Ale koho to má zajímat? Ostatně zajímala mě vždycky sbírka Nové mythy (ale také Osudy, Příběhy) a nikoli člověk Josef Kainar, kterého jsem v životě viděl asi pětkrát nebo šestkrát a vždycky jsem si dal záležet, abychom nebyli představeni a abych se hovoru s ním vyhnul. Dvakrát jsem s ním seděl dokonce ve společnosti u stolu – jednou v Klubu, jednou v KPP, oba jsme mluvili, ale ne na sebe, ne spolu. Od Jardy Tafela, který jezdil na Dobříš a prodřepěl s ním kvanta času, prý věděl, jak mám jeho básně rád (to mi aspoň Tafel říkal), ale taky asi, co si o něm myslím (to se dohaduju, to mi Tafel neříkal). Naposled jsem Kainara viděl někdy v říjnu nebo v listopadu 6
8, když jsem byl prvně a naposled na Dobříši jako člen ediční rady Mladé fronty. Ani tehdy jsme spolu nemluvili. Pobíhal po jídelně – tlustý – v teplácích s vytahanými koleny, s velkým kolečkem přírodní tonzury na hlavě a sháněl od někoho nějakou papriku nebo koření do omáčky, kterou si v kuchyni kuchtil.

28 (OD 17. KVĚTNA 1975 DO 10. ČERVNA 1975)

■ O mrtvých nic než nic.

■ V pátek (16. května) jsem byl s Ivanem Wernischem u Ládi Dvořáka v knihovně. Těm dvěma se za celá ta léta podařilo se v Praze nesejít, nepotkat se… Sliboval jsem (vlastně oběma) už aspoň dva roky, že je seznámím… A až v ten pátek… Potom jsme asi hodinu seděli za poledne u Malvazů (v té hospodě jsem nebyl snad sedmnáct let…). Na Wernischovi je legrační, jak z něj člověk vycítí, jak se celý uvnitř naježí, když se před ním řekne něco, co mu není vhod… V pátek se naježil třikrát: prvně, když jsem mluvil o M. a jeho poslední návštěvě u mne asi před třemi lety, podruhé, když jsem řekl, co si myslím o L. ,potřetí, když když jsem se ho zeptal, jestli má ještě ruské vydání Innokentije Anněnského, které jsem mu před lety dal, nebo jestli ho střelil do antikvariátu…

■ Dnes vykládal profesor Ilek v redakci Majce, jak před časem rozbíral překlad jedné „výborné“ překladatelky, v němž se jí podařilo rozšířit galérii Kuprinových postav o jednu novou. Vojenský povel „Gotoviťsja, načinaj!“ (zkráceně ve fonetickém přepisu „Tovsja, načinaj!“) přeložila „Tovsjo, začni!“

■ Co jsou všechny ty doslovy v překladových knihách, jimiž musejí být v téhle zemi opatřovány už čtvrt století? Upozornění pro blbce, že to či ono de facto není proti nim, rozmělněné přežvýknutí sousta, aby se pologramotným idiotům, které věru nikdy nenapadlo ztrácet čas s krásnou literaturou, nezdálo, že jde o cosi cizího, je ohrožujícího, že se do jejich světa útulně jeskynní fráze něco pašuje… Tenhle zvyk psát ke všemu doslovy sem také přišel ex oriente. A tak čtvrt století kvete industrie obranářského psaní pro blbce.

■ Synovi J. H. (z prvního manželství), který měl počátkem roku průšvih s jakousi povídkou, kterou otiskl v Tvorbě (otec musel napsat sebekritiku, že se dopustil „vážné politické chyby“, když synovu povídku tiskl), se v těchto dnech podařil další gól: připravoval pro Květy stránku fotografií „spisovatelů“, v minulých třiceti letech nejzasloužilejších o socialistickou literaturu, a nad jméno Vladimír Mináč dal fotografii Dominika Tatarky, jednoho z mála slovenských spisovatelů odevšud vyřazených a proměněných v unpersons… Přestože prý se vymlouval, že za nic nemohl, že mu fotografii dali v propagačním oddělení nynějšího Svazu spisovatelů, z Květů za to stejně vyletěl… Pozor na smaženě žampiony s tatarkou!

■ Koževniková, s kterou jsem po tolika letech mluvil na té schůzi překladatelů – psal jsem o ní – mi z ničeho nic, během řeči přesně a zpaměti citovala jeden můj dlouhý verš z 90. básně v Ikonách (což je de facto částečná verze Havrana). Šokovalo mě to tak, že jsem jí dokázal říct jen: „Vy máte paměť…“

■ Před půlnocí, před příjezdem do Prahy, vlak stál na mostě nad řekou. Měsíc nebyl a řeka ležela v březích jak úzký pruh opoceného zrcadla. Na březích nízké temné keře a po obou stranách černá pláň polí… Ve vagóně, někde na druhém konci kupé, byli dva nebo tři lidé, spali; seděla vedle mne, profil proti oknu zarámovaný do toho zrcadla řeky, plakala… Až docela na obzoru byly šňůry prvních pražských světel. Vlak stál v té mlhavé noci snad deset, snad patnáct minut, pak se pomalu rozjel. Vystupovali jsme a procházeli prázdným, skoro mrtvým nádražím Praha-střed dvě minuty před půlnocí… (22. května 1975)

■ V pátek odpoledne jsem v Dejvicích na kulatém náměstí – přijel jsem tam dřív a měl jsem asi dvacet minut čas – koupil v antikvariátu svůj překlad Ambrose Bierce s Errolovou předmluvou! Když knížka v roce 1966 vyšla, špatně se prodávala, poněvadž nikdo nevěděl, co je ten autor zač. Teď tam měli na pultě asi deset výtisků, prodávali je po pěti korunách a za tu chvilku, co jsem v obchodě byl, knížku kromě mne koupili ještě tři lidé: nějaká brejlatá ženská (typ kantorka-profesorka) a mladík s dívkou, asi tak dvacetiletí, na které vedoucí mrkal a polohlasem jim řekl, že „tohle je zajímavé“… Kdyby Errol věděl, že přece jen nějaký jeho „text“ se v Praze prodává – v roce 1975!

■ Vzpomínka na dávné, dávné dopoledne, kdy jsem šel z Folimanky, snad jedinkrát v životě s pocitem na suicide… Na kopci jsem zcela náhle, nečekaně potkal Frantu Jungwirtha… Dali jsme se do řeči, někam jsme spolu šli… Dodnes neví a nikdy se nedoví, v jaké chvíli mě tehdy potkal…

■ Dnes je to rok od matčiny smrti. Včera jsme byli v Poděbradech na hřbitově. Podmračno, ale slunce vykukovalo, hřbitov v rovině, na křižovatce, tam mezi Pískovou Lhotou a Poděbrady, tichý, zelený hřbitov plný ptáků. Eva třikrát přinesla vodu do láhve na kytky, slunce se ve sklenici s vodou lámalo a jiskřilo jak rosa v trávě za těch dávných letních rán na zahradě v Humpolci, kdy byla matka mladá… Majka dala do té skleněné skříňky na hrobě hnědou kamennou karlovarskou růži, kterou si máma jednou z Varů přivezla… Na hřbitov nás vezl Láďa Horáček, potom seděli s tátou chvíli u nás v Malešicích… Mluvili jsme o všem možném, ale byl jsem jak ve dvojím snu, viděl jsem pořád profil proti oknu vlaku stojícího před půlnocí na mostě nad řekou…

■ „Strom poznání není z tohoto života.“ (Byron?)

■… a módní časopisy rozhozené na pokrývce její smrtelné postele.

■ 27. května, 21 hod., 50 min. Dokončil jsem překlad McCoye.

■ Pocit zoufalství, rezignace, hořkosti horší než smrt pramení z vědomí, že co nebylo v tomto životě a co v něm nebylo včas, nebude už nikdy, nikdy, nikdy. Stárnutí je tak deprimující proto, že je stálou eliminací možností. Všichni pospícháme k smrti, stále umenšováni, k smrti, která in efecto způsobí, že z nás bude nikdo; proto ta křečovitá snaha stárnoucích přesvědčovat sebe i druhé, že jsem „někdo“. Čím víc se blíží okamžik, kdy budu „nikdo“, tím naléhavěji cítím potřebu jim i sobě namluvit, nasugerovat, demonstrovat, že jsem „někdo“ – a právě teď takový „někdo“, jaký jsem ještě nikdy nebyl. Proto, kvůli téhle postupující eliminaci – v 70 už není možnost být milencem, tanečníkem –, která člověka se stále se zmenšující budoucností mění v trosku se stále se rozrůstající minulostí, která bují jak nádor a nakonec ho pohltí – ovšem, naše minulost je naše smrt,
pokud člověk umírá přirozenou smrtí –, proto po čtyřicítce to přešaltování ze života a živých objektů na adoraci kariér, zajištěnosti, inklinaci k byrokracii, k moci, především moci – to je univerzální náhrada, ta má kompenzovat pokleslá ňadra, klimakterické potíže, křečové žíly, žluklé a zřídlé sperma, zřídlé, zmrtvělé vlasy, nízkofrekvenční erekci – všechno. A tohle měnění se v mrtvoly nejen ze zákona biologie, ale čilou svépomocí, se děje pod jednou jedinou velkou maskou. Cesta ke smrti? Bohužel, ale s glancem!

■ Když je člověk mladý, neví, že staří nejsou hloupí z hlouposti, ale z únavy životem.

■ „Začal rok 1953 a ti, kdo věřili, že uplyne jako roky předešlé, bez jakékoli změny v situaci, velmi se mýlili.“ (Jedna z možných ironických glos k dějepisu našeho života.)

■ Eluard, vykládající pamětihodný žvást o možnosti dospět „od horizontu jednoho k horizontu všech“ skončil u horizontu jednoho, jenomže ne ani svého – u horizontu vraha Stalina, za který se postavil celou „váhou“ své partajní osobnosti…

■ drhnout si kartáčkem zlato v ústech

■ Dnes jsem se dověděl, co jsem nevěděl: že i hladovku (mimo jiné) vynalezli v Rusku, a sice v roce 1889, za Alexandra III. Tak vida! Hladovka!

■ „Dobrá vyhlídka pronásledující pětiletku…“ (z rozhlasu)

■ Noli tangere circulos nostros! (Vzpomínka, jak hošíci v Sešitech nechtěli v roce 1966 tisknout Holana, že jim do něho nic není; jim tehdy partaj povolila na hraní vlastní píseček, co by se starali o to, že tady byl nějaký básník, který patnáct let nemohl tisknout, v době, když oni ještě chodili v krátkých kalhotkách v blahém nevědomí o tom, jak je svět zlý (svět a partaj). Oni v té chvíli měli svou hru, nade vše důležitou, protože byla jejich – připuštěnou, schválenou hru – a co by se angažovali nebo vůbec zabývali nějakým postiženým, kdovíproč vlastně – oni o tom nic bližšího, nic přesnějšího nevěděli a typické bylo, že urputně vědět nechtěli – utrpěvším velikánem? Vzpomínka na mou tehdejší hádku kvůli tomu.

■ Velice, velice odvážný soudruh…

Než ho hoši z ÚKRKU

vzali pěkně u krku.

■ Vím dobře, jaký osud ho čeká: jeho sebevědomí, celá jeho koncepce života se zhroutí v několika letech: s prvními vráskami, první ochablou kůží v obličeji, s prvními šedivými vlasy, s první neuspokojivou erekcí. To vše je dáno, nelze to přát, nelze kvůli tomu litovat…

■ Nesnáším, když přede mnou někdo mluví o „literatuře faktu“. Nesnáším ten termín – a když se někdo tváří, že je to něco, co stojí za pozornost, co je novum naší doby. Přitom, že je stále víc na světě literatury lži, literatury cenzury místo literatury pravdy, že To je jediné novum naší doby, na to si kdekdo bez podivování zvyká, přestává to vnímat jako něco naprosto absurdního… To se jaksi bere, že to tak je. To zprzněné, zglajchšaltované, propangandistické myšlení do lidí proniká, nejlíp to vidím na svých přátelích, kteří jsou o deset dvanáct let starší než já. Celý život mysleli jakž takž svobodně, ale paralelně se stárnutím, jak v nich všechno vyhasíná a potuchá, konformují se jeden po druhém… „My už to nepředěláme… Tak to holt chodí… Ať si to zas užijou druzí… Hlavně abych měl pokoj a nedostával se do konfliktů, v nichž by na mě vyšlo najevo, jak jsem už celej zpuc
hřelej, den ode dne ochablejší…“ – tak začíná vypadat jejich myšlení. Nakonec jsou vděčni a málem se konformují se svým nadřízeným za to, že je neudal, ač na ně leccos věděl… Z toho vznikají ty přátelské a společenské svazky po padesátce… že mě neudal, ve státě, kde udávání je běžná možnost a hrozná, stále hrozící věc… Podstatné věci se odstrkují jako podvědomě nepříjemné a člověk, v nejlepším případě pasivně, se sám stává udržovatelem nebo rozmnožovatelem pseudoskutečnosti chrchlané z tribun, novin, rádia, televize… „Když jednou tu bednu mám, tak na ni po večerech čumím…“ Ať tam dávají třeba seriál o rodině Hamrů, sovětský film nebo vítání nějakých (pořád a dennodenně nějakých) státníků, loučení s nějakými státníky… Žvaní se o literatuře faktu, To je v módě… A zatím v módě je především a čím dál víc cenzura, odposlouchávání telefonů, sledov
ání lidí, fízlování na každém kroku… Žvaní se, ale ne o tom, nýbrž o literatuře faktu a podobných pitomostech…

■ Když bezdětnému člověku zemře matka, zemře otec, stojí v černém lese a ani nedýchá: za sebou nic, před sebou nic…

■ Když jsem psal doslov k McCoyovi, uvědomil jsem si, že situace Glorie je situací Sibylly Rumské z Petroniova Satiriconu, to místo, které si Eliot zvolil za moto k Pusté zemi…

■ Ten idiotismus celé té české „avantgardní“ generace z 30. let! Zatahovali sem každého Gladkova a Ostrovského, ale i kdejakého Malyškina, Šilina a Pantělejmonova, ale nikdo z nich neuměl, nechtěl vědět nic o Buninovi… Snad si ho ani nepřečetli. Pro ně to prostě byl „uprchlík před budoucností“, vyřízený bárin v emigraci. Překládali ho Vincencové Červinkové, Minaříci, Váňové, a ti samozřejmě nepřekládali moc dobře… Naše „avantgarda“ byla tak přesvědčená, že ona a jen ona má patent na „pokrok“, že se prostě „nezahazovala“ s něčím, co nepřicházelo ze „země budoucnosti“. Vzhledem k tomu, že měli volný přístup k materiálům, byli to prostě zhypnotizovaní blbci, volontérští pomocníci a zahraniční náhončí gruzínského masového vraha… jeho cenzurou žehnané kultury. Když chytrý a jemný André Gide uviděl, byli by ho utopili na lžíci vody. Hovadskost polemiky s Šaldou (v Šaldov
ě Zápisníku) je úděsná, otřesná… Stavitelé klecí, ano, stavitelé klecí to byli… klecí pro českou kulturu do konce století!

■ vést zaknihovaný život

■ Vzpomínka z 50. let: na pana Chmelíka, který chodíval na návštěvu k bytným v Podolí a pořád mluvil o politice a přicházel s originálními nápady. Jednou tvrdil, že by američtí Češi měli vytvořit dobrovolnickou armádu (sami se vyzbrojit ze sbírek, které by na sebe pro účel uspořádali) a přijít nás osvobodit… Museli by se ovšem nalodit a přeplavit přes oceán… Bytný stržen jeho argumentací – že je Čechoameričanů přes půl miliónu – nejprve namítl, že by jim asi Německo nepovolilo přechod přes své území (počítali oba s tím, že by se Čechoameričani vylodili v Hamburku) a teprve za chvíli se vymanil z magie svůdného nápadu a zařval: „Hovno půl miliónu, vždyť jsou to samí dědci jako ty a já!“ Pak na moment kouzlu nápadu zas propadl a dodal v jeho intencích lítostivě: „A nejednotný, některý už neuměj ani česky, s těmi by byla těžká agitace…“ Jindy zas pan Chmelík přišel s nápadem, e z komunistického područí bychom se nejlíp vymanili, kdyby všichni lidé vstoupili do lidové strany… Pak by totiž komunisté viděli, že nemají většinu, a museli by jít od válu… Bytný neříkal nic, přes týden se někde (nejspíš v kavárně u jiných dědků) informoval a příští neděli na Chmelíka vybafl: „Ty – ty, ty seš ale pěknej trumpeta!“

„Proč?“

„Vždyť to nejde! No s tím vstupem do lidový strany to nejde! Dyť tam mají numerus clausus členstva… Než vykládáš takovýhle blbosti, máš se nejdřív někde zeptat… Člověk tě tady poslouchá, bere tě vážně a blbne s tebou…“ Ach, to byli dva velcí politici před Bohem! Těch odpolední, co jsem se jich naposlouchal přes dveře ze svého pokoje… když pršelo a nedalo se jít nikam jinam nebo když jsem byl bez prachů a nemohl jsem nikam jít…

■ V druhé půlce dubna (letos, 1975) prý v Saigonu začala zběsilá sháňka po odlakovačích. Odcházející Američani říkali svým milenkám a láskám, že budou zabity, jakmile první voják Vietkongu uvidí jejich dlouhé nalakované nehty…

■ „…ženy na Strahově, To je kolektivní vyjádření štěstí individuálně šťastných československých žen…“ (z pořadu v rozhlase, 11 hod., 25 minut, 9. června 1975)

■ Krásný brept: upadl do sebevědomí.

■ V „socialismu“ je spisovatel, překladatel ztracen, jestliže se pohádá nebo jen rozkmotří s redaktorem, s redaktorkou. Na jakékoli publikování má stát monopol – jinam, kde by také publikovali, se nedá jít. Mnohokrát jsme o tomhle mluvili se Škvoreckým už někdy před 15 lety, moc dobře o tom věděl. A poukázat někde na to, že tam či onde je redaktorkou (jsou to většinou ženské) nekompetentní, zatrpklá, ziskuchtivá, kapriciózní, zlomyslná nebo prostě jen hloupá osoba? Nevzdělaná, se špatným vkusem nebo ochotná naslouchat pokoutnímu (neprokazatelnému a neusvědčitelnému) našeptávání poťouchlých, vlastní polívku si ohřívajících rádců, přítelíčků, kumpánů a úplatkonošů? Vždyť ji na to místo dosadila STRANA, zastává je s vědomím STRANY. Proti tomu se nelze dovolat, jakékoli námitky jsou bezvýsledné a nechce-li se člověk nadobro zničit, i nepřípustné. A čas, jeden krátký život utíká… Žá by na prameni se nadýmají, bobtnají a sedí, sedí, sedí…

■ 10. června, 0,45 hod. Dokončil jsem překlad Pasternakovy korespondence z Voprosů literatury č. 9, 1973. První verzi jsem nadiktoval koncem léta 1973, pak to víc jak rok leželo, začal jsem to dělat letos v zimě, pomalu, s trojím nebo čtverým přerušením kvůli urgentnější práci. Těžké – především pro svéráznost Pasternakova myšlení, kterou z jiných jeho věcí, už přeložených (tj. mnou), dobře znám, zde spojeno s rozkošatělými meditačními partiemi v abstraktních pojmech. Jeho myšlení a okamžité pronikání do věcí mě fascinuje pořád víc. Osobitost vyvěrá mimo jiné z toho, že základní pojmy úvahových partií bývají často „poddefinovány“ (dá se to tak říct? nebo je to rusismus?) nebo jenom naznačeny a v tomto stavu s nimi myšlenkově manipuluje, rozvíjí je metaforicky, navěšuje na ně další představy, jedná s nimi jako s konkréty, ačkoli jde o abstrakta. Tento postup se nikde nezvrhá v žvást, n
a několika místech má poněkud krasořečnický odstín. Měl v ruce svou ruštinu stejně geniálně jako mladý Nezval svou češtinu. V korespondenci je spousta vypuštěných míst. Pasternakův syn Jevgenij, který „publikaci“ připravoval a u něhož Majka před vánoci byla (poslal mi ten fragment dosud neznámé povídky), mi vzkázal, abych mu překlad, až jej dokončím, poslal, že chybějící místa „pro mou potřebu“ doplní. Ale s tím Majčiným půlročním maroděním a mou věčnou časovou honičkou jsem mu ještě ani nenapsal, ani nepoděkoval. Snad tenhle týden.

29 (OD 10. ČERVNA 1975 DO 15. ČERVENCE 1975)

■ Jednou před lety, když jsme vedli nekonečné debaty ovšem možném, řekl Jedlička: „Já na Dostojevském ze všeho nejvíc obdivuju tu odvahu dát natisknout na desku knihy: F. M. Dostojevskij, Idiot. Většina lidí by si radši pro román vymyslela jiný název.“

■ To, co Lev Tolstoj udělal před svou smrtí, je zajímavé (vzrušující) především jako svědectví, kolik v něm bylo života, životnosti ještě těsně před smrtí, v jeho létech téměř (u druhých) neexistující schopnosti aktivního činu. Ta vitalita v tom věku říká o Tolstém víc než jeho motivace, z nichž to udělal.

■ V roce 1949 o prázdninách, když jsme byli s Jirkou, Milanem a Mirkem autostopem na Slovensku, spali jsme na zpáteční cestě v Uherském Hradišti v sokolovně, ve velkém sále, kde byla přes léto turistická noclehárna. Vedle nás na žíněnkách leželi nějací neznámí kluci, taky čundráci, a v noci, do úplného ticha a tmy v sále jeden z nich vykládal těm druhým Poeovu povídku Zrádné srdce. Uměl ji doslova nazpaměť a vyprávěl ji skvěle, bez jediného přeřeknutí, s naprosto přirozenými pauzami, ne jako literární text, ale jako vyprávění, tiché vyprávění v první osobě. V sále, po okrajích, bylo asi čtyřicet nocležníků, mluvil do tmy, za celou dobu ho nikdo nepřerušil…

■ Kdo rozhodoval o tom, jak a zda budou vycházet knížky. V roce 1962 nebo 63, když překlad Millerova Prezydenta krokadýlů doputoval v Odeonu na sekretariát, který jej měl předat do technické redakce, zmocnila se jej tam Marie Šavrdová, sekretářka a velká panička (ale členka strany), přečetla si – ačkoli to nepatřilo k její práci – pár stránek a pohoršila se, prohlásila, že tohle by nemohla dát číst své dceři (nebo synovi, nevím, jestli měla dceru nebo syna). Měnil se redaktor knihy, psaly se doslovy, předmluvy. Teď: Vladimovovy Tři minuty ticha (2. vydání), když je to ve stránkách a imprimované, si ex privata industria přečetl jakýsi dr. J. M. a udělal k tomu spoustu nesmyslných připomínek ohledně námořnické terminologie. J. mi vzkázal: „Já vím, že jsou to nesmysly, ale nějak se mu bude muset vyhovět, on má ženu na ministerstvu kultury, budeš s tím muset něco udělat, i když ty připomínky jsou úplně blb
é. Vtip je v tom, že on ten M. chlastá a ta jeho stará byla ráda, že byl pár večerů doma a četl si knížku… Aby se neřeklo, pár věcí tam změň.“

■ Zajímá životní úroveň umírajícího?

■ Viktor Šklovskij aneb sláva z přežití. Z pouhého fyzického přežití.

■ Překládal jsem do tří v noci Christieovou. Myslel na O. Už svítalo, zpívali první ptáci, (noc z 19. na 20. června)

■ Dopis od Vladimova, velice nepotěšující. Kdybych mu mohl napsat, jací kadeti tady kecají do překladu jeho knížky…

Jenže to by si zas mohli přečíst nějací čumajzníci z jejich nebo našeho vnitra a zničit nás oba… Proč už jsem se přeď předevčírem neoběsil a vegetuju dál v blokádě a obklíčení těch goril, těch troglodytů přežívajících ze století do století…

■ Politika vůči spisovatelům a překladatelům – hovno ideologie, nic takového: „My budem rozhodovat, komu dát nažrat, komu jen ukousnout a koho nechat chcípnout hlady!“ Nikoli kádry, honoráře rozhodují vše.

■ Všichni, které kdekoli na světě komunismus zničil, zmrzačil, zlikvidoval fyzicky nebo duševně, jsou moji bratři. (Tohle slovo jsem nikdy o nikom ještě nepoužil.) Mně blízcí, sympatičtí lidé, s nimiž já cítím účast. Tak se rodí spřízněnost, tak se rodí blízkost. Proto mě tak naléhavě oslovují lidé, o kterých psal Bunin, a ostatně i jeho vlastní osud, proto je mi blízká ta pasáž ze Živaga, kdy doktor zajatý partyzány a donucený střílet zdánlivě (v první chvíli se to zdá) zabije a pozná svého, člověka svého osudu…

■ Naděje pro naši generaci není žádná. Dvě porážky a po nich vždy desetiletí bezmoci, umlčení – to je víc než dost, to by nepřežila, z toho by se nevzpamatovala žádná generace. Jen jedno ještě zůstává v naší moci: postarat se, aby tentokrát dějiny, svědectví o této době nepsali vítězové. Toto někdejší privilegium je v naší moci jim vyrvat. V starověké Číně odcházeli literáti na venkov a do horských klášterů. Tady to chce pořídit si psa a psací stůl.

■ Doveze vás tam rychlík Cuvašije. Do Čeboksar, které mají družbu se Soběslavi. V Čeboksarech mají bezčlunkové tkalcovské stavy značky STB (!), které zaváděli i čeští pracovníci ze soběslavského podniku Lada…

■ Když k němu přijdou s mikrofonem nebo televizní kamerou, mluví každý cikán kopající na kanalizaci jako státník. Už se to naučil. To už zvládl.

■ Jak člověk stárne! Hledal jsem ve slovníku nějaké ruské slovíčko, jedno z těch, o kterých člověk ví, že mají rozostřený význam a na které je vždycky líp se podívat. V pátém díle slovníku (v Dodatcích) jsem je našel… a jako příklad na ně svůj vlastní text (verš z Jesenina), jak jsem je před patnácti lety v té básni přeložil…

■ Dodneška mám jakousi iracionální lásku k prózám Marka Hlaska, i když vím, že nikdy nebyl bůhvíjaký spisovatel. Ale tenkrát, v tom šestapadesátém nebo sedmapadesátém roce říkal, chtěl říkat pravdu. Jenom člověk, který žil ve stejném prašivém pytli jako on („v táboře obránců míru“), mohl jaksepatří pochopit tu míru zhnusení, tu čerň beznaděje, která v Hlaskovi byla. A přesto – ta beznaděj v tom byla jako vzdor vůči nepravdě. Pro mne a lidi mého osudu z mé generace to ale byl autor „poslední naděje“. Když pak zlikvidovali v Polsku těch pár let, kdy mohl vycházet Przekrój atd., a Hlasko pochopil, že je vše prohráno, a odjel, byla to stažená roleta i tady. Nejlepší z jeho věcí je Osmý den týdne, který jsem četl v překladu do angličtiny, Hřbitovy (vydané česky v Paříži) se mi líbily míň. Z Prvního hrobu v mracích vyšlo tehdy česky po časopisech asi šest povídek (něco v Květnu, v jakéms
i nakladatelském časopisu Našeho vojska; Smyčka ve Světovce). Zbytek jsem přelouskal jakž takž z polštiny; měl jsem, možná ještě někde mám tu knížku polsky. Pro ty, co je jim dnes 20, 25 let je to autor stejně nezajímavý a vzdálený jako Reymont… Byl takový spisovatel, Marek Hlasko…

■ Tohle je způsob, jak to dělají, takhle to dělají rádi: se subvencí ministerstva kultury vychází měsíčník Sovětská literatura – s obálkou z křídového papíru, křídovými přílohami uvnitř, drahý, reprezentační časopis. Prostě vychází, nikomu se nic nevysvětluje ani neodpovídá na případnou otázku proč a jak to. Tiskne texty jak pro uzbecké pastevce, žádné zboží pro střední Evropu, ale poněvadž je v novinách, ve všech časopisech, ve všem 200% cenzura, nikdo se nemůže, nesmí zeptat, podivit, proč tak velký časopis, nikdo nemůže nic namítnout. Uvnitř reprodukce obrazů a kreseb přesně tak pro vkus rakousko-uherských velkouzenářů z roku 1875, texty procenzurované v Moskvě i v Praze a vybrané podle zásady: čím větší hovno, tím vítanější. Přeloženo, vysázeno, vytištěno, zkartováno se to navenek přece jen nějak literatuře podobá, je to ve stáncích na nádražích, v čítárnách, čekárnách,
v knihovnách. Vychází to z předpokladu, že většina lidí čte stejně ve všech dobách především to, co se jim dostane do ruky zrovna v té chvíli, že 70 % čtenářů (navíc už zase sedm let zblbávaných televizí) stejně nerozezná horší od špatného, špatné od pouze banálního či pitomého, že po sedmi letech si jen málokdo je s to znova připomenout výchozí situaci (okupaci) Jejímž výsledkem je, že něco takového v Čechách vychází, pokaždé, když se mu něco takového dostane do ruky – že to prostě je a bude, dokud se s tím lidé nesmíří, nezvyknou si nato, nezačnou to pokládat za normu. Prostě je to: drahé, nicotné, subvencované, intervenované hovno, které si ze svých vlastních peněz jsou nuceni okupovaní Češi sami platit k svému postupnému oblbování. To je ten okupační internacionalismus. Jak to říkal Kraft, když jsem s ním naposled mluvil, dva měsíce předtím, než se zabil: „Když se nebojuje a nestílí, když se střílet má, tak holt pak se žerou hovna. A není záchrany, dokud to všechno nevyhnije do kořene.“ Bez polemik, bez vysvětlování, bez výkladů, prostě je to tady: „Žurnál Sovetskaja litěratura. Na češskom i slovackom jazyke.“

■ Krasnaja kalina… Móda, která se rozmohla mezi pražskými rusisty a překladateli: chodit do „domečku“ (Domu sovětské vědy a kultury) na promítání (bezplatné) sovětských filmů… Už mě tam taky zvali, naposled na Krasnuju kalinu, kterou dělal loni zemřelý Šukšin… Nevím, snad si ti natření tím chtějí vylepšit „kádrový profil“. (Ti tam chodí nejvíc.) Jinak kina hrající sovětské filmy zejí stejnou prázdnotou jako v 50. letech. Když jsem o Kalině loni zjara mluvil s Jirkou Gibianem, který se vracel z Moskvy, řekl mi: „Není to nic… Jenže oni pokládají za ohromnou věc už to, že je to o trestanci, že se na plátně (po kolika letech) zas objeví ruský kostel…“

■ Na vzduch, na vzduch, na vzdoušek vyletěl si papoušek.

■ Večer (25. června) jsme s Majkou a Evou jeli autobusem k Z. pro šaty, které šili Majce, a kabát, který šili mně. Když jsme na Pankráci vystoupili z autobusu a šli k nim zadem tichou ulicí U čtyř domů, byl už všude kolem nás stín a večerní chládek (přijeli jsme tam skoro v půl deváté), ale obrovské letadlo, které nám přelétalo nad hlavami, bylo tam, v té výšce, ještě ve slunci – nejdřív se zatřpytil jen trup, jako šíp ze stříbra, pak se třpyt rozlil i na křídla, jako kdyby se na letadlo položil stříbrný kříž… Pocit jiného světa při tom pohledu do růžových mraků, tam nahoru… Pak jsme vyšli na hlavní ulici, plnou dětí, proměněných v spartakiádní kobylky.

■ Kdysi mi někdo vykládal tuto historku: když se betonovala Slapská přehrada, vraceli se opilí dělníci k ránu odněkud z hospody do ubikace u přehrady. Jeden byl tak zlitý, že sletěl z hřbetu hráze do ještě měkkého betonu a zapadl tam po ramena. Tahali ho, ale nevytáhli, přetrhli ho, chlap umřel na vnitřní zranění. Mrtvole ale koukala z betonu hlava a ruce. Vyřešili to a podali o tom hlášení policii a stranickým orgánům: „Vzhledem k tomu, že šlo o člena strany a kolektivu soutěžícího o hrdý titul brigády socialistické práce, bylo nebezpečí, že odhalení nešťastné události zneužije třídní nepřítel k šíření pomluv o opilecké morálce našich budovatelů významného vodního díla…“ V ranních hodinách, ještě za tmy, byl proto svolán aktiv betonářů-komunistů, na němž byli seznámeni s politickým aspektem vzniklé situace a pověřeni stranickým úkolem, aby tělo nebohého soudruha, které nebylo možno vyprostit, ještě před rozedněním zabetonovali tak, aby zmizelo beze stop.

■ Hovno v kůži vázané

i tak hovnem zůstane

■ „Mám plné kapsy munice proti těm, kteří nedoceňují spartakiádu…“ (Jan Pilař v rozhovoru s reportérem ze spartakiády; 28. června, 13 hod., 5 min.)

■ Hořel student.

Hořel studem.

■ No tak jo! Žijeme ve věku technické revoluce! Akademie uvažuje – na žádost tiskáren – o zrušení pravidel o dělení slov v češtině. Důvod: do počítačů, jimiž jsou řízeny moderní tiskárenské stroje (digiset, fotosazba) se tato pravidla špatně programují. Dá-li se stroji „informace“, že má oddělovat skupinu „nej“ (nejvyšší, nejlepší), odděluje ji automaticky všude a oddělí třeba „ne-j“ a podobně. Čili ze zásady budou muset přizpůsobovat strojům živý organismus – jazyk se bude nucen přizpůsobit neživým golemkům. Takže se asi v češtině bude napříště dělit nejen „pr-del“, ale i „prd-l“ („l“ na další řádek). Detail, velice výmluvný detail.

■ Včera Solženicynův projev ve Washingtonu.

■ Nevratné osudy (jako „obaly“)

■ Od konce dubna čekám na nějaký honorář z těch několika, co mám teď dostat. Dneska… Prachy žádné nepřišly, ale zato jsem dostal čestné uznání… (K výročí 30 let vzniku Mladé fronty)

■ Když jsem jako malý kluk chodíval našim v Humpolci s dopisy na poštu, dal mi vždycky známý pošťák razítko na dlaň… (Byl to otec mého spolužáka Luboše Košťáka…)

■ Dušan Kubálek mi vyprávěl historku o tom, jak Haďák v 60. letech, když jel do ciziny, nelitoval peněz na pohledy, nakoupil jich vždycky fůru a napsal známým do Prahy (s nečitelným podpisem a změněným písmem) vždycky nějaké takové věty jako „PONORKA SE VYNOŘILA“, „HŮL TESKNÍ VE SKŘÍNI“, „PŮLNOC MÁ RÁDA JAHODY“, „VE ČTVRTEK STÍN NEPADÁ“, „DEN MÁ ŠATY Z VATY“ a podobně… Vnitráci se mohli potrhat, jak měli plné ruce práce.

■ Rozhlasový komentátor zahovořil s intonací drobného žalobníčka na kapitalismus. (13. července, 10 hod., pořad Živá slova)

■ Zemřel Láďa Fikar… (12. 7. 1975) … A zóna, pásmo všech vzpomínek na něho, které chtějí, abych je napsal. Znal jsem ho 24 let, od roku 1951, ale jeho básně – Samotín – už v roce 1946 v Humpolci. Jedna z nejkrásnějších knih české poezie. Na parte čtyřverší z Rilka, kterého v posledních letech, v bolestech překládal… („Ještě bych chtěl dodělat Rilka a Pasternaka,“ řekl mi v roce 1973.)

■ Nevěděl nikdo, kdo ho viděl žít,

jak velmi zajedno byl se vším žitím,

vždyť toto vše: ty hloubky, louky s kvítím

a vody byly jeho tvář a cit.

(Rainer Maria Rilke)

■ Jeden americký senátor se podivil nad tím, že prezident Ford si dokáže najít čas na to, aby přijal v osobní audienci fotbalistu Pelého (který nedávno předváděl „kousky“ s míčem na zahradě Bílého domu), ale nedokáže si najít čas na přijetí Solženicyna, muže, který „zasvětil svůj život svobodě“.

■ Další ze série roztomilých odeonských patálií, zpříjemňujících život čím dál častěji (v poslední době snad nemine měsíc, aby s něčím nebyl průšvih): minulý týden jsem dělal korekturu Buninových próz, které mají v Odeonu vyjít pod názvem Antonovská jablka. Podíleli se na něm čtyři překladatelé: stařičká Ruda Havránková (reedicí pěkného překladu Vesnice), Táňa Hašková, Psůtková a já. Poněvadž Havránková je vyloučena z partaje, dal J., když před rokem šla kniha do sazby, L., která ji rediguje, instrukci, aby Havránková byla uvedena jen jako R. Havránková, nikoli celým křestním jménem „Ruda“, jak překlady celý život podepisovala. Pod touto podmínkou prý ministerstvo povolilo její překlad Vesnice reeditovat. Když přišly asi před třemi měsíci sloupce, bylo na rubu titulního listu uvedeno: Přeložili Taťjana Hašková, R. Havránková, Zdenka Psůtková a Jan Zábrana. Věděl jsem sice dův
od, ale přesto jsem L. vzkázal, že to snad vypadá dost nesmyslně a že by tedy měli být jen počátečním písmenem křestního jména uvedeni všichni čtyři překladatelé, nemůže-li být Havránková uvedena jinak. L. to „sjednotila“ podle mého návrhu. Když teď přišly stránky, zavětřil nad celou věcí R., který má mentalitu horlivého policejního psa a jemuž žádná „neobvyklost“ a „nesprávnost“ neujde (korektury mu procházejí rukama), a začal se rozčilovat nad tím, proč jsou v knize překladatelé uvedeni takhle, když ve všech ostatních svazcích Světové knihovny jsou uváděni celými křestními jmény. L. ho informovala o důvodu, to jest zákazu ministerstva uvést Havránkovou plným křestním jménem. R. se s vysvětlením nespokojil a běžel na J., „jak to vlastně je“. Ten se rozpomněl jen na to, že už za rok vlastně zapomněl, co měl s K. na ministerstvu ujednáno, a začaly se znovu přehrabovat karty a kádr
ové materiály Havránkové, začalo se zjišťovat, jak je na tom v jiných nakladatelstvích (tj. nemá-li zákaz spolupráce s jinými nakladatelstvími), začalo se telefonovat na ministerstvo… Posléze to J. rozhodl šalamounsky: uvedení překladatelů na rubu titulního listu se zruší celé (R. pojednou bleskově přestalo vadit, že ve všech ostatních svazcích Světové knihovny tam uvedeni jsou) a budou uvedeni všichni jen počátečními písmeny křestních jmen jen v tiráži a značkou (např. RH) u jednotlivých povídek… Jenže kdyby jenom tohle: jakmile se celá věc rozvířila, začal J. listovat korekturou, všiml si, že za každým textem je datum napsání, a projevil obavy, zda v knize (výbor jsem sestavoval já) není příliš mnoho věcí z doby, kdy žil Bunin v emigraci, a příliš málo věcí z let, kdy žil ještě v Rusku. L., když mi zavolala o radu, jak má protiargumentovat – mu sdělila, proč rozlišovat mezi tím, co Bunin napsal
„doma“ a co „venku“, někdy před deseti patnácti lety, ale že i tak je poměr 3:2 ve prospěch věcí napsaných před Buninovým odchodem do emigrace… Pak už jen X. zauvažoval, zda by se všechna ta data neměla vůbec vyhodit, aby to „někdo“ nezačal zkoumat, ale pak s povzdechem: „Von ten Bunin je vlastně celej vo hubu, mám strach, že nás za to nepochválej,“ od dalších zásahů upustil. Tak tohle jsou poměry, ve kterých dnes překladatelé pracují. Celá tahle pitomá, otravná a rozčilující tahanice vznikla kvůli jedinému písmenu, kvůli tomu velkému R…

■ V 50. létech říkával Jirka Kolář: „Dřív chlastali básníci, uchlastávali se, a všichni kolem nich byli střízliví a ‚řádní‘. Dneska ať se uchlastávaj třeba všichni, ale básníci mají povinnost být střízliví.“

■ Sazeč v tiskárně vysadil místo slova „obšourník“ slovo „obšoustník“. Fakt.

■ J. H. mi dnes řekl do telefonu: „Jsem vyčerpán z dějin.“ Nejdřív mi to připadlo jako ohromný výrok, ale pak jsem si uvědomil, že má na mysli několik kapitol do dějin klasické ruské literatury, které se mu nějak špatně psaly a které „dodal“ do nakladatelství s velkým zpožděním.

■ Miodragu Bulatovičovi říkají prý jeho kolegové jugoslávští spisovatelé „markýz de Novi Sad“.

30 (OD 15. ČERVENCE 1975 DO 20. SRPNA 1975)

■ Místo, aby šel ten den domů, jako druzí kluci v jeho letech, rozhodl se ten den odejít do dějin… (Palach)

■ Naše babička ve Zlíně mě vždycky fascinovala tím, že na podpal nebo na vytření louže po kočce vzala čerstvé noviny, které před čtvrthodinou přinesl pošťák a které ještě ani neotevřela (a které samozřejmě byly po ruce). Odpoledne pak seděla na židli u kamen a se zájmem si četla v novinách týden, čtrnáct dní starých. Trvalo mi to, než jsem pochopil, že je v tom svérázná moudrost.

■ Solženicyn byl dnes – konečně – pozván k Fordovi do Bílého domu. (18. července 1975) (Pozdější zpráva: dodatečné pozvání odmítl.)

■ Profesionální spisovatel dělá svou poslední vůli celý život.

■ Přišla, aby řekla, že odchází.

■ „Nejdřív dělala u nás ve fabrice skupinářku – no, ta Anka, vždyť jsi ji znala, pak šla dělat soudkyni z lidu, a teď, poslouchám, že ji pustili, aby vycválala svou blbost do rozhlasu…“ (rozhovor dvou holek před biografem)

■ hrát loutkové divadlo se sáčkem čaje na nitce

■ Praxe literárního stalinismu, jak jsem ji poznal v letech, kdy jsem byl mladý: o Majakovském se omílal „zákonodárný“ výrok, že je a zůstane nejtalentovanějším básníkem sovětské epochy, ale každodenní praxe dělala vše, aby kdekoho tichou cestou přesvědčila, že – „rozumně vzato“ – on je ten Isakovskij přece jen ve všem všudy přijatelnější než Majakovskij…

■ Když jsem přišel v devatenácti letech do Prahy a náhodou se s ní seznámil v Rejskově ulici č. 13 u tety Toničky (kam chodila), slupla mě, tehdy na podzim 1950, jako zralou malinu – dřív, než mi došlo, co se vlastně děje. Byla myslím rozvedená a bylo jí třiačtyřicet nebo čtyřiačtyřicet let a – podle mých tehdejších představ devatenáctiletého kluka – krásná ženská, ženská z pubertálních snů. Trvalo to tenkrát jenom pár neděl, byli jsme spolu snad desetkrát, kdoví jestli. Před čtrnácti dny mi někdo v tramvaji zaklepal na rameno a hlas mi nebyl ani povědomý: „Seš to ty, Honzo?“ Otočil jsem se a přede mnou stála bělovlasá a úplně vrásčitá stařena, s nemocně bílým obličejem a o holi. Ten šok jsem asi nezamaskoval; když jsem ji konečně poznal, začal jsem se překotně vyptávat, jak se má, co dělá… a ona stejně překotně začala vykládat o svých neduzích, o tom, že už skoro deset let nežije
v Praze, že bydlí v Dobřichovicích se sestrou… Asi po dvou stanicích vystupovala; jak jsem se za ní díval, uvědomil jsem si, že na pravou nohu kulhá tak, že by bez hole nemohla chodit… Uvědomil jsem si, že od roku 1950 uplynulo 25 let, že je to sedmašedesátiletá stařena! Banální, jo, no jo. Ale ta konkrétnost toho setkání – ta byla šoking. Smrt, která najednou na člověka zavolá ahoj.

■ Člověk se musí dožít skoro pětačtyřiceti let, aby udělal objev, který mu byl dřív nedostupný – že v jisté chvíli života je pro něho na ženách přitažlivá jejich únava, stopy stárnutí, ta drobná síť vrásek, kterou dny pořád víc roztahují v jejich tvářích – až v nich sladká ryba obličeje uvízne celá… Aleje to něco jiného než soucit nebo pocit solidarity – ta únava vyvolává erotické emoce, je v ní sexuální dráždivost a provokace… Vzrušení ze zániku, který se před jeho očima děje jednou provždy…

■ Povšiml jsem si na A. v posledních letech několikrát, že příznaky přicházejícího stáří, které ji zaskočily a které velice zostřeně vnímá, pokládá za soukromou urážku, za osobní urážku…

■ číst zasvěcené neposvěcené a nezasvěcené posvěcené doslovy

■ Informace podá nadosobní oddělení…

■ Conversation galante

„Čtyřicet? Nesmysl. Máš oči jako protěž.“

„Hele, neagituj tady jak ňákej korteš…“

„Fakt, ještě bys vyhrála soutěž…

No tak, co jsme si, to jsme si, šotku.“

„No jo, pořád jedno a totéž…“

„Tak začni z jinýho soudku…

Třeba o únavě zubních protéz…“

■ Je to největší lhář ze všech. Lhal z televizní obrazovky celému národu. Lhal – říkal, že je třeba dočasně, na přechodnou dobu přistoupit na cenzuru, na dočasný pobyt sovětských vojsk – věděl, že za půl roku už se ho nikdo nebude moct veřejně zeptat, kdy ta přechodná doba skončí. Lhal, aby si mohl sednout pod ochranu tanků na šéfovské křeslo, aby mohl předsedat té mafii, té kabale lži a podvodu, sebrance pohrdající lidmi a tím, co si lidé myslí a chtějí… Další důkaz toho, že zavírat lidi do kriminálů je k ničemu. Z darebáka kriminál slušného člověka neudělá, darebák zůstane dál darebákem. A dráteníci nám začali psát dějiny. Podle svých představ, jak z toho všeho šikovně vykličkovat.

■ Jediné, v čem jsou partajní bonzové dodnes proletáři – ti v letadlech, helikoptérách, limuzínách –, je čeština. Stačí, aby otevřeli hubu, a hned je člověku jasné – ano, to jsou praví proletáři češtiny.

■ Úmrtní den Hercula Poirota je 6. srpen 1975. (Údajně, podle amerických novin.) Ale poslední román o Poirotovi, který sepsala Christieová už za války (a od té doby jej držela v trezoru) a v němž má Poirot zemřít, má vyjít až letos na podzim. Jmenuje se Opona (The Curtain).

■ Tak vo co, Venco, vo co?

■ Když se před dvěma třema lety, ale i teď, v hádanicích s cenzurou a posraností různých těch dnešních šéfredaktorů někdo odvolával na to, že to či ono se v Sovětském svazu může, že to či ono tam klidně vychází, vždycky odpovídali: „To v dnešní situaci není směrodatné, soudruzi. V SSSR je konsolidovaná socialistická společnost, kdežto tady u nás jsme těsně po kontrarevoluci.“ Měl jsem a mám jim vždycky chuť říct: „Tak proč neuvalíte cenzuru na sovětské časopisy a knihy, které sem chodí? Proč nazařídíte, aby sem sovětské literární tlustočasopisy chodily s tříletým zpožděním (například ročník 72 v roce 1975) – teprve až ta naše nešťastná pokontrarevoluční společnost taky trochu pokročí?“

■ Dnes v poledne (14. srpna 1975) jsem se vracel z Prahy na sídliště a u Hagiboru, když jsem přesedal z tramvaje na autobus, jsem náhle potkal Vohryzka. Řekl mi, že prý umřel Werich. Ptal jsem se, odkud to ví. Prý to hlásilo rádio, že umřel v Brně… (Teď si uvědomuju, že jsem se ho nezeptal, které rádio, ačkoli mi podvědomě blesklo hlavou, že pražské patrně ne…) Ještě jsme uvažovali, na co umřel, zda se dala do pohybu ta zastavená rakovina v krku, vzpomněli jsme si, že se říkalo (před lety), že se s tím léčil v Brně… Majka o tom nic nevěděla, od nikoho to v Praze neslyšela a večer jsme tu měli návštěvu až do půlnoci (Jitka s dr. M.), takže jsem žádné rádio neposlouchal… Teď (15. srpna ráno) jsem sjel výtahem do přízemí do schránky pro noviny… nic tam není. (Před necelým týdnem všechny noviny kromě Lidové demokracie, která o tom přinesla krátkou konfúzní zprávu, mlčely o tom, že na Moravě vyko
lejil mezinárodní rychlík.) Jestli je to pravda, že je Werich mrtev, je to jen další v řadě „nonpersons“, o kterých se nesmí v tisku objevit jediné slovo, ani když umřou. (Z mnoha hloupých termínů, které západní novináři používají k označení dnešní československé reality, je „non-person“ jediný zdařilý a přesně vystihuje věc…) Když umřel před několika týdny Láďa Fikar, nesmělo být o jeho úmrtí v žádných novinách ani slovo. Ani že umřel překladatel Slok lásky. A co se s tou knížkou v 50. letech nahauzírovali! Dvacet vydání.

■ „V létě 1973 jsem se opálila v Praze před knikupectvími ve frontách na detektivky…“ (Dívka dívce v tramvaji)

■ Když jsem psal v červnu (po mnoha letech odkladů, mluví se o tom deset let, ale pořád se k tomu nějak neměli) ediční návrh na český výbor z poezie Kennetha Patchena, téměř podvědomě a v jediném okamžiku jsem našel název – jak by se výbor měl v češtině jmenovat: Když jsme tu byli spolu. A zároveň jsem v tom zlomku vteřiny hned taky věděl, že tohle je to pravé, že na nic lepšího přijít nemůžu – ani pro Patchena, ani pro sebe. Je to samozřejmě přesný překlad názvu jedné z jeho sbírek (When We Were Here Together), ale co to dá někdy práce přeložit třeba významem vhodný cizí název tak, aby všechna slova přesně a přirozeně „seděla“ na svém místě. Tady mi všech těch pět slov skočilo do hlavy jako v zablesknutí – definitivně. A nejlepší na tom (pro mne) byl ten bleskový pocit: To je ono, tohle a nic jiného. Jindy člověk hledá název věci (vlastní, překládané) a nevymyslí nic celé měsíce
– nebo něco takového, o čem při první změně nálady, při prvním náklonu pod jiné osvětlení ví, že je to blbost…

■ Ach ta naše nekonsekventnost! Nikdo se nikdy v praxi nepozastaví nad tím, že tolik jeho spoluobčanů, tolik našich zlatých českých mám, tetiček a séger pracuje den co den na houževnatých šichtách osm hodin ve zbrojovkách… Smrt československými zbraněmi, pokoutně prodávanými a pašovanými komukoli, kdo zaplatí, zná celý svět. Nejen v Nigérii a v Angole, ale prodávají se venezuelským banditům, komplicům Baadera a Meinhofové, Palestincům i United Fruit Company, které je neprodá americká vláda… Levné, spolehlivé československé zbraně. Tradičně kvalitní výrobky. Vyrobily je zlaté ruce českých mám od dětí z Vlašimi, ze Semtína… Nemluvě o těch bratrancích, synovcích, švagrech každé české famílie, zaměstnaných jako šoféři u StB, u špionáže, písařky na stroji v kancelářích politické policie, nebo i jen u docela obyčejných pendrekářů.

■ Několikrát v životě jsem byl v tiskárnách – nejen knih, ale i novin. Věcné, fachmanské, dobře organizované pracovní prostředí… Vždycky jsem si v duch říkal: „Jste k ničemu, když tisknete noviny vyrabované cenzurou. Vaše práce – ta dobře zorganizovaná, výborná práce – nemá smysl, nemá ani ten efekt práce cirkusových šašků, té se aspoň lidé smějí, k výsledkům vaší práce, k vašemu výborně zorganizovanému rozmnožování lží jsou lhostejní…“ Pochopitelně jsem si to vždycky jen myslel. Kde by to akceptovali! Byli vždycky tak důstojní! Byli to lidé s pocitem dobře, zdatně, odborně vykonávané práce… Celá desetiletí šíření lži a marnosti. Jen v srpnu 1968 to v tiskárnách vypadalo jinak. O tom jindy.

■ A vlastně dobře, že skončilo – těch dvacet let ponižujících doslovů a předmluv – omlouvání mrtvých básníků, jejich vysvětlování ad usum idiotů – zástěrkování, obvazaření, zpřijatelňování… Lautréamont pro mezky, Nerval pro aparátčíky, Alfred Jarry servírovaný s omluvami adresovanými Gustě Fučíkové.

■ Vítěze slav, ať nezapadneš do propadliště s poraženými…

(Závada mi jednou na procházce v Tatrách – ze Smokovce do Tatranské Lomnice – vyprávěl, tvrdil, že tohle bylo Nezvalovo programové heslo, že v podstatě takhle formuloval ve chvílích otevřenosti své jednání v 50. letech.) Hm. Je to spíš možné než ne; hloupost je poslední, co lze Nezvalovi podkládat. Problematické heslo, jak ukázalo všechno, co Nezval ve svém posledním desetiletí, pod jejich vládou, napsal. Jedině snad, že vysvětluje, co se současníkům zdálo nepochopitelné. Vysvětluje – ovšem subjektivně, z jeho hlediska. Neospravedlňuje.

■ PIVO ČEPUJEME BEZ MOŽNOSTI POUŽITÍ WC. (Tabulka na dveřích malešické restaurace Astra, 16. srpna 1975)

■ Dobře přeložená detektivka je – v živlu jazyka – víc než špatně přeložený Puškin.

■ Má dcera se na mě podívala tak trochu jako na člověka z mladší doby kamenné, když jsem jí letos zjara (při nějaké příležitosti) řekl, že jsem ve strýcově hospodářství v Čejově před třiceti lety dojil krávy, zapřahal koně, sekal žito a trávu kosou.

■ Odpoledne jsem na chvíli usnul (18. srpna) a probudil jsem se se zachyceným cárem snu: viděl jsem z něho zakrvácený obličej neznámé mladé ženy, ne víc než hlavu. Tvář dospělé ženy a v hustém dešti, měla hnědé vlasy, nějaký hladký účes – nebo možná vlasy byly připlácnuté k hlavě dm deštěm. Krev stékala odněkud z čela, přes oko (pravé, její – z mého pohledu levé) a dolů. Tvář byla nehybná, bez výrazu bolesti, zděšení, čehokoli. Okamžitě to zmizelo. Teď večer, když to zapisuju, zdá se mi, že ta tvář možná byla – mohla patřit holce, s kterou jsem jednou po ránu jel v autobusu z Litvínova do Prahy, když jsem se vracel od Jedličků. To bylo – myslím – v roce 1954, celou cestu jsme jeli v lijáku, smluvili jsme si rande v pasáži Alfa na příští den, ale já tam nepřišel (takže nevím, jestli ona ano) a nikdy víc jsem ji v životě neviděl. Říkala mi, že študuje medicínu, a měla v kabele něj
aká skripta, asi to byla pravda. Ale tohle ztotožnění s tou tváří ze sna je až teď, dodatečné. Proč ta tvář ve snu? Proč vzpomínka na někoho, koho jsem viděl dvě hodiny, po jedenadvaceti letech?

■ Ivan Skála napsal „báseň“ Položili legitimaci. Už z toho názvu čiší závažná hrůza nad tak strašlivým činem. „Položili legitimaci!“ To je něco jako: „Ukřižovali nám Ježíška!“

■ Strach ze smrti člověk přestane mít pravděpodobně až tehdy, když mu v životě umřou ti, které měl radši než sebe.

31 (OD 20. SRPNA 1975 DO 23. ZÁŘÍ 1975)

■ Bablerův překlad Dantovy Komedie je práce disciplinovaného vola, který se sám zapřáhl clo žentouru a dlouho v něm vydržel. Nemyslím to jako urážku ani jako posměch. Koneckonců jsem vyrostl na venkově: vím, že vůl je houževnaté, silné, svým způsobem obdivuhodné zvíře… Číst se to nedá, nebo jen o málo líp než překlad Vrchlického. Poněvadž neumím italsky, čtu Komedii čas od času v ruském překladu Lozinského a ve starém anglickém překladu z počátku století, který jsem před třemi lety koupil v antikvariátě. Bablera nelze rozmotat – je to zašmodrchané, slovosledově nesmyslné, vycpané vatelínem kvůli rýmům – proč hrome mám svádět potyčky s nešikovností překladatele a luštit jeho zpotvořeniny a paskvily, když Dante odebírá všechnu pozornost sám? Veškeré zásahy Jana Zahradníčka, který před svým zatčením pracoval pro Bablera jako černoch, vylepšující český verš překladu, jsou k prospěch
u věci, ale v zásadě mohly jen sem tam přiomítnout fasádu na barabizně postavené od základu těžkopádně a zároveň vratce. (Mám Bablerův strojopis se Zahradníčkovými rukopisnými opravami u sebe, půjčený od Bedřicha Fučíka, který mě na pohřbu Josefa Palivce požádal, zda bych mu nemohl udělat expertizu – samozřejmě ne kvalit překladu ve srovnání s originálem, ale pouze toho, zda Zahradníčkovy opravy byly textu na prospěch či ne. Jde o jakýsi spor mezi Bablerem a Zahradníčkovou rodinou – po Zahradníčkově smrti začal Babler některá místa vracet ke svému původnímu znění; dr. Fučík se s žádostí o posouzení obrátil asi na čtyři překladatele, jak se vyjádřili ti ostatní, nevím.) Problém není jen v tercinách, které jsou v rýmovaném překladu k nezvládnuti; u Danta je jazyk ražba – jedinečná a proto silná! – jistá obřadnost, která byla tehdy verši vlastní, činila jízdu na kolotoči trojrýmů zcela
hladkou. Vrátného překlad neřeší nic: je neobratný, tuhý, spíš profesorský interlineární překlad. Řešením – pro poznání toho, o co jde – nikoli krásy a velikosti textu by byl překlad prozaický nebo ve volných a nerýmovaných verších, který by podal kultivovaným moderním jazykem co nejpřesnější smysl. O tom jsem jednou mluvil v 69. roce v květnu celý večer s Renčem v Tatrách, ten se ovšem domníval, že by se „virtuóznímu překladateli mohl povést dobrý překlad i ve formě“ – myslel samozřejmě na sebe. Nad Bablerem mávl rukou. Ovšem profesionální překladatel ví, že překládat verše prózou je jiný problém – věc napsaná ve verši má v originále strukturu veršového „myšlení“, spousta věcí by byla formulována v próze jinak (vlastně všechno) – navíc u nás tahle tradice vůbec chybí (tj. tradice prozaického překladu verše), muselo by se jít proti všemu, i když se domnívám, že to v možnos
tech jazyka je (je-li to možné v angličtině či francouzštině, proč ne v češtině). Vladislav mi letos zjara při jednom sezení v kavárně tvrdil, že si ověřil, že to možné není, ale de facto mi konkrétně neřekl proč, odpovědět by na to mohl jedině praktický pokus přeložit tímhle způsobem tři čtyři zpěvy.

■ VYHOŘELÁ PAMĚŤ (Zpráva z novin, Večerní Praha, 19. srpna 1975): Praha (žab). Škoda 3 milióny Kčs, to je bilance požáru, který vypukl včera v 8.55 hod. v Praze – Modřanech v prostoru výpočetního střediska oborového ředitelství Čs. čokoládoven. Požár vznikl na samočinném počítači EC 1040 (Robotron VEB Kombinát NDR) ve skříni číslo 5 hlavní počítačové paměti a byl uhašen zaměstnanci střediska pomocí ručních hasících přístrojů CO2.

Jejich pohotovým zásahem byla uchráněna hodnota 30 miliónů Kčs. Viníkem požáru, který se po spojích a kabelech přenesl na další části počítače, byl elektromotor ventilátorku skříně číslo pět. Přesnou příčinu požáru bude zjišťovat mateřský výrobní závod pro demontáž stroje.

■ „Na počest svolání 15. sjezdu vytvořil kolektiv předáka dolu XY nový ražební rekord…“ (Rozhlas. Na počest svolání!)

■ Nezvala jsem viděl dvakrát v životě a nejzajímavější byl v jeho obličeji výraz jakési naivní, dětinsky nekontrolované samolibosti, který v obou případech měl a který na jeho fotografiích zcela chybí… (Podobný výraz jsem znal od Škvoreckého, jenže ten mu „propadal“ jen zřídka, u toho jsem jej viděl za patnáct let snad sedmkrát osmkrát, vždycky když měl pocit, že se mu něco obzvlášť povedlo.) Prvně jsem Nezvala viděl někdy v roce čtyřiapadesát nebo pětapadesát, v době, kdy se vrátil z Francie, otiskl v Literárních novinách báseň Moře a řezničtí psi se na něj hned vrhli. Myslím, že jsem ještě dělal v Radotíně ve smaltovně, ale Eman Frynta už mě „doporučil“ Láďovi Fikarovi (který byl tehdy ve Spisovateli šéfredaktorem, nebo ředitelem?), přivítal mě jako „pozdrav od nás, z domova“, jako „kluka z Vysočiny“, který píše verše a je z famílie s totálním průšvihem, má mámu i fotra
v base na politickej paragraf jak břitva… A tak jsem občas za Fikarem chodil, možná že jsem už tehdy pro ně překládal Jesenina, časově to už přesně nevím; jednou jsem tam přišel, sekretářka paní Michálková, vždy vlídná, dala prst na pusu; „On tam má Nezvala, sedněte si tady u mne, počkejte…“ Ten prst na pusu přimáčkla ne asi proto, abych já mlčel, ale abych líp slyšel… Z vedlejší místnosti se ozýval jakýsi příjemně melodický řev, protahovaný, stoupající a klesající, s intonacemi vemlouvavého pátera u oltáře… Byl to hlas s naléhavostí a posedlostí Savonaroly. „Ten cyklus, ten dokončím, z toho uděláme knížku, ještě prózu o tom napíšu, pět básní by šlo vydat bibliofilsky, Láďo, znova jsem obživ – Francie – ty noviny, to nic – ty dva svazky spisů pošlu příští týden…“ Do toho Fikarův entuziastický hlas; pak recitace několika veršů z Moře: „…ó moře, čím je ti mé hoře poděkuj za mne divotvorné flóře, jak žena rozpouštívá z prstů lak, ty rozpouštíš mé hvězdy také tak, vzlétá pták…“, pak hlučné šeptání, zas litanie, co „vydáme a mohli bychom vydat…“ Seděl jsem v předpokoji na židli hned za dveřmi, paní Michálková něco dělala u stolu, nic mě nevarovalo, že se návštěva chýlí ke konci… a najednou se vyřítil – ze změti těch překotných a skučivých intonací, které jako by ještě byly v místnosti, zatímco on už stál vedle mne – hora, mnohem tlustší, ale i vyšší, než jsem si ho představoval, uválený tmavomodrý baret mu visel na levé straně hlavy až na krk jako kokršpaněli ucho, kolem krku měl šálu jako obojek, na sobě rozkajdaný dlouhý kabát z šedého trenčkotu, ale zapjatý na všechny knoflíky. Na tváři ten výraz samolibosti, spíš rozjařenost než úsměv… Koukal jsem na něho ze židle skoro kolmo vzhůru. Na Michálkovou něco vyštěkl, na mě se
podíval, ale byly to oči, které nic nevynechávají, které netřídí na detaily a vážné věci to, co uvidí, oči, které sežerou všechno a všechno po svém. Trochu mu zkazilo náladu, že v předpokoji někdo seděl… Byl rok 1954… Ale jen málo. Pak byl pryč. O druhém setkání napíšu jindy.

■ V mládí si člověk myslí, že zázračný příběh poznávání světa, lásky k ženám a vábného projektu vlastní budoucnosti patří jen jemu; jak stárne, pocítí náhle, že je to banalita společná všem. To přesunutí těžiště pohledu tak, že je jiné v první a jiné v druhé půlce života, je jednou z největších zkušeností, kterou život přináší: mladík nemůže vědět, že stařec je poznáním unaven a znechucen; stařec se nemůže rozpomenout na své nadšení a dychtivost (nebo může, ale pokládá je za inferiorní). Koho Bozi milují…? Je-li vpředu už jen a jen smrt, pak pocit, že větší část cesty je prožitá, nutně ovlivní pohled na všechno.

■ Vždycky nějací Neri, kteří ti zakážou Florencii, kteří ti promění v cizinu domov.

■ Sovětský časopis Knižnoje obozrenije má pravidelnou rubriku „Co přinášejí ostatní časopisy v (tom a tom) měsíci“. Myšleny jsou „tlusté žurnály“ a zpráva má vždy měsíční předstih, tedy „co přinesou“, aby čtenář věděl, nač se může těšit. V květnu bylo v této rubrice oznámeno, že šesté, červnové číslo Voprosů literatury přináší studii o Borisu Pilňakovi. Všichni – aspoň v Praze, ale nepochybně kdekoli –, kdo Pilňaka znají a mají o něho zájem, zbystřili pozornost a zavětřili, poněvadž, v posledních deseti letech se o Pilňakovi ve Velké zemi zase nesmělo („neslušelo“) moc psát, prostě nepsalo se o něm. Jenže: šesté číslo Voprosů litěratury do ČSSR nepřišlo (nejspíš nevyšlo ani v SSSR). Se zpožděním, koncem srpna, přišla sedmička. Dnes je 1. září a ta šestka pořád nikde. Jen jsem zvědav, až konečně dodatečně (kdy?) ta šestka přijde, zda v ní vůbec něco o Pilakovi bude – vytržený, přesázený arch, nebo celé číslo vytištěné znova –, nebo zda tam o něm nebude vůbec nic, a místo toho nějaký jiný, náhradní „materiál“. Stavitelům chat, tapecírům rodinných bytů a lovcům pečených holubů v pohledech nadřízených je to samozřejmě fuk, nikdy nic takového ani nezaregistrovali – na plzeň, vepřové, tapety a autokosmetiku pořád ještě cenzura není –, ty jen prostě občas nejsou… A ty dvě kurvy baletky – Détente s Razrjadkou – tancují dál v jejich ozáblých mozcích v růžových barvách… Konkrétně – co z toho plyne? Ne že je třeba zrušit cenzuru, ale že je třeba zrušit rubriku v časopise Knižnoje obozrenije, která svým nevhodným, předčasným oznámením něčeho, co později cenzura zabaví, de facto tichý a hladký chod cenzury torpeduje… Ano, k zdokonalení práce je třeba zrušit právě tu předem oznamující rubriku. Poněvadž kdyby té nebylo, nikdo by ne
věděl, že šestka Voprosů hodlala nějakou studii o Pilňakovi přinést, a kdyby to nevěděl, pak by ji samozřejmě nepostrádal… Tyhle černé díry, jejichž nekoordinovanost umožňuje zahlédnout cenzura! proměny v socialistickém společenství v negližé, je třeba ze socialistického vesmíru vypudit, cenzurotěsnost je třeba ještě víc utěsnit… A Pilňak? Co v tom ten „námi“ popravený a „námi“ dodnes zamlčovaný Pilňak? O tom platí pořád to, co napsal v roce 1946 nebo 1947 Václav Černý o Valérym: „Básníkova trnitá cesta do socialistické společnosti“…

■ předstihnout nejvyspělejší kapitalistické státy v padlosti na hlavu

■ „Co chcete, vždyť je to kluk s kytárou…“ (říkával v 50. letech o Kainarovi Jirka Kolář)

■ Žádný cizí básník mě v posledních deseti letech „neoslovil“ tak přímo a naléhavě jako Nicanor Parra. (Bez jakékoli souvislosti s tím, co se odehrálo v Chile; nezačal mě zajímat ani v září 1970, ani v září 1973.) Od chvíle, kdy jsem ho prvně četl (v anglickém překladu se španělským originálem paralelně), měl jsem pocit, že jsem snad nikdy u nikoho nenašel vyjádřenou nauseu ze skutečnosti v takové analogii ke své vlastní… O tom všem chci ale napsat v poznámce ke knížce svých překladů z Parry, na které dělám po chvílích, mezi překladatelskou štvanicí, už dva roky… V posledních letech jsem se odnikud nebyl s to dovědět, co s Parrou je, jestli je v Chile nebo v USA, kde přednášel na univerzitě. Až včera. V 18. čísle časopisu 100+1 je překlad článku Victora Perery o hrůzách Pinochetova režimu. Píše tam o lidech, s kterými se v Chile setkal: Navštívil jsem též levicového básníka a zpěváka An
gela Parru, který po převratu strávil pět měsíců ve vězení. Nyní čekal na pas, aby mohl emigrovat. Angelův rod patří k nejznámějším v Chile. Jeho matka Violeta byla zpěvačkou dělnické třídy a chudých. Violetin bratr Nicanor Parra je po smrti Pabla Nerudy chilským nejproslulejším básníkem. Na rozdíl od Angela se Nicanor s Allendem názorově rozešel, a tak ho po puči žalář minul. Udržel si dokonce své učitelské místo na univerzitě. (Když jsem se Angela zeptal, zda se pokusil získat strýcovu pomoc po propuštění z vězení, příkře mi odvětil: „Od toho chlapa nic nechci.“) Aspoň tahle zpráva, když nic jiného. A z ní vědomí, že ne všichni básníci se dají dezorientovat v džungli politiky. Zoufalci a cynici nejmíň.

■ Týž stát, který člověka deset let držel ve vězení a ničil tam jeho, jeho zdraví, týž stát ho za patnáct let léčí ve státním sanatoriu, v Sanopzu… (Laco Novomeský).

■ Eva – na jedné ruce plyšového medvídka… Ve slunci prosvítající zelenomodré oči. Vycházel jsem z obchodu… Viděl jsem chlapa (tak 45), jak se po ní dvakrát podíval, tím pohledem… Ona: „Tatí, tati, ten medvídek je tak roztomilej, že se po něm každý ohlídne…“ Och, má dcero, má dcero, má dcero!

■ Eva ve vyprávění, jak jezdila na kolečkových bruslích s Hankou Komárkovou, která pořád zůstávala pozadu. „Povídám jí: Vzmuž se, ženská…“

■ Na jedno tahle generace bude moct být za patnáct let hrdá (a já, který s nimi, těmi expartajníky, nechtěl mít nic společného, jim to neupřu): že na ně museli poslat tanky… Ano, museli. Při vší nesmyslnosti je to fakt.

■ Ten svět, podobný tragédii,

kde v pauzách spánku žiji, žiji.

■ Zlodějské náklaďáky se zhasnutými světly a tiše předoucím motorem u stavenišť za nocí.

■ Četba pro computery. Na tuhle prózu nejsem naprogramovanej.

■ znamenat chleby, malovat na zeď ryby, rozžíhat hromničky, vymítat ďábla, uhranout pannu… žehnat růžence, brát nadarmo jména

■ Cožpak mě má zajímat, jak vytrvale a dlouze dokáže psát o ničem? Mám tím být fascinovaný? Psaní pro psaní… ano, ale to je pro tohle terminus technicus, ne ohrnutí nosu.

■ Jirka Kolář měl dnes (12. září 1975) vernisáž svých věcí v Guggenheimʼs Gallery v New Yorku.

■ Vím o pěti lidech v Čechách, jejichž poezie mě v posledních patnácti letech zaujala: Zbyněk Havlíček (už mrtvý), Oldřich Wenzl (už taky mrtvý), Zbyněk Hejda, Karel Milota a Karel Zlín (pseudonym Machálka). Ani jeden z nich nepatří mezi oficiální básníky.

■ A je to… ano – a je to… zapadnout mezi Jakuby Malé, Antoníny Klášterské, Gustavy Opočenské… A dlouho jsem nevěděl, do čtyřiceti let ne, že k tomuhle osudu může člověka přivést nejen to, že nemá talent, ale někdy i to, že má charakter.

■ V případě doslovu k Jeseninovi pro Mladou frontu (Oheň jeřabin) jsem si tím, že jsem jej zredukoval na pouhou ediční poznámku, nechal vzít slovo vlastní vinou. Desetistránkový text, ve kterém bylo několik nových nebo u nás neřečených věcí, jsem měl napsaný, ale bylo to jen vyťukané do stroje, a když přišla korektura, měl jsem chvíli rozmrzelosti a nechuti, ne k Jeseninovi, ale ke všemu, nechtělo se mi to dodělávat – a propásl jsem vlastní vinou jednu z příležitostí, kterých člověku nechávají pořád míň. Teď mě to už čtrnáct dní mrzí, hlavně proto, že takhle jsem nikdy dřív šance neztrácel. Když je člověk zapřažený v překladatelské káře s bičem termínů sedm nebo devět hodin denně… Ale ne, nikdy jsem sám sebe neomlouval, nikdy ne. Vím, že začít odpadávat znamená prohrát i to málo, co je tu ještě pro mne k vyhrání. Jak to říkala naše domovnice Pelageja Novotná, rodilá Ruska od Samary,
provdaná za legionáře – naše domovnice, když jsem bydlel za svobodna v Podolí: Što s vozu upalo, propalo. A jak Bernard z Clairveaux, kterého nám vždycky citoval stařičký spectabilis Vojtěch Šanda v 50. letech, když jsem byl na teologii a chodíval k němu s dvěma dalšími zoufalci na aramejštinu: Bernarde, ad quid venisti? Každá upuštěná šance je v téhle situaci, v tomhle státě jeden nepozorovaný a neparírovaný přískok smrti. Jiná nebude. Jiná nebude. Jiná už nebude.

■ Errol o druhém románu Josepha Hellera Something happened. Mimořádně dobře dnes bylo slyšet.

■ Šestý den neteče v Malešicích voda. Jezdí jen jeden výtah. Včera odpoledne jsme byli pro vodu s Evou 11krát. „Chcípněte v těch panelových kotcích pro králíky!“ Noviny zajímá hlavně, co Pinochet a otrocká stavba plynovodu Orenburg ve volžských stepích, kam si kromě materiálu musejí Češi dovážet z Prahy i žrádlo vlastní… Otročit Rusákům necesse est, spravit v Praze vodovod non necesse est.

■ Kdo v sobě lásku měl jak med

a kdo ji v sobě neměl…

Jenom ten, kdo byl němý hned,

už nikdy neoněměl.

■ Až mě znudí chodit po břehu, půjdu se projít na dno rybníka.

■ Ona.

Tma je napudrovaná herečka.

Ty – muž ve středo-věku.

Oba konce mostu ve tmě.

Od začátku až do konce nikdy nejinak.

A jednou se na mostě změní

v toho, kdo ti dá poslední ránu,

kdo tě zabije,

zabije pod pražící bílou lunou.

Tvůj stín.

■ Básníci vzývající proměnlivá, nedlouhodobá spojenectví a politické přátele – jako Nezval Mao Ce-tunga – mesaliance, které nepřetrvají jejich životy.

■ Olga Hostovská vyprávěla, že v italském překladu Babelovy hry (zapomněl jsem se zeptat které) je prý „Job tvoju mať!“ přeloženo: „Přiveď matku do jiného stavu!“ Uváděla to jako důkaz, na jak nízké úrovni jsou italští překladatelé z ruštiny a italská rusistika vůbec. Nechtěl jsem jí brát potěšení z té pěkné historky, ale jako překladatel obou Babelových her do češtiny vím, že ani v jedné ta tři slova nejsou. Nejsilnější nadávka v celém Babelově díle je – pokud jsem na něco za celá ta léta nezapomněl: „Pašol k trepavoj matěri!“ a to v povídce Argamak, nikoli ve hře. Ať už té či oné.

■ 24-letý mladík postával 8 let denně od 2 hodin odpoledne do 8 večer ve Stýblově pasáži na Václaváku – čuměl. Když se ho zeptali, co tam proboha dělal, odpověděl: „Pozorovačka, vole! Ženský, vole!“

32 (OD 23. ZÁŘÍ 1975 DO 21. ŘÍJNA 1975)

■ Ještě jsem nezažil, aby české huby na něčem nechaly chlup. Dneska v poledne mi F. vykládal, že o Báji z Nového světa od Standy Mareše se po Praze říká: „Nejlepší česká báseň napsaná v Austrálii.“ Hm, jako fór to není špatné. Ale ta báseň je dobrá.

■ Pole, piv (když jsou půllitry narovnané pod pípou, jeden vedle druhého, a výčepní je dotáčí, kroužky bílé pěny, jeden vedle druhého, vypadají seshora jako zelné hlávky).

■ Eva není, pořád ještě není slečna ani slečinka, ale pomalu se z ní stává malá slečnička.

■ V noci jsem nemohl spát, díval jsem se z kuchyně na Prahu a viděl jakousi velikou můru, jak celé dlouhé minuty kroužila kolem bílého terče vysoké pouliční lucerny, kterou máme přímo pod oknem – pořád a pořád… Nekonečná rotace kolem malého nočního slunce. Tak můra kolem světla – a neví proč, tak Země a všechno živé na ní kolem Slunce – a neví proč, my všichni s ni v těch kruzích, kruzích, kruzích a nikdo neví proč, neví proč, neví proč… Smysl je mimo naše vědomí i podvědomí, smysl je, ale ne pro nás… Jak to, že ne pro nás, když jsme v něm, když jsme mu podrobeni, když jsme – vyloučeni z jeho poznání – v něm zahrnuti? Imanentní smyslu je i to, že nám zůstává skryt. Že smrt byla před životem? Ale byla smrt před životem táž, jaká bude po něm?

Ano, spíš uvěřím všem rabínským a biblickým bajkám, spíš všemu, než tomu, že to všechno nemá smysl, žádný smysl.

■ Papouškují je jako znaky, ale uvědomil si někdo, jaký pravý význam mají názvy posledních knih Šklovského? Odyseus napíná luk… Proč asi? No přece, aby zabil nehodné ženichy… Umění napíná luk, aby zabilo ty nehodné, kteří se jej v tomto století pokoušeli zmocnit, aby se znova stalo uměním, aby znova patřilo zákonitému muži… Vraťte míč do hry!… Vraťte umění k tomu, co je jeho smyslem, jediným smyslem. Ty názvy jsou zapřísaháním, zaklínáním, přivoláváním budoucnosti, v níž by umění nebylo uzurpováno násilnými idioty, tak jako bylo po většinu Šklovského života… Když jsem Šklovského překládal, pochopil jsem zcela jasně, že je třeba číst ne in margine stránek, ale in margine řádek, in margine zdánlivě jen kuriózních formulací.

■ Celý problém Šmeljov, s kterým Majku buzerují v redakci už kolik dní, je absurdní kapřic, který teď, když Majka dala knížku přeložit (na základě dvou „kladných“ posudků a tří poválečných vydání Šmeljov ových próz v SSSR), vyrukoval s nejnovějším, před několika dny došlým svazkem velké – nebo středně malé? to přesně nevím –, sovětské encyklopedie, písmeno S – v němž jsou o Šmeljov ovi dvě věty, že prý za války v pařížské emigraci vystupoval protisovětsky a kolaboroval s Němci. A hned o tom podal písemné hlášení nahoru. Vzhledem k tomu, že udání na mrtvého chudáka Šmeljov a „hodil na papír“, nemohl to J. zřejmě ignorovat a přejít, celou věc rozvířili a Majce nadávají, že do plánů „pašuje“ protisovětské autory… Na „poradě“ o celém tom uměle vytvořeném problému prohlásili: „Ono je totiž nebezpečí, že by se nás (dobře známý zamlčený podmět) mohli zeptat,
proč z celé rozlohy ruské a sovětské literatury vybíráme k vydání právě autory, jako je Šmeljov …“ Knížku – poklidné starobinecké čtení – vyhodili z plánu zatím i na rok a bude se „oficiálními“ i „neoficiálními“ kanály zjišťovat, jaký postoj vlastně Sověti k Šmeljov ovi mají… Chce se z toho blít a zároveň mám neodbytnou illusion de déjá-vu – totéž přece provedla v roce 1962 soudružka Šavrdová z tehdejšího sekretariátu s Prezydentem krokadýlů od Warrena Millera. Začala se v tom hrabat, ačkoli měla rukopis pouze předat do technické redakce, přečetla pár stránek a se slovy: „Tohle že bych měla dát číst svým dětem?“ ztropila skandál, začala s tím lítat po redakci a řvát, že takové svinstvo nesmí vyjít… Začaly se shánět dodatečné posudky, objednávat a psát „zaštiťovací“ doslovy, knížka vyšla o rok později, obložená těmi vynucenými cancy z obou stran jako sendvič a v
třítisícovém nákladu pouze pro různé partajní bonzy na kulturních postech a s poznámkou v tiráži: „Vydáno pouze pro odborné a studijní účely.“ Čemu se mám ještě divit, když po dvanácti letech udělá jiný totéž: L., který má jít za půl roku do penze… Ale je „škrtnutý“ ze strany, třikrát už se odvolal a prahne po tom, aby se dostal do partajního lůna zpátky… Tak špicluje, donáší a udává, projevuje bdělost, aby se zalíbil… (1. října 1975)

■ přidržovat zrcátko u úst mrtvých

■ „Kdokoli přijde ke dveřím básnickým bez šílení od Múz, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem již pouhou znalostí umění, je sám nedokonalý a také básnické dílo rozumného zanikne před dílem šílících…“ (Sókratés u Platóna)

■ Když čas, když čas už nevěští

nic dobrého

a vůz odváží nevěsty

od něho…

Když taxík odvez nevěsty

na cesty v rose,

kdo umře příští, předem vědělo se…

■ KÁZÁNÍ OHNĚ

Když jsem přišel na Václavák,

viděl jsem všude zpívat bezbožná těla.

To nebyl déšť, to byl ten plavák benzínu…

A láska uhořela…

Ne, nesednu vám na vějičku

ve chvílích, kdy se zhasíná.

Mám z dětství ještě jednu svíčku

a vaše tma je laciná. (Památce Jana Palacha)

■ A v lese jako tanky

stojí chaloupky z perníčku.

Do lesa nesmí, kdo se bojí,

Můj milej Jeníčku.

■ Jímkou lásky

– jinou! jinou!

věčně hypnotizován

Sebestráží

– nepovinnou –

sobě navztek šmízován

Pod egidou

prdelinou

tebou stigmatizován

Podložený

horkou minou

Spím i bdím jak nepálí pán

Mimo tělo

kocovinou

psaní upapírován

(11. října 75. Ze sna. Pořadí slok mi po probuzení nebylo jasné.)

■ O Puškinovi Rusové popisují centy papíru, dohadují se a přesvědčují, v čem jim je nebo by měl být vzorem, ale na jeho božskou oplzlost, lascivitu a nádhernou pornografičnost s chutí (nebo možná s nechutí, z inerce) pořád zapomínají. Dostojevského masochismus jim byl (ne moc, ale přece jen) přijatelnější než otevřené psaní o sexuálních věcech. V těchto týdnech snad už dokončím úplný překlad Jeseninovy Krčemné Moskvy – pro pár přátel, vydat to nebude možné –, práci, kterou jsem nevědomky začal překladem čtyř básní v roce 1953 (netušil jsem o nich, že jsou z tohohle cyklu) a kterou jsem si „uložil“ v létě 1972, na níž jsem udělal kus práce tehdy (1972), největší v listopadu – prosinci 1974 (kdy Majka byla ve špitále a já v bytě s Evou a babičkou Marií, od všeho odpoutaný, jsem se do toho v noci pouštěl, jak tažený, jak hnaný) a pak dvakrát v červnu a v září letos, 1975, (až nad korekt
urami obou výborů, pro MF a pro Odeon)… Teď je celý překlad hotový, jenom je třeba znova „zrevidovat“ (to znamená de facto znova přeložit) těch prvních šest věcí z 50. let, tehdejší překlady jsou tuhé a nepřesné, ty nové jsou proti nim skoro absolutně přesné (v možnostech přesnosti při překladu veršů) … V několika slovech k překladu bych chtěl upozornil na všechna cenzurovaná místa (jedna sloka v básni Zase pijou…; dva verše v Sorokonstu; jeden verš ve Zpovědi chuligána; předposlední verš z básně Poj že, poj, na prokljatoj gitare…). Mám z 50. let první berlínské vydání Štichov skandalista, kde je i Jeseninova předmluva (pár slov) o sprostých výrazech.

■ Umřu ve zfalšovaných dějinách… Jedna generace v tom uhnívá za druhou – v sedmnácti se upnou na tetování bicepsů, ve čtyřiceti na tapetování bidetů… Chytřejší čeká fakultní fetišismus, proměna v cerbery režimu v aparátech a administrativě, skleněný poklop papouščích klecí vydávaných za vědecké ústavy, prdelolezecké subordinace a cementóza mozku v exportech, importech, strojírenstvích, chemických průmyslech. Ten verš Wallace Stevense: „Život v tragické zemi se rovná životu v tragickém čase“ je o tomhle. Málokdo pochopil, co ten verš znamená. A je to jeden z nejgeniálnějších, nejuniverzálnějších, jaké jsem na tomhle světě četl. Režim vraždy, lži, podvodu, režim záměrného postupného naplánovaného zblbování lidí se udrží. Režim pašující protézy a náhražky, zastírající skutečnost do lidské řeči, ten režim se udrží… Umřu ve zfalšovaných dějinách. A přesto, dokud jsem živ: „Nemám rád lidi lhostejné k pravdě…“

■ Narodil jsem se v maximálně svobodné a ke stále větší svobodě spějící Masarykově republice. Umřu v zemi zavezené asijským hnojem až po krk, umřu v rozvojové zemi… A celý můj život je exemplum pravdivosti toho Stevensova verše.

■ Tak to na tomhle světě chodí… Vzpomínám na ty hodiny, dopoledne či odpoledne, v roce 1953, 54 a dalších letech, kdy jsem chodíval za Emanem Fryntou na Žižkov do Milíčovy ulice, kdy tam chodíval Jiří Kolář, sedával na kanapi u okna v kuchyni – čerstvě vrácený z basy –, a na ty nekonečné řeči o poezii, o moderním umění… Uteklo 20 let, 20 let a Eman Frynta má zítra odpoledne pohřeb na Olšanech – po víc než půldruharočním zoufalém umírání na rakovinu plic. Umřel jako žebrák, celá léta už nemohl pořádně pracovat, prodlužený u každého, na koho se podíval, zesláblý, že ho Ada musela nosit v náručí, nakonec vážil pětačtyřicet kilo… Žili v takové bídě, vzpomínám si, že už někdy v roce 66 nemohl kamsi jít, protože neměl co na sebe… Ale nikdy nechtěl do žádného zaměstnání, nechtěl dělat žádné kšefty… a když mu člověk dal nebo poslal peníze, vrátil mu je uraženě zpátky… Z mch mladších známých a přátel Fryntu – svého současníka – skoro nikdo neznal, nic o něm nevěděl, zmíním-li se o něm před někým v hovoru, že to je (byl) jeden z nejlepších překladatelů a nejchytřejších lidí své generace, nechápavě se na mě podívají, jako když nevědí, o kom mluvím; jako když mluvím o Elišce Krásnohorské, o někom z dávnověku… A byl to člověk, ke kterému běhával ráno v šest hodin Hrubín, když v noci něco napsal, aby byl Frynta první, kdo si to přečte, kdo mu o tom něco řekne… Publikoval málo a nenápadně, nikdy se nedral nikam… V padesátých letech, když jsem začínal (začínal s čímkoli), byl mi ze všech nejblíž (ne osobním přátelstvím jako Jedlička, ale svým chladným racionálním postojem, hodinami strávenými tichým hovorem, hodinami s rozhovory polohlasem… i na parte je jeho potměšilý černý vtip, výsměch. Latinská slova z Otčenáše „Dimitte nobis debita nostra, s
icut et nos dimitdmus debitoribus nostris…“ znamenají totiž (v latině) i „Odpusť nám naše dluhy, jakož i my…“ Tak to chodí: Eman zítra do země, Jirka Kolář tenhle týden současně pět výstav v New Yorku… To nepíšu se steskem, jen s trpkostí, Kolář byl v 50. letech stejný žebrák jako Frynta, jen s trpkostí nad tím, v jakých nesmyslných extrémech naše generace žila, převálcovaná troglodytskými režimy, zahánějící talentované na periférii a do bídy, zatímco penězi, poctami a všemi podmínkami k práci zavalovali konformistické darebáky a tichošlápky. Frynta byl známý kromě okruhu přátel tak málo, že se mi nesčetněkrát stalo, že si jej přede mnou lidé pletli s jeho jmenovcem Emanuelem Frintou, léta mrtvým (a také nepříliš známým) malířem. Jenže ten se psal s měkkým i…

■ Zdejší kolaboranti uvažují taky takhle: když se s Brežněvem a jeho sebrankou paktuje Ford s Kissingerem, proč bychom měli být my charakternější než oni?

■ Generace básnících blbců se oddávaly věštění budoucnosti: co jejich děti, co děti jejich dětí, co společnost, co lidstvo, kam dospěje, čím se bude zabývat, jak se zlepší (tohle poslední bylo zvlášť oblíbené téma – všichni jak zhypnotizovaní králíci pokládali za skoro jisté, zaručené, že budoucnost, zítřek bude, musí být lepší, ačkoli v celých staletích lidských dějin není nic, co by kohokoli k takovému chiliastickému fantazírování opravňovalo) –, tomuhle dobrou vůlí zblblému věštebnému blábolení propadali kupodivu i chytří lidé nebo lidé po mnoha jiných stránkách docela fajn, jako třeba pokorný a sympatický pracant J. V. Sládek. (Když jsem byl nedávno na návštěvě u Karla Miloty, četl mi půlku večera ze Sládkových méně známých básní, aby mě přesvědčil, jak nedoceněný básník to je. Podařilo se mu to jen zčásti: jazyk sice není taková veteš jako u Vrchlického, ale klišé i n
a svou dobu je v něm habaděj, myšlení jde velice konvenčně po té křesťansko-reformátorské lajně; o ostatních Sládkových kvalitách jsem věděl, o těch mě nikdo nemusel přesvědčovat.) Tohle další už nesouvisí se Sládkem ani s Milotou (který je mimochodem vzácně objektivní a má neuvěřitelný jazykový cit): problém je v tom, že lidé, kteří mávnou rukou nad Nezvalovou genialitou (šmejknul s českou poezií o 70. let dopředu) proto, že Nezval byl „bezcharakterní svině“ jako člověk (a to byl, nebo aspoň neuměl všeplundrujícímu tlaku sviní vzdorovat jinak než vlastním zesvinštěním; jeho ochota – nebo možná neochota, ale to na věci nic nemění – odepřít jakoukoli solidaritu generaci jen proto, aby si v hnoji stalinismu zachránil vlastní kůži – v tom se zmýlil, poněvadž tam ji právě málem ztratil, jeho ochota publikovat, když stovky jeho nejen vrstevníků, ale i přátel byly umlčeny, jeho ochota – aspo navenek – se hlásit ke Kalandrovým katům a Zahradníčkovým věznitelům, jsou věci naprosto diskvalifikující); problém je v tom, že lidé, kteří ho za tohle právem odsoudí, jsou z reakce náchylní brát za bernou minci každého „charakterního“ obskurantistu, pokládat ho za kumštýře jenom proto, že byl charakterní (možná jen proto, že nebyl vystaven tlaku). V umění je to tvrdší: charakter nikoho nechrání před selháním. Je třeba věci vidět, jak byly a jak jsou, nededukovat ze skutečností, neupírat pro jednu druhou, nezneužívat skutečnosti k svému obrazu, své konstrukci světa. V „božím plánu“ je svět neutěšený, bez logiky, závaznosti a konejšivosti, nic neslibující, nic neplnící. Polidšťovat záhadu je strašný omyl, neodpustitelný ani zoufalci. Fakta vedle sebe. Jen tak. Nezval byl bezcharakterní svině. Ano, správně. Nezval byl geniální básník. Ano, správně.

■ Žádné verše z celého Jesenina, ani proslule strašákovitý a černočerné pesimistický Černý člověk ve mně nevzbuzují takový dojem zoufalství, konce a vytíženosti jako nenápadné dvouverší v nenápadné básni Otgovorila rošča zolotaja: V sadu goriť koštér rjabiny krasnoj, no nikovo ně nrožet on sogreť. Znám-li dva verše, ve kterých je (aspoň pro mne) uzavřena absolutní rezignace, vyjádření beznaděje a konec všeho, jsou to tyhle dva.

■ Nikdy jsem vlastně jako dítě neměl rád pohádky a dodnes nemám rád jakýkoli folklór. Na obojím mi bylo vždycky něco nevýslovně protivného, snad to podivně sousedské pojetí světa nebo způsob, jímž oslovují posluchače, nevím. Odjakživa mi bylo protivné všechno, z čeho čišela přílišná zabydlenost na tomhle světě, chlapácká a bujará radost z toho, že na něm jsme. Toho jsem se nezbavil dodnes.

33 (OD 21. ŘÍJNA 1975 DO 16. LISTOPADU 1975)

■ Deset let a pořád vidím ten profil

v tančícím okně

s pozadím tenisových kurtů.

Jak starý obraz na stěně,

jako krev v tamté aréně,

zakryté nocí, mlhou, dálkou.

Je fialový jako lalok,

když dráždíš moráka či krůtu.

■ Za Rakouska se vlaku odjíždějícímu v sobotu odpoledne (po skončení úředních hodin v bankách) z Prahy do Drážďan říkalo Defraudantenzug.

■ Našel jsem náhodou v papírech, které jsem si vytrhl, když jsem před deseti lety vyhazoval stará čísla Plamene, Kainarův „příspěvek do diskuse“, nazvaný redakcí NENÍ SE ZAČ STYDĚT. S časovým odstupem mi to připadá otřesnější než tehdy. Říká tam zcela akademicky: „Pokud jde o můj vztah k stalinskému kultu, musím říct, že sahá až do let před válkou. Např. Halas byl přímý protistalinský bojovník…“ Dál zcela nejasně a rozmlženě: „Halas byl básník, kterému jsem podléhal i názorově…“ (jeho protistalinským názorům ale zjevně ne, lak o čem to mluvil?) Dál: „Je zajímavé, že s básničkami na Stalina jsem začínal v době, kdy se to se Stalinem už pomalu chýlilo ke konci…“ Dál: „Že jsem na konci tohoto století psal nadšené básničky na Stalina, to bylo tím, že od toho 52. roku vznikal u nás jakýsi pocit nebezpečí a jméno Stalin se vracelo jako jméno určité konsolidace a určité jisto
ty. Své pocity jsem si já i jiní vykompenzovali tím, že jsme šli na druhou stranu, do druhého extrému. To není v literatuře ojedinělý případ. Já se za ty básničky vůbec nestydím…“ Prostě: vztah, básničky na Stalina, někdo byl náchylnější, někdo méně… Takhle vidí svou činnost básník, v těchhle termínech mluví o tom, co bylo oslavováním nejmasovějšího vraha historie, člověk, který si plivnul (v básni Sucho) na lidi tahané v tom okamžiku za krk na šibenici… Básník, který by měl vědět o lidech a lidských věcech něco víc než druzí, ale který toho o nich věděl „tak málo“, že mu v ničem nepřipadalo podezřelé, že režim zatýká tisíce lidí, věší ženské, popravuje ty, kterým ještě před rokem dával vyznamenání, nic z toho ho nevarovalo, jemu se „jméno Stalin dál vracelo jako jméno pro možnost… určité jistoty“! Takhle se „hájí“ a „omlouvá“ člověk, který se bez sebemenší
ho přehánění proměnil v slouhu, napomáhače a korteše nejotrlejších vrahů, jací se v průběhu dějin dostali k vládě nad tímto národem, člověk, který se aktivně zúčastnil a spolupodílel na štvanicích na lidi odvlékané pod šibenice a do dolů na nucené práce. O spoluručitelství za vraždy mluví v ryze akademickém tónu: „Někdo byl náchylnější, někdo méně… psát takové a takové básničky“! Básničky! „Já například… Halas zas například…“ To říká tam, kde jediné možné pokračování podobných vět zní: Já například jsem byl bezcharakterní svině… Halas zas například nikdy nebyl bezcharakterní svině… Mně nevadilo brát státní ceny od lidí, kteří zároveň s nimi podepisovali pro jiné lidi rozsudky smrti, a tak jsem ty ceny bral a nechal jsem se na zkrváceném hnojišti režimu nainstalovat za partorga básníků téhle země (když jsem předtím v době poprav a zatýkání zdenuncioval celou je
dnu básnickou generaci – viz báseň Zůstali vzadu ze sbírky Velká láska), zatímco jiným to třeba zas vadilo a tak se nechali zavírat a odsuzovat na desítky let do kriminálů, z nichž se mnozí nevrátili živí a mnozí se smrtí na jazyku (Zahradníček), o tom, že 15-17 let nemohli tisknout ani nemluvě, to přece byl detail… Spílání popraveným nebo právě popravovaným ve své sbírce Veliká láska klasifikuje jako „určitý básnický omyl“, „náhody ve vývoji, které si každý poctivý (!!!) básník musí připustit“. Na závěr říká, že „není… dost taktní, když ho za takové omyly někdo tahá za jednu nohu jako psa“, chce, aby o něm řekli, „byl to takový a takový pes“. Což neznamená nic jiného než opravdu podrobné historické zhodnocení. Tak tady ho má: katův pacholek, tajnou policií, estebáckými pochopy intronizovaný na krále! Nic. Ani stín studu. Ani stín přiznání viny za hrůznou noční můru, kter v této zemi asistoval. Zbabělec toho druhu a do té míry, že nedokáže ani říct: „Měl jsem strach, měl jsem strašný smrtelný strach sám o sebe. Proto jsem ta svinstva dělal. Bál jsem se a měl jsem se natolik rád, že jsem si myslel, že je vždycky lepší, když popraví pár jiných, než aby popravili mě…“ Vrcholy servilnosti, podlízaveckých intonací pseudobodré lidovosti, jichž ve svých tehdejších „básničkách“ (jak tomu říká), dosáhl on, nedokázal tak zdařile ztéct nikdo jiný. „A viděl Stalin dívenku a pousmál se na ni…“ Pro masového vraha je v socrealistické „básničce“ usmál málo, musí se pousmát……… „Pro hřbitovy Stalinových reků, kteří jsou u nás věčným modelem…“ Socrealista Kainar píše „reků“, samozřejmě; obyčejný realista by musel vystačit se slovy „Stalinových obětí“… „…šel naším krajem ušklíbaný Kdosi…/ Tu upil dětem mléka…“ (Tak vypadá Kainarv portrét právě oběšeného Slánského…) Na zblití. Na zblití. A v roce 1970 totéž… Designovaný předseda „nového“ Svazu spisovatelů, organizujícího se pod záštitou milovických tanků, pod patronátem centrální skupiny sovětských vojsk… Jenže to už se na to pánbůh nemohl dívat…

■ Dějiny literatury: Čechov – světová sláva, další a další vydání, další a další reprízy a nastudování, včetně těch, které organizačně zajistil vstup spřátelených tanků do Prahy v srpnu 1968 („Něco ruského v repertoáru být musí! Tak co? Čechov!“), a Ertěl – hrob, zapomenutí, žloutnutí v prachu knihoven… To jsou dějiny literatury.

■ SPÁČ V MOTELU (parafráze Rimbaudova Spáče v úvalu) – odtragizovaný, ušmudlaný malý svět davového člověka 70. let – autoservisy, tapety, ledničky, kapesní kalkulačky; malokalkulantská mentalita davového turisty na Hluboké nebo na Malorce.

■ Umírá Franco, Francisco Franco. Jak pozdě, v jak vysokém věku umírají diktátoři a svině tohoto světa! Hemingwayové umírají dřív.

■ A round peg in a square hole. To bývalo oblíbené úsloví Mirka Krafta v 50. letech, v letech našich nočních toulek noční Prahou, tenkrát, kdy se nám oběma zdálo, že žijeme v nesmrtelnosti… A to mi hned, jako bolest u srdce, připomnělo jeho milovanou, tolikrát citovanou větu z André Gida: Et ce que je cherchais sur les routes ce n’étaitpas d`abord tant une auberge que ma faim… Co jsem hledal na cestách, nebyla ani tak hospoda jako můj hlad… Proč to sem zapisuju? Je mrtvý. Už si nikdo nevzpomene, co měl rád.

■ Ten den jsem tebe od hřebínků k patě

jak tragéd v provincii dramata Shakespearova

za sebou táhl a dopodrobna znal tě,

po městě bloumal a dlouze memoroval

(Pasternak)

■ Dva citáty, které míval rád Jedlička z Holanových překladů čínské poezie, vydaných 1949 v knížce pojmenované Melancholie:

„I velmi jemní lidé se v sobě nevyznají.

Jen víno je záslužné.

Vždyť ve vesmíru zlo i dobro, žal i radost

jsou ve skutečnosti nicotou.“

■ „Nic se nevyrovná přítomnému opilství,

v němž dobro i zlo, smutek i radost

jsou stejně zapomenuty.“

■ Zametl jsem poslední stopy svých nadějí…

■ Když ho přešla mladistvá pára, když začal pomýšlet na klidné dožití a na smrt, vstoupil do strany a začal chodit do kostela. (To není vtip, říkala nám to o tom člověku jeho manželka J. M., která to sdělovala na úrovni všedních drbů, nic ji na tom nezaráželo, nic jí nedocházelo.)

■ Sen o Podolí (Ze 3. na 4. listopadu 1975 – ke třetí hodině.) Bytná, prababička; procházím místností, kde jsem nebyl 12 let.

■ Chybí nám k poznání Boha (nebo prostě příčiny, mechanismu, původce, nebo co to vlastně je) ještě jeden smysl? Co když právě ještě jen jeden smysl? Nebo nám chybí schopnost dostat se už přímou povahou našeho myšlení, jeho kombinační schopností za rámec určeně, přisouzené, stanovené dimenze? Zašifrovalo se to – ten Bůh nebo co to je – naprosto neproniknutelně… A proč by měl člověk odpovídat na otázky a nést odpovědnost vůči něčemu, co se sebemíň nenamáhalo umožnit mu cokoli pochopit? Proč? Ale vím jistě, že pokora i vzpoura je v tom neproniknutelnu zakalkulována, s oběma možnostmi to transcendentální nepostižitelnou počítá.

■ K předchozímu: ale právě ta nechuť cokoli naznačit, ta daná nesrozumitelnost akvária rybám, právě to ve mně čím dál víc vzbuzuje pocit, že v základě toho, co je za kondicemi naši existence, co ji vyvolalo (umožnilo? tolerovalo?) v podobě, v jaké jsme s to ji poznat, není nic, co by se dalo nazvat dobrou vůlí, plánem božím, smysluplným záměrem. Nepochopitelné vtahovat do pojmů, odvozených z pochopitelného, samozřejmě. Ale z lidského – nepřekročitelného – hlediska je to síla (cosi), které lze mít za zlé všechno. Všechno. Proč vlastně pokračovat v existenci, která je vnucená, kterou by za podmínek svobodného rozhodování naše já (ovšem muselo by bez ní jakožto já existovat) nikdy nepřijalo? V tomhle se lidská existence opravdu ze všeho nejvíc podobá žaláři, kleci totalitního státu… Před dvěma třemi léty mě napadlo, co jsme, co je svět nejspíš: hračka stvořená pro srandu božího syna.

■ „Fór veškerý ženský logiky je v tom, že je bez logiky.“ (zaslechnutý výrok)

■ Bůh nás zanechal v situaci dětí, které nepoznaly otce, který je zplodil. Na světě je tolik dětí, jimž se otec nedal poznat. Matka ho znala, ale mlčí, zapomněla, není si jistá… Úhyb k metafoře: země ho znala? Boha – Otce? Zploditele? Znala ho země?

■ stát ve skřípavě tichém žlutém dešti za soumraku na podzim na zahradě velvyslanectví jak Josef kardinál Ostřihomský – po patnácti letech izolace – a přes plot z hnědě mořených latěk zírat na chodník za ulicí, bludičkově rozsvícený lampiónovým průvodem budapešťských dětí, brebentivě táhnoucích podzimním soumrakem na oslavu výročí Října

■ Feminizace redaktorského povolání, která začala v 50. letech, znamenala vpád kuchyně, kuchyňského myšlení a mentality lián od necek do všeho, co souvisí s „děláním“ knih. Hned se v redakcích zarojilo seladony typu maďarských grófů – a měli šanci. Hned se objevili nenadaní drobní úplatkáři – a měli šanci. Přiklusali specialisti na oblbování všech blbějších než oni sami – a dostali šanci. Zestárlí literární tahouni a dříči, právě tak jako idealističtí fanatici a fantasti, kterým šlo vždy jen o literaturu, přestali být v této konstelaci zajímaví. Kolikrát jsem si říkal, zda václavové kopečtí dobře nevěděli, co dělají, když připustili feminizaci redakcí. Možná že nepřipustili, nestrpěli, možná že programově provedli.

■ Umřeme jako komíny.

Černí skrz naskrz. Ale bez viny.

■ Generace proti generaci nemůže na tomto světě dostat za pravdu. Zestárnou, obrostou mechem, zpařezovatí nebo umřou dřív, než je spor rozhodnut. Jde-li „o pravdu“– vlastně „o vítězství“ – na tomto světě, pak jedině v totalitních státech – tím, že jednu z nich pošle Hitler do plynových komor nebo Stalin do sibiřských lágrů. Ta druhá, přeživší – přesněji řečeno ta víc přeživší – pak dostane za pravdu!

■ Chrum – chrum,

dostane za pravdu!

Aneb:

Každá česká spirochéta

odsuzuje Pinocheta!

■ „Dozrávala pro členství ve straně tak jako hrozny na dobře ošetřované vinici.“ (Z článku Pletařka, Rudé právo, pátek 14. listopadu 1975, str. 3. Autor: Miloslav Hájek.)

■ Dana Hodrová dala tenhle týden číst Majce staré číslo Tváře, ve kterém byla posměšná replika na její studii nazvaná Dědeček jako element průnikový. Když jsem číslem listoval, našel jsem tam také glosu ma (Maity Arnautové), v níž mi tehdy vytkla špatný přepis jména francouzského města. Dnes mi to připadá jako blbárenská sranda z časů idylického biedermaieru. Kvůli jednomu písmenu napsala celý odstavec: „A nakonec ještě malou poznámku, tentokrát na vrub Jana Zábrany, který do téhož čísla Sešitů přeložil úryvek z eseje Cvětajevové Básník a čas: francouzské městečko, v němž básnířka žila, se jmenuje Meudon, nikoli Medon, jak by se dalo soudit podle ruského přepisu. Ověřování takových maličkostí rovněž patří k dobrým překladatelským mravům.“ Připomnělo mi to, že jsem tehdy na to napsal „odpověď“, kterou jsem samozřejmě nikam neposlal. Našel jsem ji mezi starými papíry: „Vážen
á ma, polemizovat o písmeno, jedno písmeno, se mi ještě nikdy s nikým nepodařilo, taková akribie je osvěžující novum; ale máte pravdu, Marina Cvětajevová vskutku žila ve Francii v městě, které se jmenuje Meudon, a ne Medon. Poněvadž je to v mém českém textu chybně jen jednou, mohl bych při svých špatných překladatelských mravech tvrdit, že jde o tiskovou chybu, ale nebudu: spletla mě zvuková shoda s francouzskou exklamací Mais done!, která mi při transkripci jména toho města v jakési nelogoické echolálii prolétla hlavou; obětí podobného krátkého spojení v mozkovém computeru se – mám obavu – čas od času stane každý: jeden napíše o u méně, druhý o z víc, jak se to třeba stalo ve jménu anglického básníka Coleridge (sborník Poetika rytmus verš, Svět sovětů 1968, str. 20) překladatelce, o jejíchž dobrých překladatelských mravech bych se ani ve snu neodvážil zapochybovat. JZ“ – Zainteresoval jsem se blb
ostí jako blbec, jako blbec si nedokázal odpustit, abych na ni „vtipně“ neodpověděl s malichernou radostí, že jsem i jí našel v překladu chybu, stejnou jako tu, kvůli níž se na mě obořila… A to už jsem nebyl mladý blbec.

34 (OD 16. LISTOPADU DO 19. PROSINCE 1975)

■ „Těch tisíc korun mu nedali, to je fakt, ale byl uvedený v tiráži, tak co chce?“ (Z rozhovoru slyšeného v redakci)

■ Pětiletí 1920-1925 bylo velkým pětiletím evropské poezie (Rilke, Eliot, Jesenin, Mendlštam, Gottfried Benn) – koncentrace děl paralelně vznikajících v té době už nikdy nedosáhla později analogické intenzity, je to náhoda? Nebo jen můj časový bod, daný rokem narození, z kterého to vidím? (Tj. z kterého mně jistý druh poezie připadá významnější než jiný?)

■ Sám nevím, co se mi tak líbí na téhle historce o Freudovi a proč si na ni tak často vzpomenu: když mu po Anschlussu umožnili odjet z Vídně do Anglie, gestapo si od něj před odcestováním nechalo podepsat prohlášení, že se k němu chovalo naprosto korektně. Podepsal a připsal: Mohu gestapo každému vřele doporučit. Sisigmund Freud.

■ Všichni se tvářili, jako by věci nebyly v pořádku až od chvíle, kdy jim začaly vadit, kdy oni je prohlásili za nemorální a nesnesitelné a vypověděli jim válku. Že někdo – a poměrné mladý někdo – mohl mít za sebou deset let ježdění po návštěvách v kriminálech za naprosto nevinným otcem a matkou v době, kdy oni dělali redaktory v rozhlase, chodili na partajní schůze, rozhodovali o lidech a lecčems jiném – a že tedy ten někdo nemohl mít pro jejich náhlé „prozření“ a prohlášení poměrů za shnilé od určité chvíle nic než trpký pošklebek a je samotné nemohl pokládat za nic jiného než pozdě probuzené lunatiky, to jaksi nepochopili dodnes. Že jim ti „dříve trpěvší“ v jejich drangu na režim, drangu od určité chvíle, neposkytli očekávanou podporu, že právě je nepokládali za své lidi a své přirozené spojence, to je naplňovalo rozhořčením… Hendrychovi hoši, kteří od určité chvíle vysto
upili proti Hendrychům. Ti dříve za jejich pomoci masakrovaní jim podle jejich logiky měli k tomu vystoupení, k té skřížkempofunusové odvaze zatleskat… Není divu, že se zklamali, že se rozhořčili.

■ Lidé, kteří říkají: „Proč k nám někdy nezajdete? Proč se nestavíte?“ s výrazem, z něhož je jasné: já mám ale sám sebe, a to je pro mne zajímavější společník než kdokoli jiný.

■ Všechna světla zhasla. Ale tahle věta může také znamenat: den. Když je noc u konce, všechna světla zhasla. Jinak: …a nastala noc.

■ 23. listopadu 1975. Probuzení kolem páté ráno. Venku mráz, sněhový poprašek na pláni ke Kbelům. Pocit opuštěnosti (rodina za zdí), stesku, chyb, únavy z práce, sklíčenost z postupné ztráty objektivního vidění světa. Taedium vitae.

■ A život

Co to je

Bumerang boží

Že ho nezakřikneš

Ten co svou křivku opíše

Dřív než mrkneš

Bumerang boží

Mrštěný

Z odvěkého stáří před narozením

Do odvěkého stáří po smrti

Z bezdůvodného stáří před

Do bezdůvodného stáří potom

Bumerang boží

Mrštěný

Bez pardonu a bez všech výhrad

A chraň se vymknout Mezipřistát

Dole jsou pirani Dole jsou murény

Ten život život

Co to je

Vzduch pěchující bumerang

Prapředek od stroje

Náš přiživenec

Zkřehlý Celsie

A přítel od poezie

■ Udeřily mrazy, banální listopadové mrazy, 6-8 stupňů – teprve třetí den, a všechno se hroutí: tramvaje přestávají jezdit, na Pankráci nesvítí elektrika, v Malešicích neteče teplá voda, v Praze popraskal vodovod, vzdula se dlažba… A oni žvaní a žvaní a žvaní o internacionalismu, vyspělé socialistické společnosti, významných úspěších, upevňování družby… Člověk by si málem přál dvacetistupňové mrazy celý měsíc, něco, cokoli, co by tu smečku tankozvaneckých idiotů už jednou donutilo mluvit o skutečnosti… O skutečnosti (A rezignovat na ten bubřivý bezobsažný všekamuflující žvást, na tu partajní pidgin-češtinu, jazyk kreténů a pro kretény, který také jako by nemohl sejít ze světa…)

■ V pražských kinech jde ruský film Právo na skok. Prý je to o parašutistech. Podle názvu by to také mohlo být z chovatelské stanice pro plemenné býky.

■ Léty „pokrejvačství“ se stala až 70. léta, po zákazu publikace 4/5 českých spisovatelů a 2/5 (+-) překladatelů. Kolikrát mě napadlo, proč se vlastně tahle „technika“ (překladů, které podpisují jiní lidé, než kteří je dělali, vyšly v posledních letech stovky a stovky) nezaběhla už v 50. letech, kdy také spousty lidí nemohly publikovat. Mělo to několik důvodů, situace byla jiná: 1) publikovat tehdy nesměli především původní autoři, které „krýt“ je mnohem obtížnější, často nemožné, 2) ti, kteří podporovali režim a publikovat tehdy mohli, brali svou roli vážně, moc ochotných propůjčit se ke „krytí“ by se bylo mezi nimi nenašlo – a z druhé strany by je o to asi ani moc „zakázaných“ nežádalo; obě skupiny se nenáviděly, stály proti sobě, aspoň v nejtřeskutějších letech, a později, když teror vůči literatuře trochu polevil, mohlo publikovat rok od roku stále víc a víc lidí (ale z
daleka ne všichni) – nebylo to už tolik potřeba. Byly samozřejmě jednotlivé případy krytí, souvisely s různými peripetiemi „literárního“ vývoje, ale o těch se mimo nepatrný okruh zasvěcených neví dodnes… Pokud jde o překladatele „černochy“ z 50. let, měli motivaci většinou finanční (někteří „dobře zapsaní“ členové strany sháněli překlady a dostávali je na běžícím pásu – a méně vítaní, kteří sami dostali jeden překlad za rok nebo vždy jen něco méně výhodného – jim s tím pomáhali).

■ V úterý 18. listopadu, v týdnu, kdy vyšel v odeonské edici Klasikové sovětské prózy Babel, Rudé právo v pravidelné rubrice Z nových knih nejenže neuvedlo jméno překladatele, ale neuvedlo ani Babela. Vůbec neoznámilo, že kniha vychází. V sobotu 22. listopadu z ní Haló sobota přetiskla povídku Velitel eskadrony Srunov – bez uvedení překladatele. Dnes, 2. prosince, oznamuje rubrika Z nových knih odeonský výbor z Jesenina Zvony a tváře. Uvádí „v překladu Václava Daňka, Emanuela Frynty a Jiřího Taufera“ – dalšího překladatele – mě – vynechává. Před několika týdny mi vzkázal Chrobák od Vladimíra Novotného, že v Literárním měsíčníku odmítli Novotného krátkou recenzi na nové vydání Babela; minulý týden mi Novotný kvůli čemusi psal a v dopise se o tom zmiňuje: „Jakákoli recenze či zmínka o vydání Babelovy knihy byla šéfredaktorem Literárního měsíčníku vehementně odmítnuta.“ Další histor
ie z těchto dnů: Z. sdělila „sub rosa“ Majce, že jsem na poradě vedení redakce byl navržen na cenu za překlad (uspořádání výboru z Bunina Antonovská jablka a překlad téměř poloviny sedmisetstránkové knihy). Cenu prý mi Odeon chtěl dát už loni, ale z ministerstva kultury prý jim sdělili, že by mé jméno mohlo vzbudit nevoli Svazu spisovatelů, a proto že jim doporučují udělit cenu někomu jinému. (Pro srandu: dostal ji Joska Hiršal za Ariosta, ovšem „kryt“ stranicky zachovalým Jaroslavem Pokorným.) Letos prý však mne už hodlají prosadit: sdělí to ministerstvu jako hotovou věc, Svazu spisovatelů prý do toho nic není, nemá do toho co mluvit. Neuplynul ani týden a sekretářka – opět sub rosa – Majce řekla, že návrh byl z ministerstva kultury znova zamítnut. (K tomu ještě na doplnění: loni jsem byl navržen na překladatelskou cenu MF, ale tam to bylo zamítnuto hned vedením redakce s tím, že „Zábrana byl namoč
enej v Sešitech, ten si bude muset ještě pár let počkat“.) Ta 3-4 „potlačení“ – historie s cenou s tím nemusí nutně souviset – dělají dojem „pokynu“. A protože partajní byrokracie nemá ve zvyku ustálené věci měnit, je za tím pravděpodobně osobní impuls. Kdo? Udavačů je tolik… Konec paranoického zápisu. Alas! Even paranoics have real enemies.

■ Literatura je věc komplexů, osobní prestiže lidí, kteří se na ni dali. V každém jiném „oboru“ jsou jeho méně úspěšní vykonavatelé či praktikátoři méně nebezpeční a napáchají méně zla než právě v literatuře. Ale dát rozhodování o tom, co se bude a nebude tisknout, do rukou špatným nebo pouze nikoli nejlepším spisovatelům? Dovolit jim, aby jen oni ze své blahovůle a ze svého hlediska směli s konečnou platností rozhodovat o svých talentovanějších, chytřejších kolezích? Udělat kozly zahradníky? Strana přece nikomu nemůže talent udělit nebo propůjčit jako řád, nemůže ničí talent zvýšit – jak tedy může dosáhnout toho, aby ji podporovali ti nejtalentovanější, nejschopnější – a ne právě zakomplexovaní, ve své ctižádosti frustrovaní outsideři, kteří by bez její podpory a opory neobstáli v konkurenci? Co to znamená? Že strana nedává zelenou talentům, že nepodporuje nadané a schopné, a
le že dává přednost méně schopným nebo vyloženým oportunistům jen proto, že jsou loajální (nebo bezskrupulóznější). A to dál logicky znamená, že vše, co strana tvrdí o své podpoře umění a svém zájmu na „rozkvětu“ umění – je lež od začátku až do konce a nikdy to nic jiného než lež nebylo. Strana nemá zájem podporovat nejlepší umění, ale pouze nejkonformističtější a nejservilnější umění. A jestliže nepodporuje – nebo není ochotna trpět nejlepší umění –, nepodporuje žádné umění, právě naopak umění jako takovému, veškerému umění škodí a nezajímá ji nic jiného než jak je zničit, ochromit, umlčet. Co dobrého může čekat od lidí, kterým nestačí, že si donekonečna znova a znova vydávají všechno, co sepíšou, a jejichž jediným dalším zájmem je jak potlačit, anulovat, zničit všechno, co dělají ti druzí – jak to sprovodit ze světa. Jejich jedinou touhou je ty druhé prostě za
bít, zničit jejich rukopisy, nedovolit jim vůbec cokoli psát, o vydávání ani nemluvě. Poněvadž vědí, že talent nemohou od strany získat, na ten že žádná strana, žádné byro, žádný výbor patent nemá – nezbývá jim než spokojit se s penězi, vydavatelským monopolem, zahraničními zájezdy a výnosnými funkcemi – a nepříčetně nenávidět, hnát od válu každého, kdo je schopnější než oni, kdo není ochoten mlčet o císařových šatech, kdo není dost zkorumpovaný a demoralizovaný na to, aby pokládal za talentovaného jen toho, komu strana talent přizná… Říká se tomuhle kulturní politika? Nebo je to předání veškeré moci outsiderům a bezcharakterním, aby jí zneužívali k umlčování, terorizování a šikanování všech, kdo nejsou stejně neschopní a demoralizovaní jako oni sami?

■ Nechtěl bych příliš generalizovat, ale čím dál víc si uvědomuji!, že literatura, kterou mám opravdu rád a která je mi nejblíž, je literatura z let 1920-1940. Samozřejmě – plus minus. Je to proto, že to je svět, který jsem vnímal nejsvěžejšíma očima dítěte? Že to je svět, v jakém jsem si jako dítě představoval, že budu žít?

■ Dnes – 11. prosince – jsem si přinesl z Mladé fronty signál Jesenina, kterého jsem před rokem překládal. Knížka ale vyjde až po Novém roce. Listuju v tom… Toho Jesenina jsem loni nepřekládal. Bral jsem ho jako lék proti blížící se smrtí. Lék známý z mládí. Lék v opuštěnosti, mlčícím zoufalství, zbavenosti přátel, v chřadnutí, lék ze začátků, braný na konci.

■ Kdybych byl někdy v životě měl ctižádost překladatele, mohl bych být – možná, možná, kdo ví – spokojen. Kdybych byl býval někdy v životě měl ctižádost překladatele… Ale takhle… Samozřejmě že se člověk promění v to, co dělá, samozřejmě. Ale je „náhradní život“ v té nevysvětlitelné záhadě života vůbec vždycky tak velké neštěstí, za jaké je člověk považuje? Není to anděl boží nebo Bůh čekající za rohem, který k nám přistoupil a kterého jsme nepoznali, vlastně on ten pravý? Absolutní odvaha a absolutní pokora nejsou v rozloze jediného života tak neslučitelné věci.

35 (OD 19. PROSINCE 1975 DO 21. ledna 1976)

■ Z čeho plyne naše sebevědomí na tomhle světě? Z toho, že vepři nezabíjejí, nepečou a nepožívají nás, ale že my zabíjíme, pečeme a požíváme je. Z toho, že jsme přemohli aspoň na čas, na přechodnou dobu, všechna zvířata.

■ A slunce opálilo ranní oběšence. K večeru viseli na šibenicích dohněda osmahlí.

■ Že umíral tristně, zoufale, s vědomím krachu a prohry v životní sázce? Počkej, jak budeš umírat ty… Počkej.

■ Člověk, který čte poezii, setká se, jak se čas vrší, s básníky, kteří jsou mu bližší než jiní. Takových setkání jsem zažil v životě mnoho. Moje setkání s Nicanorem Parrou bylo ale úplně jiné, mimořádné od prvního pohledu. Se stejnou intenzitou uhranutí, jakou jsem znal z mládí, když jsem v davu těl a tváří zahlédl na plovárně jedno tělo a jednu tvář… Jedinou ze všech, jedinou mezi všemi, jedinou ve všech… A později, když jsem ze dvou knížek, kde byly španělské originály zároveň s překlady do angličtiny (Poems and Antipoems + Emergency Poems), jeho básně opravdu a důkladně poznal, měl jsem pocit blízkosti a spřízněnosti tak fascinující, že jsem zatrnul, až mi zatrnulo… Jako kdybych žil já – JÁ SÁM – ještě jednou, zároveň na jiném místě na světě – jako by každý Panův verš byl pro mne veršem ze sna, mým veršem, mým vlastním, který jsem už kdysi napsal, o kterém se mi zdálo
, že už jsem jej někdy napsal. Takovýhle pocit zcela a do všech detailů analogické emocionality jsem neměl nikdy s nikým… Ani v raném mládí s Jeseninem, ani v pozdějším mládí s Ginsbergem či Ferlinghettim, o Mandelštamovi, Stevensovi nebo Pasternakovi nemluvě – ti byli pro mne vždycky jiní, jiní lidé než já. Končí rok 1975, čas se začíná nachylovat… Žádná „předsevzetí k Novému roku“, tak naivní ani pověrčivý nejsem… Jenom otázka: dokážu do konce příštího roku těch asi 120 básní přeložit? Dokážu to při vší ostatní práci, kterou nemůžu nechat stát, poněvadž famílie nemůže zůstat bez peněz, poněvadž, jsem na ni podepsal smlouvy a zavázal se dodržet termíny. Dokážu to vedle téhle práce, dokážu promluvit česky za svého dvojníka?

■ Má žena je psychoanalytik k pohledání, lepšího bych nenašel, kdybych šel na kraj světa. Když má dojem, že bych se mohl častěji holit, případně i koupat, okamžitě pro to má důmyslné vysvětlení: „Tebe určitě, kdyžs byl malej, převinovali ve studený místnosti…“ Takže se nestačím divit, natož zastydět… jaké zajímavé věci o mně ví, které by mě v životě nenapadly.

■ Nedávno jsem se náhodou dočetl, že divoši z kmene Kuka Kuka na Nové Guineji se při setkání beze slova – místo pozdravu – navzájem pošimrají pod bradičkou… Och, ta představa se mi zalíbila!

■ Od pohřbu Emana Frynty neuplynuly ještě dva měsíce a na první stránce Tvorby se objevil překlad nesmyslné, připitomělé „básně“ z bulharštiny a pod ním, že ji přeložil jakýsi K. za spolupráce E. Frynty. Nevím přesně, kdo ten K. je, ale podle toho, co jsem už před několika lety od někoho v Praze slyšel, patří mezi ty lidi různých národností (většinou východoevropských), kteří žijí v Praze (na fakultách, ústavech, kulturních střediscích a partajních institucích) a aby si přivydělali, rozesílají do všech možných tiskovin překlady kdejakých nezajímavých veršíčků. Dost často jim to otiskují, poněvadž jednak jsou to „vítaní“ cizinci, jednak „gutta cavat lapidem“… Jednak dnešní redakce žijí ze všeho, co je „pseudo“, tak proč by měly nějak obzvlášť zatvrzele odmítat tyhle pořád stejné nicotnosti? Malér je v tom, že tihle kulturtrágři neumějí moc česky a vjednom kuse někoho otrav
ují, aby jim to opravoval nebo překládal s nimi. Umím si představit, jak to bylo: ten K. nepochybně Fryntu otravoval (možná už před několika lety), Frynta ho při své přehnané slušností a korektnosti nedokázal vyrazit, možná mu v překladech i sem tam něco poopravil, aby se neřeklo a aby se ho zbavil (u nicotných věcí se opravy stejně nepoznají, je to jako překydávat kupku hnoje, pořád je to hnůj), pak si ale stejně nepřál, aby ho K. pod překlady spolupřipodepsal… Jakmile Frynta umřel, K. sáhl po přechodně odložených textech a začal rozesílat… Tristní. K smrti tristní. Když si vzpomenu, jak Frynta „umíral“, když dal něco z ruky – z obavy, že to není dost dobré, dost dokonalé, jak nepublikoval skvělé překlady, které v mládí dělal jen pro sebe, ani ve chvíli, kdy doslova smrděl korunou, protože se domníval, že nemá právo dát „ven“ nic, o čem si myslel, že by se to dalo, „mohlo“ jednou třeba uděl
at líp! V padesátých letech mi Frynta kolikrát četl své překlady Hölderlina, Chlebnikova, Morgensterna, Pasternaka… Když jsem ho po deseti letech, někdy v roce 1965, žádal, aby mi z nich něco dal pro Hosta nebo později pro Sešity, odepsal mi, že „je mám ve vzpomínce zidealizované“, a dal mi jen pár věcí z Pasternaka (jednu krátkou věc jsme za poledne v hovoru přeložili asi za dvacet minut spolu, on měl starou nedokončenou verzi, já několik „vymyšlených“ veršů z téže věci, vzniklo to vzájemnou kritikou obou verzí a najitím optimálních možností – prostě jsme to na místě dodělali, šlo o tři sloky) a čtyři texty ze Švýcara Kuttera, s nimiž jsem si užil kalvárii, poněvadž je v Sešitech nechtěli tisknout a musel jsem se něco napřemlouvávat Uhdeho a Skácela, aby je nakonec otiskli v Hostu… A teď, přesně v okamžiku, kdy už Frynta k ničemu nemůže říct ne, jakýsi K. – neprozřetelně kdysi včas nevyho
zený z bytu – sáhne do „starých zásob“ a nebožtíkovo jméno vláčí Tvorbou. Některé lidi má člověk hned vyhodit, jakmile mu vlezou do bytu, nepřemýšlet o tom, koho si tím popudí a u koho jej pomluví… S některými lidmi se vymstí sebemenší zaváhání… A tristně. Po smrti. I když jde o blbost.

■ Vzpomínka na starou, moc starou vzpomínku: když jsem někdy v roce 1954 viděl prvně u Miky Medka obrazy, které tehdy maloval, napadlo mě, ze v nich je něco velice podobného obrazům Victora Braunera, jejichž reprodukce jsem tenkrát u někoho (nevím už u koho) viděl… Pak jsem na to zapomněl a celá léta, kdy jsem se mohl Miky kdykoli zeptat, zda a jak Braunera zná a jestli měl na něho nějaký vliv, jsem to neudělal… Teď se ta vzpomínka nevím proč najednou vynořila, ale jeho už se na to nezeptám. Příležitostně Emily nebo až někdy potkám Effenbergera, ti to budou vědět.

■ Podivná slečna: Rychlomrdka. Vzpomínka na Tatrovku, na smaltovnu v Radotíně… Jak se jmenovala ta blondýna s drátkovitými vlasy a šíleně, šíleně modrýma očima – ta v roce 1953… Gottwaldová? No ovšem, Gottwaldová… Dokonce se mi svěřila, že jí to jméno pomáhá ve styku s kádrováky, ačkoli s právě zemřevším prezidentem nebyla nijak příbuzná… Och, to byla děvka před Bohem! Rozená kurva, absolutní kurva. Na térové střeše smaltovny v Radotíně, o polední přestávce za komínem, za těch letních hiců… Vzpomínám, že jsem si tehdy odhlásil lístky na obědy v cementárně, abych za ní mohl v poledne chodit na střechu.

■ Některé režimy jsou tak hnusné, tak odporné, že od nich člověk nestojí ani o vydělávání peněz.

■ Když jsme s Helmuthem v 50. letech kolikrát mluvili o tom, jak a jestli vůbec se dá žít, přežít v totalitním režimu a policejním státě, v jakém jsme žili, při jednom takovém hovoru mi řekl: „Člověk se před nima musí schovat, poněvadž jinak ho dřív nebo později zabijou, ať už fyzicky nebo tím, že zničí jeho integritu – že ho vobrousej nahrubo pilníkem a najemno dodělaj šmirgl papírem –, o nic jiného těmhle režimům nejde, jakmile vycítí sebemenší stín neloajálnosti a nezávislosti… A nejlepší se jim člověk schová tak, když je jim pořád na očích, ale jako někdo jiný…“ Teď – Helmuth je sedmý rok v západním Německu – se mi ta jeho slova občas vybaví… Splnil jsem podmínku jeho výměru tím, že jsem se tenkrát „stal“ a dodnes jsem překladatelem? Anebo jsem se skutečně stal překladatelem (bez uvozovek) a jenom se přesvědčil, že žádný únik nebyl?

■ Moje favorizované texty v mých překladech z Bunina, které v lednu vyjdou v Lidovém nakladatelství: V Paříži, Studený večer, Pozdní hodina, Velkopostní pondělí – a ovšem celá Lika.

■ Jedna ze základních devíz člověka „žijícího v socialismu“: nikdy JIM neříkej pravdu; nikdy jim neříkej to, co si opravdu myslíš… Vypadá to jako něco nemožného, zvráceného, obludného, má-li člověk tohle dodržovat celý život… Vypadá, zdá… A přitom to není nic jiného než životní nevyhnutelnost v zvráceném režimu: je známo, jak zatočili s těmi, kdo tuhle devízu porušili jen jednou, v roce 1968, a řekli jim, co si skutečně myslí… Jen jednou za celý dlouhý život.

■ Jedna kopie mého kompletního překladu Ginsberga – v uspořádání, v jakém šel do Odeonu v roce 1969 a pak byl pozdržen „ve výrobě“ a posléze vyřazen z plánu – je od léta letošního roku uložena u Dušana Kubálka v Roztokách (bývalého redaktora Lidového nakladatelství, nikoli jeho jmenovce, který byl kdysi v rozhlase a teď je v Albatrosu).

■ Partaj může nakomandovat, že Donát Šajner bude tisknout a Jan Skácel nebude tisknout. Může dokonce nařídit vyučovat ve všech českých školách, že Donát Šajner je básník a Jan Skácel není básník. Pak ale je zbytečné jakékoli domlouvání a „zlepšování“ situace v „kultuře“, věci, po kterých mnozí tak prahnou, poněvadž není žádná kultura, není žádná literatura, je jenom udržování nejprolhanějšího zdání, že něco podobného v téhle zemi existuje, je jenom karabáč, nutící říkat, že černé je bílé a bílé je černé – karabáč, s nímž není diskuse, karabáč, kterému nejde o nic, natož o nějakou „pravdu“, karabáč, jehož jediným zájmem je udržet moc a umlčet všechny. Jakékoli paktování se s karabáčem je pro otroky se zkorumpovanou mentalitou, ale ne pro lidi. A to je poslední a jediné slovo na to všechno.

■ „Já mám Rusy rád… Mám je rád až nekriticky, no fakt… Co nemám rád, to vám snad nemusím povídat…“ (Namazaný překladatel z ruštiny na předsilvestrovském sezení v redakci „mezi svýma“.)

■ SUSPENSIO PERCOLLUM (trest smrti oběšením). Zkráceně: sus per coll (anglicky se vyslovuje sasprkol).

■ Pepe… sovětský Pepe… Personalnyj pensioněr… Beztřídní společnost v praxi… U nás se tomu říká osobní důchody, vyměřované podle příkazu „shora“, do jejichž výše nemají žádné úřady důchodového zabezpečení co mluvit, které se neřídí podle žádných předpisů… které se řídí jen absolutní svévolí těch, kdo jsou u moci. Důchody pro fízly, špióny a kontrarozvědkáře, důchody pro nositele řádů 25. února… důchody za věrnost katům Kalandry, Horákové, Zahradníčka… Věrnostní za nápomoc při justičních vraždách… Věrnostní za vždy znovu opětovaný souhlas a podporu: při stavění Stalinova pomníku, při odsouzení Husáka, při nastolení Husáka.

■ Dva výroky, oblíbené v roce 1968 (ale už několik let před ním), při nichž jsem vždycky mohl vyletět z kůže a začal vidět rudě, kdykoli jsme je slyšel: 1) Dělali jsme chyby… Plurál inkludující všechny – jako by i ti, kteří seděli v base, kteří se houpali na šibenicích – jako by i ti, i tihle dělali chyby… A eufemismus „chyby“ místo „popravovali jsme, vraždili, terorizovali a ohlupovali celou zem, odrovnávali a korumpovali celé generace…“ Tomuhle oni říkali „chyby“… To opravdu chce a předpokládá lidi, kteří neumějí česky, nebo lidi zvláštního ražení… 2) Ano, mýlili jsme se, ale mýlit se bylo pořád lepší než stát stranou a nedělat nic… (celé ročníky nekomunistických studentů, vyházené z fakult, promovaní barabové stavějící most Inteligence, pétépáci s černými výložkami, držení na vojně naneurčito, důchodci vysídlovaní v Praze po stavbách a páchající sebevraždy na běícím pásu… třídně diskriminované české děti, které se nikdy nedostaly do škol, kde bylo vždycky místo pro děti korejských komunistů, přivážené do Prahy z druhé půlky světa; udavači, kádrovými posudky, anonymními hlášeními a domovními knihami, vírem lží měnících se každé dva tři roky (Tito – hrdinný maršál, Tito – krvavý pes) štvaní, vyřazovaní, sužovaní a oblbovaní lidé – těm všem byla tímhle výrokem připisovaná metafyzická vina, že stáli stranou, že byli pasívní, že se nepodíleli… Na čem se měli podílet? Od čeho se neměli držet stranou? To je argumentace kata, vytýkajícího své oběti, že se aktivně nepodílela na své vlastní popravě, že stála stranou a nepřiložila ruce k svému vlastnímu rdoušení… Stoupenci snad žádného režimu v dějinách – ani režimů, vycházejících z čiré iracionality – se nikdy nedokázali utéct k takhle hovadské, zvrácené argumentaci… k obv
iňování svých obětí, že nepřispěly ke své likvidaci… Jestliže svět má vůbec nějakou budoucnost a nepádí ke svému konci – uvěří někdy někdo… v nějaké té… budoucnosti, že tohle bylo možné, že v tomhle jsme žili své životy, že z tohohle dokázali usvědčení vrazi s ledovou (ba co víc – s pohoršenou!) tváří obviňovat ještě po letech své pouhou náhodou vyváznuvší oběti – a ty musely mlčet, nemohly jim ani plivnout do ksichtu, poněvadž vrazi byli i nadále u moci, pevní v kramflecích opřených o sovětské tanky.

■ Historie, spíš jen syžet, který jsem před lety slyšel od jedné dělnice v radotínské smaltovně: v roce 1949 vyšla dopoledne z chalupy, kde bydlela, kdosi šel proti ní, ale šikmé ranní slunce jí zrovna svítilo přímo do očí, viděla jen černou siluetu, kterou nepoznala, a tak nepozdravila a přešla… Nepozdravený byl předseda radotínské KSČ: aniž uvažoval o tom, proč asi měla přimhouřené oči, pokládal to za urážku, za ignorování partajního majestátu, a tím začaly Pepčiny maléry: vyhodili ji z konzumu, kde prodávala, pak ze zahradnictví, kam ji dostal nějaký příbuzný, až skončila ve smaltovně u té nejhorší práce: omývala v kyselině plechové tabulky, než se na ně nastříkal grunt… Nikdo jí nikdy neřekl, co proti ní partaj (předseda místní partaje) má, a tak se nemohla nijak bránit, nikomu nic vysvětlovat. Tu historii s nepozdravením – „Proti slunci, Honzo,“ říkala mi, „já byla úplně voslněn á!“ –, se dověděla až po několika letech od nějaké příbuzné toho předsedy.

■ 1. prosince jsem se u Ládi Dvořáka na oslavě jeho pětapadesátin sešel po pěti letech s Vaškem Havlem. Vzpomínali jsme na všelijaké srandy ještě ze starých časů, jak jsme byli před 20 lety (v roce 1955) ve Všenorech spolu gratulovat Holanovi k padesátinám a jak tahal na smyčce ze studně láhve bílého vína („Jen pijte a jezte, kluci, to je dar od Československého spisovatele. Ty na to maj!“ – ve skutečnosti to byl tehdy dar „zařízený“ Láďou Fikarem, ta instituce sama k některým lidem nikdy takhle štědrá a rozdávačná nebyla), na to, jak jsme byli navštívit Emanuela z Lešehradu několik týdnů předtím, než umřel, na Jirku Paukerta (Kuběnu), který k té naší partě taky tehdy patřil, na krásky, které dojížděly z Brna (Violu, Blanku, Louisu-Pipku, kterou si po létech vzal Standa Mareš a odvezl si ji do Austrálie), na ta léta, kdy mladý Miloš Forman psal ještě verše a neměl tušení, že bude režírovat fil
my – v partě byl pokládán za „trochu hloupějšího“ a nikdo, nikdo netušil, že právě na něho čeká ta trochu srandovní, ale velká a zářivá světová kariéra… na moc věcí jsme vzpomínali. Nejhezčí historka, kterou ale Havel vykládal, byla tahle: když byl v roce 1968 ve Spojených státech, sešel se i s Petrem Zenklem, sice letitým, ale tehdy ještě čilým pánem, legendou protikomunistického odboje (pamatuju se, jak se na něho a na jeho zdraví vždycky vyptávali vězňové se stínem naděje v hlase, když jsem v 50. letech jezdil za otcem a matkou na návštěvy do kriminálu). Při setkání s Havlem prý měl Zenkl jedinou ideu: jestli by se nějak nedalo zařídit, aby až umře, mohl být převezen do vlasti a pochován v Čechách: „Myslíte, že by to šlo, pane Havel? Že by to komunisti povolili? Ve vší tichosti, samozřejmě, bez publicity… Já bych si to třeba předem zaplatil v tuzexech.“

36 (OD 2. LEDNA 1976 DO 16. LEDNA 1976)

■ V Nicanoru Parrovi nalezen další z textů, vznikajících jakoby z analogické koncepce jako můj Havran. (Emergency Poems, báseň Pastime.) Připojit k připraveným a excerpovaným textům z Eliota a Stevense (+1 verš z Ferlinghettiho: „To fuck is to love again“) + najít tu podivnou báseň, kterou jsem měl někdy před osmi lety v ruce (u někoho v bytě, opilý k ránu) a odhodil jsem ji vzteklý, že by někdo – jen vzdáleně – mohl současně přijít na princip, na který jsem přišel já. (A teď si nemůžu vzpomenout, u koho to bylo, čí to byla báseň, jestli tištěná nebo rukopis, spíš ale rukopis.) Po tomhle šokujícím zážitku jsem tehdy do právě se sázejících Ikon zařadil jako poslední báseň (č. 90) kus textu, který jsem tehdy z Havrana měl, ačkoli jsem si byl vědom, že báseň není hotová, že bude pokračovat… Jenom proto, aby se mi nemohlo stát, že bych přišel s čímsi pozdě, jako druhý… Víckrát jsem o té b
ásni (z toho nočního bytu) neslyšel a podvědomí mi ten šokující zážitek úplně vymazalo… mně, který si pamatuju intonace vět, světlo ve tváři člověka, hluk v té chvíli za zády – pětatřicet let naprosto prešně. Nebo se mi jen zdálo… v opilém snu… inkarnace úzkosti… a nikdy to nebylo?

■ Pro literární neumětele, šejdíře, kšeftsmany a grafomany vypukla v roce 1969 doba chránění sezóna hájení, dlouhá a dobře platící za bezcharakternost, jakási antidarwinovská idyla, založená na „nepřirozeném“ výběru, s heslem: „Netalentovaní, druhořadí, bezcharakterní, vpřed!“ Spiknutí s cílem umlčení, vyřazení a zničení schopných.

■ Jedna věc mi byla vždycky jasná, hned od roku 1948: že jsem a budu ochoten spojit se proti komunismu s kýmkoli kromě komunistů. Proto tolik rozpaků nad mou netečností a nenadšeností rokem 1968 mezi těmi mými přáteli, kteří tenhle postoj nebyli s to pochopit. Jediná vteřina jakkoli volné a jakkoli přechodné aliance s „nimi“ byla pro mne nemožná, nemyslitelná, nepřijatelná – popřel bych jí sám sebe, všechno. V mé celoživotní při s „nimi“ šlo jedině o ryzost, hnusící se jejich špinavosti, podlostí, prolhanosti… Proto mě, na rozdíl od většiny participujících aktérů, nemohl rok 1968 nadchnout vyhlídkou na zlepšení mé osobní situace. Má se snad člověk smířit s tím, kdo ho dvacet let rdousí, umlčuje a zabíjí, kdo ho připraví o celé mládí a odepře mu jakoukoli svobodnou lidskou existenci, ve chvíli, kdy mu týž člověk nabídne vyhlídku na středně pohodlné dožití ve státem zajištěném starobinc
i? Ani na vteřinu mi Dubček se Smrkovským nebyli o nic blíž než Novotný s Hendrychem, ani na vteřinu jsem k nim necítil sebeslabší stín loajality.

■ Vzpomněl jsem si nedávno na večer v jakési hospodě v 50. letech – nejspíš tam byl i Jungwirth –, kdy R. M. s blbostí jen sobě vlastní (byl to fízl? hlupák? zbabělec tak integrální, že nosil masku nadšení pro socialismus celá léta a každodenně ji oprašoval, tak jako kdysi v Chebu „oprášil betlém“?) vykládal jako velkou věc, že „začne vycházet Večerní Praha“ (předtím od roku 1948 žádný večerník nebyl), že už je to schváleno, že Novotného příbuzný Zelenka bude šéfredaktorem… Připadalo mi to nezajímavé, nicotné, bezpodstatné… v té poušti cenzury… co mohlo záležet na tom, jestli vychází o jedny noviny víc nebo míň… Ani ne za dva nebo za tři roky, když jsem byl v roce 1957 na Petru Velikém prvně v SSSR, bavily se pražské paničky – které jakmile ty zájezdy začaly, vydávaly se na ně s dceruškami shánět výhodné partie – na palubě lodi o tom, že mezi turisty je redaktor Večerní Prah
y, mluvily o něm jako o významné, každému známé osobě… (Ačkoli jsem u bytných v Podolí večerník četl, nevzpomínal jsem si, že bych z něho to jméno znal, že by mě tam někdy něčím upoutalo…) Šel jsem se na tu významnou osobnost podívat: novinářský šmok podle všech představ o tomhle termínu, s tváří samolibého idiota. Tenkrát, snad proto, že vzpomínka na bombastické ohlašování nově povolených novin ve mně byla ještě tak živá, jsem si uvědomil, jak vzniká establishment, jak pouhé dva tři roky stačí k vybudování jakési pseudoreputace… Och, taky vzpomínka!

■ Vzpomínky na matku, ostré, ostré, ale bez slz… jak se v květnu 1960 vrátila z pardubického kriminálu a přijela ke mně do podolského bytu tak, jak ji propustili, ve vysokých šněrovacích botkách, v modrém kabátě, do něhož byl zažraný prach jedenáctiletého skladování, ve vytahaném zelenomodrém trikotu s jakýmsi nesmyslným „fižím“ jako z minulého století, v němž ji toho nerozbřesklého deštivého listopadového rána 1949 v Humpolci zatkli… Na první nešikovný, odvyklý polibek po návratu na rty, sladké koňským masem, kterým ji živili léta, na křečovou žílu na její pravé noze, které měla při zatčení jen náznak a která se teď, po jedenácti letech, táhla dlouhá, klikatá a vystouplá po celé noze (štítil jsem se jí jako hada), na to, jak za mnou přijela do Závorkovic chaty ve Všenorech v povypůjčovaných šatech a svetrech (nemohla na sebe normálně v obchodě dostat, co potřebovala, postupně si kupoval
a novou garderobu v nadměrných velikostech, jak co kdy měli) a klohnila mi tam jakousi zadělávanou mrkev v kastrůlku na lihovém vařiči (propanbutanová bomba zrovna došla) a libovala si, jaké je to přepychové vaření, když vzpomínala, že „holky“ v base si vařívaly čaj v plecháčcích na ohníčku z použitých dámských vložek, na to, jak ji tři měsíce po návratu (15. srpna 1960) ranila v prádelně u Závorků prvně mrtvice, jak jsme za ní s tátou jezdili do Krče, první týdny se zdálo, že se z toho nedostane – při zpátečních cestách jsme s tátou sedávali v trávě nad tratí na kopci v Krči (v těch místech, kde je teď poslední stanice metra) –, jak psala nejdřív čmáranice, než se jí na těch zbývajících dvanáct let vrátilo písmo a řeč, na první koktavé věty, jedno nevidoucí oko (pak se to spravilo), na chůzi nejdřív o holi a nejisté toporné přešlapování, když se chtěla otočit, na to, jak ji osm let
nechali mrznout v půdní komoře, kde nebyl komín a která se nedala vytopit petrolejovými kamínky, která tam věčně smrděla, na lístek, který jsem nedávno našel mezi papíry a kde se mi (jako staršímu) svěřuje, že už se stydí být dál u Závorku, jim na obtíž (bydlela u nich několik týdnů tu první zimu a po návratu z nemocnice), ale že do Vápencové ulice, do té strašné zimy se bojí vrátit, protože už jsou zas mrazy, na to, jak jsem se s ní hádal, když mi nadávala, že už bych se měl oženit, na to, jak samozřejmě šla – chtěla jít! – dělat služku, pak podivínskou babku v divadelním ústavu, pak jakousi brigádnickou účetní na Járové (jezdila tam na šestou ráno každý den z Krče), nechtěla si od táty ani ode mne nic vzít, chtěla mít „vlastní“ peníze – za to, že byla jedenáct let zavřená, jí upřeli právo na jakýkoli důchod, na který si jako učitelka celý život platila, dali jí měsíčně 315
Kčs invalidního… Pořád ochotná kdykoli kamkoli dojít, cokoli zařídit, ušít, přešít, obstarat… co se s tou holí najezdila s Evou, když ještě byla malá, po Praze do všelijakých cvičení… věčně mi vykládala – když jsme spolu byli chvíli sami – o svém „pocitu viny“ přede mnou, že mi s tátou „zkazili život“ tím, že se dali zavřít – a já se před ní tak málokdy uměl uvolnit, uvědomit si, že já jsem teď ten dospělý, že největší štěstí pro ni je, když mě vidí veselého a bezstarostného, a kdovíproč jsem ji krmil svými starostmi a úzkostmi, nikdy jsem si neodvykl chodit si k ní pro útěchu, jako když jsem byl dítě, ačkoli jsem už na to dávno neměl právo, na to, jak se někdy v roce 70 se mnou přišli večer rozloučit na perón na Wilsonovo nádraží, když jsem naposled odjížděl nočním vlakem do Smokovce, jak stáli ve světle žárovek na cementu prázdného nočního nádraží, z okna vlaku
jsem je tehdy poprvé viděl jako dva bezmocné, trochu komické starce a bodlo mě u srdce: „Nebudou už dlouho živi,“ – a když se vlak rozjel, otevřel jsem usmolenou krabičku, kterou mi na nádraží přinesla – dva pomačkané chlebíčky se zkyslým bramborovým salátem, chlebíčky, které od někoho dostala a pro mne schovala, možná několik dní, protože šetřila každý padesátník, na to, jak jsem ji poslal v létě 72 (?) někam na periférii k nějaké stařence vyřídit vzkaz od jakési čechoamerické stařenky, který přivezl Jirka Gibian, a pak, když jsem věděl, že odpoledne odjíždí autobusem k Procházkovým do Teplic, najednou mě cosi sevřelo u srdce, že snad ji už nikdy neuvidím, skočil jsem v Malešicích do poloprázdného autobusu a jel na Florenc – zastihl jsem ji, jak v pětadvacetistupňovém vedru čekala na nástupišti, měla násobě své nejlepší šaty – šedivé s kraječkou, zažloutlou staromódní kraječkou, hl, černou tašku –, měla radost, když jsem se tam objevil, nečekala, že přijedu, zavedl jsem ji do stínu a chvíli jsme přecházeli pod stříškou a hovořili, než jí autobus přijel, nabízela mi šestákový cucavý kyselý drops, velkou vzácnost – „moje jediný mlsání“. I tam jela dělat služku – „na návštěvu“ –, starat se o zahradu a větrat pokoje. Procházkovi byli někde u moře. Byla živa ještě dva roky, až k tomu jaru 74, další série mrtvic, ztratila řeč, nevěděli jsme, zda nás poznává, ale pacientky, které s ní byly na pokoji, mi pak říkaly, že večer jako by se to vždycky zlepšilo, že si potichu a dost souvisle zpívala staré písničky, které znala jako dítě ve vsi v prvním desetiletí století… Pak u ní, ještě deset minut před smrtí mi levou rukou, kterou mohla hýbat, sevřela silně prsty, křečovité, vlhké sevření, to už dýchala kyslík, pak nehybné zasklené strnulé oči, hlavu nakloněnou
trochu doleva – jestli vůbec nějaký výraz ve znehybnělé tváři, pak něco jako údiv. Podvečerní ticho nad špitálními trávníky, když jsem vyšel za otcem, zvláštní, nažloutlé světlo – asi jenom můj pocit –, černý kouř, řídký kouř k nebi z komína nemocniční prádelny, ticho, pár ptáků těkajících v dálce nad krčským lesem (umřela ve stejné budově, kde se před dvanácti lety z první mrtvice zotavila, ale ve třetím patře, prvně ležela v přízemí). Koncem února, v den, kdy dostala poukaz do lázní – poprvé v životě, měsíce za tím běhala a sháněla jej –, ji mrtvice ranila znova. Po týdnu ve špitále ztratila řeč. Pořád jsme s ní ještě mluvili o tom, že se to spraví, že do těch lázní pojede. Odjela do nich, ale až po tříměsíčním trápení – 24. května 1974, v půl páté odpoledne.

■ Zpěv sirén, píseň zmámená

A co to dneska znamená?

Na nebi vítr, sníh v něm zraje.

Na mracích svit. Zpěv z dálky ráje.

Už jenom tam teď potkám tě

Ty bolestná jak před lety.

Jak tenkrát – vlasy ostnaté

Dráty a nehty fleurety.

A oba v kámen proměnění

Který déšť času zamžívá.

Už nehledáme co tu není

Tady a pro nás zaživa.

■ Tajtrlíkování a celebrování kolem Vasilije Šukšina, ruského prozaika, zemřelého zamlada v létě 1974, které v posledních měsících v Praze bují, je něco neuvěřitelně odporného: snobismus naruby, snobismus z masochismu. Nebožtík Sukšin pochopitelně za nic nemůže, podle všeho i jako člověk byl spíš sympatický než nesympatický, ačkoli to, co jsem od něho četl – jednu knížku rusky a výbor vydaný pod názvem Červená kalina nedávno česky –, mě přesvědčilo, že jde o zcela banální prózu plnou klišé; svým nadšením a oslintáváním pražští snobi jen dali najevo, že k příslovečné módní pitomosti, vyžadující vždy, aby se jí řeklo, nad čím má zaplesat, a pak to lavinovitě papouškující, přistoupila ještě naprostá dezorientovanost a zblblost z šestileté izolace. Sukšin se nosí, aby se dalo najevo, že „my jsme ti, kteří si prese všechno zachovali nezaujatý a objektivní rozum, že my nejsme ti z
áští zaslepení maloměšťáci, házející šmahem vše sovětské do jednoho pytle hoven, že my umíme rozlišovat“. Nosí se proto, že ti, kteří nečtou nikdy nic, potřebují „prověřené“ jméno, s kterým by mohli začít šermovat a zvednout je nad hlavu – proto Šukšina jako svůj „čtenářský zážitek“ omílali ve vánoční anketě Tvorby aparátníci, „kapitáni průmyslu“, strachem před vyhozením se třesoucí herci, členové „brigád socialistické práce“ i venkovští kantoři, prdelkující před inspektorem a okresním tajemníkem. Nadávat na všechno omrzí, jak se všichni tihle obodřenci (jak jim říkával Šalda) nemohli dočkat, aby už konečně mohli něco, něco, NĚCO pochválit! A Sukšin – pokud něco četli – se jim zdá „prověřený“ zvlášť interesantně a přitažlivě – partaj v SSSR i u nás ho povoluje vydávat a zároveň se kolem toho Šukšina cosi šušká, že není tak úplně v lajně! Kdy ho pochválíme, tak si na jedné straně nezadáme, a na druhé straně se nám za to nemůže nic stát, kdoví, zda si dokonce nešplhneme! Co je ale otřesné, je zblbnutí rusistů: když jsem byl v létě u M., vykládal mi s vážnou tváří, jak je ten Šukšin ohromný, jak to teď studuje a je toho plný, že to jde přímo od Zoščenka (!) a navazuje na něho, že o tom bude psát, třeba sám sobě do šuplíku! A dokonce se jednu sobotu loni na podzim konala kdesi v bytě jakási konference o Šukšinovi, kde tomuto „velezjevu“ holdovali především vyházení a persekvovaní rusisté. Samozřejmě že v tajnosti, málem v konspiraci. Může být větší Kocourkov, než když persekvovaní, vyloučení, v unpersons proměnění pražští rusisté v tajnosti a v privátě konferují o Šukšinovi – o oficiálním, připuštěném a státně propagovaném sovětském spisovateli? Je to mimo meze mého myšlení. Ti, kteří s trpkým gestem bezmoci akceptoval
i zprávy o tom, že organizace, partaj, jejímiž aktivními členy a ručiteli byli, oddělala – dala vystřílet a nechala vychcípat ve vězeňských táborech – desítky vynikajících (Kljujev, Pavel Vasiljevna) a geniálních (Babel, Platonov – ten jenom po sérii umrtvujících kritik a bez možnosti publikovat umřel na tuberu, posledním jeho zaměstnáním bylo, že zametal dvůr moskevského Svazu spisovatelů) –, ti, kteří tohle všechno trpně přijali jako „chyby, které se dělaly“, konferují a vážně meditují o „kvalitách“ autora, jenž je zcela přijatelný „tvůrcům kulturní politiky“ téže partaje, která poslala v roce 1968 do Prahy tanky, která je příčinou zavedení cenzury, jaká v Čechách ještě nebyla (ani za Rakouska, ani za Reichu, ba dokonce ani v 50. letech ne), téže partaje, která všechno nekonformistické pozavírala (Daniel, Siňavskij, Maramzin, Chejfic) nebo vyexpedovala ze země (od Solženicyna přes Viktor
a Někrasova až po Koržavina) – cožpak jsou už všichni tak zpitomělí, že jim není jasné ani to, co je axióm, že autor, který je téhle „kulturoukormidlující“ sebrance přijatelný, nemůže už – eo ipso – za nic stát? Po válce se vyprávěl vtip o sovětském vojákovi v Berlíně, který ne a ne dosáhnout, aby ho německé holky obdařily svou přízní… Poradili mu: „Nesmíš na ně hrr, nejdřív musíš pohovořit o kultuře, ukázat, že jsi civilizovaný člověk, a pak teprv…“ A tak si sedl s fräulein na lavičku, po chvilce trapného mlčení na ni zařval: „Puškina znaješ?“ a hned na to: „Nu davaj…“ To „Puškina znaješ“ z téhle anekdoty se pak proměnilo v okřídlený šplecht. Čekám, kdy se v Praze začne říkat na potkání: „Sukšina znaješ?“

■ Pro naši generaci stalinismus dodnes nedozpíval svou mamutí píseň.

■ Děti s hlavou napěchovanou klosy, hamry, chalupáři, třiceti díly majora Zemana.

■ Poslední dva tři roky života byl na tom Frynta tak, že doma měli sotva na jídlo, můj známý Jan Hlaváček, vedoucí antikvariátu nad rozhlasem, mi nedávno vyprávěl, že k němu Frynta chodíval prodat dvě tři knížky, aby za ně dostal deset patnáct korun. Instalatéři, výčepní a prodavači z řeznictví si stavěli vily… prosperitu, o kterou těmhle lidem jedině jde, jim tenhle režim zaručuje… Jak dlouho? Režim, v kterém není systemizované místo pro duši.

37 (OD 16. LEDNA 1976 DO 20. ÚNORA 1976)

■ Bylo by lepší, kdyby ses na partaj

míň ohlížel

a víc solidarity se svými vrstevníky měl.

Partaj, na kterou v životě tak spoléháš,

ve skutečnosti je tvůj nepřítel.

(Parafráze Omara Chajjáma, čtyřverší 178)

■ Byli jsme zvláštní generace. Svět začal stárnout a šuntovatět zároveň s námi.

■ Věnování, která jsem včera psal do Buninovy Pozdní hodiny (včera jsem konečně dostal výtisky, výroba knihy trvala od 30. dubna 1974 do 21. ledna 1976 – a poněvadž kniha vyjde teprve za 14 dní, tedy rovných 22 měsíců): 1) Avec l’expression de mes sentiments les meilleurs (Daně); 2) For having survived twenty-five years of friendship (Frantovi Jungwirthovi); 3) Milá Z. H., tak konečně je tu ten Bunin, kterého jste si našla sama. Já Vám ho jen posílám. Váš J. Z. (Zdeně Hadrbolcové) (= a Coco Chanel H.).

■ Dnes (22. ledna 1976) mi z Odeonu volala Eva Kondrysová, že dědicové Forda Madoxe Forda (Hueffera) změnili své loňské rozhodnutí nedat povolení k českému vydání, a sdělili Dilii, že s překladem Fordovy knihy do češtiny souhlasí. Navrhl jsem Fordův román Odeonu před dvěma lety. Návrh přijali a byli ochotni knihu vydat, ale dědicové odmítli dát autorizaci. Když jsem psal loni Errolovi do Toronta, požádal jsem ho (bez velké naděje, že by se mu to mohlo podařit), zda by nepožádal Grahama Greena o intervenci u Fordových dědiců, aby autorizaci do Česka povolili, aby mu vysvětlil, kdo je překladatel, že to není žádný oficiál režimu… (že by právě Greene v té věci mohl něco udělat, jsem „odhadl“ z toho, že nakladatelství The Bodley Head, kde The Good Soldier vyšel, je i Greenovo nakladatelství, a také z toho, že Greene o Fordovi kdysi nadšeně psal). Zároveň jsem se Errolovi zmínil, že je mi trapné Grahama Greena
o tuto pomoc žádat, poněvadž vydávání Greenových vlastních spisů, jejichž jsem byl editorem, bylo v Československu před dvěma lety zastaveno – na příkaz ministerstva kultury, poté, co Greene učinil prohlášení, v němž se solidarizoval s vypovězeným Solženicynem – a z Odeonu na dotaz Greenova literárního agenta, proč knihy nevycházejí podle ujednání (druhý svazek už byl v sazbě), ani neodpověděli, pochopitelně, co taky mají psát, že jsou bezprávní, o ničem nerozhodující drobní úředníčci, kterým může nadřízený úřad kdykoli cokoli zakázat? Ovšem Greene zřejmě nepotřeboval nic dlouze vysvětlovat, neuplynuly ani tři měsíce a autorizace je tady. Na tohle bych nechtěl zapomenout, a proto to zaznamenávám – sedmdesátiletému Greenovi nebylo zatěžko, nebylo pod jeho úroveň intervenovat ve prospěch českého vydání Fordovy knihy. To je totiž taky list z análů – Graham Greene a Češi, česká literatura. A Errol? Je pořád ten efficient man – jako byl vždy.

■ Na okraj četby Milotovy knihy (rukopis) Vzorec řeči a řeč vzorce: v umění (mém i druhých lidí) mě vždycky zajímalo jen to, co jako já neumí nikdo než já. Odpersonalizované, zaměnitelné, naprogramovatelné „umění“ postrádá to, co je pro mne jedině závažné, jedině vzrušující, jedině přitažlivé. Nikdy, ani na okamžik jsem nad „experimentální“ poezií (Juliš, Hiršal, Barborka, Ladislav Novák) neohrnoval nos, nemluvil jsem o tom s despektem, ale – a právo na tuhle upřímnost si nedám vzít – mě také osobně ani na chvíli nezajímala (v tom není despekt). Všechny ty programy jsem uměl a umím „naplňovat“ na běžícím pásu – to koneckonců musí umět každý, kdo profesionálně pracuje se slovem (jakkoli – i jako s objektem). Nikdy jsem nechápal, proč pracovat na základě impulsu, který není jedině můj, jakýkoli skupinový impuls nebo „program“ mě nikdy nezajímal. Milotovu formulaci – kterou on
popírá –, že „v tomto druhu literatury jde o pokus netalentovaných uniknout vlastní netalentovanosti“ na rozdíl od něho pokládám za platnou. Vše, co nemá osobní naléhavost a nezaměnitelný individuální impuls, je pro mne odvozené, inferiorní, nepřitažlivé. Není toho víc, v čem se cítím nucen odpovídat na „jejich“ otázky.

Návštěva planetária – je to marnost? Ale srdce bušící v mládí láskou k ženě – to je také marnost? Jeho tlukot vyvolává něco, co je mimo nás, jako to, co nám dává život, je také mimo nás, cukrovým špalkem rozkoše při koitu nás to jenom navnadilo k splňování „svého“ záměru… A tak bušící srdce v mládí není marnost, neboť má mimolidskou příčinu, neboť je to marnost řádově stejná jako celá existence, celé bytí.

■ „Mimoto se mi z hrobu neustále ztrácejí květiny…“ (z dopisu čtenářky novin)

■ přečkat válku v hospodě, ve sklepě, v posteli, ve špitále

■ Přečtené prózy Karla Miloty (silný rukopis v červených deskách z plastické hmoty, který mi půjčil); 1) Koleda – 73 stran – (Silvestrovská cesta do malého města) 2) Hrad – 116 stran – (Fiktivní vražda na malém městě) 3) Pastorála – 124 stran – (O skladateli Janu Zachovi – 1699-1773) 4) Noc zrcadel – 24 stran – (O „stárnoucím“ a „mladém“ spisovateli) 5) Zlato – 24 stran – (Historické pásmo s vězněm + současné pásmo s dívkou přijíždějící navštívit „vězně“) 6) Sol et luna – 21 stran – (Návštěva u přítele na pražském sídlišti; spor, do něhož je vtahována přítelova dcera; pásmo návštěvy hřbitova s hrdličkami) 7) Útěk – 42 stran – (Z Polska; z války). Kromě toho jsem četl Milotův rukopis: Vzorec řeči a řeč vzorce – 276 stran – podtitul: „Systémové tendence v současné české literatuře“.

■ Socialismus naučí tykat lidem a tvářit se přátelsky na lidi, kterým by člověk ze všeho nejradši naplil do ksichtu… (To mi připomnělo dávný výrok Viktora Šklovského z 20. let, že „socialismus člověka naučí rozeznávat, jak smrdí různé druhy hovna“.)

■ Nemám rád lidi, kteří když na sobě zjistí první příznaky stárnutí, běží k doktorovi, aby jim proti tomu něco poradil.

■ Včera (5. února) beseda se zaměstnanci Artie o překládání. Ukecal mě na to Vladimír Reis a Čechák. Asi 60 lidí.

■ Někteří partajníci 60. let, hlavně bývalí funkcionáři, dávno zkrachovaní, odešlí a vyházení, dodnes – když vzpomínají na tu dobu před čtvrt stoletím – ztají hlas, zjihne jim – jako kdyby se byli podíleli na něčem VELIKÉM! TAJEMNÉM! SVATÉM!

Když člověk ztratí v životě veškerou naději na cokoli, měl by zároveň i přestat chtít žít dál. Z toho, že ani tehdy člověka nepustí vůle k životu, jsou potom ty nejhroznější, nejodpornější konce, při nichž se lidé mění v obludy, monstra, zrůdy – to, co je odhodláno žít dál, je pouze pohromadě držící prach a marnost nad marnost, animální individuum nehnusící se ničeho, manipulovatelné kýmkoli, v němž je základní naprogramování – Velkým Plánovačem, s nímž nikdo z nás nemá tu čest – pervertováno ve fungující, dál fungující sebevýsměch. Had přeseknutý v půli, jehož čelisti dál rdousí a pohlcují králíka, jehož čelisti dál fungují podle už neplatného, zrušeného programu: zachovat život i ve chvíli, kdy život už je ztracen… Co zbývá, je potom ten bratr vepř, jak tomu říkal sv. Bernard, který je v každém člověku. Ten žije dál.

■ Od návratu a rozhlasových a televizních „interviewů“ čs. „rozvědčíka“ Pavla Minaříka uplynuly tři nebo čtyři dny a už dnes – 8. února – v nedělních rozhlasových Živých slovech oznámili, že jeden z našich nejpopulárnějších zpěváků složil „na oslavu Minaříkova hrdinství“ píseň, kterou zazpívá za několik dnů na Festivalu současné politické písně.

■ „Špatné zboží je žádné zboží“ (říkával před válkou v Humpolci židovský obchodník střižním zbožím, pan Budlovský).

■ Zaklonit hlavu jako ty, Zbyňku, a vidět, že Stalinova třída vede k Zámku, Zbyňku. (Vzpomínka na fotografii Zbyňka Havlíčka.)

■ V době, kdy to nebylo nic než denunciace básníka, než jasný pokyn pro beztak běsnící cenzuru – v roce 1953 –, napsal Josef Kainar: „…Já na smrt nerad potkávám Sergeje Jesenina.“ Chtěl bych se dožít dne, kdy bych mu mohl hodit na hrob Jeseninovy sebrané básně – v češtině! Jesenina na smrt nerad potkával v té samé knížce, kde si naopak politoval nad tím, že jeho rodná strana vytáhla za krk na šibenici Slánského, Margolia et consortes – v básni Políčko: „A kejklíři už dotancovali /svůj tanec/ na provaze.“ V té samé knížce, kde lkal nad úmrtím nejmasovějšího vraha historie: „Ale přítel Stalin / nedřímá a nespí. / Nám ho nepohřbili / Nám ho neodnesli.“ Odpovědným redaktorem této mimořádné básnické knihy byl – hádejte kdo? Ten hodný, hodný, hodný člověk, který aktivně asistoval všem hanebnostem, lichým likvidacím a všemu umlčování, které má řezáčovsko-drdovsko-skálovský Svaz
spisovatelů od roku 1948 na svědomí – vždy ve funkci, vždy v řadě, vždy s nimi, vždy bez jediného slova protestu. Kainar? Kdysi talentovaný básník – jistě, nepochybně. Vždy amorální – viz jeho předúnorové básně. Ale to byla jeho věc. Básníci tu nejsou k tomu, aby psali čítanky a moralizující traktáty. Člověk, který morálku, tu státem doporučovanou, našel až zároveň se strachem, když se kolem něho začalo popravovat. Pak byl najednou, náhle, prvně v životě – morální.

■ Chaplinův film Limelights, natočený v roce 1952, uvedla československá televize právě minulý týden… Čtvrt století, pardon, čtyřiadvacet let to trvalo, než film vyčpěl natolik, aby ho uvedli i ve „společnosti, která dělá pro rozkvět kultury tolik jako žádná jiná v dějinách“, jak zní ta jejich omílaná fráze. (Zdali bude uveden i v biografech, o tom mi není zatím nic známo.) Samozřejmě že je to vyčichlé jak staré kafe. Film, který jsem mohl vidět ve dvaadvaceti, plný ajfru a projekce, mám možnost zhlédnout jako pětačtyřicetiletý strejc. Dnes už na něm pro mne nebylo nic než ta nostalgie kulis mládí, tehdejší módy, tehdejších sentimentů, tehdejšího pocitu konečně nakomprimované budoucnosti před sebou, pocitu, že režimy stárnou a umírají rychleji než lidé… Dnes vím nanejvýš tolik, že nikoli nutně, nikoli vždy a ve všech konstelacích… a mé generaci připadla ta beznadějná, ta bezperspektivní
… Když si vzpomenu, jakým nimbem byl tehdy před pětadvaceti lety ten film obklopen! Alice, která ho tenkrát protekčně viděla v nějaké promítačce pro partajní panstvo, nám ho jednou večer v bytě u Jedličků na Lobkovičáku převyprávěla se všemi detaily, tak živě, že teď, když jsem jej po čtvrtstoletí zhlédl, měl jsem illusion de déjá-vu, zároveň ale čímsi stále rušenou: tehdy jsem si ten nedostupný film podle jejích slov celý vysnil a teď jsem uviděl, že je jiný… Alice mi z něho na procházkách Prahou často připomínala se slzami v očích jednotlivé scény (ano, ta Alice, o které píše Jedlička ve své „litvínovské próze“, později nazvané Kde život náš je v půli se svou poutí). Ta Alice, kterou jsem naposled viděl zjara 1974 v kavárně nahoře u Juliše, snad po devíti, snad po deseti letech – vyprávěla mi zážitky z cesty za bratrem do Portugalska (Františkem Listopadem) a tam jela někdy v roce 1966
nebo 1967 – a s hrůzou, se šokem jsem zjistil, že už je se vším smířená, se vším vyrovnaná, málem spokojená, že ji nechávají kdesi v dětském filmu opravovat nebo snad i psát nějaké scénáře, málem spokojená s vyhlídkou, že dožije život v policejním státě… Ostatně – je tohle to nejhorší? Jeden z Jedličkových přátel, před nímž tehdy večer ten obsah Světel ramp vyprávěla, S. M., dnes píše a natáčí filmy o hrdinném boji našich pohraničníků s agenty západních imperialistů, dokonce programově… Když jsem ho někdy v 70. nebo 71. roce potkal, začal hystericky nadávat na osmašedesátý rok a zrezumoval to: „Mě už nikdo na žádnou svobodu nenachytá… Jestli se ještě někdy dožiju něčeho, co bude třeba jen zdánlivě připomínat pražské jaro, zamknu se v pokoji, vypnu telefon, zatáhnu záclony a pustím si gramofon… a nevylezu, dokud to blbnutí neskončí…“ Takových vzpomínek kolem jednoho filmu, uvedeného se zpožděním čtvrt století.

■ Sníh. Cesty v parku zmizely. Na kolmé bílé ploše pláně nerozeznáš vránu mávající křídly od pobíhajícího psa. (Ráno, 14. února 1976)

■ Hřbitovy plné hrobů – to je ta pravá a jediná podzemní organizace. Kandidáty (všichni budou přijati) téhle podzemní organizace jsme všichni – celé lidstvo.

■ Rozdíl mezi první a druhou půlkou života (z našeho subjektivního hlediska, tj. jak se v něm cítíme) je především v tom, že v té první půlce je člověk na straně krásných a nadějných, kdežto v té druhé na straně těch ošklivých a vyřízených.

■ Ošklivá, k smrti ošklivá holka četla včera v tramvaji otrhaný a tužkou podtrhaný – s vykřičníky po stranách – výtisk mého překladu Mariny Cvětajevové, jejích esejů… Stál jsem nad ní v tramvaji z Václaváku až na Tylák, smrděla ze mne tři piva (byl jsem předtím s Jestřábem, Kabíčkem a Vávrou v hospodě, kde se dojednával nějaký kšeft) a dvakrát ke mně pohoršené zvedla hlavu, kdo jí to funí za krk ten alkohol… Moc ošklivá: jak z vosku, se zplihlými vlasy, v uváleném béžovém kabátě, taková ta intelektuálka proto, že nelze jinak… Bylo mi líto jí, že se s tím moří, a sebe, poněvadž jen takovéhle a takovíhle jsou zájemci o naši sebeprojekci… Vlastně ani to ne, zájemci o Cvětajevovou… Jen takovéhle, jen takovíhle… Samozřejmě, když jsem přišel domů, ze všeho nejdřív jsem se podíval do zrcadla.

■ Skupina spisovatelů nonoletníků (od latinského „non olet“) – to jsou ti, kterým nesmrdí ani peníze brané od exhumátorů Palachova hrobu… V hantýrce pražských kaváren těchto let se to říká jinak: „Svazový spisovatel“ a „nesvazový spisovatel“. Náš věčný bratr vtipálek (samozřejmě): „Svázaný“ a „nesvázaný“… Což mi připomíná krásnou terminologickou blbost, kterou vymyslel jakýsi nadšenec v roce 1968: „starokomunisti“ a „mladokomunisti“! A ještě dál do minulosti výrok Vráti Effenbergera v 50. letech u Medků: „Ti, co pořád obviňují druhé z toho, že jsou trockisti, by si měli uvědomit, že oni sami jsou něco horšího – otrockisti!“

38 (OD 20. ÚNORA 1976 DO 7. BŘEZNA 1976)

■ Folklór pražských hospod těchto let: k řečem o fotbalu přibyly nekonečné vyprávěnky o tirácích, tj. řidičích mezinárodní automobilové dopravy, jejichž obří vozy jsou označeny zkratkou TIR. Fascinace jejich velikostí – VELKÝMI AUŤÁKY! Vypravěči o nich mluví s úctou a respektem – trochu jako o křižácích zkřížených s Babinským, obklopují je nimbem romantiky, aureolou snově dobrodružného života… Dobrodružství, šmeliny, ženské, peníze… S takovouhle glorifikací se po válce mluvilo o řidičích UNRRY. A na ruském venkově? Tam je řidič náklaďáku bohatýrem současnosti, něco jako inkarnace Ilji Muromce či Slavíka Loupežníka.

■ Lidem, kteří se mne ptají, jak se mi líbil ten či onen televizní pořad, seriál a podobně, a kteří se tváří nechápavě, když jim říkám, že se na televizi dívám jednou za deset za čtrnáct dní, a to ještě většinou na nějaký starý západní film, těm lidem mám vždycky chuť říct jednou provždy: „Jestliže se stát domnívá, že lidé jako pan Zelenka a paní Balášová jsou d praví, kteří mají rozhodovat o tom, co se má miliónům diváků předkládat k zábavě nebo co se jim má odepřít, pak se zas já domnívám, že je mým právem – ba dokonce požadavkem zdravého rozumu – podnik zvaný Československá televize ignorovat.“ Stará věta (Baudelairova) říká, že příliš časté podání ruky některým lidem kazí charakter. Pokud jde o mne, nebyl jsem od roku 1969 v kině na jediném českém filmu a ani v budoucnu na žádný jít nehodlám. To, co vyprodukují lidé jako Fábera, Ludvík Toman a Purš mě přece nem
ůže zajímat, musel bych ztratit respekt sám k sobě, kdyby mě to mělo jen na okamžik zajímat. Nebudu se přece chodit dívat na něco, co se vydává sice za filmy, ale de facto jsou to anály cenzury okupovaného a policejního státu.

■ K tomu, z koho měl někdy v životě strach – třeba jen jednou, jen krátký čas –, k tomu člověk nikdy, do nejdelší smrti nebude upřímný, nedokáže být jeho přítelem.

■ Když se Husák zjara 1969 za přispění Brežněvových tanků dostal k moci, nestál za ním nikdo, dokonce ani nepotrestaní vrazi z 50. let, protože ti se tenkrát báli, že se jim pomstí za ta léta, která proseděl v kriminále, že se vypořádá s gottwaldovskou garniturou, která ho do basy poslala, a pak s novotnovskou garniturou, která ho tam držela. Podpory se mu dostalo od anonymního administrativně byrokratického aparátu, jehož hlavní starostí bylo, aby nepřišel o chutně namazaný krajíc.

■ Manýry mezi překladateli v posledních letech jsou neuvěřitelné. Žluťáctví, vlčí zákon, volný odstřel. Spousta lidí nesmí překládat pod vlastním jménem a u poezie je krytí mnohem obtížnější než u prózy – „rukopis“ překladatele se (aspoň mezi odborníky) spíš pozná. „Zákazy“ jsou naprosto nesmyslné, svévolné a nekoordinované. Olga Mašková například nesmí překládat nikde a nic. Já mám zákaz spolupráce s Čs. spisovatelem (přesněji řečeno, redakce Čs. spisovatele má zákaz spolupracovat jako s překladatelem se mnou) – všude jinde „můžu“. Daněk má zákaz v Lidovém a ve Spisovateli, jinde může. Jestřáb může jedině v Lidovém, všude jinde má zákaz. Vrbová, Kabíček a Kubišta mohou všude. Kdyby to nebylo naprosto zlovolné a svévolné ničení lidí, bylo by to k smíchu: před několika týdny, kdy mě pozvali „k účasti“ na jakési antologii sovětské poezie, která se chystá v Lidovém
nakladatelství (vybral jsem si – kromě básní, které jsem už kdysi přeložil – jen Pasternaka, Mendlštama a Jesenina), jsem seděl (a žasnul) u stolu, kde se „hledali“ noví překladatelé pro nedávno přeložené a vydané básně Vozněsenského, Tarkovského a Samojlova, protože překlady (dvou posledních jsou zcela čerstvé, z loňska) dělal Daněk, a ten v Lidovém nakladatelství „nesmí“. Furor a výsměch tmářů, pověřených řízením „kulturní politiky“… Ovšem absolutní svinstvo je, že toho méně talentovaní – zpravidla jsou to vždy i ti bezcharakternější – využívají, aby se dostali k lizu, aby urvali něco na úkor „zakázaných“. Hnojná vlna vzlíná.

■ Jak vůbec tyhlety lidi napadlo, že já bych někdy mohl být jejich spojencem? Jak vůbec je mohlo napadnout, že mají morální právo očekávat mou aktivní podporu? Ti, kteří se v roce 1967 a 1968 najednou rozhodli exponovat se proti režimu, jehož intronizátory a oporami byli patnáct dvacet let. Pochopitelně že se nikdo z nich v letech své loajality nestaral o to, že nějaký kluk – myslím teď sebe – objíždí mezi svým 20. a 30. rokem po nedělích jednu věznici za druhou po návštěvách za nějakými neprávem zavřenými rodiči, pochopitelně, že nikomu z nich nevadilo, že v téhle zemi píší něco taky jiní lidé než oni, lidé, kterým nikdo nic nevydá, zatímco oni si vydávají péčí svinského režimu jednu knížku za druhou, péčí režimu, který jiné zašlapával… Chovali se a jednali celá léta, jako by se nic nelidského, nic nespravedlivého v téhle zemi nedělo, jako by jim – jako správným marxistům – nic nelidskho nebylo cizí… Podívali by se byli na mě jako na blázna (pokud by mě rovnou nešli udat), kdybych za nimi přišel, řekl jim, že se tu děje strašná nespravedlnost, že je třeba, aby proti ní okamžitě aktivně vystoupili, že každý, kdo je pasívní nebo dokonce režim podporující, je eo ipso morálně inferiorní… Jejich vystupování v těch letech ničím nesvědčilo o tom, že by měli pocit viny za to, že nic nepodnikají ve prospěch těch, kdo nejsou na výsluní přízně (a byla to přízeň vrahů s krvavýma rukama) s nimi… V roce 1967 a 1968 otočili kormidlem. Proč – to by byla dlouhá úvaha. Nehodlám jim upírat právo na prozření, ačkoli o mnoha z nich si myslím, že pravou pohnutkou jejich angažovanosti v těch letech byla obava, aby nepřišli o místenku ve vlaku, který – jak se domnívali – pojede od té chvíle po jiné trati. U některých to bylo ještě něco horšího – snaha přidat se k „novému režimu“ a zaj
istit si tak pardon za věci spáchané ve vroucím objetí se starým režimem. Všechno dopadlo, jak dopadlo. Od roku 1969 se tváří jako živá výčitka a snaží se vehnat do situace morální viny každého, kdo aktivně nevystupuje po jejich boku, vydírají podporu od lidí, které dvacet let předtím z pozice privilegovaných partajníků pokládali za „unpersons“, kterým zašlapávali hlavy podvodu, kterým znemožňovali publikaci, které – v nejlepším případě – prostě nevnímali, nebrali vůbec na vědomí. Od těchto lidí, pro které osmašedesátý rok byl pouze výměnou jedné utlačovatelské garnitury za druhou, se cítí morálně oprávněni vydírat solidaritu, loajalitu… Kdepak, pánové! Žádné pakty s lidmi, kteří kdysi patřili k těm, z nichž jsme museli mít strach! To všechno je tragické, já vím, tragické proto, že to znemožňuje dorozumění mezi momentálně potenciálními spojenci, a hraje to de facto na ruku utlačova
telům této hodiny. Je to tragické, ale nelze jinak. Loajalita k bývalým utlačovatelům je možná pouze za cenu ztráty integrity, popření sebe sama, za cenu proměny v orwellovského vepře, který se postaví na dvě nohy, aby si mohl připít s panem Jonesem. To končí mimo logiku, mimo jakákoli kritéria, protismyslnými, odporně trapnými a sebedevalvujícími gesty.

■ „Proklínat, obelhávat, podvádět, zrazovat na každém kroku.“ Nic jiného nemohou čekat reprezentanti a zmocněnci režimu, který neumí s občany komunikovat jinak než zastrašováním, vyhazováním z míst, umlčováním, Uzlováním a represemi. Režimu, který jim dává na srozuměnou od rána do noci, že je všemocný, že se k nim kdykoli může – a nezaváhá – chovat jako ke králíkům v králíkárně, že může kdykoli po kterémkoli sáhnout, vytáhnout ho z kotce a zlámat mu vaz. Že pouhé odmítnutí se přetvařovat kolektivně a se všemi – natož jakoukoli kritiku, natož jakékoli zvolání, že král je nahý – bude pokládat za neloajalitu a represivně postihne. Režim opravdu od všech žádá, aby „žili se lží“, aby přistoupili na zdání, koncedovali a v praxi svých životů se s ním smířili – zdání, že státem všem nakomandovaná lež je pro všechny jedinou možnou formou existence. Byzantinské asiatství, přznačné nejen pro Stalina, ale pro ruskou mentalitu vůbec (to o svých krajanech věděl už Čaadajev), ale především v tom, že naprosto bezpodmínečný je vnější projev submisivnosti – to, co je žádáno, není víra, ale chození do kostela. Může takový režim čekat, že lidé, které degradoval na králíky, mu budou ne věrní, ne loajální, ale že se mu nebudou při každé příležitosti mstít? Nemůže od nich čekat nic jiného, než že ho budou proklínat, obelhávat, podvádět a zrazovat na každém kroku.

■ Způsobem „nepřímých“ narážek v textu (nikoli tak, že by je jmenoval) si pan Brežněv na svém projevu na sjezdu pochválil tři „úspěchy“ současné sovětské literatury: hru, která se rusky jmenuje Zasedání stranického výboru ( v Praze se už prý hraje pod názvem Prémie – autory jsou dva neznámí); Bondarevův román Hořící sníh a nicotnou prózu… A jitra jsou zde tichá, podle níž byl natočen stejně nicotný stejnojmenný film… Věru signifikantní pro ty, kdo se domnívají, že se v kultuře něco změní k lepšímu…

■ Kino Dolní Počernice hraje 6.-7. března film Malý velký muž (USA) a 8.-10. března film Špatný dobrý člověk (SSSR). No vida!

■ Asi před třemi nedělemi jsem slyšel v nedělních Živých slovech z rozhlasu, že populárního českého zpěváka (nejmenovaného) inspiroval životní příběh rozvědčíka kapitána Minaříka k angažované písni, která bude poprvé uvedena na festivalu politické písně koncem února v jednom krajském městě (zapomněl jsem kterém). Nebyla. Minulý týden jsem se dověděl, že zmíněnému zpěvákovi za tu píseň (ještě před uvedením) vymlátili teenageři okna, zapálili auto a utratili milovaného psa. Žena (prý) od něho utekla a zpěvák je v blázinci. Píseň tedy uvedena nebyla, ale pravděpodobně by prý uvedena nebyla, ani kdyby nedošlo k těm mimořádným událostem, poněvadž soudruzi z cenzury nových písní prý o ní prohlásili, že je konjunkturalistická a že žádoucí jsou jen písně autorů, kteří se angažují jen systematicky a trvale, nikoli jednorázově. Včera mi konečně kdosi dal i text té písně, jíž bylo šlpnuto na hrdlo z tolika stran, je to záznamuhodný dokument:

DOPIS SVOBODNÉ EVROPĚ

Vy, co jste po nocích ladili dráty,

učili sousedy potomkům lhát,

slyšte o prorocích s tupými drápy,

jak se jim zřítil ten upíří hrad.

Ztratili obličej, to dolar byl důvod,

po boku Goebbelsů je jim OK,

ztratili obličej,

i jazyk a původ,

teď hrají nám z partesu CIA.

Kdo by to poslouchal,

ty jidášské žvásty,

odporné žebrání o nakyslý chléb,

kdo by to poslouchal,

ty nechutný pásky,

co do úst si strkají mrvu a chlév.

Díky vám, díky vám,

chlapíku statečný,

za vaši odvahu, rozum a sílu,

vy jste náš kapitán,

oni jsou zbyteční,

přidal jste blankytu do křídel míru.

Do pupku hadího

jim kapitán hrábl

a sedm let vypíjel prolhanou žluč.

Ty svobodný rádio,

už ti dech zchladl;

od našich hrdinů pravdě se uč!

Utekli bezmocní

a zradili mámu

i tátu, co někde má bez jména hrob,

chtějí nám – nemocní – zasadit ránu

za konto u Lloydů na ptačí zob.

Nad naší hranicí nebe je čisté,

nechceme stanici s nápisem „Hnůj“,

uřvi si bránici,

ty špinavé klíště,

a nepleť se do veršů

„Kde domov můj!“

Díky vám, díky vám,

chlapíku statečný…

■ Jedna smrtelnost se přitiskla k druhé, jedna smrtelnost zatoužila vyléčit se druhou… Byla to láska? Ta je ale daná týmž neznámem jako smrtelnost, jako po dobu života oživená smrtelnost… Loutky, loutky jsme, neuvědomující si, neschopné pochopit sebe samy… Jsme? Ale co je to „jsme“? Cožpak víme o nějakém „nejsme“? Máme zkušenost s nějakým „nejsme“? Mozek se netranscenduje. Ví jediné: že není a je. A péro, jímž jsme natahováni, nikdy nevyskočí z neznámé, nepoznatelné ruky. Láska stejně nepochopitelná jako život. Kým naprogramováni? Proč? S jakým úmyslem, z jakého důvodu – vrženi do vesmíru? Proč? Proč je zeď, za níž je vysvětlení, nepřekročitelná? A to, že je nepřekročitelná, je důkazem, že patří do hry. Že hra je Ignorabimus.

■ Pořádný. Čistý. Čistý panáček. Čistý a ztracený. Já. Sakra pořádně se namakal v tom posraném životě. Pro koho? Co z toho? Pro koho? Koho zajímá nějaký osobní únik nějakého škrholy, který neměl jinou cestu? Všechno za nic. Tak to bylo. To je ta story. A ještě není u konce.

■ Ne, ten raráškovitý pohled na svět, jaký je v Prima sezóně v té povídce o dívkách-dvojčatech, nemám rád. Ale to Errol ví.

■ Někdy před čtyřma nebo pěti lety se mne K., můj přítel, kterého znám od roku 1959, zeptal, jestli bych občas neměl nějaké opisování na stroji pro paní, která je na tom špatně a potřebuje si přivydělat. Řekl jsem, že možná ano, a zeptal se ho, o koho jde. Řekl mi jméno – a mně okamžitě zazvonil v hlavě signální zvonek. Zeptal jsem se, jak se ta paní píše a čím je její manžel. Prý býval u soudu, teď je po infarktu nemocný, doma, potřebují peníze. Já: „U toho soudu byl prokurátorem, že jo?“ K., jako když se diví, proč mě to tak zajímá: „Jo, kdysi. No a co?“ Já: „To je ten, co odsoudil k smrti generála Píku, že jo?“ K.: „To nevím, o tom nic nevím.“ Já: „Jestlipak víš, že tenhle pan prokurátor soudil v srpnu 1950 estébáky vyfabrikovanou skupinu, ve které byla moje matka, a odsoudil ji na osmnáct let do kriminálu?“ „Prokurátor přece jen podává žalobu, ten nikoho neodsuzuje.“ Já: To máš pravdu. Odsoudil ji soudce s fešáckým příjmením Rudý. Ale žalobu podával on. Víš, jak to v 50. letech chodilo u státních soudů?“ K. tónem člověka, snažícího se zamluvit malé faux paux: „Hm, no jo. Ale oni jsou na tom teď moc špatně…“

A tak jsem to zamluvil i já, ale prostě nějak jsem od té doby K. neviděl. Jemu zřejmě nedošlo nic, poněvadž mi po J. několikrát vzkazoval, proč nezavolám, proč se neobjevím, jestli Majka nepotřebuje na pankreas nějaké léky. O nic nejde. Tohle byl vlastně už jen point of departure. Hrůza mě ale začala obcházet už dřív, někdy na sklonku 50. let, když jsem se v různých vrstvách pražské společnosti (dřív jsem byl příliš mladý na to, aby se mnou tihle lidé mluvili jako rovný s rovným) začal seznamovat s desítkami lidí a rodin jako K. Všechno lidé ušklibující se nad vším a pomlouvající všechno, co mělo s režimem cokoli společného. Zároveň všichni od roku 1946, 1947 nebo nejpozději 1948 v partaji. Kariéry, vily, vždy peníze, vždy auťáky, vždy cesty na Západ (zpočátku s menšími obtížemi, ale prakticky vždy), společenský život na úrovni ředitelů cukrovarů a ostravských dolů za první republiky, vždy na
d vším ohrnutý nos, ale nikdy otázka, jestli to, co partaj dělá, je správné nebo nesprávné, morální nebo nemorální, nikdy ani stín otázky, jestli na ně jako na členy tohoto spolku nepřechází nějaká zodpovědnost za to, co spolek dělá, vždy naprostá loajalita k tomu, co od nich spolek žádá… Jednou mi K. řekl: „Pojď s námi na Silvestra (1960) k P.S., to je jeden náš starej známej, prima chlap…“ Ukázalo se, že „prima chlap“ je šéfem zdravotní služby na ministerstvu vnitra, myslím, že byl plukovník… (V 60. letech zemřel na rakovinu plic.) Jindy, po nějakém divadle: „jsme pozvaní k jednomu sochaři do Dejvic…“ A octl jsem se s nimi v generálské vile v Sadové ulici (kam jsem v 50. letech chodil na fakultu) u sochaře N., člověka, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel, na zahradě bazének s vodotryskem, patio ve španělském stylu, všechno jako u Picassa ve Vallauris, jen s tím rozdílem, že u nějakého N. v
Dejvicích. Když jsme dorazili, N. spal v ponožkách na gauči, křepče se vzbudil a hned začal nalejvat a konverzovat o knize, kterou četl, předtím než usnul. Václav Kopecký: KSČ a ČSR. Listoval v ní a upozorňoval, kolikrát je tam o něm zmínka, o kom tam je a o kom tam není, sděloval nám, koho „Kopejda“ z toho či onoho důvodu má či nemá rád… Vykládal, jak zrovna dělá „panáka“ (myslím Zápotockého), kolik to hodí, a mezitím nalejval panáky whisky a Marie Brizard. Řeči o dvousettisícových, třísettisícových honorářích… Pak jsem za nějaký čas od něho někde něco viděl, byl to fakt „panák“, nic jiného o tom není třeba vykládat… K. sám z partaje v roce 1969 vypadl, ne proto, že nebyl dost cynický, ale proto, že je trochu střelený a zároveň trochu snobský, ale existenčně vše hladce umanipuloval, nic ho nepostihlo, a s touhle partou se (teď už málem v roli ánfánteriblovskéhó disidenta) stýká dl… Přitom pořád, jestli jsem viděl fotky z Kalkaty Kennetha Tynana, že tam hráli herci úplně nahý, jestli vím, že Nabokovova matka žila donedávna v Praze, o hraběti Schönbornovi… Zpočátku jsem jen zíral. Pak jsem myslel, že snad je to poměr ke světu, brát věci, jak jsou, a pokud možno nikdy se nedostat na dno. Ale pak jsem pochopil, že jsou to jiní lidé, se zcela jinými morálními kategoriemi. Až do té historie s tím prokurátorem jsem se s K. stýkal, byli vtipní a člověk se s nimi málokdy nudil… Pak to najednou nešlo. Ne že bych neuměl pochopit, že někdo prostě nemá, nemusí mít talent k tomu, aby byl aspoň trochu taktní… Prostě nešlo to.

39 (OD 7. BŘEZNA 1976 DO 12. DUBNA 1976)

■ Od roku 1969 se v tomhle státě všichni – odshora dolů a odleva doprava – neřídí ani tak marxismem jako alibismem. Je to věru vyspělý alibistický stát. Vedení se stále stará o alibi vůči Rusům, ministři si stále opatřují alibi vůči partaji, ředitelé pro ministry, straníci pro partaj, nestraníci pro partajníky. Žijeme ve vyspělé alibistické společnosti.

■ Největší parkoviště jsou hřbitovy. A pořád rostou. Nehlídané parkoviště. Na furt. Nebo aspoň do té doby, než přijede buldozer.

■ Den ode dne rostou jen vyhlídky na smrt. Na cokoli jiného se snižují. V tom je špatný vtip stárnutí, v tom.

■ Vlasy – sestřižené, pod paručkou,

vlasy stárnoucích hereček.

Z vedlejšího udělali hlavní,

z hlavního vedlejší.

Manažerkou toho, co býval talent,

posléze žena.

Nastěhuješ se sám

do ulice po mrtvém příteli.

Krev z nosu teče na patro,

sůl chutná sladce, cukr slaně.

Neuzná-li tě Bůh, oni ano.

Jak to umějí. Neartikulovaně.

Hřbitovy zanechané na venkově!

Vybílená promrzelost kostnic

s vyraženými okny, umlácenými zámky.

Pod mechem klíh je z nich

a černé oční jamky.

Bloudí životem vyhřezlá hlezna,

nenajdou noc ze svých nablízku.

Vánice vzkříšení, už z poloviny března.

Slova mrtvých trčí z tebe,

ze země jak zpřelámané ostny.

■ Už mi začíná jít na nervy to věčné pomlouvání Vincence Červinky (překladatele z ruštiny z 20. let). Teď v tom pokračuje madam V. ve své knize o Saltykovu-Sčedrinovi. Nehájím dávného nebožtíka Červinku jako překladatele: nepřekládal o nic hůř ani líp, než tehdy překládali ostatní. V tom, co je ruská literatura, se ale orientoval rozhodně líp než „kulturní konzul“ Mathesius. Co ten propagoval? Gladkovův Cement a Fadějevovu Porážku. To nejhorší z Gorkého a z Alexeje Tolstého. (Pilňaka nedopatřením a taky s ním brzo přestal). Tendenční zmetky a odpad prošlý sítem sovětské cenzury. Takhle vedle Červinka nešlápl nikdy. A ti idioti, dnes už mnozí nakopaní a převálcovaní konsekvencemi toho hnoje, který sem v partajním nadšení pomáhali zatahovat a propagovat jako „literaturu nového světa“, si z toho dodnes nedokázali vzít poučení, pořád se na to budou dívat brejlema krátkozrakých a nic netušícíc
h komunistů z první republiky… a pořád budou chudáka Vincence Červinku malovat na zeď jako toho příslovečného konzervativce a čerta… A on přitom viděl dál než oni všichni.

■ Zašij si před dcerou rozparek u pyžama.

Nehty dej kanalizaci,

vlasy holičově podlaze.

Sperma té, která na ně má právo.

Pro sebe si kup v březnu

vánoční stromek.

Ustroj, rozsviť, vdechuj, spal.

Než si lehneš a ležet zůstaneš.

■ „Takoví básníci, jakými by se mnozí u nás pořád ještě chtěli stát, nejsou dneska už ani ve Francii.“ (z hovoru)

■ V roce 1946 Karel Toman vydal definitivní soubor svých básní a na konec napsal: „Sbohem, čtenáři.“ Od té doby vyšly mnohokrát, loni nebo předloni v Národní knihovně s edičním doslovem, jehož autor vypisuje, co všechno bylo s čím srovnáno, aby konečně dospěl k závazné, přesné podobě veršů. Jenomže mlčí o tom, že ve všech edicích po roce 1948 jsou vynechány básně Pozdrav TGM a Na uvítanou. Má za těchhle podmínek akribické textové snažení smysl? Na jedné straně se hlídá každá čárka a na druhé se vynechávají celé básně. Fakt, česká kultura nikdy neměla takové podmínky jako za socialismu.

■ Čas – to bylo něco, co mě celý život skličovalo, snad kromě nejranějšího mládí, kdy jsem si jej neuvědomoval. NIKDY (dodnes) jsem jej neprokouknul, nevěděl si s ním rady, zápolil s ním, necítil se v něm a s ním dobře, nenáviděl jej a taky nostalgicky miloval. Čas byl vždycky chytřejší než já, objektivizoval mě (já v tom viděl jen to, že ničí), vždycky jsem teprv dodatečně pochopil, co se mnou, ze mne udělal. V neschopnosti postihnout a zvládnout problematiku života v závislosti na času je něco, co mě přesvědčuje, že tady – v tom, čemu říkáme čas a o čem uvažujeme jako o času – je někde přístup k nepochopitelnu, jímž jsme obklopeni. Čas je okno k Bohu. Jediné? Jedno z mnoha?

Marx vylepšený a ochucený Stalinem – o cenzuru, lži, ponižování, kriminály a popravy.

■ darovat krev pro zlepšení kádrového posudku

■ E., s kterým jsem chodil v roce 1950 na teologii, ve všem metodický ostravský chachar s úplně vylízanou palicí, měl teorii „postupného“ mytí: v pondělí si umyl levou paži, v úterý pravou, ve středu levou nohu, ve čtvrtek pravou, v pátek „trup“, v sobotu krk a hlavu, v neděli přirození… „A tak jsem pořád čistej,“ říkával s výrazem blba, netušícího, že by z něho někdo mohl mít srandu. Jeho heslo bylo: Serva ordinem et ordo servabit te. Už jako desetiletý hoch měl doma na půdě malý oltářík, u kterého celebroval – jen tak, ze zájmu, aby se to naučil. Která je liturgická barva, co se čte z evangelia, co vynechává a přidává, to znal nazpaměť na celý rok…

■ Jak do tebe jednou začnou řezat noži,

to už pak neskončí

až na úmrtním loži.

■ Tak mrtví a tak zhanění…

Jen dočasně byl každý pirát.

Ti z člunu nezachránění

jim ale brzo začli spílat.

■ Co jsem viděl ve 20. století? Jak se propuštění vězňové přidávali k věznitelům a ochotně věznili jiné.

■ Slunce svítící do kriminálu přes mříže tetovalo nehybné vězně.

■ Slova snad pro hudbu, slova snad o hubu.

■ To je taky tragédie: dožít se toho, že z člověka vydávají jen to, co byl jeho omyl, jako třeba v případě nových vydání Holanových Rudoarmějců. Omyl není přesné slovo – když jsem k němu chodíval, nejednou tu sbírku (a Dík také) přede mnou proklel těmi nejhoršími slovy.

■ Rozšířit tuto formu na zkušenost, která jí byla dřív neznámá. To bylo to – nic víc, nic míň –, oč jsem se pokoušel, když jsem psal Stránky z deníku.

■ „Tys na to šecko vysral. Zdycky si na šecko vysral!“ (říkával Albánec Halil Alite, manžel I. S., kterého jsem znal v 50. letech). Chtěl říct „vyzrál“ – jenom to tak pěkně vyslovoval. Taky si pamatuju, jak jednou řekl Ivaně, když jsme ve čtyřech – já s Jiřinou – vyšli z biografu: „Co ty sis vyhrála z toho filma?“– Tj.: „Co sis z toho filmu odnesla? Co ti ten film dal?“

■ Dva měsíce před smrtí

jim padnout do drápů,

dva měsíce před smrtí

vstupovat do RAPPu…

■ Kulisa prohry… kulisy prohry… Od roku 1969 nežijeme všichni v ničem jiném.

■ Šklovského Třetí fabriku jsem přeložil v roce 1953 nebo 1954 pro jediného čtenáře – Josefa Jedličku, na okraj našich tehdejších úvah o možnostech třetí cesty pro spisovatele nuceného žít v totalitním režimu, v podmínkách kulturní diktatury. Situaci, v níž jsme tehdy byli (a co se za čtvrt století změnilo?), přesně definuje jediná, pro mne do smrti nezapomenutelná věta z Malrauxových Dobyvatelů: „Vím, že budu mít celý život vedle sebe společenský řád, který nikdy nebudu moci přijmout, aniž se zřeknu všeho toho, co je ve mně.“

■ Jako se říkávalo „za Rakouska“, bude se taky jednou říkat „za Ruska“? Asi ne, protože se nebude říkat nic. Nebude nic.

■ Kdysi, když nám katecheta Foval na obecné škole chtěl přiblížit pojem věčnost, užil obrazu ze sv. Augustina o dítěti přelévajícím oceán škebličkou do jamky v písku… Kolikrát jsem si na to vzpomněl při překládání dlouhých próz, které jako by neměly konce, když odkládám stranou další a další popsanou stránku.

■ Celý národ útulně sdružený pod střechou televizní blbosti… Bezmyšlenkovitě konzumující Matky, Chalupáře, majory Zemany, den ze dne… Koupili si přece (nebo pronajali) přístroj, televizor… Už proto nutně považují to, co k nim tímto přístrojem proudí, za rozumné… Nad takovým drahým, složitým, moderním přístrojem jaksi člověku dnes a denně nedochází, jak lacinou, primitivní a starou cenzurou je ten přístroj dnes a denně manipulován. Večer co večer se k němu sesedají. Mít televizor v bytě je totéž jako mít bidet. Na omejvání, vymejvání mozků. Mozkový bidet. A davy každý den zaujatě, iniciativně a donekonečna diskutují a debatují o tom, co jim slouhové cenzury minulý večer předložili ke zhlédnutí.

■ Nepřítel svobody, přítel zotročení… Jiří Taufer, když napadl Hrubína za to, že na Sjezdu spisovatelů připomněl Mallarméův sonet o labuti zamrzlé v ledu slovy: „Nač připomínat, vyhrabávat a citovat nějakou veteš?“

■ Ve své stati Avantgardismus jako ideologie psal pan Doležal v roce 1967: „Mesianismus křesťanský znamenal svobodnou výzvu: kdo jím nechtěl být spasen, nebyl.“ Ale kdepak, kdepak, pane Doležale. Kdo jím nechtěl být spasen, byl upálen.

■ Jediná povinnost: nikdy nepřestat připomínat církvi její inkvizici, její Husy, ale i její Zimmermanny, a partaji její čistky, Buchariny i Ždanovy.

■ Pokud jde o tiskové chyby, viděl jsem za těch dvaadvacet let už leccos: viděl jsem dokonce i „literární krtek“ místo „literární kritik“.

■ „Asahi Pentax, cena 1 200 dolarů,“ pochlubil se mi kvalitou svého fotoaparátu fotograf Huček, který mě dnes ráno v 9 hodin přišel vyfotografovat z Mladé fronty, poněvadž cenu za překlad Jesenina, aniž jsem pro to hnul prstem, mi dali. A moji nejbližší, nejdražší přátelé jsou v emigraci a jiní hlídají parkoviště… V policejním státě se odmítnutí udělené ceny rovná okamžité represi… A tak přijmu udělenou cenu, nějaké ty peníze, jejich peníze… A tak přijmu… v zájmu osobní bezpečnosti… Pocit zoufalství.

■ Proč jsem se nepokoušel – kromě několika básní kdysi, koncem 50. let – překládat poezii Mariny Cvětajevové? Proto, že ji dobře znám, že jsem ji dlouho a vytrvale četl. Vše stojí a padá s intonací – a ta je nepřenosná. Překlad jakékoli poezie je v principu vždy problematičtější a obtížnější než v praxi. V praxi je to vždy buď – anebo. A pak: pro toho, kdo je schopen číst jenom překlad, je často přijatelná i lecjaká zcela okrajová odlika, pro člověka, který ví, oč jde, naprosto zanedbatelná… Vím dnes – po tolika letech – o překládání poezie svoje. Co ještě je něco a co už není nic než „tvářící se nic“. (A zároveň: když i dost kompetentní lidé nejsou s to poznat špatný překlad, jak mají být s to poznat dobrý nebo vynikající překlad od průměrného? To je například problém Frýmových překladů z Puškina a Lermontova. Dodnes mnozí jejich čtenáři ani netuší, jak jsou dobré.) N
e, „ondulovat povětří“ se mi už nechce – o žádný rozsáhlejší „výbor“ z básní Cvětajevové se nehodlám pokoušet. Přeložil jsem pět jejích esejů – tam je možné při vší obtížnosti té práce něco udělat, a kdybych k tomu měl ještě někdy v životě příležitost, chtěl bych přeložit ještě dalších pět.

■ Holan, kterému jsem poslal Buninovu Pozdní hodinu, mi vzkázal – Justl večer volal, veškerý styk s Holanem se děje přes Justla –, že děkuje za „nevšední“ dopis a že napíše, jakmile se „dá trochu dohromady“. Justl mi do telefonu říkal, že měl Holan před čtrnácti dny „slabší mrtvičku“.

■ Všechno se bortí

Nevím sám kam jdu

Z bahna a z hadů

Vytáhli proti Undergroundu

■ „Ten ale z něho celý život musel mít komplex, když po jeho smrti vynaložil tolik úsilí, aby se vyspal s jeho vdovou.“

■ „Pivní skaut už z něho nebude, na to je už moc starej. Když něco, tak jedině pivní rover.“ (slyšeno, z hovoru)

■.Básníci revolučního Ruska (Kubkova knížka z roku 1924): BRR! Antologie amerických „radikálních“ básníků Pátá roční doba (kterou jsem překládal v roce 1959: PRD!

■ Už jen čekám, kdy se pes s kočkou dohodnou na vzájemné politice détente… Krměj nás velrybím tukem absurdní blbosti a čekaj, že se nám nikdy nezvedne žaludek.

■ O lidech, kteří mají charakter a nepokládají „Kam vítr, tam plášť“ za své krédo, říká pan Husák, že jsou to „ješitní lidé“. Opravdu – plést si tyhle pojmy může jen člověk, který nikdy nevěděl, co to charakter je.

■ Vyslechl jsem „rozhovor“ s Taufrem v rozhlase (6. 4. 1976). Pořád ty staré výklady, jak na něho v mládí zapůsobila Gorkého brožura S kým jdete, mistři kultury?… Jenže on a jemu podobní nikdy žádnými mistry kul tmy nebyli. Pro českou literaturu a české spisovatele, kterým se svou stranou zabraňoval v možnosti publikovat, štval je, skandalizoval a posílal do kriminálů, zůstane navždy ocejchován jedině jako MISTR KULTMŮRY. V tom teda místi – byl. Nepřekonatelný.

■ „Ahoj Věrko! Co to vidím? Odkdy držíš tuhle reprodukční dietu?“ (Slyšeno v pasáži kina Alfa; „Věrka“ nejméně v šestém měsíci)

■ To světlo, to nás pohltí,

z letoška tebe, z loňska básně.

Umřeli jsme. I po smrti

se ale budem budit časně.

■ Ach, ta důvěra, že prohra v životě se vyhne zrovna nám! Před pětadvaceti lety – co se zdálo snazšího než vejít do toho… baráku literatury. Vejít – a celý život zůstat v pokoji pro služky. U překladů. A už jen pár let, a dostaví se i ta hrdost na marnost, hrdost služek zestárlých, osleplých ve věrných službách: celý život jsem byl dobrá služka.

■ Teplá a studená voda vytéká z jedné trubky, ale každá má svůj vlastní kohoutek. Roztočím oba zároveň asi na polovinu „kapacity“. Z trubky teče vlažná voda – ani studená, ani teplá – vlažná. Studenější vodu mohu mít tak, že: a) víc roztočím kohoutek se studenou vodou, b) trochu přivřu kohoutek s teplou vodou. Naopak, teplejší vodu mohu mít, když: a) trochu víc otevřu kohoutek s teplou vodou, b) trochu přivřu kohoutek se studenou vodou. Dělám to bezděčně celá léta, jako tandemista, který v zatáčkách instinktivně vyvažuje motorku. Dnes odpoledne jsem si to najednou uvědomil a hrozně mě to překvapilo, připadalo mi to hrozně zvláštní.

■ Čtu Doctorowovu knihu The Ragtime (lektorát pro Odeon). Nejzajímavější je, jak se literární časy mění: je tam všechno, co bylo před dvaceti léty v americké próze nemyslitelné: sentimentalita, povídavá užvaněnost, groteskní nostalgie. Před 20 lety by autora takového textu americká kritika zesměšnila, prohlásila za naivku, odmítla. Knížka je příjemná právě tou „nostalgií“ po americkém „fin de sičcle“, přesněji řečeno po začátku 20. století. S Paulem Morandem, který ve Francii vzpomínal na rok „1900“ už ve třicátých letech, to má společného jen málo. Princip kaleidoskopu; princip třaslavě poskakujících okének němého filmu. Trochu připomíná Olešovy vzpomínky na starou Oděsu. A kupodivu velice nedávno napsané české prózy nedávno zemřelého Oty Pavla.

40 (OD 12. DUBNA DO 8. ČERVNA)

■ Největší štěstí, jaké si lze představit – být odporný některým lidem. Ne nesrozumitelný, ale odporný.

■ Lampa nad hlavou; lampy z ulice.

Zmlklá auta; zhlasitělé ticho.

Živý nebo neživý?

Bdící nebo ve snu?

Já nebo někdo, kdo není já?

Za okny včera podzim; dnes ne jaro;

před sto lety včerejší večer;

před pěti minutami předloňský rok.

Dvě hodiny po půlnoci.

(Nad překladem)

■ Bílá sobota. Probudil jsem se ráno v půl šesté, sídliště bylo tiché jako smrt. Zamlžený jarní vzduch, mléčně bílý jak jinovatka, nebe bezbarvé bílé (ve vzduchu ještě vlhko noci), všechno už zlacené, žloutnoucí ranním sluncem. Někde na střeše samoobsluhy tíkal pták, jako když někdo potichu píše na stroji. Neuvěřitelně krásné jarní ráno i tady, na sídlišti. Pocit klidu, konce celotýdenních žvástů z řečnických tribun… Ptáci košíkáři, ptáci invalidi městských válek, v ptácích tikají věčné hodiny… Myšlenka: ještě jedno? Ještě jedno vzkříšení?

■ na náspu trati za venkovským nádražím. Voněla máta a nafta.

■ Umírá s každou větou pták

a dál už neletí.

Bylo to? Bylo. Je to

tak živé jak tenkrát, před lety.

■ Na té holce (v Anglické knihovně) je prima, že trochu připomíná šaška. A poněvadž už jsem pamětník, jak jinak, hned jsem si vzpomněl:

Nad městem letěly šaškovy střevíce,

překrásně letěly jak dva tažní ptáci

do krajin za mořem, z nichž se už nenavrací.

Jestli jsem miloval, tak podzim nejvíce.

■ „Já nejradši konzumuji kladenskou roládu, protože je to výrobek chuťově plně na výši, současně libový i tučný… Nyní však jsem po operaci žlučníku a tak mi nejlépe chutná karlovarský suchar…“ (Rozhovor s ředitelem masného průmyslu v rozhlase, 22. dubna, 6,49 ráno)

■ Různé legrácky, které si pamatuju z někdejších rozborů začátečnických překladů v Kruhu překladatelů: 1) Kůže je zadělána do bot (tj. Leather is made into boots. Kůže se zpracovává na boty). 2) Vzdal se, ale lulku kouřit nepřestal (tj. He gave up smoking a pipe. Přestal kouřit lulku).

■ Kissingerovy řeči o hrozbách příštího desetiletí působí dojmem, jako by už ani nebyl ministrem zahraničí, ale jen historikem. Plné temné osudovosti. A Solženicyn volá na poušti.

■ „Nezapomínej pozdravit lidi, které potkáváš, když jdeš nahoru. Může se ti stát, že je potkáš, až půjdeš dolů.“ (Deset let jsem žil v přesvědčení, že tuhle větu znám z Brainova románu Místo nahoře. Dneska jsem ale knihu dvakrát prolistoval a tu větu v ní nenašel. Odkud ji teda vlastně znám?)

■ Když K. mluví česky tři hodiny, začne dělat chyby, z kterých je jasné, že čeština není jeho mateřština: „Dneska bylo celý den strašné vědro…“ Nebo: „Šel jsem koupit kostkovaný cukr…“ Jirka Zuzánek zas po třech hodinách konverzace úplně přešel do ruského přízvuku a intonace (narodil se v Pekingu, matku měl Rusku). Mluvil dál česky, ale když člověk na moment přestal vnímat význam slov a zaposlouchal se do intonace, slyšel ruštinu… To mi připomnělo dávný, nikdy nezapsaný verš z konce 50. let: „A pořád slyšet hnědou ruštinu tvých nocí, šedou češtinu tvých dní…“

■ V pátek zemřel po dlouhé těžké nemoci náčelník generálního štábu RA Stěmenko. V pondělí ráno ministr obrany Grečko. Zřejmě po krátké lehké nemoci… Zavětřil jsem…, generalita umírá (jim tam) vždycky nějak skupinově… Že by žalem? Že by se měli tak rádi, že jeden bez druhého nemůže? Vzpomněl jsem si: po srpnu 68 říkali Pražáci před fasádou muzea, podobanou střelami ze sovětských samopalů: „Tohle je umělecké dílo mistra, který se jmenuje El Grečko.“

■ V Odeonu vydali jakýsi americký humoristický románek – Kouzlo osobnosti od jakéhosi Jacka Matdiewse. Oč humorističtěji – aspoň pro naši generaci – by zněl název Kouzlo kultu osobnosti.

■ Na jakémsi dopisu, který nám táta přinesl přečíst, měl poznamenané vlastní rukou dva citáty, které si odněkud napsal: Lež se nastoluje jako světový řád. (Franz Kafka.) Diktátoři jsou pohůnci lidu – nic víc –, ale parádní rezultát toho, j